❤️‍🩹

Jak čelit možnému civilizačnímu kolapsu a přitom se z toho nezbláznit?

Tuhle otázku jsem si poprvé položil na podzim 2019. Začal mi docházet ten nesoulad mezi hloubkou ekologické krize a naší kolektivní neochotou ji skutečně řešit. Naléhavost odpovědi od té doby jen podtrhla pandemie covidu-19, ruská invaze na Ukrajinu, hrozba jaderného konfliktu, posílení krajní pravice v liberálních demokraciích, rozvoj umělé inteligence a tiché přihlížení mezinárodního společenství masakru obyvatel pásma Gazy. Vše, co jsem proti tomu mohl dělat - i s vypětím mnoha sil - se zdálo být beznadějně málo. Na mysl mi přišlo intuitivní řešení: přestat se snažit a odpojit se. Protože přihlížet se svázanýma rukama masivnímu ničení přírody, kterou miluju, nebo zabíjení lidí, se kterými soucítím, by bylo k zbláznění.

“Vše je tak hluboce propojené, že nemáme jinou možnost než vše milovat.”
- Amit Ray

Trvalo mi pár let, než jsem pochopil, že odpojit se nefunguje. Dokud chodím po planetě Zemi a jsem obklopen jejími obyvateli, tak můj strach, smutek, hněv, nejistota, bezmoc ani frustrace nezmizí - můžu je tak akorát zamést pod koberec. Navíc, my lidé nemáme emoce jen tak pro nic. Emoce jsou signály - hluboce zakořeněné, evolučně vyvinuté reakce, které nám pomáhají orientovat se v našem prostředí. Strach nás varuje před nebezpečím. Smutek indikuje, že nám na něčem záleží. Hněv signalizuje narušení hranic a nespravedlnost. Kdo se odpojí od emocí, odpojí se od jednoho z hlavních motorů lidské agency: většinu věcí děláme anebo neděláme, protože nám dělají radost, vyvolávají v nás strach apod. Kdo se odpojí od emocí, jede často na volnoběh, bez jasné motivační síly. Pokud je nespokojený se světem, nezbývá mu než doufat, mít naději, že se svět zlepší bez jeho přičinění. “Vše se točí na emocích.”

“Smutek bude udávat tón příštích generací lidí.” - Francis Weller

Není řešením přesný opak? Napojení se? Do této myšlenky mě uvedli psychologové a krásní lidé Zdeňka Voštová a Tomáš Hawel. Na ekoterapeutickém workshopu, který jsem loni pro pocit beznaděje a vyhoření vyhledal, mě provedli “spirálou naděje”, která má 4 kroky: vycházet z vděčnosti, dotknout se bolesti, vidět novýma očima a jít dál. Spirálu naděje vyvinula environmentální aktivistka Joanna Macy společně s adiktologem Chrisem Johnstonem. V knize Aktivní naděje, jejíž podtitul je stejný jako otázka, kterou jsem si v úvodu položil, popisují pocity nejistoty a zmaru jako “ústřední psychologickou realitu současnosti” (s. 10). A protože je tato realita obvykle považována za příliš depresivní konverzační téma, přečkává někde na pozadí našeho vědomí. Podle Macy a Johnstona je práce s těmito emocemi klíčovým předpokladem jak pro udržení duševního zdraví, tak pro posun směrem k udržitelnější společnosti.

Emoce jsou pro člověka podle psychologie vlastně to samé, co jsou informace pro systém podle systémové teorie. I lidské tělo je systém. Bolest při sáhnutí na horkou plotnu je pro systém informací, že příště to dělat nemá. Skrz informace se učíme. Vydám se na cestu, sejdu z cesty, všimnu si toho, upravím směr, sejdu z cesty, všimnu si toho, upravím směr, sejdu z cesty, všimnu si toho, upravím směr atd. Nekonečná smyčka, jejímž smyslem je co nejméně scházet z cesty - pohledem systémové teorie to je negativní zpětnovazební smyčka. Pokud chápeme, jak zdraví našich těl závisí na zdraví ekosystému (vzduch, voda, jídlo, biodiverzita atd.), je soucit s ničením jiného života zdravou reakcí na to, co je ohrožením nás samotných.

“Koncept ‘negativní zpětnovazební smyčky’ ze systémové teorie nám pomáhá uznat, jak je schopnost soucítit se zbytkem světa esenciální k našemu přežití.”
— Active Hope, s. 40

Soucit s jinými a bdělost k jejich utrpení je něco, co se po tisíciletí pěstuje v buddhismu. Není divu, že buddhismus nejen že přispěl coby inspirace pro spirálu naděje, ale poskytuje i prostor pro její praxi. A tak jsem se v červnu 2025 ocitl v buddhistickém centru Dhanakosa ve skotských výšinách. Ve skupině 24 lidí od 30 do 83 let jsme v sérii workshopů a meditací spirálu naděje postupně prožili.

Čelit stavu světa je náročná emoční práce, takže nejdřív je potřeba být v pohodě - být tzv. “zazdrojovaný”, tj. míst přístup ke zdrojům, o které se můžu opřít: dech, jídlo, spánek, vztahy, pohyb atd. - každý má svou vlastní sadu potřeb. Důležité je, že většinou potřebujeme méně, než si myslíme. Potřebujeme však cítit vděčnost za to, co máme. Pohodlí, které si užíváme; vztahy, které nás naplňují; část přírody, která ještě bují apod. (Ve skutečnosti ne tak) banální věci, které běžně přehlížíme: svobodný dech, čití konečky prstů, paprsky slunce na tváři. Mindfulness. Vděčnost mi dává sílu k dalším částem spirály. Kdykoli se cítím špatně - v jednom dni, měsíci, roce - je dobré se vrátit ke zdrojům, k vděčnosti za ně a opět z ní vyjít.
Pak je potřeba dotknout se bolesti. Dovolit si plně prožít a zapojit tělo do emocí, které v nás stav světa vyvolává. Pro začátek se stačí z toho vypsat. Tužka, papír a prompt jako “Když pomyslím, co se teď děje přírodě, moje reakce je…”
Pokud si dovolím být k sobě upřímný, mohou se na papíře najednou rýsovat emoce, které jsem si dosud ani neuvědomoval. Dalším užitečným nástrojem jsou rituály. Při nich je možné pracovat s předměty, které pro nás naše emoce symbolizují. Třeba listí může být symbolem žalu a taky lásky, kterou pro oplakávané cítím. Klacek může být symbolem hněvu a taky spravedlnosti, kterou díky němu můžu naznat a postavit se jí. A kámen může být symbolem strachu, nejistoty a taky odvahy, kterou tváří v tvář k nim můžu projevit. Co cítím, je v tu chvíli v nich a tím pádem mimo mě. Když je držím, prožívám je. Zkusím svůj prožitek upřímně vyjádřit slovy. A pak je zase pustím. Tomu cvičení se říká “Mandala pravdy”. Lepší než samostatně je prožít ji ve skupině. Podle psychologa Francise Wellera bylo kolektivní zpracování žalu v předmoderních společnostech běžné a běžné zůstává např. v afro-amerických černošských komunitách. Protože jak se říká, pain shared is pain halved. V Praze jsme zase ve skupině stavěli tzv. Mohylu smutku - pomník složený ze symbolů zničené přírody, pro kterou truchlíme. Víčko jako symbol všudypřítomných mikroplastů. Popel jako symbol lesních holin. Sklenice vody jako symbol tajících ledovců… Obě cvičení jsou očišťující, a to doslova. Ne nadarmo se nám “uleví”, když dopláčeme nebo si zanadáváme; výzkum ukázal, že lidské slzy obsahují kortizol (hormon stresu) a že pláč pomáhá udržovat vnitřní rovnováhu. Ale jsou to taky cvičení náročná. Proto je potřeba mít na ně nejdřív dostatek zdrojů.
Vidět novýma očima je pro mě nejobtížnějším krokem spirály naděje. A zároveň nejčarovnějším. Je spojený s aktivitami, při kterých se s pomocí představivosti vtělujeme do někoho jiného - např. člověka žijícího za 100 let, jiného tvora (zvířete, rostliny, houby…), resp. jakékoli bytosti přítomné nebo budoucí v nejširším slova smyslu (hory, řeky apod.). Třeba já jsem se zkusil vtělit do lišejníku. Z jeho pozice jsem se vztahoval k Martinovi a ke všem lidem. Jako lišejník jsem prožíval svou závislost na okolním prostředí, radikální propojenost se vším ostatním (radical interconnectedness). Místo ega ekosystémový přístup. Místo antropocentrismu biocentralita. Vidět novýma očima umožňuje jiné prožívání času a taky úplně jiné pojetí moci (power), než na jaké jsme zvyklí. Umožňuje vidět příležitost tam, kde jsme dosud viděli jen problém. V poušti uklidňující ticho, ve stále fosilní ekonomice potenciál vybrat si jinou cestu dekarbonizace. sychoterapeutka Jitka Holasová ve své knize Klimasmutek: Vnitřní dovednosti do časů klimakrize popisuje, jak díky tomuto “odstředění se” pochopila myšlenkové vzorce, které ji dlouho blokovaly. Americká myslitelka Alexis Pauline Gumbs se zase v populární knize Undrowned vcítila do velryby, “abych viděla, co se stane, když na své vztahy, příležitosti a praktiky nahlédnu a když je procítím jsa inspirována vztahy, příležitostmi a praktikami vyspělých mořských tvorů” (s. 9). Sám na sobě jsem zjistil, že dokážu vidět novýma očima jen tehdy, když se do té aktivity (např. psaní dopisu sobě samému člověkem z budoucnosti) úplně uvolním. Je to náročné, ale když se to povede, má to transformační potenciál.
Poté je možné jít dál. Představit si budoucnost, ve kterou doufáme, kroky, které k ní povedou, a roli, kterou na té cestě budeme mít. To je rada, kterou Macy a Johnstone tváří v tvář zmaru ze světa nabízejí: staňme se aktivní součástí budování toho, v co doufáme. Nečekejme, až to někdo jiný možná udělá za nás. Mějme aktivní naději. Ve světě, který směřuje k oteplení o 2,8 stupně Celsia, šestému vymírání druhů a rozpadu mezinárodního míru bude pro leckoho obtížné věřit v budoucnost, ve které se tyto hrozby nematerializují. Aktivní naděje ale není o šanci na úspěch. Vyžaduje si jen tu havlovskou jistotu, že to má cenu, ať to dopadne jakkoli. Pokud ji zrovna nemám, vyplatí se vrátit na začátek spirály - zazdrojovat se a projevit vděčnost za to, co je. Nakonec… pokud dostatek z nás pracuje ve své vlastní roli na zabránění kolapsu, šance na úspěch budou ve skutečnosti veliké. Podle Macy a Johnstona je skutečná moc ne v tom, co máme k dispozici, ale co děláme a s kým (power with). Jak napsal profesor na Harvardu Marshall Ganz, “naděje je víra v pravděpodobnost možného, spíše než v nutnost pravděpodobného.”

Když jsem nedávno jednomu člověku, kterého jsem zrovna poznal, pověděl, čemu se věnuju, odpověděl: “Je to tak depresivní, že na to nedokážu myslet.” Řekl jsem, že tomu rozumím. A nepochybuju o tom, že mnoho čtenářů*ek Zóny zlomu to má podobně. Z mé zkušenosti ale mentální odpojení není cesta. Emoce, které ve mně stav světa vzbuzuje, tím nezmizí. Zůstanou neošetřeny, neuznány, nevyslyšeny. Nepomohou mi v mém rozhodování a naopak budou do popředí mého vědomí probublávat nežádoucími způsoby. Jestliže mám pocit, že je v tomto okamžiku nedokážu zpracovat, možná se nejdřív potřebuju zazdrojovat. A pokud cítím, že si s nimi nedokážu poradit sám, je normální říct si o pomoc.

Tady je pár terapeutů*ek, o kterých vím, že mají s těmito tématy zkušenosti, i s odkazy na jejich praxi:

Při čtení o současné polykrizi, odehrávající se na pozadí krize imaginace jiného pojetí pokroku a jiné organizace zdrojů ve společnosti než té, která ostatní krize způsobila (metakrize), se nás mohou zmocňovat silné emoce.

Strach
Úzkost
Smutek
Bezmoc
Vztek
Frustrace

Je to normální.

Je to signál, že jsme při smyslech a svět okolo nás nám není jedno.

Naším prvním úkolem proto je si tyto emoce připustit. Nezakazovat si je. Být s nimi. Uvnitř sebe, anebo v rozhovoru s blízkými.

“Ale já nechci, nedokážu to, nemám teď na to sílu.”

Pokud cítíme, že na to nemáme kapacitu, znamená to dvě věci: