Spotřeba energie, EROI a stagflace
Dlouhodobý hospodářský růst v Česku nemusí být udržitelný při závislosti na vysoké spotřebě energie. V Energie, vtělená energie a decoupling vysvětluju, proč považuju ČR za tak závislou na energii, když přitom konečná spotřeba energie dlouhodobě klesá. Pak je ale otázka, proč by závislost na vysoké spotřebě energie měla být pro Česko problém?
V tomto textu podrobně zdůvodňuju, proč si myslím, že energie bude ve střednědobém výhledu (10-15 let) vzácnější než dnes, přestože se do její výroby stále investuje. Začnu základním důvodem pro tuto vzácnost: rostoucí spotřebou energie ve světě.
Spotřebu energie ve světě ovlivňují alespoň tři hlavní faktory: poptávka po energii, nabídka energie a účinnost spotřeby. Nejdůležitějším z nich je poptávka po energii. Trend globální poptávky dokážeme nejspolehlivěji dovodit z trendu globálního HDP. Pokud HDP roste, roste poptávka. Pokud HDP klesá, klesá poptávka. Důvod je ten, že na každou jednotku HDP je navázána spotřeba energie.
Výroba a prodej oceli stojí energii. Provoz kina stojí energii. Bankovní převod stojí energii. Proto trend světové poptávky po energii dlouhodobě přesně kopíruje trend HDP. Světové HDP roste s tím, jak jej vlády světa považují za klíčový pro zvyšování životní úrovně obyvatelstva (po vzoru učebnic ekonomie vyučovaných na světových i českých univerzitách).1 Pokud národní ekonomiky cílí na růst HDP a růst HDP stojí energii, zvyšuje to poptávku po energii.
V podstatě veškerá investiční rozhodnutí na volném trhu vycházejí z očekávání, že energie zítra bude nejméně tolik jako dnes + ještě kousek navíc potřebný ke zvýšení zisku (odměna podnikateli), který je pak nutné použít i na reinvestice: kapitál (stroje, budovy, duševní vlastnictví) totiž zastarává a musí se obnovovat. Kdyby investice do budoucí výroby s vyšší spotřebou nebyly, nebyla by taková poptávka po úvěrech, které banky nabízejí výměnou za úrok (služba, která banku také stojí energii). Z pohledu věřitele je proto pohledávka vůči podniku nárokem na budoucí energii. Poskytováním úvěrů roste množství peněz v ekonomice, které roztáčí inflaci, tj. růst cen v ekonomice. Aby domácnosti své peníze před inflací uchránily, věnují je bankám a investičním fondům (vč. penzijních fondů), které hledají ve světě investiční příležitosti, čímž posilují zpětnovazební smyčku rostoucího HDP a rostoucí poptávky po energii. V roce 2024 vzrostlo světové HDP o 3,2 % - poptávka po energii se tím pádem rovněž zvýšila, o 2,2 %. Tímto tempem by se zdvojnásobila každých 32 let.
Co se týče nabídky energie, tak superorganismy dlouhodobě usilují o to, aby se nabídka přizpůsobovala poptávce (a naopak) - čím větší ochota koupit, tím větší ochota energii dodat. Mění se pouze struktura primárních energetických zdrojů (elektrifikace). Problémy s nabídkou nastávají nárazově hlavně při energetických krizích (např. napadení Ukrajiny a zničení plynovodu Nord Stream 2 v roce 2022) nebo extrémech počasí (např. síť nezvládá dodat elektřinu do všech klimatizací během tropického dne).
Třetím faktorem je zvyšování účinnosti spotřeby. Díky úspornějším technologiím je dnes potřeba méně jednotek energie na jednotku HDP než dříve.2 Co je však podstatné: tempo energetických úspor je nižší než tempo poptávky po energii. Může to znamenat, že alespoň část dosažených úspor na jednotce spotřeby je použita k získání více jednotek spotřeby - jev pojmenovaný jako Jevonsův paradox po britském ekonomovi W. S. Jevonsovi, který si v 19. století povšiml, že účinnější parní stroje na trhu nesnížily poptávku po uhlí, ale paradoxně ji zvýšili. Jinými slovy, parní stroje mohly pro jejich uživatele vykonat stejné množství práce při nižším vstupu uhlí, ti ale raději získali větší množství práce při stejném vstupu uhlí a další parní stroje koupili. Jak jsme viděli výše, i dnes světová ekonomika raději vidí více a více práce, ačkoli by ji pro stejnou práci stačilo méně vstupní energie (k práci a konečné spotřebě energie viz Energie, vtělená energie a decoupling).
Podtrženo sečteno, primární spotřeba energie dlouhodobě (s výjimkou krizových let) roste. Primární spotřeba energie udává, kolik energie se spotřebuje za určité období. HDP vyjadřuje hodnotu vyprodukovaných statků za určité období. Obě jsou tedy tokové veličiny a obě aktuálně ve světě rostou nebo klesají zhruba v poměru 1:1. Ekonom Timothy Garrett přišel na to, že existuje zákonitost nejen ve vztahu spotřeby energie a HDP, ale i spotřeby energie (tok) a celkovým bohatstvím v ekonomice (stav). Zjednodušeně řečeno, kdybychom v roce 2025 spočítali všechny dolary na světě, které kdy byly navázány na výrobu zboží a služeb, a srovnali je se všemi takovými dolary v kterémkoli předchozím roce, budou mít obě sumy shodný vztah ke světové spotřebě energie v daných letech. Bude je pojit konstanta λ, která se rovná 9,7 ± 0,3 mW na každý americký dolar (očištěný o inflaci). Polopaticky řečeno, lidská civilizace je jako Otesánek, který jí vydatně každý den, aby byl větší a silnější. S tím jak roste, ale Otesánek časem potřebuje více a více jídla, jen aby si udržel svou hmotnost. Garretův výzkum ukazuje, že existuje konstantní vztah λ mezi celkovou hmotností, kterou Otesánek získal (součet historicky vyprodukovaných hodnot v dolarech), a množstvím jídla, které denně sní (spotřeba energie). To znamená, že Otesánek sice může jíst a žít stále efektivněji, ale pokud nechce hubnout, musí každý den zkonzumovat o to víc jídla, o co víc jedl v minulosti.3
Celkové bohatství v ekonomice a jeho roční přírůstky skrz HDP ženou nahoru i spotřebu energie. Tempo růstu spotřeby energie je stále vysoké. Přes řádově vyšší a vyšší investice do obnovitelné a jaderné energie každý rok nedorovnaly rekordní nově instalované kapacity v roce 2023 ani meziroční nárůst spotřeby energie v témže roce. Z toho důvodu ani podíl fosilních paliv na primární spotřebě energie neklesá. Dochází k energetickému příspěvku (energy addition) místo energetického přechodu (energy transition). Investoři do fosilní infrastruktury to vědí a nejenom že už neplánují odklon svých peněz jinam, ale dokonce v posledních letech investují více peněz do rozšíření ropné těžby.
Čím rychleji poroste spotřeba energie, tím rychleji se budou vyčerpávat neobnovitelné zdroje energie. Čím menší bude jejich nabídka, tím vyšší bude tlak na cenu. Z toho plyne, že rostoucí spotřeba energie může být klíčovým problémem sama o sobě, bez ohledu na klimatickou krizi.
Čtenáři a čtenářky dobře vědí, že rostoucí spotřeba energie z fosilních paliv není dobrá zpráva ani pro globální klima. Během horkého léta roku 1988 - tedy toho roku, kdy spotřeba fosilních paliv dosáhla v Československu svého vrcholu - vystoupil před Senátem USA klimatolog James Hansen. Stejně jako Carl Sagan tři roky před ním upozornil na vědci pozorovaný skleníkový efekt v zemské atmosféře, související růst průměrné globální teploty a 99% pravděpodobnost, s jakou je zapříčiněn emisemi skleníkových plynů, především ze spalování fosilních paliv. Na apel klimatologů byl založen Mezivládní panel pro změnu klimatu (IPCC) s cílem shromažďovat a šířit vědecké poznatky o klimatické změně. Ten ve své první Zprávě z roku 1990 konstatoval, že „výroba a spotřeba energie je zdaleka největším antropogenním zdrojem radiačního působení.” Poté, co koncentrace skleníkových plynů v atmosféře po stovky tisíc let oscilovala mezi 180 a 300 ppm se kvůli akumulaci energie z fosilních paliv vyšvihla na 350 ppm v roce 1988 (dnes už je těsně pod hranicí 430 ppm). S koncentrací skleníkových plynů stoupala i průměrná globální teplota vzduchu a mořské hladiny a s nimi stoupalo riziko přírodních katastrof. IPCC uzavřel, že lidstvo musí začít s energií lépe nakládat a investovat do bezuhlíkových technologií. Žádné z doporučení IPCC však nepočítalo s nutností zpomalit růst primární spotřeby energie, natož historický trend otočit a spotřebu snižovat. IPCC naopak odhadoval, že „primární spotřeba energie se mezi lety 1985 a 2025 více než zdvojnásobí.” A skoro se trefil. Z původních 317 exajoulů v roce 1985 se dostala na dnešních téměř 600 exajoulů. Lidstvo jako živočišný druh tak stále dělá to, co dělalo vždycky a co před 100 lety postuloval Alfred Lotka: snaží se pro sebe získat maximum energie.
Jestliže roste světová ekonomika, někde (když ne v ČR) roste primární spotřeba energie. Nikam jinam - ani na Mars - ji prozatím outsourcovat nelze. Netřeba dodat, že pokud je na spotřebu energie navázáno okolo 75 % světových emisí skleníkových plynů, není to pro řešení klimatické krize dobrý výhled. Zde chci ovšem ukázat, že rostoucí spotřeba energie může být problémem sama o sobě, bez ohledu na klimatickou krizi, a to protože se budou zvyšovat náklady na její výrobu a s tím potenciálně i její cena. Pojďme si to rozebrat.
Úbytek čisté energie
Vyjděme z toho, že neobnovitelné zdroje energie existují na Zemi v omezeném množství. Jakmile je vytěžíme, dojdou. Surovou ropu - dlouho nejlevnější zdroj energie a širokou škálou použití - lidstvo těží už od poloviny 19. století. Odhaduje se, že jsme dosud vytěžili 1,3 bilionu z asi 2,9 bilionů dosažitelných zásob (proven reserves) ropy. Životnost zásob ropy je při současném tempu těžby (reserves/production ratio) více než 50 let. Naše povědomí o dosažitelných zásobách navíc není konstantní, ale postupně se zvyšuje s modernějšími geologickými průzkumy a metodami těžby, takže životnost zásob se nutně nemusí zmenšovat. V minulém desetiletí takto zaplavila světové trhy nová konvenční i nekonvenční (břidlicová) ropa, v tom příštím to třeba může být ropa arktická. Fanoušci černého zlata tedy budou mít spíše pravdu: ropy je stále dost a úplné vyčerpání zásob v blízké době nehrozí.
Něco jiného je ekonomika těžby. Všechny zásoby lidstvo ještě nevyčerpalo, ty snadno dostupné ale ano. Dostupnost se vyjadřuje v indikátoru návratnosti investované energie EROI (Energy Return On Investment), tedy jako počet jednotek energie získaný z jedné jednotky energie na vstupu. Těžba ropy je sama energeticky náročným procesem. Čím náročnější je se k ní dostat (např. frakovací metodou), čím horší má kvalitu a v čím méně hostinných místech se vyskytuje (např. za polárním kruhem), tím víc energie vynaložíme, než ji vůbec získáme a dostaneme do místa spotřeby. Těžba je jako brčko, kterým ropu nasáváme: zatímco dřív jsme nasávali z plné sklenice limonády, teď je to spíše zbytek kefíru na dně sklenice. Vyjádřeno skrz EROI, zatímco starší ložiska měla EROI až 200:1 (200 jednotek získané energie na 1 jednotku vložené), dnes se pohybují okolo 33:1 a trend je jednoznačně klesající. Průměry zde ale popravdě spíše matou. Například studie Brandta et al. zjistila, že 40 současných ložisek pracuje s EROI mezi 2:1 až 100:1. Odhady zbývající ropy (a plynu) se tedy sice liší, ale levnou, vysoce kvalitní ropu už lidský superorganismus podle odbornictva z většiny vyčerpal.
Čím více energie bude v budoucnu potřeba na těžbu fosilních paliv, tím méně energie zbude pro zbytek lidského superorganismu (tzv. úbytek čisté energie - net energy decline). Lidský superorganismus je teď jako tlupa lovců mamutů, která než mamuta konečně uloví, propálí spoustu energie na jeho vystopování, zatímco dřív - když na mamuty začala specializovat své migrační vzorce, technologie, trénink - byli mamuti všude okolo. Strategie se evolučně přestává vyplácet. Tlupa ví, že v mamutím mase je velké množství energie. Pokud ale při lovu spálí víc energie, než z mamuta získá, vyhladoví.
Mimochodem, podobně jako u ropy nebo uhlí4 byla vyčerpána i většina ložisek s vysokými koncentracemi vzácných kovů potřebných pro dekarbonizaci ekonomiky: mědi, lithia, kobaltu, niklu apod.5 A pak tu samozřejmě máme potravinovou produkci. V mnoha částech světa včetně střední Evropy je vyčerpaná i zemědělská půda, která pro udržení sklizní vyžaduje více a více hnojiv a dalších chemických vstupů vyrobených s pomocí vytěžené energie (analogicky v živočišné výrobě), nemluvě o vstupech na zpracování, balení, přepravě, skladování, vaření atd. Např. v USA je podle Jasona Bradforda za 1 kalorií jídla obvykle 12-14 kalorií vynaložených na to, aby se dostalo na talíř. Z pohledu principu maximálního výkonu je pokles přirozené výnosnosti extrakce z omezených zdrojů (ložiska fosilních paliv, ložiska vzácných kovů, orná půda) problém, který - zdá se mi - významně přesahuje čistě problém s ropnou produkcí. Přesto u ropy zůstanu, protože zůstává hlavním palivem industrializovaného světa.
"Doba kamenná neskončila proto, že došly kameny
a ropná éra neskončí kvůli nedostatku ropy.“
Ahmed Zaki Yamani, saúdský ministr pro ropu, Guardian (2000)
V roce 2025 ještě stále 95 % černého zlata tryská z konvenčních nalezišť a jen 5 % je těženo z ropných břidlic a dehtových písků, ze kterých ropy pomyslně vyteče mnohem méně. Dobrá konvenční naleziště však budou postupně vysychat. Mezinárodní energetická agentura (IEA) nedávno odhadla, že se bez dalších naležišť těžba do roku 2040 scvrkne na 15 % výtlaku v roce 2018. Jak píše Siddharth Misra,
"různé studie ukazují, že se očekává, že produkce ropných kapalin dosáhne vrcholu v roce 2035 ve výši 500 petajoulů za den (PJ/den), ale když se vezme v úvahu energie potřebná k těžbě a výrobě těchto kapalin, očekává se, že vrchol netto energie nastane v roce 2025 na úrovni 400 PJ/den (Delannoy et al. 2021). Pro kontext, jen USA spotřebovaly v roce 2021 asi 274 PJ energie za 1 den. Předpokládá se, že energie potřebná pro výrobu kapalné ropy exponenciálně vzroste z 1,5 PJ/den v roce 1950 na 210 PJ/den v roce 2050."
Pád EROI se má podle Misry ve 30. letech zastavit na novém váženém průměru 1:6,7. To neznamená, že se ropa těžit nebude. Může se těžit a prodávat za vyšší cenu (prostor pro zlepšení efektivity těžby už spíše neexistuje), což bez dalšího zvýší cenu nejen energetického využití ropy (např. benzín), ale i toho neenergetického (např. silikon). Cena ropy by navíc mohla klesat, kdyby svět o černé zlato přestal mít zájem.
K žádnému obratu v poptávce po ropě se ale dnes neschyluje. V roce 2024 se meziročně zvýšila o 1 milion barelů denně a podle IEA se má do roku 2030 zvýšit o další 3,2 mil. barelů denně. Táhnout ji budou státy Afriky a některé asijské země (ne Čína). Přibližně stejným tempem má růst poptávka po zemním plynu. Pouze v případě uhlí poptávka dále neroste (je snáze nahraditelné alternativami) a odhaduje se, že může klesat, v závislosti na politice Číny, jejíž dodávky levného uhlí z Austrálie jsou v ohrožení. Z hlediska lidského superorganismu je nevýznamné, kdo tato fosilní paliva vytěží a kdo je spotřebuje. Podstatné je, že jsou sice nasazovány obnovitelné zdroje energie, ale společně s nimi roste i spotřeba fosilní energie a spotřeba energie obecně a růst bude nejméně do roku 2030. Stále můžeme pozorovat to, co pozoroval Alfred Lotka, a sice že lidský superorganismus pro sebe neustále maximalizuje příjem energie.
Ekologická ekonomie a výjimečně už i mezivládní instituce6 upozorňují na to, že jsme rozhodování o spotřebě energie outsourcovali ekonomickému systému, který je na exponenciálním růstu spotřeby závislý. Jenže planeta Země je uzavřený systém a nic v něm nemůže exponenciálně růst věčně. Růst pokaždé narazí na to, čemu systémová teorie říká "limit zdrojů" (resource-constraint). A narazí na něj dříve, než zdroje fyzicky dojdou, protože exponenciální růst systému je zprvu podmíněn příjmem energie za náklady, které jsou po vyčerpání nejdostupnějších nalezišť (ropa, měď, uran, voda atd.) neudržitelné. Jinými slovy, začne sílit zpětnovazební smyčka omezující těžbu.
"Čím více kapitálu, tím vyšší tempo těžby. Čím vyšší tempo těžby, tím menší zásoby zdroje. Čím menší zásoby zdroje, tím nižší výnos zdroje na jednotku kapitálu, tím tedy i nižší zisky (při stejných cenách), tím tedy i nižší tempo reinvestic - a tím méně kapitálu."
Zpětnovazební smyčka omezující těžbu podle Donelly Meadows, Thinking in Systems (2008)
Náklady rozšiřování a vůbec udržování kapitálu (např. oprava ropné plošiny) zkrátka po čase převálcují příjmy z těžby zdroje.7 Zisky tím pádem přestávají stačit na udržování investic napřed oproti znehodnocování kapitálu. Představuju si lovce mamutů, kterým se přestane vyplácet stopovat celé dny poslední zbylé mamuty, jejich oštěpy časem ztrouchnivějí, schopnosti lovu se vytratí a mamutí populaci to dá čas se regenerovat. Kromě limitu zdrojů působí podle systémové teorie i limit znečištění (pollution-constraint), který jsme už ostatně viděli na příkladu kvasinek: úspěšná kolonie časem vymírá nejen proto, že jí dojdou zdroje (cukr), ale i proto, že si zanese prostředí látkami, které jsou pro ni toxické. K analogii s lidskou civilizací asi není třeba nic dodávat.
Rozdíl mezi lovem mamutů a těžbou ropy je nejenom v tom, že ten první zdroj je (až do vyhynutí mamutů) obnovitelný a druhý zdroj (v lidském věku) neobnovitelný, ale i v tom, že o lovu mamutů rozhodovali samotní lovci, zatímco otázka těžit-netěžit vůbec není na stole. Těžit se musí, protože - jak jsme viděli - musí růst celková primární spotřeba energie. Bez té by nemohly růst celkové příjmy (měřené skrz HDP) a ty růst musí už jen proto, že je potřeba zítra splatit včerejší úvěr i s úrokem. Za tlakem na růst spotřeby energie tudíž stojí v konečném důsledku systémový tlak na stále větší půjčování peněz, resp. zadlužování (tj. způsob tvorby peněz v ekonomice).8 Se světovou ekonomikou ostatně rostou i světové dluhy (tj. nároky na budoucí spotřebu) - v poměru k HDP ze 198,9 % v roce 2004 na 237 % v roce 2023. Spotřeba energie musí růst, aby měly firmy dostatek příjmů na zaplacení těchto úroků bankám, pojišťovnám, penzijním fondům apod. Peníze, akcie a dluhopisy jsou pouhými nároky na budoucí spotřebu, umožněnou využíváním energie.
“Životnost civilizace poháněné fosilními palivy se nemůže rovnat jejím tradičním předchůdcům. Její konec nastane dlouho předtím, než vyčerpáme omezené zásoby fosilních paliv, protože jejich vyšší náklady na těžbu povedou k větší závislosti na tocích sluneční energie přeměňované novými technikami nebo k vývoji nových, nefosilních zdrojů energie.”
Václav Smil, Energy: A Beginner’s Guide (2017)
Náklady na stále hůře dostupné zásoby ropy, zemního plynu a uhlí (tyto tři zdroje ve světě tvoří 81,5 % primární spotřeby energie), tedy soustavně rostou. Současně s náklady roste i poptávka po těchto palivech. Na tolik opěvovaném volném trhu by to zákonitě znamenalo růst spotřebitelských cen. V reálu to ale neplatí, alespoň ne úplně. Národní státy mají možnost fosilní paliva subvencovat, ať už úlevami fosilnímu průmyslu (garantované půjčky, sanace ekologické zátěže ad.) nebo přímo na úrovni prodeje paliv spotřebitelům (např. daňové výjimky). Třeba státy EU v minulosti vydávaly podle EEA na přímé a nepřímé fosilní dotace okolo 55 mld. EUR ročně - a to před energetickou krizí po invazi Ukrajiny (v roce 2022 už to bylo skoro 140 mld. EUR). Fosilní dotace jsou vlastně v úzkém smyslu přerozdělením veřejných zdrojů s cílem v ekonomice uměle snížit náklady energetických vstupů pro ty, kteří s nimi ve velkém nakládají, a tím zvýšit - opět hlavně jejich - příjmy (a v důsledku i HDP). V širším smyslu však státy ustupují tlaku na spotřebu energie, kdykoli např. dovolí těžbu v dosud zapovězených místech s přírodním a kulturním bohatstvím.
Spotřebitelé kvůli podpoře těžby a spotřeby fosilních paliv získávají falešný signál, že fosilní zdroje nejsou tak vzácné, jak jsou. V EU (a v řadě dalších míst, vč. Číny nebo Kalifornie) je tento trend alespoň částečně hojen systémem emisních povolenek (ETS I). Opravdu ale jen částečně, protože emisní povolenky se jednak dosud týkaly (vyjma letectví) hlavně energetického sektoru (dominovaného v Evropě uhlím a plynem, ne ropou),9 jednak mají úplně jiný systémový cíl: motivovat ke snižování emisí skleníkových plynů a současně vybrat peníze na investice do nízkoemisních technologií. Bylo by vážně zajímavé, kdyby existoval regulační nástroj, který zatíží různé druhy fosilních paliv různou měrou v závislosti na jejich aktuálním EROI. Emisní povolenky ale takovým nástrojem nejsou.
Levně půjčené peníze umožňují těžařským firmám investovat do produkce ropy i v hůře dostupných místech (např. za polárním kruhem). Sázejí na to, že i kdyby poptávka po ropě kulminovala před rokem 2030, začne klesat jen pozvolna z asi 108 mil. barelů denně. Stát s nejvyšší těžbou (lehké) ropy na světě (USA), má navíc silný strategický zájem, aby byl (zejm. těžké) ropy na trhu dostatek, protože je současně jejím největším konzumentem a protože na tom ekonomicky krvácí stát s třetí nejvyšší produkcí a jeho geopolitický konkurent - Ruská federace. Prezident USA Donald Trump tak vyhlásil v jednom ze svých prvních dekretů v 2. funkčním období "národní energetickou nouzi" (national energy emergency) nejen jako políček klimatickému hnutí, dlouho volajícímu po vyhlášení klimatické nouze, ale taky jako politické stvrzení, že federální vláda pro tento klima-destabilizující strategický zájem udělá maximum.
Trh s ropou je atypický tím, že její prodejní cena zdánlivě nesouvisí s náklady těžby - např. barel ropy Brent se mezi lety 2020 a 2024 prodával za 20$ i za 130$. Je možné - dokonce pravděpodobné - že se rostoucí náklady těžby (kvůli poklesu EROI) do ceny surové ropy nebudou významně promítat klidně ještě 10-15 let. Nová ropná naleziště, slibující v čase všeobecně klesající návratnosti investic (ROI) zajímavou návratnost, pomohou uspokojit rostoucí poptávku po levné ropě. Aby mohly slíbené dividendy - na kterých dnes stále více závisí i výnos ze západního penzijního fondu nebo bankovního investičního produktu, jehož je čtenář/ka možná beneficientem - vyplatit, ropné firmy budou krátit investice a zmenšovat rezervy. Méně investic povede laicky řečeno k chátrání majetku a investoři se z průmyslu začnou stahovat. Anebo taky ne, protože firmy na investice dostanou díky státní politice levné půjčky. To ale podpoří inflaci. Nebo jeden petrostát násilně zabere ropná pole jiného petrostátu a s tím ukořistí víc tržeb na reinvestice.
"Místo abychom si přiznali nevyhnutelné vyčerpání neobnovitelného zdroje a zvýšili efektivitu spotřeby paliva nebo přešli na jiné druhy energie, můžeme jednoduše zafixovat cenu. (Přesně to udělaly Sovětský svaz i Spojené státy jako svou první reakci na ropné šoky v 70. letech.) Tím můžeme předstírat, že se nic neděje, a dál pálit ropu — čímž problém jejího vyčerpávání ještě zhoršujeme. Až tahle strategie selže, můžeme kvůli ropě vést války. Nebo najít další ropu. Stejně jako opilec, který prohledává celý dům v naději, že najde ještě jednu poslední lahev, můžeme znečistit pláže a vtrhnout do posledních divočin při hledání ještě jednoho velkého ložiska ropy."
Donella Meadows, Thinking in Systems (2008)
Ať budou nuance budoucnosti vypadat jakkoli, těžařský průmysl se v konečném důsledku podle energetických expertů zákonitě provrtá k toxickému koktejlu fyzických limitů těžby v podobě klesajícího EROI v kombinaci s neúprosnými požadavky kapitálového trhu. Náraz do zdi v podobě náhlého zvýšení ceny ropy (resp. plynu), bude tím tvrdší, čím déle se cena ropy uměle držela nízko. "Považujeme za věrohodné," píše tým vědců a vědkyň v časopise Nature Energy,
"že klesající poměr EROI u fosilních paliv povede v nedaleké budoucnosti k omezením v dostupnosti energie pro společnost a že se tato omezení mohou projevit rychle a neočekávaně."
V tom tkví, myslím, hlavní omyl těch, kteří spatřují řešení klimatické krizev masivním nasazování technologií zachytávání a ukládání uhlíku (CCS): i kdyby tím nakrásně vyřešili krizi klimatickou, nevyřeší tím krizi energetickou - naopak, prohloubí ji.
Uvádí se, že globální ekonomice dnes pomáhá 500 miliard (500 000 000 000) fosilních dělníků (odpracují 0,6 kWh/den). Zatím. Za situace, kdy jsme na jejich práci vzhledem ke spotřebě energie a materiálů zcela závislí, může platit následující: To, jak se rostoucí trend ceny ropy (a na ní navázaného plynu) propíše do zdražení spotřeby (v kombinaci s vysáváním veřejných zdrojů), nejvíce záleží na schopnosti superorganismu nasadit a škálovat srovnatelné alternativy, a to rychleji, než bude levné ropy (a plynu) ubývat.
Srovnatelné alternativy?
Klíčové slovo je "srovnatelné". Benzín lze nahradit elektřinou z obnovitelných zdrojů nebo jádra. Letecké palivo syntetickým palivem ze zeleného vodíku. Naftu bionaftou z mořských řas. Metan biometanem z bioodpadu.10 Kromě paliv a technologií jejich spotřeby můžeme nahradit i materiálové využití fosilních zdrojů: místo plastů bioplasty nebo houby, místo fosilních olejů rostlinné oleje.
Kritici přechodu od fosilních paliv však netvrdí, že neexistují alternativy se srovnatelnými vlastnostmi. Argumentují, že neexistují (a dlouho existovat nebudou) alternativy nákladově srovnatelné s dnešními fosilními zdroji.
Nemají v tom úplně pravdu, ale jsou k ní blíž, než si jejich oponenti myslí. Nemají v tom pravdu, protože srovnávají ekonomické náklady provozu "hotové" fosilní infrastruktury s ekonomickými náklady nasazení a provozu alternativní infrastruktury, aniž by aspoň zohlednili i ekonomické příležitosti nasazení alternativ, zejména možnosti technologických inovací přenositelných do jiných sektorů a dlouhodobé systémové efektivity, které s sebou alternativy často přinášejí. Mají však k pravdě blíž, než si jejich oponenti myslí, protože na planetě Zemi jednoduše není jiný takto šikovný energetický zdroj, jehož celosystémové využití je tak levné.
V míře, v jaké budou v dohledné době alternativy srovnatelné, navíc vždy nebudou škálovatelné. Například když je zrovna dostatek levné elektřiny, můžeme 1 litr leteckého paliva ze zeleného vodíku a uhlíku vyrobit za stejnou cenu nebo levněji než 1 litr toho konvenčního. To je důvod k optimismu. Jenže při současném objemu průmyslové výroby leteckých paliv by dostatek levné elektřiny musel být velmi často. To samé platí pro současný objem výroby dalších teoreticky elektrifikovatelných sektorů. A pokud budou chtít periody nízké ceny elektřiny využívat všechny tyto sektory najednou, proč vlastně předpokládáme, že elektřina zůstane levná? Tak jako tak, v míře, v jaké budou výroba a využití alternativ škálovatelné, si vyžádají masivní investice do související infrastruktury (environmentální dopady škálované výroby záměrně nechávám stranou). Tyto investice se ekonomice nevrátí, alespoň ne ve střednědobém výhledu, který nás zde zajímá. Nejefektivnější supermoderní větrné, vodní nebo jaderné elektrárny, které se v dalších letech postaví a dočkají maximální životnosti, se potenciálně mohou pyšnit EROI v rozsahu 50:1 i více. Takové ale rozhodně nebude průměrné EROI celého "zeleného" systému, který bude vkládat energii do budování sítí, akumulace a flexibility na podporu intermitentních zdrojů. Jeho systémové EROI může být optimisticky nad 5:1.
“Výsledky výzkumu naznačují, že rychlý přechod k plně obnovitelnému elektrickému systému na celosvětové úrovni do roku 2060, v souladu s narativem zeleného růstu, by mohl snížit EROI energetického systému z aktuálních přibližně 12:1 na zhruba 3:1 v polovině století, přičemž následně by se stabilizoval kolem hodnoty 5:1. Tyto úrovně EROI jsou však výrazně pod prahovými hodnotami uváděnými v odborné literatuře jako nezbytné pro udržení fungování komplexních industriálních společností.”
Jak bylo řečeno, systémový EROI fosilních paliv ve střednědobém výhledu pravděpodobně nebude o mnoho vyšší než 5:1, ale bude vyšší. Výstavba větrné nebo solární elektrárny přitom bude sama záviset na fosilních zdrojích (bez nich by se dnes nepostavilo prakticky nic), jejichž EROI bude klesat: čím později bude postavena, tím nákladnější to pro světový superorganismus bude. A to je jenom elektřina! EROI paliva, kterou s její pomocí vyrobíme (zelený vodík, bionafta, biometan atd.) závisí na účinnosti technologie konverze. Například vodíkový elektrolyzér se standardní účinností 70 % sníží EROI nefosilního energetického systému o další %, a to vůbec předtím, než vodík začne svou cestu k místu spotřeby systémem, který je nejdříve potřeba na vodíkovou ekonomiku nákladně připravit (např. vodíkovody). Třeba tato studie zjistila EROI analyzovaného systému FVE-elektrolyzér dokonce nižší než 1:1. Nebo jiný příklad: bionafta z řepky, ta má EROI asi 2,5:1. Bionafta z mořských řas? Zatím okolo 1:1.
Nic z výše uvedeného není kritikou přechodu od fosilních zdrojů (dekarbonizace). Jen vybízím k otázce, na kterou neznám odpověď:
Jak může průmyslová civilizace postavená na energetickém (a materiálovém) systému poháněném snadno dostupnou ropou, plynem a uhlím se systémovou návratností investované energie až 200:1 uspokojovat rostoucí poptávku po energii s pomocí energetického systému s návratností 5:1?
To je totiž asi jediný význam, v jakém jsou alternativy fosilních zdrojů nákladově srovnatelné s fosilním průmyslem: jejich EROI se postupně sbližují a společně uvíznou v pásmu 2:1 až 10:1, tj. pokud vezmeme do úvahy energii vloženou do související infrastruktury.
Jak jsme viděli, poptávka po energii ve světě stále roste a současným tempem (v roce 2024 meziročně +2,2 %) se zdvojnásobí během 32 let. Jestli jsme skutečně na "srázu čisté energie" (net energy cliff), na kterém EROI fosilních paliv klesá nelineárním tempem, jak polemizují David Murphy a Charles Hall, asi nikdo neví jistě. Faktem ale je, že při zdvojnásobení celosvětové spotřeby energie (z dnešních 620 na 1240 exajoulů v polovině století) a optimistickém snížení EROI z 10:1 na 5:1 by musel superorganismus investovat čtyřnásobek energie pro zisk dvojnásobku. Pro neenergetické sektory nebude o 100 % víc čisté energie (net energy) ale “jen” o 80 % víc čisté energie.
Na jednu stranu není moudré podceňovat potenciál technologických inovací (např. nové generace solárních článků nebo svatý grál energetiky: fúzní reaktor) vrátit EROI zpět na vysoká čísla, na stranu druhou by technologie musely jít kupředu navzdory tlakům na globální hodnotové řetězce, zapřičiněné stále extrémnějším počasím kvůli destabilizaci globálního klimatu, nehodám (ke kterým v takovém tempu nutně bude docházet), geopolitickým konfliktům (státy a ozbrojené nestátní skupiny blokující klíčové trasy), zvyšujícím se výdajům na obranu, celním válkám a bohužel i ničivým válkám ostatním. Pokrok v energetické tranzici by si podle McKinsey vyžadoval "překonání 25 fyzických bariér" ve všech sektorech ekonomiky. Na masivní investice, které by si to při výhledové spotřebě energie ve světě vyžadovalo, obvykle nemají chuť nejen ministři*ryně financí národních vlád, ale zejména soukromí investoři*rky, kteří se do investic s návratností okolo 5 % a vysokým rizikem nijak nehrnou.
Výsledná stagflace
Pokud budou tyto současné trendy pokračovat:
a) rostoucí poptávka po energii k zajištění růstu vytvořené hodnoty,
b) tlak na zachování podnikatelských odměn ve fosilním sektoru,
c) klesající návratnost investované energie (EROI) kvůli vytěžení snadno dostupných ložisek, a
d) klesající cena peněz kvůli stimulaci investic v ekonomice s nízkými kapitálovými výnosy,
nevidí systémoví analytici jako Nate Hagens nebo Michael Albert jinou eventualitu (alespoň do doby, než něco trendy úplně obrátí) než přerušení ekonomických cyklů a uvíznutí v dlouhé stagflaci. V zásadě jde o verzi stejné negativní zpětnovazební smyčky, o které psala Donella Meadows (viz výše). Při zahlcení ekonomiky levnou ropou a klesající EROI přicházejí těžařské firmy o zisky, které potřebují pro dividendy a reinvestice. Protože je uvnitř podniku tlak proti snižování dividend a ekonomika rostoucí spotřebu energie potřebuje, centrální banky drží úrokové sazby nízko, aby si firmy na investice mohly levně půjčit. Protože EROI s každou tunou ropy klesá a ceny ropy kvůli vysoké produkci taky, investice nevedou k vyšším ziskům. Těžařské firmy nezvyšují mzdy a s pomocí cizích zdrojů dále odsávají kapitál z ekonomiky, aby vůbec mohly fungovat. Kapitál chybí v jiných sektorech, ty nemají dost na expanzi a inovace, klesá celková produktivita - tolik potřebná, aby měl stát (podle ortodoxních měnových teorií) dost prostředků na energetickou tranzici. Do té míry, v jaké se zelená tranzice daří, a poptávka po fosilních palivech klesá, ačkoli poptávka po energii roste, se začarovaný kruh rostoucích cen a nízkých výnosů přenáší na alternativní zdroje energie, jejichž EROI naopak neroste dostatečně rychle. Výsledkem je (zelená) stagflace, ze které se špatně uniká: reálné mzdy klesají, cenová hladina se zvedá.
Zkusím problém "zelené stagflace" ilustrovat na příkladu evropských oceláren. Ty se mohou zbavit závislosti na fosilních palivech přechodem z vysokých pecí na elektrické obloukové pece, které jsou navíc asi 4x účinnější. Třinecké ocelárny bude modernizace stát asi 25 miliard Kč, z toho 70 % má jít z veřejných prostředků. V celé EU to má být prý asi 750 miliard Kč. Investice sice "stimulují ekonomiku", ale to taky znamená, že z ní pro tento účel vysají část volného kapitálu a část reálných zdrojů, zejm. surovin a tolik chybějící pracovní síly. Při neelastické nabídce tím pádem bude o méně zdrojů soutěžit stejné množství jednotek a vzrostou ceny těchto vstupů - inflace. Pokud se investice povede, bude to s velkým rizikem (riziko mimochodem také něco stojí, min. v pojišťovně), protože její návratnost stojí a padá na dvou neodhadnutelných faktorech: 1. ochotě zákaznictva si za nefosilní ocel připlatit, 2. ceně elektřiny. Kvůli elektrickým pecím vzroste mezi evropskými ocelárnami spotřeba elektřiny při stejné produkci o 125 %. Je možné, že cenu elektřiny, motivace zákazníků a investiční rizika se podaří zregulovat natolik, že ocelárny budou mít dostatečné zisky na navýšení mezd o inflaci a reinvestice. Pokud bude dost šrotu (což je také úkol pro regulátory), tak to náklady výroby sníží ještě víc. Zkrátka a dobře, pokud budou ocelárny podpořeny úspěšnou politikou zaměstnanosti, hospodářskou (kapitál, ochrana před fosilními konkurenty), rozpočtovou a energetickou politikou současně, může do poloviny století proběhnout nový hospodářský zázrak. Pokud jedno nebo více ložisek složitého mechanismu nebude na svém místě, ocelárny mohou přispět k zelené stagflaci.
Realita dalších 10-15 let samozřejmě může vypadat jinak. Otázkou je jak. Nízká návratnost investované energie vychází nejen z fyzikálních daností, ale i potřeby investovat zdroje do úplně nové infrastruktury, která má podporovat růst spotřeby energie - náklady na ni jsou předsazené (upfront costs), a proto se nutně projevují jako vysoké. Pokud by energetický sektor přestal garantovat lákavý kapitálový výnos, přijde o další kapitál. Kde ho vezme, když ne z equity a úvěrů? Státy do nich určitě dále budou lít obrovské peníze a mohly by ještě více, ale už teď plošně škrtají, protože není kde brát, což dále podkopává rezilienci státu šetřením na zdravotnictví, školství, obraně apod. Jen aby bylo jasno: to nemá být spíláním proti investicím do moderní energetiky; jen reality check toho, jak ekonomicky pozitivně se tyto investice mohou projevit, pokud neudrží nízkou úroveň nákladů vytváření přidané hodnoty, dosaženou díky levným fosilním palivům.
Alternativní scénáře zahrnují buď rychlý nástup zázračných technologií výroby, přeměny a spotřeby energie, nebo ještě dramatičtější vývoje, než je ten předeslaný. Stále samozřejmě odhlížím od odstrašujících ekologických dopadů, které by prakticky jakýkoli scénář zvyšující se spotřeby energie měl.
A tak se dostávám k poslednímu předpokladu, který by nemusel platit: rostoucí poptávce po energii, resp. její spotřebě. Doteď platilo, že ta klesala, jen když se světové ekonomice velmi nedařilo: při finanční krizi v roce 2009 nebo pandemii v roce 2020. Spotřeba primární energie by se propadla v případě další světové války či jiných black swan událostech. Pro všechny však platí: jen dočasně. Aby se světový superorganismus možné stagflaci vyhnul, musel by se transformovat do něčeho, co tolik energie dlouhodobě nebude poptávat.
Proč se superorganismus nezreguluje?
Proč, chce se říct, to lidský superorganismus neudělá? Proč stále maximalizuje příjem energie, i když je bezpečně na vrcholu potravinového řetězce, jeho populace rychle roste (až je to někde problém), a obecně má evoluci prostě v kapse?
Na jednu stranu je zde zmiňovaný Lotkův princip, přirozený zákon, kterým se řídí kvasinky, řasy, medúzy apod. Tyto superorganismy ukládají přebytky energie, dokud nezkolabují, protože do té doby získávají vůči ostatním druhům konkurenční výhodu pro růst, reprodukci, obranu, atd.
Jenže lidský superorganismus není ani kvasinka, ani řasa. Má schopnost abstraktního a racionálního myšlení, které mu umožňuje plánovat. Proč tedy růst primární spotřeby energie nezastaví? Proč se sám nezreguluje, i když má schopnost to udělat?
Jednak je zde samozřejmě otázka subjektu. Kdo rozhoduje? Světovou vládu superorganismus nemá. Má stovky rozhodovacích center s faktickou nebo politickou mocí, koncentrovanou na určitém území nebo v určitém odvětví. Chování superorganismu je pak do určité míry ovlivněno koordinací rozhodnutí těchto center s různými zájmy a představami. Světový superorganismus tím nevyhnutelně naráží na různé podoby problému kolektivního jednání (collective action problem). Jednak je tu vězňovo dilema: superorganismy navzájem soupeří o omezené zdroje, čili spolu hrají hru s nulovým součtem - za situace nedostatku informací o jednání a úmyslech ostatních je vždy nejlepší jednat podle vlastního zájmu (maximalizace příjmu energie) a ne zájmu kolektivního (snížení příjmu energie). Pak samozřejmě problém černého pasažéra (freeriding): i kdyby se většina superorganismů nakrásně dohodla a snížením spotřeby stagflaci zažehnala, budou z toho benefitovat i ti, kteří se kolektivnímu cíli nepřizpůsobili. Celé to pak vede k tragédii občiny (tragedy of the commons). Společné mají tyto podoby koordinačního problému to, že superorganismy (zejm. státy) by dohromady nejvíce benefitovaly ze spolupráce, ale současně jsou motivovány k sobeckému jednání.
Současný finančně-ekonomický systém není schopen zastavit růst spotřeby energie, i kdyby to bylo z hlediska přežití výhodné. Chybí “pud sebezáchovy”, protože tržní logika maximalizace zisku nereflektuje biofyzikální realitu.
Ve skutečnosti není jisté, že i kdyby se všechny státy světa na společném postupu dohodly, dokázaly by si svou vůli vynutit. V knize The World for Sale zmapovali Javier Blas a Jack Farchy dějiny toho, jak nadnárodní komoditní obchodníci (Glencore, Vitol, Marc Rich + Co, dříve Philipp Brothers) bez větší pozornosti a navzdory mezinárodním sankcím úspěšně přesouvali ropu z míst produkce k vhodným kupcům. A jak už bylo řečeno výše, na jejich úspěchu nemají zájem jen samotní podnikatelé, ale i sociální systémy států postavené na investicích drobných střadatelů v penzijních fondech.
Co je nejdůležitější, růst spotřeby energie už dávno není něčím, co by si superorganismy pro sebe přímo volily. Je to důsledek jiné jejich historické volby, kterou pro sebe udělaly, když se (více či méně svobodně) otevřely modernímu ekonomickému systému se specifickým pojetím "hodnoty". Předmoderní ekonomiky se zaměřovaly na vytváření užitkové hodnoty (use value). Využily tolik energie, kolik bylo vzhledem k technologické vyspělosti potřeba k růstu užitkové hodnoty. Pokud používaly peníze, peněžní vyjádření hodnoty zboží a služeb na trhu (exchange value) se odvozovalo od této užitkové hodnoty. Jak jsme ale viděli výše, dnes je tomu naopak. Kolik se musí vyrobit, určují peníze. Čím vyšší peněžní dluhy, tím větší jsou nároky na výrobu a tím větší je tlak na spotřebu energie. Jak říká filozof Daniel Schmachtenberger,
"namísto toho, aby byl finanční systém navázán (indexován) na výrobu zboží a služeb, jsou dnes zboží a služby navázány na finanční systém."
Jinými slovy, dříve finanční systém sloužil jako nástroj pro podporu výroby zboží a služeb, dnes už se výroba zboží a služeb přizpůsobuje potřebám a logice finančního systému. Potřeby této vyšší entity tak předurčují chování, organizaci a fungování na úrovni nižších entit.
Pokud je ve světové ekonomice nadbytek kapitálu, který by mohla ukrájet inflace (což v té současné je), investoři dělají vše pro to, aby ho investovali do akcií, dluhopisů a jiných finančních nástrojů s očekáváním jejich zhodnocení. Takže ať může být snižování spotřeby energie jakkoli prozíravé, finanční systém založený na růstu peněžní hodnoty to nedovolí.
"Plánování našeho systému jsme outsourcovali na finanční trh – jeho momentum potlačuje všechny ostatní cesty moudrosti nebo omezení, které by mohly být naprosto smysluplné a životaschopné, ale nemají žádnou úrodnou půdu, kde by mohly vyklíčit,"
píše Nate Hagens. Mám dojem, že ti, kteří tomuto predikamentu rozumějí, jsou bohužel často ti, kteří z něj nejvíce těží.
“Moderní civilizace odebírá nahromaděný solární kapitál tempem, které ho vyčerpá za zlomek času potřebného k jeho vytvoření. Tradiční společnosti byly, alespoň teoreticky, energeticky udržitelné v civilizačním časovém horizontu mnoha tisíciletí. V praxi však mnohé způsobily nadměrné odlesňování a erozi půdy a přetížily svou práci. Naproti tomu moderní civilizace spočívá na neudržitelném využívání solárního dědictví, které nelze v civilizačním časovém horizontu obnovit (tolik ke všem těm řečem o posílení udržitelnosti moderních ekonomik: dokud nepřijmeme zcela nový energetický základ, zůstává to politicky korektní, ale vědecky směšné).”
Václav Smil, Energy: A Beginner’s Guide (2017)
"Skutečná hloubka dnešní ekologické krize tedy nespočívá pouze v tom, že společnost ničí přírodu. Spočívá navíc v tom (a tato dimenze je pro naši naději na přežití možná podstatnější), že příroda je ničena společností, která nedokáže evidentní důkazy o sebevražednosti svého počínání pochopit jako signály ke změně jednání. Moderní společnost je postavena na principech, které blokují projevy jejího pudu sebezáchovy. [...] Vyspělé společnosti představují unikát také v tom, že nutně, nezmění-li radikálně způsob svého fungování, budou rozvráceny v důsledku fungování právě těch principů, na nichž jsou založeny."
Jan Keller, Až na dno blahobytu (1992)
Fosilní paliva ukrytá v zemské kůře jsou jako baterie, která se začala nabíjet ještě předtím, než po Zemi chodili dinosauři. Dnes ji vybíjíme milionkrát rychleji, než se stačila nabíjet. Čím déle ji vybíjíme, tím horší výnosy z ní jsou. Doba levných energií končí, doba vysoké spotřeby energie ještě ne. Dokud se na tom něco nezmění, lze důvodně očekávat, že soutěž superorganismů o energii se bude přiostřovat. Jaké důsledky by to mohlo mít pro pokračování energetického příběhu Česka)?
Martin Abel, analytik AMO klima
Podle mainstreamové učebnice Principles of Economics od G. Mankiwa je “dlouhodobě nejdůležitějším faktorem životní úrovně ve státě jeho schopnost vyrábět zboží a služby”. Také podle Economics od P. Samuelsona & W. Nordhause je růst výrobních kapacit klíčový pro zvyšování reálných mezd a životní úrovně. Podobnou dikci najdeme v českých učebnicích, např. Makroekonomie od V. Jurečky et al. shrnuje, že výkonnost národního hospodářství ovlivňuje “většinu složek životní úrovně občanů”. Přímo nezbytnost růstu HDP pro růst životní úroveň se v rozšířených učebnicích neobjevuje, což přisuzuju skutečnosti, že je obtížné kauzalitu prokázat na základě historických dat, takže takto silné tvrzení by nemuselo obstát.
Jak mě upozornil ekonom Tomáš Protivínský: jestliže v roce 1990 to bylo asi 1,5 kWh na $1 HDP, dnes je to jen 1 kWh na $1 HDP.
Méně banálním příkladem z živočišné říše by mohla být třeba modrá velryba, největší živočich na Zemi, kterým byl kdy objeven. Modré velryby jsou podle všeho vysoce efektivními lovci, takže pro sebe nemusí hledat vysoký nutriční příjem, jen aby kompenzovaly energetický výdej při lovu. To ale nic nemění na tom, že kvůli své hmotnosti (až 199 tun) potřebují pro své přežití až 4 tuny potravy denně. Je to důsledek toho, jak narostly v minulosti.
Václav Smil uvádí, že těžba uhlí se sice během 20. století zšestinásobila, průměrná kvalita vytěženého uhlí však ve stejné době poklesla o více než 20 %.
Třeba tato britská studie ale uzavírá, že vztah mezi vyčerpáním ložisek kritických nerostů a EROI systému založeném na materiálně náročných obnovitelných zdrojích není tak významný, jak si skeptici myslí.
Např. Zvláštní zpravodaj OSN pro extrémní chudobu a lidská práva Olivier De Schutter ve své loňské zprávě upozornil, že spotřeba ve světě bude růst tak dlouho, dokud bude ekonomika tažená maximalizací zisků.
Třeba Václav Smil je ke všem předpovědím rostoucích cen a rychlého konce fosilních paliv skeptický. Přesto soudí, že “kombinace prudce rostoucí poptávky a eskalujících nákladů těžby mohou fosilní éru omezit na předchozí a aktuální století.” Viz Václav Smil, Energy: A Beginner’s Guide (2017).
V klasické ekonomii není růst HDP považován za nutnou podmínku splácení existujících dluhů. Dluhy lze teoreticky obsluhovat i při stagnujícím či klesajícím produktu, například pomocí úspor, přerozdělení nebo restrukturalizace závazků. Tento text však vychází ze systémového pohledu: v prostředí, kde nové peníze vznikají převážně úvěrovou emisí a nesou s sebou úrokové nároky, se vytváří strukturální tlak na růst agregovaných příjmů v ekonomice, aby bylo možné dluhy udržet bez rozsáhlých bankrotů a sociální destabilizace. Tento tlak – i když není formálně axiomem ekonomické teorie – v praxi přispívá k trvalé expanzi ekonomického metabolismu, a tedy i k nepřímému tlaku na růst spotřeby energie. K závislosti systému založeného na úvěrové expanzi na (nominálním) růstu produkce doporučuju knihu Killing the Host od Michaela Hudsona nebo Debunking Economics od Steva Keena.
Kdo dnes sleduje veřejné dění, ví, že rozšíření tohoto systému na spotřebu fosilních paliv v budovách a v silniční dopravě (ETS II), natož zemědělství (ETS III), se setkává ve většině zemí EU (a nejvíc u nás) s masivním politickým odporem navzdory příslibu kompenzací těm nejvíce zasaženým.
Tato paliva mají v názvu "zelená" nebo "bio", protože nepocházejí ze stále hůř dostupných (EROI) podzemních ložisek uhlovodíků, ne protože by jakkoli odrážela biofyzikální limity planety Země.