Shrnutí a co to znamená
Společenská změna se často šíří ne lineárně, ale skokově - podobně jako nákaza.
Když se určité jednání rozšíří mezi dostatečně velký počet lidí, systém se může náhle překlopit do nového rovnovážného stavu. Takové pozitivní body zlomu mohou teoreticky změnit identitu společnosti na udržitelnou dříve, než dojde k nevratnému překročení ekologických hranic planety.
Aby k takovému zlomu mohlo dojít, musí být splněny čtyři podmínky:
Systém je zralý ke změně (kritikalita) - staré zpětné vazby, které udržovaly neudržitelný stav (např. levné fosilní energie, sociální smír), začínají slábnout.
Společnost je hustě propojená - lidé jsou v kontaktu a mají nízký „práh“ k tomu, aby změnu převzali, když ji vidí u ostatních.
Alternativy jsou viditelné a dostupné - např. obnovitelná energie, sdílená doprava či lokální potraviny jsou snadno dosažitelné a dávají smysl.
Existují cílené zásahy - tzv. social tipping interventions, které dokážou využít propojení mezi sektory (např. podpora solárů zlevňuje baterie a tím podporuje elektromobilitu).
Technologické inovace samy o sobě nestačí. Pozitivní body zlomu musí vést k proměně cílů a struktury celé společnosti - vést ne jen k „zelenější“ verzi současného systému, ale k novému uspořádání, které je slučitelné se stabilitou planety.
Kontrolované experimenty (Centola, Berger, Andreoni aj.) ukazují, že sociální zlomy opravdu existují a že k nim dochází po dosažení kritické masy.
Zatím se ale nepodařilo modelovat celospolečenský zlom, protože realita je mnohem složitější než jakýkoli model.
Proto by dnešní klimatická politika neměla spoléhat na předvídání přesných okamžiků zlomu, ale spíše na vytváření podmínek, ve kterých může ke zlomu dojít - tedy na oslabování udržujících zpětnovazebních smyček, zvyšování dostupnosti a viditelnosti řešení, podporu imaginace a experimentování apod.
Zdá se, že maximum, co můžeme pro pozitivní bod zlomu udělat, je zvýšit pravděpodobnost, že k němu dojde, byť mimo naši kontrolu. Vyžaduje si to ochotu přijmout fakt, že nic víc - ani tváří v tvář ekologickému kolapsu - možná udělat nemůžeme.
(konec shrnutí)
Tohle je toastovač…
Toastovač tvoří drátky, plotýnky a další kusy kovů a plastů. Jejich společnou funkcí a osudem je ohřívat krájený chléb. Pohání je elektrická energie. Nevyužitou energii pak vypustí jako odpad ve formě tepla. Stlačením pružiny se toastovač spustí a ohřívá, stisknutím tlačítka nebo dojetím časovače se vypne. Jestli je chléb nedopečený nebo spálený, je toastovači jedno. Okolní prostředí je toastovači jedno. Toastovač je jednoduchý systém.
Planeta Země není jako toastovač. Je složena z bezpočtu částí a vztahů mezi nimi, které se neustále sebeorganizují do nových rovnovážných stavů. Výsledky procesů, které na Zemi probíhají (např. dýchání) ovlivňují jejich další průběh (zpětnovazební smyčky). Země nemá žádné tlačítko, kterým se zapne nebo vypne. Její chování nelze snadno předvídat. Planeta Země je komplexní systém.
Stejně jako i leccos, co na Zemi najdeme: oceány, atmosféra, pralesy nebo lidská společnost. Samy jsou tvořeny miliony dalších komplexních systémů: velryba, bakterie, strom, člověk, jeho oko, buňka v tom oku, některé organely v té buňce.
V komplexních systémech občas dochází k bodům zlomu, náhlým přeskokům mezi dvěma rovnovážnými stavy. Minule jsme viděli, že žijeme v zóně zlomu - období dějin, ve kterém může dojít k překročení ekologických bodů zlomu ohrožujících ekologickou rovnováhu na Zemi a na ní závislou prosperitu lidské civilizace.
Prakticky okamžitá technologická revoluce v několika oborech současně1 nebo trvalá ekonomická recese (dílem války nebo dlouhé pandemie) by mohly překročení bodů zlomu odvrátit nebo alespoň oddálit. První je však něco, co je mimo naši kontrolu, ač si to můžeme přát, druhé si ani nepřejeme. O pozitivních bodech zlomu se hovoří jako o třetím způsobu, jak ekologické body zlomu odvrátit, který je vnímán jako jednak žádoucí, jednak námi uskutečnitelný bez spoléhání se na zázraky. Spočívá v proměně chování sociálního systému z neudržitelného na udržitelné ne jako dnes krok po kroku (lineárně), ale náhle a skokově (nelineárně). Vyjádřeno graficky, bod zlomu je ten okamžik, ve kterém se stav systému začne měnit násobně rychleji než běžně.
V druhém díle se budu ptát, jak se k pozitivnímu bodu zlomu dostat. Čili mě bude zajímat ne jen ten okamžik zvratu, ale i vše, co mu bezprostředně předcházelo (a co po něm bezprostředně následuje.) Je to jako napjatě pozorovat vagon s uhlím, který se s posledními přisypanými hroudami uhlí převáží na stranu a přepadne; a pak odejít, jakmile si poslední rozkutálené hroudy uhlí najdou své nové místo odpočinku.
Pojďme tomu říkat „dynamika společenského zlomu” (dále budu používat zkratku STD z angl. social tipping dynamics). Za STD se všeobecně považují „procesy šíření norem, názorů, chování a jednání, které pronikají komplexními sociálními sítěmi, jsou nevratné a je těžké je zastavit.”
Každá STD má čtyři vlastnosti, které popsala Manjana Milkoreit ve vysoce citovaném paperu:
alternativní rovnovážné stavy: při social tipping dynamics se úplně změní identita systému z jednoho rovnovážného stavu na druhý (třeba z feudalismu na kapitalismus);
nelinearita: za bodem zlomu se systém mění rychleji než obvykle; někdy se mluví o „disproporcionální kauzalitě” (drobné příčiny mohou mít dalekosáhlé následky);
sebeposilující zpětnovazební smyčka: způsobuje nelinearitu;
omezený návrat zpátky: abychom mohli o zlomové dynamice hovořit, musí to být změna nevratná (Lenton et al.), anebo musí systém v novém rovnovážném stavu zůstat podstatnou dobu (Milkoreit).
Dobře, řeknete, obecně to vše zní hezky, co to ale sakra znamená prakticky !? Odkud za STD vzít a co se s tím udělá?
Přemýšlel jsem stejně a vyšlo mi z toho pět otázek:
Do jakého cílového stavu má systém přejít?
Můžeme dosažení pozitivního bodu zlomu přesně předpovědět? Pokud ano, jak?
Co jsou ty správné podmínky umožňující rozjezd social tipping dynamics a dosažení bodu zlomu?
Na jaké konkrétní systémové úrovni se vlastně snažíme bodů zlomu docílit a jak social tipping dynamics na této úrovni interaguje s procesy na jiných úrovních?
Potřebujeme vlastně namodelovat a docílit pozitivních bodů zlomu, abychom uspíšili společenskou transformaci?
Když jsem si tyto otázky začal rešeršovat, neustále jsem narážel na několik pojmů, o kterých v Zóně zlomu ještě nebyla řeč. Upřímně nevím, jak ty otázky zodpovědět bez nich, a tak se u nich s dovolením ještě zastavím.
👈🏻 Tip: Pokud text čtete v prohlížeči počítače, tak vlevo byste měli vidět šest čáreček - po rozkliknutí se vám zobrazí osnova textu 👇🏻 V e-mailu a na mobilu osnova vidět není.
Individuální práh, architektura sítě a společenská nákaza
Tím prvním pojmem je individuální práh (individual threshold). Individuální práh je počet (zlomek) lidí v mém okolí, který musí změnit své chování (názor, normu), abych se změnil i já. Každý máme svůj vlastní osobní práh pro to, aby nás strhnul nějaký trend. Někdo začne jíst jen biomaso, když to dělají aspoň 2 z 10 lidí v jeho okolí, protože nesouhlasí s velkochovy a nemá hluboko do kapsy. Někdo jiný ale až na práhu 7 z 10 lidí, protože mu velkochovy nevadí, má hluboko do kapsy a taky nechce vyčnívat z davu.
Dá rozum, že společenský systém tvořený lidmi se může těžko překlopit bez proměny „myslí a srdcí” lidí. A naopak, jakmile se překlopí psychologie kritické masy lidí, těžko by to mohlo neovlivnit celou ekonomiku - celý sociální metabolismus (energie a suroviny, které společnost jí a vylučuje), že ano?
Stačí si představit, co by se stalo, kdyby maso z průmyslových velkochovů přestali jíst všichni lidé. Systém, který byl udržován v rovnováze ekonomickými, politickými a kulturními zpětnými vazbami,2 už s kolapsem velkochovů nikdy nebude stejný.
Základy našeho poznání STD vlastně vycházejí z té velmi intuitivní úvahy, že společenská změna se děje zespoda nahoru, od jednotlivce k celku. Kdo chce změnu vidět, slyšíme často, měl by „začít u sebe”, „zamést si před vlastním prahem” a „jít příkladem” ostatním. Společenskou změnu tady vlastně chápeme jako „nákazu” ostatních. Hluboko v nás je zakořeněný pud učit se od druhých a imitovat jejich chování, což dál přenášíme na naše okolí. Už klasická práce Psychologie davu (1895) od Gustava le Bona proto pracovala s metaforou společenské nákazy (social contagion), která zarezonovala v kontextu rozvoje epidemiologie v 19. století. Společenská nákaza je druhý fenomén, který potřebujeme popsat. Zároveň se teda říká, že je vždy lepší ukázat než popsat, a tohle krátké video z technoparty ukazuje takovou společenskou nákazu v malém:
Po 2. světové válce se společenská nákaza začala i modelovat a vznikl svět tzv. agent-based modelů (ABM). Ty se dodnes používají k simulaci toho, jak se sociální systém neustálé mění na základě interakcí jeho součástí (ano, věda začala modelovat chování sociálních systémů o dost dříve než chování ekosystémů).
Takhle by vypadal ABM model výše ilustrované společnosti:
V roce 1978 byl poprvé modelován fenomén, který vidíme na videu z technoparty: Americký sociolog M. S. Granovetter popsal, že v každém systému existuje práh (threshold, kritická masa), za kterým se systém v jednom stavu náhle překlopí do úplně jiného stavu - např. poklidná demonstrace v násilné pouliční nepokoje (threshold model). Granovetter postuloval, že demonstrace se mohou zvrhnout v násilné výtržnosti v závislosti na tom, jaký by musel být podíl aspirujících výtržníků, aby pro násilí strhli i ostatní (např. při 20 % ještě ne, při 30 % už ano).
Dobře, transformaci společnosti k udržitelnému ekvilibriu samozřejmě nemůžeme zaměňovat za pouliční nepokoje nebo technoparty. Právě proto začaly pozdější realističtější modely pracovat se zmíněnými individuálními prahy a taky architekturou sítě. Pojďme si individuální prahy ilustrovat na dalším videu, kde byla testována reakce pacienty v lékařské čekárně poté, co ostatní čekající (nastrčené herectvo) začali za zvuku tónu vstávat.
Pacientka ve fialovém se nejdřív sama podřídila sociální normě vstávání za zvuku tónu, jakmile viděla, že ji dodržuje většina skupiny, a poté ji přenesla na nové účastnictvo. Dokonce i muž v černém tričku se nakonec podvolil celé skupině, jakkoli se zdá, že se dlouho ovlivnit nenechal. Taková je síla sociální konformity.
Pravdou ovšem je, že taky okolím neovlivnitelní lidé ve společnosti jsou. Někdo bude vždycky vyhledávat levnější maso z velkochovů prostě proto, že nemá ani korunu navíc; a někdo jiný bere za všech okolností pouze bio výrobky, anebo nic, nehledě na své okolí. Tito okolím neovlivnitelní v Granovetterově modelu chybí - tam se v závislosti na počtu výtržníků (committed minority) buď účastní násilí všichni, anebo nikdo.
No a teď ta zmíněná architektura sítě. Protože kdo z nás v reálu mění chování podle celé společnosti? Většina z nás se v prvé řadě kouká okolo sebe a výzkumy ukazují, že naše blízké sociální kruhy (rodina, přátelstvo a koležstvo, sousedství) mají na naše chování obecně významně větší vliv než širší anonymní okolí. Architektura sociální sítě - tedy to, jak jsou lidé propojeni a jak mezi nimi proudí informace - je třetí a poslední pojem, který jsem chtěl uvést.
Jakmile si to vše spojíme, zjistíme, že dosažení pozitivního bodu zlomu na modelu společenské nákazy závisí na individuálních prazích členů společnosti a taky na tom, od kterých členů a členek (ze kterých míst sítě) se změna šíří.
Spojením nízkých individuálních prahů a vhodně umístěných “ohnisek nákazy” (nechť to jsou spíše vysoce společenští lidé než samotáři) se z ostrůvků změny stane kritická masa, která strhne zbytek systému jako domeček z karet, a to čistě efektem zpětnovazebních smyček (čím více lidí jí jen biomaso, tím populárnější je to volba). Takhle funguje tzv. komplexní společenská nákaza (complex social contagion) v komplexním systému umožňujícím social tipping dynamics.
Chci podtrhnout, že po dosažení kritické masy (bod zlomu) se systém mění čistě efektem zpětnovazebních smyček. Jinými slovy, nemusíme vytvářet další ohniska; nemusíme další přesvědčovat, aby začali jíst jen biomaso. Je tomu tak proto, že střední část našeho neokortexu tváří v tvář možnému vyčnívání z řady zpravidla unese zbytek mozku, a povede nás k naučenému sociálně konformnímu chování (ledaže jsme neovlivnitelní).
Jak uvádějí Pizziol a Tavoni, social tipping interventions (STIs) zacílené na klimaticky šetrné chování (např. nejíst maso z velkochovů)
„nepožadují od jednotlivce, aby osobně věřil nebo souhlasil s požadovaným typem chování, protože se spoléhají na sociální faktory, jako je konformita, obava o vlastní ‘imidž’ a podmíněná spolupráce. V tomto ohledu je zajímavá studie, která sledovala pokusy o prosazení klimaticky šetrného chování v USA s pomocí ovlivnění představy účastníků o rozšířenosti klimaticky šetrného chování. Ukázalo se, že pokusy byly úspěšnější mezi popírači změny klimatu než mezi nepopírači a byly úspěšnější mezi Republikány než mezi Demokraty.”
Důvodem, proč se klimaticky šetrné chování šířilo překvapivě lépe mezi popírači a Republikány, mohl být fakt, že těmto skupinám sice bývá bližší neohlížet se příliš na klima, ale taky jsou mnohem více ukotvené v tom, co se v sociologii nazývá svazujícím sociálním kapitálem (bonding social capital), tj. takové organizaci společnosti, která odměňuje sociální konformitu, a to i když ta vyžaduje ohled na klima.
Tak, to bychom měli*y. Už toho bylo mnoho, co jsme si řekli*y o bodech zlomu, zpětnovazebních smyčkách, rovnovážných stavech a teď i individuálním prahu, společenské nákaze a architektuře sítě. Pokud jste dočetli*y až sem, musíte být vážně odhodláni*y pozitivní body zlomu společně se mnou pochopit. Anebo jste vše přeskočili*y a začali*y až tady - to je taky chytré! Doteď jsme šnorchlovali*y nad korálovým útesem, teď se potopíme ve skafandru do hlubin oceánu, kde spočívají dosud neobjevené poklady.
První otázka byla:
1. Do jakého cílového stavu má systém přejít?
K jaké budoucnosti vlastně máme směřovat? Intuice, že moderní průmyslová civilizace není dlouhodobě udržitelná, začala na Západě pronikat do kolektivního vědomí od 60. let 20. století . „Stojíme na rozcestí,” napsala Rachel Carson v populární knize Tiché jaro (Silent spring) z roku 1962.
„Cesta, po které jsme dlouho kráčeli, je klamavě snadná - hladká dálnice, po níž se řítíme vysokou rychlostí, ale na jejím konci leží katastrofa. Odbočka - ta, po níž se vydalo jen málo lidí - nabízí naši poslední, jedinou šanci dosáhnout cíle, který zajistí zachování Země.”
Už roce 1970 byl tváří na obálce časopisu TIME ekolog a v roce 1972 proběhla první globální environmentální konference ve Stockholmu, která upozorňovala na masivní dopady lidské činnosti na planetu Zemi. Ve stejném roce vznikla známá studie Limits to Growth, která modelovala, za jak dlouho průmyslová civilizace při různých trendech vyčerpá kapacitu Země takové dopady snášet (carrying capacity).
Už v 60. letech, tedy v době Pražského jara, začalo být mnohým na Západě jasné, co musíme přestat dělat pro zachování stability Systému Země. Mnohem méně jasné bylo, kam nás ta druhá cesta může zavést. To, že víme, co je špatně na současném rovnovážném stavu,3 ještě neznamená, že víme, jak vypadá jeho stejně rovnovážná alternativa. Myslím, že jsme to nevěděli tehdy a nevíme to doteď. Na veřejných fórech naopak bývají nejhlasitější ti, podle kterých se můžeme řítit po dálnici buď dopředu, anebo zpátky - zpátky “do středověku”, “do jeskyní” apod. Přitom je to žvást nejenom proto, že společenské změny stejně nikdy neprobíhají cyklicky (dvakrát do stejné řeky nevstoupíš, tedy ani do středověku), ale hlavně proto, že nás staví před falešné dilema, postavené na stejně falešné představě pokroku.
Slovy jednoho britského výzkumníka na exeterské konferenci potřebujeme vizi světového systému (lidského superorganismu), který „bude dávat rozum z pohledu Systému Země” („give Earth System sense”). Mnozí z nás si asi představí střípky z takové vize - obraz dřevostaveb, solárních elektráren, elektrické veřejné dopravy, pestré krajiny, lokálního zemědělství, upcyklovaných věcí apod. Tyto a další hmotné části se představují snáz. Nehmotné části - rozhodování o veřejných věcech, vlastnictví a distribuce zdrojů apod. - už se představují hůř. Tak jako tak, překvapivě málo lidí má nějakou opravdu ucelenou vizi jinak fungujícího světa a ještě méně z nás tu vizi sdílí.
Pár slov o utopiích a snílcích. Souhlasím s kritikou utopického myšlení (zjednodušování nebo ignorování reality, schylování k násilí atd.). Zároveň myslím, že už u nás zachází příliš daleko, preventivně odmítajíc vizi jiného světa než toho současného s drobnými úpravami. Potřebujeme nástroj, jak zůstat nohama na zemi a přitom nerezignovat na usilování o jiný svět než ten, který způsobuje současnou polykrizi.
Myslím, že užitečný je pojem konkrétní utopie, jak o něm uvažuje dr. Michael Albert z University of Edinburgh. Soudí, že si potřebujeme představovat
“žádoucí budoucnosti, které jsou ‘skutečně možné’ - nebo které mohou věrohodně vzniknout souhrou probíhajících strukturálních trendů a protihegemonních zápasů usilujících o proměnu světového systému.”
Konkrétní utopie „nejsou idealizované světy, v nichž byly odstraněny všechny konflikty, nerovnosti a formy nespravedlnosti;” naopak se v nich musí „vypořádat konflikt mezi radikální imaginací a důkladnou sociální, politickou a ekologickou analýzou možného.”
Ale stejně. Není to i tak pošetilost? Myslet si, že se dokážeme dovtípit konkrétních kontur toho, jak bude svět za 30 nebo 50 let vypadat předtím, než k tomu dospějeme?
Je pravdou, že my lidé dokážeme předpokládat na základě minulých zkušeností. Těžko však předvídat zkušenosti, které teprve budeme mít. Předvídavost (foresight) je evoluční výhodou, když vytušíme, že v období dešťů proběhne savanou jako každý rok stádo buvolů. Dává však smysl se na předvídavost upínat v komplexní lidské společnosti, jejíž členové a členky se neustále adaptují, vynalézají a interagují a do toho se bude nevyzpytatelně měnit jejich životní prostředí?4
Možná vážně nemá smysl hledat konkrétní destinaci. Možná je potřeba jen hlídat správný směr a postup. Alespoň ze začátku, než se obrysy nového ekvilibria začnou rýsovat tak jako pevnina na mořském obzoru. To je něco, k čemu dochází řada zde citovaných autorů*ek. Namísto uzamčení zvoleného směru neustálé navigování, operativní přizpůsobování. Za navigování se v tomto smyslu považuje “praxe mapování a uplatňování agency (schopnosti jednat) v rámci komplexních socioekologických systémů; praxe, která se musí neustále aktualizovat, jak se ve světě dějí události a vycházejí najevo nové informace.”
S uzamčením zvoleného směru souvisí i tunelové vidění. Projevuje se rámováním našich otázek a problémů soustředěným na klimatickou změnu na úkor dalších aspektů ekologické krize. Tunelové vidění se nevyhýbá ani zástupcům vědců a vědkyň, kteří si kladou otázku, jak využít pozitivní body zlomu k „vyvarování se klimatickým bodům zlomu” a „dosáhnout cílů Pařížské dohody”. Navazují totiž na vlivný článek Susanne Moser a Lisa Dilling s názvem Toward the Social Tipping Point: Creating a Climate for Change (2007), který hledal průnik social tipping dynamics právě s řešením změny klimatu a ne už dalších ekologických problémů, které se s klimatem vzájemně ovlivňují. Neignoruje už dnes toto rámování systémovou provázanost klimatu a dalších součástí Systému Země?
Jak na konferenci Global Tipping Points zdůraznil Johan Rockström, spoluautor konceptu „planetárních mezí”, „všechny planetární hranice určují stabilitu climate tipping elements”. Jeden příklad za všechny: schopnost Amazonie nebo sibiřského permafrostu vázat uhlík neovlivňuje jen teplota vzduchu, ale i jejich biologická rozmanitost.5 Tohle je strašně důležité. Znamená to, že soustředit se pouze na klimatické cíle (vypouštění a ukládání uhlíku) nemusí stačit ani na zachování climate tipping elements. Vytěžení milionů tun kobaltu, zlata, stříbra a jiných vzácných a toxických kovů a zemin může pomoct spustit pozitivní body zlomu v přechodu na bezemisní technologie, ale (a) potrestá to důležité vodní, půdní, luční a lesní ekosystémy, na kterých stabilita Systému Země může rovněž záviset, nemluvě o (b) jiných odpadech než emisích skleníkových plynů, které s tím budou spojeny (např. uvolňování mikroplastů).
Plyne mi z toho, že co potřebujeme při spouštění pozitivních bodů zlomu, je ani ne tak konkrétní a přesná vize budoucího ekvilibria společenského systému, jako spíše vize principů, na kterých bude takový systém nutně založen, aby „dával rozum z pohledu Systému Země”. Které principy to jsou, je k diskuzi. Svou popularitu mají principy Jednoho zdraví (One Health), dostatečnosti, regenerace nebo péče. Zdá se mi, že rostoucí část vědecké obce si začíná připouštět, že neexistuje jasná hranice mezi navrhováním racionálních řešení a předepisováním určitých vzorců fungování společnosti (ty principy lze vnímat libovolně jako politické cíle, pozice, hodnoty, no zkrátka něco, od čeho by si měla moderní věda držet odstup).
Konečně je otázkou, jestli můžeme a měli bychom být v naší vizi pozitivních bodů zlomu a nového rovnovážného stavu slepí k otázkám sociální spravedlnosti. Protože pokud je v novém ekvilibriu normální třeba pravidelně nejíst maso a recyklovat odpadní teplo, není vlastně lhostejné, kdo v této verzi budoucnosti drží politickou moc, kolik svobody si lidé užívají a jaké jsou mezi nimi sociální rozdíly? Chce se říct, že není.6 Každopádně pokud usilujeme o pozitivní body zlomu, měli bychom být transparentní ve všech aspektech nového ekvilibria, které chceme docílit (nejen ekologických a ekonomických, ale i kulturních, politických, resp. politicko-ekonomických).
2. Můžeme dosažení pozitivního bodu zlomu přesně předpovědět? Pokud ano, jak?
Jako právníkovi mi smysl modelování scénářů dlouho ucházel. Jakou má cenu, klepal jsem si na čelo, snažit se věštit vzdálenou budoucnost, namísto řešení konkrétních problémů tady a teď? Časem jsem pochopil, že smyslem scénářů budoucnosti není dělat předpovědi (jakkoli se jimi mohou stát - a docela přesnými). Scénáře jsou myšlenkové experimenty, které decision-makerstvu v bankovnictví, energetice nebo klimatologii pomáhají systémově přemýšlet o dopadech jejich rozhodnutí a připravit se na různé vývoje. Zajímavé je, že to, co uděláme na základě odhadu možných křivek vývoje dnes, spoluutváří současný svět a tím vlastně přispívá k realizaci právě některých z těchto křivek. V podstatě sebenaplňující proroctví, že ano? Na věštění budoucnosti docela dobrý!
Čili pokud chceme zvýšit šanci, že se nám podaří pozitivního bodu zlomu dosáhnout, je rozumné pokusit se namodelovat, jakými způsoby by se to mohlo stát, tj. pokusit se dynamiku společenského zlomu (STD) namodelovat. Jak rozpoznat, že se systém blíží k bodu zlomu?
Vrátím se k tomu ještě níže. Nejdřív uvažme, jak s tím souvisí odolnost systému. Už víme, že systém je tím odolnější, čím více a větších vychýlení snese, když dobře fungují jeho vyrovnávající zpětnovazební smyčky. Pokud ty přestávají fungovat (např. lidé neokřiknou předskokana v řadě - viz první část textu), stabilitu systému to oslabuje. Systém se dostává do kritického stavu (criticality). Má zhoršenou schopnost odolávat (externím) šokům, což se projevuje buď tím, že mu trvá déle se stabilizovat (vzpomeňme rány, které se nám hojí lépe v mládí než ve stáří), nebo tím, že se zvyšují odchylky v pro něj klíčových proměnných (teplota, pH, rozdíly v příjmech domácností apod.). Takto se odhalují i climate tipping dynamics. Třeba amazonský prales je dnes citlivější na sucho než kdy dřív, což naznačuje jeho možný kritický stav. V sociálním systému se kritikalita projevuje delším zotavováním po krizi, obecně řetězením krizí, které přicházejí rychleji, než se společnost stačí adaptovat, dále poklesem důvěry lidí mezi sebou a ve veřejné instituce apod.
Takto popsaný dualismus klimatu a společnosti ale neobstojí, protože dnes přece dochází k oslabování odolnosti klimatu a společnosti současně. To je evidentní kdykoli, když probíhající záplavy naruší dodavatelské řetězce. Anebo když lesní požáry spálí hospodářské lesy dřív, než se společnost stačí vybavit způsoby, jak se jim bránit. Klima a lidský superorganismus jsou si vlastně navzájem externími šoky, jejich sebeposilující zpětnovazební smyčky vstupují jedna do druhé ve společné koevoluci.
Uvažte příklad, kdy rostoucí spotřeba fosilní energie oteplí planetu a v Arktidě roztají nová ložiska ropy. Superorganismus ropu začne těžit a spalovat, tím ale oteplí planetu ještě víc, takže během roku potřebuje ještě více klimatizovat své budovy, což vede ke spotřebě další fosilní energie, dalšímu oteplení a dalším incentivám víc těžit uvnitř superorganismu, jehož kapacity dekarbonizovat jsou vyčerpávány potřebou adaptovat se na rychle měnící se klima.
„Důsledky změny klimatu, úbytku přírody a dalších změn v systému Země ovlivní schopnost společností řešit příčiny těchto problémů.”
(Laybourn, Evans & Dyke 2023).
V kontextu pozitivních bodů zlomu má každopádně kritikalita svůj pozitivní smysl. Je znamením, že komplexní systém je zralý k velké změně. Oslabují se v něm zpětnovazební smyčky, které jej udržují v současném ekvilibriu - třeba levné spotřební zboží u nás sloužilo od 90. let k udržení pracujících nespokojených se sociální a environmentální politikou na uzdě.
Social tipping dynamics proběhne tím snáz, čím je na ni systém citlivější (feedback sensitivity). Citlivost závisí třeba na tom, kdo se s kým ve společnosti potkává a jak často (struktura sítě), jak jsou lidé ochotni změnit své chování v reakci na to, co dělají ostatní (tzv. individuální práh), přístup k alternativním řešením (např. přístup ke svozu bioodpadu), jejich funkčnost a viditelnost (např. nádoba na bioodpad je před budovou a ne za ní). Čím více existuje v síti konexí mezi lidmi s nízkým individuálním práhem (k tomu viz níže) a čím prakticky snazší je přístup k funkčním a viditelným řešením, tím vyšší je v dobrém slova smyslu „sociální nakažlivost” (social contagion) a vyšší šance na překročení pozitivního bodu zlomu.
Můžeme tedy okamžik překročení bodu zlomu předpovědět? To se dnes testuje jak v experimentálních podmínkách (Centola et al. nebo Andreoni et al.), tak v terénu (Peng & Bai nebo Joël Berger). A výsledky vypadají slibně. Někteří ale zůstávají skeptičtí. Jedna věc je modelovat body zlomu v kontrolovaných podmínkách, kde se sleduje jediný parametr (např. prodej aut); věc druhá je modelovat body zlomu v tak nepředvídatelném fuzzy systému, jako je ten sociální. Social tipping dynamics může vzniknout v byznyse, v politice nebo v učebnách, a to na jedné i vícero úrovních (obec, jeden sektor, celá ekonomika atd.) najednou. Vědecká obec ve skutečnosti ani nemá přístup k tolika datům, které by pro modelování social tipping dynamics bylo potřeba (zejm. data o výše zmíněné struktuře sociálních sítí - kdo koho potkává apod.)7
Tedy ve zkratce, okamžik překročení bodu zlomu můžeme přesně předpovědět v kontrolovaných podmínkách; v reálném světě to zatím nikdo nepředvedl.
3. Co jsou ty správné podmínky umožňující rozjezd social tipping dynamics a dosažení bodu zlomu?
Představte si, že řídíte českou energetiku a dopravu. Máte tři problémy: staví se málo solárních elektráren, málo velkých baterií a po silnicích jezdí málo elektromobilů. U každého chcete počet registrovaných jednotek zvýšit třeba na 10násobek. Jsou dva způsoby, jak cíl splnit. V tom prvním rozdělíte svou pozornost mezi všechny tři - usnadníte administrativu, nabídnete dotace a asistenci, připravíte pro ně infrastrukturu. Čili řešíte tři problémy naráz, což je tak náročné, jak to zní. Druhý způsob spočívá v pochopení souvislostí mezi těmito třemi sektory a v zaměření se na ten, jehož dopady mají potenciál přetéct dál (spillover effects). Možná jsou to solární elektrárny, možná něco jiného. Pointou je, že cílenou a významnou podporou jen jedné technologie můžu rozjet zpětnovazební smyčky, které přetékají do jiných sektorů, až se trio soláry-baterie-elektromobilita dostane za pozitivní bod zlomu, za kterým se rozvíjí bez vaší podpory a bez snadného návratu zpátky (fosilní elektrárny, fosilní vozidla).
Při zelené transformaci ekonomiky se většina inovátorů*ek soustředí na podmínky technologické (výstavba infrastruktury, R&D) a ekonomické (např. daně/dotace). Chytré STIs se liší vytvořením podmínek pro social contagion - šíření alternativ mezi lidmi, společnostmi, institucemi. Patří sem např. zvyšování viditelnosti řešení (např. nádoba na bioodpad před domem), cílená (!) osvěta, motivace k dobrovolné konformitě apod. Třeba u dobrovolného reportování emisí se předpokládá, že není nutné, aby bylo povinné pro všechny; jakmile začne reportovat kritická masa firem, ty ostatní se připojí už jen proto, aby nevypadaly, že jsou špinavější, než o sobě dovolí říct.
Je potřeba si připustit existenci bariér, které rozvinutí social tipping dynamics brání a které za normálních okolností nelze v relevantním čase změnit. Můj osobní příběh je takový, že jsem o STIs začal uvažovat nedlouho poté, co jsem objevil populární koncept pákových bodů (leverage points) od již zesnulé systémové teoretičky Donelly Meadows. Meadows přišla v 90. letech s myšlenkou, že většina politických změn, které provádíme v komplexních systémech (např. změna procentní sazby daně), má relativně malý pákový efekt.
Ten největší pákový efekt mají změny pravidel chování, ovlivnění zpětnovazebních smyček a vůbec proměna systémových cílů a dominantních hodnot. Načež jsem se pustil do hledání takových silných pákových bodů (u nás):
naše současné pojetí soukromého vlastnictví
představy o vztahu mezi materiální spotřebou a štěstím
způsob tvorby peněz v ekonomice
fiskální závislost na vytváření zisku
všudypřítomný individualismus apod.
Brzy mi došlo, že tyto tlumící síly, které udržují systém v současném rovnovážném stavu, jsou vzájemně provázané a podporují jedna druhou; oslabení jedné z nich bránila přítomnost té druhé a naopak.
Jenže co s nimi, když rozvinutí STD brání!? Dospěl jsem k názoru, že jestli se mají STD rozvinout, musí tyto bariéry nejdřív začít praskat a pukat. Musí se docela mimo ně zasít a kultivovat niky, které jim budou přímo konkurovat:
neziskové podniky
energetické komunity
lokální měny apod.
Jsme v hlubinách oceánu a dochází nám dech, ale myslím, že to stálo za to. Začínáme chápat, kudy vede a nevede cesta k pozitivním bodům zlomu. Stále ale musíme být opatrní a prověřit, jestli taková cesta existuje v reálné, nepředvídatelném, fuzzy světě a jestli pomůže rozjet STD na úrovních společnosti/ekonomiky, které potřebujeme.
V posledních letech byla provedena řada zajímavých a mnohdy slibných experimentů (Centola et al. a Andreoni et al., boloňský projekt Green Tipping prezentovaný v Exeteru - všichni pracovali s teorií her). Již citovaná šanghajská studie odhadovala, jaký podíl řidičů elektromobilů musí mít řidiči ve svém blízkém okolí, aby se příště také rozhodli pro elektromobil. A tato švýcarská studie zjišťovala přímo „v terénu”, kolik strávníků v jídelně musí začít používat re-kelímky, aby s sebou strhli většinu ostatních.
Vědecká komunita tedy chápe, jak social tipping dynamics probíhají, a má indicie, že je dokážeme pozorovat; to ale ještě neznamená, že ví, jak je spustit. Jak dokládá tato empirická studie mapující komplexní společenskou nákazu mezi rodinami (ne)praktikujícími ženskou obřízku, úspěch intervencí (spouštěčů, STIs) velmi závisí na tom, kam je zacílíme (a jestli vůbec). Model, který tým Efferson et al. založil na znalosti individuálních prahů všech zúčastněných rodin, ukázal, že pokud zacílíme na snáz ovlivnitelnou rodinu (s nižším prahem), můžeme ji sice od obřízky odradit, ale tím necháme magnet konformity působit na ty hůř ovlivnitelné, kteří se komplexní společenské nákaze třeba nepodvolí, což nákazu rychle zadusí. Studie ovšem nedošla ani k tomu, že by měli odpůrci obřízky cílit na hůř ovlivnitelné, protože ani to neznamenalo automatický úspěch STD. Jak tým uzavřel, odpůrci obřízky mají de facto vyšší šanci, když intervenci nezacílí vůbec (náhodně), než když se zaměří na tu, nebo onu skupinu.
„Výsledky naznačují, že možnost přetoků může být překvapivě mimo policy-makerovu kontrolu. Tento závěr je docela odlišný od výsledků studií pracujících čistě s koordinační hrou v rámci populace s homogenními preferencemi, tj. prostředí, ve kterém je velikost skupiny spiklenců [committed minority] klíčovou proměnnou.”
Těmi „homogenními preferencemi” odkazoval tým Efferson et al. na laboratorní experiment Centola et al., kde účastníci měli jediné zadání - zkoordinovat se. Neměli tedy žádné preference. Později v roce 2021 však proběhl velmi zajímavý americký experiment Andreoni et al., který už preference zohledňoval. Autoři se rozhodli experimentálně vyzkoušet platnost předpokladů takového modelu tipping dynamics, který zohledňoval
a) velikost přínosu ze změny chování,
b) náklady změny chování, a
c) individuální ochotu riskovat.
S více než 1000 účastníky hráli hru, při které účastníci opakovaně ve dvojicích volili z nabídky mezi modrou (původní chování) a zelenou (společensky prospěšnější chování) barvou. Stejně jako v Centola et al. byli odměněni nebo pokutováni podle toho, jestli se jim povedlo zkoordinovat ve dvojici. Tentokrát ale současně dostali náhodně zadáno, jakou barvu oni sami preferují, a byli odměněni, pokud zvolili svou preferovanou barvu - tím simulovali (a). Navíc, pokud jejich partner zvolil jinou barvu, počítala se účastníkovi pokuta podle toho, kolik dalších účastníků zvolilo tu partnerovu barvu - tím simulovali (b), resp. tlak okolí (peer pressure). Přitom nevěděli, jak vysoká pokuta bude, protože předem nevěděli, která barva převládne - tím simulovali (c), resp. ochotu jít do rizika, že budu v menšině. Jejich model predikoval s přesností 96 %, že bod zlomu nastane na hranici 35 % rebelů. Jak se dalo očekávat, první rebelové, kteří zvolili zelenou barvu, měli společnou vyšší toleranci rizika a menší snahu o konformitu. Jakmile se jim podařilo získat na svou stranu 35 % skupiny, během pár kol to bylo 100 %. Autoři experimentu taky zkoušeli různé varianty zpětné vazby účastníkům a zjistili, že když účastníci dostali informaci o probíhající rebelii zelené barvy, tak měli větší ochotu se k rebelům připojit, než když mohli aktuální bilanci jen hádat. To je, mimochodem v souladu s fenoménem tzv. pluralitní ignorace, o kterém už jsem v Zóně zlomu psal - máme tendenci myslet si, že naše názory jsou méně časté než doopravdy. Své výsledky autoři vyhodnotili tak, že pokud má policy-maker dostatek informací (distribuce preferencí a averze vůči riziku), může pozitivní bod zlomu předpovědět a reálně ho dosáhnout tím, že vhodně nastaví sociální prostředí - např. zvýší transparentnost rozhodnutí ostatních) a podpoří první přechody k nové normě (např. dotacemi).
Jeden editoriál v časopise Nature v roce 2006 trvalo na tom, že:
„Na kohokoli, kdo o sobě prohlašuje, že ví přesně, kdy bod zlomu nastane, je třeba hledět podezřívavě.”
Platí to i na tu poslední americkou studii. Ta ostatně sama uznává, že její kontrolovaný experiment nezohledňuje ani architekturu sociální sítě (řídíme se hlavně svým okolím), ani skutečnou sociální realitu, kterou spoluutvářejí mocenské zájmy nebo kulturní identity. I já chci věřit, že autoři pozorovali STD v malém měřítku, ale v tom případě bych ještě potřeboval vidět aspoň to, že jakmile volilo zelenou barvu 100 % skupiny, tak se skupina jen tak nevrátila k modré. Jinými slovy, potřeboval bych vidět, že jsou zpětnovazební smyčky udržující novou normu dostatečně silné a že nový rovnovážný stav je stabilní. Ostatně právě to mohl být problém výše citované studie Joëla Bergera: cedule se zpětnou vazbou v jídelně (“Už X lidí používá re-kelímky. Přidejte se k nim!”) nejdříve vytvořila něco jako tipping dynamics ve prospěch re-kelímků, ale jakmile ji autor sundal, podpora re-kelímků poklesla (a nevíme, jestli po skončení experimentu neklesla ještě více). Není se co divit, že i Manjana Milkoreit pochybuje, „že by růst používání re-kelímků v univerzitní menze sám o sobě představoval proměnu identity sociálního systému této menzy.”
4. Na jaké konkrétní systémové úrovni se vlastně snažíme bodů zlomu docílit (Tipping what?) a jak social tipping dynamics na této úrovni interaguje s procesy na jiných úrovních?
Jak už jsem řekl, mnozí chápou zelenou transformaci především jako vytvoření vhodných podmínek pro rozvoj zelených technologií. Na jednu stranu to dává naprostý smysl: tím, že nahrazují „špinavé” neefektivní technologie, které nás do polykrize dostaly, si nové udržitelné ekvilibrium nejde dost dobře představit bez nich. Jejich popularita roste i ve světě, což v mnohých vzbuzuje naději, že se stanou novým normálem včas pro odvrácení nejhorších klimatických scénářů. Na sociálních sítích je možné sledovat populární účty - např. tento od Assaada Razzouzka - které každý den přinášejí „dobré zprávy” o jejich rekordním rozvoji.
Šíření zelených technologií dnes kopíruje křivku, kterou popsal americký sociolog Everett Rogers ve své knize Diffusion of Innovations (1962). Ve shodě s pozdějším výzkumem k tipping dynamics Rogers rozpracoval, jak se inovace nejdříve rozšíří od inovátorů mezi early adopters, aby si je poté osvojila tzv. kritická masa, po které jejich rozšíření prudce roste, než se znovu ustálí a po čase se inovaci podvolí i tzv. opozdilci (laggards). Křivce se podle jejího tvaru říká S-curve a řada analýz na jejím pozadí ukazuje, jak některé zelené technologie po dosažení kritické masy dosahují každoročně dominantního podílu na trhu (elektromobily v Norsku, tepelná čerpadla v Německu, solární elektrárny po celém světě).
Tahle úvaha má ale vážnou vadu. Technologie nemají vlastní vůli (alespoň zatím), a tak člověka do polykrize nemohly dostat ony. Člověk se do ní dostal tím, jak technologie používal. Šlo o to, pro jaký systémový cíl (např. růst ekonomického produktu) byly technologie využívány a na pozadí jaké struktury systému (globalizace vs. lokalizace, hierarchie vs. heterarchie atd.) byly využívány. Mimochodem, proto je potřeba pozvednout obočí, kdykoli někdo zmíní „udržitelné” technologie; technologie nejsou ani udržitelné, ani neudržitelné, udržitelnost se vztahuje na společnost, která je využívá.
Je potřeba se ptát: na jaké úrovni má k pozitivnímu bodu zlomu dojít? Na úrovni prodeje automobilů? Dobře, ale pak se nebavme o zlomu ve společnosti, ale v automobilovém průmyslu. Znamenalo by to, jak upozorňují Tábara et al., zaměňovat sektorovou úroveň za celospolečenskou úroveň. On zlom v prodeji elektromobilů ve skutečnosti nemusí být ani zlomem sektorovým, bavíme-li se o sektoru dopravy (jak se to často dělá), protože i elektrifikovaná osobní a nákladní přeprava je stále stejně vpuštěná do systému založeném na výlučném vlastnictví, materiálně vnímaném sociálním statusu, globalizaci, zastavování půdy a dalších jevech přispívajících k současné polykrizi, úplně stejně jako fosilní přeprava. Dopravní sektor, který sice používá vysoce účinné elektromotory, ale zároveň spotřebovává přemíru přírodních zdrojů bez nabídnutí dobrých dopravních služeb pro všechny (zácpy ve městech), sice může být technologicky efektivní, ale zůstává systémově neefektivní. Co je hlavní, je to sektor, který je součástí stále totožné identity celého komplexního systému a o STD proto nelze hovořit.
Změnit identitu systému si vyžaduje STIs designované tak, aby alespoň usilovaly o změnu cílů a (infra)struktury komplexního systému. Takže abych se držel svého příkladu, tak STIs v dopravním sektoru by musely proměnit sektorový cíl ze „zajistit dopravní dostupnost” (což může znamenat i postavit třetí jízdní pruh pro auta) na „zajistit dopravní služby těm, kteří to potřebují”, což bude odrážet celkový systémový cíl „naplňovat udržitelným způsobem základní potřeby lidí”. Podobně v teplárenství by STIs musely změnit cíl z „dodávat teplo” na „dodávat tepelné služby”, což není to samé. Pokud jde o (infra)strukturu systému, tak tady je potřeba vnímat, že dopravní sektor existuje ve vzájemné závislosti s ostatními sektory. Například s bydlením: účinný STI musí zohledňovat, jak městské plánování cílené na buď a) zhušťování bytové zástavby, nebo b) rozrůstání města do krajiny, povede i s elektromobilitou k úplně jiným socio-ekologickým realitám, resp. v prvním případě může být součástí STD, v tom druhém spíše ne. Vždy záleží na tom, jaká (infra)struktura budoucího systému mu umožní dostat se a setrvat v novém rovnovážném stavu (viz bod 1). Je možné, dokonce pravděpodobné, že některé části (infra)struktury zůstanou i při STD stejné; např. u elektroenergetiky je možná a žádoucí její decentralizace, zatímco v tepelné energetice je decentralizace systému Centrálního zásobování teplem (CZT) v českém kontextu mnohem složitější a ne nutně žádoucí.
Takže pokud se vrátím k S-curves, musíme být ostražití před zásahy, které zaměňují technologické body zlomu za ty sektorové a sektorové zase za společenské. Zelené technologie jsou nutně potřeba8 a dynamika jejich rozvoje je předpokladem pro úspěch narativu transformace, nalákání kapitálu a budoucí úspory z rozsahu. Musíme ale trvat na vysvětlení, proč jsou tyto zásahy součástí širší STD a ne jen kosmetickými úpravami současného rovnovážného stavu. V jakém jsou vztahu k proměně systémových cílů a (infra)struktury? Nepovedou tyto zásahy k uzamčení (lock-in) stávající (infra)struktury, jejíž podoba je neslučitelná s novým udržitelným ekvilibriem?
5. Potřebujeme vlastně namodelovat a docílit pozitivních bodů zlomu, abychom uspíšili společenskou transformaci?
V prosinci to bude 10 let od uzavření Pařížské dohody. V tu dobu už průměrná globální teplota vzrostla o 1°C oproti předindustriálnímu období. Její cíl udržet nárůst teploty do konce století nejlépe do 1,5°C a max. do 2°C měl mj. odvrátit nebezpečí kolapsu climate tipping elements, z nichž řada už se nachází v zóně zlomu. Světové emise skleníkových plynů ale až do pandemie covidu dále rostly.
Klimatický summit v Glasgow v roce 2021 měl být „poslední šancí” urychleně snižovat emise a pařížský cíl zachránit. Nestalo se tak. Teď je rok 2025, nárůst teploty dosáhl 1,2-1,3°C, cíl 1,5°C je po smrti a existují vážné obavy, že i cíl 2°C začíná být při současných trendech méně a méně realistický.9
Zatímco se vidina absolutního selhání současné klimatické politiky zhmotňuje před našima očima a vybírá si svou psychologickou daň, je přirozené, že se snažíme najít nové páky, kritické body, zkratky, kterými se změna provalí jako tsunami. Něco, co by zrcadlilo dynamiku, kterou pozorujeme u ekosystémů, i v lidské společnosti, která je ostatně sama součástí jednoho velkého socio-ekologického systému.
“1,5°C je mrtvý, 2°C je v předsmrtné agonii a 3°C se rýsuje na obzoru.”
- Prof Hans Joachim Schellnhuber, ředitel IAASA.
Myšlenka pozitivních bodů zlomu působí za těchto okolností jako něco jako živá voda. Nabízí nám aktivní naději, že ještě není po všem. Je příslibem odpoutání se od pomalé, postupné, inkrementální změny, která dává odpůrcům transformace čas se přizpůsobit a své strůjce dlouhodobě vysiluje. Příslibem překlopení se do nového ekvilibria, ve kterém nebudou muset ti, kteří usilují o udržitelnost, bojovat proti systému, ale sám systém bude na jejich straně a odolávat jakýmkoli snahám o narušení rovnováhy. Jediné, co od nás pozitivní body vyžadují, je prý naše chytrost: zatáhnout za ty správné páky a fyzikální zákony se postarají o zbytek.
A tak není divu, že mnozí z nás (já se mezi ně řadím) recept na pozitivní body zlomu úzkostlivě hledají. Předpokládáme, že v minulosti se už STD udála a že je možné ji zopakovat. Že je možné vybrat ty správné social tipping elements (pojišťovnictví, energetika, bezpečnost apod.), uvrhnout je do kritického stavu (criticality), párkrát šťouchnout do těch správných míst správným způsobem, pohodlně se usadit a sledovat, jak jimi navozená změna prostupuje jako tlaková vlna nebo domino a nezadržitelně s sebou strhává i ostatní social tipping elements (spillover effect), dokud se celý systém neustálí v novém rovnovážném stavu, který alespoň principiálně odpovídá tomu, co očekáváme od rovnovážného stavu, který bude dávat „smysl z hlediska Systému Země”. Chce se mi říct, že nic na světě bych si nepřál víc než to.
Je ale třeba si přiznat, že jsme od toho zatím daleko. Nemáme společnou politickou vizi, mnoho součástí systému není ve stavu kritikality a politická i kulturní tranzice zaostávají za tou technologickou. Umíme sice více méně simulovat social tipping dynamics v kontrolovaných experimentech (např. Andreoni et al. 2021), ale pro modelování celospolečenské STD nám chybí data.
„Empirická studie, která by úspěšně demonstrovala společenský bod zlomu na podporu dekarbonizace, zatím neexistuje. […] Výzkumnictvo by mělo brát v potaz možnost,” pokračuje finská vědkyně Milkoreit, „že komplexnost společenského systému nám - alespoň v tuto chvíli - neumožňuje pozorovat tipping dynamics s pomocí metodologických nástrojů, které máme k dispozici.”
Někdy slýchávám, že se na věci dívám moc černě. A je pravdou, že bych mohl dát celé úvaze pozitivní spin. Nemáme sice společnou vizi, ale rychle se formuje (viz vlivné iniciativy jako např. Earth4All). Mnoho součástí systému není ve stavu kritikality, ale některé jsou (např. krize neoliberální globalizace), jiné se do něj mohou snadno dostat po velkém šoku. A tak bych mohl pokračovat… ☀️
Možná opravdu potřebujeme jen kompas a ne nutně přesnou mapu k destinaci. Vytušit, že určité zásahy - ať zvolíme podporu komunitních kompostů a zahrádek nebo vysokorychlostní železniční tratě - nás k tomu ekvilibriu spíše zavedenou, než nezavedou. Ta úvaha se v tipping literatuře objevuje opakovaně a myslím, že je celkem zralá. To neznamená, že je úplně bezchybná. Atraktivita social tipping dynamics tkví jednak v rychlosti změny (tak extrémně potřebné pro řešení ekologické krize), jednak ale i v optimalizaci nakládání se zdroji. Hledáme tu pákové body (leverage points), kde důsledky zásahu svým významem/hodnotou násobně převáží vynaložené zdroje (peníze a taky lidi nebo suroviny). Když ale tyto důsledky neumíme spolehlivě namodelovat, jsme vlastně v situaci nejistoty v duchu Schrödingerovy kočky. Dokud to nezkusíme, nevíme. Není to nezodpovědné? Byl by někdo ochotný vsadit zdroje naslepo?
Zdá se, že smířit se s nejistotou okolo STD může jen ten, kdo se dokáže smířit s nejistotou vůbec. Scénářování nejen vývoje lidského superorganismu, ale i Systému Země, probíhá za situace hluboké nejistoty o stavu jednotlivých prvků systému, jejich budoucím chování a vztazích mezi nimi. Postmoderní metody foresight a rozhodování proto raději „hodnotí potenciální řešení napříč vícero možnými scénáři vývoji, spíše než aby se snažily předvídat tu jednu jedinou skutečně se materializující budoucnost.” STIs nakonec nemusí mít vůbec žádný efekt, protože se systém nakonec zachová jinak, než jsme čekali. Co STIs mohou, je zvýšit pravděpodobnost, že k pozitivnímu bodu zlomu dojde. Vyžaduje si to ochotu přijmout fakt, že nic víc - ani tváří v tvář ekologickému kolapsu - možná udělat nemůžeme.
Vybavují se mi slova Donelly Meadows ze závěru knihy Thinking in Systems. Svého času asi jedna z největších expertek na komplexní systémy na světě, Meadows napsala:
„Samoorganizující se, nelineární, zpětnovazební systémy jsou ze své podstaty nepředvídatelné. Nejsou kontrolovatelné. Jsou pochopitelné pouze v nejobecnější rovině. Cíl přesně předvídat budoucnost a dokonale se na ni připravit je nerealizovatelný. Myšlenka, že lze z komplexního systému udělat přesně to, co chceme, může být dosažena pouze dočasně, v nejlepším případě. Nikdy nebudeme schopni plně pochopit svět, ne způsobem, ke kterému nás vede naše redukcionistická věda. Sama naše věda, od kvantové teorie po matematiku chaosu, nás vede do neredukovatelné nejistoty. Pro dosažení jakýchkoli cílů, až na ty nejtriviálnější, nemůžeme optimalizovat; vždyť nevíme ani »co« optimalizovat. Nemůžeme usledovat všechno. Nenajdeme patřičný udržitelný vztah k přírodě, jeden k druhému a institucím, které vytváříme, pokud o to budeme usilovat z pozice vševědoucího dobyvatele.”
„Pro ty, kdo svou identitu zakládají na roli vševědoucího dobyvatele, je nejistota, kterou systémové myšlení odhaluje, těžko snesitelná. Pokud nemůžeme rozumět, předvídat ani ovládat - co nám vlastně zbývá dělat?
Systémové myšlení vede k jinému závěru - skrytému, ale zářivému, který se stává zřejmým, jakmile přestaneme být zaslepeni iluzí kontroly. Říká, že je toho mnoho, co lze dělat - jen jiným způsobem „činění“. Budoucnost nelze předpovědět, ale lze si ji představit a s láskou ji přivést k životu. Systémy nelze ovládat, ale lze je navrhovat a znovu navrhovat. Nemůžeme se s jistotou hnát vpřed do světa bez překvapení, ale můžeme očekávat překvapení, učit se z nich a dokonce z nich mít prospěch. Nemůžeme světu vnutit svou vůli. Můžeme však naslouchat tomu, co nám systém říká, a objevovat, jak jeho vlastnosti a naše hodnoty mohou společně působit tak, aby přinesly něco mnohem lepšího, než by kdy mohla vytvořit naše vůle samotná.”
Nakonec ještě její slova z vlivného článku Leverage Points, ponechána v původním jazyce, ve kterém září jako slunce zapadající nad obzorem:
„In the end, it seems that power has less to do with pushing leverage points
than it does with strategically,
profoundly,
madly
letting go.”
Další big reads:
Ekologické body zlomu
Jsme v Zóně zlomu 🌋 - historickém okně mezi současností a potenciálním civilizačním kolapsem, ve kterém může nastat pozitivní (společenský) bod zlomu.
Spirála naděje
Jak čelit možnému civilizačnímu kolapsu a přitom se z toho nezbláznit? Tuhle otázku jsem si poprvé položil na podzim 2019. Uvědomil jsem si propastný rozdíl mezi hloubkou ekologické krize a naší kolektivní neochotou ji skutečně řešit. Naléhavost odpovědi od té doby jen podtrhla pandemie covidu-19, ruská invaze na Ukrajinu, hrozba jaderného konfliktu, po…
Energetický příběh Česka (1/2)
Energie je oběživem života. Vše, co se v přírodě děje, vyžaduje energii. Organismy s energetickými přebytky získávají evoluční výhodu – jsou konkurenceschopnější. Tezi, že větší přebytek energie „dává organismu konkurenční výhodu pro růst, reprodukci, obranu, konkurenci a regeneraci,” poprvé vyslovil americký fyzik Alfred Lotka (1880–1949).
Energetický příběh Česka (2/2)
V tomto big-readu navazuju na Energetický příběh Česka (1/2). Naše dějiny v něm byly vylíčeny jako dějiny rostoucí spotřeby energie superorganismu usazeného v české kotlině. Vycházel jsem z poznatku evoluční teorie, že evoluce si vybírá ty (super)organismy, které dokážou maximalizovat příjem energie a co nejlépe s ní hospodařit. Zdejší superorganismus s…
Například 1. levné alternativní proteiny a 2. vysoce účinná a levná výroba (ideálně jaderná fúze), spotřeba, distribuce a akumulace energie, než jakou umíme dnes, v kombinaci s 3. dokonalými a levnými technologiemi recyklace (např. nanoroboti rozkládající odpad na užitečné látky) a 4. účinnými způsoby, jak čistit planetu od odpadních látek (od emisí uhlíku přes mikroplasty až po tisíce nových syntetických látek, jejichž vliv na zdravé přírodní procesy je neprodábaný) - tj. muselo by se podařit dosažení těchto technologických met někdy do roku 2037, kdy se očekává překročení hranice 2 stupňů Celsia kritické z hlediska několika velkých ekologických bodů zlomu.
Kulturní zpětné vazby: lidé jsou na velkochovy zvyklí a považují je za „normální”. Ekonomické zpětné vazby: maso má odbyt, takže jsou peníze na reinvestice; pracovní místa a daně motivují státy ten průmysl dotovat; biofarmáři nedokážou konkurovat cenou; při poklesu poptávky si velkochovy udržují finanční rezervy, aby mohli dočasně snížit ceny. Politické zpětné vazby: díky prodeji masa jsou peníze na lobbování politiků*ček; voličská základna udržují u moci podporovatele velkochovů. Napadnou vás další dynamiky, které činí velkochovy imunními vůči oslabení?
Rovnovážném z pohledu odolnosti systému vůči transformačním úsilím, ne rovnovážném vůči přírodě.
Moje odpověď by byla, že v našem regionu už se to děje. Například dlouhodobý plán Evropské komise z roku 2018 s názvem „Čistá planeta pro všechny” vypočítává, že EU v roce 2050 bude mít o 30 % obyvatel více, bude uhlíkově neutrální,, města budou mít díky výrobě zelené energie a elektromobilitě čisté ovzduší a tiché ulice, potravin se bude díky preciznímu zemědělství produkovat více než dnes, alternativní paliva umožní časté létání atd. Co téhle vizi chybí, není ochota představit si svět za 30 let a k němu směřovat, ale představit si jiný svět než ten současný, jen o něco zelenější. Lidé v této vizi stále bydlí, dojíždějí, pracují, cestují, baví se a účastní se rozhodování jako dnes, banky a fondy investují a podniky vyrábějí jako dnes, vše se akorát děje s šetrnějšími technologiemi. Jinými slovy, východiskem této vize není snaha dávat rozum z pohledu Systému Země, ale snaha snížit svou uhlíkovou stopu v rámci rovnovážného stavu, který způsobuje současnou polykrizi.
Důvod je ten, že rozmanitější ekosystémy lépe využívají dostupné zdroje (světlo, vodu, živiny) díky doplňujícím se druhům, takže mají vyšší a stabilnější produkci biomasy a tím i větší ukládání uhlíku do půdy a dřevní hmoty. Zároveň podporují pestřejší půdní život, který zpomaluje rozklad organické hmoty, čímž se uhlík v půdě udrží déle.
Jednak jsou takové společenské stavy samy o sobě vysoce eticky nabité, jednak lze společně s eko-sociálním hnutím argumentovat, že je to nesmysl - ekologické a sociální cíle nelze oddělovat, protože lze empiricky doložit, jak způsob zacházení se zdroji odráží jejich distribuci ve společnosti a naopak.
Můžete se ptát, čím se modelování STD liší od modelování jakýchkoli jiných zpětnovazebních smyček v lidské společnosti, kterých je určitě spousta. Ani mně to jasné nebylo, a tak jsem si nad tím chvíli lámal hlavu. Třeba taková panenka Labubu
je produkt, jehož prodej spouští lavinu dalších prodejů v hustě propojené skupině mladých lidí, kteří se navzájem napodobují v kupování sběratelských artiklů. Nemá výrobce Labubu úplně stejně obtížnou práci s modelováním prodejů v příštím kvartále jako někdo modelující STD, když nemá data o lidech a jejich vazbách, a tudíž neví, jak silná zpětnovazební smyčka bude? Já si vlastně myslím, že nemá. Rozdíl je v těch třech ostatních vlastnostech STD: nelinearitě, alternativních rovnovážných stavech a omezené návratnosti. Ta nelinearita tam částečně určitě je, rozhodně víc než u spotřebitelného zboží (nekupuju víc, protože se mi zkazí) nebo velkých závazků (nevezmu si dvě hypotéky, protože mi druhou nedají) - na nelinearitě je založena esence celé drop culture, tj. marketingu náhlého dropu limitované edice, na rozdíl od produktů, které jsou kontinuálně dostupné. Jedno uvedení, miliony prodaných kusů. Na druhou stranu, on to není jen ten jeden drop (uvedení), že ano? Výrobce Labubu, firma Pop Mart, podporuje své prodeje reklamami za miliardy dolarů ročně. Je tady někdo, kdo míní, že kdyby firma s propagací přestala, panenky by se spontánně šířily dál a staly se novým normálem? Naopak, trend by se zpomalil a nakonec zastavil. Navíc, svět s Labubu je docela stejný jako svět bez Labubu. Prodej panenek využívá existujících sociálních norem a institucí, ale nemění je a nemá to ani v úmyslu. Proto ani není možné mluvit o tom, že by se s prodejem panenek Labubu jimi měnila identita systému, do kterého jsou uvedeny. Proto je modelování prodejů panenky Labubu (a mouky, kávovarů, oblečení nebo hypoték) snazší než modelování STD.
Některé technologie jsou “nutnější” než jiné. Baterie budou nutné, protože mají široké spektrum použit. Elektrické SUV využívají baterie k poskytnutí určité služby - to z elektrických SUV ještě nedělá nutné technologie.
Samozřejmě nerealistický ne sám o sobě, ale kvůli dosavadnímu průběhu. Když mi dáte 2 hodiny na umytí nádobí po večeři a já se na horečně vrhnu minutu před deadlinem, je umytí nádobí včas taky nerealistické, ačkoli na začátku ještě nebylo a ve skutečnosti bych to stihnul, i kdybych začal třeba až 0,5 hodiny před deadlinem.