Jsme v Zóně zlomu 🌋 - historickém okně mezi současností a potenciálním civilizačním kolapsem, ve kterém může nastat pozitivní (společenský) bod zlomu.
Klimatická a širší ekologická krize dnes zůstávají mezi pěti tzv. globálními katastrofickými riziky (Global Challenges Foundation, 2025). V pravidelném Global Risk Report 2025 Světového ekonomického fóra zabírají klimatické a ekologické výzvy první čtyři příčky mezi deseti nejvážnějšími globálními riziky ve střednědobém výhledu, a to před dezinformacemi, AI i kybernetickými válkami.
Přitom “skoro polovina Čechů by klimatickou změnu ‘vyseděla’ a řešila jen následky.” Alespoň tak vyložil server Seznam Zprávy závěry z předloňského mezinárodního průzkumu mapujícího názory lidí na klimatickou změnu a její řešení. U Čechů a Češek vyšlo, že:
pouze 62 % dospělých považuje změnu klimatu za nejzásadnější zdravotní hrozbu,
pouze 54 % považuje snižování emisí za levnější než hašení následků, a
pouze 36 % dospělých věří, že můžeme dopady změny klimatu zmírnit, zbytek si buď není jist, nebo tomu nevěří.
To jsou doopravdy strašidelná čísla. Zároveň jsou konzistentní s některými jinými průzkumy, které u nás proběhly.1
Je pravdou, že v závislosti na formulaci otázek a odpovědí vycházejí některé průzkumy optimističtěji.2 I z těch ale vyplývá, že systematicky podceňujeme jak ekologická rizika, tak potenciální řešení.
Čím to je?
Chci se dnes zaměřit na podceňování ekologických rizik, a to přesněji na jeden konkrétní aspekt. Nechme teď stranou roli emocí. O tom, jak se emoce podílí na formování našich názorů, už jsem psal tady a tady.
Nechme stranou i vliv sociální situace na podceňování ekologických rizik, jakkoli je pravdou, že roste počet lidí, kteří se více než konce století bojí konce měsíce.
I když vlastně… konce století? Právě u toho se chci zastavit.
Setkávám se s lidmi, kteří změnu klimatu považují za hrozbu, ale spíše v daleké budoucnosti. Předpokládají, že ekologické šoky se budou projevovat postupně. Takoví voliči*ky jsou lovnou zvěří pro politiky*čky, kteří slibují, že je ochrání ne před změnou klimatu, nýbrž před dopady více či méně razantních pokusů o její řešení, ke kterým se z různých důvodů odhodlaly jiné země a Česká republika přislíbila se k nim připojit. Někdy jde o dopady na “peněženky lidí”, jindy na “naši konkurenceschopnost” - podle toho, jestli chce politik*čka alespoň působit, že se staví za spotřebitele*ku, nebo za zaměstnavatele*ku. A funguje to i na opačnou stranu: politici*čky prosazující zelenou modernizaci apelují na city voličstva s tím, že to “děláme pro naše děti”. Čili ne pro sebe, ne kvůli tomu, jak dožijeme, ale kvůli konci století.
“Žijeme v době konců. Rozpad ekosystémů, ekonomik, demokracií a systémů smyslu [systems of meaning] není vzdálenou možností – odehrává se přímo před našima očima. A přesto mluvíme o nekonečném růstu, technologické spáse a sebezklidňujících rozptýleních. Jenže kultura, která nedokáže čelit ztrátě, nedokáže skutečně čelit životu. Společnost, která se snaží předběhnout smutek, nedokáže strávit svůj vlastní rozklad.” - Steffi Bednarek
Vytváří to iluzi, že máme čas se na klimatickou změnu adaptovat, čas nasazovat opatření postupně podle politické situace, a čas počkat na nové technologie.
Tento náhled podle mě neodpovídá stavu současného vědeckého poznání. Exaktněji řečeno: je úplně mimo.
Jak tušíte, níže rozvedu, proč si to myslím. Nebude to ale klasická sada varování, kterou část diskurzu tak ráda nazývá alarmismem. Žádné “tisíce mrtvých denně během letních veder” ani “Londýn může být do konce století pod vodou”. Budu argumentovat, že problém netkví v podceňování míry budoucích škod, ale v podceňování míry pravděpodobnosti, že nastanou. Může za to absence systémového myšlení.
… a budoucnost v klimatickém systému není pouhým prodloužením (extrapolací) současných trendů.
Budoucnost je totiž formovaná zpětnovazebními smyčkami (viz níže) a body zlomu za situace hluboké nejistoty o tom, kdy a jak budou působit. Klimatická rizika rostou nelineárně.
Sám se teprve učím, co přesně to znamená. Abych se o rizicích v klimatickém systému dozvěděl více a mohl je tu popsat, zúčastnil jsem se vědecké konference Světové body zlomu (University of Exeter, 30/6 - 3/7/2025). Světové špičky Earth System Science (Johan Rockström, Tim Lenton, Ricarda Winkelmann) tam za účasti stovek výzkumníků*ic z různých oborů a koutů světa a několika velkých change-makers (Paul Polman, Kate Raworth, George Monbiot nebo Sandrine Dixson-Declève) diskutovali aktuální poznání o (1) ekologických bodech zlomu, (2) řízení rizik (governance) a (3) pozitivních (společenských) bodech zlomu.
Vrátil jsem se se spoustou materiálu, o který se tu rád podělím. V tomto díle se zaměřím jen na (1) a o něco milejší (2) a (3) ponechám na příště. Určitě neplatí, že zatím vůbec nevíme, jak tu potřebnou společenskou transformaci (i za současného napětí) realizovat - překvapilo mě, kolik (aplikovaného) výzkumu už na tomto poli existuje! Bez docela depresivního popisu ekologických bodů zlomu se ovšem obejít nemůžeme, protože se jím definuje náš problém - všichni víme, jak těžké je nacházet vhodné řešení s někým, kdo vlastně problém vůbec nechápe.
Díky, že jste se mnou v Zóně zlomu 🌋
Ještě ji neodebíráte? Vyplňte svůj e-mail a Zóna zlomu vám bude chodit zdarma 📥
Zónu zlomu můžete podpořit jako mnozí před vámi zasláním libovolné částky na účet 2465983173/0800, přes QR kód nebo přes Wise (€) 💸
“Důsledky změny klimatu, úbytku přírody a dalších změn v systému Země ovlivní schopnost společností řešit příčiny těchto problémů.”
Laybourn, Evans & Dyke 2023
Komplexní systémy a body zlomu
Jedním z mnoha nedostatků současného českého školství je, že nás neučí myslet systémově. Tzv. komplexní systémy jsou přitom všude okolo nás: lidské tělo, dav na ulici, tržiště, město, pole, louka, les, atmosféra, oceán, národní ekonomika, inženýrské sítě atd. Průkopníci Earth System Science (jako byl ruský geochemik V.I.Vernadskij) a jejich západní následovníci v různých oborech (v přírodních vědách J. Lovelock, L. Margulis nebo nám už známý H. Odum, v právu N. Luhmann, obecně L. von Bertalanffy) začali během 20. století studovat, jak se komplexní systémy chovají. Pozorovali, že systémy jsou skutečně víc než suma jejich částí, protože nabývají vlastností, které jejich části jednotlivě nemají (princip emergence). Jednou z vlastností všech stabilních systémů je, že jsou sebe-organizující: skrze sítě vztahů mezi jednotlivými prvky spontánně vytvářejí řád bez centrálního řízení.
Komplexní systémy mají své body zlomu. Za běžných okolností se sebe-organizují směrem k rovnovážnému stavu. Do určité prahové hodnoty jsou schopny absorbovat různé šoky. Díky tomu se třeba teplota našich těl drží okolo 36,7°C a teplota hladiny oceánů se tisíce let držela okolo 15°C, jakkoli jsou obě neustále vychylovány. Čím větší vychýlení snesou, tím jsou tzv. odolnější. Pokud jsou však vychýleny příliš - anebo mají odolnost tak nízkou, že stačí vychýlení malé - mohou po překročení prahové hodnoty převážit zpětnovazební smyčky, které šoky znásobují, a komplexní systém na chvíli zkolabuje. Tomuto prahu se říká bod zlomu. Po kolapsu může systém najít nový rovnovážný stav (ekvilibrium). Protože ho v něm však budou udržovat nové zpětnovazební smyčky, tak platí, že zvrátit kolaps po překročení bodu zlomu je vždy mnohem těžší než ho způsobit.
To jsou východiska, se kterými vědkyně a vědci na všech sedmi světadílech studují a modelují budoucnost klíčových ekosystémů pro světové klima (tipping elements): grónského ledového příkrovu, boreálního permafrostu, amazonských pralesů, atlantického proudění (AMOC) ad. Mezi klíčové vlastnosti klimatických bodů zlomu, které vědecká literatura3 opakovaně popisuje, patří, že jsou:
náhlé (abrupt) - změna nenastává plynule, ale skokově – systém se po překročení určitého prahu může rychle a zásadně proměnit. Typicky jde o posun během několika let až dekád, což je v geologickém měřítku velmi rychlé;
sebeposilující (self-reinforcing) - jakmile změna začne, vytváří podmínky, které ji dále posilují a udržují. Například tání ledu snižuje odrazivost povrchu (albedo), což vede k dalšímu ohřívání a ještě rychlejšímu tání;
kaskádující (cascading) - změna jednoho prvku může urychlit kolaps jiného prvku klimatického systému (dominový efekt). Například tání grónského ledu nejen že usnadňuje další tání, ale zpomaluje také atlantické proudění (AMOC), což je další tipping element sám o sobě. Mezi tipping elements obvykle existují provazby prostřednictvím tepla, soli, vody, uhlíku nebo toků hybnosti.
nevratné (irreversible) - po překročení bodu zlomu je návrat do původního stavu buď nemožný, možný jen v lidsky nepředstavitelném časovém měřítku (miliony let), anebo možný jen za pro člověka extrémních okolností (např. významné ochlazení), srov. Klose et al. (2024).
Degradace permafrostu na pobřeží Aljašky (2017). Zdroj: Wikipedie. obtížné pozorovatelné a modelovatelné - překročení bodu zlomu se může dít přímo před našima očima a přesto to nemusíme vnímat, protože je lze s jistotou dovodit jen ex post. Řadě předních a oficiálních modelů stále chybí způsob, jak s jejich nelineárními vlastnostmi pracovat;
systematicky podceňované - jejich rizika bývají v politických i vědeckých scénářích (vč. IPCC modelů, na kterých jsou postaveny cíle Pařížské dohody) často zlehčována nebo ignorována, protože jsou nejistá, špatně kvantifikovatelná a nehodí se do lineárních ekonomických modelů. To vede k nedostatečné připravenosti.
Existence klimatických bodů zlomu způsobuje, že naše cílová klimatická destinace není jen funkcí (kontrolovatelných) antropogenních emisí skleníkových plynů, které na cestě do ní ještě vypustíme, ale i překročených bodů zlomu, resp. jejich dopadů, nad kterými nemáme kontrolu.
Je to jako ruská ruleta.
V ruské ruletě hráč vloží náboj do jednoho z šesti slotů revolveru, protočí bubínek, přiloží hlaveň ke spánku a stiskne spoušť. Šance na výstřel je 1:6 (16,6 %). Pokud hra pokračuje bez protočení bubínku, zbývá už jen 5 slotů. Šance na výstřel při dalším stisknutí spouště je tedy 1:5 (20 %), poté 1:4 a tak dále až 1:1. Čím déle hru hraju, tím vyšší je šance na výstřel. Ve statistice se tomu říká fat tail risk - opakované vystavení se riziku (jakkoli malému) časem téměř zaručí extrémní následky. Riziko extrémní události v čase neklesá tak rychle, jak bychom v dokonalém systému očekávali.
Mrzí mě, kolik lidí je připraveno těchto varování nedbát s odvoláním na nepřesnost klimatických modelů. Vše nasvědčuje tomu, že nerozumí rozdílu mezi předpovědí a analýzou rizik. Například tvrzení, že existuje vysoké riziko, že s dalším odlesňováním by se amazonský prales mohl přehoupnout přes únosnou mez a proměnit v bezlesou savanu, není předpovědí, že se to stane. Není to “Amazonský prales s jistotou brzy zkolabuje.” Je to analýza rizik na základě systémového modelování a historických dat. Pokud pojišťovna spočítá, že riziko nehody řidiče v příštím roce je 88 %, není to predikce, že k nehodě určitě dojde, nýbrž podklad pro úvahu, jestli je pojištění řidiče pro firmu ještě dobrý byznys. Pokud ho nepojistí a on kupodivu nehavaruje, nečiní to rozhodnutí nepojistit nerozumným. Naopak, slovy české právní hantýrky by pojišťovák jednal “s péčí řádného hospodáře”, protože řádně vyhodnotil rizika.4
Čím vyšší škoda pojišťovně hrozí, tím nižší pravděpodobnost by k nepojištění stačila (princip prevence).
riziko = pravděpodobnost x újmaNapříklad u životního pojištění se pracuje s oficiální hranicí OECD pro pravděpodobnost vraždy na daném území - jakmile je vyšší než 0,001 % (1 vražda na 100 tis. obyv.), považuje se území za rizikové. Pokud je újma tak masivní jako překročení bodů zlomu a destabilizace globálního klimatu, mělo by jistě stačit k nejen preventivním, ale i preemptivním (investovat pro jistotu do odvrácení) krokům riziko velmi malé.
Jaké prahové hodnoty (resp. body zlomu) jsou nyní odhadovány pro jednotlivé tipping elements a jaké je aktuálně riziko jejich překročení?
Riziková zóna
Body zlomu se obvykle udávají jako pravděpodobností rozsah ve vztahu k nárůstu průměrné globální teploty (např. min. +1,5°C, max. +4°C). Riziko jejich překročení vychází z aktuálního IPCC scénáře vývoje průměrné globální teploty do konce století při zohlednění schválených politických plánů a opatření (přitom pozor: jak bylo řečeno výše, scénáře IPCC jsou považovány za konzervativní, protože neumí dostatečně dobře pracovat s komplexními systémy).
Aktuální průměrná globální teplota je o 1,2 - 1,5°C (v závislosti na metodě) vyšší než průměr předindustriálního období (1850-1900). Projekce, se kterými pracoval IPCC v roce 2022, ukazují na nárůst o 2,7°C do roku 2100 a překročení hranice 2°C okolo roku 2052. Nové projekce mezinárodního týmu prof. Hansena, které zohledňují zrychlení tempa ohřívání v posledních letech, počítají s překročením hranice 2°C už v roce 2045.
První tipping element “na ráně” jsou korálové útesy. Tyto ekosystémy, na kterých dnes závisí miliony druhů mořského života a stamiliony lidí, špatně snášejí nárůst teploty vody a zbavují se rostlin, které potřebují pro své přežití. V důsledku toho hynou a zbělají, nejvíce v tropických vodách. Oficiální odhady předpokládají smrt 10-30 % útesů při nárůstu o 1,5°C a 99 % útesů při nárůstu o 2°C. Korály navíc netrpí jen na vyšší teplotu, ale i na okyselování, odkysličování, eutrofizaci a znečišťování oceánů a další stresory, pro které je riziko jejich kolapsu velmi vysoké.
Pak je tu pět dalších tipping elements, jejichž body zlomu už mohly být potenciálně překročeny a pokud nebyly, tak pravděpodobně budou přibližně u hranice +1,5°C:
Grónský ledový příkrov (pokles albedo efektu, zvýšení hladiny moří až o 7 metrů, přítok sladké vody do Atlantiku oslabující AMOC);
Západoantarktický ledový příkrov (pokles albedo efektu, zvýšení hladiny moří až o 3,5 metru, narušení oceánských proudů a s tím i rozložení tepla a živin);
Ledový příkrov Barentsova moře (narušení oceánských proudů)
Hluboká konvekce v Labradorském a Irmingerově moři (součást AMOC)
Boreální permafrost (uvolnění velkých objemů CH4 a CO2 do atmosféry)
Mám pocit, že nic, co zde napíšu, mě neochrání z osočení z alarmismu nebo hysterie, ale přesto to zkusím:
Vědecké modely jsou nedokonalé. Není zaručené, že ke kolapsu těchto systémů dojde při aktuálních scénářích oteplení (některé se mohou podle modelů zlomit až okolo +3°C). Je tu však nezanedbatelná pravděpodobnost. Pravděpodobnost, u kterého by každému pojišťovákovi blikala červená kontrolka. Tato pravděpodobnost stoupá nejen se zvyšující se koncentrací skleníkových plynů v atmosféře, ale v mnoha případech i s narušováním další planetárních mezí, které systémy držely v rovnováze (např. koloběh dusíku a fosforu).
Tolik pravděpodobnost. A újma? Ve smyslu, v jakém se dá vůbec srovnávat, existující podle Johana Rockströma čtyři body zlomu, jejichž překročení je dnes nejen pravděpodobné, ale měly by pro Systém Země obrovské důsledky. Jsou to neakceptovatelná globální katastrofická rizika:
Grónský ledový příkrov (viz výše)
Západoantarktický ledový příkrov (viz výše)
Amazonský deštný prales (emise uloženého uhlíku do atmosféry, ztráta biodiverzity, narušený vodní cyklus)
Atlantické proudění - AMOC (významné ochlazení a prodloužení zimy v Evropě, narušení monzunových systémů v Africe a Asii, urychlení tání Grónska a Západní Antarktidy, urychlení kolapsu Amazonie)
Raději znovu: existence vysokého rizika jejich kolapsu není predikce, že se to stane. Navíc, McKay et al. (2022) připouštějí, že u pomalých tipping elements (polární zalednění) by překročení bodu zlomu po omezenou dobu nemuselo být nevratné. Jak dlouho by to ale mohlo být, nikdo neví. Vzhledem k tomu, co je ve hře, je však na místě rétorická otázka: měli bychom to riskovat? Protože jsou tipping elements tak provázané, stačí prolomení jednoho z nich a mohou stáhnout dolů i ostatní. Mohlo by to spustit sebe-posilující zpětnovazební smyčky, které by z planety udělaly ještě v tomto století Neobyvatelnou Zemi, na jejíž podmínky se nejde rychle a plošně adaptovat.
*nádech* *výdech*
Body zlomu - co dělat?
Dobře. Pokud si míru rizika uvědomujeme, co s tím máme my, intelektuální elity, dělat?
I této otázce věnovala vědecká komunita na konferenci Světové body zlomu pozornost. Zarezonovaly dva postřehy:
Potřebujeme změnit jazyk. Politici*čky vědeckému jazyku nerozumí. Je plný přiznané nejistoty. Přijmou-li však politici*čky razantní preventivní opatření, jejich náklady s tím budou naopak jisté (peníze, politické body, čas apod.). Z jejich pohledu je proto racionální opatření nepřijmout. Z celé rovnice totiž vypadla výše újmy. Jak bylo řečeno, riziko je součinem pravděpodobnosti a újmy.
Čím vyšší je možná újma, tím nižší pravděpodobnost bude stačit, abychom riziko řešili. Český zákon o životním prostředí, ač zastaralý, k tomu má takový pěkný paragráfek:
§ 13: Lze-li se zřetelem ke všem okolnostem předpokládat, že hrozí nebezpečí nevratného nebo závažného poškození životního prostředí, nesmí být pochybnost o tom, že k takovému poškození skutečně dojde, důvodem pro odklad opatření, jež mají poškození zabránit.
S potřebou šlápnout na plyn urgence souvisí druhý postřeh.
Potřebujeme v naší komunikaci přiznat své pocity. Je racionální mít silnou emoční reakci na děsivou informaci. Co za signály dává ten, kdo mluví o bodech zlomu s kamennou tváří? Není to důvěryhodné. Podkopává to urgenci a posiluje výše zmíněnou iluzi, že máme čas se na klimatickou změnu adaptovat, čas nasazovat opatření postupně podle politické situace, a čas počkat na nové technologie. Potřebujeme marginalizovat nevzrušenost a normalizovat obavy 😳 a péči 🥺 o kolabující ekosystémy, frustraci 😖 a vztek 😡 směrem k těm, kteří se na ochranu před těžkými politickými rozhodnutími berou za rukojmí část populace. Není to o citové manipulaci, ale o tom žít v pravdě.
Některé politické výzvy shrnuje prohlášení, které na konferenci Světové body zlomu podpořily stovky přítomných vědců a vědkyň:
Klíčové pro zabránění klimatickým bodům zlomu je minimalizovat jak velikost, tak délku překročení teploty nad 1,5 °C. Každý rok a každý zlomek stupně nad hranicí 1,5 °C hraje roli. Aby bylo možné toto překročení minimalizovat, musí se globální emise skleníkových plynů do roku 2030 snížit na polovinu oproti úrovni z roku 2010, což vyžaduje bezprecedentní zrychlení dekarbonizace.
K bezprecedentnímu zrychlení dekarbonizace bude potřeba dosáhnout pozitivních bodů zlomu - dramatickému rozšíření vzorců chování, které kolaps pomohou odvrátit. Jinými slovy, na nelineární křivku degradace životního prostředí je potřeba reagovat nelineární křivkou environmentálního chování.
Příště shrnu, jak bychom podle vědecké komunity měli ekologická rizika řídit (např. skrz nová tělesa Planet Security Council nebo Food Systems Stability Board) a jak bychom mohli pozitivních bodů zlomu dosáhnout. Zamyslím se nad tím, do jaké míry jdou tyto úvahy správným směrem.
Shrnutí
V tomto big readu jste se dozvěděli:
Klimatická rizika jsou systémová a nelineární: Ekologické body zlomu představují prahy, po jejichž překročení se klima může rychle a nevratně proměnit – skokově, řetězově a se zesilujícími zpětnými vazbami. Tato rizika jsou ve vědeckých i politických scénářích systematicky podceňována.
Nejbližší body zlomu jsou blízko nebo již překročeny: Např. u grónského ledu, permafrostu či korálových útesů existuje vysoké riziko kolapsu už při oteplení o 1,5 °C.
Společenská reakce je pomalá, protože chybí systémové myšlení a emoční pravdivost: Klimatická krize se často vnímá jako vzdálená, pozvolná a řešitelná v budoucnu. Tento postoj je iluzorní a brání přijetí razantních opatření. Emoce (např. obavy nebo hněv) nejsou slabostí, ale signálem racionální reakce na hrozbu.
Každý rok a každý zlomek stupně navíc se počítá: Čas je zásadní faktor – čím déle budeme odkládat dekarbonizaci, tím vyšší bude pravděpodobnost nevratných změn. Riziko nelze donekonečna racionalizovat – je třeba jednat, i když nemáme jistotu.
Martin Abel, analytik AMO klima
Zejm. s neveřejnými daty agentury STEM, která loni u příležitosti Green Deal Summit 2024 zopakovala (a tam prezentovala) šetření v rámci projektu Rozděleni svobodou.
https://cvvm.soc.cas.cz/cz/tiskove-zpravy/ostatni/ekologie/5761-postoje-ceske-verejnosti-ke-zmene-klimatu-na-zemi-srpen-zari-2023
S největším impakt faktorem např. Lenton et al. (2019) nebo McKay et al. (2022).
Podobně na začátku července 2025 hrozily ve východní části Česka záplavy a vodohospodáři*ky proto mohutně vypouštěly přehrady více než dva dny. Předpověď se nakonec nevyplnila, plavcům voda poklesla úplně zbytečně, ale to nemění nic na tom, že rozhodnutí preventivně vypouštět bylo s ohledem na míru rizika správné.