#5 Tady je zastavíme!
Klimaskepse ‖ Ke společenské změně může stačit 25 % podporujících ‖ Rizika spojená s globálními potravinovými systémy ‖ Radikalita vs. extremismus (ještě jednou)
Tak to tady máme zase. Stačilo pár chladných dní a klimatičtí skeptici jsou na nohou. Chladný červenec jen znejistil část obyvatelstva zmatenou dezinformačními kampaněmi a cynickými osobnostmi ve veřejném prostoru. Vyvolalo to potřebu mediálních rozhovorů s meteorology a dalšími přírodovědci ve snaze vysvětlit rozdíl mezi počasím a klimatem, krátkodobým a dlouhodobým průměrem (třeba tady nebo tady). A co si za to odborníci vysloužili? Osočení z paternalismu - třeba ve Facebookovém příspěvku prof. Mileny Bartlové, podle které přece nejde „zpochybňovat reálnou zkušenost lidí” a „vysvětlovat nadřazením průměru nad pocity”.
Prof. Bartlová má v něčem jistě pravdu. O riziku odcizení vědy od lidské zkušenosti bylo i minulé vydání Zóny zlomu. Informace o počasí, které vnímáme, putují nejdříve přes primitivní části mozku zpracovávající emoce; přítomnost strachu, bolesti nebo nejistoty tím pádem ovlivní, jak je zpracujeme. Každý jsme pod vlivem konfirmačního zkreslení - tendence upřednostňovat informace, které potvrzují naše přesvědčení. A to nás může vést k tomu, že raději uvěříme grafu od herního designéra Daniela Vávry než analýze odborníků z ČHMÚ, a to přestože Vávra očividně manipuluje s daty. Pokud cítíme, že je chladno, a chceme věřit, že není tepleji, žádná data nás nepřesvědčí o opaku.
Není ale právě to důvodem přestat se v médiích tvářit, že existence nebezpečné změny klimatu je něčím k diskuzi? Pozor: ta diskuze tady samozřejmě dlouho byla. K vyřešení nejasností byl v roce 1988 založen Mezivládní panel pro změnu klimatu („mezivládní”, protože jeho složení a fungování určovaly všechny členské státy), který už v 1. zprávě z roku 1990 uvedl, že lidské aktivity zvyšují koncentrace skleníkových plynů a že lze pozorovat známky oteplování. V dalších zprávách pak důkazy sílily až k současnému jednoznačnému závěru o lidském vlivu a později bohužel i k závěrům o podcenění hloubky krize. Vědeckému konsensu se musely přizpůsobit i světové dezinformační kampaně (financované ze zdrojů fosilního průmyslu), které se místo popírání klimatické změny začaly soustředit na zdržovací taktiku. Přesto se ještě teď našla skupina českých senátorů,1 která poslala Ústavnímu soudu bez vyžádání své stanovisko, v němž popírá, že by člověk klima nějak ovlivňoval - nebo že by vůbec hrozilo jakékoli nebezpečí.
Nad tím už nestačí jen kroutit hlavou, nazvat to hloupostí nebo arogancí. To už je příliš dlouho příliš málo. Je potřeba nazvat to tím, čím to je: útokem. Útokem nejen na naši kolektivní schopnost dělat racionální soudy o světě a zodpovědně reagovat, ale především útokem na nás, kteří chceme žít v bezpečném klimatu, které provázelo celý vývoj lidské civilizace, a být ušetřeni způsobení jeho rozvratu ještě v tomto století. Protože útok to je, a to kdykoli, kdy popírání přichází z pozice moci, vlivu nebo odpovědnosti - ať už z nevědomosti, nebo záměrně. A je normální na to konto cítit bolest nebo hněv. Je normální označit popírání změny klimatu veřejně za útok na nás a pokud přichází od politika, vyzvat ho k vysvětlení, nebo rezignaci.
Není pochyb, že popírači si odezvu sami vyloží jako útok proti nim, stejně jako si tolik potřebnou klimatickou politiku vykládají jako ohrožení svého komfortu a investic nebo komfortu a investic svých voličů. Jinými slovy, může to vést ke konfrontaci. Kdokoli ale ví aspoň trochu o mezilidských vztazích, ví, že konfrontace je zdravá. Pomáhá nám pojmenovat a nastavit si vlastní hranice. Nabízím k úvaze, jestli tohle není ta hranice, kterou potřebujeme po červenci 2025 nastavit. Jasně říct, že popírání nebezpečné změny klimatu je v tomto okamžiku útokem na integritu nás všech. Není to signál k přesvědčování. Je to signál k sebeobraně.
Myslím, že tenhle závěr snese i trochu patosu z úst spartského vojevůdce ve filmu 300:
„This is where we hold them.” Tady je zastavíme.
Díky, že jste se mnou v Zóně zlomu 🌋
Zónu zlomu můžete podpořit zasláním libovolné částky na účet 2465983173/0800 nebo přes Wise (€) 💸
🕰️ Čas čtení: 15 minut
Přežvýkaný výzkum 🔬
🧠📉 #tippingpoints Tento odborný článek je často citovaný v literatuře o pozitivních bodech zlomu. Autoři provedli online experiment se skupinou 20–30 účastníků, které rozdělili do dvojic a žádali je, aby přiřadili slovo k zobrazenému objektu. Shoda byla odměněna, neshoda penalizována. Účastníci tak byli motivováni postupně se sladit na společných pojmenováních.
Jakmile se v celé skupině spontánně ustálila určitá konvence (např. že „tři tečky a půlkruh“ znamenají „tvář“), výzkumníci mezi ně nasadili několik „spiklenců“ – malou, ale koordinovanou menšinu, která prosazovala vlastní názvy. Ukázalo se, že pokud jejich podíl zůstal pod 25 %, většinová konvence se udržela. Jakmile ale podíl spiklenců překročil 25 %, ostatní se začali k alternativě přidávat.
„Bylo dosaženo bodu zlomu a menšina změnila zavedenou konvenci.“ Najednou byli „divní“ ne spiklenci, ale ti, kdo se drželi starých názvů. Autoři dodávají, že v reálném světě může být změna obtížnější – mimo jiné kvůli hlubším psychologickým vazbám na status quo. Přesto podle nich platí, že i u konzervativních účastníků byly body zlomu dosažitelné, když se počet spiklenců jen nepatrně zvýšil. Podobné závěry přináší i jiné výzkumy – například o genderových konvencích ve vedení firem. I tam se ukazuje bod zlomu kolem 30 % zastoupení nových vzorců chování.
🥵🌾 #food Potraviny dál zdražují. Často se mluví o vlivu cen energií nebo maržích obchodníků. Méně už o vlivu změny klimatu. Tu si jako jednu z příčin vzal pod lupu mezinárodní výzkumný tým, který zkoumal dopady 16 extrémních klimatických událostí z posledních let na ceny potravin. Výsledky jsou znepokojivé: růst cen potravin patří ve světě mezi druhé nejčastěji zmiňované důsledky změny klimatu – hned po samotném oteplování.
Například olivový olej zdražil o 50 %, když jižní Evropu zasáhlo bezprecedentní sucho v letech 2022–2023. Za astronomickými cenami kávy a čokolády stojí vedra a sucha v Brazílii a západní Africe z roku 2024.
Mezi hlavní důsledky růstu cen potravin výzkumníci zařadili: podvýživu (zejména v chudších domácnostech), zdravotní rizika (kvůli zhoršenému jídelníčku), vysokou inflaci (která dopadá hlavně na slabé ekonomiky) a rostoucí politické napětí. Tyto projevy zároveň prohlubují sociální nerovnosti a podporují migraci z klimaticky zranitelných regionů.
Globální potravinové systémy jsou podle expertů křehké a chybí jim schopnost reagovat na klimatické šoky. Publicista George Monbiot na konferenci v Exeteru shrnul, že otřesy budou pokračovat – potravinovým trhům totiž chybí diverzita (soustředění na několik málo plodin), modularita (ovládá je pár korporací) a rezervy.
⚖️🧩 #policy Říká se: „musíme snižovat emise.“ Ale jak to mají státy vlastně udělat? Skrze regulace, finanční incentivy, vzdělávání – nebo jinak?
Jedna mezinárodní studie, která vzbudila velký ohlas, analyzovala 1500 opatření ke snižování emisí ve 41 zemích mezi lety 1998–2022. Skutečně efektivních z nich bylo jen 63. Výzkumníci nejprve identifikovali období s velkými poklesy emisí a poté pomocí strojového učení přiřadili zásluhy konkrétním opatřením.
Použili metodu rozdílů v rozdílech (difference-in-differences), která umožňuje oddělit vliv daného opatření od ostatních faktorů. Nejúčinnější byly kombinace opatření – např. v sektoru budov spojení přísných stavebních norem s dotacemi a energetickými štítky.
Výzkum také ukázal, že ekonomické pobídky (daně, dotace, půjčky) obvykle fungují jen v zemích, kde trh není hrubě pokřivený – což se o mnoha tzv. „rozvíjejících se“ ekonomikách říct nedá.
Autoři studie varují, že i kdyby se všechna dosavadní úspěšná opatření zopakovala do roku 2030, pro splnění cíle Pařížské dohody to nebude stačit. Potřebujeme víc – a potřebujeme to rychle.
Ekologické body zlomu
Už jste četli poslední big read věnovaný nejnovějším poznatkům Earth System Science? Pravděpodobně ano - Ekologické body zlomu se rychle staly nejčtenějším textem na Zóně zlomu. Ale kdyby náhodou ne, tak se připravte na klimatologickou jízdu a klikněte sem 👇🏻
Česko v zóně zlomu 🦁
“Klimatickou změnu chápu jako nepochybný fakt, který by se mohlo podařit zmírňovat, především však jde o to se na ni adaptovat. Může mít zásadní dopad na právo, které reflektuje určitý stav světa, včetně důrazu na vysokou míru ochrany soukromého vlastnictví. To souvisí s evropským individualismem jako civilizačním výdobytkem.”
To napsal ústavní právník prof. Jan Kysela pro server Seznam Zprávy, který se ptal osobností, co by mělo být prioritou budoucí vlády. Profesor Kysela k individualismu a vlastnictví pokračoval:
“Změní-li se však zásadně stav světa (teplota, půda, voda), bude udržitelné i takové nastavení práva? Nebude zesilovat tlak na společenskou funkci vlastnictví v tom, co se svými nemovitostmi musíme, a naopak nesmíme dělat? Podobně jsme to viděli během migrační krize, kdy se mechanismy určené pro zvládání řízení o právním postavení stovek a tisíců osob ukázaly být nefunkčními při pohybu řádově vyššího počtu osob.”
Tato slova stojí za povšimnutí. Lze je číst dvěma způsoby. Zaprvé, prof. Kysela by tím mohl myslet, že pojetí vlastnictví se v čase mění “se stavem světa”. Co fungovalo před klimatickou krizí, nemusí fungovat teď. Vlastnictví by tedy bylo nutné chápat jinak, což by se mohlo projevit i na rozhodování soudů o něm. Blížilo by se to mému pohledu. Jak ale svého váženého učitele znám, pravděpodobnější je druhé čtení: pojetí vlastnictví se samo od sebe nemění; vždy je potřeba najít politickou podporu pro jeho změnu. Když “můj dům, můj hrad” přestává fungovat, je potřeba změnit zákon, tak jako se po migrační krizi muselo upravit azylové právo. Dává to smysl i proto, že prof. Kysela pokračuje zmínkou o klimatické žalobě a její snaze obejít zákonodárství, když se politická vůle ke změnám nenajde.
Přesto si říkám: nejsou slova prof. Kysely náznakem určitého právního procitnutí? Není to zvědomění, že jedním z hlavních motorů ekologické destrukce není jen současný způsob, jakým s “majetkem”2 nakládáme, ale individualistické pojetí vlastnictví vůbec? Podobné zvědomění se v kritických zahraničních diskurzech objevuje už velmi dlouho. Je osvěžující pomyslet, že bychom jej mohli pozorovat i u nás.
Nebo co myslíte vy? Budu rád, když mi to napíšete do chatu.
Ve své letošní výroční zprávě se BIS zaměřila na “radikalizaci mladistvých”. Upozornila na vliv sociálních sítí, které mohou mládež krmit radikálním obsahem a přes které je kontaktují zahraniční extremistické skupiny. Jakkoli si to téma pozornost určitě zasluhuje, použitý slovník bohužel pokračuje se zmatením pojmů “radikální” a “extremistický”, o kterém jsem zde psal dříve:
“Radikální” z definice znamená jít po samé podstatě problému. Být radikální znamená připustit si, že žijeme v statusu quo, který je sám o sobě extrémní: extrémní sociální nerovnosti, extrémní násilí, extrémní počasí, extrémní nároky na duševní zdraví atd. Radikálové se často zaměňují s extremisty, ale je to nesmysl. Extremizují se zatracenci: lidé osamělí, zoufalí, zranění nebo zmatení. Radikalizují se svědci: lidé citliví, vnímaví, rozhořčení nad nespravedlností a rozčarovaní z nefunkčnosti inkrementálních změn. Extrémisté sahají po jednoduchých řešeních a násilí; radikálové usilují o vnitřní transformaci komplexní společnosti nenásilnou cestou.
Dvě desítky mladistvých sledovaných BIS se loni neradikalizovaly, nýbrž extremizovaly. Jak píše sama BIS, jsou to “osoby vyloučené z kolektivu”, “fascinované násilím” nebo ideologií, a to buď pravicovým extremismem nebo islamistickým fundamentalismem. Praktický problém se zaměňováním extremistického za radikální je inflace pojmu: jeden z nich tím připravíme o jeho význam. Lze to vidět na str. 11, kde BIS označuje výzvy univerzitám k ukončení podpory univerzit v Izraeli za radikální. Pokud byly tyto výzvy (jako třeba tato od Iniciativy za kritickou akademii) radikální, jistě to nebylo proto, že by tíhly k násilí nebo ideologii. Ve skutečnosti vycházely z přesného opaku: z odsuzování násilí na nevinných lidech, zejm. motivovaného ideologií Sionismu.
Extremismus je krajní forma radikalismu. Všechno, co je extremistické, je radikální, ale ne všechno, co je radikální, je nutně extremistické. Radikální myšlenky najdeme napříč ideovým spektrem a jsou typické hlubokou kritikou současného pořádku, aniž by jej nutně chtěly svrhnout násilím, nebo jej nahradit jedinou ideologií.
Na obranu BIS, považování radikality za něco “extremistického” je symptomatické v celé naší společnosti. Zdá se, že radikální myšlenky přítomné v různých ideových proudech - od transhumanismu po ekofeminismus - kritizují především ti, kteří jim vůbec nerozumí. Ne nepodobně těm, kteří brojí proti fungování Evropské Unie, aniž by o něm cokoli věděli. Inklinují pak k odmítání radikálních myšlenek ne kvůli jejich obsahu, ale kvůli tomu, že narušují jejich pocit bezpečí a osobní echo chamber - nemají totiž ve svém okolí nikoho, kdo by aktuální společenskou smlouvu kritizoval.
V tomto světle by bylo důvodem k oslavě, kdyby se mladí lidé u nás radikalizovali (a ne extremizovali) - kdyby se stejně jako prof. Kysela ptali, jestli může současné pojetí vlastnictví fungovat v době klimatické krize a jestli je normální nevydělat si ani tvrdou dřinou na průměrný byt. Kdyby nic jiného, byl by to důvod oslavovat, že se snaží myslet sami za sebe.
Příště:
📖 Big-read: Společenské (pozitivní) body zlomu.
🔬 Přežvýkaný výzkum: Jaká přeshraniční rizika může přinést dekarbonizace světové ekonomiky?
Martin Abel, analytik AMO klima
Podle serveru Epoch Times se pod stanovisko senátorů podepsali Tomáš Jirsa, Zdeněk Hraba, Vladimíra Ludková, Lumír Aschenbrenner, Martin Červíček, Jiří Oberfalzer, Jaroslav Chalupský, Jan Paparega, Marek Slabý a Pavel Fischer.
Tj. poli, zvířaty, lesy, budovami, stroji, duševním vlastnictvím atd. (v míře, v jaké to, např. zvířata, lze za předmět vlastnického práva v římskoprávním smyslu vůbec považovat.