Energetický příběh Česka (2/2)

V tomto big-readu navazuju na Energetický příběh Česka (1/2). Naše dějiny v něm byly vylíčeny jako dějiny rostoucí spotřeby energie superorganismu usazeného v české kotlině. Vycházel jsem z poznatku evoluční teorie, že evoluce si vybírá ty (super)organismy, které dokážou maximalizovat příjem energie a co nejlépe s ní hospodařit. Zdejší superorganismus skokově zvýšil svůj energetický příjem dvakrát: nejdříve přechodem od lovu a sběru k zemědělství, později těžbou uhlí a dovozem ropy a zemního plynu. Období, kdy nabitou energetickou výhodu využíval ve svůj prospěch, bylo přerušeno systémovou neefektivitou příkazové ekonomiky a podřazením vlastní evoluční strategie zájmům Sovětského svazu. Příběh se minule zastavil okolo roku 1988, kdy primární spotřeba energie dosáhla svého vrcholu: přibližně 7 milionům (10⁶) pracovníků pomáhaly miliardy (1000x10⁶) fosilních dělníků ve formě uhlí, ropy a zemního plynu.

Jak pokračuje Energetický příběh Česka? Česko zažilo po roce 1989 hospodářskou transformaci, která vyústila v pokles primární spotřeby energie. Ten pro superorganismus nemusí být na škodu, pokud je superorganismus schopen získat jiný typ oběživa (peníze), za které může nakupovat z ciziny a tím pro sebe akumulovat energii jiných superorganismů. Takový byl ostatně plán polistopadových vlád: vyrábět zboží s vysokou přidanou hodnotou a za utržené peníze dovážet na energii a práci náročné zboží ze zahraničí. A skutečně, od 90. let víceméně stabilně rostly jak hrubý domácí produkt (HDP), tak i zahraniční obchod.

Zatímco stoupal HDP a přibývala infrastruktura, konečná spotřeba energie díky technologickým inovacím mírně klesala. Polistopadový vývoj by tak mohl být dáván za příklad tzv. absolutního oddělení růstu HDP a růstu spotřeby energie (absolutní decoupling), kdyby nebylo energie vložené do dovezeného zboží a služeb (embodied energy). Co se tím myslí, popisuju v paralelním textu. Ukazuje se, že oficiální statistiky energii vloženou do zboží a zejména služeb dostatečně nezohledňují. Docházím k závěru, že maximum, co dnes o decouplingu (absolutním i relativním) můžeme říci, je, že pro něj v Česku neexistují důkazy.

O čem mluvit můžeme, je trvající závislost Česka na vysoké spotřebě energie - tuzemské i ze zahraničí. I přes určitý pokles zůstává Česko na předních příčkách v rámci EU ve spotřebě energie na obyvatele. Je to způsobeno nejen stále vysokým podílem energeticky náročného průmyslu a neefektivních budov, ale ve srovnání se světem i dosaženou komplexitou společnosti (energy-complexity spiral).

Mapa zobrazuje spotřebu energie na obyvatele (v gigajoulech ročně) v zemích EU v roce 2022. Česko mělo s 167 GJ méně než Finsko nebo Belgie, ale více než byl evropský průměr 131 GJ. Data však nejsou očištěna o faktor počasí. Zdroj: Eurostat.

Globální ekonomický systém, do kterého se Československo po pádu komunistického režimu mělo začlenit, závisel (stejně jako do té doby Československo) na růstu primární spotřeby energie, a to především z fosilních zdrojů. Jejich světová spotřeba se od roku 1989 do současnosti zdvojnásobila s tím, jak nacházely své energetické (spalování uhlí, plynu, nafty, benzínu, petroleje atd.) i neenergetické využití (hnojiva, asfalt, vosky, technické plyny atd.). Protože fosilní zdroje poháněly ekonomiku, vývoj jejich spotřeby kopíroval vývoj světového HDP. A tento trend pokračuje. Fyzická a cenová dostupnost (fosilních) zdrojů energie významně ovlivňovaly a ovlivňují množství výroby a spotřeby ve světě. Z toho plyne, že závislost Česka na růstu primární spotřeby (fosilní) energie se nikam nevytratila - Česko ji jen společně s částí výroby vyvezlo do zahraničí. 

Změna spotřeby ropy, energie a reálného HDP v období let 1972-2011; každý rok ve srovnání s průměrem předešlých 3 let. Zdroj: Our Finite World.

Ve veřejné debatě se dnes často střetávají dvě představy o ideálním pokračování českého energetického příběhu. Jedna sází na odchod od fosilních paliv a zelenou modernizaci – na obnovitelné zdroje, elektrifikaci apod. Druhá trvá na pokračování ve využívání fosilních paliv jako klíče k energetické bezpečnosti a konkurenceschopnosti. Obě představy se ve větší či menší míře propojují s představami o využívání jaderné energie.

Na těchto přístupech mi ale dlouhodobě něco nesedí. Neodhlížejí totiž od závislosti, jakou má Česko na spotřebě levné energie ne doma, ale ve světě? Protože jak bylo řečeno výše, domácnosti a firmy nakupují energii nejen v elektřině nebo zemním plynu, ale i zboží a službách dovezených ze zahraničí. Čím vyšší je spotřeba této (vtělené) energie, tím exponovanější je stát nejen vůči výkyvům, ale obecně dlouhodobým trendům dostupnosti levné energie ve světě. 

Mám velké pochybnosti o tom, že levné energie (a ostatně i materiálů) bude v blízké budoucnosti ve světě dostatek. Žádný z trendů, které vidíme, tomu podle mě nenasvědčuje. Naopak. Pokud níže uvedená data nejsou vykládána nesprávně, je velmi nepravděpodobné, že by si celá světová ekonomika udržela přístup k levné energii, na kterém v posledních desetiletích mnohonásobně vyrostla. Některé superorganismy možná ano, ale pravděpodobně ne všechny. Naráží tím jednoduše na biofyzikální limity, které jsou zcela nezávislé na limitech ekologické stability. Nabízí se otázka: jak výhodná je v takovém kontextu česká pozice závislosti na dostupnosti levné energie? Může vůbec země ekonomicky růst, pokud se nepodaří snížit její celkovou spotřebu energie – nejen statisticky, ale reálně? 

Přál bych si tomu věřit. Opravdu. Jenže se bojím, že toto přání neustojí analýzu v hlubším energeticko-ekonomickém, systémově-analytickém a evolučním rámci, který se níže pokusím co nejlépe rozvést. Pro větší stručnost jsem části argumentu vyčlenil do dvou samostatných textů, na které budu dále odkazovat:

Zajetí průmyslového modelu a trvající závislost na spotřebě energie

Minule jsme příběh opustili v období let 1968-1989 charakterizovaném jednak rostoucím příjmem energie, ale též technickým a organizačním promrháním naší dosavadní energetické výhody. Úkolem polistopadových vlád bylo přeorientovat průmyslovou výrobu na poptávané zboží a služby s vysokou přidanou hodnotou a díky jejich vývozu získat dostatek cizích měn pro nákup levného zboží z ciziny (tzn. dovážet energii akumulovanou někde jinde) - po vstupu do EU dokonce bez tržních bariér. Další energetický vývoj našeho regionu tak byl charakterizován zvyšováním výkonnosti ekonomiky při současném poklesu její energetické náročnosti.

Při srovnání s těmi, které jsme od 90. let měli začít dohánět, není jasné, jestli se nám to podařilo. Výkonnost ekonomiky se sice zvýšila, stále a dlouhodobě ale máme o čtvrtinu nižší HDP na obyvatele ve srovnání s Německem a Rakouskem a téměř poloviční ve srovnání s USA. Energetickou náročnost ekonomiky máme naopak o polovinu větší, než je průměr EU.

Ukázalo se, že zatímco pravidla trhu můžeme změnit ze dne na den, fyzická infrastruktura se mění výrazně hůř. Továrny na tanky T-72 a součástky do žacích strojů nelze ze dne na den upravit na výrobny elektronových mikroskopů.

Problém opuštění těžkého průmyslu v 90. letech měl několik rovin:

- Energeticky náročné provozy, ve kterých byly nainvestovány miliardy korun, nešlo zabalit a prodat do ciziny. 
- Jejich spotřebě energií byla přizpůsobena další infrastruktura.
- Chybějící obchodní partneři a někdy i nedostatečné standardy kvality (např. oceli) nás nutily prodávat zboží do ciziny pod cenou, což platilo nadvakrát po devalvacích (umělých podceněních) kurzu koruny v 90. letech. Země se ocitla v začarovaném kruhu, kdy nemohla modernizovat svou průmyslovou základnu, protože nevydělávala dost cizí měny na zakoupení moderních technologií. 
- Nedostatek cizích měn byl prohlouben poptávkou po západním spotřebním zbožím a technické závislosti na ruské ropě a plynu. 
- V některých případech chybělo pro nové postupy know how. 

Ekonomika se ocitla v částečném zajetí průmyslového modelu. Průmysl dodnes vytváří asi 1/3 HDP, z toho významnou část ten energeticky náročný (hutnictví, strojírenství, cementárny atd.). Nedalo by se tedy říci, že závislost na vysoké spotřebě energie se v ČR neprojevuje ani tak růstem spotřeby energie jako spíše absencí schopnosti spotřebu energie snižovat? Nejde jen o zajetí průmyslového modelu. Spotřeba energie na úrovni superorganismu obecně sleduje tzv. “spirálu energie a komplexity” (energy-complexity spiral): čím složitější superorganismus, tím více energie je k jeho chodu potřeba. Spirála energie a komplexity tvoří další přirozenou hranici toho, čeho jsme schopni dosáhnout “pouhou” modernizací technologií (budov, strojů atd.) a zefektivněním postupů. Závislost na energii se odvíjí právě tak z počtu technologií a počtu provazeb mezi nimi (komplexity systému), jako z efektivity, s jakou jsou technologie schopny s energií pracovat.

Je otázkou, jestli si přes všechnu mediální pozornost věnovanou ceně elektřiny nebo zemního plynu uvědomujeme, jak kompletně jsou naše životy energií protkané. Na jednu stranu, možná v rozporu s obecnou představou, přijme průměrný člen zdejšího superorganismu v jídle a pití přibližně tolik energie, kolik mohl konzumovat před 10 000 lety (cca 10-12 MJ/den). To je endosomatický příjem. Kromě toho ale zkonzumuje navíc zhruba 300-500 MJ/den exosomaticky - mimo vlastní tělo.¹ Kolik energie to je, myslím dobře ilustruje toto video olympijského cyklisty, který málem vypustí duši, aby si svým šlapáním aspoň upekl dva krajíce toastového chleba (0,07 MJ). Pravěcí lidé využívali exosomaticky tepelnou energii vydanou pálením (dřevní) biomasy. Dnešní lidé ji využívají především spalováním fosilních paliv k pohonu strojů (od elektrických spotřebičů, přes vytápění až po osobní dopravu a nákladní dopravu) a samozřejmě také v používaném zboží (a službách), které bylo s pomocí energie vyrobeno (embodied energy). Vše běží na fyzické a digitální infrastruktuře (inženýrské sítě, dopravní stavby apod.), jejichž budování, údržba a provoz si taky vyžadují obrovské energetické vstupy.

Na individuální úrovni je vysoký exosomatický příjem funkcí touhy po sociálním kapitálu. Coby společenští tvorové usilujeme o to, o co jsme usilovali vždycky: o přízeň ostatních, resp. o co nejvyšší sociální status. V době, kdy po české kotlině pobíhali pravěcí lidé, se status pojil se zajišťováním zdrojů pro vlastní kmen, vůdcovstvím, respektem, schopností vyprávět, smyslem pro etiku, sdílení a komunitu. "V moderní kultuře," píše Nate Hagens, "ale soutěžíme o status s pomocí artiklů náročných na zdroje (auta, domy, dovolené, spotřebiče), užívajíce zprostředkující role peněz." To není mravní výtka vůči konzumní společnosti jako spíše připomenutí, že konzumní společnost nestojí a nepadá na penězích (ty jsou ostatně jen společenským konstruktem, který se neodvozuje od přírodních zdrojů), ale na energetických zdrojích, které jej umožňují. Ostatně, podle sociologie mohou být rituály konzumního chování "rituály bezbranných a zranitelných lidí, kteří se snaží vybudovat z cetek přenesených ze supermarketů alespoň jakousi ochranu před světem velkých organizací a velké politiky[...]."

Na vysoké spotřebě (vtělené) energie jsme si vytvořili závislost. Pokud je energie v každý okamžik dostatek, náklady na její spotřebu se drží nízko a vytváří se prostor pro hospodářský růst. Tím, že si Česko ve velkém vyměňuje se světem energii vtělenou do zboží a služeb, se na jednu stranu snižuje závislost na domácí spotřebě energie, na stranu druhou zvyšuje závislost na spotřebě energie v zahraničí. I svět je závislý na rostoucí spotřebě energie, ale z jiného důvodu. I svět totiž usiluje o zvyšování HDP, ale na rozdíl od ČR nemůže spotřebu energie vyvést do zahraničí. Pokud má světový HDP růst, někde musí růst spotřeba energie. A co víc - a jak se snažím ukázat v paralelním textu - rostoucí globální míra zadlužení si růst HDP vyžaduje. O cíli růstu HDP technicky vzato nikdo nerozhoduje, protože je nezbytným předpokladem stability globálního ekonomického a finančního systému, tak jak jsou nyní nastaveny. Svět tak vykazuje znaky závislosti na růstu HDP, resp. růstu spotřeby energie. Otevřená česká ekonomika, která je globálního ekonomického systému pevnou součástí, je tím pádem taktéž přeneseně závislá na růstu spotřeby energie. Pokud je vysoká spotřeba (vtělené) energie v globálním energetickém metabolismu umožňována fosilními palivy - v roce 1990 tvořily 84,1 % světového energetického mixu a v roce 2030 stále budou tvořit nejméně 73 % - tak je zdejší superorganismus zatím závislý na vysoké spotřebě fosilních paliv nejen doma (např. k výrobě elektřiny), ale výhledově i ve světě.

To, jak dostupné jsou a budou energetické zdroje a komodity ve světě, může být přinejmenším stejně podstatné, jak dostupné jsou a budou energetické zdroje a komodity v Česku.

Vyčerpávání fosilních zdrojů a alternativy

Uhlí, ropa a zemní plyn jsou neobnovitelné fosilní zdroje. Přestože zásob je ve světě stále dost, ekonomika těžby se mění. Poté, co lidstvo nejdostupnější zásoby vytěžilo, zbývají ty hůř dostupné, ke kterým je nejprve potřeba se dostat a chemicky je zpracovat s vynaložením značného množství energie. Návratnost investované energie (EROI) do fosilních zdrojů se proto dlouhodobě snižuje. Odhady EROI se sice liší, ale obecná shoda panuje na tom, že nová naleziště v průměru jen mírně převyšují EROI 10:1 (10 jednotek získané energie na 1 jednotku energie vložené), což je hodnota udávaná jako hraniční pro udržení moderní průmyslové civilizace. Ať už se předpověď vrcholu těžby ropy v roce 2035 vyplní, anebo - tak jako tolikrát v minulosti - nevyplní, odhaduje se, že s hůř dostupnými nalezišti se EROI fosilního energetického systému může dostat pod 7:1 už v 30. letech.

Graf nelineárně klesajícího EROI podle výzkumu Davida Murphyho a Charlese Halla - tzv. sráz čisté energie (net energy cliff). Mezi osou X (EROI) a osou Y (čistá energie) je matematický vztah (1-1/x). Nejvyšší hodnotu na nich mají zatím sloužící konvenční ropná naleziště. Nejnižší hodnotu mají ropné břidlice, jejichž podíl na nových nalezištích byl v posledních letech vysoký. Někde uprostřed se nachází EROI větrné, solární a uhelné energie.

Co tohle všechno znamená? Znamená to, že energie se může brzy stát vzácnější než dnes.² Zastánci zelené modernizace soudí, že úbytek čisté energie nahradí nefosilní zdroje energie, zejm. obnovitelná a jaderná energie. Tento předpoklad má ale tři vážné trhliny, které detailně popisuju jinde.

1. Fosilní paliva aktuálně používáme nejen k výrobě levné elektřiny, ale i dalších forem energie a nosičů energie: levných a snadno přepravitelných a skladovatelných pohonných hmot (vč. pro lodě a letadla) a levného tepla, vč. těžkého průmyslu (cementárny, ocelárny, sklárny atd.). Další způsoby využití jsou neenergetického rázu (technické plyny, maziva, vosky, hnojiva atd.). Přibližně 500 miliard fosilních dělníků, na jejichž bedrech spočívá průmyslová civilizace 8 miliard lidí. Jak zastánci zelené modernizace poukazují, většinu těchto způsobů využití jsme schopni nahradit alternativami. Vysoké tempo, ve kterém bude monumentální projekt elektrifikace a dalších inovací probíhat, bude každopádně na ekonomiku vyvíjet významné tlaky: investované zdroje (práce, materiály, kapitál) budou chybět jinde a hodnotové řetězce budou nutně čelit úzkým hrdlům. Tyto tlaky alespoň dočasně vyženou poptávku po energii nahoru (srov. též bod 3).

2. Trend úbytku čisté energie bude i při zelené modernizaci pravděpodobně pokračovat. Velké jaderné, solární a větrné elektrárny mají EROI mezi 10:1-35:1. Protože ale budeme mít potřebu i pro jiné formy energie než elektřinu (viz bod 1) a v případě OZE potřebu elektřiny v jiných časech než časech výroby, bude celý systém záviset na komplexní soustavě konverzí a akumulací a s tím spojeným ztrátám, ke kterým ve fosilním systému nedochází.³ EROI dekarbonizovaného systému by se proto podle odborných odhadů pohybovalo okolo 3:1. Není nepředstavitelné, že do půlky století dojde k masovému nasazení průlomových technologií (např. jaderná fúze), které trend úbytku čisté energie zvrátí. Bez nich budeme za provoz systémů dodávajících energii platit vysokou daň splatnou v energii.

3. Růst nabídky energie zaostává za růstem poptávky. Zelená modernizace už probíhá a je to dobře. Výstavba jaderných elektráren je však pomalá a ani rekordní investice do instalací výroben z obnovitelných zdrojů nestačily v roce 2023 k dorovnání meziročního růstu poptávky po energii. Je otázkou, jakým dílem je to problém “neambiciózní” zelené modernizace a jakým dílem energetickou nenasytností lidské civilizace. Bez nové produkce ropy nebo zemního plynu bychom zatím každopádně nebyli schopni novou poptávku nasytit.

Jestliže bude energie vzácnější, neznamená to automaticky dražší energii pro její konzumenty. Záleží jakou formu energie, odkud a v jakém regulačním prostředí. Nechci tohle složité téma rozpitvávat, ale je to strašně důležité, zejména ten třetí aspekt. Jak jsem psal tady, státy mají účinné nástroje (různé přímé a nepřímé dotace), jak před zvyšující se nedostupností energie zákazníky “uchránit” . Schopnost (zejm. zadlužených) států tyto tlaky absorbovat však není nekonečná. Kdo ví, jak dlouho na to budou mít fiskální prostor, resp. lidově řečeno peníze? Mám za to, že dříve nebo později budou muset přijímat cílená a později plošná opatření na straně rozpočtových příjmů (vyšší poplatky za regulovanou složku elektřiny, vyšší ekologické daně, vyšší jiné daně, naopak nižší cla na klíčové produkty), a to jen proto, aby byl dostatek energie ve všech formách, vč. v dovezeném zboží a službách. Například Nate Hagens ale očekává, že vzácnější energie dopadne úplně nejdříve nepřímo na finanční trhy. Všechny nebo téměř všechny investiční nástroje, které existují (akcie, dluhopisy apod.), totiž spoléhají na takové zhodnocení investic, které předpokládá buď levnou energii jako náklad zainvestované firmy, anebo celkově lepší ekonomický výsledek zainvestované firmy, který dražší energii vykompenzuje. Podle Nata Hagense jde o falešnou naději, nafouknutou bublinu, která brzy splaskne s tím, jak většina investičního portfolia přestane dosahovat zisků, které spoléhaly možná na levnou energii, možná na státní pomoc.

“Žijeme dnes v energetické éře s nutně krátkou životností,
dominované levnými tekutými uhlovodíky.”

Václav Smil, Energy

Z toho, co bylo řečeno, plyne, že Česko snižuje konečnou spotřebu energie (energetických komodit), ale zvyšuje závislost na spotřebě energie ve světě, Naděje v rostoucí spotřebu (vtělené) energie stojí na představitelných, ale těžko uskutečnitelných představách o budoucí (finanční a fyzické) dostupnosti nefosilní energie. Hrozí, že za vše, co si vyžaduje energii, bude v české ekonomice růst přirážka (kterou stát může dočasně absorbovat) a že investoři (vč. např. penzijních fondů) spoléhají na zisky, kterých s touto přirážkou (jakmile ji státy nebudou dostatečně absorbovat) bude velmi obtížné dosáhnout. Doba všeobecně dostupné energie prostě může být u konce, doba vysoké spotřeby energie ještě ne. Dokud se na tom něco nezmění, lze důvodně očekávat, že soutěž superorganismů o energii se bude přiostřovat. Jak si mohou státy získat v soutěži konkurenční výhodu a může mezi nimi být i Česko?

Jak nakrmit modrou velrybu? 

První konkurenční výhodou v soutěži o energii bude domácí přístup k relativně levné energii - tedy vlastně taktika, na kterou zdejší superorganismus sázel od průmyslové revoluce. I proto se v současnosti globální investice do výroby energie ze všech zdrojů - obnovitelných i neobnovitelných, vč. jádra, těší zásadně vysoké vládní podpoře a a navzdory své rizikovosti rostou.⁴ Je však potřeba zdůraznit rozsah a omezené časové okno pro takové investice. Co do rozsahu zdaleka nejde jen o soběstačnost ve výrobě levné elektrické energie - té třeba ČR zatím vyrobí více, než potřebuje - ale i výrobě levných a snadno skladovatelných nosičů energie s vysokou energetickou hustotou. Metabolismus superorganismu totiž stojí a padá na levné elektřině, stejně jako na levném žáru a levných uhlovodících (plasty) apod. Fosilní uhlovodíky dnes ČR dováží z 97-98 %. Česko obecně z ciziny dováží 42 % spotřebovaných energetických zdrojů a komodit - dvojnásobek oproti roku 1989. Pokud by nemělo být závislé na jejich ceně na mezinárodních trzích (a na autoritářských nebo dokonce znepřátelených vývozních zemích), muselo by si je (resp. jejich náhradu, např. syntetická paliva, vodík) levně obstarat samo. A to ve výše odhadovaném časovém rámci 10-15 let, ve kterém světová energetická bublina může splasknout. Otázkou je jak. 

Bez levných zdrojů ropy a zemního plynu je předpokladem energetické tranzice masivní elektrifikace v kombinací s výrobou levné elektřiny a vyšším využitím biopaliv. Reálný způsob, jak udržovat cenu elektřiny relativně nízko, je kombinace opatření prosazovaných jako zelená modernizace: nasazování OZE (zejm. větrných elektráren) a baterií, přizpůsobení odběrových tarifů a pravidel trhu s elektřinou a fyzické propojení se sousedními zeměmi do energetické unie. Zelená modernizace je vlastně předsazením budoucích nákladů (upfront costs) a současně obnova kapitálu, což je jeden z důvodů, proč se v přítomnosti projevuje jako nákladná, přestože může být v mnoha ohledech strategicky výhodná. Nesmírně náročný úkol uklidnit investory, kteří se důvodně obávají politických obratů, nespolehlivosti dodavatelských řetězců a (obchodních) válek, se však bohužel nedaří ani "zelenějším" vládám, než je ta česká. Čím méně jisté je investiční prostředí, tím více musí vlády investory finančně pobízet. Vlna investic sice zvyšuje HDP, ale zároveň odsává z ekonomiky chybějící reálné zdroje (pracovní sílu, materiály), což způsobuje inflaci.

Vzhledem ke spolehlivosti jaderné energie a spoustě sil, které už byly do jejího rozvoje v ČR vynaloženy, vzhlížejí mnozí k výstavbě jaderných elektráren. Jenže pokud odhlédneme od závislosti na dovezeném uranu,⁵ od otázky bezpečnosti a nedořešené otázky jaderného odpadu, je vysoce pravděpodobné, že výstavba jaderných elektráren nebude téměř určitě dostatečně rychlá na to, aby do 15 let nová výroba z velkých i modulárních reaktorů aspoň nahradila končící blok Dukovan a současně vykryla nárůst spotřeby elektrické energie. Vysoké náklady jaderných projektů se propisují do vysokých nákladů za jednotku vyrobené elektřiny (LCOE), resp. špatné investiční návratnosti, zejména vedle OZE v jednom systému. To, že fosilní elektřinu v dohledné době nemůže nahradit ani výlučně jádro, ani výlučně OZE, takže výsledný systém musí kombinovat "jádro + OZE", které si svou neflexibilitou vzájemně zavazí, je samo o sobě velkým paradoxem. Pozor, nic z toho neodpovídá na otázku, jestli do jaderné energie investovat, protože pro to existuje i několik dobrých důvodů. Je to jen reality check rozdílu mezi cenou elektřiny z fosilních paliv, na kterou si rostoucí superorganismus zvyknul, a cenou elektřiny z jádra. Nahrazení fosilní elektřiny tou jadernou její konečnou cenu nezlevní a neřeší se tím z většiny ani celorepubliková výroba tepla, ani další způsoby využití fosilních paliv mj. jako nosičů s vysokou energetickou hustotou. 

Nic z výše uvedeného není ani kritikou zelené modernizace jako takové. Obnovitelné zdroje jsou nejlevnějším zdrojem elektrické energie a investice do nich se superorganismu vrátí nejen ekonomicky. Otazníky spíše visí nad zbývajícími 80 % spotřeby energie, která z většiny pochází z domácích a dovezených fosilních paliv. Vlna elektrifikace může i při nejlepší vůli postupovat jen v určitém tempu. Kromě toho, že je její náklady potřeba připočíst k nákladům zelené modernizace, není elektrifikace vždy technicky možná anebo nedává ekonomický smysl, resp. dává, ale jen při splnění několika složitých podmínek současně (viz příklad zelené oceli v paralelním textu). Vysoký technický potenciál pro levnou energii má u nás - stejně jako před 250 lety - uhlí. Palivo s vysokou energetickou hustotou pohánějící osvědčené a flexibilní parní elektrárny, palivo, na které máme navázána pracovní místa a infrastrukturu. Stále zbývá necelých 500 milionů tun hnědého uhlí (životnost 12 let) a 3,6 milionu tun legálně vytěžitelných zásob černého uhlí (životnost 3 roky). Při hypotetickém prolomení limitů, zmaření systému zpoplatnění emisí uhlíku a dalších limitů využití uhlí je stále možné prokopat se k 4,1 miliardám tun hnědého uhlí a k 7,3 miliardám tun vyhledaným a teoreticky dostupným zásobám černého uhlí - s životností v závislosti na spotřebě uhlí v řádu stovek až tisíců let. Část nových uhelných projektů by mohla mít zajímavou energetickou návratnost (EROI) ve srovnání s jinými energetickými sektory. Pokud by ropné produkty byly příliš drahé a elektrifikace nepostupovala v dostatečném tempu, mohli bychom pyrolýzou uhlí vyrábět nekvalitní benzín a naftu, jak to už za 2. světové války dělali nacisti v Litvínově.

Existují však velmi dobré důvody, proč to nedělat a proč se ve světě investuje do uhlí jen jako špičkového zdroje (na vykrytí špiček spotřeby) a ne zdroje základního (baseload). I kdyby pokrytí spotřeby energie dodávané dnes ropou a zemním plynem tuzemským uhlím bylo technicky možné, mělo by katastrofální dopady: vysídlené obce padlé na oltář "pokroku", zničené biotopy, emise škodlivých látek do ovzduší - nakonec ty samé dopady, které přispěly ke zhroucení komunistického režimu v roce 1989. Nefinanční náklady těžby a spalování uhlí jsou jednoduše příliš vysoké a jeho suplování ropy v mnoha odvětvích technicky neuskutečnitelné. Ostatně si nemyslím, že konzervativní hlasy, které volají po jeho dalším spalování, v něm současně vidí plošnou náhradu ropných produktů a zemního plynu. Navíc, na rozdíl od obnovitelných zdrojů, jejichž EROI se bude pravděpodobně zvyšovat, EROI uhlí bude s hůř dostupnými zásobami klesat, takže jeho využíváním by superorganismus jen na čas odložil ultimátně neodložitelný přechod k nefosilním zdrojům energie. 

Pokud mám na chvíli přestat s pouhým teoretickým cvičením, spalování uhlí jde samozřejmě hlavně proti politice Evropské Unie, v níž si většina společnosti přeje zůstat, a proti etickým pravidlům mnoha velkých (zahraničních) společností, které v ČR podnikají, včetně bank a pojišťoven. Tím pádem není vůbec řeč o nahrazování ropy a zemního plynu uhlím, ale spíše o nahrazování uhlí obnovitelnou a jadernou energií, zemním plynem a druhotnými zdroji (odpadem). Období dalších 10-15 let tedy pravděpodobně přinese nahrazení levné uhelné elektřiny a vytápěním levnou nefosilní tuzemskou elektřinou a vytápěním, možná přinese i nahrazení části části energie ropy a zemního plynu levnou tuzemskou nefosilní elektřinou, ale nepřinese ani kompletní nahrazení energie ropy a zemního plynu levnou tuzemskou nefosilní elektřinou ani nahrazení dovozu zboží a služeb, které s pomocí ropy a zemního plynu vznikly. Z toho plyne, že zdejší superorganismus nebude ve střednědobém výhledu energeticky soběstačný, a proto buď významně sníží spotřebu energie, nebo bude čelit dovozu (vtělené) energie ze zahraničí, jejíž cena může rychle růst. Jak jsem ale opakovaně zmiňoval, dovoz energie - jakkoli drahé - nemusí být ke škodě, pokud ji zdejší superorganismus efektivně využije, ideálně k vytvoření přidané hodnoty, kterou za peníze vyveze.

Druhou konkurenční výhodou v soutěži o energii bude schopnost s energií efektivně nakládat. To předpokládá jednak vysokou energetickou účinnost technologií (to ostatně platí i pro předchozí konkurenční výhodu), jednak vysokou přidanou hodnotu vývozu. Superorganismy, které vyvážejí těžko nahraditelné a vysoce poptávané zboží nebo služby s cennými vstupy v podobě inovativních řešení, high-tech nebo třeba brandingu, si mohou udržovat vysoké exportní marže a tím pádem i schopnost zaplatit drahý dovoz, mzdy, úvěry, investice a rezervy. Česká republika je např. významným vývozcem kvalitních tepelných čerpadel nebo ložisek pro vlaky a světová poptávka po nich roste. Elektřinu nebo jiné draze dovezené vstupy  - např. hliníkové součástky, jejichž výroba je energeticky náročná - mohou výrobci skrýt do ceny. Na druhou stranu odvětví soustředící se na masovou výrobu cenově konkurujících výrobků mohou mít problém vyšší dovezené energetické vstupy na každém výrobku (tzn. i v dovezeném zboží a službách) zaplatit a udržovat byznys ve zdravé kondici.⁶

Jestliže zdejší superorganismus zůstane závislý na vysoké spotřebě energie a současně dovozu energie ze zahraničí (viz výše), vytvoří si ve světě rostoucích cen energií konkurenční výhodu vývozem s vysokou přidanou hodnotou? Nikdo samozřejmě nemá křišťálovou kouli, ale myslím, že můžeme odhadnout tři základní scénáře, přičemž každý může mít nespočet variant: 

1. Optimistický scénář: Ceny (vtělené) energie na vstupech budou ůrost (dovezená inflace), ale exportní odvětví ČR zůstanou konkurenceschopná díky efektivitě a reputaci kvality. Vyváží se mj. zelené technologie, vesmírné technologie, inovativní software a mnohé další zboží a služby s vysokou přidanou hodnotou. Budou růst životní náklady i náklady podnikání, ale dostatek pracovních míst, vysoké zisky i mzdy a odvody do státního rozpočtu pomůžou udržovat sociální smír. Nízké úrokové sazby budou lákat domácí i zahraniční kapitál do modernizace a digitalizace, které snižují spotřebu energetických komodit. Dovozní závislost sice vroste, ale na dodavatelské řetězce bude spolehnutí. Kromě peněz a materiálů bude dost i pracovní síly, včetně kvalifikované. Vysoce efektivní veřejná správa bude dohlížet nad zelenou modernizací ekonomiky (úspory, OZE, flexibilita), která snižuje výdaje domácností a firem na elektřinu, teplo a další energetické komodity. Spotřeba domácností: vysoká. Zatímco svět bude trápit stagflace, Česko a jeho největší obchodní partneři ekonomicky porostou a inflaci (zejm. v eurozóně) udrží na uzdě. Zdejšímu superorganismu vzroste ekonomická výkonnost, energetický příjem a tedy i evoluční výhoda.

2. Pesimistický scénář: Aby platil optimistický scénář, muselo by se podařit několik věcí současně. V pesimistickém scénáři se nepodaří žádná nebo skoro žádná z nich. Nárůst cen (vtělené) energie nebude kompenzován posunem Česka výše v hodnotovém řetězci. Dodavatelské řetězce budou narušovány eskalujícím geoekonomickým napětím, válkami a čím dál více i přírodními katastrofami. Vyšší a vyšší část státního rozpočtu poputuje na zbrojení a klimatickou adaptaci. Firmy budou hledat peníze v bankách, ale zisky nepostačí na splácení úvěrů a růst mezd současně. Klesající reálné mzdy budou stlačovat domácí poptávku a tedy i odbyt firem. Malé a střední podniky zkrachují, nadnárodní společnosti budou výrobu přesouvat jinam. Poroste nezaměstnanost, nespokojenost a s ní i podpora protestních stran bez skutečných politických řešení a předvídatelného programu. Kromě ochoty v takovém prostředí investovat bude prudce klesat i důvěra v instituce a důvěra v lepší budoucnost. Negativní jevy se budou navzájem posilovat. Poklesne ekonomická výkonnost, energetický příjem superorganismu a evoluční výhoda vůči ostatním.

3. Realistický scénář: Ani optimistický, ani pesimistický scénář nejsou pravděpodobné. Pravděpodobné je, že něco se dařit bude, něco ne. Česko bude ve vyšších cenách (vtělené) energie dovážet inflaci, kterou část šikovných vývozců pokryje z vysokých marží. Většina výroby ale bude trpět pomalým růstem až stagnací poptávky doma i ve světě způsobené rostoucími životními náklady a klesající návratností investic (ROI). Transformace energetiky bude postupovat, ale pomalu. Její sociální dopady budou kompenzovány, ale ne docela. Stát bude investory a výrobce uměle udržovat při chuti dotacemi, což zintenzivní pnutí s výdaji na sociální platby, veřejné služby nebo zbrojení. Bude je motivovat též nízkými úrokovými sazbami, což požene více a více mikrověřitelů s jejich úsporami do rukou fondů, které budou slibovat zhodnocení všem, ale reálně ho ve stále dravějším světě nemohou garantovat nikomu. Dodavatelské řetězce (zejm. ty pracující s kritickými surovinami) budou čelit pravidelným úzkým hrdlům, což v kombinaci se slabým trhem práce a nízkými úrokovými sazbami zmenší fiskální prostor a podpoří inflaci. Důvěra v instituce a lepší budoucnost se sice bude držet, ale obraz ekonomického růstu bez vysoké inflace se bude zdát jen dávnou vzpomínkou. Občanská společnost bude hledat mezi sebou a za hranicemi viníky táhlé stagflace, přestože bylo od počátku nepravděpodobné, že by se superorganismu podařilo získat si konkurenční výhodu při vysoké závislosti na spotřebě energie, vysoké dovozní závislosti a rostoucím cenám energií ve světě.

Semi-periferie

Realistický scénář vývoje Energetického příběhu Česka je realistický i proto, že český superorganismus neusiluje o konkurenční výhodu v soutěži o energii ve vakuu, ale na pozadí globálního ekonomického systému, ve kterém má zdejší superorganismus svou specifickou pozici.

Vstup do Světové obchodní organizace (WTO) po roce 1993 umožnil dovoz zboží, které typově zdejší superorganismus uměl vyrobit, levněji. Na jeho ceně se podepisoval fakt, že pocházelo ze zemí s levnějšími náklady práce, laxnější ochranou přírody a lidských práv a místy i ještě levnější energií. Například objem dovezeného textilu vzrostl mezi lety 1993 a 2021 o 450 %; objem dovezeného oblečení vzrostl ve stejném období dokonce o 1200 %. Na konci období pocházela polovina oblečení z asijských zemí. Objem dovozu ICT technologií (telefony, počítače) vystoupal mezi lety 1993 a 2024 z 35 mld. Kč na 428 mld. Kč a v některých letech téměř polovina pocházela z Číny. Po vstupu na vnitřní trh EU se k tomuto dovozu přidává dovoz levného zboží ze třetích zemí do jiné země EU, které je buď (a) v jiné zemi EU zpracováno do konečného produktu a prodáno do ČR, nebo (b) spotřebováno v jiné zemi EU s efektem vytlačení konkurence na český trh. V obou případech má ČR také prospěch z levného dovozu do EU, byť ne nutně tak velký, jako kdyby dovážela přímo z levnější třetí země. Výsledek je sice bolehlav pro konkurenceschopnost českých výrobců stejného zboží, ale konzumní volič (citizen-consumer) může být spokojený, protože má levnější životní náklady, stejně jako superorganismus, který levně akumuluje cizí energii.

Zdejší superorganismus je tedy na jedné straně pro jednu skupinu konkurentů netto příjemcem energie (doveze více na energii či práci náročných produktů, než vyveze) a netto příjemcem kapitálu (např. putuje více dividend z českých investic u konkurenta než opačným směrem). Na stranu druhou je ale sám netto zdrojem energie (ve vývozu na práci a energii náročných produktů) a netto zdrojem kapitálu (odliv dividend). V teorii světového systému (World Systems theory) se první skupina konkurentů označuje jako periferie, druhá skupina jako jádro a pozice zdejšího superorganismu jako semi-periferie.

Podle ekonomky Ilony Švihlíkové vychází tato specifická semi-periferní pozice ze skutečnosti, že se zdejší superorganismus po roce 1989 nezačlenil do bující světové ekonomiky 50. a 60. let 20. století, nýbrž do ekonomiky v hluboké vnitřní krizi. Tím, že nabídl nová odbytiště pro západní zboží, udržoval nízkou mzdovou úroveň, nízké zdanění majetku a příjmy právnických osob, politiku škrtů a otevřenosti vůči vstupu zahraničního kapitálu do strategických odvětví (resp. další opatření předepsaná tzv. Washingtonským konsensem), pomohl tuto vnitřní krizi dočasně překonat, a to s nemalými ztrátami pro sebe.

Vývozem energeticky náročného zboží pod cenou se superorganismus v 90. letech lacině zbavoval své energetické výhody. Peníze, za které se zboží prodalo, se často staly příjmy zahraničních firem, které od hladového státu koupily rafinérie, chemičky, automobilky a další podniky. Skutečnost, že podíl ze zisku (dividendy), které tuzemské dcery poslaly zahraničním matkám, začal v nultých letech přesahovat peníze reinvestované zahraničními matkami zpátky, je na jednu stranu pochopitelná. Na stranu druhou už ale situace dospěla do bodu, kdy zahraniční matky vyberou na dividendách téměř čtyřnásobek toho, co v Česku reinvestují. Z hlediska teorie her jde o evoluční porážku: superorganismus ne-akumuluje ani energii, ani peníze. Měl však přístup k levnému zboží z ciziny, což příslušníkům superorganismu vyhovovalo. 

Oldřich Krpec a Vladan Hodulák shrnují, co pozice tzv. "integrované periferie" nebo "post-socialistické semi-periferie" pro superorganismy v regionu střední a východní Evropy znamená:

"Nejdůležitější důsledky pro ekonomiky, jako je Česká republika (tedy pro země semi-periferie) [...] zahrnují podřízené postavení v mezinárodní dělbě práce, silnou zahraniční kontrolu nad domácím průmyslem (spojenou s čistým odlivem příjmů) a omezený prostor pro realizaci samostatné hospodářské politiky státu (Chase-Dunn, 1975). Takové ekonomiky mohou zažívat růst, který je závislý na (sebe-udržujícím) hospodářském rozmachu ekonomik jádra, podmíněný nepřetržitým přílivem investic z těchto zemí a technologickým pokrokem, který tam vzniká (Dos Santos, 1970). Semi-periferie v současné mezinárodní ekonomice přispívá k růstu mezd v zemích jádra tím, že vykonává relativně složité a na dovednosti náročné úkoly v mezinárodně rozptýlených výrobních řetězcích. Jsou to ústředí zahraničních nadnárodních společností, která kontrolují vnitřní ceny a tím i svévolně ovlivňují úroveň produktivity pracovníků v dceřiných firmách. Semi-periferie má jen malou šanci postoupit na vyšší úroveň, pokud investice do výzkumu a vývoje zůstávají výrazně nižší než v jádrových ekonomikách a jsou obvykle omezeny na zvyšování nákladové efektivity současných činností pomocí stávajícího kapitálu."

Závěr

Po roce 1989 prošla Česká republika zásadní proměnou. Ekonomika se otevřela, modernizovala a začala více vyvážet. Statistiky ukazují, že se nám daří vyrábět více (HDP) s menší spotřebou energie – jsme efektivnější. Ale je to opravdu celý příběh?

V Energie, vtělená energie a decoupling jsem argumentoval, že čísla o spotřebě energie a HDP neříkají všechno. Velká část energie se k nám dostává “neviditelně” – je skrytá v dovezeném zboží, službách a digitálním obsahu. A stejně tak energii vyvážíme. Pokud nevíme, kolik energie takto přichází a odchází, nemůžeme přesně říct, jestli jsme opravdu energeticky efektivní, nebo jsme jen přesunuli spotřebu jinam.

Česká ekonomika funguje trochu jako průtokový ohřívač: dovážíme technologie, energii a díly, z nich vyrábíme zboží a služby, které vyvážíme. Spotřebováváme málo, ale prodáváme hodně. Tento model ale stojí na tom, že energie zůstane dostupná a levná – a že ostatní budou mít o naše výstupy zájem. Jakmile energie zdraží nebo export oslabí, ohřívač se může zadřít.

Nesnažím se předpovědět budoucnost. Kdokoli, kdo se o předpověď snaží, nebere vážně ty stovky možných scénářů, kterými se energetické příběhy mohou vyvinout. Nejde však o to, co je možné, ale o to, co je nemožné nebo vysoce nepravděpodobné. Je nemožné nekonečné zvětšovat ekonomiku na konečné planetě. Je možné, že se lidstvu podaří nahradit fosilní paliva jiným podobně bohatým a levným (!) zdrojem energie a oddálit tak okamžik, kdy omezené zdroje udělají závislosti na růstu čáru přes rozpočet. Je vysoce nepravděpodobné, že se tak stane v čase, který lidstvu zbývá při současném tempu vyčerpávání snadno dostupných fosilních zdrojů. Pokud se nestane vysoce nepravděpodobné, bude rostoucí cena fosilních paliv a náklady na energetickou tranzici škrtit globální ekonomiku, která na levné energii v posledních desetiletích vyrostla. Je možné, že některé superorganismy budou mít konkurenční výhodu a ekonomický růst si udrží; je ale pravděpodobné, že mezi nimi bude superorganismus usazený v české kotlině?

V závěru eseje vysvětluju, proč si myslím, že to pravděpodobné není. Česká republika je na semi-periferii globálního ekonomického systému: pohybuje se veprostřed hodnotových řetězců, má vysokou energetickou náročnost ekonomiky, je vysoce dovozně závislá a trpí řadou hlubokých strukturálních problémů. Velkým, ne-li největším, strukturálním problémem je neschopnost propsat skutečné národní zájmy do své hospodářské a sociální politiky (vlastnost, kterou sdílí se státy globálního Jihu). I pokud by se tak stalo, muselo by být v dalších 10-15 letech splněno několik dalších předpokladů současně, aby Česká republika mohla ekonomicky růst i při vysoké závislosti na energii a dále tak maximalizovat svůj příjem energie.

Zatím jsme se naučili být chytří ve využívání cizí energie – ale ještě jsme si nevyzkoušeli, co to znamená žít s méně. Snižovat spotřebu energii ne statisticky, ale reálně a systémově. A právě to bude možná největší výzva do budoucnosti: přežít, růst nebo se rozvíjet v době, kdy energetické přebytky mizí. Ale o tom už jindy.

Martin Abel, analytik AMO klima

1. Hodnoty se značně liší v závislosti na metodice. Například Eurostat uvádí evropský průměr asi 359 MJ/den. Průměrný Američan prý exosomaticky spotřebuje dokonce 839 MJ/den. Řádově všechny tyto hodnoty dávají smysl, uvážíme-li, že jen průměrná cesta autem bez spolucestujících do práce a z práce spotřebuje může spotřebovat okolo 3 litrů benzínu, tj. asi 100 MJ.

2. Zatímco při EROI přes 100:1 získávaly neenergetické sektory ekonomiky více než 99 % vytěžené energie, při EROI 7:1 získají jen 87,5 % (tzv. net energy decline). Ačkoli se to může zdát jako malý pokles, v reálu jde o miliony barelů ropy denně, které energetický sektor sám spolkne dřív, než by se vůbec dostaly na trh. A protože poptávka po ropě má v budoucnu nadále růst, je otázkou, jestli nabídka nebude za poptávkou pokulhávat a s tím zákonitě tlačit cenu nahoru.

3. Techno-optimisté poukážou na první domácnosti, firmy, města nebo regiony, které fungují už jen čistě na “zelené energii”, a to díky solárním a bateriovým systémům, tepelným čerpadlům, elektrickým motorům, bioplynovým stanicím, kogeneračním jednotkám na biomasu/biometan, možná i vodíku a jaderné energii a stovkám opatření na straně výroby, distribuce i spotřeby. Jakkoli potřebná tato opatření jsou, tak pokud “zelené systémy” dovážejí zboží a služby z méně “vyspělého” zahraničí, parazitují na energii získané s vyšším EROI z fosilních paliv někde jinde. Je to rozdíl mezi energií a energetickou komoditou zas a znovu, který techno-optimisté přehlížejí.

4. Výjimkou je uhlí, u kterého se investice (např. v Číně) omezují do zefektivnění provozu současných uhelných elektráren. Až na výjimky se také neotevírají nové uhelné lomy. Uhelnou elektřinu lze z velké části levněji nahradit obnovitelnými zdroji, uhelné teplo z lokálního i centrálního vytápění alternativními palivy. Trvalá energetická krize se však může kromě umělého udržování nevýhodného provozu uhelných elektráren při životě (kvůli rezervnímu výkonu) projevit i kontinuální produkcí uhlí, i kdyby jen do zásoby.

5. Uranovou rudou by se ČR zásobovat sice mohla, uranová ruda je však získatelná jen ekologicky škodlivým loužením a hlavně ji nedokážeme obohatit pro výrobu jaderného paliva. Nevím o nikom, kdo by tuto možnost vážně navrhoval.

6. Zároveň je potřeba doplnit, že drahé lokální vstupy (např. práce, daně) mohou výrobek učinit nekonkurenceschopným vůči výrobcům, kteří sice energii dovážejí draho, ale mají levné lokální vstupy - to by zdejšího výrobce mohlo motivovat k odchodu jinam.