Mám teď za sebou schůzky s manažery CSR1 ve velkých firmách. Popisovali, jak dávají asi 1 % ze zisku na dobročinné projekty, které buď jim usnadňují byznys, nebo prostě zajímají jejich klientelu a pracující. Když jsem mluvil s CSR manažerem pojišťovny, tvrdil, že tím usilují o systémovou změnu. V tu chvíli jsem zpozorněl. On pokračoval:
“U nás v pojišťovně přemýšlíme systémově. Necílíme jen na izolované příběhy, chceme vidět plošné změny. Místo hašení požárů míříme na jejich prevenci.”
Napadlo mě, že přesně takové myšlení potřebujeme.
Pak ale začal uvádět příklady. Nedostatek klinických psychologů chce firma řešit začleněním části psychoterapeutů do systému péče. Klimatické extrémy chce řešit technickými zásahy ve zranitelných regionech. V tu chvíli mi bylo jasné, že ten manažer nemluví o systémových změnách, ale o systémových řešeních.
Rozdíl je v tom, na co se ptáme. Systémové řešení odpovídá na otázku, jak zvládat následky v systému, který je způsobil. Příkladem jsou potravinové banky: ty řeší následek, že část lidí nemá na jídlo a část potravin končí v koších. Systémová změna se ptá, proč ty následky vznikají, a řeší kořenové příčiny. Místo potravinových bank by se ptala, proč platy a sociální dávky nestačí na základní potřeby a proč potravinový řetězec produkuje tolik plýtvání - a řešila to.2
Ano, klinických psychologů je u nás málo. Těch dětských ještě méně. Ale rozvolnění pravidel pro poskytování psychologické pomoci není skutečné řešení, protože jen přidává kapacitu tam, kde chybí. Řeší nabídku péče, ale neptá se po příčinách rostoucí poptávky po ní. Podobně i adaptace na změnu klimatu zase řeší důsledky extrémů počasí, ale ne jejich hnací faktory. Obojí může být rozumné a obojí je potřeba. Jen to není změna systému. Je to jeho údržba.
Připusťme, že firmy, které krátkodobě profitují z dlouhodobého nahlodávání zdraví lidí i planety, mohou mít na takové údržbě zájem. Málokdy je ale ta ironie tak okatá jako u pojišťovny, jejíž byznysmodel je v dnešní polykrizi reálně ohrožen. Majetek v klimaticky zranitelných oblastech se totiž v současnosti stává nepojistitelným.
V pátek uběhlo přesně 20 let od vydání vlivné, sedmisetstránkové Sternovy zprávy, která na tento problém upozornila. Britský ekonom Nicholas Stern v ní ukázal, že snižovat emise skleníkových plynů vyjde levněji než nést klimatické škody. To zatřáslo tehdejším ekonomickým myšlením.
Dnes už víme, že lidé po celém světě se mohou ocitnout v situaci obyvatelstva dnešní Kalifornie, jehož majetek se vlivem změny klimatu stává z velké části nepojistitelným, a škody tak musejí nést sami. Zajišťovna Swiss Re vyčíslila škody, které v roce 2025 způsobily přírodní katastrofy a které nebyly vůbec pojištěné, na 424 mld. USD. To jsou peníze, které mohly zvyšovat kvalitu života. Místo toho jdou na odstraňování škod.
Snad teď chápete, proč mě tak zarazilo, čemu pojišťovna říká „systémová změna“. Příčiny leží mimo problém, který si vymezila, a tak jen pomyslně “maže spálenou kůži Panthenolem”. Když jsem se s tím dojmem CSR manažerovi svěřil, rozuměl mi, pokrčil rameny a řekl: „Tak daleko ta pojišťovna nevidí.“ Jenže když ne ona, tak kdo?
K otázce se vrátíme na konci vydání.
Díky, že jste se mnou v Zóně zlomu 🌋
Zónu zlomu 🌋 můžete podpořit zasláním libovolné částky na účet 2465983173/0800.
🕰️ Čas čtení: 15 minut
Přežvýkaný výzkum 🔬
🗺️🚢 #worldsystem V loňské sérii jsme si už vysvětlili, co je to vtělená energie: že je vložená do produktu během výroby, přepravy, skladování (atd.) a že je třeba ji připočítat k energetické spotřebě státu, který produkt doveze z ciziny. Stejným způsobem lze připočítat i vtělenou lidskou práci. Kolik hodin lidské práce je ukryto ve zboží a službách, které spotřebováváme, a odkud ta práce pochází?
To spočítal tým ekonomického antropologa Jasona Hickela v časopise Nature Communications. Sledovali práci vtělenou do obchodu mezi globálním Severem a Jihem v letech 1995–2021, pro které existují přesné statistiky. Zjistili, že
zhruba 46 % práce, kterou Sever spotřebuje, je vtělená práce z Jihu;
z Jihu jsme na Sever dovezli v průměru 15x více hodin práce, než kolik jí na Jih vyvezeme;
jižní pracující odvedou 90 % práce, která pohání světovou ekonomiku, ale dostanou jen 21 % světového příjmu. To proto, že
za práci stejné kvalifikace dostávají lidé na Jihu o 87–95 % méně než na Severu.
Co z toho plyne? Že ekonomiky Severu jsou závislé na dovozu levné práce z Jihu. Ta je udržována levnou kontinuálně od 80. let, kdy jižní státy byly mezinárodními institucemi donuceny přijmout stabilizační programy (structural adjustment programmes), jejichž efektem byla mj. devalvace jižních měn. Na začátku sledovaného období proto
“jižní ekonomiky musely zvýšit vývozy vtělené práce o 24 % jen proto, aby mohly udržet stejné množství dovozů ze Severu.”
Na námitku produktivity práce - že chudý Jih dodává levnou nekvalifikovanou práci v určitých odvětvích (např. zemědělství), zatímco bohatý Sever tu dražší kvalifikovanou v odvětvích s vyšší přidanou hodnotou (např. IT), a proto Sever získává víc bohatství - tým reaguje podrobnými daty: Sever je čistým dovozcem práce ve všech třech kvalifikačních úrovních (včetně nejvyšší kvalifikace, kde doveze 4x více práce) i ve všech sledovaných odvětvích. “Sektorové rozdíly nemohou vysvětlit nerovnou výměnu práce.”
Tým uzavírá, že “severský rozvojový model zjevně nelze univerzalizovat, protože závisí na přivlastnění práce odjinud.” Pokud bychom s Jihem obchodovali férově, pravděpodobně bychom podle nich nemohli udržovat současnou míru spotřeby - jedině prodloužením pracovního týdne (na Jihu pracují více hodin) a větším tlakem na produktivitu krajiny (víc těžby, průmyslu atd.).
“Je docela dobře možné, že by lidé raději upustili od některých druhů výroby (například výroby zboží pro elitní spotřebu) nebo přešli k formám zajišťování potřeb, které vyžadují méně práce (například k veřejné dopravě namísto soukromých aut).”
Závěrem ještě české srovnání. Česko sice autoři zařadili na Sever, ale reálně je na ekonomické semiperiferii. Těžíme z dovozu levné vtělené práce, ale v exportních odvětvích - např. v automobilovém sektoru - pociťujeme vývoz té vlastní. Třeba průměrný zaměstnanec Škodovky prý odpracuje o 200h ročně víc než jeho německý kolega z VW a vydělá si za hodinu o polovinu méně. Typická situace “jižního” dělníka. Místo konvergence teď koncern vyhlásil zmrazení mezd až do roku 2030. I to patří k našemu “dohánění Západu.”
Česko v zóně zlomu 🦁
Bez hluboké systémové změny se neobejdeme
To vyplývá z nejnovější zprávy OSN o stavu planety, GEO-7, na které pracovalo přes tři sta vědců a vědkyň. Klima, biodiverzita a znečištění jsou podle zprávy tři projevy jedné provázané krize - hranice mezi nimi jsou organizační, ne skutečné. Miroslav Havránek, bývalý ředitel CENIA, to v podcastu Trendy v udržitelnosti komentoval slovy:
„Izolovaná řešení nefungují. Když budeme řešit klima odděleně od ekonomiky nebo potravin, situaci zlepšíme, ale nevyřešíme.“
Havránek zároveň připomíná, proč jsou budoucí škody tak těžko předvídatelné: Systém Země se nechová lineárně. V určitém okamžiku může jedna dominová kostička spustit efekt, který systém přesune do zcela nové rovnováhy - a v tu chvíli jdou dosavadní scénáře „z okna ven“.
Stejně skeptický je Havránek i k oblíbenému nástroji ekonomů: desítky let se hledal „lepší HDP“, který by zahrnul i úbytek přírody a sociální náklady. Skončilo to podle něj ve slepé uličce, protože každý takový pokus byl arbitrární - závisel na tom, co si kdo zrovna vybral počítat. Řešení není jedno ještě dokonalejší číslo, „ještě víc o všem“, ale sledovat víc ukazatelů vedle sebe.
Vojtěch Kotecký z COŽP UK dodal, že český dovoz komodit každý rok zabere v cizí přírodě plochu poloviny NP Podyjí. Svoje si chráníme, cizí ničíme - jen o pár tisíc kilometrů dál, mimo dohled. 👈🏻 Je to stejný vzorec, který jsme viděli u Hickelovy studie výše: Česko by svou vysokou úroveň spotřeby nemohlo (nechtělo) udržet, kdyby muselo nést následky “na vlastním dvorku”.
Ticho z výšin vědeckého světa
Umí velký byznys přemýšlet systémově?
S touto otázkou jsem odjel do Karlových Varů na konferenci Forbes Lepší Česko. Velcí investoři, podnikatelé a top manažeři tam v uzavřeném kruhu hledali odpověď, jak z Česka udělat prosperující zemi budoucnosti. Já jim pozorně naslouchal. Zaznělo, že Česko není dostatečně světové, že nám chybí vzdělávání k moderním kompetencím, dravost, pracovníci i kapitál, že přebujelá byrokracie brzdí všechno ambiciózní a že firmy bez AI budou nekonkurenceschopné.
Nikoho jsem neslyšel ptát se, pro koho to Česko bude lepší a kdo v něm bude prosperovat. Pečlivě jsem si udělal čárku pokaždé, kdykoli se řešilo, jak zajistit, aby příroda a lidé (u nás, natož ve světě) poskytovali udržitelný základ, na kterém to Lepší Česko postavíme, místo abychom jejich kapacity dál překračovali. Víte kolikrát?
Ani jednou, přátelé.
To mě přivádí zpět k té pojišťovně z úvodu.
Ta může vážně mluvit o “systémových změnách” ze stejného důvodu, z jakého může byznys ve Varech vážně mluvit o “lepším Česku”: vycházejí ze smyšlených hranic problému, který chtějí řešit. Pojišťovna optimalizuje “systém poskytování péče”, ne systém duševního zdraví. A elity ve Varech mluvily o zlepšení „Česka“, ale reálně tím myslely jen vyřešení pár problémů okolo podmínek pro byznys v ČR (kvalifikovaní pracovníci, přístup k levným úvěrům apod.)
Souvisí to s fenoménem, který popsal systémový teoretik Američan Russell L. Ackoff (1919-2009). Všiml si, že problémy, které řeší manažeři organizací, jsou ve skutečnosti jen umělými výsečemi reality, které si vybrali z většího celku. Tvrdil:
Nic jako problém neexistuje. Problém je koncept. Vztah mezi problémem a realitou je jako vztah mezi atomem a stolem. Co vnímáme, je celek stolu, ne jednotlivé atomy. Realitu tvoří jeden velký binec [mess] interagujících problémů.
Z tohoto holistického pohledu se manažeři a manažerky reálně nepotýkají s oddělenými problémy, ale s dynamickou změtí propojených a průběžně se měnících problémů - s mess. Systémoví designéři dnes pracují s techničtějším pojmem wicked problems (zapeklité problémy).
V čem má být potíž tohoto přístupu? Podržme se příkladu duševního zdraví.
Celá smyčka začíná tím, že čekací doby na psychologickou péči se prodlužují
→ Pojišťovna a stát reagují rozšířením kapacity: hradí víc terapeutů a rozvolňují pravidla → Péče je dostupnější a terapie se stává běžnou odpovědí na tlak v práci, rodině nebo škole → Prostředí, které ten tlak vytváří, se přitom nemění, protože se problém řeší u každého jednotlivce zvlášť → Další lidé pod tlakem selžou, poptávka po péči roste a čekací doby se znovu prodlužují.
Ano, můžete je označit za čtyři samostatné problémy (nedostatek odborníků, dlouhé čekací doby, rostoucí poptávka, vyhoření v práci, rodině a škole) a každý svěřit jinému resortu. Širší úhrada terapie, rychlejší výcvik terapeutů i benefity zaměstnavatelů na duševní zdraví mohou každé z izolovaného pohledu vypadat správně. Každé zvlášť ale celý ten mess jen posilují.
Podle Ackoffa si messes vyžadují systémový design - specifický způsob plánování, ne řešení problémů (not problem-solving). Vyžadují si plánovat celosystémově, a to participativně se všemi zúčastněnými aktéry a nemířit na vyřešení (solution), ale na “rozpuštění” (dissolution) problému: přenastavit systém nebo jeho prostředí tak, aby problém dále tímto způsobem nevznikal. Otázka se posouvá od „jak zvýšit kapacitu péče?“ k „co by muselo platit, aby méně lidí péči potřebovalo, a kdo by to měl platit?“
Je možné, že nová digitální ekonomika, do které vstupujeme, donutí velké byznysy přemýšlet systémově. Faktem ale je, že konvenční obchodní korporace k němu apriorně vybaveny nejsou. Jejich úkolem je hledět si vlastního byznysu a krátkodobého finančního výsledku a “tak daleko nevidí.” To samé nakonec možná platí pro zastupitelské demokracie a jejich politiky, kteří jsou institucionálně svázáni k sektorovému a krátkodobému uvažování.3
Tak daleko nevidí, nebo nesmí a nemůže vidět? V roce 2021 se několik velkých pojišťoven a zajišťoven spojilo v Net-Zero Insurance Alliance, aby ve svých portfoliích společně snižovaly emise. Měl to být důležitý krok pro klimatickou mitigaci, jenže aliance se po dvou letech rozpadla - opustila ji většina členů. Měli ustoupit právním a politickým tlakům. Poučení? Že i pojišťovna, která "tak daleko vidí”, operuje v rámci trhu, který může společný zásah pojišťoven vylučovat. Je třeba uznat, že hranice problému nakonec nevytyčuje jen rozhled manažerů, ale i prostředí, ve kterém firma působí. Dává to smysl?
Ještě jiným, plauzibilním vysvětlením nesystémového myšlení by mohlo být, že jím ve firmách sice vládnou, ale v kontextu společenské odpovědnosti ho nepoužívají. Pro takové tvrzení data nemám, a tak ho ponechávám v rovině spekulace.
Ke komplexnímu přemýšlení o systémové změně jsou u nás asi nejlépe vybaveny - kromě systémových designérů (např. Pábení) - centra nezávislé interdisciplinární vědy a výzkumu. Myslím, že právě jejich směrem bychom měli upínat svá očekávání. Jeden výzkumný ústav, který do toho šlape, se jmenuje CzechGlobe a ve čtvrtek 5. listopadu večer pořádá v Praze akci ke scénářům budoucnosti ČR. Třeba se tam uvidíme!
To je pro dnešek vše, díky!
CSR = společenské odpovědnosti firem, tj. aktivit, kterými se firma dobrovolně snaží snižovat negativní dopady svého fungování na společnost a životní prostředí a podporovat dobré věci.
Systémová změna není “změna systému” (ve smyslu nahrazení 1:1 současného systému úplně novým), ale vnitřní proměna struktury systému (tzn. institucí, hodnot, vztahů vč. zpětnovazebních smyček atd.).
Průkopníkem může být Velká Británie, kde vláda zadala vědeckému týmu, aby s využitím moderních technologií zmapoval dodavatelskou síť národní ekonomiky (což je sám o sobě monumentální úkol) a namodeloval, jak by se narušení té sítě propsalo do vzájemně propojených systémů domácí ekonomické produkce. Klobouk dolů. Ta studie už je na světě.
