Ancestrální budoucnost
Dozvíte se, co slibuje ekomodernismus, co se skrývá pod souslovím 'ancestrální budoucnost' a jak proběhl můj workshop o tradičním ekologickém vědění na letní škole o udržitelnosti.
Kolik hodin týdně strávíte konzumací zpráv?
Cítíte, že to překotné dění doma a v zahraničí stíháte sledovat?
A věnujete všem zprávám stejnou pozornost, anebo jsou některé, které vás zvláště pobuřují či excitují a dožadují se nějaké vaší reakce, čili větší porce vašeho času?
Pozornost je možná to nejcennější, co máme. Pro nás mladé rodiče určitě. Nutí nás to nemrhat jí na vzdálených událostech, kterými jsme každodenně bombardováni, ale které nemůžeme přímo ovlivnit. A usměrnit ji do péče o nás, o naše blízké a hlavně do cílevědomé systematické práce na poznávání a regeneraci světa, který obýváme.
Před dvěma lety se mi povedla jedna věc.
V Krkonoších jsme s právnickým spolkem uspořádali mezinárodní letní školu o udržitelnosti. 10 dní nabitých semináři o příčinách a důsledcích klimatické krize a také kritických pohledů na nabízená řešení - včetně exkurzů do ekonomické demokracie a moderní měnové teorie. Ohlasy byly velmi pozitivní.
Jenže zatímco jsme se přesouvali ze seminární místnosti do lesa a z lesa do sauny, ovládl mě pocit, že jsme na něco důležitého zapomněli. Že nad strategiemi k udržitelnosti tady diskutujeme my, Evropané a Evropanky, a že se tváříme, jako by právě naše strategie, naše hodnoty a představy o pokroku měly být univerzálně platné. Anebo ještě hůř: že západní ideje a řešení automaticky přejímáme, přestože se třeba sami se Západem plně kulturně neidentifikujeme (říkají tomu sebekolonizace). Na té letní škole zkrátka úplně chyběly perspektivy těch, kteří obývají docela jiné kulturní světy.
Zdálo se mi to být intelektuálně nepoctivé. Chtěl jsem to napravit. A tak se letos letní škola o udržitelnosti opakovala. A tentokrát jsem pozval akademiky z Amazonie, Blízkého Východu a - ano - také z Česka coby pevné součásti CEE regionu s jeho kulturními specifiky.
Proč považujeme západní představu o pokroku za univerzální metr pro celý svět? Tady je několik postřehů z tohoto mého pedagogického experimentu v Krkonoších.
Climate Fresk nikdy nezklame
Climate Fresk (klimatická mozaika) je vzdělávací karetní hra, při které se účastníci učí o příčinách, souvislostech a dopadech změny klimatu tím, že se je snaží dát do příčinných vztahů.1 Totiž, příliš dechu jsem v minulosti vyplýtval na diskuzi o řešeních s někým, kdo nechápe rozsah, hloubku, intenzitu, zkrátka podstatu původního problému. Climate Fresk je super způsob, jak se k tomuto pochopení přiblížit.
Hra mapuje vliv změny klimatu na biosféru (okyselování oceánů, úbytek biotopů), veřejné zdraví (hladomory, tropické nemoci) a vůbec na fungování komplexní civilizace. Mezi 42 kartami existuje tolik vazeb, že je málokdo dokáže správně popsat sám (mezi účastnictvem navíc převažovali lidé studující společenské a ne přírodní vědy). Hra je ale týmová a spolupracující jednotlivci brzy zjistí, že důležitejší než to, co nevědí, je to, čím mohou k řešení přispět.
Při této konkrétní facilitaci hry jsem účastníky upozornil na fakt, že hra nechává stranou, jak narušení ostatních částí Systému Země (např. oběhu fosforu a dusíku nebo ztráta biodiverzity) zpětně dopadá na onen klimatický systém - jinými slovy, vyzdvihl jsem polykrizi jako celek vzájemně provázaných a vzájemně prohlubujících se krizí. Upozornil jsem je na nedávno vydaný Global Environment Outlook (GEO-7), kde jsou vytučněny
1. změna klimatu jako efekt toho, jak nakládáme s energií,
2. rostoucí znečištění jako efekt toho, jak nakládáme s materiály, a
3. ztráta biodiverzity jako efekt toho, jak nakládáme s půdou.
V závěru jsme sdíleli, jakým způsobem na nás tohle povědomí dopadá. Účastníci často zmiňovali, že se cítí zachváceně (overwhelmed), úzkostlivě, frustrovaně, naštvaně, vyděšeně nebo rezignovaně, ale taky třeba motivovaně tím, že se necítí být sami a vidí kolem sebe schopné lidi, kteří si hloubku problému uvědomují a snaží se s tím něco dělat. Dostat z nich tato svědectví nicméně nebylo jednoduché. Mohl jsem zdůrazňovat, kolikrát jsem chtěl, aby mluvili o svých emocích (“Cítím, že…”) - stejně se dali automaticky do domněnek, názorů a úvah. Ani tato skupina nebyla schopná své emoce neobcházet a pracovat s nimi.
Další metou je pochopení podstaty problémů druhého řádu, tj. problémů ne “druhořadých” ve smyslu méně důležitých, ale problémů, které jsou způsobeny řešením původního problému (tzv. problem-shifting) a jsou neméně významné (např. když problém nuly na účtu dnes řeším spotřebitelskou půjčkou bez vidiny vyššího výdělku zítra). K tomu jsem potřeboval nejdřív dodat přednášku o tolik oblíbeném ekomodernismu - tezi, že ekonomický růst a technologické inovace povedou k růstu životní úrovně a současně k řešení ekologických problémů. A protože najít někoho s akademickým pozadím, kdo by byl ochoten tuto obecnou tezi obhájit, se ukázalo být překvapivě náročné (a samo o sobě výmluvné), musel jsem to zkusit sám.
Díky, že jste se mnou v Zóně zlomu 🌋
Zónu zlomu můžete podpořit zasláním libovolné částky na účet 2465983173/0800.
Ekomodernismus
Nasadil jsem si tedy čepičku ekomodernisty, vytáhl grafy k environmentální Kuznetsově křivce, S-křivce a decouplingu a taky zprávy o vzrušujících vynálezech v energetice, odpadovém hospodářství nebo syntetické biologii. Mluvil jsem o potřebě elektrifikace a znovyužití odpadních produktů, a to jak na úrovni jednotlivých technologií (např. v jedné budově), tak na systémové úrovni (např. centrální zásobování odpadním teplem z datového centra). Argumentoval jsem, že pokud regulace a trhy poskytnou zeleným investicím vhodné podmínky, začne se mít lidé i jejich životní prostředí (nejdříve v tzv. rozvinutých ekonomikách a později s trochou mezinárodní pomoci i ve zbytku světa). Přiznám se, že jsem si v ten moment připomněl, proč jsem se k ekomodernismu dříve hlásil. I někteří studenti a studentky v tu chvíli vypadali naplněni optimismem.
Této tezi dále pomohla přednáška dr. Vojtěcha Koteckého. Kotecký mluvil o tom, jak problémy v zemědělství a vodním hospodářství vyřešíme tím, že zpoplatníme staré nešetrné postupy a výnosy pošleme do podpory přírodě blízkých řešení (nature-based solutions) a environmentálních inovací. Věděli jste, že už existují samořídící zemědělské stroje, které s pomocí senzorů sbírají exaktní informace o stavu zemědělských plodin a s pomocí AI vyhodnocují vhodnou péči, kterou potom sami exekuují? Že díky farming robotics se možná monokultury stanou minulostí a pole budou svítit paletou barev různých plodin? Tohle a mnohem více máme na dosah ruky. Co je potřeba, jsou podle ekomodernismu hlavně správně alokované peníze - peníze do R&D, do regulace a finančních pobídek.
Ekomodernismus však způsobuje několik problémů druhého řádu. Tím neznámějším asi je, že zvyšování efektivity zlevňuje spotřebu a to bez dalšího vede k vyšší celkové spotřebě (Jevonsův paradox), tedy dalším ekologickým tlakům. My se ale zaměřili na jiný z nich.
Materiálová náročnost transformace podle ekomodernismu
Odhaduje se, že při současné velikosti globální ekonomiky a jejím předpokládaném růstu vzroste do roku 2050 celková poptávka po mědi, kobaltu, lithiu, niklu, stříbru a dalších kritických surovinách 16x oproti roku 2020. Jedna často zmiňovaná loňská analýza uvádí, že jen uspokojení poptávky po bateriích v roce 2030 si ve světě vyžádá otevření téměř 300 nových dolů a lomů nad rámec těch už v provozu. Těžba kovových rud a vzácných zemin je typická vysokou neefektivitou (pro 1 tunu čistého kovu je třeba vytěžit v průměru 100 tun nosné horniny) a toxicitou (v deponované odpadní hornině bývají toxické látky) a musí jí ustupovat cenné ekosystémy a domorodé komunity. Kolega Diego Marin na svém semináři upozornil, že 54 % ze známých rezerv kritických minerálů se nachází v oblastech osídlených domorodými obyvateli.
Pro těžařský sektor to vytváří komplikace, kvůli kterým se část z něj přeorientovala na těžbu mořského dna. O hlubinách oceánů a ekosystémech tam se nacházejících ovšem nevíme o moc víc než o hlubokém Vesmíru - uvádí se, člověk na vlastní oči prozkoumal jen 0,001 % tohoto světa. Víme ale, že se tam nachází přesně neurčené, ale pravděpodobně obrovské množství cenných kovů, slepených ve vysokých koncentracích do tvaru “polymetalických hlíz” (polymetalic modules). S tím jak mizí technologické bariéry jejich těžby, sílí také tlak vědecké obce na odložení startu prvních těžebních projektů do doby, než o tamních ekosystémech zjistíme více - alespoň 10-15 let (kdo sleduje aktuální dění okolo ISA, tak ví). Ohroženy by byly nakonec nejen druhy fauny a flory, které lidstvo ani nemělo šanci objevit, ale na řadě míst i populace ryb, na jejichž lovu odjakživa závisela obživa a ekonomika přímořských lidských společenství.
Co na to ekomodernista? Řekne, že spotřebitelé, zákony a diplomatický tlak musí nejhorším excesům při těžbě kritických nerostů zamezit, ale že ty materiály pro transformaci potřebujeme a pokrok nelze zastavit. Takové je totiž pojetí pokroku charakteristické pro globální Západ: pokrok je synonymem technologických inovací, které zvyšují ekonomickou produktivitu společnosti.
Pokrok a udržitelnost: perspektivy domorodých kultur
Tohle naivní pojetí pokroku nejen že je problematické samo o sobě, ale především zdaleka není sdílené tisíci kulturami globálního Jihu a Východu. Jistě, nechci to zjednodušovat: každá z těch kultur bude mít svůj vlastní hodnotový mix, který bude málokdy úplným axiologickým opakem západního pojetí, a nadto to budou kultury nesourodé, roztříštěné do různých odstínů. Na svých vlastních kulturních periferiích budou vzhlížet k západnímu pojetí pokroku jako lákavé snaze uniknout smrti a materiálnímu nedostatku - čili se budou do západního pojetí sami integrovat.
I tak můžeme poukázat na mnoho ryzích příkladů domorodých2 alternativ k západnímu pojetí pokroku: zosobňují je původní Māori obyvatelé Nového Zélandu, Sámi obyvatelé severní Skandinávie, lid Kogi na území Kolumbie nebo lid Krenak v jihovýchodní Brazílii, ze kterého jsme měli na letní škole i hosta, právního antropologa Edsona Krenaka.
Pro všechny tyto kultury nejsou “progresivisti”, kteří usilují o osamostatnění lidí vůči přírodě, ničím jiným než nevyzrálými dětmi. Všechny považují živý svět za něco, co má nenahraditelnou hodnotu. Všechny odpovídají na Frommovo Mít nebo být? rezolutním Být! Všechny jsou dědici odlišného systému bytí (ontologie) a odlišného systému poznání (epistemologie), než které formují myšlení konzumentů západní kultury.
Udržitelnosti se podle nich nedosahuje technologickým rozvojem, ale dobrými vztahy s okolním živým světem.
Snažím se si sám pro sebe domorodé kultury neromantizovat. I ony dokázaly místy překračovat regenerační kapacitu místa. Jejich myšlenkový systém může okamžitě zafungovat v podmínkách nízké komplexity; lidský superorganismus ale dnes díky akumulaci přebytků narostl do takové velikosti, že potřebuje překračovat regenerační kapacitu Země už jenom proto, aby svá města, sítě nebo dopravní prostředky vůbec udržoval v chodu (jako Otesánek). Jinými slovy, klíčem k udržitelnosti nemůže být, že se superorganismus najednou celý stane Sámi nebo Māori, protože úplně chybí přechodová fáze - odtučňovací kúra - která superorganismu umožní opustit současný rovnovážný stav bezpečně.
Pedagogickým cílem letní školy nebylo nic menšího a nic většího než upozornit účastnictvo na platnost jakési obecné teorie relativity v diskursu o udržitelnosti: že si své vlastní názory neutváříme “pohledem odnikud”, nýbrž naloženi v partikulárním kulturním guláši, kterého jsme součástí.
Tradiční ekologické vědění a tichá udržitelnost
Povědomí o tom, jak žít v dobrém vztahu s okolním živým světem, je součástí tradičního ekologického vědění (Traditional Ecological Knowledge - TEK). Je to soubor znalostí a zkušeností, který se váže k socio-ekologickému systému v určitém místě a který se přenáší uvnitř kultury. Napadlo mě, že místo abych účastnictvu TEK popisoval, vytvořím cvičení, kterým si ho osahají.
V prvé části cvičení, kterou jsem nazval Take (Vzít si), jsem je poslal proto ven, aby ve skupinách v blízkém okolí chaty hledali zdroje jídla, vody, léčiv a materiálů, které jsem předem vytipoval, zachytil na plánku a jednou větou popsal jejich vlastnosti (a příp. aby identifikovali další). Jedním z nejsilnějších momentů tohoto workshopu byla práce s jazykem. Místo toho, aby věci škatulkovali do suchých vědeckých termínů, měli jim studenti na základě mých popisů dát vlastní jména. Povzbudil jsem je, aby nepoužívali jen podstatná jména, ale pojmenovávali je slovesně a vztahově - podle toho, jakou roli hrají v ekosystému nebo co pro ně v danou chvíli znamenají. Takto se třeba z kontryhele obecného, byliny užívané na podporu trávení, při gynekologických potížích a k hojení ran, stal “heal-all” (“všeholék”), ale výmluvný je tady i jeho lidový anglický název Lady’s Mantle. Všem zdrojům, které si z okolí bereme, jsme každopádně obecně říkali “dary” (gifts).
V druhé části cvičení nazvané Give (Dát) se účastnictvo mělo zamyslet: Pokud si odsud něco vezmeme pro naplnění svých potřeb, co musíme tomuto ekosystému vrátit, aby fungoval i pro budoucí generace? Byla zmíněna mozaikovitá seč louky, sázení stromů, kompostování, ale i obecné pravidlo, že si vezmu jen tolik darů, kolik skutečně potřebuju. Studenti dostali za úkol zachytit své TEK ve formě, která je živá a snadno se šíří: skrze písně, básně a aforismy. Ty potom performovali před ostatními a následovala reflexe, kde všichni tu zkušenost hodnotili velmi pozitivně.
Na celý workshop jsem se je ostatně snažil naladit tím, že si před ním měli o samotě projít mindfulness cvičením, které jsem pro ně navrhnul a nahrál jako zvukovou stopu.
K přednášce o TEK na Blízkém východě jsem pozval profesora z American University of Beirut Ramiho Zurayka, který mluvil o tom, jak premoderní arabské zemědělství a vodní hospodářství vycházelo z intimního vztahu s krajinou a z respektu k tomu, co krajina dává a jak je k ní žádoucí a zakázané se vztahovat. O tom, jak tomu byl přizpůsoben hodnotový systém (morální princip spravování - khilāfa), předpisy (např. daňové zvýhodnění pro agrolesnictví) a jak celý nepsaný systém zachytil v roce 1731 učenec Al-Nabulsi, k jehož textům se dnes výzkumnictvo vrací.
Trojpolní systém, udržování mezí a remízků, výmladkové lesy, občiny, přizpůsobení zemědělských prací přírodním cyklům, jak zachycovaly pranostiky, a další aspekty naší kultury svědčí o tom, že něco podobného dlouho fungovalo i u nás. O tom jsme ale přednášku neměli. Měli jsme ji o tiché udržitelnosti, tedy o potravinovém samozásobování, kutilství a dalších každodenních praktikách, které sice mají nižší ekologickou stopu než jejich tržní alternativy, ale to není ten důvod, proč se v nich lidé angažují. Lidé prostě mají zahrádky nebo dílny, protože je to baví. O prokazatelném mýtu, že na nich pracují jen z ekonomické nouze, promluvil doc. Petr Jehlička.
Rozdíl mezi TEK a tichou udržitelností je v tom, že zatímco TEK je silně svázaná s místem, praktiky tiché udržitelnosti bývají přenositelné. Na druhou stranu, zatímco TEK je cílevědomé a systematické orientování se k živé přírodě, tichá udržitelnost je spíše substitutem spotřeby ve volném čase u lidí, kteří mají přístup k půdě a času. Nebojuje se systémovými emisemi těžkého průmyslu, dopravy, chemické výroby ani elektrických sítí. Pokud lidé pěstují rajčata pro radost, stále k tomu využívají infrastrukturu, nářadí a materiály vyprodukované globálním tržním hospodářstvím.
Závěrečné reflexe
Jestliže o ekomodernismu můžeme říci, že je to jen nedokonalá strategie systémové změny, protože způsobuje problémy druhého řádu optimalizací nevhodných parametrů, tak tichá udržitelnost a TEK takovými strategiemi ani nejsou (ostatně je tak jejich praktikanti ani sami nechápou). Vydávat tyto praktiky za úplně jiný přístup k udržitelnosti by mohlo odvádět pozornost od nutné strukturální transformace ekonomiky. Přesto - jiné perspektivy to jsou. A jak zpívá Ventolín, změna perspektivy dělá divy.
Možná je pravda, že místo ozelenění trhu jednoduše potřebujeme méně trhu: zpomalit, brát si více z méně, sdílet, uvádět zpátky do oběhu. Pak bychom potřebovali najít strategii systémové změny, která tato vodítka přenáší do všech sfér ekonomiky.
Tichá udržitelnost a TEK sdílí to, že pracují s tím, co už funguje - co generacím před námi pomáhalo uspokojovat jejich základní potřeby a přitom udržovat rovnovážný stav s okolním živým světem. Přestože v tom třeba není žádná příležitost peněžního výdělku a ekonomického růstu.
Lekcí letní školy nebylo odmítnout pokrok, zahodit technologie nebo nahradit vědecké poznání mystikou. Podtitul Ancestral Future, který jsem pro letní školu navrhnul, pro nás byl spíše pozvánkou k opuštění iluze, že západní myšlení má na řešení polykrize monopol a že nás z nejistoty vytáhne přesně tentýž způsob uvažování, který nás do ní přivedl. Z Krkonoš jsme neodjížděli s hotovým návodem na spásu světa, ale s poctivějším vědomím vlastních slepých skvrn. Možná totiž udržitelná budoucnost nezačíná jen dokonalejším technologickým řešením, ale především ochotou pěstovat intelektuální pokoru - naslouchat odlišným kulturám, ctít paměť krajiny a hledat cestu tam, kde se odvaha k inovaci potkává s respektem k životodárným vztahům, které nás přesahují.
Zvyšující se koncentrace CO2 v atmosféře způsobuje skleníkový efekt, ten zase zvyšující se teplotu moří, to vede k tání mořských ledovců a tání mořských ledovců nevede ke zvyšování hladiny moří, ale ovlivňuje albedo efekt povrchu Země.)