Trhlina, kterou prosvítá slunce
“Starý svět umírá. Nový se teprve objevuje. V tomto šerosvitu se rodí příšery,”1
napsal na přelomu 20. a 30. let italský filozof a politik Antonio Gramsci v době, kdy byl vězněn fašistickým režimem.
Umírajícím světem byl pro Gramsciho liberálně-buržoázní řád zrozený ze sjednocení Itálie. Co teprve mělo přijít, byla demokratická vláda pracujícího lidu. Mezitím panovalo “mezivládí” (Interregnum), období, kdy dosavadní instituce formálně ještě fungovaly, ale mezi lidmi ztratily legitimitu. V mezivládí se podle Gramsciho začalo dařit různým příšerám (nebo ve volném anglickém překladu morbid symptoms - chorobným symptomům): autoritářství, ideologiím nebo ztrátě smyslu.
Nevidíme takový zánik starých pořádků i dnes? Se ztrátou legitimity pozdně kapitalistických režimů se narušuje dosavadní společenská smlouva. Například u nás růst reálných mezd výrazně zaostává za růstem životních nákladů. Dochází k podfinancování veřejných služeb a periferních regionů. Zprávy o rostoucím HDP nebo lepším credit ratingu jsou chabou útěchou těm obyvatelům ČR, kteří se cítí kontinuálně ohrožení. Stav důchodového systému nezaručuje mladým lidem, že jednou dostanou zpátky to, co naspoří. Automatizace, digitalizace a nástup AI ohrožují pracovní místa lidí bez dostatečných úspor a záchytných sítí. Podnikatelská třída je v deziluzi z regulovaného trhu, nechráněná před zahraniční konkurencí. V deziluzi je i sama zahraniční konkurence, která potřebuje čím dál větší ústupky z ochrany přírody, soukromí nebo pracujících, aby dosáhla dříve běžných zisků. V kultuře, která toleruje egoismus, přetvářku a pokrytectví, se politika stává závodem ke dnu a upadá jako umění vést, přesvědčovat a dělat kompromisy. Stejně jako Gramsci můžeme mít pocit, “lidé už nevěří, čemu dříve věřili” - zejm. mladí lidé přestávají věřit, že starší generace vědí, co dělají. Krize elit.
O úroveň výš je na smrtelné posteli mezinárodní řád charakterizovaný vládou práva. Dochází k případům vojenské agrese a masivního porušování lidských práv, na které OSN nedokáže reagovat; stálými členy její Rady bezpečnosti jsou nakonec mocnosti, které se porušování Charty OSN samy dopouštějí, nebo to podporují u jiných. Evropa ztrácí s krizí NATO bezpečnostní záruky platící od 2. světové války. Studená válka sice dávno skončila, ale s ní i aura USA jakožto země garantující mír (Pax Americana) a budující mezinárodní řád na základě osvícených principů. Rozsáhlá dovozní cla a další protekcionistické kroky dělají z pravidel WTO, o kterých jsme se učili ve škole, trhací kalendář. Jedna ze stálic mezinárodního obchodu, americký dolar, pomalu ale jistě ustupuje yuanu a euru. Multilateralismu - umění mezinárodního společenství zasazovat se o společné cíle - se vůbec nedaří.
“Západní světový řád, který tu byl od 40. let 19. století, končí. V současnosti ho nahrazuje hluboký pluralismus.” - Barry Buzan, emeritní profesor mezinárodních vztahů na LSE, z jeho projevu 23. října 2025 v Praze
No a nad tím, pod tím a vlastně všude okolo toho zaniká něco mnohem většího - holocén, období nebývale mírných klimatických podmínek, které před cca 12 tisíci lety umožnilo vznik komplexních civilizací. Energetické přebytky, díky kterým mohly komplexní civilizace vybudovat obrovskou fyzickou a datovou infrastrukturu - tzv. zásoby (stocks) - dosáhly vrcholu během 2. pol. 20. století. Od té doby sice spotřeba energie dále roste, stále více z ní si však musí pro sebe ukrojit samy energetické sektory (např. těžba fosilních paliv). To znamená, že bez epochálního technologického průlomu bude energie vzácnější pro všechny. Civilizace je dnes navíc natolik komplexní, že potřebuje obrovské množství energie už tak nějak proto, aby byla.2 Jak jsem v Zóně zlomu 🌋 psal dříve,
Polopaticky řečeno, lidská civilizace je jako Otesánek, který jí vydatně každý den, aby byl větší a silnější. S tím jak roste, ale Otesánek časem potřebuje více a více jídla, jen aby si udržel svou hmotnost.
Fosilní paliva, která lidstvo pro růst spotřeby energie spaluje, začala zcela přetvářet globální klima. Poslední roky a desetiletí potvrzují, že globální změna je rok od roku rychlejší (tzv. “Velké zrychlení” - Antropocén). Vede k ničení a přetváření ekosystémů Země způsobem, který podle vědeckých odhadů překračuje její únosnou kapacitu (carrying capacity). Existují vědecké důkazy, že biogeochemické změny, ke kterým běžně dochází v měřítku milionů let, dnes můžeme pozorovat přímo před našima očima prakticky “v reálném čase”. Gramsci by si jen těžko dokázal představit, že generace po něm budou svědky zániku i tohoto starého světa, geologického období zvaného holocén.
Dodejme, že žádný z těchto trendů se neodehrává ve vakuu. Naopak, vzájemně se podporují. Vládnoucí režimy se například ve snaze zachránit společenskou smlouvu uchylují k deregulaci ochrany životního prostředí, honbě za přírodními zdroji v panenských oblastech (např. mořské dno, Arktida) i na území cizích států (např. Ukrajina). Extraktivismus a vojenské agrese sice mohou získat pro národní ekonomiku více zdrojů silou, to však jen za cenu dalšího znečištění a ničení. Na druhou stranu jsou to environmentální šoky, které autoritu režimů dále podkopávají - naposledy během íránských protivládních protestů na přelomu roku, způsobených bezprecedentně dlouhým suchem a nedostatkem pitné vody v zemi.
Je dobré si zvědomit, že pocity všudypřítomného zrychlení, přetlaku obrazů a úzkosti nejsou chronické představy v našich hlavách, ale přirozené reakce na vír událostí, které se skutečně dějí. Je to normální. Cítíme pocit ztráty toho, čemu se ve světě spisovatele George R.R. Martina říkalo “Dlouhé léto”: období relativního míru, blahobytu a vědeckého pokroku. Anebo ho necítíme. To závisí na tom, do jaké míry patříme k vítězům a do jaké k poraženým. Současný svět nabízí spoustu úžasných možností, obrovské masy lidí je ale jednoduše nemohou využívat. I vítězové globalizace přitom mohou mít legitimní pocit, že v rozpadajícím se světě nenaplňovali své základní životní potřeby: neměli dost volného času, necítili blízkost k ostatním, nemohli se projít na čistém vzduchu apod. Česká ekonomika, jak jsem v Zóně zlomu 🌋 argumentoval, sice byla s opuštěním příkazového modelu integrována do volného mezinárodního trhu, avšak v dost podřízeném postavení, které prožíváme na vlastní kůži. Starý svět tedy umírá, ale není to jen tragédie - ne pro všechny, ne ve všem.
Mezitím se začínají objevovat ohniska nového světa. Od globálních demokratických iniciativ překlenujících národní státy (jako Democracy without borders), přes komunitou podporované IT služby a svazy družstev orientovaných okolo potřeb svých členů (Mondragon), až po malé alternativní organizace jako ekovesnice, komunitou podporované zemědělství nebo neziskové podniky. I nový svět bude pestrý, těžko lehce popsatelný a bude podléhat neustálému vývoji. Bude docela jiný a jeho jinakost dnes může leckoho odrazovat, obdobně jako dnes mnohé odrazuje pociťovaná nespravedlnost a neudržitelnost starého světa. Jestli se má z těchto ostrůvků deviace stát nový řád, bude to ještě chvíli trvat. “Žádná skupina,” komentoval Gramsci svou dobu, “ani konzervativci, ani progresivisti, se nedokáží prosadit.”
Mezi příšery, které se v tomto mezivládí objevují, patří mimo jiné:
absence sdílené reality - obývání úplně jiných prostorů ve fyzickém i digitálním světě znemožňuje vztahovat se v našich diskuzích k totožným věcem; dezinformace a manipulace (šířené sociálními sítěmi a dnes i s pomocí AI) už dnes nejsou roztříštěné, ale naopak organizované do vzájemně podporujících se clusterů informací vytvářejících těžko opustitelné alternativní mentální modely světa;
absence smyslu - směsice zdánlivě nesouvisejících a protikladných informací o světě, kterými jsme každodenně bombardováni bez ohledu na relevanci a bez uvedení do kontextu, v nás vzbuzuje marnost; cítíme se dezorientovaní a zbaveni moci svět okolo sebe ovlivňovat;
autoritářství - politickou moc získávají muži, kteří mají pocit, že pravidla jsou jen pro slabé a na ně se nevztahují, a jsou v tom utvrzováni absencí jakékoli sankce vůči nim; místo přesvědčování vyhrožují, místo dohod chtějí výpalné; světy lží, které díky absenci sdílené reality dokáží kolem sebe budovat, jsou tak nedotknutelné světem faktů, že mohou lhát zcela otevřeně a bez přetvářky;
fašismus - státním násilím podporované hledání “nepřátel lidu” mezi skupinami lidí, kteří se fašistům tak protiví, že jim upírají jejich lidskost; v češtině nedávno vyšla dobrá obhajoba toho, proč lze současnou americkou vládu za fašistickou považovat;
technofeudalismus - část technologických společností (Google, Meta, Apple) ovládla přístup k datům a digitálním nástrojům, čímž přestala na trhu soutěžit a začala ho kontrolovat; interakce s jejich produkty, jež vydělávají zisk pouhou aktivitou uživatelů (digitální renta), je v digitální ekonomice prakticky nevyhnutelná, což vytváří vztah nevolnictví; kontrola digitálních nástrojů navíc dává technofeudálům bezprecedentní politickou moc (od vlivu algoritmů na volební preference po vliv Elona Muska a jeho Starlinku na schopnost Ruské federace vést válku na Ukrajině);
zombie instituce - z řady institucí starého světa (např. WTO nebo Rada bezpečnosti OSN) dnes zůstává formální schránka bez politické vůle ji naplňovat obsahem, pro který byla vytvořena - třeba Mezinárodní trestní tribunál sice dále funguje, ale s lidmi, na které vydal zatykač a kteří zůstávají na svobodě, dnes státníci usedají k jednacímu stolu;
zadluženost - poměr globálního dluhu ke globálnímu HDP dlouhodobě roste a vyšplhal se ze 100 % v polovině 20. století na dnešních 235 %. To znamená, že produktivita ekonomiky je financovaná z větší a větší části z dluhů.
“Věci, jež jsme tak dobře znali, se mění. Naše jistoty i pocit bezpečí jsou otřeseny,” stálo v op-edu speciálního lednového čísla Respektu s názvem Bod zlomu. Cítil jsem, že Zóna zlomu 🌋 by měla udělat další krok směrem k pochopení dějinné trhliny, ve které se nacházíme. Její pochopení má jeden ohromně důležitý význam - umožňuje nám uvědomit si příležitosti, které nám tato trhlina skýtá. Jak zpívá Leonard Cohen, “ve všem je nějaká trhlina - tak se světlo dostane dovnitř.”
Většina z vás, kteří jste při přihlášení k Zóně zlomu 🌋 vyplňovali úvodní dotazník, si myslí, že současný politický a ekonomický model západní společnosti (liberální reprezentativní demokracie s volnou tržní ekonomikou dominovanou mezinárodními firmami) není způsobilý k udržení planety dlouhodobě v bezpečném prostoru:
No, ať už s tvrzením souhlasíte, nebo ne, faktem je, že tento politicko-ekonomický systém je nyní v tom, co jsme jinde nazvali kritickým stavem (criticality). Jeho místo se snaží zaplnit krajně-pravicoví hráči. Jejich vlastní problém je, že nenabízejí žádné pozitivní alternativy - jen xenofobii a svalování viny. Ač není jasné, do jaké míry se může opakovat scénář z Evropy 30. a 40. let 20. století, je velmi pravděpodobné, že i toto období plné příšer se ukáže jen jako přechodné k nové dějinné epoše.
Pokud žijeme v mezivládí, pak nejdůležitější politickou otázkou dneška není, jak starý svět zachránit, ani jak rychle vyhlásit nový, ale jak se v této trhlině naučit jednat, myslet a spolupracovat jinak. A co je nejdůležitější otázkou pro akademickou a vědeckou obec? Zda naše instituce, jazyky a profesní role odpovídají tomu, co už sami víme. Česká akademie dnes disponuje detailním poznáním ekologických mezí, sociálních nerovností i institucionálních selhání, přesto se často chová, jako by její úlohou bylo především popisovat svět, nikoli spoluutvářet jeho možné podoby. Setrvačnost, opatrnost a odkazování na hodnotovou neutralitu tak paradoxně přestávají být výrazem vědecké integrity a stávají se jedním z mechanismů interregna. Pokud se nový svět rodí v trhlinách starého, pak otázka nezní, jaká řešení máme nabídnout, ale zda jsme ochotni přehodnotit, kdy zdrženlivost přestává být ctností a začíná být selháním role, kterou věda ve společnosti historicky hrála.
Díky, že jste se mnou v Zóně zlomu 🌋
“Il vecchio mondo sta morendo. Quello nuovo tarda a comparire. E in questo chiaroscuro nascono i mostri.”
Mimochodem, listnaté stromy čelí každý rok podobnému dilematu. Jejich listy sice dokáží fotosyntetizovat, v zimě je ale přísun sluneční energie příliš malý na to, aby se stromu vyplatilo vydávat energii na jejich buněčné dýchání, údržbu a další chemické procesy. Proto se svého listí na podzim zbavují. I lidstvo má dnes velké množství zásob, jejichž údržba nebo administrace konzumuje energii, a přitom mají téměř nulový (i vzdálený a nepřímý) příspěvek k zisku nebo přeměně energie. Na rozdíl od stromů se však nemáme k jejich odpadnutí.