Energetický příběh Česka (1/2)
Co když se náš superorganismus stal na neustálém růstu energie závislým? A co když se blíží okamžik, kdy narazíme na jeho limity? První polovina dalšího big readu.
Energie je oběživem života. Vše, co se v přírodě děje, vyžaduje energii. Organismy s energetickými přebytky získávají evoluční výhodu – jsou konkurenceschopnější. Tezi, že větší přebytek energie „dává organismu konkurenční výhodu pro růst, reprodukci, obranu, konkurenci a regeneraci,” poprvé vyslovil americký fyzik Alfred Lotka (1880–1949).
Tzv. Lotkův princip v roce 1955 dále rozvinuli američtí vědci Howard Odum a Richard Pinkerton, kteří zohlednili také účinnost využití energie. Vysledovali, že přirozený výběr upřednostňuje druhy, jež dokážou vyvinout maximální užitečnou energii – tedy výkon (pohyb, růst, reprodukci atd.) – v poměru ke své velikosti. Howard Odum později ukázal, že princip maximálního výkonu (maximum power principle) lze aplikovat nejen na přírodní systémy (např. deštné pralesy), ale i na systémy společenské. Napsal:
„Během sebeorganizace se vyvíjejí a prosazují systémy, které maximalizují příjem energie, přeměnu energie a maximalizují ta využití energie, která zvyšují výkon a efektivitu.”
Lidské společenství, podobně jako včely či mravenci, se sebeorganizuje do synergicky jednajících celků – klanů, národů a civilizací – tzv. superorganismů. Big word, já vím, ale pokud je pro vás termín “superorganismus” nový, slibuji, že je zásadní a nenahraditelný, a nepoužívám ho jen proto, abych vám zamotal hlavy.
Lidský superorganismus na ulici nepotkáte. Vlastně ho nikdy nikdo neviděl. Umělci si myslí, že vypadá nějak takto - jako hodně přerostlý člověk, obr nad všechny obry.
Pokud bychom se na něj podívali pod lupou, zjistili bychom, že je sám tvořený miliardami človíčků.
Politické filozofstvo si vybaví Leviathana. Možná ho pro naši potřebu ještě přiblížím…
… tak, teď už tam jsou ti človíčci hezky vidět. Jednotlivé lidské organismy tvoří superorganismus, tak jako jsou samy organismy tvořeny orgány a ty zase sestávají z miliard buněk.
Platí, že každý celek má v sobě něco navíc oproti součtu všech jeho částí (tzv. emergence). Vyšší celky (člověk) využívají specializaci jednotlivých částí (orgány) ke kolektivním účelům a tím získávají vlastnosti, které u jednotlivých částí nenajdeme. Jednu takovou vlastnost se pokusím popsat níže; v kontextu evoluční teorie je teď důležité zdůraznit jen Odumovu tezi, že stejně jako ostatní živé části přírody se i lidské superorganismy v přírodě prosazují jen za předpokladu, že jednají v souladu s principem maximálního výkonu. Jinými slovy, chtějí pro sebe získat maximum energie (Lotka) a upřednostňují ty typy využití energie, které udrží a zlepší jejich schopnost prosadit se vůči konkurenci (Odum). Pozdější empirický výzkum platnost principu maximálního výkonu zásadně potvrdil, a proto z něj budu dále vycházet.1
Mým druhým východiskem je klasický poznatek populační ekologie, že superorganismy úspěšné v přeměně zdrojů na užitečnou energii se mohou v uzavřeném cyklu stát oběťmi vlastního úspěchu. Příkladem jsou kvasinky, které v průběhu fermentace přeměňují cukry v okolním prostředí na oxid uhličitý a etanol. Kolonie časem vymírá, protože jí jednak dojdou zdroje (cukr), jednak zanesou prostředí látkami, které jsou pro ně toxické. Nebo mořské řasy, to je možná ještě lepší příklad. Úspěšné kolonie řas spotřebují s pomocí fotosyntézy živiny v prostředí (fosfor, dusík) k vlastnímu růstu a reprodukci (řasový květ). Když se řase daří a roste, ukládá v sobě na energii bohaté látky, vč. lipidů a uhlovodíků. Když je jejího květu ve vodě příliš, blokuje proces fotosyntézy (pro řasu i jiné druhy) a ve vodě ubývá kyslík. Když řasa vyčerpá zdroje a sebere si světlo, masově vymírá a její zbytky rozkládají bakterie při procesech, které rybám seberou zbytek kyslíku. Podtrženo sečteno, řasový superorganismus byl v maximalizaci výkonu tak úspěšný, až způsobil kolaps prostředí, které jeho úspěch umožnilo. Ukazuje se, že slepá maximalizace výkonu je dlouhodobě riskantní. Některým superorganismům se proto evolučně vyplatila seberegulace ve prospěch symbiotického vztahu s prostředím, které je podporuje (např. lišejníky nebo houby na kořenech stromů).
Spory o to, jestli i lidský superorganismus čeká po exponenciálním populačním růstu nevyhnutelné zhroucení, se vedou nepřetržitě nejpozději od roku 1798, kdy Thomas Malthus publikoval svou An Essay on the Principle of Population. V současné odborné literatuře však již nejde primárně o růst populace – ten má v tomto století dosáhnout svého vrcholu. Častěji se diskutuje růst energetické spotřeby, který je hlavním faktorem zvyšování koncentrace skleníkových plynů – mnohem více než samotný populační růst. Diskutuje se o tom, jestli je růst spotřeby energie technicky udržitelný, tj. jestli lze princip maximálního výkonu s pomocí různých strategií naplňovat donekonečna, anebo jestli i lidský superorganismus nutně čeká zhroucení.
V tomto big readu se chci podívat na princip maximálního výkonu očima superorganismu, který už od pravěku obývá českou kotlinu. Použití pojmu superorganismus mi dává smysl, protože v kontextu spletitých dějin střední Evropy nejsou úvahy o trvalé národnosti či státnosti vždy přiléhavé. Na druhou stranu, po celých přibližně 45 000 let, co se Homo sapiens (podle nejstarších archeologických nálezů) v této oblasti pohybuje, zde vždy existovalo nějaké kmenové „my” – superorganismus, který soupeřil s jinými druhy i sousedními lidskými superorganismy. Ať už šlo o tlupu, knížectví či národní stát, vždy usiloval o evoluční výhodu.
S postupující globalizací se zdejší superorganismus stále více propojuje se světovým superorganismem – skrze toky zboží a služeb (což jsou v podstatě toky energie) a skrze peníze (které představují nároky na energii). Na jedné straně se stal integrální součástí světové ekonomiky maximalizující spotřebu energie, na straně druhé zůstává samostatným superorganismem, usilujícím o vlastní evoluční výhodu. O ni přitom soupeří jak se světovým superorganismem, tak s ostatními regionálními superorganismy. Klíčová otázka proto zní:
Je a bude rostoucí spotřeba energie pro zdejší superorganismus evolučně výhodná?
Vím, že toho je ke vstřebání hodně a mezi řádky se vznáší spousta otazníků a snad už i první připomínky. Není to jednoduchá úvaha a zatímco ji postupně rozvinu, bude třeba uvést několik věcí. Začnu příběhem o tom, jak se zdejší superorganismus postupně dostával k většímu a většímu množství energie, zejména té fosilní, a vytvořil si tak evoluční výhodu. Také popíšu, jak se na energii postupně stal závislým. Potom vysvětlím, proč v odborné literatuře sílí názor, že systém závislý na spotřebě energie může čekat v blízké době (zcela nezávisle na politice změny klimatu) dlouhá a hluboká stagflace - období pomalého hospodářského růstu, vysoké míry nezaměstnanosti a růstu cen. Teprve pak přijde chvíle pro otázku, jestli je a jestli bude rostoucí spotřeba energie pro zdejší superorganismus evolučně výhodná. Pokud ano, měl by mít na této rostoucí spotřebě energie ve světě zájem. Pokud ne, mohlo by být výhodnější hledat jiné evoluční strategie, které se závislostí na rostoucí spotřebě energie spojeny nejsou.
Zemědělská revoluce
Po prvních 37 000 let „naší” okupace české kotliny byl jedinou cestou k extra kaloriím lov. Se zpracováním masa pomáhal oheň, který pravěcí lidé používali i k vypalování porostu, kterým činili krajinu přehlednější, prostupnější a celkově bohatší, s vysokou koncentrací zvěře. Ačkoli sběr plodin a kořínků byl nezbytný pro přežití, nejúspěšnější kmeny si zajistily vysoký příjem tuků a bílkovin z ulovených velkých zvířat – přibližně 8–16 MJ denně. Mohly tak trávit více času odpočinkem, vypravováním příběhů a vyřezáváním např. Věstonické venuše. Tím získaly více předmětů k obchodu a zároveň posílily svou obranyschopnost proti nepřátelským kmenům. Ze stejného období pocházejí i nejstarší doklady o pohřebních rituálech na našem území, svědčící o existenci sociálních vazeb. Pro existenci obdobných pout mezi člověkem a ostatními živými tvory důkazy, myslím, chybí, ale jisté je, že pokud by náš kmen neulovil maximum zvěře, které mohl, udělal by to jiný kmen (nebo druh) a evoluční výhodu si vytvořil.
Epochální zlom v přístupu k energii nastal až v průběhu 6. tisíciletí př. n. l. Ústup ledovců, mírnější klima a pronikání praktik z pásma Úrodného půlměsíce umožnily změnu taktiky: přechod k zemědělství. Energii ze slunce jsme mohli poprvé plošně a s velkými přebytky skladovat ve formě obilovin či luštěnin.
V pozdní době kamenné (cca 4400 - 2000 př.n.l.) jednoduché ruční nástroje vystřídalo primitivní rádlo, později tažené dobytkem, což usnadnilo práci pro přibližně stejnou kalorickou odměnu. Bylo to období bezprecedentního populačního růstu umožněného kolonizací nejdříve nížin a pahorkatin, později s pastvou dobytka i vrchovin. Divoké zvěře postupně ubývalo, úrodná půda nebyla všude, rychle se vyčerpávala a průměrný kalorický příjem člověka byl paradoxně nižší než v předešlém období (4-8 MJ/den). Zemědělství Keltů - nejstaršího historicky doloženého národa na našem území - obecně nebylo vždy dostatečně produktivní na to, aby dokázalo nasytit a hlavně kvalitně vyzbrojit specializované vojáky k odrážení Germánů, Avarů a dalších úspěšnějších konkurentů.
Teprve metalurgie železa ve středověku usnadnila přístup k účinnějším zemědělským nástrojům, včetně dlouhých travných kos. Ty byly potřeba pro seč travin a pícnin určených pro rozšiřující se populaci domestikovaných prasat, skotu a koní. Větší sklizně zajistily bezprecedentní přebytky energie a tedy i populační růst, zboží pro kočovné obchodníky, rozvoj řemesel a vznik prvních centralizovaných politických útvarů na našem území. Energetický balon se pomalu začal nafukovat.
Podle Pokorného, Sádla a Storcha byl najednou problém ne v nedostatku energie, ale v nedostatku rukou pro její zpracování. Hlad po pracovní síle neuspokojovali ani tak otroci a váleční zajatci, které Přemyslovci prodávali do ciziny, jako spíše migranti z přelidněných západoevropských monarchií. Příchozí Němci a další etnika přinesli technologické inovace, jež zefektivnily místní výrobu – i když ještě nelze hovořit o průmyslu v moderním slova smyslu. Prizmatem Odumovy teorie tedy všechno šlapalo: superorganismus měl vysoké přebytky energie a dokázal je relativně dobře využít ke zvýšení evoluční konkurenceschopnosti. Je to období rozkvětu za vlády Lucemburků.
Zatímco část hospodářství mohla spoléhat na energii přírodních živlů (vodní hamry, vodní a větrné mlýny apod.), provozy pracující s tavícími pecemi se staly závislé na masivním přísunu dřeva, v případě skláren nejen jako paliva, ale i pro výrobu sklářského potaše. Masivní odlesnění dosáhlo svého vrcholu v pozdním středověku. Střední Evropa poprvé v dějinách čelila vážné energetické i ekologické krizi s tím, jak se lesy nestíhaly obnovovat. „Úlevu” přírodním zdrojům poskytla až Třicetiletá válka (1618-1648), po které poklesl počet obyvatel téměř o polovinu. Jedna třetina půdy byla opuštěna a zůstala neobsazena. V dalších desetiletích a v průběhu 18. století se opakovala neúroda. Tentokrát se do českých zemí migranti nehrnuli.
Průmyslová revoluce
Skutečné východisko z doby úpadku přišlo až v 2. polovině 18. století. Pozornost průmyslníků se přesunula pod zem, kde se po desítky (v případě hnědého uhlí) až stovky milionů let (v případě černého uhlí) hromadilo obrovské množství energie vznikající stlačováním rostlinných zbytků. Sluneční energie, dříve využívaná hlavně prostřednictvím zemědělství a lesnictví, se nám najednou otevřela v koncentrované podobě fosilních paliv – těžitelných v tempu, jaké jsme si sami určovali. Vysoká výhřevnost paliva, jehož evropské rezervoáry se soustředila právě na naše území, katapultovala zdejší průmysl mezi nejproduktivnější podniky na světě. Tlak na lesy tím pádem mohl začít ustupovat (v roce 1838 byla dokonce zřízena rezervace Žofínský prales), ačkoli ne upadnout úplně. Jako houby po dešti místo toho rašily uhelné doly.
Při zpětném pohledu se jeví, že pokud by se vytěžené uhlí nadále používalo jen v tavících pecích, tehdejší rakouská monarchie by se byla bývala těšila energetickým zdrojům (a tedy výhodě oproti evropským sousedům) v mnohem delším a bezstarostném horizontu, než jaký nabízelo pálení zdejších lesů. Pálení fosilních paliv přineslo obrovskou evoluční výhodu srovnatelnou jen s přechodem od lovu a sběru k zemědělství. Budoucnost ale měla vypadat jinak.
Parní stroj, jehož prototyp se na našem území objevil na začátku 19. století, umožnil využití uhlí na tisícero dalších způsobů, při kterých člověk dosud spoléhal na mechanickou sílu vlastního těla a těl hospodářských zvířat, a samozřejmě na tisícero způsobů nových, účinnějších. Provozy, které se dosud lepily na řeky a lesy, se mohly přesunout do měst a s nimi i lidská práce. Ta už nebyla tolik potřeba na polích, jejichž produkce strmě rostla s nástupem mechanizace a umělých hnojiv. Zemědělství, které bylo od pravěku relativně uzavřeným systémem založeným na sluneční energií, se stalo závislým na vstupech ve formě fosilních paliv. Propojení parního stroje s Faradayovým objevem elektromagnetické indukce znamenalo, že na konci 19. století byl náš region mezi prvními na světě, které využívaly energii z uhlí pro veřejné osvětlení, tramvaje a další aplikace elektrické energie.
Parní stroje nakonec usnadnily i samotnou těžbu uhlí a dalších nerostů: z jam dokázaly vytáhnout více uhlí než zvířata tažená žentoury, čili bylo více uhlí pro parní stroje v uhelných dolech a tím se cyklus uzavřel. Žentoury byly parními stroji nahrazeny i v cukrovarech, a přispěly tak k markantnímu zvýšení kalorickému příjmu mezi obyvatelstvem.
Parní lokomotiva nastartovala novou éru mezinárodního obchodu. Mezinárodní obchod je vlastně převod energie akumulované jedním superorganismem na jiný superorganismus. Obchod s cizinou u nás samozřejmě existoval odjakživa, ale byl riskantní a po souši se vyplatil jen u cenného a trvanlivého zboží. Parní lokomotivy dramaticky urychlily a rozšířily energetické toky. S revolucí v dopravě už nelze zanedbávat energii, kterou ročně dovezeme a vyvezeme v různých formách - od uhlí přes pšenici až třeba k takové židli. Protože i v židli je - zjednodušeně řečeno - uchována energie dřeva a práce vydané na jeho zpracování.
Superorganismy se - stejně jako jednotlivci - při mezinárodním obchodu dobrovolně vzdávají části takto akumulované energie z ekonomií dobře popsaných důvodů. Hlavním důvodem vzdání se tohoto cenného oběživa (energie) je získání jiného oběživa - peněz. V moderní historii bylo jedno dlouhé období ovládané myšlenkou, že cestou k prosperitě je akumulace ne energie, ale peněz (teorie merkantilismu). Myšlenka se to ukázala být správná v té míře, v jaké byly peníze investovány do efektivnějších způsobů, jak získávat energii.
Ale o penězích jindy. Podstatné je, že s parní lokomotivou bylo možné snadněji než kdy dřív dovážet a akumulovat energii vyrobenou v jiném koutu zeměkoule. V 19. století bylo hospodářství českých zemí přizpůsobené tomu, co bylo v krajině přirozeně dostupné. V jazyce ekonomie: struktura ekonomiky odpovídala surovinové základně. Vytvořené přebytky s vyšší přidanou hodnotou se bez potíží a bez proclení prodaly do agrárních východních částí habsburského císařství, zpět putovala kromě peněz hlavně pšenice. O rovnoměrné distribuci získaných zdrojů nemusíme mít iluzi; soustřeďovaly se - alespoň do druhé třetiny 19. století - částečně v rukou šlechty, částečně v rukou německých a židovských průmyslníků a obchodníků (kteří se do byznysu pouštěli), později bank a fondů, čímž vyklíčila semínka pozdější národnostní a třídní nevraživosti. Prizmatem evoluční teorie ale superorganismus okupující českou kotlinu stále vyhrával, protože na malém prostoru akumuloval pravděpodobně mnohem více energie, než se dařilo jeho konkurentům. Spíše než v roli kolonizátora bylo mocenské centrum ve Vídni v roli příživníka a nemalou část zdejšího produktu odsávalo ve formě daní a posílalo do méně rozvinutých částí císařství. To ostatně mohl být jeden z důvodů, proč Rakousko-Uhersko necítilo potřebu vynakládat tak velké síly na násilnou kolonizaci území jiných superorganismů (natož zámořských).
S poptávkou po tuzemském uhlí rostla i jeho těžba. Ta dosahovala v roce 1913 přes 14 milionů tun černého (ČU) a přes 23 milionů tun hnědého uhlí (HU), tj. asi 80-90 % celkové těžby v Rakousku-Uhersku. Pro představu, kolik to je energie, zvažme, že průměrný pracovník ve fyzicky středně náročném povolání denně odpracoval přibližně 0,6 kWh práce. Někde něco zvedl, něco přenesl, něco svázal apod. Pokud zvolím spodní hranici výhřevnosti ČU těženého v ostravsko-karvinském revíru (5300 kWh/t), vyjde mi, že 1 tuna ČU vydá za nejméně 24 let nepřetržité lidské práce. V závislosti na těžbě HU a ČU a účinnosti technologie, která jejich energii využívá - turbíny, lokomotivy, traktory, kotle, pece, pily, lisy - tak mohlo u nás vytěžené uhlí každý rok dodat užitečnou práci v řádu miliard fosilních člověko-dní. To je nepředstavitelná armáda fosilních dělníků, které zdejší průmysl dokázal využít. Z hlediska evoluční teorie se od pravěku nic nezměnilo: stále jsme se honili za maximálním kalorickým příjmem, jen jsme maso velkých savců (6 MJ/1 kg) a dřeva (13 MJ/kg) doplnili uhlím (16-33 MJ/1 kg). K udržení evoluční výhody jsme potřebovali uhlí vytěžit (a dobře zužitkovat) co nejvíce.
Příliš se to ale nedařilo. Tempo těžby uhlí, jakkoli bezprecedentní, bylo v Rakousku-Uhersku na přelomu 19. a 20. století podstatně nižší než na západě a neodráželo tempo populačního růstu. Podle Otty Urbana to pramenilo ze zdejšího pomalejšího rozvoje kapitalistických vztahů - nedostatku dělníků, neochoty investovat, právních omezení podnikání apod. Ještě v roce 1900 se tak na západě těžilo 4x (Německo) až 8x (Velká Británie) více uhlí v přepočtu na obyvatele. Spolu s tím měli vyšší produkci per capita i v hutnictví nebo zemědělství. Dramatický nárůst zaznamenala těžba uhlí u nás až s poválečnou obnovou a expanzí ekonomiky a svého vrcholu dosáhla v roce 1988 - 25 milionů tun ČU a 92 milionů tun HU (vs. 14 mil. a 23 mil. v roce 1913).
Nové zdroje energie
Vedle těžby uhlí výrazně stoupal i jeho podíl na spotřebě energie. Trend se změnil v 60. letech, kdy uhlí začalo zvolna ustupovat ropě a zemnímu plynu. Ropa je palivo s ještě vyšší energetickou hustotou než uhlí (44 MJ/kg), navíc snadněji přepravitelné, skladovatelné a s širokou škálou způsobů využití. Nevyužívá se v surové podobě, ale po zpracování v rafinérii jako nafta, benzín, propan, butan a další ropné produkty (plasty, maziva apod.). Ropa je tedy velmi užitečná na obou pólech Odumovy energetické bilance: dodává obrovské množství energie a zároveň umožňuje zvýšit efektivitu jejího využití a výkonnosti (např. plastové díly zlehčují a zefektivňují různá zařízení, která pak poháníme i s pomocí ropy).
První ropné rafinérie u nás vznikaly už v 70. a 80. letech 19. století. Nezaměřovaly se na motorové oleje (spalovací motory ještě neexistovaly), nýbrž na výrobu petroleje na svícení, parafínu, maziv apod. Benzín byl v té době paradoxně považován za odpadní látku. Surová ropa se do českých zemí dostávala v cisternách po kolejích, především z rakousko-uherského Haliče, tehdy jednoho z největších nalezišť v Evropě. Na přelomu 19. a 20. století bylo u nás provedeno i několik vrtů, ale bez většího úspěchu. Zatímco uhelné sloje vyvěrají v českých nížinách v masivních žilách, docela skromná ložiska ropy k nám pronikají jen ve výběžku Západopanonské pánve na Hodonínsku. To samé platí pro zemní plyn, který ropná ložiska obyčejně doprovází.
Tuzemskou poptávku po ropě uspokojila až dohoda států RVHP, které společnými silami vybudovaly a k roku 1964 dokončily ropovod Družba napojující střední Evropu na sibiřská ropná pole. Sovětský svaz tím získal nejen odbyt pro nadprodukci ropy, kterou jeho zaostávající ekonomika nebyla schopná využít, ale i vazala s mechanizovanou armádou, který se na stal na SSSR ekonomicky a politicky závislý. Podobnou taktiku zopakoval jak při stavbě plynovodu Bratrství (otevřen 1967), vedoucího z dnešní Ukrajiny na jižní Moravu, tak při exportu ruských jaderných technologií do normalizačního Československa. Dovoz ropy a plynu prudce rostl až do světové ropné krize v roce 1979. Tehdy kulminoval na 12,5 milionech tun ročně. V každé tuně ropy se přitom ukrývá asi 44 000 MJ energie, nebo-li 20 000 „člověko-dní” práce: více než průměrný dělník odpracuje v zaměstnání za celou kariéru. Společně s uhlím a zemním plynem se tak do ekonomiky (a zejména do nově mechanizovaných činností v zemědělství, ve stavebnictví, těžbě atd.) zapojily miliardy fosilních dělníků, kteří nepotřebovali jídlo ani spánek. Konkurenceschopnost založená na stabilních dodávkách levné energie. Další armáda fosilních dělníků byla vtělena do komodit dovezených z ciziny.
Kde fosilní dělníci paradoxně chyběli, to byly uranové doly. Političtí a jiní vězni a zajatci zastávali práci v nechvalné kapitole čs. dějin po roce 1945 stále ručně. Díky sovětskému tlaku (a půjčce) na expanzi těžby se Československo dostalo mezi desítku největších producentů uranové rudy na světě; drtivá většina uranu však putovala ke zpracování do SSSR. V 96 tisících tunách vyvezeného uranu byla ukryta latentní energie, kterou mohl místo Československa využít SSSR a za kterou Československo nikdy nedostalo spravedlivě zaplaceno. Jadernou energii Československo poprvé využívá – po neúspěšném provozu elektrárny Jaslovské Bohunice na slovenské straně – až se spuštěním JE Dukovany mezi lety 1985–1987. Země se v té době dominantně (94 %) spoléhala na energii uhlí, ropy a plynu.
Spotřeba energie zdejšího superorganismu kulminovala na konci 80. let. I bez vyvezeného uranu jsme byli s téměř 200 GJ per capita jedni z energetických obrů Evropy. Vyvrcholil tak proces akumulace energie, který pořádně započal v průběhu 6. tisíciletí př. n. l., kdy se u nás objevilo zemědělství. V souladu s Lotkovým principem jsme relativně úspěšně maximalizovali náš energetický příjem. Jak ale upozornili Howard Odum a Richard Pinkerton, prosperující (super)organismy nejen maximalizují příjem energie, ale také selektují ty typy využití energie, které udrží a zlepší jejich schopnost se prosadit vůči konkurenci (princip maximálního výkonu). A tady se Československo ocitalo v problémech.
Dlouholeté zatápění pod kotlem si vybralo vysokou daň na zdejším životním prostředí, odpovídající ekonomické výsledky ale nepřineslo. Při zpětném pohledu se jeví, že jsme energetickou výhodu částečně promrhali, a to technicky a organizačně. Technicky jsme ji promrhali hlavně všudypřítomným plýtváním. Fosilní energii jsme přeměňovali na tu užitečnou (teplo, elektřinu, pohyb) v technologiích s velmi nízkou účinností. Třeba osobní automobil měl v 70. letech účinnost motoru 25 %. Elektrárna Prunéřov měla po dokončení v roce 1977 účinnost 32 %. Elektřina z ní byla spotřebovávána třeba v žárovkách, jejichž účinnost se pohybovala mezi 2-5 %.2 Do toho se ale přidávaly limity organizační. Nová příkazová ekonomika se soustředila na kvantitativní ukazatele, navyšovala vstupy (suroviny, lidskou práci) a nepřinášela inovace. Obecně reagovala na tržní vlivy velmi nepružně. Místo toho se řídila pokyny Moskvy a investice směřovala do těžkého a zbrojního průmyslu, zatímco zefektivnění zemědělství a výrobu kvalitního spotřebního zboží režim zanedbával. Zboží, které nemělo odbyt, se kazilo. Energetická náročnost ekonomiky (28 GJ/$ HDP) byla před pádem režimu 2-násobná oproti třeba Británii nebo Západnímu Německu; u HDP na obyvatele tomu bylo přesně naopak. Podobně jako lovci mamutů po velkém úlovku, zdrojů energie jsme měli dost, často ale nebyly využity nejchytřejším způsobem. Z toho už evoluční nevýhoda plynout mohla.
Zatímco za Rakouska-Uherska se brždění národního potenciálu projevovalo daňovým zatížením hospodářství, jež ale jinak profitovalo z odbytišť pro své zboží v rámci měnové a celní unie, po roce 1968 jsme si potenciál dusili sami nesmyslnou hospodářskou politikou pod dohledem sovětských vojsk. Na jednu stranu je potřeba uznat, že se nám dařilo (dosud nezopakovaným způsobem) přetavovat levnou energii do staveb veřejné dopravní, technické (centrální vytápění!) a sociální (byty, nemocnice, školy, jesle, sportovní a rekreační areály) infrastruktury, potažmo do uspokojování některých životních potřeb obyvatelstva. Na stranu druhou, naše energetická výhoda se celkově nepodařila propsat do konkurenční výhody, tak jako se to dařilo v kapitalistických zemích, což se brzy po otevření hranic projevilo.
S reorientací hospodářství a tlakem na ochranu životního prostředí v 90. letech začala spotřeba energie zdejšího superorganismu prudce klesat. To by pro superorganismus nutně neznamenalo ztrátu evoluční výhody za předpokladu, že by současně spotřebovanou energii soustřeďoval do rozvoje odvětví s vyšší přidanou hodnotou, které mu evoluční výhodu přinesou. Jak jsme viděli výše, mezinárodní obchod vlastně znamená převod energie akumulované jedním superorganismem na superorganismus jiný. V každém zboží nebo službě je vtěleno více či méně energie (embodied energy), kterou prodávající superorganismus někde musel získat. Listopadoví ekonomové předpokládali, že svou integrací do západního ekonomického systému dostane superorganismus příležitost dovážet vtělenou energii ze zahraničí výměnou za cizí měny, které získá prodejem vlastního zboží a služeb z odvětví s vyšší přidanou hodnotou.
Na to, jak se mu to dařilo, se podíváme v příštím big readu.
Martin Abel, analytik AMO klima
“Zásadně”, protože najdeme výjimky. Některé druhy prosperují ne kvůli maximalizaci výkonu, ale kvůli schopnosti energii dobře konzervovat (např. kaktusy).
Pravdou je, že v zahraničí se plýtvalo obdobně, takže pokud jsme si tím nezískali evoluční výhodu, tak ani nevýhodu