Energie, vtělená energie a decoupling
V tomto textu popisuju hlavní energetické trendy v ČR po roce 1989 a vysvětluju, jaký je rozdíl mezi energií a energetickou komoditou, primární spotřebou energie a konečnou spotřebou energie. Odpověď na otázku, jestli je vývoj HDP v ČR oddělený od vývoje spotřeby energie (decoupling), závisí na tom, jestli počítáme jen energetické komodity anebo energii jako takovou.
Na vše tady uvedené navazuje Energetický příběh Česka (2/2). Pokud totiž, jak si myslím, nedokážeme decoupling dovodit, nemůžeme vědět ani to, jestli si Česko rostoucím příjmem energie získává evoluční výhodu a - hlavně - nevíme, jestli budeme schopni dlouhodobý hospodářský růst udržet i na prahu éry, ve které bude energie ve všech formách vzácnější a soutěž o ni intenzivnější.
Nejdřív se ale vrátím tam, kde jsme Energetický příběh Česka opustili.
Po roce 1989 měl nastat energetický obrat. Úkolem polistopadových vlád byla privatizace podniků, liberalizace trhu a reorientace hospodářství na výrobu a obchod se spotřebním zbožím. Spotřební zboží mělo za cíl uspokojovat konzumní návyky spokojeného voliče při větším potenciálu přidané hodnoty a nižší energetické náročnosti. Nízké mzdové náklady a nová odbytiště lákaly v 90. letech zahraniční investory. Ti společně s turisty a gastarbeitery přiváželi do země cizí měny, tolik potřebné pro dovoz spotřebního zboží a nových technologií. Dovoz a vývoz se po zhroucení východních trhů nejdříve propadly a od roku 1992 výrazně rostly.
Inovace a reorientace na sektor služeb pomohly zvýšit efektivitu, s jakou je společnost schopna přeměnit primární energii na ekonomický výkon - energetická náročnost ekonomiky klesla o více než polovinu, (ze 700 GJ/mil. Kč HDP v roce 1995 na 327 GJ/mil. Kč HDP v roce 2022 (v cenách 2010) a snížila se také primární spotřeba energie (Z 2076 PJ na 1619 PJ). HDP mezitím rostlo. Zde je ale potřeba dodat, že HDP měří celkovou peněžní hodnotu vyrobeného zboží a služeb v zemi bez ohledu na jejich účel. HDP tedy roste i tehdy, když firmy odklízejí ekologickou havárii nebo následky autonehody a také když roste počet rozvodů nebo lidí ve výkonu trestu odnětí svobody. Více vypovídající může být fakt, že kromě HDP rostl i celkový hmotný a nehmotný majetek domácností, potažmo celého superorganismu. Úspornější technologie spotřeby (např. domácí spotřebiče) mohly přispět ke snížení konečné spotřeby energie (z 1131 PJ (2010) na 1038 PJ (2023) Výpočet MPO podle metodiky SHARES).
V tomto světle vypadá Česko jako učebnicový případ tzv. udržitelného růstu: méně energie, více hodnoty. Tato představa se stala základní tezí mnoha politických i odborných debat: že efektivita dokáže nahradit růst objemu energie a že decoupling je nejen možný, ale že již probíhá.
Jenže právě zde začíná problém, který bude tento text dále rozvíjet. Co přesně znamená “konečná spotřeba energie”? Co všechno je v této statistice vidět – a co ne? Pokud se chceme skutečně ptát, zda lze udržet růst bez růstu energetické spotřeby, musíme nejprve pochopit, jak funguje energetický metabolismus moderní ekonomiky – a jaké má skryté části. Pokusím se teď s pomocí nástrojů systémové analýzy ilustrovat rozdíl mezi spotřebou energie a spotřebou energetických komodit.
Začneme u (primárních) energetických zdrojů - uhlí, ropy, plynu, energie vody, energie prostředí a jiných původních zdrojů energie v jejich nezměněné podobě. Energetické zdroje dodávají energii zdejšímu superorganismu. Z pohledu systémové analýzy jsou energetické zdroje tzv. zásoby (stock), energie z nich je určitý tok (flow). Zásoby se znázorňují třeba jako čtverce, toky jako trubky. Energetické toky z primárních energetických zdrojů spotřebovává energetický sektor, např. elektrárna, rafinérie apod. Této spotřebě se říká primární spotřeba energie. I elektrárny nebo rafinérie jsou zásobami, takže se zobrazují jako čtverec. Toky lze relativně snadno regulovat, např. upravením tempa těžby uhlí. Znázorním to kohoutkem na trubce ve tvaru písmene “T”.
Takhle jednoduše ale samozřejmě žádný energetický systém nevypadá. Elektřinu, horkou páru nebo benzín nevyrábíme pro elektřinu, horkou páru a benzín samotné. Vyrábíme je, aby je využily budovy, dopravní prostředky, motorové pily, počítače atd., zkrátka technologie ve všech ostatních neenergetických sektorech. Vyrábíme je jako součást energetické komodity poskytované energetickým sektorem neenergetickým sektorům. Označení “energie” je pro energetické komodity nepřesné, protože energie je z fyziky schopnost hmoty konat práci. Když v médiích proběhne zpráva o tom, že “zdražily energie”, nezdražila schopnost hmoty konat práci, nýbrž právě energetické komodity - elektřina, zemní plyn apod.1 Součástí každého novodobého energetického systému je tedy neenergetický sektor (zásoby budov, aut apod.), který spotřebovává energetické komodity poskytované energetickým sektorem (toky elektřiny, tepla atd.).
I tento model je zjednodušující,2 ale pro naše účely postačí. Podstatné je, že neenergetické sektory energii spotřebovávají na konci řetězce, jako konečnou spotřebu energie. Energie se sice nikam nevytratí (1. termodynamický zákon), ale přemění se na jednu ze dvou forem: 1. užitečnou energii (useful energy nebo-li exergy), která pro nás vykonává tzv. práci (vrtání vrtačky, vytápění apod.), a 2. nevyužitelnou energii, která se typicky rozptýlí do prostředí ve formě tepla.3 V pravěkém energetickém systému nic jiného než neenergetické sektory nebylo - energetické zdroje (např. dřevo) tedy dodávaly energii (teplo) vždy napřímo. Energie a energetické komodity byly jedno a to samé. V novodobém energetickém systému dává smysl je odlišovat, stejně jako primární a konečnou spotřebu energie.
Co dělá neenergetický sektor se vší tou šťavnatou prací, vzniklou přeměnou dodané energetické komodity? Značnou část věnuje vlastnímu růstu. Vyrábí další budovy, dopravní prostředky, motorové pily, počítače. Jinými slovy, spotřebovává energii, aby bylo víc technologií, které spotřebovávají energii. Přibývání spotřebičů a automatizace je jedním z hlavních trendů polistopadové doby s dopady na energetický metabolismus. Zvyšující se standard vybavení domácnosti, druhé a třetí auto, samoobslužné pokladny, autonomní roboti ve skladech a tak dále, a tak podobně. V širším smyslu sem může spadat i nahrazování různých pasivních (designových) přístupů spotřebiči, např. sušičky místo sušáků, GPS navigace místo mapy, dále nahrazování sklepů lednicemi nebo výstavba budov, které se bez klimatizace nevyvětrají, bez světel neosvětlí. Automatizace se týká i tzv. virtuálního světa: s digitalizací dat a rozvojem umělé inteligence roste objem výpočetní techniky a tou spotřebované elektřiny.
Jak bylo řečeno, při konečné spotřebě energie se energetická komodita (elektřina, benzín apod.) přeměňuje na práci. V tom, čemu říkáme ekonomika, je tato práce často vtělena do zboží nebo služby - např. při vypalování (práce) hlíny s pomocí zemního plynu do podoby hrnku (zboží) nebo při nahrání (práce) hlasu s pomocí elektřiny do podoby rádiového vysílání (služba). Vtělené (embodied) práce se neenergetický sektor za běžných okolností rád vzdá výměnou za univerzální prostředek směny - peníze. Tím, kdo mu za to zaplatí, může být úplně kdokoli, což po vzoru Donelly Meadows vyznačím s pomocí vágního obláčku.
Směrem k obláčku putuje práce vtělená do zboží a služeb. Abych práci ve zboží a službách jasně odlišil od energetických zdrojů a komodit, vyznačím je v modelu “přerušovaným potrubím”, které připomíná železniční kolej s pražci (po které může zboží putovat). Zpátky putují peníze. Peníze potřebuje neenergetický sektor už jen proto, aby zaplatil za komoditu energetickému sektoru (pokud se ten nespokojí s odměnou v naturáliích, což obvykle nespokojí).4 Opačným směrem vůči celému toku energie tedy vlastně vždy tečou peníze. Abych schéma zbytečně nekomplikoval, poprosím čtenářku, aby si směnu za peníze do schématu domyslela.
Věci se začínají dít, když členové superorganismu investují část utržených peněz do zvýšení energetické účinnosti a do jiných inovací. Začněme u energetického sektoru. Ten když investuje do inovací, může za určitých podmínek získat více primární energie ze stejného množství energetického zdroje (např. zvýšením účinnosti solárního panelu). Efektivnější spotřeba primární energie nejdříve vykompenzuje prvotní investiční náklady a posléze uvolní peníze do dalších investic, což vede k pozitivní zpětnovazební smyčce vyznačenou ve schématu “+”. Číselně to může vypadat třeba takto: solární panel získá ze 100 jednotek slunečního záření 19 jednotek energie (účinnost 19 %). Tu výrobce prodá jako energetickou komoditu za 19 jednotek peněz. Část z nich investuje výrobce do lepšího solárního panelu s účinností 23 %. Najednou dodává 23 jednotek energie za 23 jednotek peněz, takže jich má bez dalšího víc na další inovace. No, žádná raketová věda, ale je zkrátka potřeba si uvědomit, že inovace plodí úspory, úspory mohou plodit další inovace.5
Podobné platí u neenergetického sektoru. Ten získá díky nasazení inovativní technologie více užitečné energie (práce) při stejné nebo dokonce nižší konečné spotřebě (např. zvýšením účinnosti motoru). Rychlé zvyšování energetické účinnosti je další moderní energetický trend. Staré domy se zateplují, budují se domy pasivní, používají úsporné televize, staré elektrárny s účinností 30 % ustupují kogeneračním jednotkám (KVET) s účinností 80-95 % a staré vozidlo se spalovacím motorem (účinnost do 35 %) lze nahradit vozidlem s elektromotorem (účinnost 85-95 %).6 Investice do těchto opatření něco stojí, ale po jejich splacení za několik let se domácnostem a firmám uvolní peníze, které v budoucnu nebudou muset platit za pověstné "topení pánu Bohu do oken".7 Dosažené peněžní úspory mohou klidně zakopat do země nebo uschovat v bance, ale při nízkých úrocích je raději vloží do další spotřeby: někomu zaplatí (obvykle penězi) za jeho zboží nebo službu. Zvyšování spotřeby je přesně to, co měří hrubý domácí produkt (HDP): roste-li spotřeba, roste HDP. Pokud svou spotřebu pojmou jako investici do dalšího zvýšení energetické účinnosti, mohou být jejich budoucí úspory (a tím i spotřeba zboží a služeb) ještě vyšší. Čili opět vidíme pozitivní zpětnovazební smyčku: investice plodí úspory, úspory po čase umožní další investice, které plodí další úspory. Spotřeba elektřina či tepla klesá, zatímco HDP roste: tzv. absolutní decoupling (oddělení) růstu HDP od růstu dodaných energetických komodit a zdrojů.
Co je podstatné, inovace v prvním technologickém trendu (automatizace) přibývají rychleji než inovace v trendu druhém (zvyšování účinnosti). Automatizace a nové spotřebiče tak v důsledku offsetují část úspor dosažených díky druhému trendu, což napomáhá růstu spotřeby energie ve světě. Myslím, že je možné nepřímo dovodit z dat o českých energetických úsporách (v letech 2014-2022 kumulované úspory 178 PJ) a konečné spotřeby energie (v letech 2014-2022 nárůst spotřeby o 58 PJ), že obdobný trend probíhá i u nás: část dosažených úspor na jednotku spotřeby je smazána (offsetována) zvýšením počtu spotřebičů a počtu jednotek spotřeby - tzv. efekt zpětného účinku (rebound effect). Dobře to ilustrují např. data o automobilové dopravě: zvyšuje se účinnost automobilů, současně se ale ujede více kilometrů a přibývá registrovaných vozů (o jejich rozměrech nemluvě). Koláč, který pečeme stále efektivněji, rok od roku roste. S tím, jak roste, tak se stává složitějším, což s sebou nese další spotřebu - jev označovaný jako energy-complexity spiral: větší koláč (ekonomika) klade nároky na infrastrukturu, logistiku, zabezpečení, veřejnou správu atd. - to vše si vyžaduje dodatečnou energii. A abych nezapomněl, neenergetický sektor tou šťavnatou prací samozřejmě krmí i energetický sektor, kdykoli např. dodá turbínu do nové elektrárny. Takže nepřibývá jen technologií konečné spotřeby energie, ale i technologií primární spotřeby energie.
Inovace a efektivita vedou ke snižování spotřeby energie na jednotku HDP, ale zároveň vzniká efekt zpětného účinku.
Do této chvíle jsem systém modeloval, jako by byl uzavřený. Každý ale ví, že se sousedními superorganismy čile směňujeme jak energetické zdroje (např. ropu), tak energetické komodity (např. elektřinu). Jak jsme viděli v minulém díle, nejpozději po nástupu železniční dopravy už zahraniční obchod není možné v energetickém metabolismu ignorovat. Český statistický úřad to při výpočtu primární a konečné spotřeby energie do úvahy bere: sleduje obchod s energetickými zdroji i komoditami. Dovážíme jich sice více, než vyvážíme, ale celkové množství spotřebovaných energetických zdrojů a komodit postupně klesá. Takže pro primární a konečnou spotřebu energie nadále může nadále platit to, co bylo řečeno výše: po listopadu 1989 spotřeba klesala, zatímco HDP rostlo (absolutní decoupling). V modelu to každopádně vyznačím toky energetických zdrojů a komodit mezi energetickými a neenergetickými sektory u nás a v zahraničí.
Výše jsme viděli, že neenergetické sektory přeměňují energii při konečné spotřebě energie na práci. Část této práce se najednou ocitne mimo to, čemu se obvykle říká ekonomika - např. když doma spustíme pračku poté, co se vrátíme ze zaměstnání. Jestliže si domácnost koupí elektřinu, vzroste HDP; jestliže si elektřinu nekoupí, HDP nevzroste; z hlediska HDP je lhostejné, co se s elektřinou stane dál, ledaže je využita pro další zboží nebo službu.8 Pokud např. pereme prádlo ne pro sebe, ale pro klienty jako součást živnosti, tak tím práci pračky vtělíme (embody) do prádelní služby. A to už HDP poroste, stejně jako kdykoli, kdy neenergetický sektor vtělí práci do zboží nebo služby, které prodá za peníze dál. HDP roste tím víc, čím vyšší přidanou hodnotu zboží nebo služba má. Za účelem tvorby přidané hodnoty potřebuje neenergetický sektor obvykle nejen energii ve formě energetických komodit, ale i energii ve zboží a službách - z tuzemska a (protože jsme otevřená ekonomika) ze zahraničí. Z toho plyne, že aby HDP rostlo odděleně od růstu spotřeby energie (absolutní decoupling), museli bychom vzít do úvahy také energii (práci) dovezenou a vyvezenou ve zboží a službách ze/do zahraničí. A tento trend už Český statistický úřad neměří. Protože spotřebou energie se podle metodiky Eurostatu, kterou úřad používá, rozumí to, čemu jsme zde říkali spotřeba energetických komodit. Energie (práce) dovezená ve zboží a službách ve statistikách chybí.
Moderní globalizovaná ekonomika je strukturálně závislá na mezinárodní dělbě práce – a tedy i na mezinárodní dělbě energetické zátěže. Česko dnes dováží nejen ropu, plyn či elektřinu, ale především zboží, komponenty a služby, které už v sobě obsahují velké množství energie: ocel vyrobenou v Číně, mikročipy z Tchaj-wanu, softwarové licence z USA, výpočetní výkon z datových center v Dánsku. Všechny tyto toky představují skryté přenosy energie, která není v domácí statistice zachycena. Než se tuto mezeru pokusím podle možností zaplnit, vyznačím dovezenou a vyvezenou energii (práci) v našem schématu, a to opět jako koleje směrem zvnějšku dovnitř zdejšího superorganismu a zevnitř ven.
Zahraniční obchod maskuje skutečnou spotřebu energie – je třeba započítat i energii „vtělenou“ do dováženého zboží a služeb.
Teď, když je model reprezentativnější, shrnu dosavadní úvahu na konkrétních příkladech:
V uzavřeném9 systému putuje uhlí (energetický zdroj) do elektrárny, která uhlí spálí (primární spotřeba energie) a energii z něj prodá ve formě elektřiny automobilce. Automobilka elektřinu spotřebuje (konečná spotřeba energie) ve vrtačce, která elektřinu přemění na mechanickou sílu rotujícího vrtáku. Mechanická síla se nikam neztratí - byla vtělena do vozidla, které automobilka za peníze prodá a tím zvýší HDP celého systému.
V otevřeném systému platí to samé jako v uzavřeném, ale (1.) automobilka může využívat energii z uhlí nebo elektřiny dovezených z jiného energetického systému nebo naopak (2.) tuzemské uhlí nebo elektřina jsou v jiném systému spotřebovány. Zároveň, ať už elektřina na vrtání dílu prochází odkudkoli, tak (3.) samotný díl (resp. práce vložená do jeho navrtání) může být taktéž dovezen z jiného energetického systému a vtělen do vozidla, a (4.) dovezena může být nakonec i vrtačka (resp. práce vložená do její výroby). Jakmile automobilka vůz prodá, opět se tím zvýší HDP, ale tentokrát s pomocí energie pocházející zevnitř i vně systému.
Jaký je energetický metabolismus zdejšího superorganismu při zohlednění dovozu a vývozu energie ve zboží a službách?
Dovoz energie ve zboží
Jak už bylo několikrát řečeno, úspěšné superorganismy chtějí pro sebe získat maximum energie (Lotka) a upřednostňují ty typy využití energie, které udrží a zlepší jejich schopnost prosadit se vůči konkurenci (Odum). Klesající primární a konečná spotřeba energie tak pro superorganismus není na škodu, pokud je schopen získat jiný typ oběživa (peníze), za které může pro sebe akumulovat energii jiných superorganismů. Z tohoto hlediska jsou dnes evolučně úspěšné státy, které sice snižují konečnou spotřebu energie (energetických komodit!), ale jsou schopny ze zahraničí ve zboží a energetických komoditách dovážet více energie, než jí vyvezou, a s její pomocí dále zvyšovat svou konkurenční výhodu, např. Velká Británie, Francie, Švýcarsko, Japonsko nebo Španělsko.
Z pohledu evoluční teorie a při zohlednění pouze obchodu se zbožím jsou v jistém smyslu dosavadní evoluční vítězové. Menší vítězové než USA...
... ale přesto vítězové. Zejména pokud je srovnáme se státy, jako je Jihoafrická republika, Mexiko nebo Indie, které ve zboží a energetických komoditách vyvezou mnohem více energie, než jí dovezou. Velmi se to týká i Ruské federace, která každý rok díky svým energetickým zdrojům vyveze mezi 1500 až 2500 TWh více, než doveze (pro srovnání: primární spotřeba energie v Česku je okolo 450 TWh ročně).
Ačkoli se v posledních letech vývoz a dovoz v Česku energeticky přibližují, ve zboží zdejší superorganismus dlouhodobě vyváží víc energie, než jí dováží. Před pandemií covidu-19 to bylo asi -30 TWh (viz graf níže). Je to sice 6x méně "uniklé" energie než třeba v Indii, ta má ale taky 140x více obyvatel. V přepočtu na obyvatele je to naopak více než 200x víc "uniklé energie".
Velké množství energie “uniklé” z ČR ve zboží vychází z energeticky náročného a proexportního charakteru zdejšího průmyslu. Představu o “uniklé energii” máme díky volně přístupným databázím, jako je EXIOBASE, které kombinují data Mezinárodního měnového fondu o dovozu a vývozu zboží (vč. energetických komodit) s daty Mezinárodní energetické agentury o energetické náročnosti jejich výroby v té které zemi.10
Součástí databáze však nejsou údaje o lidské práci, která byla do zboží vložena. Žádná taková data se mi nepodařilo dohledat ani jinde, což je z pohledu výpočtu energetické bilance zdejšího superorganismu významné, protože se specializuje spíše na kapitálově náročnou výrobu a naopak dováží produkty intenzivní na lidskou práci (např. zemědělské produkty v zemích globálního Jihu), čili lze spekulovat na to, že ve zboží dováží více lidské práce, než jí ve zboží vyváží. Pro takový závěr bych však potřeboval zjistit více.
Dáme-li výstupy z EXIOBASE a data ČSÚ pro roky 2010-2019 do jedné tabulky, můžeme vypozorovat značnou provázanost HDP a spotřeby energie. HDP sice v dlouhodobém průměru rostlo o 2,5 %, ale kdykoli HDP rostlo méně než o 2,5 % (2010-2012, 2013, 2015), spotřeba energie (vč. vtělené energie) klesala o to rychleji. Naopak kdykoli HDP rostlo nadprůměrně rychle (2014, 2016-2019), spotřeba energie nejen že neklesala, ale dokonce stoupala. Po recesi v roce 2012 stagnovaly v roce 2013 HDP i spotřeba. Zajímavé je, že čistě z konečné spotřeby energie, tak jak ji vykazuje ČSÚ podle metodiky SHARES, tento trend nedovodíme, protože konečná spotřeba energie podle SHARES oscilovala (sloupec B). Kdykoli ale poklesla, její pokles vykryl vyšší dovoz (resp. nižší vývoz) energie ze/do zahraničí.
Jak by srovnání vypadalo po pandemickém roce 2020? Tam nám data o energii v dovezeném a vyvezeném zboží chybí. Pokud by pokračoval trend z let 2016-2020 - trend snižování “úniku” energie přes vývoz - mohlo by to výrazně zkomplikovat jinak pozitivní obrázek rostoucího HDP při držení konečné spotřeby energie (energetických komodit) okolo hodnoty z roku 2019, tzn. 1125 PJ. Například mezi lety 2022 a 2023 byl pokles spotřeby energie (energetických komodit) “jen” 70 PJ, tzn. že už při dovozu přes 70 PJ (19 TWh) by rostl nejen HDP, ale i spotřeba energie (relativní decoupling). Tuto eventualitu nelze vyloučit, protože např. v oblasti energetických zdrojů roste dovozní závislost ČR a bilance energetických komodit, jako je elektřina, se mění ve prospěch dovozu (v roce 2023 meziroční pokles čistého vývozu o 4 TWh).
Dovoz energie ve službách
Zdejší superorganismus navíc dováží nejen energetické služby a zboží, ale i různé další služby. Dovoz služeb není něco, o čem bychom běžně uvažovali, ale to nic nemění na jejich rostoucí roli v mezinárodním obchodu. Pro ČR jsem sice všeobecná data nenašel, ale například v roce 2023 směnily země EU s USA nejen zboží v hodnotě 851 mld. EUR, ale také služby v hodnotě 746 mld. EUR. Obecně: víc zboží putuje z EU do USA, víc služeb opačným směrem. Česká republika dováží služby, kdykoli si koupím předplatné na Spotify (dovoz ze Švédska) nebo e-knihu na Amazonu (z USA) a také kdykoli si český prodejce koupí účetnický software z Nového Zélandu nebo herní studio outsourcuje část práce na 3D animaci indické firmě. Služby jsou obvykle na energii řádově méně náročné než zboží, ale i ony si energii vyžadují. Při nákupu služby tuto energii příjmu výměnou za peníze. Pokud jsem firma, dělám to často proto, abych službu připojil ke svému produktu, např. když jsem start-up a zaplatím si licenci k programu na odhalování podvodů z USA, který potom integruju do své mobilní aplikace. Pokud aplikaci sám poskytuju jako službu, HDP vzroste s pomocí energie, která částečně pochází ze zahraničí. Energetická bilance, o kterou se tu pokouším, by proto byla neúplná, pokud by nezahrnovala dovoz a vývoz služeb.
Jenže provést takovou bilanci je ohromně složitý úkol. Služby se při překročení hranic nemusí proclít, takže jsou úplně mimo celní evidence. Služby navíc hranice nepřekračují fyzicky, takže se ani práce vtělená do služby fyzicky nepřenáší z jednoho superorganismu na druhý. Finanční úřady na služby obvykle hledí jako na poskytnuté v místě sídla poskytovatele a jestli službu poskytnou vyvezou, nebo nevyvezou, je nezajímá.11
Při nákupu právní rady,12 streamovací služby nebo softwarové licence vlastně “nepřijmu energii”, jak jsem psal výše, ale spíše právo k nehmotnému dílu, do jehož výroby nemusím vložit energii sám. Tu energii do výroby nehmotného díla vloží poskytovatel služby a já mu za to zaplatím, za vynaložení energie v můj prospěch. Fyzicky se energie sice nepřenáší, ale účetně vzato jeden superorganismus přišel o energii ve prospěch jiného (účetně jako by ji vyvezl), druhý superorganismus se dostal k nějakému výsledku bez vynaložení energie (účetně jako by ji dovezl). Takže v tomto duchu kdykoli třeba německá firma poskytne právní službu české firmě, tak Německo energii vyveze a Česko doveze.
Potíž je samozřejmě se službami s namnožitelným obsahem. Film, který je promítán v kině, v televizi nebo na Netflixu, stejně jako píseň, která je přehrávána v rádiu nebo na Spotify, musely někde vzniknout právě jednou, ale mohou být se zanedbatelnými náklady namnoženy do milionů kopií a zprostředkovány jako součást služby klientům po celém světě. Netýká se to jen audiovizuálních děl, ale jakéhokoli digitálního obsahu (počítačový kód), který jeho původce nedal k volnému užití (čímž se dostal mimo trh). Poněvadž je množení těchto obsahů tak snadné, národní státy (superorganismy) se dohodly na seberegulaci spočívající v zákazu množení obsahu bez zaplacení jeho “vývozci” (ochrana duševního vlastnictví). Současně, protože je rozmnožování tak snadné, umožňuje to rozložit odměnu “vývozci” za vynaložení veškeré té energie mezi miliony “dovozců”, tj. umožňuje to nízkou cenu služby.13 Nízkou ve srovnání s cenou energie, kterou by “dovozci” museli vynaložit, pokud by si službu museli zajistit sami. Nic tento fenomén v současnosti neilustruje lépe než služby dodávané s pomocí umělé inteligence. Jeden z nejefektivnějších AI systémů v době psaní tohoto textu, čínský DeepSeek, spotřeboval na své vytrénování velké množství energie - podle jednoho zdroje 836,4 MWh - a to nehledě na energii vloženou do celého cyklu R&D. I tato cifra je násobně víc energie, než kolik spotřebuje každá z většiny firem a domácností světa za rok. Další řádově nižší energii spotřebuje DeepSeek na plnění zadaných úloh. Kdyby všechnu tu energii měli uživatelé skutečně spotřebovat, spotřeba energie ve světě raketově poroste. Kdyby ji měli zaplatit jako energetickou komoditu (elektřinu, plyn), nedoplatí se. Ale nemusí - službu DeepSeek mohou odebírat za $20 měsíčně. A použít ji na prodej zboží a služeb s vyšší přidanou hodnotou, čímž získají příjmy na další nákupy, o které se zvýší HDP.
Zejména digitální služby (např. streamovací platformy, software, AI nástroje) umožňují přenášet výsledky energeticky náročné práce s minimální spotřebou na straně příjemce. To vytváří nový, obtížně měřitelný tok energie a práce, který překračuje tradiční rámce energetické statistiky.
Myslím, že dokud někdo nepřijde s netendenčním způsobem, jak započítat energii vtělenou do dovezených a vyvezených služeb do energetické bilance zdejšího superorganismu, jedinou správnou odpovědí na otázku decouplingu HDP a spotřeby energie na úrovni ČR je, že nevíme. Pokud opravdu dochází k aspoň relativnímu decouplingu, tak nevíme, jestli HDP roste třeba 3x rychleji než spotřeba energie nebo “jen” 1,5x rychleji anebo jestli roste pouze HDP, zatímco spotřeba energie stagnuje. Ostatně bychom to pravděpodobně nesvedli odhadnout ani u jiných otevřených národních ekonomik. Tyto skutečnosti jsou překážkou nejen pro ekologicko-ekonomickou analýzu, kterou jsme dosud nechali stranou, ale především pro naši analýzu podle evoluční teorie, protože nedokážeme určit, jestli zdejší superorganismus zvyšuje svou evoluční výhodu v konkurenci s ostatními.
Martin Abel, analytik AMO klima
Energetická komodita je termín příbuzný fyzikálnímu pojmu “nosič energie” (energy carrier), ve kterém se ale jednak ztrácí ekonomický rozměr, jednak existují nosiče energie, které nejsou obchodovány (např. lokálně vyrobený vodík), takže zde volím termín “komodity”.
Třeba proto, že energetický sektor dodává energii i sám sobě, aby mohl fungovat. V energetických statistikách jsou tyto vstupy součástí primární spotřeby energie. Zároveň samozřejmě platí, že některé primární energetické zdroje využívá neenergetický sektor napřímo (např. dřevo spálené v domácím krbu). I to palivové dřevo ale někdo musel vytěžit, zpracovat a dodat, což je v podstatě taky energetický sektor.
Téma užitečné energie a rozptýleného tepla hezky přibližuje např. Václav Smil v první kapitole knihy Energy: A Beginner's Guide. V termodynamice existuje celá škola, kterou dnes reprezentuje třeba francouzský fyzik Louis Arnoux, podle níž přispívá k energetické nerovnováze Země i toto rozptýlené teplo.
Na tocích energie, práce a peněz je znovu vidět ten rozdíl mezi “energií” a “energetickou komoditou”: zemědělský podnik za peníze nakoupí energetickou komoditu, energii “zapracuje” do sklizně a tu prodá, aby mohl za další energetickou komoditu zaplatit. Ve sklizni není vtělena ta konkrétní energetická komodita, ale abstraktní energie.
Tohle je systémový pohled na věc, tzn. nesnažím se říct, že úspory firmě umožní výzkum a vývoj inovací - někdy ano, ale častěji jí umožní jen zakoupit modernější technologii, kterou vymysleli jiní, často s intenzivním zapojením veřejného sektoru. K tomu viz knihu Mariany Mazzucato, The Entrepreneurial State: Debunking Public vs. Private Sector Myths.
Vyšší efektivity na systémové úrovni se dosahuje i díky digitalizaci a propojováním odběrných míst a spotřebičů do sítí (internet věcí, Průmysl 4.0).
Jazykem ekonomie: část budoucích provozních nákladů (OPEX) se předsune (upfront costs) do přítomnosti a zkoncentruje do jednorázového investičního nákladu (CAPEX).
S výhradou efektu, který jsem popisoval výše, tj. efekt zvyšování energetické účinnosti na volné prostředky pro další spotřebu a investice.
Přesněji jde o uzavřený socio-ekonomický systém, protože žádný energetický systém na Zemi není uzavřený (vyměňuje si energii s vesmírem).
EXIOBASE je výsledkem spolupráce několika evropských výzkumných institucí a pracuje s oficiálními daty. Výstupy z ní je potřeba vykládat obezřetně, protože vstupní data jsou jenom tak kvalitní, jak kvalitně byla státy reportována. Harmonizace takto různorodých datových sad má také svá metodologická úskalí, na jejichž řešení se stále pracuje. Datové sady jsem si stáhnul a prohlédl, ale přiznávám, že jsem jejich správnost žádným způsobem neotestoval. Pokud by česká bilance byla reálně ještě více v záporu, než se uvádí, nasvědčovalo by to existenci absolutního decouplingu HDP a spotřeby energie ve sledovaném období. Vyžadovalo by si to zajímavou analýzu, jestli v tom případě alespoň akumulujeme kapitál, tj. jestli utržené peníze investujeme způsobem, který dlouhodobě zvyšuje naši schopnost dovézt energii odjinud.
Když se prodeji služeb do zahraničí daří, mělo by to zvýšit poptávku po českých korunách. Takže kdyby vývoz zboží do zahraničí klesal, ale poptávka po měně se prudce zvyšovala, mohlo by to naznačovat silný vývoz služeb. Jenže poptávka po měně se zvýší i při návalu zahraničních turistů do země nebo při zahraničních investicích v ČR, takže analýza vývozu a dovozu služeb by musela vzít toto všechno do úvahy)
Ani kanceláře nemohou fungovat bez energetických komodit. Spoléhají se na dodávky elektřiny, plynu nebo tepla. Nákupem právní rady si kupuju i energii, kterou na její poskytnutí právní kancelář konečně spotřebovala. Protože jsme důslední, museli bychom připočítat i (podíl na) energii vloženou do železobetonu, skla nebo spotřebičů, která na firmu přešla (jistě úvěrovaným) nákupem kancelářských prostor. Čím energeticky úspornější a méně využívané budova a spotřebiče, tím relativně významnější by to byl faktor. A pak, jak je dovezená služba předána? Pokud právníci přiletí na schůzku s klientem, měli bychom započítat i energii vloženou do této cesty. Neměli bychom připočítat i práci právníků, uklízečů, recepčních a dalších, díky kterým může být služba poskytnuta a jejichž práci klient ve finále platí? Je to problém stanovení hranic systému, který analyzujeme. Podle Václava Smila postačí zohlednit jen první dvě až tři úrovně energetických nákladů produktu, které nám obvykle prozradí 80-90 % celkových nákladů.
Některé z největších služeb světa podle objemu dat a spotřeby energie - např. vyhledávač Google - se dokonce poskytují bez peněžní protihodnoty. Nepeněžní protihodnotou je pozornost klientů, kterou si od poskytovatele služby kupují jiní účastníci trhu