#4 Vysušit, nebo utřít?
Odměny za recenze ‖ Včely nepřežily zimu ‖ Vědá má slepou skrvnu ‖ Papírové utěrky vs. vysoušeče
Dnes uplynulo přesně jedno století od vydání pokrokové knihy Science and the Modern World (1925). Britský matematik a filozof Alfred Whitehead v ní popsal způsob myšlení, který stál za rozvojem moderní vědy v Evropě od 17. století. Vyslovil paradox, který filozofii vědy pronásleduje dodnes: západní věda se svým svým abstrahováním od žité reality vzdaluje od toho, co její existenci vůbec umožňuje - od lidské zkušenosti.
Autoři knihy The Blind Spot: Why Science Cannot Ignore Human Experience (The MIT Press, 2024) se k Whiteheadově tezi vrací a ukazují, jak ji podepírají dosavadní objevy (resp. jejich absence) v neurologii, fyzice nebo ekologii. Vědecká práce má podle nich “slepou skvrnu”, která se projevuje kdykoli, kdy o jevech (např. červené barvě) hovoříme jako o něčem objektivně popsatelném bez odkazu na vědomí. Na rozdíl od některých postmodernistů a skeptiků na krajní pravici se autoři (vědci) považují za fanoušky vědy, nemůžou se však ztotožnit s některými ideály vědecké práce. Kniha The Blind Spot je mým dnešním literárním tipem - viz níže.
Na sporné ideály vědecké práce jsem znovu narazil jinde - na právnické konferenci u příležitosti 75 let Evropské úmluvy o lidských právech. Předseda Nejvyššího správního soudu Karel Šimka na ní hovořil o “syndromu orientalisty”: o okouzlení odborníků*ček na lidská práva myšlenkou lidských práv, které jim znemožňuje jejich neutrální analýzu, tak jako třeba orientalista bude těžko neutrální k Orientu, kterému věnuje celou svou kariéru. Jejich pozice bude jeho slovy “ideologická”, protože do výkladu vždy dají svůj úsudek, že by lidských práv mělo být spíše víc než míň. “Prošel jsem si životopisy členů Evropského soudu pro lidská práva a všichni do jednoho,” podotkl předseda Šimka cimrmanovsky, “se v minulosti věnovali lidským právům!”, pokračoval s neskrývaným cynismem, který se zachytil o jeho řečnický pult a dál do sálu už podle řady posluchačů neproniknul.
Šimkova kritika nebyla fascinující tím, že by byla objevná nebo naopak mylná, ale tím, že byla sebepopírající. Pokud má totiž pravdu (jako že asi má), že subjektivní zaujetí je strukturální součástí expertní zkušenosti (tohle naznačoval, i když si nejsem jistý, jestli si to takhle zvědomil - spíše mu jenom vadí lidskoprávníci), tak to jistě platí nejen o ochraně lidských práv, ale o všech disciplínách - právních i neprávních. Jinými slovy, objektivita chápaná jako “pohled odnikud” není možná. Kdyby možná byla, byli by jí paradoxně schopni jen ti, kteří předmětu zkoumání vůbec nerozumí. A přesně to progresivní proudy prakticky všech vědeckých oborů začaly dávno uznávat - že skutečná epistemická ctnost nespočívá v „nezaujatosti“, ale v reflexivitě, ochotě přiznat své rámce a vystavit je kritice. Tvrzená neutralita je naopak nástrojem moci - v ekonomii nebo psychologii tak jako v právu.
Díky, že jste se mnou v Zóně zlomu 🌋
Zónu zlomu můžete podpořit zasláním libovolné částky na účet 2465983173/0800 nebo přes Wise (€) 💸
🕰️ Čas čtení: 11 minut
Přežvýkaný výzkum 🔬
💰📈 #post-growth Pokud jste už někdy recenzovali*y článek v odborném periodiku, víte, že periodika za peer-review zásadně neplatí žádné odměny. Recenzenstvo si obvykle musí vystačit s tím, co mu zaplatí úvazek ve veřejné instituci nebo grant. Prioritizují proto své akademicko-vědecké povinnosti a recenze odkládají, což se podepisuje na délce recenzních řízení a přispívá k všeobecné frustraci autorů - viz třeba tato svědectví pro časopis Nature. Ti, kteří mají neplacenou práci za neférovou a rádi by ji změnili, však bývají kritizováni s tím, že jakmile začnou akademici a vědci recenzovat pro peníze, kvalita recenzí tím utrpí. Dva mezinárodní časopisy se proto nedávno rozhodly provést experiment a za recenze začít platit. Co zjistily? Zjistily, že autoři ocenění přibližně $250 za recenzi dodávali výstupy rychleji (v jednom případě výrazně rychleji), aniž by to ovlivnilo jejich kvalitu (kvalitu posuzovala komise). Jinými slovy, systém placených recenzí by mohl být efektivnější než systém neplacených. To by však výrazně zasáhlo do rozpočtů vydavatelských domů (Springer, Elsevier apod.), které by mohly náklady na recenze promítnout do vyšších cen předplatných (už tak těžko dostupných pro mnohé instituce, natož jednotlivce). Ostatně jistá není ani poptávka po takovém modelu. Mezinárodní průzkum mezi recenzenstvem časopisu Nature totiž ukázal, že 71 % recenzentů odměnu ani nečeká a 87 % považuje recenzování zkrátka za svou akademickou povinnost. Co myslíte vy? Zanechte svůj názor v chatu Zóny zlomu 🌋.
📉🐝 #biodiversity Poslední zimu (2024/25) v Česku nepřežilo 26,3% včelstev. Vyplývá to z monitoringu COLOSS, do kterého je zapojená i PřF UPOL. To, že část včelstev nepřežije zimu, je pravidlem. Tuto zimu byl ale úhyn extrémně vysoký - na vině bylo teplé jaro 2024. To totiž ovlivnilo vysokou aktivitu roztoče Varroa destructor (způsobující varoózu) a v kombinaci s vlhkou zimou i vhodné podmínky pro produkci tzv. cementového medu. Podle komplexní studie ČHMÚ o dopadech změny klimatu přitom u nás bude teplých jarních dní přibývat. Je škoda, že kromě volání po nových včelařských postupech nevolají odborníci alespoň stejně hlasitě po zpomalení zrychlující se změny klimatu, která přežití nejen včelstev komplikuje.
🌍⚖️ #climatejustice Pro ty, kdo se neradi hrabou v datech, jsem vybral kapitolu etika Davida Černého z monografie Klimatické právo (nově zdarma online). Černý se zaměřil na aspekty etiky klimatické změny. Jeho přístup je v Česku vzácný tím, jak dokáže přijmout pravděpodobnost dvou znepokojivých eventualit: 1. že změna klimatu je rizikem, jehož intenzita se může podle modelů ještě za života čtenářky blížit existenciálnímu ohrožení lidstva (globální hladomory, migrace, pandemie, rozpad společenského řádu), 2. že v tuto chvíli neexistuje ochota přijmout potřebná opatření. Etické teorie – od utilitarismu po etiku ctností – se přitom podle něj výjimečně shodují na jednom: máme morální povinnost konat. Uznává, že některé technologie (např. jaderná energie, geoinženýrství, umělá inteligence) mohou pomoci zvládnout změnu klimatu, ale samy o sobě nestačí. Navíc některé přístupy (např. superinteligentní AI) přinášejí vlastní, neméně vážná rizika. Hlavní překážkou řešení klimatické krize je podle filozofa „epidemie špatného myšlení“ - tedy selhání jednotlivců rozpoznat závažnost problému a kriticky uvažovat. Co Černého problematické analýze chybí nejvíce, je zohlednění vlivu emocí na naše myšlení v kombinaci s demografickými vlastnostmi členů společnosti - např. role strachu o finanční zajištění mé rodiny nebo role frustrace z neuznání mé role ve společnosti (muž, důchodkyně apod.). Navíc, apely na kritické myšlení bez změny výrobních a spotřebních vzorců mohou zůstat neúčinné a sloužit jen k legitimizaci technokratických nebo autoritářských opatření, která nejdou po řešení problému. Nicméně už jen tím, že Černého text reflektuje kritičnost aktuálního dějinného okamžiku, kdy se podle něj buď (a) probereme a vstoupíme do mimořádného politického stavu ve snaze na poslední chvíli maximálně snížit emise, nebo (b) raději přenecháme rozhodování AI (se všemi důsledky), anebo (c) budeme čelit stresorům neslučitelným se současnou civilizací, tak už jen tím si zasloužil zmínku v Zóně zlomu 🌋
Big-read: Energetický příběh Česka 2/2
Už jste četli*y pokračování energetického příběhu Česka?
Najdete v něm zpochybnění základní premisy celé zdejší “greendealové” debaty: že buď budeme ekonomicky růst s pomocí fosilních paliv, nebo bez nich. Je to přání, které můžeme mít, ale které vychází z docela naivní představy mj. o tom, jak dostupná bude levná energie v horizontu dalších 10 až 15 let a jak to dopadne na Česko - na stát na globální semi-periferii závislý na vysoké spotřebě energie. Důvody jsem sepsal tady 👇🏼
a tady 👇🏼
Česko v zóně zlomu 🦁
Novinky.cz se v dubnovém rozhovoru zeptaly prof. Miroslava Trnky z Ústavu agrosystémů a bioklimatologie MENDELU a Ústavu výzkumu globální změny AV ČR (Czech Globe), jestli je ještě možné něco dělat se společenskou laxností a lhostejností k řešení klimatické změny. Odpověděl, že jsme teď jako řidiči automobilu, jehož kontrolky hlásí vážný problém, ale my místo servisu jedeme dál, dokud nám motor nevypoví poslušnost:
Máme určitě pořád možnost změnit svoje chování natolik, abychom si s adaptačními opatřeními vystačili. Aby „přistání“ v budoucím klimatu, které bude asi teplejší, než bylo to na konci předprůmyslové doby, bylo bez dramatických následků. S tím, jak změna klimatu pokračuje, se ale zvyšuje pravděpodobnost, že budou následky podstatně větší a pád bude neřízený.
Často jsme kritizovali Evropu za její naivitu, ale její vedení bylo a je důležité i do budoucna. Pokud na to všichni světoví hráči rezignují, tak se bavíme o pokračujícím klimatickém vývoji, kdy rezignujeme na možnost ovlivnit pozitivně budoucnost. Toho se bojím asi nejvíc. Že za krátkodobý prospěch vyměníme udržitelný život pro naše děti a jejich děti.
Více v rozhovoru “Klimatolog: Bojím se, že si na změnu klimatu zvykáme a nepřipravujeme se dost na následky” (17.4.2025).
Literární tip
Moderní západní věda je nesmírně úspěšná – ale možná právě proto přehlíží něco zásadního. V knize The Blind Spot: Why Science Cannot Ignore Human Experience (MIT Press, 2024) tvrdí fyzik Adam Frank, filozof Marcelo Gleiser a kognitivní vědec Evan Thompson, že věda má slepou skvrnu: nevidí, že každé poznání nutně vychází z nějaké lidské zkušenosti.
Jako náš zrak má slepou skvrnu v místě, kde oko přechází v optický nerv, i věda má svou: vědomí a zakusitelnost světa zůstávají mimo její popis – a přesto jsou nutnou podmínkou, aby vůbec bylo co popisovat.
Když řekneme, že červená barva je světlo o vlnové délce 700 nm, máme sice přesné číslo, ale úplně ztrácíme zážitek červené. Tušení nebezpečí, vášně, zákazů, krve, jahod. Autoři varují:
když ztotožníme červenou jen s vlnovou délkou, provádíme „záměnu mapy za území“ – tedy chybně nahrazujeme bohatý prožitek za abstraktní model.
Je pravdou, že právě abstraktní modely (např. barva, teplota) udělaly moderní vědu tak exaktní: schopnou předvídat, designovat atd. Problém nastává, když věda pracuje už prakticky jen s abstrakcemi a deklasuje lidskou zkušenost (např. prožívání červené, pocit chladu) jen na další vědecky popsatelný fakt.
Autoři knihy ukazují, že tato slepota se propisuje do čtyř hlavních pilířů současného vědeckého světového názoru:
Redukcionismus – víra, že celek lze beze zbytku vysvětlit z částí,
Fyzikalismus – přesvědčení, že jen to, co má fyzikální vlastnosti, je skutečné,
Rozdvojení přírody – rozdělení světa na „skutečný“ (měřitelný) a „zdánlivý“ (prožívaný),
Triumfalismus – víra, že věda dříve či později vysvětlí úplně vše.
V závěru knihy autoři tvrdí, že slepá skvrna nevede jen k epistemickým omylům, ale i k planetární destrukci. Ekonomie, která z přírody dělá jen „kapitál“, není náhoda – je to důsledek slepé skvrny, jak se projevuje v neoklasické ekonomii:
Nepřetržitý růst a úspěch vědy v 19. a 20. století byl nerozlučně spjat s rozvojem industriální kapacity těžby, přeměny a spotřeby přírodních zdrojů – bez ohledu na to, zda k němu docházelo pod praporem kapitalismu, socialismu nebo komunismu.
Autoři nacházejí naději v nově se rodící transdisciplinaritě (pozor: neplést s interdisciplinaritou) a v rozvoji teorie komplexity: teorie sítí, kybernetika, teorie chaosu, dynamické systémy apod.
Jste-li výzkumník nebo výzkumnice – jaké důsledky může mít slepá skvrna vědy právě pro vaši práci? Co z vašeho oboru zůstává nepojmenované, protože to není „měřitelné“? Pokud nevíte a umíte anglicky, doporučuju vám k přečtení kapitoly, které jsou pro vaši práci relevantní: třeba Matter, Cognition nebo Consciousness.
Pssst 🤫 Pokud si výtisk z nějakého důvodu nemůžete koupit, napište si o elektronickou verzi do chatu Zóny zlomu a já vám ji pošlu.
Na závěr jedna lifestyleová. Jste na veřejné toaletě. Chcete si usušit ruce. K dispozici jsou papírové utěrky nebo elektrický vysoušeč. Co zvolíte jako environmentálně šetrnější volbu?
Obecně platí, že šetrnější je vysušit, ne utřít. Má to ale několik “to záleží”. Zaprvé, pokud jste si nejdřív neoklepali ruce, děláte to špatně. K usušení úplně mokrých rukou spotřebujete více zdrojů (utěrek/elektřiny) než k usušení oklepaných, ať je sušení sebeúčinnější (v ekologické ekonomii platí Efficiency without sufficiency is waste). Zadruhé, vysoušeč obvykle vychází lépe - hlavně pokud je moderní a často používaný. Papírové utěrky jsou jednorázové a skrývají svůj dopad v celém řetězci: výroba papíru je náročná na energii a vodu, zabírá půdu (pro pěstování dřeva) a obnáší emise z dopravy i likvidace. Pokud by však byla z recyklovaného papíru, dovezeného1 třeba z Rakouska s jeho velmi zelenou elektřinou, může být ve výsledku šetrnější i ta utěrka. I když… možná má i provozovatel toalet na střeše vlastní fotovoltaiku…?
Co z toho plyne? Plyne z toho, že správnou odpovědí není ani (a) utřít utěrkou, ani (b) použít vysoušeč, ale skrytá možnost (c) poznat systém a zjistit, co můžu udělat pro jeho změnu. Volíte totiž mezi dvěma možnostmi, které někdo jiný určil, pořídil, napojil do sítě, do řetězce výroby, dovozu, odpadu. Rozhodujete se v rámci infrastruktury, kterou jste si nevybrali – ale která formuje váš ekologický dopad mnohem víc než vaše etika. A i když budete „dělat správnou věc“, ta správnost má omezený dosah, pokud se celý systém dál opírá o neudržitelný provoz - a individualizuje odpovědnost.
Skutečně šetrné by bylo změnit pravidla, podle kterých se fén i utěrka ocitly v systému, kde musíte volit mezi dvěma verzemi téhož problému.
Protože systémová změna nezačíná tím, že zvolíte správně – ale že zpochybníte, proč musíte mít právě tu volbu, kterou máte.
🗓️ Zajímavé akce v červnu
2/6 - 8/6 (po celé ČR) Týden pro klima - každoroční akce čítající přednášky, workshopy, výstavy apod. Cílem je upozornit na klimatickou krizi a mluvit o jejích řešeních. Program ve vašem městě si můžete najít na jejich webu. Já se chystám dorazit 2.6. do Městské knihovny na literární a impro večer.
Příště:
🔬 Přežvýkaný výzkum: Jaká přeshraniční rizika může přinést dekarbonizace světové ekonomiky?
Martin Abel, analytik AMO klima
Zásadně platí, že mezinárodní přeprava zboží, obzvlášť toho lehkého jako papír, je jen malým zlomkem (do 5 %) celkové uhlíkové stopy zboží. Důležitější je náročnost výroby.