Akademie v časech klimatické krize
Univerzity a výzkumné instituce mají v klimatické krizi klíčovou roli. Jak se jí mohou zhostit a pomoct akademikům vytvářet potřebný společenský tlak?
Změna klimatu je největší civilizační hrozbou současnosti, "multiplikátorem všech krizí". Svět stojí "na pokraji nevratné klimatické katastrofy", která už dnes ohrožuje přežití stovek milionů lidí. Střední Evropu, která aktuálně patří k nejrychleji se ohřívajícím místům planety, sužují stále častější extrémní jevy počasí, naposled ničivé povodně v září 2024 prokazatelně zhoršené změnou klimatu.
Ani po „posledním varování“ Mezinárodního panelu pro změnu klimatu (IPCC) nepřijaly státy dostatečná opatření k mitigaci klimatické změny. Emise skleníkových plynů celosvětově stále rostou. Kritická infrastruktura, světová produkce potravin i dostupnost pitné vody se ocitají pod rostoucím tlakem. Riziko civilizačního kolapsu se stává natolik reálným, že se ve světě začal formovat nový akademický obor – výzkum kolapsu. Tisíce univerzit z celého světa společně vyhlásily klimatickou nouzi (climate emergency).
“Jsme ve válce. Změna klimatu probíhá a stává se z ní otázka přežití. Proč nepodnikáme radikální kroky k naší obraně? Proč to není absolutní politická priorita?”
Veřejnost potřebuje slyšet podobné otázky od odborníků – důrazné, avšak bez hysterie. Buďme vděční těm, kteří se na veřejnosti ozývají. Naplňují tím nezastupitelnou „třetí roli“ univerzit: šíření vědeckých poznatků a hodnot. Univerzity mají pro tuto roli ideální podmínky: politickou nezávislost, prestiž, odborníky i přístup ke komunikačním kanálům. Když je společnost v akutním ohrožení – jako během pandemie covidu-19 – univerzity nasazují své zdroje pro její ochranu.
Určitě se toho na českých univerzitách neděje málo: řeší se granty na dopady změny klimatu, vynalézají šetrnější postupy, v menzách se uvádějí veganské možnosti atd. Ale stačí to? V kritickém okně pro řešení klimatické krize se nabízí otázka, zda by univerzity neměly dělat víc. Univerzity vlastně stále vycházejí z předpokladu, že pokud budou generovat poznání a vynalézat řešení, společenští lídři využijí toto poznání k moudrým rozhodnutím vedoucím ke společnému dobru. Není to ale naivní pohled, který se jeví v rozporu s politickou realitou? Pokud mají skutečně sloužit demokratické společnosti, neměly by pro své zaměstnance vytvářet podmínky k tomu, aby na přijetí moudrých politických rozhodnutí současně vyvíjeli tlak? Mohou využít řadu nástrojů, které příkladmo zmiňují Gardner et al. (2021):
Rezervovat část (10 %) pracovní doby akademika pro advokační aktivity: mediální výstupy, schůzky s decision-makery, petice, demonstrace, stávky, přímé akce, přednášky pro veřejnost apod.
Před velkými eventy (např. klimatické COP) dát akademikům volno, aby se mohli koncentrovat na dopad jejich aktivit.
Rozhodnutí o kariérním postupu akademika by se měla odvíjet i od množství jeho advokačních aktivit.
Průzkum mezi německou a americkou (USA) veřejností ukázal, že podobná opatření by měla mezi lidmi širokou podporu a důvěryhodnost akademické obce by nijak neohrozila.
Jakou další podporu by akademici potřebovali, aby o klimatu více mluvili ve veřejném prostoru? V prvé řadě je třeba zvážit, jestli mají o klimatu dostatek informací. Této zdánlivě banální eventualitě nasvědčují některé studie. Nejnovější a nejrozsáhlejší z nich, mapující chování 9220 výzkumníků v 115 zemích světa, shrnuje, že “klimatičtí výzkumníci o sobě prozradili významně více klimatického aktivismu a - v menší míře - impaktovaných změn životního stylu než ne-klimatičtí výzkumníci." Ti, kteří o klimatu patrně věděli nejvíce, protože to spadalo do jejich předmětu bádání, byli mnohem angažovanější než neklimatičtí výzkumníci. Pokud o klimatu mluvili v médiích, tak pravděpodobně proto, že na klima byli dotazováni (Ve skutečnosti, podle studie jsou klimatičtí výzkumníci angažovanější i tam, kde jejich profese nehraje roli, třeba v účasti na protestech). Nakonec, klimatičtí výzkumníci budou typicky mnohem odolnější vůči všudypřítomným dezinformacím, zatímco ostatní mohou být legitimně příliš zmatení na to, aby si názor vytvořili.
Myslím, že je nepochybné, že povědomí o problému hraje v aktivitě českých akademiků svou roli a nelze ji zanedbat. A pokud by to byl výlučný faktor, mohli bychom úspěšně předpovídat jejich aktivitu nebo pasivitu podle akademického zaměření. Realita je ale jiná. Mezi angažovanými zdaleka nejsou jen profesoři ekologie a výzkumníci oceánů. S maximální úctou k nim, angažovaní ani svou inteligencí nevystupují z řady, resp. pokud je mi známo, nedisponují zvláštními kognitivními predispozicemi ani přístupy k informacím, které by je selektovaly. Všichni známe nějaké akademiky, kteří mají o nebezpečí změny klimatu informace a mají schopnosti jim porozumět, ale nejsou v tématu veřejně aktivní, příp. mnozí z nás jimi sami jsme.
Lepší vysvětlení může spočívat v tom, že angažovaní nejen že mají o klimatu povědomí, ale navíc se v nich ještě "něco pohnulo". Tím nechci říct, že zbytek skupiny je netečný. Spíše zatím jen nehnutě přihlíží, protože se ještě nerozhodl ani zasáhnout, ani nezasáhnout. Zůstává v něm vnitřní napětí mezi nutkáním něco dělat a rezistencí vůči témuž. Čím více takových přihlížejících je, tím méně pravděpodobně někdo z nich zasáhne - jev, který v 60. letech poprvé experimentálně pozorovali sociální psychologové John M. Darley a Bibb Latané. Studenti v testu vedli telefonický rozhovor s hercem, který začal vykazovat jasné známky záchvatu. A zatímco když byli samotní, tak okamžitě reagovali přivoláním pomoci, v případě více účastníků rozhovoru záchvat docela přehlíželi. Při efektu přihlížejícího (bystander effect) totiž dochází k rozptýlení odpovědnosti a viny. Autoři experimentu polemizovali s názorem, podle kterého je neposkytnutí pomoci důkazem morální vyprázdněnosti, apatie a lhostejnosti. Řekli by, že ani českým akademikům jistě není změna klimatu lhostejná. Ostatně, alespoň část z nich si musí uvědomovat, že oni a jejich blízcí nejsou jen přihlížejícími, ale i potenciálními oběťmi globální změny. Tak jako studenti v experimentu i oni přemítají mezi důvody pro hlášení nebezpečí a důvody pro složení rukou. Joanna Macy a Chris Johnstone popisují v knize věnované environmentální úzkosti sedm důvodů, které se lidem uprostřed klimatické krize mohou honit hlavou:
"Nevěřím, že je to tak zlé."
"Není mým úkolem to vyřešit."
"Nechci vybočovat z řady."
"Není to v mém obchodním/politickém zájmu."
"Nechci na to myslet, je to příliš děsivé."
"Nevím, co s tím dělat."
"Nemělo by to smysl, nic tím nezměním."
Stačí se poddat jen jednomu z nich a život může navzdory nebezpečí pokračovat dál. Kdo z nás neuvažuje podobně? Navíc, akademici mívají k některým motivacím blížejí než zbytek populace. Uvažme je postupně.
7 vnitřních motivací přihlížejících akademiků
"Nevěřím, že je to tak zlé."
I když vím, že se množí důkazy o měnícím se klimatu, můžu je nebrat vážně. Paradoxně, není to proto, že by mi to bylo jedno, ale právě proto, že mi to jedno není. Moje pasivita "nepramení z pocitu apatie a nedostatku bezprostředního zájmu, ale z přemíry obav, která vede k nevědomému nasazeni psychologických obranných mechanismů, které zahrnují popírání reality." Připustit si, že je to zlé, by s sebou neslo samé velmi nepříjemné emoce: strach, smutek, vztek. A tak kolem sebe vytvářím "druhou realitu", ve které doslova nic nehoří.
Akademici jsou známí svým vysokým prahem poznání a skepsí k senzacím. Je cosi uklidňujícího a bohorovného na tom říct "Je toho příliš, co ještě nevíme; potřebujeme více dat." Tím spíš, pokud podobnou zdrženlivost vídám okolo sebe. Ukázalo se to v pozdějším experimentu dvojice Darley a Latané, s místností pomalu se zaplňující kouřem. Studenti vyplňovali dotazník, zatímco do místnosti začala proudit pára připomínající kouř. Když se výzkumníci studentů ptali, proč na kouř nereagovali, sdělili, že nevěřili, že šlo o oheň. Vytvořili si pro kouř jiné vysvětlení. Skutečnost, že se to dělo mnohem častěji, když pokusné osoby viděly, jak kouř ignorují i druzí, ukazuje, jak silně jsme ovlivněni tím, co vidíme u ostatních. A akademici vidí, že ostatní problému nepřisuzují váhu. Nebo se to tak alespoň jeví. Může to být iluze. Americký psycholog Floyd Allport popsal už před 100 lety fenomén tzv. pluralitní ignorance, při kterém si myslíme, že naše názory jsou menšinové, i když ve skutečnosti tvoří názor většinový. Protože se ale chováme, jako bychom většinový názor neměli, utvrzujeme i ostatní v přesvědčení, že by ten svůj neměli vyjádřit. Tvoří se začarovaný kruh klimatického mlčení, "společensky organizované popření" (socially organised denial).
Navíc, v západní akademii jsou úspěšní ti, kteří své emoce dokáží odsunout ve prospěch oslavovaných akademických ctností - racionality, neutrality a objektivity - navzdory tomu, jak důležitou roli emoce prokazatelně hrají v epistemologických procesech. Je jasné, že přinést klima do akademie by znamenalo přinést do ní i silné emoce. Obava ze ztráty důvěryhodnosti může vést mnohé akademiky k tomu, že svůj klimatický aktivismus raději přesunou mimo práci a konají ho v rámci občanské společnosti, spíše než v práci z pozice akademika. Podle loňského článku mezinárodní výzkumné skupiny je "chybějící prostor pro vyjádření a sdílení emocí o klimatické a ekologické krizi na univerzitách v samém jádru jejich relativního klimatického mlčení a setrvačnosti."
"Není mým úkolem to vyřešit."
Akademici asi nejsou všeobecně považováni za nejakceschopnější skupinu. "Většina z nich se zavírá do svých laboratoří a knihoven právě proto, aby nemusela pracovat v tom nepřehledném světě tam venku," naléhal na mě někdo. Co je na tom pravdy, nedokážu říct, ale faktem je, že existuje povědomí o dělbě práce mezi těmi, kteří problémy zkoumají, a těmi, kteří je v praxi řeší. I ve zmíněném experimentu vypověděla část účastníků, že poplach nespustili, protože už to určitě udělal někdo jiný. Někdy je riziko tak veliké a očividné, že si nedokážeme představit, že bychom na ně museli upozornit právě my. Naše chování může být zbytečné, nechceme překážet.
"Nechci vybočovat z řady."
Bezpečí smečky. Co dodat? Napsat petici nebo ostrý článek do novin znamená opustit anonymitu a ocitnout se v září reflektorů. Čelit různým reakcím, mezi kolegy být za problem-makera nebo namyšlence. V lepším případě přijdu o dobrou pověst, v horším o granty. A pokud ani jedno z toho, tak si přinejmenším přidám další práci, protože aktivismus není honorovaným akademickým výstupem. Alespoň na části pracovišť se stále vyplácí kariérní strategie vyžadovaná komunistickým režimem: "držet hubu a krok".
"Není to v mém obchodním/politickém zájmu."
Tenhle důvod, zmiňovaný Macy a Johnstone, se akademiků tolik netýká, ale je to dobré místo k připomenutí, že i akademici mají své životní styly, které se přijetím radikálních řešení mohou stát ohroženými. Naše postoje ke změně klimatu se navíc stávají součástí kulturních válek a akademici nechtějí být viděni na stejné straně barikády s těmi, kteří bojují třeba za práva LGBTQ+, resp. nemusí jim chtít nepřímo pomáhat. V zemích s privatizovaným vysokým školstvím existují instituce financované obchodníky s fosilními palivy - to se Česka naštěstí tolik netýká.
"Nechci na to myslet, je to příliš děsivé."
Když se některých tiše přihlížejících akademiků zeptáte, co o klimatu soudí, jste překvapeni, jak hodně o tom vědí a jak moc jsou otevřeně znepokojení. Cítí se přemoženi komplikovanými emocemi. Nežijí tedy v popření, ale v sebeobranném psychologickém útlumu.
"Nevím, co s tím dělat."
Jako akademik můžu celým svým srdcem chtít přispět k systémové změně, ale jednoduše nevím jak. Pokud dělám nesouvisející obor, nemůžu přispět ve výzkumu ani ve výuce a necítím se být kvalifikován mluvit o klimatu v médiích. Soustředím se proto na individuální změny spotřebitelského chování a nevím, co dělat dál. Kdyby mě někdo pozval na demonstraci nebo požádal o podpis petice, tak přijdu, ale nejsem zdatný organizátor.
"Nemělo by to smysl, nic tím nezměním."
Samuel Finnerty, Jared Piazza a Mark Levine v nedávné studii rozlišili tři skupiny vědců podle jejich pohledů na eventualitu kolapsu: kontingentní-transformovatelný, oddálitelný-částečně nevyhnutelný a nevyhnutelný. Říct "Nemělo by to smysl, nic tím nezměním." by mohlo znamenat přihlásit se k třetí skupině, podle které už systémová změna nemá smysl, protože jsme zašli příliš daleko a karty byly vrženy. Nemyslím si, že takoví akademici u nás jsou - aspoň ne více než hrstka. Mnohem pravděpodobněji tím projevují vlastní bezmoc (disempowerment), čili variaci na "Nevím, co s tím dělat.", pocit z toho, že sám v tom velkém světě nic nezměním. A určitě je tam i obranný mechanismus: pokud sám nic nezměním, není to v mých rukou a proto se tím - podobně jako smrtí - nemusím trápit. Ostatně, ani collapse-aware vědci, kteří v citované studii figurovali, nezůstávají v domnělém eschatologickém čase pasivní; mnoho z nich cítí mravní imperativ vyjádřit sebedestruktivním státům občanskou neposlušnost, jakkoli vědí, že nemají šanci vývoj zvrátit. Proto myslím, že za možným nihilismem části českých akademiků stojí spíše směs popření a pocitu bezmoci než přijetí a rezignace.
Neříkám, že by se ze všech českých akademiků najednou měli stát akademici-aktivisté (scholar-activists). Je to skupina lidí všech věků a životních situací a mnozí z nich se veřejným vystoupením úplně vyhýbají - a je to v pořádku. Pokud ale chceme akademiků-aktivistů vidět více, musíme brát vážně důvody, pro které akademici klimatické krizi dosud jen přihlíželi. Vše nasvědčuje tomu, že nepotřebují přesvědčovat, potřebují podpořit. Potřebují institucionální podporu: pracoviště, na kterém dostávají prostor (jsou aktivně motivováni) vyjadřovat své emoce spojené s klimatickou krizí - ať už organizovaně (terapie, podpůrné skupiny) anebo jen neformálně nasloucháním ze strany svých kolegů. Tak aby mohli vědecké závěry nejenom znát, ale také si je zvědomit a připustit si bolest, kterou přitom cítí, a pracovat s ní. Pokud cítí nutkání ze své pozice něco dělat, jejich instituce by je měli informovat o jejich politických právech - petičním, shromažďovacím, stávky atd. - a poskytnout jim různé druhy podpory (zajištění výstupu v médiích, mediální školení, proplacení času apod.). Neudělala by podobné interní mechanismy pro klima daleko více než současné univerzitní strategie udržitelnosti?
Jak jsem řekl, desítky českých akademiků už dnes na hrozící kolaps systematicky upozorňují - jejich hlasy se ale ztrácejí v ohlušujícím tichu většiny. Vystoupit z řady pak může vypadat strašidelně, protože to vypadá, jako bych byl první, anebo někde na názorovém extrému. Potřebujeme - a já se o to budu snažit - na akademiky-aktivisty více poukazovat a dávat je za vzor. Zejména nejodvážnější z nich, kteří upozorňují nejen na hrozící kolaps, ale i na to, jak se světový ekonomický systém, jehož je Česká republika integrální součástí, zdá být ze své povahy neschopný kolaps odvrátit. Takových je velmi málo, protože základní pochopení interakce mezi planetárními a společenskými systémy není v Česku ani mezi akademiky vůbec rozšířené. Snad v tomto jediném aspektu je úkol, před kterým stojíme, ryze pedagogický.