Čtvrtý trimestr
Co mě naučil Sosáček ‖ Sabotáže ‖ Smlouva k odsunu fosilních paliv ‖ Kdo přijede na letní školu?
Tohle je Sosáček:
Narodil se před 2 měsíci. Po nespočtu hodin opakovaného
krmení, odbrkávání,
utišování, uspávání,
přebalování, utírání,
koupání a nošení,
vození a kolíbání
mazání a cvičení
si ze všeho nejvíce užívám
chvíle ticha
sladkého, plodného
ticha
Teprve tehdy mi dojde spousta věcí, o kterých bezdětný Martin neměl ani páru.
Myslel jsem si, že je to takhle:
Ve skutečnosti je to spíše takhle:
Novorozeně není miminko.
Miminka jsou normální. Jsou roztomilá, zkouší si pohyby a zvědavě koukaj po okolí. Jak kdysi napsal můj oblíbenný blogger Tim Urban, novorozeně je spíše taková lidská larva, která se chová strašně divně a nejradši by zůstala v matčině lůně, kdyby mohla. Problém nastal tehdy, když lidský rod začal chodit po dvou a jeho pánev se zmenšila zatímco mozkovny rostly. Evoluce to vyřešila spuštěním porodu v době, kdy je plod sice ještě nezralý, ale dostatečně malý, aby dokázal vylézt ven. A tak plod posledních pár měsíců dozrává venku, neschopen ani normálně jíst a my rodiče se s tím musíme smířit. Prostě čtvrtý trimestr, no.
Sosáčkova bezbrannost mi byla lekcí. Lekcí, že my lidé jsme od prvního nádechu beznadějně závislí na lidech v blízkém okolí. Že ta závislost se může časem oslabovat, ale vlastně se jí nikdy plně nezbavíme. Tady je pár dalších lekcí, které mi Sosáček během chvil jeho trpělivého koukání do prázdna, než mi to dojde, daroval:
Co se netřese, není pevné. My dospělí jsme zvyklí vyhledávat stabilitu: stabilní vztahy, příjmy, vozovku, pevnou ruku, kontrolu, předvídatelnost. Uklidňuje nás... klid. Takoví se ale nerodíme. Vyhledáváme vibrace, houpání, pohyb těžiště. Jízda po dlažebních kostkách. Dynamická rovnováha. Dává to smysl, protože než jsme se my lidé v docela nedávné historii usadili, byli jsme pořád v pohybu - děti na tělech lovkyň a sběraček. Není v tom faktu vlastně inherentní moudrost, že klid nevzniká mimo nás, ale integruje se v nás působením protichůdných sil (tam a zpátky)? Že skutečná pevnost a odolnost je tekutá? Není to lekce, že co se nechvěje, není pevné, protože to uvnitř zkřehne a snadno se rozbije?
Komunikace bez symbolů. My dospělí přijímáme vjemy hlavně prostřednictvím zraku a sluchu.1 Doslova si děláme “obraz o světě”. Ani takoví se ale nerodíme. Sosáček vidí jen pár pixelů, za zvuky ještě neslyší žádné významy. Anebo vlastně ano? Rozpozná rytmus a melodii, slova asi ne. Zjistil jsem, že čím víc se u zpívání napojuju na své tělo (a ne formovaná slova), tím větší efekt to pro Sosáčka má. Na co se ale stejně nejvíc spoléhá, je jeho čich a hmat. Díky nim získává vjemy důležité pro jeho tělesný a duševní komfort: blízkost matky, teplo a chlad, mokré a suché, tvrdé a měkké... Paleta symbolů a informací, které čich a hmat dokážou přenášet, je u lidí omezená, ke komplexní mezilidské komunikaci nejsou uzpůsobeny. Co to znamená pro naši lidskost, když jsme v dětství tvarováni do vysílačů a přijímačů konvenčně uspořádaných obrazů a zvuků?
Sosáček je jako časovaná bomba. Dva tři dny se divíme, kam to mlíko mizí, až najednou BUM - plena je plena, plna, což spolehlivě určíme podle škodolibého úsměvu na Sosáčině tváři.
Časované bomby, které produkujeme my dospělí, jsou jiného kalibru. Mám teď na mysli hlavně tzv. uhlíkové bomby (carbon bombs). Kühne et al. (2022) tak označují největší projekty těžby uhlovodíků na světě, které během své životnosti vypustí >1 mld. tun oxidu uhličitého. Seznam čítá 425 projektů těžby uhlí, ropy a zemního plynu, které by společně dvojnásobně překročily vědecky doporučovaný globální uhlíkový rozpočet. Podle výzkumného týmu přitom 40 % projektů ještě ani nezačalo s těžbou.
Mimochodem, žádný český projekt sice tolik emisí nevyprodukuje, ale i u nás je velký nepoměr mezi největšími znečišťovateli a zbytkem. Pouhých 30 zdrojů (elektráren, oceláren, rafinérií, vápenek) zodpovídá za 40 % emisí ČR. Současně se koncentrují do vlastnictví několika málo firem: ČEZ, Sev.en Energy, Heidelberg Materials a pár dalších. Odpovídá to situaci ve světě, kde podle jedné loňské studie 32 fosilních korporací (obrů jako Saudi Aramco, ExxonMobil atd.) vlastní projekty, které mají na svědomí 50 % světových emisí
Andreas Malm a Wim Carton v knize Overshoot upozorňují, že podobné fosilní projekty stále lákají globální kapitál svou vysokou výnosností. Dokud zůstanou výnosnější než třeba obnovitelné zdroje, nezmizí z trhu samy (psal jsem o tom v čísle #7). Musely by být vytlačeny uměle, musela by nastat tzv. “politická destrukce fosilního kapitálu”. Národní státy, ve kterých se uhlíkové bomby nacházejí nejčastěji - Čína, Rusko, USA, Írán, Saudská Arábie nebo Austrálie - však s ničím takovým nepočítají. Nakonec, fosilní paliva jsou pro ně často významným zdrojem státního rozpočtu.
Za této situace není překvapivé, že se třeba v umění už několik let rozvíjí imaginace o alternativní cestě v podobě občanské neposlušnosti. Etické otázce, jestli ničení majetku může být legitimním nástrojem dosažení environmentální spravedlnosti, se věnuje třeba film ‘Žena ve válce’ (Woman at War). Vypráví o obyčejné sbormistryni, která se pro nečinnost vlády odhodlá k svépomocnému ničení elektrického vedení, které fosilní elektřinu přenáší. Podobné téma prozkoumává kniha a stejnojmenný film ‘Jak vyhodit ropovod do povětří’ (How to blow up a pipeline) nebo kniha ‘Ministerstvo budoucnosti’ (Ministry for the Future). Téma se ve světě řeší i na univerzitách - u nás na Fakultě humanitních studií UK, tedy předtím, než to vedení fakulty zatrhlo.
Otázka, ke které při úvahách o sabotážích nutně musíme dojít, je podle mě tato: Do jaké míry sabotáže problém řeší a do jaké se mu spíše snaží uniknout? Jedním z údělů člověka je žít ve společenství lidí, které pro sebe vždy nedělá nejlepší rozhodnutí, a to v nejistotě z budoucnosti, ke které to povede. Všichni nějak participujeme na systému, který je bytostně násilný, nemorální a nyní i sebedestruktivní, a tomuto faktu se snažíme uniknout různými způsoby. Někdo popřením, někdo lhostejností, někdo zase dílčími morálními volbami (nebudu jíst maso, nebudu létat), které pro něj zachrání dojem z vlastní svatouškosti (righteousness). Není sabotáž jen dalším příkladem téhož? Není snahou vymanit se z našeho predikamentu, mít pocit kontroly nad nekontrolovatelným a zasadit příběh zpátky do pohádkového rámce, ve kterém se staneme opěvovanými hrdiny, mučedníky nebo alespoň mistry, kteří už všechno pochopili a není čas čekat, až to pochopí ostatní?
K sabotážím fosilní infrastruktury mezitím skutečně dochází. Koncem března např. skupina lidí v Itálii přerušila elektrické vedení pro ropovod TAL. Známější jsou útoky na ropovody v Severní Dakotě z let 2016-2017. Mimochodem, tyto přímé akce nemusí infrastrukturu nutně ničit; třeba aktiviststvo na americko-kanadské hranici v roce 2016 proniklo k ropnému výměníku a jednoduše zavřelo uzávěry, čímž způsobilo výpadek dodávek ropy na několik hodin. Podobné útoky nakonec ukazují, jak křehký je vlastně energetický systém, na kterém celá ekonomika závisí.
Ale zpět k tomu řízenému znehodnocení. Mnoho očí, včetně mých, se v těchto dnech upíná do města Santa Marta, kde Kolumbie spolu s Nizozemskem pořádá konferenci s cílem dobrat se mezinárodní smlouvy o ukončení spalování fosilních paliv. V deziluzi z výsledků 30 let klimatických summitů (COP) se rozhodly s dalšími státy uspořádat paralelní jednání, jehož cílem bude mj. “zastavit nové projekty těžby fosilních paliv, a vyhnout se tak dalším uvízlým aktivům.” Součástí procesu nejsou výše uvedené petrostáty a šance zapojit je se zatím zdá být mizivá. Přesto je to významný signál, že část světa odmítá dál dělat jen křoví pro další nerušenou těžbu ropy a uhlí a chce do procesu zahrnout ty, na které výsledky klimatické politiky existenčně dopadají, tedy především domorodé obyvatelstvo globálního Jihu.
No a právě přístup indigenous communities ke klimatickým vyjednáváním bude jedno z témat naší letní školy o klimatické spravedlnosti, která se letos uskuteční ve dnech 1.-10. července. Letní škola ‘Climate Justice: Ancestral Future’ proběhne tak jako každý rok na Patejdlově boudě v Krkonoších a zajímaví lektoři a lektorky tam (v angličtině) rozeberou témata jako těžba kritických surovin na souši i na moři nebo staronové způsoby, jak žít udržitelně. Pár volných míst ještě je - nechcete se přidat (nebo neznáte někoho)?
Registrace je otevřená do 3. května 🔔 a více informací najdete na webu.
Pokud nemáme zdravotní omezení.