#1 Nafouknutá bublina
Na světě je víc antropogenní masy než biomasy ‖ Akademie v časech klimatické krize ‖ Jak jsme se stali kolonií? ‖ Česko v zóně zlomu: Pavel Barša
Když jsem byl malý, škola mě bavila a většinu věcí jsem se dokázal naučit metodou „prostě si to přečíst“. Později jsem ale zjistil, že pokud si mám zapamatovat třeba i způsoby mokré chemické analýzy, které mě vůbec nezajímaly, musím si osvojit efektivnější metody učení: přeříkat si to vlastními slovy, kreslit myšlenkové mapy, průběžně se testovat… však to znáte. Věděl jsem, že čím rychleji se to naučím, tím dřív se budu moct vrátit k tomu, co mě skutečně zajímalo – odemknout další část mapy v GTA San Andreas.
Zdá se, že na efektivnější metody učení přichází i umělá inteligence (AI). Trénování moderních AI modelů je extrémně náročný proces, který vyžaduje rozsáhlou výpočetní infrastrukturu, velké množství dat a značné finanční investice. Nejvýkonnější modely současnosti, jako je GPT-4o, jsou trénovány na superpočítačích s tisíci specializovanými čipy, což znamená nejen obrovskou spotřebu energie, ale i technologickou závislost na několika klíčových dodavatelích.
Minulý týden však Silicon Valley otřásla zpráva o novém modelu čínské společnosti DeepSeek, který dosahuje lepších výsledků než ChatGPT, a přitom je méně nákladný. Zatímco model ChatGPT-4o byl vytrénován klasickou „školní“ metodou – tedy dostal správné odpovědi, které se naučil nazpaměť – DeepSeek-R1 byl v Číně trénován spíš jako štěně. Stroj si zkoušel různé věci a dostával za ně pozitivní nebo negativní zpětnou vazbu. Díky efektivnějšímu tréninkovému procesu tento model potřebuje méně špičkového hardwaru, což by mohlo přinést zásadní změny na trhu s AI technologií.
Proč by nás to mělo zajímat?
Pokud odhlédneme od toho, že AI je patrně nejdisruptivnější technologií současnosti, která - pokud její vývoj aspoň dočasně nepozastavíme - bude určovat směr civilizačního pokroku (nebo kolapsu), uvažme geoekonomické, ekologické a kulturní dopady vstupu DeepSeek na scénu. Ale jak říká můj upovídaný kolega, „jen velmi stručně“:
Trhu se špičkovými čipy aktuálně dominuje americká Nvidia. Pokud by se AI modely mohly obejít bez jejich nejlepších čipů,1 mohlo by to zásadně zasáhnout americkou ekonomiku. Ostatně koukám, že akcie Nvidie se minulý týden propadly o šestinu (ouch!). Napětí mezi USA a Čínou se tak může dále vyostřit.
Z ekologického hlediska by to prima facie mohl být důvod k oslavě. Nižší výpočetní náročnost znamená nižší spotřebu elektřiny, a tedy i méně emisí skleníkových plynů. To rozhodně potřebujeme. Mezinárodní energetická agentura odhaduje, že roční spotřeba elektřiny na provoz AI dosáhla v roce 2023 460 TWh – to je osmkrát více, než spotřebuje celá Česká republika. Dejte si chvilku, ať tu informaci vstřebáte. Navíc má DeepSeek v Číně potenciálně lepší přístup k bezemisní elektřině než OpenAI v USA pod případným vedením Donalda Trumpa.2
Přesto bych s otvíráním šampaňského ještě posečkal. DeepSeek ušetřil energii a peníze při vývoji modelu, což znamená, že mu zbydou zdroje na trénování dalších. Zvýšená efektivita paradoxně často vede k větší spotřebě – tzv. efekt zpětného rázu (rebound effect). Uživatelé budou moci díky levnějšímu provozu zadávat více příkazů při stejné uhlíkové stopě, což většina z nich ráda využije.3 Kromě toho nízká cena DeepSeek-R1 (tarify začínají na $0,50/měsíc oproti $20/měsíc u ChatGPT) zpřístupní AI širšímu publiku, což ještě více zvýší její používání. AI tak bude prosakovat do našich digitálních životů rychleji, než jsme mnozí čekali. To je třetí, kulturní implikace.
Teď už se ale pojďme podívat na témata, která sice nezaplní titulní strany, ale nejsou o nic méně důležitá než technologické průlomy.
Díky, že jste se mnou v Zóně zlomu 🌋
… nebo ho podpořte zasláním libovolné částky na účet 2465983173/0800 nebo přes Wise (€) 💸
🕰️ Čas čtení: 15 minut
Přežvýkaný výzkum 🔬
🏗>🚶🏻 #anthropocene V časopise Nature vyšel článek Elhacham et al. (2020), který srovnává nejnovější data o hmotnosti biosféry s daty o hmotnosti všech věcí vytvořených člověkem od roku 1900 - veškerého betonu, štěrku, skla, plastů, vytěženého dřeva, kovových slitin atd. Podobné výzkumy dominance člověka nad přírodou už sice probíhají nejméně půl století, teprve s moderní výpočetní technikou se ale roztrhl pytel s její přesnou kvantifikací. Známý je třeba výpočet Haberl et al. (2014), podle kterého si člověk v důsledku přivlastňuje 25 % veškeré produkce biosféry (zejm. ve formě zemědělských plodin a dřeva), nebo závěr Bar-On, Phillips & Milo (2018), že hospodářských zvířat je co do hmotnosti na planetě 15x více než zvířat ve volné přírodě. Teď ovšem Elhacham et al. (2020) zjišťují, že ačkoli ještě v roce 1900 byla antropogenní masa jen tolik co 3 % veškeré biomasy, dnes už je na světě více antropogenní masy než biomasy (biomasy včetně lidí a jemu sloužících zvířat).4 Článek uvádí, že současné tempo akumulace antropogenní masy dosahuje v průměru těžko představitelných +30 miliard tun každý rok. Autorstvo odhaduje, že při zachování trendu budou lidské výrobky brzy 3x těžší než veškerá biomasa na Zemi. A jak víme z jiných studií, pokud má světová ekonomika nadále růst (což má) a pokud je světové HDP ve vztahu k těžbě nerostů v poměru 1:1 (což je), tak se tento trend jen tak nezmění.
Dnes už je nepochybné, že věčný růst ekonomiky překračující hranice ekologické únosnosti může vést jen k jejímu zhroucení.
- Z přednášky krajinného ekologa prof. Ing. Josef Fanty, CSc., nositele Medaile Za zásluhy o stát 1. stupně, na konferenci “Politika krajiny” na ČZU v Praze 29. ledna 2025
🌍📊 #climatepolicy Současné klimatické plány států usilují o náhradu fosilních a plýtvavých technologií těmi nízkouhlíkovými a účinnějšími. Zvyšující se poptávka je pro ně jen vstupem modelu. Tento mezinárodní tým podpořený národním expertstvem (v ČR to bylo COŽP UK) se rozhodl modelovat ekonomiku EU na principu dostatečnosti. Předpokládal přijetí takové série opatření na straně poptávky (snížení poptávky po autech nebo plánovaně zastarávajících výrobcích), která nám při dekarbonizací toho opravdu potřebného usnadní práci. V souladu s principem "koblihy" uvažoval nejen o max. spotřebě dovolené planetárními mezemi, ale také o min. spotřebě nutné pro uspokojení základních potřeb. Výsledek? Redukce spotřeby energie v EU do roku 2050 o polovinu a snížení emisí o 90 % ještě do roku 2040, a to i díky OZE pokrývajícím 77 % klesající spotřeby v roce 2040. EU by přitom nevyužívala technologie zachytávání uhlíku (CCS), nepěstovala neudržitelně biopaliva kvůli klimatu, spoléhala jen na dostupné technologie, vypínala jaderné elektrárny a drasticky snížila dovoz energií a materiálů z třetích zemí. Studie není úplně bezvadná a bude třeba navazujícího výzkumu (nemodeluje třeba hodinovou poptávku po elektřině), ale snad je prozatím dostatečnou reakcí těm, kteří tvrdí "A jak si jako představujete, že to bude fungovat?".
Akademie v časech klimatické krize 📖
Univerzity a výzkumné instituce mají v řešení klimatické krize klíčovou úlohu. V novém long-readu se zamýšlím nad tím, jak se to českým univerzitám daří…
Určitě se toho na českých univerzitách neděje málo: řeší se granty na dopady změny klimatu, vynalézají šetrnější postupy, v menzách se uvádějí veganské možnosti atd. Přesto se nabízí otázka, jestli je to v kritickém historickém okně pro řešení změny klimatu dost?
Jsem vděčný za české akademiky, kteří vystupují v médiích a na sociálních sítích a ptají se: proč není řešení změny klimatu absolutní priorita? Pravdou ovšem je, že většina akademiků zůstává v pozici pasivních přihlížejících. Říkají si něco jako: "Nevěřím, že je to tak zlé." / "Není mým úkolem to vyřešit." /"Nechci vybočovat z řady." apod. Více informací v tomto případě nepomůže.
… nepotřebují přesvědčovat, potřebují podpořit. Potřebují institucionální podporu: pracoviště, na kterém dostávají prostor (jsou aktivně motivováni) vyjadřovat své emoce spojené s klimatickou krizí - ať už organizovaně (terapie, podpůrné skupiny) anebo jen neformálně nasloucháním ze strany svých kolegů. Tak aby mohli vědecké závěry nejenom znát, ale také si je zvědomit a připustit si bolest, kterou přitom cítí, a pracovat s ní. Pokud cítí nutkání ze své pozice něco dělat, jejich instituce by je měli informovat o jejich politických právech - petičním, shromažďovacím, stávky atd. - a poskytnout jim různé druhy podpory (zajištění výstupu v médiích, mediální školení, proplacení času apod.). Neudělala by podobné interní mechanismy pro klima daleko více než současné univerzitní strategie udržitelnosti?
Více v textu s názvem Akademie v časech klimatické krize.
Dnešní literární tip 📚
Československo se po roce 1989 nezačlenilo do bující světové ekonomiky 50. a 60. let, nýbrž do ekonomiky v hluboké vnitřní krizi. S touto analýzou přišla po prvotním opojení z volného trhu ekonomka Ilona Švihlíková v knize Jak jsme se stali kolonií (2015). Z pohledu zahraniční literatury nic nového pod sluncem (Samir Amin, David Harvey, Jason Hickel, Agnes Gagyi ad.), v Česku ale toto povědomí chybí. Zatímco ostatní ekonomové stále žijí v klausovském snu o dohánění Západu, Švihlíková dokumentuje, jak jsme Západ pomohli zachránit novým odbytištěm a levnou pracovní silou. Opírajíc se o akademické práce Martina Myanta nebo Miloše Picky, Švihlíková píše:
Transformující se země posloužily jako spotřebitelé nadbytečného zboží, ale také jako další nástroj sloužící k vyvíjení tlaku na sociální podmínky v domácích, vyspělých zemích. Pomohly vlastně rozšířit závod ke dnu v oblasti sociální, ale i daňové či ekologické.
Světovou ekonomickou krizi to pomohlo na čas zažehnat (ale jen do roku 2007). Mnohem silnější efekt měl samozřejmě raketový růst poptávky z Číny, avšak zatímco Číně se podařilo vyvinout hegemonní postavení, Česká republika se dostala a aktivně udržuje v koloniální pozici, mj. díky nízké mzdové úrovni, nízkému zdanění majetku a příjmů právnických osob, vpuštění zahraničního kapitálu do strategických odvětví, vysoké dovozní náročnosti (exportu), devalvované koruně nebo politice škrtů. Kupní sílu obyvatel a sociální smír zajistilo jen “rozprodání národního bohatství pod cenou” cestou kuponové privatizace. Konkurence levnou prací, nízké sociální výdaje či oslabování veřejného sektoru vedou k dlouhodobé frustraci obyvatel zejm. v regionech, se kterými se Švihlíková setkává (a ostatně, dodejme, si ji pro její názory často vybírají “lidovější” média).
Český daňový mix klade velký důraz na příspěvky na sociální zabezpečení a na nepřímé daně, které mají degresivní charakter - více tedy dopadají na chudší skupiny obyvatelstva.
Ač není žádná levicová revolucionářka, Ilona Švihlíková volá po celkové revizi ekonomického modelu a předepisuje řadu opatření. Stěží bychom hledali některé, které si vláda dosud vzala k srdci (důraz na lokální ekonomiku? podmínění investičních pobídek výší mezd? progresivní daně?). Problémy, na které Švihlíková upozorňuje, se od publikace knihy v roce 2015 prohloubily. Jeden příklad za všechny: odliv zisků ze země. Zatímco v roce 2014 vyplatily české firmy zahraničním matkám k velké nelibosti Ilony Švihlíkové 219,3 mld. Kč a reinvestovaly 94,2 mld. Kč, v roce 2024 zůstává částka reinvestic přibližně stejná, firmy už ale odvádějí 400 mld. Kč.
Část z hodnoty vytvořené v ČR z ekonomiky odchází a nemůže sloužit ani k úsporám, ani k investicím, ani ke zvyšování mezd. Chybí jednou provždy.
Kniha je tedy po 10 letech stále velmi aktuální a stojí za přečtení. Podobně jako novější práce brněnských politologů Krpce a Hoduláka mě vybavila nejen empirickými daty, ale i dojmem ze hry s nulovým součtem, k jaké dochází mezi Českem a zeměmi, které dominují mezinárodnímu obchodnímu prostoru.
Česko v zóně zlomu 🦁
Můžu zastávat liberálně-demokratické hodnoty a zároveň být radikál? Ano! Dokonce bych řekl, že stát v roce 2025 za univerzálními lidskými právy nebo vládou lidu předpokládá uznání, že tyto principy dnes čelí takovým strukturálním problémům, že se jejich zachování neobejde bez systémových změn. “Radikální” z definice znamená jít po samé podstatě problému. Být radikální znamená připustit si, že žijeme v statusu quo, který je sám o sobě extrémní: extrémní sociální nerovnosti, extrémní násilí, extrémní počasí, extrémní nároky na duševní zdraví atd. Radikálové se často zaměňují s extremisty, ale je to nesmysl. Extremizují se zatracenci: lidé osamělí, zoufalí, zranění nebo zmatení. Radikalizují se svědci: lidé citliví, vnímaví, rozhořčení nad nespravedlností a rozčarovaní z nefunkčnosti inkrementálních změn. Extrémisté sahají po jednoduchých řešeních a násilí; radikálové usilují o vnitřní transformaci komplexní společnosti nenásilnou cestou. Kam přijdu, chce se mi zvolat “Jsem radikál !”, ale připadal bych si jako čaroděj v Hobbitíně: nevítaný a nepochopený.
O to víc mě potěšila tato epizoda podcastu Bulletproof, kde se profesor politologie na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy Pavel Barša 🎓 vymezuje proti liberálům, kteří jsou lhostejní k dopadům globálního kapitalismu na základní hodnotové pilíře demokratických režimů. Jeho pozice je, že postavit se ke společenským problémům čelem si dnes vyžaduje určitou radikalitu. V rozhovoru zmiňuje též esej Václava Havla, kde bývalý prezident upozorňuje na to, že na obou stranách Studené války stojí industrializované ekonomiky, které svět ženou do ekologické slepé uličky.
Závěrem mi dovolte obrovské DÍKY vám za vaši neuvěřitelnou podporu. Po dvou dnech od spuštění už Zónu zlomu odebíralo 193 čtenářek a čtenářů - dřív než vůbec začala vycházet ! Pro kontext: můj cíl byl 250 odběratelů po dvou měsících.
Uvědomuju si tu ironii, že newsletter polemizující s možností nekonečného růstu na planetě s konečnými zdroji sám cíleně roste. Ta mě ale nefascinuje tolik jako skutečnost, že jste se rozhodli*y uvěřit mému příslibu a kolektivně investovat svůj vzácný čas do tohoto projektu, aniž byste se o jeho kvalitách mohli*y přesvědčit / aniž byste dostali*y doporučení, zkrátka aniž byste měli*y záruku kvalitního obsahu. Ale nakonec, přesně na (někdy spekulativních) příslibech budoucích výhod ekonomicky stojí a padá svět, ve kterém žijeme.
Před 1. vydáním jsme tak společně nafoukli bublinu, ne nepodobné South Sea Bubble v roce 1720 nebo Dot Com Bubble v roce 2000. Tyhle bubliny praskly poté, co investoři spekulovali na vysoké zisky, které byly (anebo se vývojem staly) zcela nereálné. Nezbývá než doufat, že bublina Zóny zlomu po prvních vydáních nepraskne, jen se zvětší a zpevní 🤞🏻 Co po přečtení myslíte vy?
Každopádně nás to obloukem vrací zpět k vývoji AI. Společnost Nvidia dnes dominuje trhu se špičkovými čipy a může vykazovat marže až 75 %. Její ekonomické výhledy přilákaly biliony (tisíce miliard) dolarů od lačných investorů. Teď jsou tyto peníze v ohrožení, jakkoli nemáme důvod předpokládat, že by Nvidia tuto krizi nezvládla. Na dlouhodobý ekonomický růst dnes spekuluje celá světová ekonomika. Světová banka odhaduje pro další roky roční růst HDP o 2,7 % s tím, že růst asi zůstane pouze decentní i posléze. Je pravděpodobné, že zlomek nejúspěšnějších šampionů vykáže svým akcionářům v blízké budoucnosti pohádkovou návratnost - 10 %, 15 % i více. Jenže takto prudce růst nemohou všichni. Něco jiného bylo poválečné období, kdy světové HDP rostlo i přes 6 % ročně. Ekonomové a ekonomky, které čtu (ač nemyslím, že bych četl jen samé defétistické škarohlídy), tvrdí, že globální koláč se bude zmenšovat a vyhladovělých firem přibývat. To nebrání investorstvu firem, jako je Nvidia - svěřit biliony dolarů do rukou jejich šampionů a počítat s vysokou návratností, resp. svěřit jim je prostřednictvím svých bank a fondů, které mají zase své vlastní podílnictvo, jejichž peníze si snaží udržet. No a tohle celé je ta bublina, o kterou v našem socio-ekonomicko-ekologickém prostoru nejvíc jde. O pociťovaný kategorický nesoulad mezi nespoutanou fantazijní budoucností a skutečnou budoucností spoutanou ekologickými a geopolitickými faktory.
AI zrychluje svůj vývoj, ekonomika sází na nekonečný růst a ekologie mezitím tahá za kratší konec. DeepSeek ukazuje, že pokrok je často jen jiná forma zrychlení – v jak vysoké rychlosti nakonec narazíme?
Příště:
📖 Long-read: Energetický příběh Česka
🔬 Přežvýkaný výzkum: studie odhadující, že zpomalení klimatické změny až po prolomení bodů zlomů bude 4x dražší než před jejich prolomením
+ Pozvánky na akce v březnu, literární tipy a mnohem víc!
Díky za přečtení! Ještě newsletter neodebíráte? Odebírejte ho zdarma po vyplnění e-mailové adresy:
💸 Pokud pro vás bylo toto vydání užitečné, nepřišla má práce vniveč! Zóna zlomu je volně přístupná pro všechny, gratis. Můžete mě ale pozvat na kafe platbou na účet 2465983173/0800 nebo přes Wise (€) 💸
Máte tipy na obsah? Napište mi na martin@zonazlomu.cz.
DeepSeek sice stále využívá čipy od Nvidie, ale jen 2 000 místo obvyklých 16 000 a více
Zde záměrně zjednodušuju, abych zdůraznil kontrast mezi různými přístupy k energetickým zdrojům. Čína skutečně masivně investuje do obnovitelných zdrojů, ale problém je komplexnější – čínská energetická bilance stále zahrnuje vysoký podíl uhlí. Nejde o to tvrdit, že DeepSeek je ekologičtější než OpenAI, ale spíš poukázat na to, že země s jinou geopolitickou strategií může mít lepší možnosti využití bezemisní energie do budoucna. Tato dynamika může změnit pravidla hry, a to je něco, co bychom neměli ignorovat.
V ten moment bude rozhodovat účel využití; využití k optimalizaci různých (energeticky náročných) procesů může vést k úsporám vs. využití pro zábavu k úsporám spíše nepovede. Pokud vás rebound effect zajímá, těšte se na příští, možná přespříští long-read, kde ho vysvětlím více.
Člověka samozřejmě hned napadne, jak mohou doslova „všechno všude” spočítat. Bylo to takto: v případě biomasy šlo hlavně o rostliny, které tvoří cca 90 % veškeré biomasy, a existující propočty se opírají o dálkové snímkování Země, inventáře a modely. U antropogenní masy pak vycházelx z globálních datových sad, kde se soustřeďují data z účetnictví o vytěžených (vstupy), uskladněných a jako odpad vyhozených (výstupy) materiálech.