Mám teď za sebou schůzky s manažery CSR1 ve velkých firmách. Popisovali, jak dávají asi 1 % ze zisku na dobročinné projekty, které buď jim usnadňují byznys, nebo prostě zajímají jejich klientelu a pracující. Když jsem mluvil s CSR manažerem pojišťovny, tvrdil, že tím usilují o systémovou změnu. V tu chvíli jsem zpozorněl. On pokračoval:

“U nás v pojišťovně přemýšlíme systémově. Necílíme jen na izolované příběhy, chceme vidět plošné změny. Místo hašení požárů míříme na jejich prevenci.”

Napadlo mě, že přesně takové myšlení potřebujeme.

Pak ale začal uvádět příklady. Nedostatek klinických psychologů chce firma řešit začleněním části psychoterapeutů do systému péče. Klimatické extrémy chce řešit technickými zásahy ve zranitelných regionech. V tu chvíli mi bylo jasné, že ten manažer nemluví o systémových změnách, ale o systémových řešeních.

Rozdíl je v tom, na co se ptáme. Systémové řešení odpovídá na otázku, jak zvládat následky v systému, který je způsobil. Příkladem jsou potravinové banky: ty řeší následek, že část lidí nemá na jídlo a část potravin končí v koších. Systémová změna se ptá, proč ty následky vznikají, a řeší kořenové příčiny. Místo potravinových bank by se ptala, proč platy a sociální dávky nestačí na základní potřeby a proč potravinový řetězec produkuje tolik plýtvání - a řešila to.2

Ano, klinických psychologů je u nás málo. Těch dětských ještě méně. Ale rozvolnění pravidel pro poskytování psychologické pomoci není skutečné řešení, protože jen přidává kapacitu tam, kde chybí. Řeší nabídku péče, ale neptá se po příčinách rostoucí poptávky po ní. Podobně i adaptace na změnu klimatu zase řeší důsledky extrémů počasí, ale ne jejich hnací faktory. Obojí může být rozumné a obojí je potřeba. Jen to není změna systému. Je to jeho údržba.

Připusťme, že firmy, které krátkodobě profitují z dlouhodobého nahlodávání zdraví lidí i planety, mohou mít na takové údržbě zájem. Málokdy je ale ta ironie tak okatá jako u pojišťovny, jejíž byznysmodel je v dnešní polykrizi reálně ohrožen. Majetek v klimaticky zranitelných oblastech se totiž v současnosti stává nepojistitelným.

V pátek uběhlo přesně 20 let od vydání vlivné, sedmisetstránkové Sternovy zprávy, která na tento problém upozornila. Britský ekonom Nicholas Stern v ní ukázal, že snižovat emise skleníkových plynů vyjde levněji než nést klimatické škody. To zatřáslo tehdejším ekonomickým myšlením.

Dnes už víme, že lidé po celém světě se mohou ocitnout v situaci obyvatelstva dnešní Kalifornie, jehož majetek se vlivem změny klimatu stává z velké části nepojistitelným, a škody tak musejí nést sami. Zajišťovna Swiss Re vyčíslila škody, které v roce 2025 způsobily přírodní katastrofy a které nebyly vůbec pojištěné, na 424 mld. USD. To jsou peníze, které mohly zvyšovat kvalitu života. Místo toho jdou na odstraňování škod.

Snad teď chápete, proč mě tak zarazilo, čemu pojišťovna říká „systémová změna“. Příčiny leží mimo problém, který si vymezila, a tak jen pomyslně “maže spálenou kůži Panthenolem”. Když jsem se s tím dojmem CSR manažerovi svěřil, rozuměl mi, pokrčil rameny a řekl: „Tak daleko ta pojišťovna nevidí.“ Jenže když ne ona, tak kdo?

K otázce se vrátíme na konci vydání.

Díky, že jste se mnou v Zóně zlomu 🌋

Zónu zlomu 🌋 můžete podpořit zasláním libovolné částky na účet 2465983173/0800.

🕰️ Čas čtení: 15 minut

Přežvýkaný výzkum 🔬

🗺️🚢 #worldsystem V loňské sérii jsme si už vysvětlili, co je to vtělená energie: že je vložená do produktu během výroby, přepravy, skladování (atd.) a že je třeba ji připočítat k energetické spotřebě státu, který produkt doveze z ciziny. Stejným způsobem lze připočítat i vtělenou lidskou práci. Kolik hodin lidské práce je ukryto ve zboží a službách, které spotřebováváme, a odkud ta práce pochází?

To spočítal tým ekonomického antropologa Jasona Hickela v časopise Nature Communications. Sledovali práci vtělenou do obchodu mezi globálním Severem a Jihem v letech 1995–2021, pro které existují přesné statistiky. Zjistili, že

• zhruba 46 % práce, kterou Sever spotřebuje, je vtělená práce z Jihu;

• z Jihu jsme na Sever dovezli v průměru 15x více hodin práce, než kolik jí na Jih vyvezeme;

• jižní pracující odvedou 90 % práce, která pohání světovou ekonomiku, ale dostanou jen 21 % světového příjmu. To proto, že

• za práci stejné kvalifikace dostávají lidé na Jihu o 87–95 % méně než na Severu.

Co z toho plyne? Že ekonomiky Severu jsou závislé na dovozu levné práce z Jihu. Ta je udržována levnou kontinuálně od 80. let, kdy jižní státy byly mezinárodními institucemi donuceny přijmout stabilizační programy (structural adjustment programmes), jejichž efektem byla mj. devalvace jižních měn. Na začátku sledovaného období proto

“jižní ekonomiky musely zvýšit vývozy vtělené práce o 24 % jen proto, aby mohly udržet stejné množství dovozů ze Severu.”

Na námitku produktivity práce - že chudý Jih dodává levnou nekvalifikovanou práci v určitých odvětvích (např. zemědělství), zatímco bohatý Sever tu dražší kvalifikovanou v odvětvích s vyšší přidanou hodnotou (např. IT), a proto Sever získává víc bohatství - tým reaguje podrobnými daty: Sever je čistým dovozcem práce ve všech třech kvalifikačních úrovních (včetně nejvyšší kvalifikace, kde doveze 4x více práce) i ve všech sledovaných odvětvích. “Sektorové rozdíly nemohou vysvětlit nerovnou výměnu práce.”

Tým uzavírá, že “severský rozvojový model zjevně nelze univerzalizovat, protože závisí na přivlastnění práce odjinud.” Pokud bychom s Jihem obchodovali férově, pravděpodobně bychom podle nich nemohli udržovat současnou míru spotřeby - jedině prodloužením pracovního týdne (na Jihu pracují více hodin) a větším tlakem na produktivitu krajiny (víc těžby, průmyslu atd.).

“Je docela dobře možné, že by lidé raději upustili od některých druhů výroby (například výroby zboží pro elitní spotřebu) nebo přešli k formám zajišťování potřeb, které vyžadují méně práce (například k veřejné dopravě namísto soukromých aut).”

Závěrem ještě české srovnání. Česko sice autoři zařadili na Sever, ale reálně je na ekonomické semiperiferii. Těžíme z dovozu levné vtělené práce, ale v exportních odvětvích - např. v automobilovém sektoru - pociťujeme vývoz té vlastní. Třeba průměrný zaměstnanec Škodovky prý odpracuje o 200h ročně víc než jeho německý kolega z VW a vydělá si za hodinu o polovinu méně. Typická situace “jižního” dělníka. Místo konvergence teď koncern vyhlásil zmrazení mezd až do roku 2030. I to patří k našemu “dohánění Západu.”

Share Zóna zlomu

Česko v zóně zlomu 🦁

Bez hluboké systémové změny se neobejdeme

To vyplývá z nejnovější zprávy OSN o stavu planety, GEO-7, na které pracovalo přes tři sta vědců a vědkyň. Klima, biodiverzita a znečištění jsou podle zprávy tři projevy jedné provázané krize - hranice mezi nimi jsou organizační, ne skutečné. Miroslav Havránek, bývalý ředitel CENIA, to v podcastu Trendy v udržitelnosti komentoval slovy:

„Izolovaná řešení nefungují. Když budeme řešit klima odděleně od ekonomiky nebo potravin, situaci zlepšíme, ale nevyřešíme.“

Havránek zároveň připomíná, proč jsou budoucí škody tak těžko předvídatelné: Systém Země se nechová lineárně. V určitém okamžiku může jedna dominová kostička spustit efekt, který systém přesune do zcela nové rovnováhy - a v tu chvíli jdou dosavadní scénáře „z okna ven“.

Stejně skeptický je Havránek i k oblíbenému nástroji ekonomů: desítky let se hledal „lepší HDP“, který by zahrnul i úbytek přírody a sociální náklady. Skončilo to podle něj ve slepé uličce, protože každý takový pokus byl arbitrární - závisel na tom, co si kdo zrovna vybral počítat. Řešení není jedno ještě dokonalejší číslo, „ještě víc o všem“, ale sledovat víc ukazatelů vedle sebe.

Vojtěch Kotecký z COŽP UK dodal, že český dovoz komodit každý rok zabere v cizí přírodě plochu poloviny NP Podyjí. Svoje si chráníme, cizí ničíme - jen o pár tisíc kilometrů dál, mimo dohled. 👈🏻 Je to stejný vzorec, který jsme viděli u Hickelovy studie výše: Česko by svou vysokou úroveň spotřeby nemohlo (nechtělo) udržet, kdyby muselo nést následky “na vlastním dvorku”.

Ticho z výšin vědeckého světa

Share

Umí velký byznys přemýšlet systémově?

S touto otázkou jsem odjel do Karlových Varů na konferenci Forbes Lepší Česko. Velcí investoři, podnikatelé a top manažeři tam v uzavřeném kruhu hledali odpověď, jak z Česka udělat prosperující zemi budoucnosti. Já jim pozorně naslouchal. Zaznělo, že Česko není dostatečně světové, že nám chybí vzdělávání k moderním kompetencím, dravost, pracovníci i kapitál, že přebujelá byrokracie brzdí všechno ambiciózní a že firmy bez AI budou nekonkurenceschopné.

Nikoho jsem neslyšel ptát se, pro koho to Česko bude lepší a kdo v něm bude prosperovat. Pečlivě jsem si udělal čárku pokaždé, kdykoli se řešilo, jak zajistit, aby příroda a lidé (u nás, natož ve světě) poskytovali udržitelný základ, na kterém to Lepší Česko postavíme, místo abychom jejich kapacity dál překračovali. Víte kolikrát?

Ani jednou, přátelé.

To mě přivádí zpět k té pojišťovně z úvodu.

Ta může vážně mluvit o “systémových změnách” ze stejného důvodu, z jakého může byznys ve Varech vážně mluvit o “lepším Česku”: vycházejí ze smyšlených hranic problému, který chtějí řešit. Pojišťovna optimalizuje “systém poskytování péče”, ne systém duševního zdraví. A elity ve Varech mluvily o zlepšení „Česka“, ale reálně tím myslely jen vyřešení pár problémů okolo podmínek pro byznys v ČR (kvalifikovaní pracovníci, přístup k levným úvěrům apod.)

Souvisí to s fenoménem, který popsal systémový teoretik Američan Russell L. Ackoff (1919-2009). Všiml si, že problémy, které řeší manažeři organizací, jsou ve skutečnosti jen umělými výsečemi reality, které si vybrali z většího celku. Tvrdil:

Z tohoto holistického pohledu se manažeři a manažerky reálně nepotýkají s oddělenými problémy, ale s dynamickou změtí propojených a průběžně se měnících problémů - s mess. Systémoví designéři dnes pracují s techničtějším pojmem wicked problems (zapeklité problémy).

V čem má být potíž tohoto přístupu? Podržme se příkladu duševního zdraví.

Celá smyčka začíná tím, že čekací doby na psychologickou péči se prodlužují
→ Pojišťovna a stát reagují rozšířením kapacity: hradí víc terapeutů a rozvolňují pravidla → Péče je dostupnější a terapie se stává běžnou odpovědí na tlak v práci, rodině nebo škole → Prostředí, které ten tlak vytváří, se přitom nemění, protože se problém řeší u každého jednotlivce zvlášť → Další lidé pod tlakem selžou, poptávka po péči roste a čekací doby se znovu prodlužují.

Ano, můžete je označit za čtyři samostatné problémy (nedostatek odborníků, dlouhé čekací doby, rostoucí poptávka, vyhoření v práci, rodině a škole) a každý svěřit jinému resortu. Širší úhrada terapie, rychlejší výcvik terapeutů i benefity zaměstnavatelů na duševní zdraví mohou každé z izolovaného pohledu vypadat správně. Každé zvlášť ale celý ten mess jen posilují.

Podle Ackoffa si messes vyžadují systémový design - specifický způsob plánování, ne řešení problémů (not problem-solving). Vyžadují si plánovat celosystémově, a to participativně se všemi zúčastněnými aktéry a nemířit na vyřešení (solution), ale na “rozpuštění” (dissolution) problému: přenastavit systém nebo jeho prostředí tak, aby problém dále tímto způsobem nevznikal. Otázka se posouvá od „jak zvýšit kapacitu péče?“ k „co by muselo platit, aby méně lidí péči potřebovalo, a kdo by to měl platit?“

Je možné, že nová digitální ekonomika, do které vstupujeme, donutí velké byznysy přemýšlet systémově. Faktem ale je, že konvenční obchodní korporace k němu apriorně vybaveny nejsou. Jejich úkolem je hledět si vlastního byznysu a krátkodobého finančního výsledku a “tak daleko nevidí.” To samé nakonec možná platí pro zastupitelské demokracie a jejich politiky, kteří jsou institucionálně svázáni k sektorovému a krátkodobému uvažování.3

Ke komplexnímu přemýšlení o systémové změně jsou u nás asi nejlépe vybaveny - kromě systémových designérů (např. Pábení) - centra nezávislé interdisciplinární vědy a výzkumu. Myslím, že právě jejich směrem bychom měli upínat svá očekávání. Jeden výzkumný ústav, který do toho šlape, se jmenuje CzechGlobe a ve čtvrtek 5. listopadu večer pořádá v Praze akci ke scénářům budoucnosti ČR. Třeba se tam uvidíme!

To je pro dnešek vše, díky!

3

Průkopníkem může být Velká Británie, kde vláda zadala vědeckému týmu, aby s využitím moderních technologií zmapoval dodavatelskou síť národní ekonomiky (což je sám o sobě monumentální úkol) a namodeloval, jak by se narušení té sítě propsalo do vzájemně propojených systémů domácí ekonomické produkce. Klobouk dolů. Ta studie už je na světě.

---

Vítejte u posledního dílu této ropné trilogie.

V prvních dvou (Ropa #1 a Ropa #2) jsme se dotkli jak strukturální závislosti ekonomiky na ropě, tak otázky její budoucí těžby. V tomto díle se ptáme, co z toho plyne pro budoucnost vztahu mezi ropou a ekonomikou - a vytvoříme si k tomu rámec čtyř scénářů podle dvou os: fyzická/cenová dostupnost ropy a míra naší závislosti na ní.

Pokud jste předchozí díly četli, víte už, že ropa je největším jednotlivým zdrojem primární energie na světě. Její podíl se stále drží kolem 1/3. Ani z uhlí, ani z plynu nezískáme každý rok tolik šťávy co z ní. Je to kapalina

• velmi praktická (snadno přepravovatelná a snadno skladovatelná),

• vysoce výhřevná (dodává potřebný výkon),

• vysoce koncentrovaná (jeden jediný sud ropy ukrývá energii, která podle často citovaného odhadu odpovídá přibližně 4 letům lidské práce), a

• extrémně levná (1 sud dnes vyjde na pár tisíc Kč),

• neobnovitelná z lidské perspektivy.

Ačkoli si pod “soláry” představujeme fotovoltaiku, i ropa je svým druhem soláru, protože všechna energie na Zemi pochází ze Slunce. Ještě přesněji je to solární baterie. Vznikla z organické hmoty, která před desítkami milionů let zachytila sluneční energii a pak byla uzamčena v zemské kůře a pomalu vystavována vysokým tlakům. Dnešním tempem ji vyčerpáváme až milionkrát rychleji, než jak dlouho probíhaly geologické procesy, které umožnily její vznik.

Subscribe now

Ropa jako Golem & Šém

Do poloviny 19. století sloužila ropa jen okrajově (lampy, mazivo). Se spalovacím motorem a 1. světovou válkou se ale stala palivem masové dopravy i vojenské techniky - a tím i strategickou surovinou.

Od 30. let přidal petrochemický průmysl k palivu i materiály – asfalt, plasty, pneumatiky. Ropa tak pohání i vybavuje celou dopravní infrastrukturu a zároveň balí a přepravuje zboží napříč světem. Vzniká éra globalismu.

Rozklad ropy na jednotlivé sloučeniny umožnil vznik obřího množství produktů - od elektroniky a oblečení po lepidla a léčiva. Skoro vše doma kolem vás obsahuje plasty nebo syntetická vlákna z ropy. Sama o sobě je ropa k ničemu, ale "rozmotaná" dá vzniknout ohromné paletě materiálů.1

Třeba příklad PET lahví dále ukazuje, že materiálové využití ropy může nahradit energetickou spotřebu jinde: PET v Československu doplnily energeticky náročné sklo a díky nízké váze snížily nároky na výrobu i přepravu nápojových obalů.

Uvážíte-li, jak ropa ovlivnila nejen moderní domácnost, ale celou světovou ekonomiku, tak vás nepřekvapí, že velká část výroby v ekonomice dnes přímo nebo nepřímo závisí na stabilním přísunu levné ropy. Když říkám závisí, myslím skutečně závislost. Jeden způsob, jak si tu závislost představit, je uvažovat o ní jako o Golemovi a jako o Šému současně.

Jako Golem je ropa hlavně palivo: kombinuje vysokou výhřevnost, dostupnost a skladovatelnost,2 díky čemuž je zatím nenahraditelná v dálkové dopravě a vysoce výkonných technologiích. Dodává 30 % světové primární energie - 5× víc než dřevo.

Jenže ropa je zároveň i Šém, tedy unikátní kouzelná kulička nebo svitek, co se musí do Golema vložit, aby ožil, prostě takový malý, užitečný a těžko nahraditelný artikl. Příkladů takových artiklů v ekonomice bychom našli řadu, ale vyberu si dvě: potravinovou folii a kloubní náhrady. Potravinová PVC folie je známý elastický, přilnavý a hlavně neprodyšný materiál, který pomáhá v domácnostech s uchováním čerstvosti a hygieny zabalených potravin. Vyrábí se z ropy a na 1 roli jí stačí pár kapek, ale není ropa, není folie. V kloubních náhradách se používá vysokomolekulární polyetylén (UHMW-PE) pro jeho biokompatibilitu a výjimečnou mechanickou odolnost při relativně nízké ceně. UHMWPE se také odvozuje z ropy a v moderním zdravotnictví hraje klíčovou roli.

Role ropy v systému

Jiný a možná ještě lepší způsob, jak si naši závislost zvědomit, je podívat se na ropu systémovýma očima. Zjistíme, že hraje důležitou roli v zásobách (stocks) i tocích (flows) systému, kterému říkáme civilizace.

Ropa je hluboce zabudovaná do dopravy, zemědělství, průmyslu i stavebnictví. Podobně jako droga mění chemii mozku, ropa proměnila základní strukturu celých systémů. Přinesla všudypřítomné asfaltové silnice, syntetický kaučuk v pneumatikách nebo těsnění a další zásoby (stocks), do nichž je ropa materiálně nebo energeticky zabudována. Ty sice lze postupně nahradit, ale jejich náhrada často neznamená pouhou výměnu jednoho materiálu či technologie za jinou - vyžaduje přizpůsobení dalších (závislých) částí téhož systému.

Asfaltová silniční síť → jiná konstrukce vozovky → jiná údržba → jiné náklady → jiná rychlost → jiné výsledky → důvod pro celkovou změnu logistiky a územního plánování.

Z toků (flows) ropa přinesla mj. energeticky velmi hustou mechanizovanou námořní dopravu, která na ní dnes závisí (nárokuje si cca 5 % globální spotřeby ropy), pokud má být tak levná a rychlá, jaká je.

Ropa je do světové ekonomiky integrována tak silně, že historicky byly HDP a spotřeba ropy silně provázané (přestože v posledních letech je vidět stále výraznější decoupling).

4 scénáře vývoje

Levná ropa historicky dramaticky snížila náklady práce i přepravy. Do 70. let stál barel (v dnešních cenách) kolem 30 dolarů a HDP rostlo o 4–7 % ročně; v současnosti je to (i bez íránského konfliktu) kolem 70 dolarů a růst se drží u 3 %. Pokud bude pokračovat pokles EROI (Energy Return on Investment, tj. poměr mezi energií získanou a energií vloženou do těžby), může to zvyšovat energetické náklady na získávání ropy a vytvářet tlak na její cenu. Pokud ta se dlouhodobě vyšplhá nad $100, bude to znamenat další tlak na rychlé zvyšování produktivity pro udržení ekonomického růstu (kdy ekonomika vlastně nevydá víc na vstupech, než co získala na výstupech). Otázka je, jestli pro takové zvyšování produktivity ještě existuje prostor (a ano, únosná kapacita Země). Díky ropě existuje i “blahobyt” chudších lidí: i ten, kdo si nemůže dovolit luxus, se pořád může levně přesouvat mezi městy a zajistit si běžné denní potřeby.

Tady bych měl dodat, že vysoká závislost nutně neznamená nic špatného. Já osobně jsem tak moc závislý na kyslíku, že bez něj vydržím jen pár minut. Jestli se tato vysoká závislost obrátí proti mně, závisí jen na tom, jestli jej budu (násilně či nedopatřením) zbaven. Z dnešního pohledu se tedy moje kyslíková budoucnost štěpí na 2 scénáře: dostupnost a nedostupnost. A podobně se štěpí i budoucnost ropy. Buď bude ropa fyzicky a cenově dostupná, nebo fyzicky či cenově nedostupná. To je jedna osa.

Na druhou stranu, ropa pro lidský superorganismus přece jen není to samé co kyslík pro člověka; do nezávislosti na kyslíku bychom se museli dlouho evolučně vyvíjet, zatímco nezávislými na ropě se můžeme stát různými cestami během jedné generace. Akorát nevíme, jestli se to stane. Takže připočtěme ještě osu (ne)závislosti na ropě. Tím nám vznikne matice 2x2, která dovoluje právě 4 scénáře:

Dostupná + závislost
Potřebujeme levnou ropu.

Dostupná + nezávislost
Nepotřebujeme levnou ropu.

Nedostupná + závislost
Potřebujeme drahou ropu.

Nedostupná + nezávislost
Nepotřebujeme drahou ropu.

To, že moje matice dovoluje jen 4 scénáře, neznamená, že jen 4 scénáře existují. Je to záměrně hrubá redukce. Ve skutečnosti jde o kontinuální veličiny a jejich prostor je mnohem víc než 2×2. Ale víc prostoru dnes nedostanou.

Pravděpodobnost těchto 4 scénářů se liší. Ropa #3 ale není o předpovědích budoucnosti, to by bylo troufalé. Ostatně, kdo vůbec může říct, že ropě doopravdy rozumí? Ten analytik XTB, který v televizi komentuje ceny pohonných hmot? Pravděpodobně ne. V podcastu Financial Times nedávno připustili, že skutečný trh s ropou v reálném čase a komplexitu všech vztahů závislosti dnes na světě chápou jednotky lidí - rozhodně ne finanční trhy, kterými ropa cloumá na všechny strany.3

Myslím, že to je samo o sobě docela hrozivé. Je jedna věc, když o mém přístupu k ropě a pohodlí vůbec rozhodují lidé na druhém konci světa, které vůbec neznám. Sice nad tím sám nemám kontrolu, ale oni ano a to mne může uklidňovat. Je něco docela jiného, pokud ani tyto lidé tuto kontrolu nemají.

Jak jsem řekl, tento text není o tom, co pro nás budoucnost ropy bude znamenat. Půjde nám spíše o to uvědomit si vícero reálných scénářů a jaká rozhodnutí se mohou vyplatit v každém (a vůbec nejlépe ve všech) z nich. Tomuhle cvičení se říká prozíravost, nebo-li foresight (foresight se chystám používat častěji, brzy i ve speciálním textu o něm).

Pojďme se teď na ty 4 scénáře podívat blíž.4 U každého identifikujme tzv. slabé signály, což je technický termín pro rané a nejasné signály či indikátory budoucí změny, které už dnes můžeme pozorovat - jakési ozvěny budoucnosti.

Díky, že jste se mnou v Zóně zlomu 🌋

Zónu zlomu můžete podpořit zasláním libovolné částky na účet 2465983173/0800.

Dostupná závislost

V prvním scénáři na ropě sice zůstaneme závislí, ale zůstane nám fyzicky i cenově dostupná.

Tohle je scénář, se kterým počítají expertní instituce jako Mezinárodní energetická agentura (IEA) a investoři, kteří k jejich analýzám vzhlížejí, když pracují s cenou surové ropy (Brent) okolo $80 za barel v roce 2035 a $76 v roce 2050.5 Předpokládají, že po letech relativního decouplingu růstu HDP od spotřeby ropy bychom za daných podmínek dosáhli absolutního decouplingu: HDP bude setrvale růst 2-3 % p.a., zatímco spotřeba ropy dosáhne vrcholu (2030) a poté bude postupně klesat (i když ne tak prudce jako v Net Zero scénáři). Surová ropa zůstane strategicky důležitou surovinou a její cenu bude stále určovat strana nabídky, protože kupců bude stále dost a ropa se k nim po moři snadno dostane.

Ropa zůstane investičně zajímavou, ale už ne tak jako dříve; bude pokračovat současný trend klesajících reinvestic vlivem toho, že akcionáři přesunou účetní zisky do vyplácení dříve očekávaných dividend. Část ropného průmyslu bude mít ekonomický zájem na co nejpomalejším poklesu poptávky a může se pokoušet využít svou strategickou pozici k prosazování podpůrných opatření (tak jako mají uhelné elektrárny v Česku využívat kapacitní platby).

Pro ilustraci: majitel dopravní firmy s vozovým parkem naftových kamionů necítí žádný tlak měnit strategii. Nafta sice mírně zdražuje, ale předvídatelně a postupně, takže si firma může dovolit nakupovat palivo na roky dopředu přes forwardové kontrakty a investovat do nových kamionů se spalovacími motory se stejnou jistotou jako před deseti lety. ORLEN Unipetrol dál běžně investuje do údržby rafinérií, protože ví, že poptávka po naftě a benzinu bude klesat jen pozvolna, ne skokově. Nikdo se nemusí rozhodovat “teď nebo nikdy” - přechod na alternativy může počkat na přirozenou obměnu vozového parku.

Mezi slabými signály, které by mohly prozradit, že se tento scénář naplní:

• Spotřeba ropy ve světě dosáhne vrcholu do roku 2030, ale v dalším roce poklesne jen zanedbatelně, HDP setrvale roste o 2-3 % p.a.

• Pokračující růst poptávky po ropě v rozvíjejících se ekonomikách, který kompenzuje pokles spotřeby v Evropě a dalších bohatých zemích.

• Mírně rostoucí forwardová křivka u futures kontraktů na ropu Brent

• Po budoucím cenovém šoku se trh relativně rychle vrátí k přesvědčení, že “ropa zase bude”.

• Ropné společnosti začínají znovu zvyšovat investice, místo aby maximalizovaly dividendy a buybacky.

• Ropné velmoci (OPEC+) jsou schopny stabilizovat trh navyšováním/snižováním produkce a trh tomu stále věří.

• Strategické zásoby jsou používány především jako nástroj krátkodobé stabilizace, nikoli jako poslední obrana před chronickým nedostatkem.

Nezávislá dostupnost

Ještě optimističtější je scénář Nezávislá dostupnost. Ropa nejen že zůstane fyzicky dostupná, ale dokonce bude zlevňovat s tím, jak elektrifikace, rostoucí výkon z obnovitelných zdrojů energie, energetické úspory, sdílená cirkulární ekonomika, elektromobilita a další technologické inovace stlačí poptávku po její energii a chemických vlastnostech na minimum.

Nastane národními státy dirigovaný advent recyklovaných materiálů, biotechnologií (např. bioplasty a materiály z hub), bionafty, biometanu a zelených paliv v letecké a lodní dopravě. Nastane též velký návrat přírodních tkanin, barviv, lepidel, maziv atd. atd.

Zlaté časy ropy budou minulostí: v soutěži o poptávku zbylých vysoce specializovaných rafinérií obstojí jen ti nejproduktivnější těžaři ropy a plynu (zejm. z Perského zálivu). Všichni se budou snažit zachránit přijatelnou návratnost dosavadních investic do ropné infrastruktury; nové investice už nebudou plánovány a peníze na opravy se budou pečlivě zvažovat. Ropa nedojde - jen se vlivem pokroku stane obsolentní a my na ní nezávislí. Ceny ropy na mezinárodních trzích budou určovat spíše kupující a jejich sezónou ovlivněná poptávka.

Pro ilustraci: výrobce obuvi nahradí syntetickou koženku rostlinnou alternativou z hub nebo ananasových vláken, protože je to teď levnější i lepší volba, ne gesto k image firmy. Aerolinka podepíše dlouhodobou smlouvu na SAF (udržitelné letecké palivo) místo klasického kerosinu, protože se jí to ekonomicky vyplatí bez dotací. Rafinérie, která donedávna zpracovávala ropu pro desítky produktů, omezí provoz jen na několik specializovaných petrochemických linek - zbytek kapacity odstaví, protože poptávka po palivech zkrátka zmizela.

Slabými signály, že scénář Nezávislá dostupnost už nastává, mohou být třeba:

• HDP setrvale roste o 2-3 % ročně, zatímco spotřeba ropy ve světě dosáhne vrcholu do roku 2030 a poté po několik let rychle klesá.

• Energetická náročnost světového HDP začne do roku 2030 klesat dvakrát rychleji než dnes (3-4 % ročně místo 1-2 % ročně).

• Prudce rostoucí forwardová křivka u futures kontraktů na ropu Brent.

• Elektrifikace začíná systematicky vytlačovat ropu, nejen v osobních autech, ale v nákladní dopravě, vytápění, průmyslu a dalších sektorech.

• Vznikají nové dodavatelské řetězce, které nejsou optimalizované pro ropu.

• EROI energetických systémů založených na obnovitelných zdrojích energie dosáhne ve 30. letech na úroveň alespoň 10:1, která bývá označovaná za minimální pro dlouhodobou udržitelnost.

💸 Pokud s chutí čtete až sem, nepřišla má práce vniveč! Zóna zlomu 🌋 je volně přístupná pro všechny, gratis. Můžete mě ale pozvat na kafe platbou na účet 2465983173/0800 (QR kód níže).
Trvalá platba jakékoli částky, kterou můžete měsíčně postrádat, mi pomůže tvořit pro vás dál. 💸

Nezávislá ne-dostupnost

Pokud se globální ekonomika v dohledné době stane na ropě nezávislou, bude tím méně ochotná nést rostoucí náklady její těžby (vč. externalit). Geopolitické napětí vedoucí k útokům na ropnou infrastrukturu, narušení námořní dopravy a ekologické šoky (např. nedostatek vody v průplavech) udělají z obchodu s ropou vysoce riskantní branži. Vyloučit nelze ani sabotáže páchané nestátními skupinami nebo umělou inteligencí. To se odrazí na sazbách pojišťoven a ještě zvýší už tak stoupající cenu surové ropy.

Představte si to: dlouhodobé náklady firmy ORLEN Unipetrol (vlastní české rafinérie) na surovou ropu rostou (směrem nad průměrných $100/barel), protože ropná pole už nejsou tak produktivní a námořní doprava čelí vojenským útokům. To znamená Natural 95 dlouhodobě za cenu nad 50 Kč/l. Mezitím prudce posiluje elektrifikace dopravy. Segment R&D vymýšlí nové výrobky a optimalizuje ty staré způsobem, které dělají z jejich nákupu pro zákazníka no-brainer: stávají se kvalitativně stejně dobrou (ne-li lepší) a levnější náhradou paliv a technologií založených na ropě, navíc s minimem surovin z dovozu, což podporuje strategickou nezávislost. Nepoužívat ropné produkty se zkrátka stane ekonomicky racionální. Srdce české veřejnosti si najednou začne získávat i uhlíková daň, protože začne zatěžovat jen ty, kteří se při spotřebě neřídí svou peněženkou. To ropu z trhu vytlačuje ještě víc. Firmě ORLEN Unipetrol prudce klesá odbyt, čemuž přizpůsobuje své smlouvy na budoucí odběr surové ropy a získává příslib státu, že ten alespoň část její výroby odkoupí, protože vojenská technika stále jede na diesel a protože je třeba ze zákona zachovat strategické rezervy.

Scénář Nezávislá nedostupnost by ropu deklasoval do podružné role - nejdřív na bohatém Severu a poté ve zbytku světa. Pro ropný průmysl velmi špatné vyhlídky. Zachránit od propadliště dějin by je mohlo třeba postupné přeorientování na zachytávání a ukládání uhlíku zpět do ropných nalezišť (CCS) a jeho zahrnutí do systému uhlíkových kreditů. Výnosy z CCS by jim mohly umožnit udržovat fosilní infrastrukturu uměle při životě a číhat na krizové události nebo na zásadní změnu okolností.

Mezi slabé signály scénáře Nezávislá nedostupnost patří ty stejné jako ve scénáři Nezávislá dostupnost a navíc:

• Pojišťovny a banky přeceňují riziko ropných aktiv, aniž by k tomu byl zapotřebí fyzický nedostatek.

• Státy postupně přestávají chránit ropnou infrastrukturu jako strategickou infrastrukturu a začínají ji chápat jako přechodové aktivum.

Začíná toho být už hodně, co?

Naše nervová soustava není na scénářování stavěná. Lidská mysl má tendenci hledat jednu koherentní předpověď a potom nové informace interpretovat skrze ni. Udržovat v hlavě více možných scénářů budoucnosti a nevybírat mezi nimi je energeticky náročné, metabolicky nevýhodné. Historicky platilo, že co bylo pro nás metabolicky nevýhodné, tendovalo k tomu být nevýhodné i evolučně.

Háček je v tom, že civilizace roku 2026 je komplexní systém s mimořádným počtem vzájemně propojených sociálních, technologických, ekonomických a ekologických proměnných, známých i neznámých. Je natolik komplexní, že řídit se jen jedinou predikovanou budoucností - lhostejně jak sofistikovaně - může být ve skutečnosti horší evoluční strategie než nepredikovat nic. Může být lepší zachytit všechny představitelné trajektorie, neustále je ověřovat a zařídit se podle nich. Jasně, pořád budeme mít tu tendenci posuzovat pravděpodobnost jednotlivých scénářů - 1 %, 10 %, 50 % apod. A myslím, že je to užitečné při výběru toho, kterým scénářům věnujeme více pozornosti a kterým méně. To ale nejde zaměňovat s ignorováním některých scénářů jen proto, že jsou méně pravděpodobné.6 Proto jsem místo predikce dostupnosti ropy a závislosti na ní udělal přehled 4 scénářů (různě pravděpodobných, ale vždy snad koherentních) a zbývá mi ještě ten poslední.

Share Zóna zlomu

Nedostupná závislost

… kombinuje setrvale vysokou závislost na ropě, ale relativní fyzickou a cenovou nedostupnost levné ropy. A to by byl velký problém.

Jak velký, to by záleželo na tom, jestli se scénář materializuje postupně, nebo náhle. Pokud cena ropy roste postupně, petrostátům a těžařům to vytvoří prostor ovlivňovat její cenu úpravou tempa těžby a uvolňováním zásob tak jako doposud. Budou trvat na tom, že podmínky se zase zlepší a lákat investory do stále lukrativního byznysu. A částečně třeba budou mít pravdu, protože na trh časem vstoupí nový element (typu břidlicové ropy), který situaci na čas zachrání a potenciální nedostatky posune o pár desítek let do budoucna. Cena ropy a koncových produktů se sice bude plížit vzhůru, firmy, domácnosti a instituce to ale pocítí jako zkrátka horší časy, na které budou mít čas se adaptovat. I státům to dá možnost kompenzovat části spotřebitelů vyšší náklady, možná pracovat na ekonomické transformaci anebo ubezpečit obyvatelstvo, že vláda dostatek ropy zařídí pomocí tzv. “bezpečnostních opatření”, které zahrnou i obsazování cizích tankerů a celých území.

Co je nejpodstatnější, účastníci trhu si ve scénáři Nedostupná závislost obecně zachovají důvěru v budoucnost. Dál budou platit důchodové pojištění, protože budou věřit v budoucí ekonomickou produkci. Dál budou investovat do zemědělství, průmyslu a služeb, protože dodavatelské řetězce jim paliva a suroviny vždy doručí - i kdyby dráž a později než záhodno. A investoři jim na to všechno ochotně půjčí s důvěrou, že peníze se jim v budoucnu vrátí i s úroky.

Pokud by však došlo k náhlému a dlouhodobému fyzickému zablokování významné části dodávek ropy, které spustí velikou ropnou krizi, možná větší než všechny minulé ropné krize dohromady, a cenu uskutečněných dodávek požene velmi vysoko (řekněme k $200/barel), mohl by to být konec iluze o levné ropě. Jako první by šok pocítili zákazníci čerpacích stanic. Aby jim ulevila od cen pohonných hmot (PHM) atakujících 100 Kč/l, vláda by okamžitě zastropovala pumpařské a rafinérské marže a pustila do oběhu státní hmotné rezervy (odpovídají 90 dnům čistého dovozu). Domácnosti a firmy uleví systému tím, jak v různé míře sníží svou spotřebu (čím víc mohou, tím víc sníží). Dlouhodobý nedostatek surové ropy a PHM by vedl k růstu cen potravin a obecně všeho spotřebního zboží přepravovaného na dlouhé vzdálenosti.

Během pár týdnů by následovaly další kaskádové efekty (efekty druhého řádu), před kterými by se vlády snažily domácnosti a firmy ochránit za každou cenu, tak aby to neovlivnilo kupní sílu u prvních a konkurenceschopnost u druhých. Státy by zakazovaly vývoz ropných produktů, kompenzovaly lidem a firmám zvýšené náklady a urychleně podpořily lepší přístup k nefosilním alternativám, jak by jen mohly. Scénář Nedostupná závislost by se tedy v této dramatické podobě pravděpodobně přeměnil do scénáře Nezávislá nedostupnost, tj. drahé ropy, ale relativní nezávislosti na ní (zde nezávislostí vynucené).

Pro chod reálné ekonomiky by to byl velký šok. Centrální banky by čelily dilematu: buď (a) by zvyšovaly úrokové sazby za účelem ochlazení ekonomické aktivity, která se ale nepřehřívá, protože firmy kvůli dražším vstupům méně vyrábějí a lidé kvůli dražším nákladům méně utrácejí, nebo (b) by nechaly ekonomiku napospas inflační spirále.

To největší zemětřesení by postihlo finanční trhy, a skrze ně i reálnou ekonomiku. Moderní peníze a dluh totiž z velké části stojí na důvěře, že budoucí ekonomická aktivita dorazí v očekávaném rozsahu - a při náhlém a dlouhodobém výpadku ropy by tahle důvěra mohla prasknout naráz. Nejdřív by se to projevilo na firmách přímo závislých na fosilních palivech (ropné a rafinérské společnosti, kontejnerové přepravci, petrochemické závody, aerolinky, automobilky se spalovacími motory), pak by se přeceňování přelilo na jejich dodavatele, odběratele a nejexponovanější banky a fondy - tedy nakonec i na úspory běžných lidí. Mluví se o splasknutí "uhlíkové bubliny" v řádu trilionů USD, o řád větší než dot-com bublina v roce 2000 nebo hypoteční bublina v roce 2007.

Slabými signály scénáře Nedostupná závislost mohou být:

• Roste proměnlivost cen ropy, nikoli pouze její průměrná cena.

• V období dalších 10 let bude křivka růstu průměrné ceny ropy Brent (2016-2025 bylo +4,7 % ročně) strmější než křivka poklesu globální spotřeby ropy na globální jednotku HDP (2016-2025 bylo -2,7 % ročně)

• Forwardová křivka u futures kontraktů na ropu Brent je prudce klesající.

• Kvůli častým narušením obchodních tras rok od roku klesá objem surové ropy, která se fyzicky dostane do rukou zákazníků.

• Tlak na levné úvěry pro těžaře, aby mohli expandovat a co nejvíce budoucí těžby přenést do přítomnosti (snaha vytěžit maximum před splasknutím bubliny, což ale bublinu samo dále nafukuje)

• Pojištění tankerů, rafinerií a infrastruktury zdražuje nebo se některé oblasti stávají prakticky nepojistitelnými.

• Roste počet případů, kdy státy zasahují do fyzického toku ropy. Roste používání exportních zákazů, cenových stropů, státních zásob a jiných krizových mechanismů.

• Roste doba potřebná k obnovení dodávek po výpadku.

• Stále větší část produkce pochází z méně bezpečných, technologicky náročnějších nebo geopoliticky exponovaných zdrojů.

Toto jsou podle mě čtyři možné scénáře budoucnosti ropy, které odrážejí fakt, že nevíme, na kolik budeme na ropě technologicky závislí a na kolik bude ropa fyzicky a cenově dostupná. Je přesné říkat na kolik (budeme nezávislí) a ne jestli (budeme nezávislí), protože realita obvykle uniká tomuto bipolárnímu dělení - události mohou z většiny směřovat k jednomu pólu, ale v některých ohledech jí zůstanou prvky druhého (např. diesel může stále hrát první housle v námořní dopravě ještě 20 let poté, co se z benzinu stala relikvie v celé ekonomice). Navíc, jak míra závislosti na ropě, tak míra dostupnosti ropy může být mezi státy velmi nerovnoměrně rozdělena - zejm. pokud by zanikl volný mezinárodní trh s ropou a svět se vydal opět na cestu merkantilismu. Norsko by tím pádem mohlo být pohodlně ve scénáři Nezávislá dostupnost, zatímco od ropy cenou odstřižené a nerozvinuté Filipíny budou na klouzačce do scénáře Nedostupná závislost. Nakonec, jak už jsem naznačil výše, některé scénáře budou mít tendenci kolabovat do jiných (např. scénář Nedostupná závislost v “náhlé verzi” do Nedostupné nezávislosti, tj. zmíněné Filipíny podstoupí bolestivou odvykací kúru).

Přehlížená křehkost

Nejsem ani obchodník s komoditami, ani ekonom, a tím pádem se nebavím s lidmi, kteří se pohybují na burzách a vytvářejí předpovědi budoucího vývoje. Nevím, jak uvažují. Ale ti z nich, kteří veřejně vystupují, vykazují velkou míru důvěry buď (a) v trh, nebo (b) stát.

Neoklasičtí ekonomové (varianta (a)) nás poučí, že na volném trhu s ropou platí zákon nabídky a poptávky: kupující reagují na cenový signál poklesem poptávky a na trhu se tak ocitá přebytek ropy. Někteří producenti tak ropu raději prodají levněji, než aby ji nákladně skladovali. Ostatní se musí přizpůsobit, jinak ji nemusí prodat vůbec. Pokud to neudělají (třeba proto, že nejsou ochotní nést vysoké výrobní náklady a bez vyšší ceny je nepokryjí), jejich místo rádi zaujmou inovativnější a produktivnější společnosti (např. nová ropná naleziště), které ropu nabídnou levněji. Poptávka se zvýší a trh je zpět v rovnováze. Keynesiánci (post-Keynesiánci) mezi nimi by nesouhlasili, že trh to vyřeší sám: lidé poptávku nepřizpůsobí hned, zprovoznění nové ropné infrastruktury trvá dlouhé roky a je spojeno s vysokým investičním rizikem, těžaři ropy postupují kartelově atd. Dostat trh zpět do rovnováhy si tedy vyžaduje státní zásahy na straně nabídky i poptávky. Ale rovnováha bude. A jestli bude na ceně $60/barel nebo $90/barel, je věc modelování, podle kterého mohou domácnosti, firmy i celé státy dělat dlouhodobá rozhodnutí založená na přístupu k vcelku levné ropě.

Problém obou těchto přístupů je, že předpokládají, že cenový mechanismus dokáže vyřešit jakýkoli fyzický nedostatek. Oba spoléhají na to, že vzrůstající cena automaticky vyvolá substituci nebo technologický pokrok, čímž přehlížejí neúprosná fyzická a geografická omezení. Těmi jsou především úzká hrdla námořní přepravy: Hormuz, Bab el-Mandeb, Černé moře nebo Panamský průplav. Ty jsou jen obtížně nahraditelné. A to samozřejmě nejen pro hladký obchod se surovou ropou, ale i dalšími komoditami: zemním plynem, pískem, rudami, jídlem atd. Jejich dlouhodobému narušení (ať už změnou přírodních podmínek nebo lidským zaviněním) nelze nekonečně čelit ani zvýšením produkce těžby, ani uvolněním státních rezerv ropy, protože obě mají své limity.7 Nelze je obejít z bezpečnostních (divoké Jižní moře) a při stejné flotile tankerů ani ekonomických (objížďka přes půl světa) důvodů. Každý další den jejich ucpání ohrožuje nejen toky (flows) ropy, ale i stojící ropnou infrastrukturu (stocks), která je nastavená na neustálý pohyb.

To vše jsou ilustrace křehkosti mezinárodního obchodu s ropou, který sice zabezpečují impozantní technologická monstra, ale ani ty nejsou imunní vůči pevným fyzickým limitům. Pokud už prostě nejde ani navýšit těžbu, ani jak dostat ropu k zákazníkovi, je jedno, že ten je ochoten zaplatit dvakrát víc nebo že státy kasy uvolní miliardy, aby se to stalo. Cena může koordinovat nedostatek, ale nedokáže odstranit fyzické omezení, které nelze v relevantním čase obejít. Tento fakt však dlouhodobé plány institucí, firem a nakonec i jednotlivých domácností nereflektují, nebo snad ano?

Závěr

“Just stop oil “?

Myslím, že jedna část společnosti podceňuje naši závislost na ropě.

Druhá část zase přeceňuje její budoucí fyzickou a cenovou dostupnost.

A vůbec nejvíce z nás přeceňuje svou individuální schopnost předpovědět budoucí vývoj a naši kolektivní schopnost vývoj cílevědomě usměrňovat.

Jak (ne)dostupnost ropy, tak naše (ne)závislost na ní jsou kontinua, na kterých se v budoucnu ocitneme, a to dílem vlastních rozhodnutí, ale též dílem komplikované souhry náhod a projevů komplexního systému, které nemáme úplně ve svých rukou.

Zdá se mi, že rozhodnutí, která dnes dělá většina firem, institucí i celých států staví na implicitním předpokladu, že ropa zůstane zítra i za 20 let přibližně tak dostupná, jak je dnes (scénáře Závislá dostupnost a Nezávislá dostupnost). Je to sázka, ale okolnosti příliš nenasvědčují tomu, že je na jistotu.

Z hlediska potřebné klimatické mitigace se jako žádoucí jeví scénář Nezávislá dostupnost, tedy řízený přechod k alternativám. Jeho usazení mezi třemi dalšími scénáři ukazuje, že způsob, jakým k tomuto cíli případně dojdeme, rozhodne o tom, jestli to bude civilizační úspěch (Nezávislá dostupnost), nebo trauma (Nezávislá ne-dostupnost, Závislá ne-dostupnost). Pro klimatickou akci z toho plyne, že cílem není jen “méně ropy”, ale usilovat o to vyhnout se těmto 2 nežádoucím scénářům (nad rámec scénáře Dostupná závislost, tj. status quo), protože ty s sebou nesou lidské utrpení a ekonomickou nestabilitu, která investice do čistých alternativ spíš zbrzdí než urychlí. Pro případ, že ropa v budoucnu fyzicky či cenově dostupná nebude, dává smysl do řízeného přechodu investovat maximum už teď, dokud je ropa ještě levná a dostupná.

Jako indikátory, kam směřujeme, můžeme bedlivě sledovat signály, z nichž některé jsem vyjmenoval výše a které ukazují, že se určitá část systému začíná odchylovat od dosavadních předpokladů: ropnou náročnost ekonomiky, strukturu rafinérských kapacit, náklady na pojištění přepravy, tempo elektrifikace nebo třeba změny v tom, co jsou banky a pojišťovny ochotné financovat a pojišťovat. To je podle mě užitečný způsob, jak o budoucnosti ropy (a všeho, co ovlivňuje, včetně globálního klimatu) přemýšlet.

Kolik hodin týdně strávíte konzumací zpráv?

Cítíte, že to překotné dění doma a v zahraničí stíháte sledovat?

A věnujete všem zprávám stejnou pozornost, anebo jsou některé, které vás zvláště pobuřují či excitují a dožadují se nějaké vaší reakce, čili větší porce vašeho času?

Pozornost je možná to nejcennější, co máme. Pro nás mladé rodiče určitě. Nutí nás to nemrhat jí na vzdálených událostech, kterými jsme každodenně bombardováni, ale které nemůžeme přímo ovlivnit. A usměrnit ji do péče o nás, o naše blízké a hlavně do cílevědomé systematické práce na poznávání a regeneraci světa, který obýváme.

Před dvěma lety se mi povedla jedna věc.

V Krkonoších jsme s právnickým spolkem uspořádali mezinárodní letní školu o udržitelnosti. 10 dní nabitých semináři o příčinách a důsledcích klimatické krize a také kritických pohledů na nabízená řešení - včetně exkurzů do ekonomické demokracie a moderní měnové teorie. Ohlasy byly velmi pozitivní.

Jenže zatímco jsme se přesouvali ze seminární místnosti do lesa a z lesa do sauny, ovládl mě pocit, že jsme na něco důležitého zapomněli. Že nad strategiemi k udržitelnosti tady diskutujeme my, Evropané a Evropanky, a že se tváříme, jako by právě naše strategie, naše hodnoty a představy o pokroku měly být univerzálně platné. Anebo ještě hůř: že západní ideje a řešení automaticky přejímáme, přestože se třeba sami se Západem plně kulturně neidentifikujeme (říkají tomu sebekolonizace). Na té letní škole zkrátka úplně chyběly perspektivy těch, kteří obývají docela jiné kulturní světy.

Zdálo se mi to být intelektuálně nepoctivé. Chtěl jsem to napravit. A tak se letos letní škola o udržitelnosti opakovala. A tentokrát jsem pozval akademiky z Amazonie, Blízkého Východu a - ano - také z Česka coby pevné součásti CEE regionu s jeho kulturními specifiky.

Proč považujeme západní představu o pokroku za univerzální metr pro celý svět? Tady je několik postřehů z tohoto mého pedagogického experimentu v Krkonoších.

Climate Fresk nikdy nezklame

Climate Fresk (klimatická mozaika) je vzdělávací karetní hra, při které se účastníci učí o příčinách, souvislostech a dopadech změny klimatu tím, že se je snaží dát do příčinných vztahů.1 Totiž, příliš dechu jsem v minulosti vyplýtval na diskuzi o řešeních s někým, kdo nechápe rozsah, hloubku, intenzitu, zkrátka podstatu původního problému. Climate Fresk je super způsob, jak se k tomuto pochopení přiblížit.

Hra mapuje vliv změny klimatu na biosféru (okyselování oceánů, úbytek biotopů), veřejné zdraví (hladomory, tropické nemoci) a vůbec na fungování komplexní civilizace. Mezi 42 kartami existuje tolik vazeb, že je málokdo dokáže správně popsat sám (mezi účastnictvem navíc převažovali lidé studující společenské a ne přírodní vědy). Hra je ale týmová a spolupracující jednotlivci brzy zjistí, že důležitejší než to, co nevědí, je to, čím mohou k řešení přispět.

Při této konkrétní facilitaci hry jsem účastníky upozornil na fakt, že hra nechává stranou, jak narušení ostatních částí Systému Země (např. oběhu fosforu a dusíku nebo ztráta biodiverzity) zpětně dopadá na onen klimatický systém - jinými slovy, vyzdvihl jsem polykrizi jako celek vzájemně provázaných a vzájemně prohlubujících se krizí. Upozornil jsem je na nedávno vydaný Global Environment Outlook (GEO-7), kde jsou vytučněny

1. změna klimatu jako efekt toho, jak nakládáme s energií,
2. rostoucí znečištění jako efekt toho, jak nakládáme s materiály, a
3. ztráta biodiverzity jako efekt toho, jak nakládáme s půdou.

V závěru jsme sdíleli, jakým způsobem na nás tohle povědomí dopadá. Účastníci často zmiňovali, že se cítí zachváceně (overwhelmed), úzkostlivě, frustrovaně, naštvaně, vyděšeně nebo rezignovaně, ale taky třeba motivovaně tím, že se necítí být sami a vidí kolem sebe schopné lidi, kteří si hloubku problému uvědomují a snaží se s tím něco dělat. Dostat z nich tato svědectví nicméně nebylo jednoduché. Mohl jsem zdůrazňovat, kolikrát jsem chtěl, aby mluvili o svých emocích (“Cítím, že…”) - stejně se dali automaticky do domněnek, názorů a úvah. Ani tato skupina nebyla schopná své emoce neobcházet a pracovat s nimi.

Další metou je pochopení podstaty problémů druhého řádu, tj. problémů ne “druhořadých” ve smyslu méně důležitých, ale problémů, které jsou způsobeny řešením původního problému (tzv. problem-shifting) a jsou neméně významné (např. když problém nuly na účtu dnes řeším spotřebitelskou půjčkou bez vidiny vyššího výdělku zítra). K tomu jsem potřeboval nejdřív dodat přednášku o tolik oblíbeném ekomodernismu - tezi, že ekonomický růst a technologické inovace povedou k růstu životní úrovně a současně k řešení ekologických problémů. A protože najít někoho s akademickým pozadím, kdo by byl ochoten tuto obecnou tezi obhájit, se ukázalo být překvapivě náročné (a samo o sobě výmluvné), musel jsem to zkusit sám.

Díky, že jste se mnou v Zóně zlomu 🌋

Subscribe now

Zónu zlomu můžete podpořit zasláním libovolné částky na účet 2465983173/0800.

Ekomodernismus

Nasadil jsem si tedy čepičku ekomodernisty, vytáhl grafy k environmentální Kuznetsově křivce, S-křivce a decouplingu a taky zprávy o vzrušujících vynálezech v energetice, odpadovém hospodářství nebo syntetické biologii. Mluvil jsem o potřebě elektrifikace a znovyužití odpadních produktů, a to jak na úrovni jednotlivých technologií (např. v jedné budově), tak na systémové úrovni (např. centrální zásobování odpadním teplem z datového centra). Argumentoval jsem, že pokud regulace a trhy poskytnou zeleným investicím vhodné podmínky, začne se mít lidé i jejich životní prostředí (nejdříve v tzv. rozvinutých ekonomikách a později s trochou mezinárodní pomoci i ve zbytku světa). Přiznám se, že jsem si v ten moment připomněl, proč jsem se k ekomodernismu dříve hlásil. I někteří studenti a studentky v tu chvíli vypadali naplněni optimismem.

Této tezi dále pomohla přednáška dr. Vojtěcha Koteckého. Kotecký mluvil o tom, jak problémy v zemědělství a vodním hospodářství vyřešíme tím, že zpoplatníme staré nešetrné postupy a výnosy pošleme do podpory přírodě blízkých řešení (nature-based solutions) a environmentálních inovací. Věděli jste, že už existují samořídící zemědělské stroje, které s pomocí senzorů sbírají exaktní informace o stavu zemědělských plodin a s pomocí AI vyhodnocují vhodnou péči, kterou potom sami exekuují? Že díky farming robotics se možná monokultury stanou minulostí a pole budou svítit paletou barev různých plodin? Tohle a mnohem více máme na dosah ruky. Co je potřeba, jsou podle ekomodernismu hlavně správně alokované peníze - peníze do R&D, do regulace a finančních pobídek.

Ekomodernismus však způsobuje několik problémů druhého řádu. Tím neznámějším asi je, že zvyšování efektivity zlevňuje spotřebu a to bez dalšího vede k vyšší celkové spotřebě (Jevonsův paradox), tedy dalším ekologickým tlakům. My se ale zaměřili na jiný z nich.

Materiálová náročnost transformace podle ekomodernismu

Odhaduje se, že při současné velikosti globální ekonomiky a jejím předpokládaném růstu vzroste do roku 2050 celková poptávka po mědi, kobaltu, lithiu, niklu, stříbru a dalších kritických surovinách 16x oproti roku 2020. Jedna často zmiňovaná loňská analýza uvádí, že jen uspokojení poptávky po bateriích v roce 2030 si ve světě vyžádá otevření téměř 300 nových dolů a lomů nad rámec těch už v provozu. Těžba kovových rud a vzácných zemin je typická vysokou neefektivitou (pro 1 tunu čistého kovu je třeba vytěžit v průměru 100 tun nosné horniny) a toxicitou (v deponované odpadní hornině bývají toxické látky) a musí jí ustupovat cenné ekosystémy a domorodé komunity. Kolega Diego Marin na svém semináři upozornil, že 54 % ze známých rezerv kritických minerálů se nachází v oblastech osídlených domorodými obyvateli.

Pro těžařský sektor to vytváří komplikace, kvůli kterým se část z něj přeorientovala na těžbu mořského dna. O hlubinách oceánů a ekosystémech tam se nacházejících ovšem nevíme o moc víc než o hlubokém Vesmíru - uvádí se, člověk na vlastní oči prozkoumal jen 0,001 % tohoto světa. Víme ale, že se tam nachází přesně neurčené, ale pravděpodobně obrovské množství cenných kovů, slepených ve vysokých koncentracích do tvaru “polymetalických hlíz” (polymetalic modules). S tím jak mizí technologické bariéry jejich těžby, sílí také tlak vědecké obce na odložení startu prvních těžebních projektů do doby, než o tamních ekosystémech zjistíme více - alespoň 10-15 let (kdo sleduje aktuální dění okolo ISA, tak ví). Ohroženy by byly nakonec nejen druhy fauny a flory, které lidstvo ani nemělo šanci objevit, ale na řadě míst i populace ryb, na jejichž lovu odjakživa závisela obživa a ekonomika přímořských lidských společenství.

Co na to ekomodernista? Řekne, že spotřebitelé, zákony a diplomatický tlak musí nejhorším excesům při těžbě kritických nerostů zamezit, ale že ty materiály pro transformaci potřebujeme a pokrok nelze zastavit. Takové je totiž pojetí pokroku charakteristické pro globální Západ: pokrok je synonymem technologických inovací, které zvyšují ekonomickou produktivitu společnosti.

Pokrok a udržitelnost: perspektivy domorodých kultur

Tohle naivní pojetí pokroku nejen že je problematické samo o sobě, ale především zdaleka není sdílené tisíci kulturami globálního Jihu a Východu. Jistě, nechci to zjednodušovat: každá z těch kultur bude mít svůj vlastní hodnotový mix, který bude málokdy úplným axiologickým opakem západního pojetí, a nadto to budou kultury nesourodé, roztříštěné do různých odstínů. Na svých vlastních kulturních periferiích budou vzhlížet k západnímu pojetí pokroku jako lákavé snaze uniknout smrti a materiálnímu nedostatku - čili se budou do západního pojetí sami integrovat.

I tak můžeme poukázat na mnoho ryzích příkladů domorodých2 alternativ k západnímu pojetí pokroku: zosobňují je původní Māori obyvatelé Nového Zélandu, Sámi obyvatelé severní Skandinávie, lid Kogi na území Kolumbie nebo lid Krenak v jihovýchodní Brazílii, ze kterého jsme měli na letní škole i hosta, právního antropologa Edsona Krenaka.

Pro všechny tyto kultury nejsou “progresivisti”, kteří usilují o osamostatnění lidí vůči přírodě, ničím jiným než nevyzrálými dětmi. Všechny považují živý svět za něco, co má nenahraditelnou hodnotu. Všechny odpovídají na Frommovo Mít nebo být? rezolutním Být! Všechny jsou dědici odlišného systému bytí (ontologie) a odlišného systému poznání (epistemologie), než které formují myšlení konzumentů západní kultury.

Udržitelnosti se podle nich nedosahuje technologickým rozvojem, ale dobrými vztahy s okolním živým světem.

Snažím se si sám pro sebe domorodé kultury neromantizovat. I ony dokázaly místy překračovat regenerační kapacitu místa. Jejich myšlenkový systém může okamžitě zafungovat v podmínkách nízké komplexity; lidský superorganismus ale dnes díky akumulaci přebytků narostl do takové velikosti, že potřebuje překračovat regenerační kapacitu Země už jenom proto, aby svá města, sítě nebo dopravní prostředky vůbec udržoval v chodu (jako Otesánek). Jinými slovy, klíčem k udržitelnosti nemůže být, že se superorganismus najednou celý stane Sámi nebo Māori, protože úplně chybí přechodová fáze - odtučňovací kúra - která superorganismu umožní opustit současný rovnovážný stav bezpečně.

Pedagogickým cílem letní školy nebylo nic menšího a nic většího než upozornit účastnictvo na platnost jakési obecné teorie relativity v diskursu o udržitelnosti: že si své vlastní názory neutváříme “pohledem odnikud”, nýbrž naloženi v partikulárním kulturním guláši, kterého jsme součástí.

Tradiční ekologické vědění a tichá udržitelnost

Povědomí o tom, jak žít v dobrém vztahu s okolním živým světem, je součástí tradičního ekologického vědění (Traditional Ecological Knowledge - TEK). Je to soubor znalostí a zkušeností, který se váže k socio-ekologickému systému v určitém místě a který se přenáší uvnitř kultury. Napadlo mě, že místo abych účastnictvu TEK popisoval, vytvořím cvičení, kterým si ho osahají.

V prvé části cvičení, kterou jsem nazval Take (Vzít si), jsem je poslal proto ven, aby ve skupinách v blízkém okolí chaty hledali zdroje jídla, vody, léčiv a materiálů, které jsem předem vytipoval, zachytil na plánku a jednou větou popsal jejich vlastnosti (a příp. aby identifikovali další). Jedním z nejsilnějších momentů tohoto workshopu byla práce s jazykem. Místo toho, aby věci škatulkovali do suchých vědeckých termínů, měli jim studenti na základě mých popisů dát vlastní jména. Povzbudil jsem je, aby nepoužívali jen podstatná jména, ale pojmenovávali je slovesně a vztahově - podle toho, jakou roli hrají v ekosystému nebo co pro ně v danou chvíli znamenají. Takto se třeba z kontryhele obecného, byliny užívané na podporu trávení, při gynekologických potížích a k hojení ran, stal “heal-all” (“všeholék”), ale výmluvný je tady i jeho lidový anglický název Lady’s Mantle. Všem zdrojům, které si z okolí bereme, jsme každopádně obecně říkali “dary” (gifts).

Handout (dary)

38.5KB ∙ PDF file

Download

Download

V druhé části cvičení nazvané Give (Dát) se účastnictvo mělo zamyslet: Pokud si odsud něco vezmeme pro naplnění svých potřeb, co musíme tomuto ekosystému vrátit, aby fungoval i pro budoucí generace? Byla zmíněna mozaikovitá seč louky, sázení stromů, kompostování, ale i obecné pravidlo, že si vezmu jen tolik darů, kolik skutečně potřebuju. Studenti dostali za úkol zachytit své TEK ve formě, která je živá a snadno se šíří: skrze písně, básně a aforismy. Ty potom performovali před ostatními a následovala reflexe, kde všichni tu zkušenost hodnotili velmi pozitivně.

Handout (práce ve skupinách)

25.7KB ∙ PDF file

Download

Download

Na celý workshop jsem se je ostatně snažil naladit tím, že si před ním měli o samotě projít mindfulness cvičením, které jsem pro ně navrhnul a nahrál jako zvukovou stopu.

Handout (mindfulness)

29KB ∙ PDF file

Download

Download

K přednášce o TEK na Blízkém východě jsem pozval profesora z American University of Beirut Ramiho Zurayka, který mluvil o tom, jak premoderní arabské zemědělství a vodní hospodářství vycházelo z intimního vztahu s krajinou a z respektu k tomu, co krajina dává a jak je k ní žádoucí a zakázané se vztahovat. O tom, jak tomu byl přizpůsoben hodnotový systém (morální princip spravování - khilāfa), předpisy (např. daňové zvýhodnění pro agrolesnictví) a jak celý nepsaný systém zachytil v roce 1731 učenec Al-Nabulsi, k jehož textům se dnes výzkumnictvo vrací.

Trojpolní systém, udržování mezí a remízků, výmladkové lesy, občiny, přizpůsobení zemědělských prací přírodním cyklům, jak zachycovaly pranostiky, a další aspekty naší kultury svědčí o tom, že něco podobného dlouho fungovalo i u nás. O tom jsme ale přednášku neměli. Měli jsme ji o tiché udržitelnosti, tedy o potravinovém samozásobování, kutilství a dalších každodenních praktikách, které sice mají nižší ekologickou stopu než jejich tržní alternativy, ale to není ten důvod, proč se v nich lidé angažují. Lidé prostě mají zahrádky nebo dílny, protože je to baví. O prokazatelném mýtu, že na nich pracují jen z ekonomické nouze, promluvil doc. Petr Jehlička.

Rozdíl mezi TEK a tichou udržitelností je v tom, že zatímco TEK je silně svázaná s místem, praktiky tiché udržitelnosti bývají přenositelné. Na druhou stranu, zatímco TEK je cílevědomé a systematické orientování se k živé přírodě, tichá udržitelnost je spíše substitutem spotřeby ve volném čase u lidí, kteří mají přístup k půdě a času. Nebojuje se systémovými emisemi těžkého průmyslu, dopravy, chemické výroby ani elektrických sítí. Pokud lidé pěstují rajčata pro radost, stále k tomu využívají infrastrukturu, nářadí a materiály vyprodukované globálním tržním hospodářstvím.

Závěrečné reflexe

Jestliže o ekomodernismu můžeme říci, že je to jen nedokonalá strategie systémové změny, protože způsobuje problémy druhého řádu optimalizací nevhodných parametrů, tak tichá udržitelnost a TEK takovými strategiemi ani nejsou (ostatně je tak jejich praktikanti ani sami nechápou). Vydávat tyto praktiky za úplně jiný přístup k udržitelnosti by mohlo odvádět pozornost od nutné strukturální transformace ekonomiky. Přesto - jiné perspektivy to jsou. A jak zpívá Ventolín, změna perspektivy dělá divy.

Možná je pravda, že místo ozelenění trhu jednoduše potřebujeme méně trhu: zpomalit, brát si více z méně, sdílet, uvádět zpátky do oběhu. Pak bychom potřebovali najít strategii systémové změny, která tato vodítka přenáší do všech sfér ekonomiky.

Tichá udržitelnost a TEK sdílí to, že pracují s tím, co už funguje - co generacím před námi pomáhalo uspokojovat jejich základní potřeby a přitom udržovat rovnovážný stav s okolním živým světem. Přestože v tom třeba není žádná příležitost peněžního výdělku a ekonomického růstu.

Lekcí letní školy nebylo odmítnout pokrok, zahodit technologie nebo nahradit vědecké poznání mystikou. Podtitul Ancestral Future, který jsem pro letní školu navrhnul, pro nás byl spíše pozvánkou k opuštění iluze, že západní myšlení má na řešení polykrize monopol a že nás z nejistoty vytáhne přesně tentýž způsob uvažování, který nás do ní přivedl. Z Krkonoš jsme neodjížděli s hotovým návodem na spásu světa, ale s poctivějším vědomím vlastních slepých skvrn. Možná totiž udržitelná budoucnost nezačíná jen dokonalejším technologickým řešením, ale především ochotou pěstovat intelektuální pokoru - naslouchat odlišným kulturám, ctít paměť krajiny a hledat cestu tam, kde se odvaha k inovaci potkává s respektem k životodárným vztahům, které nás přesahují.

V minulém díle1 jsme si představili ropu jako primární zdroj energie lidstva. Ropa dnes pokrývá 1/3 primární spotřeby energie ve světě.2 V sektoru dopravy dokonce tvoří přes 90 % a umožňuje rychlou a spolehlivou přepravu lidí, zboží a služeb po celé planetě. Řekli jsme si také, že ropa má úžasnou energetickou hustotu - v jednom barelu je energie, která vydá nejméně za 4 roky fyzické práce člověka.

Navzdory tomu jsou ropa a její deriváty až absurdně levné. Tak levné, že technologie, které je používají,3 většinu její energie promrhají. Zužitkují jen to, co dovedou, a zbytek vypustí jako odpad ve formě tepla. Ropa se k nim navíc nejdřív musí dostat - třeba přes půl světa - a podstoupit rafinaci, což si obojí žádá další energii. Z čistě fyzikálního hlediska je tedy celý na ropě závislý systém dost neefektivní. Nikdy bychom jej nevybudovali, kdyby ropu nešlo získat tak levně.

Téměř všechno bylo navrženo za předpokladu, že budeme plavat v oceánu levné energie. I kdyby ropa stála pětinásobek, pořád by vzhledem k množství práce, které za nás odvede, představovala vlastně fantastický dar shůry (resp. zespodu). Jenže náš současný ekonomický systém by při takových cenách nefungoval. Každý obchodní model, každá marže, každý dodavatelský řetězec byl nastaven na levnou a stabilní energii. Jakmile zdraží, marži nelze udržet. A často se mění ve ztrátu. To je důvod, proč mívají energetické šoky na ekonomiku tak ničivý dopad.

Pokles čisté energie

Problém je, že levná a snadno dostupná ropa sice mizí pomalu, ale pořád rychleji, než si většina lidí uvědomuje. Těžba snadno dostupné ropy (konvenční těžba) dosáhla svého vrcholu (tzv. peak oil) v letech 2005-2008 a od té doby stagnuje. Stávající naleziště se postupně vyčerpávají. Podrobně jsme si to rozebrali tady:

“Zadrž, Martine. Pokud ropy tak ubývá, ale poptávka po ní roste, jak si vysvětluješ, že zůstává pořád tak levná? Slyšel jsi někdy o zákonu nabídky a poptávky, hmm?”

Zde se zastavme u jedné věci. Nabídku ropy neurčují její zásoby, ale tempo těžby. Ačkoli prověřené zásoby jsou stále stejné, cena např. saudské ropy okamžitě klesne, když Saudové zvýší denní produkci (a naopak). A aby tempo těžby neklesalo, když ve světě ukončují provoz dosloužilé vrty, musí se neustále otevírat vrty nové. A ty se z většiny otevíraly na americké břidlicové ropě. Jenže ta se těží frakováním a když teče, tak teče pořádně a rychle se také vyčerpá. Prozatím však teče rychle. Proto ropa zůstává tak levná. Zdá se, že ropy je dost. Jenže musíme vrtat stále víc, hlouběji a rychleji, abychom udrželi stejnou úroveň těžby. Drill, baby, drill.

Poměr mezi energetickými výnosy a náklady těžby vyjadřuje ukazatel EROI (Energy Return on Investment). Čím víc energie vložíme do geologických průzkumů a těžby, tím méně energie zůstane zbytku společnosti (nižší EROI). Čím rychleji těžíme ložisko dnes, tím pomaleji ho můžeme těžit v budoucnu. Hovoříme o úbytku čisté energie (net energy decline). Vyjádřeno skrz EROI, zatímco starší ložiska měla EROI až 200:1 (200 jednotek získané energie na 1 jednotku vložené), dnes se pohybují okolo 33:1 a trend je jednoznačně klesající. Podle některých odhadů se má pád EROI 30. letech zastavit na novém váženém průměru 6,7:1. Průměry zde ale popravdě spíše matou. Například studie Brandta et al. zjistila, že 40 současných ložisek pracuje s EROI mezi 2:1 až 100:1.

Důležitější než průměry je geografie. Přibližně 60 % světové konvenční ropy se nachází v relativně malém prostoru jihozápadní Asie, tedy na Blízkém východě. A velká část světového exportu prochází Hormuzským průlivem, úzkým hrdlem, které se v posledních měsících znovu dostalo do centra světové pozornosti. Jeho uzavřením se k zákazníkům nedostane 15-20 % globální nabídky ropy. Jak si právě připomínáme, pro tuto trasu totiž neexistují alternativy se srovnatelnou kapacitou (např. ropovody přes Saudskou Arábii nebo SAE). Světová ekonomika, která zůstává totálně závislá na levné ropě, se najednou zadrhává.

Výše jsme zmínili zákon nabídky a poptávky. Problém je, když jeho prizmatem nazíráme něco tak zásadního pro běh světové ekonomiky, jako je ropa. Protože ropa není obyčejná komodita. Ropa je hlavním předpokladem trhu s obyčejnými komoditami.

Ilustrujme si to na zemědělství a potravinářství. Traktory jezdí na naftu. Umělá hnojiva se vyrábějí ze zemního plynu. Potraviny se balí do plastů (z ropy), převážejí loděmi a letadly poháněnými ropnými deriváty a také kamiony a náklaďáky, které samozřejmě jezdí po ropném asfaltu. Na každou kalorii jídla na vašem talíři tak připadá několik kalorií energie dodané z ropy a plynu. V USA se ten poměr odhaduje na 1:10 (údaj z roku 2008).

To není jen ilustrace toho, že z fyzikálního pohledu je globální potravinový systém v energetickém deficitu, ale především skutečnosti, že když je ropy nedostatek, potraviny v obchodech ne že zdraží - potraviny prostě nebudou. Anebo sice budou, ale jen za cenu přesměrování paliv do kritické infrastruktury státu směrem ze sektorů, které měly přinést očekávanou finanční hodnotu (např. světový šampionát ve fotbale). Levná energie z ropy a celkově z fosilních paliv tudíž udržuje přerostlý světový superorganismus při životě. Její příslib do budoucna je zároveň příslibem lepších zítřků.

V běžné ekonomické teorii platí, že růst ceny snižuje poptávku a motivuje k vyšší nabídce (zmiňovaný zákon nabídky a poptávky). U strategických surovin, jako je ropa, plyn nebo pitná voda, je však poptávka v krátkodobém horizontu extrémně nepružná. Proto jsou strategické suroviny především o nabídkové straně. Jsou o bezpečnosti dodávek. Když nefunguje nabídka, je jedno, kolik jste ochotni zaplatit. Společnost nemůže ze dne na den přestat dovážet léky nebo svážet odpad. Pokud je fyzická nabídka paralyzována (např. úplným zablokováním klíčové námořní trasy nebo zničením infrastruktury), vzniká absolutní fyzický nedostatek. V té chvíli nepomůže ani nekonečné množství peněz, protože papírové (nebo digitální) peníze ropu fyzicky nevyrobí.

Ropa dodává potřebný výkon

Možná teď namítnete: a co vodní elektrárny, jádro, vítr nebo soláry? Nemůžeme současnou globální ekonomiku prostě přesedlat na nekonvenční zdroje energie? Problém je, že nezáleží jen na množství energie. Stejně důležitá je její kvalita. Ropa je při pokojové teplotě kapalná. Je energeticky mimořádně koncentrovaná, snadno skladovatelná a přepravitelná. Právě tyto vlastnosti umožnily vznik průmyslové civilizace. Nahradit ropu neznamená jen dodat stejné množství kilowatthodin z jiného zdroje. Celý systém těžby, dopravy, železnic, kamionové přepravy i osobní mobility byl postaven kolem jedinečných vlastností ropy.

A tady je důležitý rozdíl: energie je celkové množství práce, které lze vykonat. Výkon je rychlost, s jakou tuto práci dostanete k dispozici. Jak jsem psal v Energetický příběh Česka (1/2), vědci už v 50. letech popsali, že evoluce upřednostňuje druhy, jež dokážou vyvinout maximální užitečnou energii – tedy výkon. Jinými slovy, život na Zemi neusiluje primárně o energii. Usiluje o výkon. Organismy i ekonomiky, které získají hodně energie rychle a ve správný čas, mají výhodu. A právě to ropa umí brilantně. Benzín, nafta nebo letecké palivo poskytují obrovské množství práce přesně tehdy a tam, kde ji potřebujeme. Vítr a slunce dodávají energii jen tehdy, když fouká a svítí. Někdy hodně, někdy vůbec. Jaderná energie zase nabízí stabilní výkon, ale je kapitálově náročná a méně flexibilní.

Alternativní zdroje budou bezpochyby důležitou součástí budoucího energetického mixu. Jenže současný systém vznikl kolem vlastností a ceny ropy. A právě proto je její přímá náhrada mnohem složitější, než se často předpokládá.

Poptávka po ropě je relativně nepružná

Diskutuje se o důvodech, proč uzavření Hormuzského průlivu Íránem nevedlo k obdobě ropné krize ze 70. let - jak s tím souvisí čerpání čínských a amerických ropných rezerv nebo důvěra trhů v brzké rozuzlení geopolitické situace na Blízkém východě - tedy silně kontextuální důvody. To tady ale není podstatné.

Podstatné je, že světová poptávka po ropě roste. A roste v době, kdy konstantně klesá podíl vytěžené ropy dostupné neenergetickým sektorům (roste vlastní spotřeba ropného průmyslu) a neustále se zvyšuje komplexita světového systému, což zase zvyšuje incidenci problémů a tím i narušení včasných dodávek ropy a zemního plynu - ať už nehodou (incident v Suezském kanálu v roce 2021), nebo organizovanou akcí (výbuch Nord Stream 2 v roce 2022 a teď íránské uzavření Hormuzu a útok na katarský plynový závod v roce 2026). Schopnost mezinárodního společenství dohodnout se na koordinovaném řešení těchto problémů, které ekonomicky zatěžuje úplně všechny, některé státy sabotují. Jiná než diplomatická řešení dodávek (např. návrh odklonit transport ropy z Hormuzu do ropovodů na Blízkém východě) by sice mohla tok ropy “odšpuntovat”, ale nevymizely by obavy odběratelů ropy z dalších útoků, což by na ropnu uvrhlo další premium.

Mohly by s poptávkou po ropě zamíchat elektromobily? V Zóně zlomu už jsem psal, že prodej elektromobilů ve světě prudce roste a v některých zemích už je dokonce za bodem zlomu (hurá), což se nezbytně promítne do světové poptávky po hlavním ropném produktu benzinu. Navíc, spotřebu benzinu používaného pro osobní dopravu lze do určité míry dobrovolně omezit. Potud může cenu ropy snižovat klesající fosilní poptávka.

Benzin však tvoří asi jen 40 % barelu surové ropy. Zbytek se v rafinerii promění v naftu, letecké palivo, topné oleje, asfalt...

Jejich spotřebu už tak snadno omezit nejde, protože udržují v chodu koloběh věcí a služeb a tím i celou ekonomiku – námořní dopravu, nákladní přepravu, těžbu nebo zemědělství. Jejich provoz nelze jednoduše vynechat nebo odložit. Elektrifikují se obtížně. Často pro ně jednoduše neexistují snadno dostupné a škálovatelné náhrady. Proto je poptávka po zbytku barelu výrazně méně citlivá na růst ceny než poptávka po zmíněných 40 % barelu (benzin). I kdybychom zítra nahradili 100 % osobních aut elektromobily a poptávka po benzínu klesla na nulu, rafinérie stále musí zpracovávat ropu, abychom získali naftu pro kamiony, kerosin pro letadla a asfalt na silnice.

Materiálové využití ropy

Mohou za to i petrochemické suroviny - materiálové využití ropy jako suroviny pro tisíce typů výrobků, pro které se levné nefosilní alternativy hledají taktéž špatně. Plasty, léky, nástroje ve zdravotnictví, syntetické oblečení. Elektronika, kontaktní čočky, stany, kajaky. A stovky dalších věcí, které používáme každý den. Všechny vlastně vděčí za svou dostupnost tomu, že suroviny na ně jsou součástí barelu, který se nám vyplatí vytěžit kvůli zmíněným pohonným hmotám. Pokud klesne odběr benzínu, benzín se pro rafinérie může stát odpadním produktem, což paradoxně ekonomicky destabilizuje celý proces rafinace a může to ostatní produkty (naftu, plasty) extrémně prodražit.

I kdyby se celý barel ropy proměnil v plasty, hnojiva nebo syntetická vlákna (což teoreticky můžeme provádět, ale ekonomicky to smysl nedává), stále bychom potřebovali obrovské množství energie k těžbě, dopravě, rafinaci a chemické přeměně ropy.

Všechny tyto výrobky jsou navíc součástí mimořádně složitých globálních dodavatelských řetězců. Vyrobí se na jednom místě, zpracují na druhém, smontují na třetím a teprve pak doputují do obchodu nebo k nám domů. Veškerá těžba, přeprava a chemická přeměna si dále bude vyžadovat takové množství energie, které úplně zastíní spotřebu všech elektromobilů světa a není představitelné ji v řádu let pokrýt alternativními zdroji energie.

Ničím z toho nechci naznačit, že pro ty obaly, součástky a další na ropě založené technologie nelze nalézt levné, ekologické a nejméně obdobně funkční alternativy. Nebo že si nezaslouží nasazení i tehdy, pokud by podobně levné nebyly. Docházím jen k tomu, že z vysoké poptávky po ropě - resp. závislosti na ní - se nezdá být ve světové ekonomice úniku.

A tím se dostáváme k jádru celé věci.

V posledním díle téhle trilogie se podíváme na to, co to všechno znamená pro peníze, ekonomiku, civilizaci, i pro nás obyčejné smrtelníky. A co s tím ještě můžeme dělat...

Taky jste už tankovali za +40 Kč/l? Kvůli uzavření Hormuzského průlivu a následnému skokovému zdražení pohonných hmot bylo v posledních týdnech o ropě zase hodně slyšet. A není divu: zhruba 70 % objemu surové ropy se skutečně rafinuje na naftu a benzin.

Jenže tím to nekončí. Skutečný dopad zdražení ropy na ekonomiku dalece přesahuje to, co vidíme na stojanech. Ropa totiž není nic víc a nic míň než „energy drink“ moderní civilizace.

Řekněme si k tomu pár čísel. Člověk potřebuje k přežití asi 2000 kilokalorií (kcal) denně v podobě potravy. Jenže energii „konzumujeme“ i jinak než jídlem: skrze dopravu, vytápění a chlazení, provoz strojů apod. Na průměrného obyvatele ČR takto připadne asi 57 500 kcal denně1 - z toho asi 18 000 kcal (31,3 %) nám dodávají ropné produkty. Průměrný Čech nebo Češka tedy za rok “vypije” asi 9x víc ropného energy drinku, než sní jídla a pití - a to nepočítáme energii vtělenou s pomocí ropy do zboží a služeb ze zahraničí, kterou taky přijímáme.

Dnešní Zóna zlomu 🌋 bude první ze tří dílů o ropě.2 V tomto díle si řekneme, co to ropa je a jaké výhody z ní lidskému druhu plynou. Nepadne ani zmínka o chemickém složení, OPEC, Družbě, Nelahozevsi ani ropných skvrnách. V prvním díle se zaměříme na ropu jako na primární zdroj energie lidstva. V druhém díle rozšířím záběr o to, jak naše systémy a instituce na ropě závisí a jak nás může ovlivnit její horší dostupnost. V posledním díle se s nabitými vědomostmi zamyslíme, co budoucnost ropy znamená pro budoucnost nás všech. Ale začněme na začátku…

Díky, že jste se mnou v Zóně zlomu 🌋

Ještě ji neodebíráte? Vyplňte svůj e-mail a Zóna zlomu vám bude chodit zdarma.

Subscribe now

Zónu zlomu můžete podpořit zasláním libovolné částky na účet 2465983173/0800.

Co to vlastně ropa je?

Ropa je lepkavá černá kapalina, která z hlubin země probublává na povrch jako horký pramen anebo tryská jako gejzír. Vznikla z mořských řas a fytoplanktonu, které před desítkami milionů let zachytily sluneční energii. Pak byly miliony let stlačované tlakem a teplem hluboko pod zemí, až z toho vznikl extrémně energeticky hustý sajrajt, který dnes těžíme a rafinujeme. Jinými slovy: ropa (tak jako uhlí) je vlastně taková sluneční baterie, která se nabíjela miliony let. A my ji teď vybíjíme do prázdna během dvou století. Rekordním tempem přes 102 mil. barelů denně (odhad IEA pro 2026).3 Z toho do Česka dovezeme asi 138 tisíc barelů surové ropy, další tisíce barelů dovezeme denně v odvozených palivech, jako je nafta, benzín, LPG, letecké palivo (energii vtělenou jinde stále necháváme stranou).

Jak si tohle množství energie představit konkrétně?

Pomůže jednoduché přirovnání k lidské práci.

Každý z těch tisíců barelů ropy obsahuje zhruba 1700 kilowatthodin (kWh) energie. Z toho asi 10-15 % se dá využít na maziva, asfalt atd., ale nedělají se z nich paliva, čili počítejme spíše 1500 kWh. Pro srovnání, průměrně silný člověk zvládne za pracovní den odvést asi 0,6 kWh užitečné mechanické práce, v závislosti na druhu práce nebo délce směny.

Jeden barel ropy tedy dodá mechanickou energii odpovídající čtyřem rokům lidské fyzické práce!

Zkuste si to představit prakticky. Až příště pojedete autem, představte si, že vám dojde nafta a musíte vůz s několika kamarády dotlačit domů. Jeden litr nafty za těch 48 Kč byste vlastními svaly nahrazovali několik dní - a byla by to pěkně mizerný zážitek. Jenže nad tímhle my vůbec nepřemýšlíme. Prostě natankujeme, přiložíme kartu a jedeme. Je to samozřejmost. 70 % chemické energie ve spáleném palivu vůbec nevyužijeme - vytratí se do prostředí. No a co?4

Navíc, těch 48 Kč na stojanu je součet několika položek: ceny paliva, logistiky, daní a marže prodejce. Samotná nafta vychází zhruba na 18 Kč za litr, benzin na 16 Kč. Cena surové ropy je ještě nižší – po nedávném zdražení asi 2300 Kč za barel (14,46 Kč/l), po většinu loňského roku ale kolem 1300 Kč (8,17 Kč/l). Za ekvivalent čtyř let lidské práce! Představte si, že by pro vás někdo dělal na plný úvazek čtyři roky (třeba úklid) a chtěl by zaplatit jen tohle.

Surová ropa stojí bez dalšího jen náklady její těžby. Nikdo neplatí za inkubátor, ve kterém vznikala. Nikdo neplatí za ekologické škody z jejího spalování. Ve výsledku je ropa absurdně levná vzhledem k tomu, kolik práce za nás odvede. Nemluvě o těch těžko nahraditelných 10-15 % uhlovodíků barelu, ze kterých petrochemický průmysl vyrábí plasty, technické plyny, maziva atd.5

Mou pointou je, že zprovozněním ropovodů jsme získali pravděpodobně největší ekonomickou výhodu v historii - tak obrovskou, že se jí může rovnat jen těžba a spalování uhlí (o tom jsem psal tady). A většinu času ji tak přitom vůbec nevnímáme - kromě momentů energetických krizí.

Právě tenhle obří energetický bonus spolu s mechanizací a šířením informací stojí za explozí bohatství za posledních 150 let. Zvedla mzdy, nafoukla firemní zisky, zlevnila dopravu i výrobu. Díky ní vám druhý den přijede balík až ke dveřím. Umožnila masivní růst zemědělství, díky kterému rostla populace. Létání přes půl planety. Čerstvé jídlo v zimě. Každý ekonomický zázrak moderní doby by ve výsledku těžko mohl nastat bez této neviditelné pracovní síly - ropy.

A přesto to skoro nikdo nevidí. Prostě proto, že jsme ponořeni v energii z ropy asi jako ryba ve vodě. Každý produkt, každá služba, každá koruna HDP nejdřív vyžaduje nějakou přeměnu energie. Bez výjimky. A přibližně třetinu této energie u nás i ve světě zajišťuje černé zlato.

Skokové zdražení pohonných hmot jako vždy dopadá nejvíce na ty, kteří si to mohou dovolit nejméně. Je přirozené, že vláda hledala způsob, jak dopady zmírnit. To nic nemění na tom, že benzin a nafta pro nás zůstávají až absurdně levné. Navyklí na cenovky v Kč začínající na 2 nebo 3 sice zvedáme obě obočí, přehoupne-li se přes 4 (nebo nedej Bože 5!), ale faktem je, že i při ceně 48 Kč/l nakoupím za průměrný výdělek víc litrů benzinu než moji rodiče s jejich výdělky v mém věku. Průměrné výdělky totiž rostou. Kdyby mě někdo žijící před 250 lety viděl, jak tankuju za malý zlomek průměrné mzdy plnou nádrž a řítím se bez zastávky z Prahy až do Terstu, pomyslel by si, že má teď lidstvo prakticky neomezený přístup k energii. Ostatně podobný pocit jsem měl, když jsem před 10 lety navštívil ostrov Qeshm v Perském zálivu a po pobřeží jezdily děti na motocyklech jen tak pro radost a bezcilně tam a zpátky - palivo přece skoro nic nestojí.

Hlavní otázka, kterou bychom si měli pokládat, není “Kdy ropa zase zlevní?”, ale “Kdy tak absurdně levná být přestane?”

Protože ačkoli (nebo právě proto, že) lidé těží víc ropy než kdy dříve, nové barely bývají energeticky, technologicky i finančně náročnější - a tím i dražší. Dražší ropa - a s ní zemní plyn - znamená dražší všechno, co se na ně váže. Jak dlouho se ještě na levnou ropu budeme moci spoléhat? A nahradí tuto skrytou dotaci do ekonomiky nějaká jiná, stejně silná? Na to se podíváme v dalším díle.

Tohle je Sosáček:

Narodil se před 2 měsíci. Po nespočtu hodin opakovaného

krmení, odbrkávání,
utišování, uspávání,
přebalování, utírání,
koupání a nošení,
vození a kolíbání
mazání a cvičení

si ze všeho nejvíce užívám
chvíle ticha
sladkého, plodného
ticha

Teprve tehdy mi dojde spousta věcí, o kterých bezdětný Martin neměl ani páru.

Myslel jsem si, že je to takhle:

Ve skutečnosti je to spíše takhle:

Novorozeně není miminko.

Miminka jsou normální. Jsou roztomilá, zkouší si pohyby a zvědavě koukaj po okolí. Jak kdysi napsal můj oblíbenný blogger Tim Urban, novorozeně je spíše taková lidská larva, která se chová strašně divně a nejradši by zůstala v matčině lůně, kdyby mohla. Problém nastal tehdy, když lidský rod začal chodit po dvou a jeho pánev se zmenšila zatímco mozkovny rostly. Evoluce to vyřešila spuštěním porodu v době, kdy je plod sice ještě nezralý, ale dostatečně malý, aby dokázal vylézt ven. A tak plod posledních pár měsíců dozrává venku, neschopen ani normálně jíst a my rodiče se s tím musíme smířit. Prostě čtvrtý trimestr, no.

Sosáčkova bezbrannost mi byla lekcí. Lekcí, že my lidé jsme od prvního nádechu beznadějně závislí na lidech v blízkém okolí. Že ta závislost se může časem oslabovat, ale vlastně se jí nikdy plně nezbavíme. Tady je pár dalších lekcí, které mi Sosáček během chvil jeho trpělivého koukání do prázdna, než mi to dojde, daroval:

• Co se netřese, není pevné. My dospělí jsme zvyklí vyhledávat stabilitu: stabilní vztahy, příjmy, vozovku, pevnou ruku, kontrolu, předvídatelnost. Uklidňuje nás... klid. Takoví se ale nerodíme. Vyhledáváme vibrace, houpání, pohyb těžiště. Jízda po dlažebních kostkách. Dynamická rovnováha. Dává to smysl, protože než jsme se my lidé v docela nedávné historii usadili, byli jsme pořád v pohybu - děti na tělech lovkyň a sběraček. Není v tom faktu vlastně inherentní moudrost, že klid nevzniká mimo nás, ale integruje se v nás působením protichůdných sil (tam a zpátky)? Že skutečná pevnost a odolnost je tekutá? Není to lekce, že co se nechvěje, není pevné, protože to uvnitř zkřehne a snadno se rozbije?

• Komunikace bez symbolů. My dospělí přijímáme vjemy hlavně prostřednictvím zraku a sluchu.1 Doslova si děláme “obraz o světě”. Ani takoví se ale nerodíme. Sosáček vidí jen pár pixelů, za zvuky ještě neslyší žádné významy. Anebo vlastně ano? Rozpozná rytmus a melodii, slova asi ne. Zjistil jsem, že čím víc se u zpívání napojuju na své tělo (a ne formovaná slova), tím větší efekt to pro Sosáčka má. Na co se ale stejně nejvíc spoléhá, je jeho čich a hmat. Díky nim získává vjemy důležité pro jeho tělesný a duševní komfort: blízkost matky, teplo a chlad, mokré a suché, tvrdé a měkké... Paleta symbolů a informací, které čich a hmat dokážou přenášet, je u lidí omezená, ke komplexní mezilidské komunikaci nejsou uzpůsobeny. Co to znamená pro naši lidskost, když jsme v dětství tvarováni do vysílačů a přijímačů konvenčně uspořádaných obrazů a zvuků?

Sosáček je jako časovaná bomba. Dva tři dny se divíme, kam to mlíko mizí, až najednou BUM - plena je plena, plna, což spolehlivě určíme podle škodolibého úsměvu na Sosáčině tváři.

Časované bomby, které produkujeme my dospělí, jsou jiného kalibru. Mám teď na mysli hlavně tzv. uhlíkové bomby (carbon bombs). Kühne et al. (2022) tak označují největší projekty těžby uhlovodíků na světě, které během své životnosti vypustí >1 mld. tun oxidu uhličitého. Seznam čítá 425 projektů těžby uhlí, ropy a zemního plynu, které by společně dvojnásobně překročily vědecky doporučovaný globální uhlíkový rozpočet. Podle výzkumného týmu přitom 40 % projektů ještě ani nezačalo s těžbou.

Mimochodem, žádný český projekt sice tolik emisí nevyprodukuje, ale i u nás je velký nepoměr mezi největšími znečišťovateli a zbytkem. Pouhých 30 zdrojů (elektráren, oceláren, rafinérií, vápenek) zodpovídá za 40 % emisí ČR. Současně se koncentrují do vlastnictví několika málo firem: ČEZ, Sev.en Energy, Heidelberg Materials a pár dalších. Odpovídá to situaci ve světě, kde podle jedné loňské studie 32 fosilních korporací (obrů jako Saudi Aramco, ExxonMobil atd.) vlastní projekty, které mají na svědomí 50 % světových emisí

Andreas Malm a Wim Carton v knize Overshoot upozorňují, že podobné fosilní projekty stále lákají globální kapitál svou vysokou výnosností. Dokud zůstanou výnosnější než třeba obnovitelné zdroje, nezmizí z trhu samy (psal jsem o tom v čísle #7). Musely by být vytlačeny uměle, musela by nastat tzv. “politická destrukce fosilního kapitálu”. Národní státy, ve kterých se uhlíkové bomby nacházejí nejčastěji - Čína, Rusko, USA, Írán, Saudská Arábie nebo Austrálie - však s ničím takovým nepočítají. Nakonec, fosilní paliva jsou pro ně často významným zdrojem státního rozpočtu.

Za této situace není překvapivé, že se třeba v umění už několik let rozvíjí imaginace o alternativní cestě v podobě občanské neposlušnosti. Etické otázce, jestli ničení majetku může být legitimním nástrojem dosažení environmentální spravedlnosti, se věnuje třeba film ‘Žena ve válce’ (Woman at War). Vypráví o obyčejné sbormistryni, která se pro nečinnost vlády odhodlá k svépomocnému ničení elektrického vedení, které fosilní elektřinu přenáší. Podobné téma prozkoumává kniha a stejnojmenný film ‘Jak vyhodit ropovod do povětří’ (How to blow up a pipeline) nebo kniha ‘Ministerstvo budoucnosti’ (Ministry for the Future). Téma se ve světě řeší i na univerzitách - u nás na Fakultě humanitních studií UK, tedy předtím, než to vedení fakulty zatrhlo.

Otázka, ke které při úvahách o sabotážích nutně musíme dojít, je podle mě tato: Do jaké míry sabotáže problém řeší a do jaké se mu spíše snaží uniknout? Jedním z údělů člověka je žít ve společenství lidí, které pro sebe vždy nedělá nejlepší rozhodnutí, a to v nejistotě z budoucnosti, ke které to povede. Všichni nějak participujeme na systému, který je bytostně násilný, nemorální a nyní i sebedestruktivní, a tomuto faktu se snažíme uniknout různými způsoby. Někdo popřením, někdo lhostejností, někdo zase dílčími morálními volbami (nebudu jíst maso, nebudu létat), které pro něj zachrání dojem z vlastní svatouškosti (righteousness). Není sabotáž jen dalším příkladem téhož? Není snahou vymanit se z našeho predikamentu, mít pocit kontroly nad nekontrolovatelným a zasadit příběh zpátky do pohádkového rámce, ve kterém se staneme opěvovanými hrdiny, mučedníky nebo alespoň mistry, kteří už všechno pochopili a není čas čekat, až to pochopí ostatní?

K sabotážím fosilní infrastruktury mezitím skutečně dochází. Koncem března např. skupina lidí v Itálii přerušila elektrické vedení pro ropovod TAL. Známější jsou útoky na ropovody v Severní Dakotě z let 2016-2017. Mimochodem, tyto přímé akce nemusí infrastrukturu nutně ničit; třeba aktiviststvo na americko-kanadské hranici v roce 2016 proniklo k ropnému výměníku a jednoduše zavřelo uzávěry, čímž způsobilo výpadek dodávek ropy na několik hodin. Podobné útoky nakonec ukazují, jak křehký je vlastně energetický systém, na kterém celá ekonomika závisí.

Ale zpět k tomu řízenému znehodnocení. Mnoho očí, včetně mých, se v těchto dnech upíná do města Santa Marta, kde Kolumbie spolu s Nizozemskem pořádá konferenci s cílem dobrat se mezinárodní smlouvy o ukončení spalování fosilních paliv. V deziluzi z výsledků 30 let klimatických summitů (COP) se rozhodly s dalšími státy uspořádat paralelní jednání, jehož cílem bude mj. “zastavit nové projekty těžby fosilních paliv, a vyhnout se tak dalším uvízlým aktivům.” Součástí procesu nejsou výše uvedené petrostáty a šance zapojit je se zatím zdá být mizivá. Přesto je to významný signál, že část světa odmítá dál dělat jen křoví pro další nerušenou těžbu ropy a uhlí a chce do procesu zahrnout ty, na které výsledky klimatické politiky existenčně dopadají, tedy především domorodé obyvatelstvo globálního Jihu.

No a právě přístup indigenous communities ke klimatickým vyjednáváním bude jedno z témat naší letní školy o klimatické spravedlnosti, která se letos uskuteční ve dnech 1.-10. července. Letní škola ‘Climate Justice: Ancestral Future’ proběhne tak jako každý rok na Patejdlově boudě v Krkonoších a zajímaví lektoři a lektorky tam (v angličtině) rozeberou témata jako těžba kritických surovin na souši i na moři nebo staronové způsoby, jak žít udržitelně. Pár volných míst ještě je - nechcete se přidat (nebo neznáte někoho)?
Registrace je otevřená do 3. května 🔔 a více informací najdete na webu.

“Starý svět umírá. Nový se teprve objevuje. V tomto šerosvitu se rodí příšery,”1

napsal na přelomu 20. a 30. let italský filozof a politik Antonio Gramsci v době, kdy byl vězněn fašistickým režimem.

Umírajícím světem byl pro Gramsciho liberálně-buržoázní řád zrozený ze sjednocení Itálie. Co teprve mělo přijít, byla demokratická vláda pracujícího lidu. Mezitím panovalo “mezivládí” (Interregnum), období, kdy dosavadní instituce formálně ještě fungovaly, ale mezi lidmi ztratily legitimitu. V mezivládí se podle Gramsciho začalo dařit různým příšerám (nebo ve volném anglickém překladu morbid symptoms - chorobným symptomům): autoritářství, ideologiím nebo ztrátě smyslu.

Nevidíme takový zánik starých pořádků i dnes? Se ztrátou legitimity pozdně kapitalistických režimů se narušuje dosavadní společenská smlouva. Například u nás růst reálných mezd výrazně zaostává za růstem životních nákladů. Dochází k podfinancování veřejných služeb a periferních regionů. Zprávy o rostoucím HDP nebo lepším credit ratingu jsou chabou útěchou těm obyvatelům ČR, kteří se cítí kontinuálně ohrožení. Stav důchodového systému nezaručuje mladým lidem, že jednou dostanou zpátky to, co naspoří. Automatizace, digitalizace a nástup AI ohrožují pracovní místa lidí bez dostatečných úspor a záchytných sítí. Podnikatelská třída je v deziluzi z regulovaného trhu, nechráněná před zahraniční konkurencí. V deziluzi je i sama zahraniční konkurence, která potřebuje čím dál větší ústupky z ochrany přírody, soukromí nebo pracujících, aby dosáhla dříve běžných zisků. V kultuře, která toleruje egoismus, přetvářku a pokrytectví, se politika stává závodem ke dnu a upadá jako umění vést, přesvědčovat a dělat kompromisy. Stejně jako Gramsci můžeme mít pocit, “lidé už nevěří, čemu dříve věřili” - zejm. mladí lidé přestávají věřit, že starší generace vědí, co dělají. Krize elit.

O úroveň výš je na smrtelné posteli mezinárodní řád charakterizovaný vládou práva. Dochází k případům vojenské agrese a masivního porušování lidských práv, na které OSN nedokáže reagovat; stálými členy její Rady bezpečnosti jsou nakonec mocnosti, které se porušování Charty OSN samy dopouštějí, nebo to podporují u jiných. Evropa ztrácí s krizí NATO bezpečnostní záruky platící od 2. světové války. Studená válka sice dávno skončila, ale s ní i aura USA jakožto země garantující mír (Pax Americana) a budující mezinárodní řád na základě osvícených principů. Rozsáhlá dovozní cla a další protekcionistické kroky dělají z pravidel WTO, o kterých jsme se učili ve škole, trhací kalendář. Jedna ze stálic mezinárodního obchodu, americký dolar, pomalu ale jistě ustupuje yuanu a euru. Multilateralismu - umění mezinárodního společenství zasazovat se o společné cíle - se vůbec nedaří.

No a nad tím, pod tím a vlastně všude okolo toho zaniká něco mnohem většího - holocén, období nebývale mírných klimatických podmínek, které před cca 12 tisíci lety umožnilo vznik komplexních civilizací. Energetické přebytky, díky kterým mohly komplexní civilizace vybudovat obrovskou fyzickou a datovou infrastrukturu - tzv. zásoby (stocks) - dosáhly vrcholu během 2. pol. 20. století. Od té doby sice spotřeba energie dále roste, stále více z ní si však musí pro sebe ukrojit samy energetické sektory (např. těžba fosilních paliv). To znamená, že bez epochálního technologického průlomu bude energie vzácnější pro všechny. Civilizace je dnes navíc natolik komplexní, že potřebuje obrovské množství energie už tak nějak proto, aby byla.2 Jak jsem v Zóně zlomu 🌋 psal dříve,

Polopaticky řečeno, lidská civilizace je jako Otesánek, který jí vydatně každý den, aby byl větší a silnější. S tím jak roste, ale Otesánek časem potřebuje více a více jídla, jen aby si udržel svou hmotnost.

Fosilní paliva, která lidstvo pro růst spotřeby energie spaluje, začala zcela přetvářet globální klima. Poslední roky a desetiletí potvrzují, že globální změna je rok od roku rychlejší (tzv. “Velké zrychlení” - Antropocén). Vede k ničení a přetváření ekosystémů Země způsobem, který podle vědeckých odhadů překračuje její únosnou kapacitu (carrying capacity). Existují vědecké důkazy, že biogeochemické změny, ke kterým běžně dochází v měřítku milionů let, dnes můžeme pozorovat přímo před našima očima prakticky “v reálném čase”. Gramsci by si jen těžko dokázal představit, že generace po něm budou svědky zániku i tohoto starého světa, geologického období zvaného holocén.

Dodejme, že žádný z těchto trendů se neodehrává ve vakuu. Naopak, vzájemně se podporují. Vládnoucí režimy se například ve snaze zachránit společenskou smlouvu uchylují k deregulaci ochrany životního prostředí, honbě za přírodními zdroji v panenských oblastech (např. mořské dno, Arktida) i na území cizích států (např. Ukrajina). Extraktivismus a vojenské agrese sice mohou získat pro národní ekonomiku více zdrojů silou, to však jen za cenu dalšího znečištění a ničení. Na druhou stranu jsou to environmentální šoky, které autoritu režimů dále podkopávají - naposledy během íránských protivládních protestů na přelomu roku, způsobených bezprecedentně dlouhým suchem a nedostatkem pitné vody v zemi.

Je dobré si zvědomit, že pocity všudypřítomného zrychlení, přetlaku obrazů a úzkosti nejsou chronické představy v našich hlavách, ale přirozené reakce na vír událostí, které se skutečně dějí. Je to normální. Cítíme pocit ztráty toho, čemu se ve světě spisovatele George R.R. Martina říkalo “Dlouhé léto”: období relativního míru, blahobytu a vědeckého pokroku. Anebo ho necítíme. To závisí na tom, do jaké míry patříme k vítězům a do jaké k poraženým. Současný svět nabízí spoustu úžasných možností, obrovské masy lidí je ale jednoduše nemohou využívat. I vítězové globalizace přitom mohou mít legitimní pocit, že v rozpadajícím se světě nenaplňovali své základní životní potřeby: neměli dost volného času, necítili blízkost k ostatním, nemohli se projít na čistém vzduchu apod. Česká ekonomika, jak jsem v Zóně zlomu 🌋 argumentoval, sice byla s opuštěním příkazového modelu integrována do volného mezinárodního trhu, avšak v dost podřízeném postavení, které prožíváme na vlastní kůži. Starý svět tedy umírá, ale není to jen tragédie - ne pro všechny, ne ve všem.

Share Zóna zlomu

Mezitím se začínají objevovat ohniska nového světa. Od globálních demokratických iniciativ překlenujících národní státy (jako Democracy without borders), přes komunitou podporované IT služby a svazy družstev orientovaných okolo potřeb svých členů (Mondragon), až po malé alternativní organizace jako ekovesnice, komunitou podporované zemědělství nebo neziskové podniky. I nový svět bude pestrý, těžko lehce popsatelný a bude podléhat neustálému vývoji. Bude docela jiný a jeho jinakost dnes může leckoho odrazovat, obdobně jako dnes mnohé odrazuje pociťovaná nespravedlnost a neudržitelnost starého světa. Jestli se má z těchto ostrůvků deviace stát nový řád, bude to ještě chvíli trvat. “Žádná skupina,” komentoval Gramsci svou dobu, “ani konzervativci, ani progresivisti, se nedokáží prosadit.”

Mezi příšery, které se v tomto mezivládí objevují, patří mimo jiné:

• absence sdílené reality - obývání úplně jiných prostorů ve fyzickém i digitálním světě znemožňuje vztahovat se v našich diskuzích k totožným věcem; dezinformace a manipulace (šířené sociálními sítěmi a dnes i s pomocí AI) už dnes nejsou roztříštěné, ale naopak organizované do vzájemně podporujících se clusterů informací vytvářejících těžko opustitelné alternativní mentální modely světa;

• absence smyslu - směsice zdánlivě nesouvisejících a protikladných informací o světě, kterými jsme každodenně bombardováni bez ohledu na relevanci a bez uvedení do kontextu, v nás vzbuzuje marnost; cítíme se dezorientovaní a zbaveni moci svět okolo sebe ovlivňovat;

• autoritářství - politickou moc získávají muži, kteří mají pocit, že pravidla jsou jen pro slabé a na ně se nevztahují, a jsou v tom utvrzováni absencí jakékoli sankce vůči nim; místo přesvědčování vyhrožují, místo dohod chtějí výpalné; světy lží, které díky absenci sdílené reality dokáží kolem sebe budovat, jsou tak nedotknutelné světem faktů, že mohou lhát zcela otevřeně a bez přetvářky;

• fašismus - státním násilím podporované hledání “nepřátel lidu” mezi skupinami lidí, kteří se fašistům tak protiví, že jim upírají jejich lidskost; v češtině nedávno vyšla dobrá obhajoba toho, proč lze současnou americkou vládu za fašistickou považovat;

• technofeudalismus - část technologických společností (Google, Meta, Apple) ovládla přístup k datům a digitálním nástrojům, čímž přestala na trhu soutěžit a začala ho kontrolovat; interakce s jejich produkty, jež vydělávají zisk pouhou aktivitou uživatelů (digitální renta), je v digitální ekonomice prakticky nevyhnutelná, což vytváří vztah nevolnictví; kontrola digitálních nástrojů navíc dává technofeudálům bezprecedentní politickou moc (od vlivu algoritmů na volební preference po vliv Elona Muska a jeho Starlinku na schopnost Ruské federace vést válku na Ukrajině);

• zombie instituce - z řady institucí starého světa (např. WTO nebo Rada bezpečnosti OSN) dnes zůstává formální schránka bez politické vůle ji naplňovat obsahem, pro který byla vytvořena - třeba Mezinárodní trestní tribunál sice dále funguje, ale s lidmi, na které vydal zatykač a kteří zůstávají na svobodě, dnes státníci usedají k jednacímu stolu;

• zadluženost - poměr globálního dluhu ke globálnímu HDP dlouhodobě roste a vyšplhal se ze 100 % v polovině 20. století na dnešních 235 %. To znamená, že produktivita ekonomiky je financovaná z větší a větší části z dluhů.

“Věci, jež jsme tak dobře znali, se mění. Naše jistoty i pocit bezpečí jsou otřeseny,” stálo v op-edu speciálního lednového čísla Respektu s názvem Bod zlomu. Cítil jsem, že Zóna zlomu 🌋 by měla udělat další krok směrem k pochopení dějinné trhliny, ve které se nacházíme. Její pochopení má jeden ohromně důležitý význam - umožňuje nám uvědomit si příležitosti, které nám tato trhlina skýtá. Jak zpívá Leonard Cohen, “ve všem je nějaká trhlina - tak se světlo dostane dovnitř.”

Většina z vás, kteří jste při přihlášení k Zóně zlomu 🌋 vyplňovali úvodní dotazník, si myslí, že současný politický a ekonomický model západní společnosti (liberální reprezentativní demokracie s volnou tržní ekonomikou dominovanou mezinárodními firmami) není způsobilý k udržení planety dlouhodobě v bezpečném prostoru:

No, ať už s tvrzením souhlasíte, nebo ne, faktem je, že tento politicko-ekonomický systém je nyní v tom, co jsme jinde nazvali kritickým stavem (criticality). Jeho místo se snaží zaplnit krajně-pravicoví hráči. Jejich vlastní problém je, že nenabízejí žádné pozitivní alternativy - jen xenofobii a svalování viny. Ač není jasné, do jaké míry se může opakovat scénář z Evropy 30. a 40. let 20. století, je velmi pravděpodobné, že i toto období plné příšer se ukáže jen jako přechodné k nové dějinné epoše.

Pokud žijeme v mezivládí, pak nejdůležitější politickou otázkou dneška není, jak starý svět zachránit, ani jak rychle vyhlásit nový, ale jak se v této trhlině naučit jednat, myslet a spolupracovat jinak. A co je nejdůležitější otázkou pro akademickou a vědeckou obec? Zda naše instituce, jazyky a profesní role odpovídají tomu, co už sami víme. Česká akademie dnes disponuje detailním poznáním ekologických mezí, sociálních nerovností i institucionálních selhání, přesto se často chová, jako by její úlohou bylo především popisovat svět, nikoli spoluutvářet jeho možné podoby. Setrvačnost, opatrnost a odkazování na hodnotovou neutralitu tak paradoxně přestávají být výrazem vědecké integrity a stávají se jedním z mechanismů interregna. Pokud se nový svět rodí v trhlinách starého, pak otázka nezní, jaká řešení máme nabídnout, ale zda jsme ochotni přehodnotit, kdy zdrženlivost přestává být ctností a začíná být selháním role, kterou věda ve společnosti historicky hrála.

Díky, že jste se mnou v Zóně zlomu 🌋

Tak už je tomu 1 rok, co společně usilujeme o hlubší porozumění současné polykrize - věřili byste tomu? Váš počet se mezitím rozrostl na 465 odběratelů*ek! Ačkoli jsem ještě neměl čas udělat Zóně zlomu 🌋 pořádnou propagaci, zájem o ni díky doporučením organicky roste. Moc vám děkuji za vaši podporu!

Zónu zlomu 🌋 jsem začal psát ze dvou důvodů. Zaprvé proto, že mi v našem jazykovém prostoru vadila ta úplná absence systémové analýzy socio-ekologických problémů a možností jejich řešení. Nedělám původní výzkum ve fyzice, ekonomii, ekologii, antropologii, psychologii ani sociologii; právě proto ale nenahlížím na svět jen úzkým průzorem jedné z této věd a usiluju o integraci jejich poznatků do skutečně transdisciplinárního modelu. Nic takového u nás nikde jinde nenajdete. V tom je moje silná stránka, v tom chci dál pokračovat.

Můj druhý důvod pro psaní Zóny zlomu 🌋 vycházel z mé teorie změny. Náš problém není v tom, že bychom neměli vyzkoumáno, proč naše civilizace míří k možnému kolapsu; problém je v tom, že popis těchto důvodů je v Česku neoprávněně zaměňován za ideologickou pozici. Mluvit u nás z pozice vědce nebo akademika o imperativu růstu, extraktivismu nebo hegemonii a upozorňovat na existenciální ekologická rizika v praxi znamená přijít o auru racionality, objektivity, nestrannosti - nebo jak tomu chcete říkat - a získat tu či onu ideologickou nálepku. Smutné je, že velká část vědecké/akademické obce si už tento vzorec internalizovala (a začala ho sama reprodukovat). Tabuizace pojmů a témat však nikdy nic dobrého nepřinesla a způsobuje v naší společnosti to, co filozofka Miranda Fricker nazývá epistemickou nespravedlností. Politicky aktivní lidé, kteří jsou tzv. collapse-aware, podle mě budou ostatními jen těžko bráni vážně, pokud akademictvo/vědectvo si možný kolaps nepřipouští, mlčí o něm, nebo ho dokonce aktivně zapírá a bagatelizuje. Účelem Zóny zlomu 🌋 je tedy podpořit hlavně čs. akademictvo/vědectvo v tom, že o výše zmíněných tématech (jako je imperativ růstu) mluvit zcela určitou mohou, měli by a právě oni musí.

Musím říct, že důvody pro tento Substack po roce nevymizely. Jestli něco, komplexní lidská civilizace se nachází ještě hlouběji v Zóně zlomu 🌋, ve které buď rozbije základní podmínky své existence, anebo se rychle transformuje do něčeho udržitelného. Při sledování dlouhodobých trendů jsem silně přesvědčený o tom, že žádná zlatá střední cesta pomalého pokroku nebo rozkladu už nezbyla. Slovy kanadského premiéra Marka Carneyho, jež prohlásil na letošní konferenci v Davosu, “nacházíme se uprostřed přetržení (rupture), ne přechodu”. Příští týden si spolu uděláme malý status check všech ruptur, všech “příšer” (jak je nazval A. Gramsci), které v Zóně zlomu 🌋 vykukují zpoza rohů.

Ostatně to bude můj dárek 🎁 k prvním narozeninám: nezblázním se ze všeho, co se okolo děje, a připravím další datově podložené komentáře, shrnutí zajímavých výzkumů a mediálních vystoupení českých vědkyň a akademiček a jejich kolegů s chromozomem XY.

Dejte Zóně zlomu 🌋 dárek i vy! Trvalá platba jakékoli částky, kterou můžete měsíčně postrádat, mi pomůže tvořit pro vás dál. Stačí čapnout smartphone, otevřít bankovnictví a naskenovat tento QR kód:

Mezitím koukám, které texty měly loni největší čtenost, a z newsletterů to byl #2 Omnibus a z big-readů vás nejvíce zaujaly Ekologické body zlomu. Pokud si je chcete do dalšího čísla přečíst, tak tady jsou 👇🏻

Druhý rok - jedeme dál!

Díky, že jste se mnou v Zóně zlomu 🌋!

Letos jsem měl zvláštní pocit: Vánoce se u nás obešly bez extrému. Žádných +15 v prosinci, žádný „jarní“ Štědrý den, žádné teatrální titulky. Prostě zima, jakou si pamatuju z dětství: kolem nuly, občas mokrý sníh, občas déšť, občas ten šedý klid, který člověka donutí zpomalit. Možná je to banální poznámka – ale po těch posledních letech už i banální počasí působí skoro jako dobrá zpráva.

Jenže tenhle lokální „návrat k normálu“ není návrat. Je to spíš připomínka, že podnebí se už nechová jako spolehlivý rytmus, ale jako rozházený metronom: někde chvíli drží tempo, jinde ujíždí. Zatímco my jsme letos měli Vánoce v mezích dlouhodobého průměru, na Islandu padl vánoční teplotní rekord – téměř 20 °C. A v suchém Maroku mezitím bleskové povodně v provincii Safi zabíjely a ničily během jediné hodiny prudkého deště.

Tohle je pro mě možná nejhmatatelnější znak toho, že jsme „už uvnitř“: ne to, že je někde tepleji než obvykle, ale že extrémy se stávají častějšími a zároveň se přelévají napříč mapou – jako kdyby Evropa a její okolí každou sezonu losovaly, kdo tentokrát vytáhne černý los. A když se o tom mluví, často se to redukuje na uklidňující větu: počasí je proměnlivé. Jistě. Jenže tahle proměnlivost už dávno není jen variace v rámci staré rovnováhy.

A teď ta věc, která mě štípe nejvíc: letošní rok má padnout další rekord v objemu globálních emisí z fosilních paliv (a tedy i k dalšímu přidání zátěže do systému, který už očividně ztrácí stabilitu). Když se pak hledá vina, sklouzne to skoro vždycky do dvou špatných zkratek.

První je moralizování o „luxusním životě“ obyvatel globálního Severu - auta, maso, letenky. Druhá je uklidňování, že „za to můžou ti druzí“ – Čína, Indie, kdokoli podle potřeby. Jedním z nejoblíbenějších evropských sebeuklidnění je tvrzení, že EU snižuje emise rychleji než zbytek světa.

V dnešním díle vysvětlím, proč toto dělení na “my” a “oni” kulhá na obě nohy; opomíjí totiž linku peněz, která v každý okamžik spojuje EU a fosilní projekty za jejími hranicemi. Komu totiž ropná pole ve špinavé Nigérii, Venezuele nebo Kazachstánu reálně patří?

🕰️ Čas čtení: 10 minut.

Subscribe now

Přežvýkaný výzkum 🔬

💵 #money Článek Semieniuk et al. publikovaný v Nature Climate Change (2022) ukazuje, že fosilní aktiva mimo EU jsou finančně úzce provázána s evropskými investory. Tým složený z řady velmi zkušených výzkumníků1 se zajímal o geografickou distribuci ztrát investorů způsobených poklesem očekávaných zisků z fosilních projektů. K takovým ztrátám by určitě došlo, kdyby státy světa koordinovaně a postupně odkláněly výrobu fosilních paliv v souladu s cílem nárůstu teploty max. do 2℃. Hledal proto konečné vlastníky více než 43 tisíc projektů těžby ropy a zemního plynu po celém světě - vlády, akcionáře, podílníky (vč. penzijních fondů) -2 kteří by těmto ztrátám čelili.

Tým zjistil, že investoři tzv. vyspělých tržních ekonomik sdružených do OECD (38 států vč. Česka) jsou vystaveni vyššímu riziku ztrát, než by se mohlo zdát podle domácí produkce. Investoři ve státech jako Velká Británie, Francie nebo Švýcarsko by dostali až 9x větší finanční ránu útlumem těžby ropy a plynu ve světě, než kdyby se těžba utlumila u nich doma. Zatímco oni by ztráty dovážely, tak některé státy globálního Jihu, kde se projekty nacházejí, ale reálně je nevlastní (např. Nigérie, Kazachstán), by ztráty vyvážely. Ani ve státech OECD by ztráty nebyly rovnoměrně rozděleny - např. v USA, které mají nainvestováno všude po světě, by 10 % nejbohatších velkých investorů utržilo 82% z americké ztráty.

Co to značí? Značí to, že tak jako je na planetě nerovnoměrně distribuovaná újma z dalšího spalování fosilních paliv, tak je na ní nerovnoměrně distribuováno i vlastnictví fosilních aktiv (akcie, podíly atd.), jejichž hodnota roste nebo klesá v závislosti na v budoucnu očekávaných výnosech. 55 % finančního rizika se dnes koncentruje do pouhých 38 zemí OECD (velkou část ze zbylých 45 % nesou jen 2 země: Rusko a Čína). A v rámci nich zase do rukou relativně úzké skupiny velkých akcionářů/podílníků. Tým uzavírá, že ti mají

„potenciálně perverzní motivaci přijímat setrvačnost a inkasovat dividendy z pokračujícího provozu produkce fosilních paliv.”

Má ještě někdo něco k zemím EU, které se už o přírodu starají víc než dost, zatímco jiné státy ji drancují hlava nehlava? Jak podotklo výzkumnictvo, “dekarbonizační úsilí těchto zemí v omezení nabídky ropy a plynu by tak mohlo být mnohem efektivnější,” než by se zdálo podle projektů na jejich územích.

Riziko znehodnocení uvízlých aktiv je v Evropě (tak jako v Rusku, Číně, USA, Kataru nebo Saudské Arábii) obrovské (v ropě a plynu je to podle týmu 1400 miliard USD, tj. asi 4násobek HDP ČR) a prasknutí tzv. uhlíkové bubliny by vedlo skoro určitě k sociální nestabilitě. Před časem se o riziko začaly vážně zajímat i centrální banky včetně ČNB. A ačkoli zbavování se rizikových aktiv (divesting) ve prospěch investic do technologií, které mají fosilní infrastrukturu nahradit (např. OZE nebo baterie), je principiálně dobré, problém to neřeší. Uvízlá aktiva totiž prodejem nezmizí, jen je koupí někdo jiný, pravděpodobně někdo s menšími skrupulemi a zodpovědností. Každopádně dokud bude trvat praxe odkládání odklonu od fosilních paliv po celém světě, nemají zatím investoři motivaci se uvízlých aktiv zbavovat. Uhlíková bublina se tak bude nafukovat dál.

💵 #money Analýza Semieniuk et al. by se dala shrnout tak, že ať už je ropné pole kdekoli na světě, v konečném důsledku ho spoluvlastní (a potenciál zisku i riziko ztráty tedy nesou) investoři ze zemí globálního Severu. V jiném výzkumu zaměřeném na tzv. kritické nerostné suroviny (lithium, kobalt, měď, nikl, vzácné zeminy atd.) je obrázek ještě jasnější. Gregor Semieniuk v něm spojil síly s dvěma ekonomy ze Světové banky a na jejích datech ukázal, že ačkoli je těžba nerostů důležitých pro zelenou tranzici geograficky rozptýlená, vlastnictví těchto dolů pevně drží firmy se sídly v několika velmocích: Austrálii, Číně, Kanadě, Rusku, USA a Velké Británii. Pokud se ovšem stejně jako u ropy a zemního plynu zaměříme na konečné vlastníky těchto firem, zjistíme, že finanční kontrola těžby téměř všech kritických nerostných surovin se koncentruje do jediné země: USA.

Co to znamená? Vrhá to pochyby na narativ, který se už i v Česku rychle šíří ekonomickými deníky, že Čína nejen že kontroluje výrobu technologií potřebných pro dekarbonizaci a digitalizaci (čipy, solární panely, baterie, elektromobily atd.), ale navíc dominuje i jejich hodnotovým řetězcům směrem „proti proudu” (upstream), tj. až k těžbě. Protože ačkoli pozice čínských firem roste, jsou to američtí investoři, kteří nad mnohými z nich drží kontrolu silou svých peněz. Zinek, nikl, olovo - které firmy je těží? Čínské. Kde daní jejich vlastníci? Hlavně v USA. Většina zinku a olova dnes dokonce z území Číny i pochází. Kdo do nich ale investoval? Hlavně Američani. Jediné, co zatím Čína finančně kontroluje, jsou Lanthanoidy. Kde se ale těží kobalt? V Kongu. Kde bauxit? V Austrálii. Kde niobium? V Brazílii. Kde jsou akcionáři a podílníci těchto dolů? V USA, USA, USA. Ukazuje se, že američtí investoři kontrolují velkou část těžby, aniž by nesli její environmentální a sociální náklady.

Autoři šly ještě dál a propojili koncentraci kontroly s tzv. geopolitickou vzdáleností měřenou podle rozdílů v hlasování států v OSN. Vyjdou z toho zajímavé a zároveň znepokojivé závěry. Státy, kde se skutečně těží (často globální Jih) jsou relativně „neutrální“. Naopak státy, které těžbu kontrolují finančně, jsou vyhraněné a s mezinárodním společenstvím často nesouhlasí. Autoři varují, že státy s koncentrací kontroly těžby kritických surovin (obzvlášť vede-li ty státy třeba Donald Trump, dodejme) mohou blokovat přístup k těmto surovinám svým geopolitickým rivalům. Bude-li takových hegemonů více (USA a postupně Čína), může se obchod s kritickými surovinami rozpadnout do velkých bloků, zvýšit cena těchto surovin a v důsledku zpomalit i tempo dekarbonizace a digitalizace.

Slyšelx jste, že České dráhy zavedly přímý spoj do rakouského Villachu? Od 14. prosince jezdí tam a zpátky tři spoje, které překonají alpský průsmyk Semmering (nejstarší horská železnice světa) i 33 kilometrů dlouhý tunel na zbrusu nové trati Koralmbahn, po níž mohou jet až 230 km/h. Mnozí si Villach spojují s horskou turistikou, průzračnými jezery nebo festivaly.

Mnohem méně lidí ví, že nová destinace Českých drah byla také dějištěm zlomového vědeckého workshopu, který se odehrál přesně před 40 lety. Tehdejší ředitel UN Environment Programme (UNEP) Mostafa Tolba svolal v roce 1985 do Villachu skupinu vědců, aby spolu diskutovali rostoucí poznání o skleníkovém efektu a co s ním dělat.

Tolba byl jeden z architektů Montrealského protokolu o látkách poškozujících ozonovou vrstvu, podepsaného v březnu 1985 a všeobecně považovaného za největší úspěch environmentální politiky v dějinách. Věřil, že se státy zavážou k podobnému úsilí i v případě globálního oteplování. Napsal tehdy:

„riskujeme, že se věci vymknou kontrole a že budeme muset globální oteplování řešit až v době, kdy už je příliš pozdě na to s tím cokoli dělat nebo se vypořádat s následky.”3

Prozíravé. Vědeckých důkazů o globálním riziku už bylo v polovině 80. let dost; bylo potřeba začít fosilní paliva omezovat, tak jako měl svět omezit freony a další látky narušující ozónovou vrstvu (což se taky povedlo).

V roce 1987 přišla tato skupina s dnes známým konceptem klimatických cílů (targets) - parametrických limitů, jejichž překročení by nebylo přípustné. Pokrok směrem ke splnění cílů by díky nim byl jasně měřitelný. V červnu 1988, ve stejný týden, kdy klimatolog James Hansen shrnul vědecké důkazy před americkým Kongresem, doporučilo účastnictvo torontské konference první konkrétní cíl: usilovat o snížení emisí kysličníku uhličitého o 20 % do roku 2005 (ve srovnání s rokem 1988).

Prezident George H. W. Bush však na to konto na konferenci v Riu (1992) řekl, že „životní styl Američanů není k diskuzi” a mezinárodní společenství se k přijetí konkrétního cíle neodhodlalo. Mostafa Tolba v UNEP skončil a nově vytvořený Mezivládní panel pro změnu klimatu (IPCC) neměl za úkol žádné cíle navrhovat. Závazné cíle - jakkoli skromné - byly poprvé schváleny v Kjótském protokole (1997), a to pro období 2008-2012. Jednání o závazném cíli pro rok 2020 však selhala (v Kodani 2009) a do budoucna měl dominovat liberální přístup prosazovaný americkou vládou: ať si každý stát stanoví svůj příspěvek sám (Pařížská dohoda).

Při pohledu na závěry analýzy vlastnictví fosilních projektů od Semieniuka et al. se dnes není čemu divit. Vlády globálního Severu - a ze všeho nejvíc USA - mohly mít velké obavy nejen o přísun levných fosilních paliv pro pohon vyspělých ekonomik, ale taky o „svou” expozici riziku znehodnocení fosilních aktiv ve světě - resp. ani ne tak „svou” jako spíše expozici 10 % nejvlivnějších daňových poplatníků. Expozici, která se nesnižuje, ale rok od roku zvyšuje a s ní tedy i neochota fosilní projekty zastavit.

Vy, já, my všichni vědomě žijeme – a nevytváříme politické podmínky k tomu, abychom přestali žít – ve společnosti, která dovoluje nejbohatším 10 % kontrolovat fosilní aktiva a s nimi kontrolovat i vývoj klimatické politiky. A proč? Možná proto, že z výkonnosti těchto aktiv nakonec těžíme i my, obyčejní střadatelé a drobní investoři. Nejméně 90 miliard dolarů, zjistili Semieniuk et al., mají v ropných a plynových projektech jen penzijní fondy - státní i soukromé. Banky, u kterých ukládáme své peníze, jim poskytují úvěry. Proč to tolerujeme? Protože i my od systému očekáváme zhodnocení úspor v naději, že i my jednou budeme mezi těmi 10 %, nebo že aspoň dožijeme důstojně.

Nejde jen o to, že někde někdo pálí uhlí, ropu a plyn. Jde o to, že jsme si zvykli na svět, kde se od uhlíku čeká výnos – a kde se ta očekávání brání skoro stejně tvrdě jako hranice států. A pak se divíme, že i když u nás vyjdou Vánoce „normálně“, jinde to přepíše teplotní rekordy nebo spláchne město.

Znovu ten tlak!

Zaujmout vaši pozornost už na prvním řádku, aby se Zóna zlomu 🌋 prosadila ve vaší schránce mezi fakturami a e-mailem s notifikací, že Honzík dostal dvojku ze zeměpisu. Navíc teď před Vánoci - to musíte stihnout vše, co se letos ještě nestihlo.

Ani já se nezastavil.

Chystal jsem nový nadační fond, pořádal shromáždění a komentoval nález Ústavního soudu ke klimatické žalobě, přednášel o klimatické politice všude možně od Filozofické fakulty po Kostelní Lhotu a diskutoval i s rozvášněným davem 300 lidí v Milíně atd.

Do toho jsem samozřejmě dělal na tom, co mě živí, a řešil milé starosti všedního dne, jako kolik bodýček vel. 56 potřebuje novorozeně nebo jak na Vánoce obdarovat někoho, kdo “NIC NECHCE!”.

Ale už jsem zpátky tady, v Zóně zlomu 🌋🙌🏻, a to s přiznáním, že bojovat navíc o vaši komodifikovanou pozornost už nesvedu.

Zóna zlomu 🌋 odteď bude kratší a bude vycházet častěji. Vím, ty big reads byly náročné pro nás všechny, ale potřeboval jsem na začátek vyargumentovat věci, na které budu dál jen odkazovat. Víte, co myslím: český hospodářský úspěch nebyl postaven ani tak na zlatých ručičkách, jako na levné energii a levné práci. K oddělení růstu HDP od růstu spotřeby energie nedochází a s chybějící levnou energií ve světě bude mít země problém, atd.

A ještě jedna novinka: na webu teď najdete novou stránku Přežvýkaný výzkum, kde se můžete vrátit k pravidelným shrnutím zajímavých vědeckých studií.

Díky, že jste se mnou v Zóně zlomu 🌋

Zónu zlomu můžete podpořit zasláním libovolné částky na účet 2465983173/0800 nebo přes Wise (€) 💸

🕰️ Čas čtení: 12 minut

Přežvýkaný výzkum 🔬

💰📈 #post-growth Kdybych dostal korunu pokaždé, když mi někdo řekne “Nerůst? Ale lidé se omezovat nechtějí!”, mohl bych si tu mediální skupinu MAFRA koupit sám. Překlad z fr. décroissance bohužel ani v češtině, ani v angličtině nevzbuzuje nutně dojem něčeho, co by lidé měli chtít. Kdo by chtěl nerůst?

Navzdory tomu, nové a nové výzkumy ukazují, že nerůstovou politiku - ať je to dekomodifikace věcí, omezení excesivní spotřeby nebo demokratická kontrola výroby - lidé podporují. Alespoň ve Velké Británii a USA, kde proběhly dva průzkumy mezi celkem 5454 respondenty. Ti postupně vyjadřovali svou (ne)podporu 1. nejdřív různým nálepkám samostatně (zelený růst, nerůst, ekosocialismus, ekonomika blahobytu atd.), 2. poté balíčku nerůstových politik bez nálepky “nerůstové” a 3. nakonec se vyjádřili ke kombinaci balíčku nerůstových politik s různými nálepkami. Výzkumníci zjistili, že označení nerůst vyjádřilo podporu jen okolo 20 % lidí. Když ale byly nerůstové politiky prezentovány bez nálepky “nerůst”, podpořilo je přes 81 % lidí v Británii a přes 72 % v USA. I v kombinaci s nálepkou “nerůst” jim stále dalo hlas 74 % a 68 % respondentů.

Podle autorů výzkumu z toho plyne, že

“odpor veřejnosti vůči ‘nerůstu’ nevychází z odporu proti obsahu pojmu jako takovému, ale z nedostatku příležitostí komunikovat tento obsah jako koherentní, smysluplný celek.”

Tomuto názoru ostatně nasvědčují i zjištění výzkumů blíž k nám. Tento německý tým zajímalo, k jakým politikám na snižování emisí uhlíku došli lidé na 11 občanských shromážděních v několika zemích EU, když měli dostatek času a informací pro diskuzi a rozhodnutí. Zjistili, že “politiky dostatku” (sufficiency policies), které bývají s nerůstem spojovány, měly vysokou popularitu. A opět: nebyly pod těmito nálepkami prezentovány, ale obsahem byly obdobné. Tým uzavřel, že hlavní překážkou uvádění politik dostatku do praxe se nezdá být jejich popularita, nýbrž politický systém, který se ze své povahy soustředí na krátkodobé (volební období) a snadno kvantifikovatelné cíle.

🌊♨️ #climate Silniční doprava u nás tvoří zhruba pětinu všech emisí skleníkových plynů. Vznikají při spalování pohonných hmot. Ale co emise, které vznikají při výrobě vozidel, stavbě a opravách silnic nebo při údržbě dopravní infrastruktury? I ty by přece měly patřit na účet dopravy.

Rakouský tým z univerzity BOKU upozorňuje, že při řešení klimatické krize se soustředíme hlavně na toky (flows) - tedy na to, kolik energie spotřebujeme nebo kolik odpadu vyprodukujeme. Zásoby (stocks) - budovy, silnice, inženýrské sítě nebo stroje - vnímáme spíš jako něco, co “jen” musíme zefektivnit pomocí dotací, inovací, daní či regulací.

Autoři ale tvrdí, že tohle uvažování je nedostatečné. Zásoby samotné totiž určují, jak žijeme - často víc než pravidla nebo hodnoty, která vyznáváme.

Uvádějí jednoduchý příklad: dvě města propojená dálnicí, ale bez železničního spojení. I když by vlak mohl být levnější a ekologičtější, domácnosti, firmy i instituce budou změnám odolávat - celý jejich život se totiž postupně “zatočil” kolem aut a dálnice. Jak píší, už samotná existence fyzické infrastruktury vytváří podmínky, které udržují staré způsoby myšlení i jednání. Silnice a letiště nejen slouží - formují také ekonomiku, pracovní trh, každodenní návyky a politické preference.

A zásadní bod: i kdybychom přestali stavět nové silnice, tak “dožití” těch stávajících bude v příštích dekádách vyžadovat obrovské množství energie a materiálů. Ostatně, z čeho je a bude se opravovat asfalt, po kterém se budou prohánět elektrická auta? Z ropy.

Autoři přitom nevolají po masové demolici starých staveb. Vyzdvihují pouze jednoduché pravidlo: rekonstruovat nebo nahrazovat věci by se mělo jen tehdy, když úspory během celé životnosti převýší ekologické náklady samotné rekonstrukce.

Share Zóna zlomu

Literární tip 📚

Brzy vyjde sborník českých textů Vrchol je dno. Kniha s podtitulem “Politika pro vyčerpané lidi a planetu” začíná výzkumem podloženými texty o tom, jak nás naše současné ideály o “pokroku” dovedly na pokraj vyčerpání a ekologického kolapsu.

Úvodní esej rekapituluje důvody, proč ekonomický růst nemůže být zelený, dlouhodobě nesnižuje nerovnosti a neřeší chudobu. Text “Prodolujeme se z ekologické krize?” rozebírá materiální realitu zeleného růstu a ukazuje, jak neochota ekologických organizací vymezit se vůči destruktivní těžbě otevírá dveře krajní pravici.

Sborníku jde ke cti, že nepopisuje jen současný neútěšný stav a představu alternativy, ale předkládá i konkrétní strategie, jak prosadit změnu, která lidi a planetu nebude vyčerpávat, ale regenerovat. Podle Ondřeje Kolínského potřebujeme v Česku “zelený populismus”, který udělá ekologické alternativy všeobecně levnější a přístupnější, a to tak, že ke změně chování donutí i ekonomické elity, místo aby ty si jen připlatily za neekologický životní styl. Josef Patočka a Jakub Ort argumentují, že taková politika by musela přijít zdola: z organizování lidí okolo jejich společných zájmů jako pracujících, nájemníků, sousedů apod. Další autorky sdílejí osobní zkušenosti se zakládáním odborů a družstev.

Přispěním na vydání knihy na Donio můžete být mezi prvními, kdo si ji přečtou. Kampaň končí už za 3 dny.

Myslím, že téma vyčerpání nejen Země, ale i jejích obyvatel pod tlakem extraktivismu, je nosné a u nás zdaleka ne vyčerpané. Připomnělo mi to jinou (dobrou, ač ne úplně strhující) knihu, kterou jsem četl dříve, The Exhausted of the Earth, kde A. S. Chaudhary vybízí k úplně nové politice vedené “vyčerpanými” proti těm, kteří udržují extraktivismus v chodu.

Česko v zóně zlomu 🦁

Zatímco do vládních křesel mají usednout postavy, které popírají nebezpečnou změnu klimatu, není na škodu si nechat od českých vědců a vědkyň připomenout malou násobilku klimatologie.

V DVTV upozornil na stoupání hladiny oceánů v důsledku člověkem způsobené změny klimatu klimatolog Aleš Farda.

„Jsme výrazně nad rámec takzvané přirozené proměnlivosti klimatu a to, co okolo sebe pozorujeme, už nejde žádným způsobem oddiskutovat jako nějaký přírodní proces,“ uvedl RNDr. Farda.

Přírodovědec Petr Jan Juračka dokumentoval změny přímo na Antarktidě a v rozhovoru (taky na DVTV) uvedl, že “popírat změnu klimatu je jako říct, že neděle neexistuje.” Podle prof. Petra Pišofta z MatFyzu jsou důkazy tak jasné, že “popírání příčiny změny klimatu není odlišný názor.” On, prof. Miroslav Trnka, Radim Tolasz a další odborníci, kteří se klimatickými jevy profesně zabývají, potvrzují v článku na ČRo, že na vědeckém konsensu se nic nezměnilo.

Letošní letní počasí komentoval na ČT další klimatolog, Pavel Zahradníček z Ústav výzkumu globální změny AV ČR. Po otázce, jestli chladný červenec 2025 nestaví na hlavu varování před stále teplejšími léty, vysvětlil, že se posouvá naše vnímání “normálního”:

Letošní červenec jsme vnímali jako studený hlavně ve srovnání s tím loňským, z pohledu posledních 30 let byl ale naprosto normální, za posledních 60 let byl teplotně nadprůměrný, ve srovnáním s 19. stoletím byl jeden z nejteplejších.

Pavel Zahradníček varoval, že “bulvarizace extrémů počasí ohrožuje lidské životy.” Vlny veder sice nejsou v našem podnebí žádnou novinkou, ale “vlivem změny klimatu se projevují podstatně častěji a bývají delší a s vyššími teplotami, než jsme byli zvyklí.” A co jarní mrazíky? Zahradníček pokračoval:

Každoroční škody způsobené mrazem jsou spojeny s pranostikou, že v dubnu a květnu k nám proniká velmi studený vzduch ze severovýchodu - to se ani změnou klimatu nezměnilo. Co se změnilo, jsou ty podmínky: vegetace roste podstatně dříve a škody způsobené mrazem jsou větší.

Mýty o změně klimatu přicházejí ve vlnách už přes 50 let. Kdyby vás to téma zajímalo, doporučuju publikaci kolegy Vojty Pecky Továrna na lži (nominovanou na cenu Magnesia Litera) a taky sledovat jeho nový projekt evidence.ninja.

Share

Příště:

• 🔬 Studie o koncentraci kritických minerálů (Li, Ni, Co,…) v pár regionech světa a s tím související geoekonomické fragmentaci

• 🐌 Co mají společného Země, fraktály a komplexní systémy?

KONEC

Martin Abel, analytik AMO klima

Shrnutí a co to znamená

• Společenská změna se často šíří ne lineárně, ale skokově - podobně jako nákaza.

• Když se určité jednání rozšíří mezi dostatečně velký počet lidí, systém se může náhle překlopit do nového rovnovážného stavu. Takové pozitivní body zlomu mohou teoreticky změnit identitu společnosti na udržitelnou dříve, než dojde k nevratnému překročení ekologických hranic planety.

• Aby k takovému zlomu mohlo dojít, musí být splněny čtyři podmínky:

  • Systém je zralý ke změně (kritikalita) - staré zpětné vazby, které udržovaly neudržitelný stav (např. levné fosilní energie, sociální smír), začínají slábnout.

  • Společnost je hustě propojená - lidé jsou v kontaktu a mají nízký „práh“ k tomu, aby změnu převzali, když ji vidí u ostatních.

  • Alternativy jsou viditelné a dostupné - např. obnovitelná energie, sdílená doprava či lokální potraviny jsou snadno dosažitelné a dávají smysl.

  • Existují cílené zásahy - tzv. social tipping interventions, které dokážou využít propojení mezi sektory (např. podpora solárů zlevňuje baterie a tím podporuje elektromobilitu).

• Technologické inovace samy o sobě nestačí. Pozitivní body zlomu musí vést k proměně cílů a struktury celé společnosti - vést ne jen k „zelenější“ verzi současného systému, ale k novému uspořádání, které je slučitelné se stabilitou planety.

• Kontrolované experimenty (Centola, Berger, Andreoni aj.) ukazují, že sociální zlomy opravdu existují a že k nim dochází po dosažení kritické masy.

  Zatím se ale nepodařilo modelovat celospolečenský zlom, protože realita je mnohem složitější než jakýkoli model.

• Proto by dnešní klimatická politika neměla spoléhat na předvídání přesných okamžiků zlomu, ale spíše na vytváření podmínek, ve kterých může ke zlomu dojít - tedy na oslabování udržujících zpětnovazebních smyček, zvyšování dostupnosti a viditelnosti řešení, podporu imaginace a experimentování apod.

• Zdá se, že maximum, co můžeme pro pozitivní bod zlomu udělat, je zvýšit pravděpodobnost, že k němu dojde, byť mimo naši kontrolu. Vyžaduje si to ochotu přijmout fakt, že nic víc - ani tváří v tvář ekologickému kolapsu - možná udělat nemůžeme.

(konec shrnutí)

Tohle je toastovač…

Toastovač tvoří drátky, plotýnky a další kusy kovů a plastů. Jejich společnou funkcí a osudem je ohřívat krájený chléb. Pohání je elektrická energie. Nevyužitou energii pak vypustí jako odpad ve formě tepla. Stlačením pružiny se toastovač spustí a ohřívá, stisknutím tlačítka nebo dojetím časovače se vypne. Jestli je chléb nedopečený nebo spálený, je toastovači jedno. Okolní prostředí je toastovači jedno. Toastovač je jednoduchý systém.

Planeta Země není jako toastovač. Je složena z bezpočtu částí a vztahů mezi nimi, které se neustále sebeorganizují do nových rovnovážných stavů. Výsledky procesů, které na Zemi probíhají (např. dýchání) ovlivňují jejich další průběh (zpětnovazební smyčky). Země nemá žádné tlačítko, kterým se zapne nebo vypne. Její chování nelze snadno předvídat. Planeta Země je komplexní systém.

Stejně jako i leccos, co na Zemi najdeme: oceány, atmosféra, pralesy nebo lidská společnost. Samy jsou tvořeny miliony dalších komplexních systémů: velryba, bakterie, strom, člověk, jeho oko, buňka v tom oku, některé organely v té buňce.

V komplexních systémech občas dochází k bodům zlomu, náhlým přeskokům mezi dvěma rovnovážnými stavy. Minule jsme viděli, že žijeme v zóně zlomu - období dějin, ve kterém může dojít k překročení ekologických bodů zlomu ohrožujících ekologickou rovnováhu na Zemi a na ní závislou prosperitu lidské civilizace.

Prakticky okamžitá technologická revoluce v několika oborech současně1 nebo trvalá ekonomická recese (dílem války nebo dlouhé pandemie) by mohly překročení bodů zlomu odvrátit nebo alespoň oddálit. První je však něco, co je mimo naši kontrolu, ač si to můžeme přát, druhé si ani nepřejeme. O pozitivních bodech zlomu se hovoří jako o třetím způsobu, jak ekologické body zlomu odvrátit, který je vnímán jako jednak žádoucí, jednak námi uskutečnitelný bez spoléhání se na zázraky. Spočívá v proměně chování sociálního systému z neudržitelného na udržitelné ne jako dnes krok po kroku (lineárně), ale náhle a skokově (nelineárně). Vyjádřeno graficky, bod zlomu je ten okamžik, ve kterém se stav systému začne měnit násobně rychleji než běžně.

V druhém díle se budu ptát, jak se k pozitivnímu bodu zlomu dostat. Čili mě bude zajímat ne jen ten okamžik zvratu, ale i vše, co mu bezprostředně předcházelo (a co po něm bezprostředně následuje.) Je to jako napjatě pozorovat vagon s uhlím, který se s posledními přisypanými hroudami uhlí převáží na stranu a přepadne; a pak odejít, jakmile si poslední rozkutálené hroudy uhlí najdou své nové místo odpočinku.

Pojďme tomu říkat „dynamika společenského zlomu” (dále budu používat zkratku STD z angl. social tipping dynamics). Za STD se všeobecně považují „procesy šíření norem, názorů, chování a jednání, které pronikají komplexními sociálními sítěmi, jsou nevratné a je těžké je zastavit.”

Každá STD má čtyři vlastnosti, které popsala Manjana Milkoreit ve vysoce citovaném paperu:

1. alternativní rovnovážné stavy: při social tipping dynamics se úplně změní identita systému z jednoho rovnovážného stavu na druhý (třeba z feudalismu na kapitalismus);

2. nelinearita: za bodem zlomu se systém mění rychleji než obvykle; někdy se mluví o „disproporcionální kauzalitě” (drobné příčiny mohou mít dalekosáhlé následky);

3. sebeposilující zpětnovazební smyčka: způsobuje nelinearitu;

4. omezený návrat zpátky: abychom mohli o zlomové dynamice hovořit, musí to být změna nevratná (Lenton et al.), anebo musí systém v novém rovnovážném stavu zůstat podstatnou dobu (Milkoreit).

Dobře, řeknete, obecně to vše zní hezky, co to ale sakra znamená prakticky !? Odkud za STD vzít a co se s tím udělá?

Přemýšlel jsem stejně a vyšlo mi z toho pět otázek:

1. Do jakého cílového stavu má systém přejít?

2. Můžeme dosažení pozitivního bodu zlomu přesně předpovědět? Pokud ano, jak?

3. Co jsou ty správné podmínky umožňující rozjezd social tipping dynamics a dosažení bodu zlomu?

4. Na jaké konkrétní systémové úrovni se vlastně snažíme bodů zlomu docílit a jak social tipping dynamics na této úrovni interaguje s procesy na jiných úrovních?

5. Potřebujeme vlastně namodelovat a docílit pozitivních bodů zlomu, abychom uspíšili společenskou transformaci?

Když jsem si tyto otázky začal rešeršovat, neustále jsem narážel na několik pojmů, o kterých v Zóně zlomu ještě nebyla řeč. Upřímně nevím, jak ty otázky zodpovědět bez nich, a tak se u nich s dovolením ještě zastavím.

👈🏻 Tip: Pokud text čtete v prohlížeči počítače, tak vlevo byste měli vidět šest čáreček - po rozkliknutí se vám zobrazí osnova textu 👇🏻 V e-mailu a na mobilu osnova vidět není.

Individuální práh, architektura sítě a společenská nákaza

Tím prvním pojmem je individuální práh (individual threshold). Individuální práh je počet (zlomek) lidí v mém okolí, který musí změnit své chování (názor, normu), abych se změnil i já. Každý máme svůj vlastní osobní práh pro to, aby nás strhnul nějaký trend. Někdo začne jíst jen biomaso, když to dělají aspoň 2 z 10 lidí v jeho okolí, protože nesouhlasí s velkochovy a nemá hluboko do kapsy. Někdo jiný ale až na práhu 7 z 10 lidí, protože mu velkochovy nevadí, má hluboko do kapsy a taky nechce vyčnívat z davu.

Dá rozum, že společenský systém tvořený lidmi se může těžko překlopit bez proměny „myslí a srdcí” lidí. A naopak, jakmile se překlopí psychologie kritické masy lidí, těžko by to mohlo neovlivnit celou ekonomiku - celý sociální metabolismus (energie a suroviny, které společnost jí a vylučuje), že ano?

Stačí si představit, co by se stalo, kdyby maso z průmyslových velkochovů přestali jíst všichni lidé. Systém, který byl udržován v rovnováze ekonomickými, politickými a kulturními zpětnými vazbami,2 už s kolapsem velkochovů nikdy nebude stejný.

Základy našeho poznání STD vlastně vycházejí z té velmi intuitivní úvahy, že společenská změna se děje zespoda nahoru, od jednotlivce k celku. Kdo chce změnu vidět, slyšíme často, měl by „začít u sebe”, „zamést si před vlastním prahem” a „jít příkladem” ostatním. Společenskou změnu tady vlastně chápeme jako „nákazu” ostatních. Hluboko v nás je zakořeněný pud učit se od druhých a imitovat jejich chování, což dál přenášíme na naše okolí. Už klasická práce Psychologie davu (1895) od Gustava le Bona proto pracovala s metaforou společenské nákazy (social contagion), která zarezonovala v kontextu rozvoje epidemiologie v 19. století. Společenská nákaza je druhý fenomén, který potřebujeme popsat. Zároveň se teda říká, že je vždy lepší ukázat než popsat, a tohle krátké video z technoparty ukazuje takovou společenskou nákazu v malém:

Po 2. světové válce se společenská nákaza začala i modelovat a vznikl svět tzv. agent-based modelů (ABM). Ty se dodnes používají k simulaci toho, jak se sociální systém neustálé mění na základě interakcí jeho součástí (ano, věda začala modelovat chování sociálních systémů o dost dříve než chování ekosystémů).

Takhle by vypadal ABM model výše ilustrované společnosti:

V roce 1978 byl poprvé modelován fenomén, který vidíme na videu z technoparty: Americký sociolog M. S. Granovetter popsal, že v každém systému existuje práh (threshold, kritická masa), za kterým se systém v jednom stavu náhle překlopí do úplně jiného stavu - např. poklidná demonstrace v násilné pouliční nepokoje (threshold model). Granovetter postuloval, že demonstrace se mohou zvrhnout v násilné výtržnosti v závislosti na tom, jaký by musel být podíl aspirujících výtržníků, aby pro násilí strhli i ostatní (např. při 20 % ještě ne, při 30 % už ano).

Dobře, transformaci společnosti k udržitelnému ekvilibriu samozřejmě nemůžeme zaměňovat za pouliční nepokoje nebo technoparty. Právě proto začaly pozdější realističtější modely pracovat se zmíněnými individuálními prahy a taky architekturou sítě. Pojďme si individuální prahy ilustrovat na dalším videu, kde byla testována reakce pacienty v lékařské čekárně poté, co ostatní čekající (nastrčené herectvo) začali za zvuku tónu vstávat.

Pacientka ve fialovém se nejdřív sama podřídila sociální normě vstávání za zvuku tónu, jakmile viděla, že ji dodržuje většina skupiny, a poté ji přenesla na nové účastnictvo. Dokonce i muž v černém tričku se nakonec podvolil celé skupině, jakkoli se zdá, že se dlouho ovlivnit nenechal. Taková je síla sociální konformity.

Pravdou ovšem je, že taky okolím neovlivnitelní lidé ve společnosti jsou. Někdo bude vždycky vyhledávat levnější maso z velkochovů prostě proto, že nemá ani korunu navíc; a někdo jiný bere za všech okolností pouze bio výrobky, anebo nic, nehledě na své okolí. Tito okolím neovlivnitelní v Granovetterově modelu chybí - tam se v závislosti na počtu výtržníků (committed minority) buď účastní násilí všichni, anebo nikdo.

No a teď ta zmíněná architektura sítě. Protože kdo z nás v reálu mění chování podle celé společnosti? Většina z nás se v prvé řadě kouká okolo sebe a výzkumy ukazují, že naše blízké sociální kruhy (rodina, přátelstvo a koležstvo, sousedství) mají na naše chování obecně významně větší vliv než širší anonymní okolí. Architektura sociální sítě - tedy to, jak jsou lidé propojeni a jak mezi nimi proudí informace - je třetí a poslední pojem, který jsem chtěl uvést.

Jakmile si to vše spojíme, zjistíme, že dosažení pozitivního bodu zlomu na modelu společenské nákazy závisí na individuálních prazích členů společnosti a taky na tom, od kterých členů a členek (ze kterých míst sítě) se změna šíří.

Spojením nízkých individuálních prahů a vhodně umístěných “ohnisek nákazy” (nechť to jsou spíše vysoce společenští lidé než samotáři) se z ostrůvků změny stane kritická masa, která strhne zbytek systému jako domeček z karet, a to čistě efektem zpětnovazebních smyček (čím více lidí jí jen biomaso, tím populárnější je to volba). Takhle funguje tzv. komplexní společenská nákaza (complex social contagion) v komplexním systému umožňujícím social tipping dynamics.

Chci podtrhnout, že po dosažení kritické masy (bod zlomu) se systém mění čistě efektem zpětnovazebních smyček. Jinými slovy, nemusíme vytvářet další ohniska; nemusíme další přesvědčovat, aby začali jíst jen biomaso. Je tomu tak proto, že střední část našeho neokortexu tváří v tvář možnému vyčnívání z řady zpravidla unese zbytek mozku, a povede nás k naučenému sociálně konformnímu chování (ledaže jsme neovlivnitelní).

Jak uvádějí Pizziol a Tavoni, social tipping interventions (STIs) zacílené na klimaticky šetrné chování (např. nejíst maso z velkochovů)

„nepožadují od jednotlivce, aby osobně věřil nebo souhlasil s požadovaným typem chování, protože se spoléhají na sociální faktory, jako je konformita, obava o vlastní ‘imidž’ a podmíněná spolupráce. V tomto ohledu je zajímavá studie, která sledovala pokusy o prosazení klimaticky šetrného chování v USA s pomocí ovlivnění představy účastníků o rozšířenosti klimaticky šetrného chování. Ukázalo se, že pokusy byly úspěšnější mezi popírači změny klimatu než mezi nepopírači a byly úspěšnější mezi Republikány než mezi Demokraty.”

Důvodem, proč se klimaticky šetrné chování šířilo překvapivě lépe mezi popírači a Republikány, mohl být fakt, že těmto skupinám sice bývá bližší neohlížet se příliš na klima, ale taky jsou mnohem více ukotvené v tom, co se v sociologii nazývá svazujícím sociálním kapitálem (bonding social capital), tj. takové organizaci společnosti, která odměňuje sociální konformitu, a to i když ta vyžaduje ohled na klima.

Tak, to bychom měli*y. Už toho bylo mnoho, co jsme si řekli*y o bodech zlomu, zpětnovazebních smyčkách, rovnovážných stavech a teď i individuálním prahu, společenské nákaze a architektuře sítě. Pokud jste dočetli*y až sem, musíte být vážně odhodláni*y pozitivní body zlomu společně se mnou pochopit. Anebo jste vše přeskočili*y a začali*y až tady - to je taky chytré! Doteď jsme šnorchlovali*y nad korálovým útesem, teď se potopíme ve skafandru do hlubin oceánu, kde spočívají dosud neobjevené poklady.

První otázka byla:

1. Do jakého cílového stavu má systém přejít?

K jaké budoucnosti vlastně máme směřovat? Intuice, že moderní průmyslová civilizace není dlouhodobě udržitelná, začala na Západě pronikat do kolektivního vědomí od 60. let 20. století . „Stojíme na rozcestí,” napsala Rachel Carson v populární knize Tiché jaro (Silent spring) z roku 1962.

„Cesta, po které jsme dlouho kráčeli, je klamavě snadná - hladká dálnice, po níž se řítíme vysokou rychlostí, ale na jejím konci leží katastrofa. Odbočka - ta, po níž se vydalo jen málo lidí - nabízí naši poslední, jedinou šanci dosáhnout cíle, který zajistí zachování Země.”

Už roce 1970 byl tváří na obálce časopisu TIME ekolog a v roce 1972 proběhla první globální environmentální konference ve Stockholmu, která upozorňovala na masivní dopady lidské činnosti na planetu Zemi. Ve stejném roce vznikla známá studie Limits to Growth, která modelovala, za jak dlouho průmyslová civilizace při různých trendech vyčerpá kapacitu Země takové dopady snášet (carrying capacity).

Už v 60. letech, tedy v době Pražského jara, začalo být mnohým na Západě jasné, co musíme přestat dělat pro zachování stability Systému Země. Mnohem méně jasné bylo, kam nás ta druhá cesta může zavést. To, že víme, co je špatně na současném rovnovážném stavu,3 ještě neznamená, že víme, jak vypadá jeho stejně rovnovážná alternativa. Myslím, že jsme to nevěděli tehdy a nevíme to doteď. Na veřejných fórech naopak bývají nejhlasitější ti, podle kterých se můžeme řítit po dálnici buď dopředu, anebo zpátky - zpátky “do středověku”, “do jeskyní” apod. Přitom je to žvást nejenom proto, že společenské změny stejně nikdy neprobíhají cyklicky (dvakrát do stejné řeky nevstoupíš, tedy ani do středověku), ale hlavně proto, že nás staví před falešné dilema, postavené na stejně falešné představě pokroku.

Slovy jednoho britského výzkumníka na exeterské konferenci potřebujeme vizi světového systému (lidského superorganismu), který „bude dávat rozum z pohledu Systému Země” („give Earth System sense”). Mnozí z nás si asi představí střípky z takové vize - obraz dřevostaveb, solárních elektráren, elektrické veřejné dopravy, pestré krajiny, lokálního zemědělství, upcyklovaných věcí apod. Tyto a další hmotné části se představují snáz. Nehmotné části - rozhodování o veřejných věcech, vlastnictví a distribuce zdrojů apod. - už se představují hůř. Tak jako tak, překvapivě málo lidí má nějakou opravdu ucelenou vizi jinak fungujícího světa a ještě méně z nás tu vizi sdílí.

Pár slov o utopiích a snílcích. Souhlasím s kritikou utopického myšlení (zjednodušování nebo ignorování reality, schylování k násilí atd.). Zároveň myslím, že už u nás zachází příliš daleko, preventivně odmítajíc vizi jiného světa než toho současného s drobnými úpravami. Potřebujeme nástroj, jak zůstat nohama na zemi a přitom nerezignovat na usilování o jiný svět než ten, který způsobuje současnou polykrizi.

Myslím, že užitečný je pojem konkrétní utopie, jak o něm uvažuje dr. Michael Albert z University of Edinburgh. Soudí, že si potřebujeme představovat

“žádoucí budoucnosti, které jsou ‘skutečně možné’ - nebo které mohou věrohodně vzniknout souhrou probíhajících strukturálních trendů a protihegemonních zápasů usilujících o proměnu světového systému.”

Konkrétní utopie „nejsou idealizované světy, v nichž byly odstraněny všechny konflikty, nerovnosti a formy nespravedlnosti;” naopak se v nich musí „vypořádat konflikt mezi radikální imaginací a důkladnou sociální, politickou a ekologickou analýzou možného.”

Ale stejně. Není to i tak pošetilost? Myslet si, že se dokážeme dovtípit konkrétních kontur toho, jak bude svět za 30 nebo 50 let vypadat předtím, než k tomu dospějeme?

Je pravdou, že my lidé dokážeme předpokládat na základě minulých zkušeností. Těžko však předvídat zkušenosti, které teprve budeme mít. Předvídavost (foresight) je evoluční výhodou, když vytušíme, že v období dešťů proběhne savanou jako každý rok stádo buvolů. Dává však smysl se na předvídavost upínat v komplexní lidské společnosti, jejíž členové a členky se neustále adaptují, vynalézají a interagují a do toho se bude nevyzpytatelně měnit jejich životní prostředí?4

Možná vážně nemá smysl hledat konkrétní destinaci. Možná je potřeba jen hlídat správný směr a postup. Alespoň ze začátku, než se obrysy nového ekvilibria začnou rýsovat tak jako pevnina na mořském obzoru. To je něco, k čemu dochází řada zde citovaných autorů*ek. Namísto uzamčení zvoleného směru neustálé navigování, operativní přizpůsobování. Za navigování se v tomto smyslu považuje “praxe mapování a uplatňování agency (schopnosti jednat) v rámci komplexních socioekologických systémů; praxe, která se musí neustále aktualizovat, jak se ve světě dějí události a vycházejí najevo nové informace.”

S uzamčením zvoleného směru souvisí i tunelové vidění. Projevuje se rámováním našich otázek a problémů soustředěným na klimatickou změnu na úkor dalších aspektů ekologické krize. Tunelové vidění se nevyhýbá ani zástupcům vědců a vědkyň, kteří si kladou otázku, jak využít pozitivní body zlomu k „vyvarování se klimatickým bodům zlomu” a „dosáhnout cílů Pařížské dohody”. Navazují totiž na vlivný článek Susanne Moser a Lisa Dilling s názvem Toward the Social Tipping Point: Creating a Climate for Change (2007), který hledal průnik social tipping dynamics právě s řešením změny klimatu a ne už dalších ekologických problémů, které se s klimatem vzájemně ovlivňují. Neignoruje už dnes toto rámování systémovou provázanost klimatu a dalších součástí Systému Země?

Jak na konferenci Global Tipping Points zdůraznil Johan Rockström, spoluautor konceptu „planetárních mezí”, „všechny planetární hranice určují stabilitu climate tipping elements”. Jeden příklad za všechny: schopnost Amazonie nebo sibiřského permafrostu vázat uhlík neovlivňuje jen teplota vzduchu, ale i jejich biologická rozmanitost.5 Tohle je strašně důležité. Znamená to, že soustředit se pouze na klimatické cíle (vypouštění a ukládání uhlíku) nemusí stačit ani na zachování climate tipping elements. Vytěžení milionů tun kobaltu, zlata, stříbra a jiných vzácných a toxických kovů a zemin může pomoct spustit pozitivní body zlomu v přechodu na bezemisní technologie, ale (a) potrestá to důležité vodní, půdní, luční a lesní ekosystémy, na kterých stabilita Systému Země může rovněž záviset, nemluvě o (b) jiných odpadech než emisích skleníkových plynů, které s tím budou spojeny (např. uvolňování mikroplastů).

Plyne mi z toho, že co potřebujeme při spouštění pozitivních bodů zlomu, je ani ne tak konkrétní a přesná vize budoucího ekvilibria společenského systému, jako spíše vize principů, na kterých bude takový systém nutně založen, aby „dával rozum z pohledu Systému Země”. Které principy to jsou, je k diskuzi. Svou popularitu mají principy Jednoho zdraví (One Health), dostatečnosti, regenerace nebo péče. Zdá se mi, že rostoucí část vědecké obce si začíná připouštět, že neexistuje jasná hranice mezi navrhováním racionálních řešení a předepisováním určitých vzorců fungování společnosti (ty principy lze vnímat libovolně jako politické cíle, pozice, hodnoty, no zkrátka něco, od čeho by si měla moderní věda držet odstup).

Konečně je otázkou, jestli můžeme a měli bychom být v naší vizi pozitivních bodů zlomu a nového rovnovážného stavu slepí k otázkám sociální spravedlnosti. Protože pokud je v novém ekvilibriu normální třeba pravidelně nejíst maso a recyklovat odpadní teplo, není vlastně lhostejné, kdo v této verzi budoucnosti drží politickou moc, kolik svobody si lidé užívají a jaké jsou mezi nimi sociální rozdíly? Chce se říct, že není.6 Každopádně pokud usilujeme o pozitivní body zlomu, měli bychom být transparentní ve všech aspektech nového ekvilibria, které chceme docílit (nejen ekologických a ekonomických, ale i kulturních, politických, resp. politicko-ekonomických).

Sdílet big-read s ostatními

2. Můžeme dosažení pozitivního bodu zlomu přesně předpovědět? Pokud ano, jak?

Jako právníkovi mi smysl modelování scénářů dlouho ucházel. Jakou má cenu, klepal jsem si na čelo, snažit se věštit vzdálenou budoucnost, namísto řešení konkrétních problémů tady a teď? Časem jsem pochopil, že smyslem scénářů budoucnosti není dělat předpovědi (jakkoli se jimi mohou stát - a docela přesnými). Scénáře jsou myšlenkové experimenty, které decision-makerstvu v bankovnictví, energetice nebo klimatologii pomáhají systémově přemýšlet o dopadech jejich rozhodnutí a připravit se na různé vývoje. Zajímavé je, že to, co uděláme na základě odhadu možných křivek vývoje dnes, spoluutváří současný svět a tím vlastně přispívá k realizaci právě některých z těchto křivek. V podstatě sebenaplňující proroctví, že ano? Na věštění budoucnosti docela dobrý!

Čili pokud chceme zvýšit šanci, že se nám podaří pozitivního bodu zlomu dosáhnout, je rozumné pokusit se namodelovat, jakými způsoby by se to mohlo stát, tj. pokusit se dynamiku společenského zlomu (STD) namodelovat. Jak rozpoznat, že se systém blíží k bodu zlomu?

Vrátím se k tomu ještě níže. Nejdřív uvažme, jak s tím souvisí odolnost systému. Už víme, že systém je tím odolnější, čím více a větších vychýlení snese, když dobře fungují jeho vyrovnávající zpětnovazební smyčky. Pokud ty přestávají fungovat (např. lidé neokřiknou předskokana v řadě - viz první část textu), stabilitu systému to oslabuje. Systém se dostává do kritického stavu (criticality). Má zhoršenou schopnost odolávat (externím) šokům, což se projevuje buď tím, že mu trvá déle se stabilizovat (vzpomeňme rány, které se nám hojí lépe v mládí než ve stáří), nebo tím, že se zvyšují odchylky v pro něj klíčových proměnných (teplota, pH, rozdíly v příjmech domácností apod.). Takto se odhalují i climate tipping dynamics. Třeba amazonský prales je dnes citlivější na sucho než kdy dřív, což naznačuje jeho možný kritický stav. V sociálním systému se kritikalita projevuje delším zotavováním po krizi, obecně řetězením krizí, které přicházejí rychleji, než se společnost stačí adaptovat, dále poklesem důvěry lidí mezi sebou a ve veřejné instituce apod.

Takto popsaný dualismus klimatu a společnosti ale neobstojí, protože dnes přece dochází k oslabování odolnosti klimatu a společnosti současně. To je evidentní kdykoli, když probíhající záplavy naruší dodavatelské řetězce. Anebo když lesní požáry spálí hospodářské lesy dřív, než se společnost stačí vybavit způsoby, jak se jim bránit. Klima a lidský superorganismus jsou si vlastně navzájem externími šoky, jejich sebeposilující zpětnovazební smyčky vstupují jedna do druhé ve společné koevoluci.

Uvažte příklad, kdy rostoucí spotřeba fosilní energie oteplí planetu a v Arktidě roztají nová ložiska ropy. Superorganismus ropu začne těžit a spalovat, tím ale oteplí planetu ještě víc, takže během roku potřebuje ještě více klimatizovat své budovy, což vede ke spotřebě další fosilní energie, dalšímu oteplení a dalším incentivám víc těžit uvnitř superorganismu, jehož kapacity dekarbonizovat jsou vyčerpávány potřebou adaptovat se na rychle měnící se klima.

V kontextu pozitivních bodů zlomu má každopádně kritikalita svůj pozitivní smysl. Je znamením, že komplexní systém je zralý k velké změně. Oslabují se v něm zpětnovazební smyčky, které jej udržují v současném ekvilibriu - třeba levné spotřební zboží u nás sloužilo od 90. let k udržení pracujících nespokojených se sociální a environmentální politikou na uzdě.

Social tipping dynamics proběhne tím snáz, čím je na ni systém citlivější (feedback sensitivity). Citlivost závisí třeba na tom, kdo se s kým ve společnosti potkává a jak často (struktura sítě), jak jsou lidé ochotni změnit své chování v reakci na to, co dělají ostatní (tzv. individuální práh), přístup k alternativním řešením (např. přístup ke svozu bioodpadu), jejich funkčnost a viditelnost (např. nádoba na bioodpad je před budovou a ne za ní). Čím více existuje v síti konexí mezi lidmi s nízkým individuálním práhem (k tomu viz níže) a čím prakticky snazší je přístup k funkčním a viditelným řešením, tím vyšší je v dobrém slova smyslu „sociální nakažlivost” (social contagion) a vyšší šance na překročení pozitivního bodu zlomu.

Můžeme tedy okamžik překročení bodu zlomu předpovědět? To se dnes testuje jak v experimentálních podmínkách (Centola et al. nebo Andreoni et al.), tak v terénu (Peng & Bai nebo Joël Berger). A výsledky vypadají slibně. Někteří ale zůstávají skeptičtí. Jedna věc je modelovat body zlomu v kontrolovaných podmínkách, kde se sleduje jediný parametr (např. prodej aut); věc druhá je modelovat body zlomu v tak nepředvídatelném fuzzy systému, jako je ten sociální. Social tipping dynamics může vzniknout v byznyse, v politice nebo v učebnách, a to na jedné i vícero úrovních (obec, jeden sektor, celá ekonomika atd.) najednou. Vědecká obec ve skutečnosti ani nemá přístup k tolika datům, které by pro modelování social tipping dynamics bylo potřeba (zejm. data o výše zmíněné struktuře sociálních sítí - kdo koho potkává apod.)7

Tedy ve zkratce, okamžik překročení bodu zlomu můžeme přesně předpovědět v kontrolovaných podmínkách; v reálném světě to zatím nikdo nepředvedl.

3. Co jsou ty správné podmínky umožňující rozjezd social tipping dynamics a dosažení bodu zlomu?

Představte si, že řídíte českou energetiku a dopravu. Máte tři problémy: staví se málo solárních elektráren, málo velkých baterií a po silnicích jezdí málo elektromobilů. U každého chcete počet registrovaných jednotek zvýšit třeba na 10násobek. Jsou dva způsoby, jak cíl splnit. V tom prvním rozdělíte svou pozornost mezi všechny tři - usnadníte administrativu, nabídnete dotace a asistenci, připravíte pro ně infrastrukturu. Čili řešíte tři problémy naráz, což je tak náročné, jak to zní. Druhý způsob spočívá v pochopení souvislostí mezi těmito třemi sektory a v zaměření se na ten, jehož dopady mají potenciál přetéct dál (spillover effects). Možná jsou to solární elektrárny, možná něco jiného. Pointou je, že cílenou a významnou podporou jen jedné technologie můžu rozjet zpětnovazební smyčky, které přetékají do jiných sektorů, až se trio soláry-baterie-elektromobilita dostane za pozitivní bod zlomu, za kterým se rozvíjí bez vaší podpory a bez snadného návratu zpátky (fosilní elektrárny, fosilní vozidla).

Při zelené transformaci ekonomiky se většina inovátorů*ek soustředí na podmínky technologické (výstavba infrastruktury, R&D) a ekonomické (např. daně/dotace). Chytré STIs se liší vytvořením podmínek pro social contagion - šíření alternativ mezi lidmi, společnostmi, institucemi. Patří sem např. zvyšování viditelnosti řešení (např. nádoba na bioodpad před domem), cílená (!) osvěta, motivace k dobrovolné konformitě apod. Třeba u dobrovolného reportování emisí se předpokládá, že není nutné, aby bylo povinné pro všechny; jakmile začne reportovat kritická masa firem, ty ostatní se připojí už jen proto, aby nevypadaly, že jsou špinavější, než o sobě dovolí říct.

Je potřeba si připustit existenci bariér, které rozvinutí social tipping dynamics brání a které za normálních okolností nelze v relevantním čase změnit. Můj osobní příběh je takový, že jsem o STIs začal uvažovat nedlouho poté, co jsem objevil populární koncept pákových bodů (leverage points) od již zesnulé systémové teoretičky Donelly Meadows. Meadows přišla v 90. letech s myšlenkou, že většina politických změn, které provádíme v komplexních systémech (např. změna procentní sazby daně), má relativně malý pákový efekt.

Ten největší pákový efekt mají změny pravidel chování, ovlivnění zpětnovazebních smyček a vůbec proměna systémových cílů a dominantních hodnot. Načež jsem se pustil do hledání takových silných pákových bodů (u nás):

naše současné pojetí soukromého vlastnictví
představy o vztahu mezi materiální spotřebou a štěstím
způsob tvorby peněz v ekonomice
fiskální závislost na vytváření zisku
všudypřítomný individualismus apod.

Brzy mi došlo, že tyto tlumící síly, které udržují systém v současném rovnovážném stavu, jsou vzájemně provázané a podporují jedna druhou; oslabení jedné z nich bránila přítomnost té druhé a naopak.

Jenže co s nimi, když rozvinutí STD brání!? Dospěl jsem k názoru, že jestli se mají STD rozvinout, musí tyto bariéry nejdřív začít praskat a pukat. Musí se docela mimo ně zasít a kultivovat niky, které jim budou přímo konkurovat:

neziskové podniky
energetické komunity
lokální měny apod.

Jsme v hlubinách oceánu a dochází nám dech, ale myslím, že to stálo za to. Začínáme chápat, kudy vede a nevede cesta k pozitivním bodům zlomu. Stále ale musíme být opatrní a prověřit, jestli taková cesta existuje v reálné, nepředvídatelném, fuzzy světě a jestli pomůže rozjet STD na úrovních společnosti/ekonomiky, které potřebujeme.

V posledních letech byla provedena řada zajímavých a mnohdy slibných experimentů (Centola et al. a Andreoni et al., boloňský projekt Green Tipping prezentovaný v Exeteru - všichni pracovali s teorií her). Již citovaná šanghajská studie odhadovala, jaký podíl řidičů elektromobilů musí mít řidiči ve svém blízkém okolí, aby se příště také rozhodli pro elektromobil. A tato švýcarská studie zjišťovala přímo „v terénu”, kolik strávníků v jídelně musí začít používat re-kelímky, aby s sebou strhli většinu ostatních.

Vědecká komunita tedy chápe, jak social tipping dynamics probíhají, a má indicie, že je dokážeme pozorovat; to ale ještě neznamená, že ví, jak je spustit. Jak dokládá tato empirická studie mapující komplexní společenskou nákazu mezi rodinami (ne)praktikujícími ženskou obřízku, úspěch intervencí (spouštěčů, STIs) velmi závisí na tom, kam je zacílíme (a jestli vůbec). Model, který tým Efferson et al. založil na znalosti individuálních prahů všech zúčastněných rodin, ukázal, že pokud zacílíme na snáz ovlivnitelnou rodinu (s nižším prahem), můžeme ji sice od obřízky odradit, ale tím necháme magnet konformity působit na ty hůř ovlivnitelné, kteří se komplexní společenské nákaze třeba nepodvolí, což nákazu rychle zadusí. Studie ovšem nedošla ani k tomu, že by měli odpůrci obřízky cílit na hůř ovlivnitelné, protože ani to neznamenalo automatický úspěch STD. Jak tým uzavřel, odpůrci obřízky mají de facto vyšší šanci, když intervenci nezacílí vůbec (náhodně), než když se zaměří na tu, nebo onu skupinu.

„Výsledky naznačují, že možnost přetoků může být překvapivě mimo policy-makerovu kontrolu. Tento závěr je docela odlišný od výsledků studií pracujících čistě s koordinační hrou v rámci populace s homogenními preferencemi, tj. prostředí, ve kterém je velikost skupiny spiklenců [committed minority] klíčovou proměnnou.”

Těmi „homogenními preferencemi” odkazoval tým Efferson et al. na laboratorní experiment Centola et al., kde účastníci měli jediné zadání - zkoordinovat se. Neměli tedy žádné preference. Později v roce 2021 však proběhl velmi zajímavý americký experiment Andreoni et al., který už preference zohledňoval. Autoři se rozhodli experimentálně vyzkoušet platnost předpokladů takového modelu tipping dynamics, který zohledňoval

a) velikost přínosu ze změny chování,
b) náklady změny chování, a
c) individuální ochotu riskovat.

S více než 1000 účastníky hráli hru, při které účastníci opakovaně ve dvojicích volili z nabídky mezi modrou (původní chování) a zelenou (společensky prospěšnější chování) barvou. Stejně jako v Centola et al. byli odměněni nebo pokutováni podle toho, jestli se jim povedlo zkoordinovat ve dvojici. Tentokrát ale současně dostali náhodně zadáno, jakou barvu oni sami preferují, a byli odměněni, pokud zvolili svou preferovanou barvu - tím simulovali (a). Navíc, pokud jejich partner zvolil jinou barvu, počítala se účastníkovi pokuta podle toho, kolik dalších účastníků zvolilo tu partnerovu barvu - tím simulovali (b), resp. tlak okolí (peer pressure). Přitom nevěděli, jak vysoká pokuta bude, protože předem nevěděli, která barva převládne - tím simulovali (c), resp. ochotu jít do rizika, že budu v menšině. Jejich model predikoval s přesností 96 %, že bod zlomu nastane na hranici 35 % rebelů. Jak se dalo očekávat, první rebelové, kteří zvolili zelenou barvu, měli společnou vyšší toleranci rizika a menší snahu o konformitu. Jakmile se jim podařilo získat na svou stranu 35 % skupiny, během pár kol to bylo 100 %. Autoři experimentu taky zkoušeli různé varianty zpětné vazby účastníkům a zjistili, že když účastníci dostali informaci o probíhající rebelii zelené barvy, tak měli větší ochotu se k rebelům připojit, než když mohli aktuální bilanci jen hádat. To je, mimochodem v souladu s fenoménem tzv. pluralitní ignorace, o kterém už jsem v Zóně zlomu psal - máme tendenci myslet si, že naše názory jsou méně časté než doopravdy. Své výsledky autoři vyhodnotili tak, že pokud má policy-maker dostatek informací (distribuce preferencí a averze vůči riziku), může pozitivní bod zlomu předpovědět a reálně ho dosáhnout tím, že vhodně nastaví sociální prostředí - např. zvýší transparentnost rozhodnutí ostatních) a podpoří první přechody k nové normě (např. dotacemi).

Jeden editoriál v časopise Nature v roce 2006 trvalo na tom, že:

„Na kohokoli, kdo o sobě prohlašuje, že ví přesně, kdy bod zlomu nastane, je třeba hledět podezřívavě.”

Platí to i na tu poslední americkou studii. Ta ostatně sama uznává, že její kontrolovaný experiment nezohledňuje ani architekturu sociální sítě (řídíme se hlavně svým okolím), ani skutečnou sociální realitu, kterou spoluutvářejí mocenské zájmy nebo kulturní identity. I já chci věřit, že autoři pozorovali STD v malém měřítku, ale v tom případě bych ještě potřeboval vidět aspoň to, že jakmile volilo zelenou barvu 100 % skupiny, tak se skupina jen tak nevrátila k modré. Jinými slovy, potřeboval bych vidět, že jsou zpětnovazební smyčky udržující novou normu dostatečně silné a že nový rovnovážný stav je stabilní. Ostatně právě to mohl být problém výše citované studie Joëla Bergera: cedule se zpětnou vazbou v jídelně (“Už X lidí používá re-kelímky. Přidejte se k nim!”) nejdříve vytvořila něco jako tipping dynamics ve prospěch re-kelímků, ale jakmile ji autor sundal, podpora re-kelímků poklesla (a nevíme, jestli po skončení experimentu neklesla ještě více). Není se co divit, že i Manjana Milkoreit pochybuje, „že by růst používání re-kelímků v univerzitní menze sám o sobě představoval proměnu identity sociálního systému této menzy.”

4. Na jaké konkrétní systémové úrovni se vlastně snažíme bodů zlomu docílit (Tipping what?) a jak social tipping dynamics na této úrovni interaguje s procesy na jiných úrovních?

Jak už jsem řekl, mnozí chápou zelenou transformaci především jako vytvoření vhodných podmínek pro rozvoj zelených technologií. Na jednu stranu to dává naprostý smysl: tím, že nahrazují „špinavé” neefektivní technologie, které nás do polykrize dostaly, si nové udržitelné ekvilibrium nejde dost dobře představit bez nich. Jejich popularita roste i ve světě, což v mnohých vzbuzuje naději, že se stanou novým normálem včas pro odvrácení nejhorších klimatických scénářů. Na sociálních sítích je možné sledovat populární účty - např. tento od Assaada Razzouzka - které každý den přinášejí „dobré zprávy” o jejich rekordním rozvoji.

Šíření zelených technologií dnes kopíruje křivku, kterou popsal americký sociolog Everett Rogers ve své knize Diffusion of Innovations (1962). Ve shodě s pozdějším výzkumem k tipping dynamics Rogers rozpracoval, jak se inovace nejdříve rozšíří od inovátorů mezi early adopters, aby si je poté osvojila tzv. kritická masa, po které jejich rozšíření prudce roste, než se znovu ustálí a po čase se inovaci podvolí i tzv. opozdilci (laggards). Křivce se podle jejího tvaru říká S-curve a řada analýz na jejím pozadí ukazuje, jak některé zelené technologie po dosažení kritické masy dosahují každoročně dominantního podílu na trhu (elektromobily v Norsku, tepelná čerpadla v Německu, solární elektrárny po celém světě).

Tahle úvaha má ale vážnou vadu. Technologie nemají vlastní vůli (alespoň zatím), a tak člověka do polykrize nemohly dostat ony. Člověk se do ní dostal tím, jak technologie používal. Šlo o to, pro jaký systémový cíl (např. růst ekonomického produktu) byly technologie využívány a na pozadí jaké struktury systému (globalizace vs. lokalizace, hierarchie vs. heterarchie atd.) byly využívány. Mimochodem, proto je potřeba pozvednout obočí, kdykoli někdo zmíní „udržitelné” technologie; technologie nejsou ani udržitelné, ani neudržitelné, udržitelnost se vztahuje na společnost, která je využívá.

Je potřeba se ptát: na jaké úrovni má k pozitivnímu bodu zlomu dojít? Na úrovni prodeje automobilů? Dobře, ale pak se nebavme o zlomu ve společnosti, ale v automobilovém průmyslu. Znamenalo by to, jak upozorňují Tábara et al., zaměňovat sektorovou úroveň za celospolečenskou úroveň. On zlom v prodeji elektromobilů ve skutečnosti nemusí být ani zlomem sektorovým, bavíme-li se o sektoru dopravy (jak se to často dělá), protože i elektrifikovaná osobní a nákladní přeprava je stále stejně vpuštěná do systému založeném na výlučném vlastnictví, materiálně vnímaném sociálním statusu, globalizaci, zastavování půdy a dalších jevech přispívajících k současné polykrizi, úplně stejně jako fosilní přeprava. Dopravní sektor, který sice používá vysoce účinné elektromotory, ale zároveň spotřebovává přemíru přírodních zdrojů bez nabídnutí dobrých dopravních služeb pro všechny (zácpy ve městech), sice může být technologicky efektivní, ale zůstává systémově neefektivní. Co je hlavní, je to sektor, který je součástí stále totožné identity celého komplexního systému a o STD proto nelze hovořit.

Změnit identitu systému si vyžaduje STIs designované tak, aby alespoň usilovaly o změnu cílů a (infra)struktury komplexního systému. Takže abych se držel svého příkladu, tak STIs v dopravním sektoru by musely proměnit sektorový cíl ze „zajistit dopravní dostupnost” (což může znamenat i postavit třetí jízdní pruh pro auta) na „zajistit dopravní služby těm, kteří to potřebují”, což bude odrážet celkový systémový cíl „naplňovat udržitelným způsobem základní potřeby lidí”. Podobně v teplárenství by STIs musely změnit cíl z „dodávat teplo” na „dodávat tepelné služby”, což není to samé. Pokud jde o (infra)strukturu systému, tak tady je potřeba vnímat, že dopravní sektor existuje ve vzájemné závislosti s ostatními sektory. Například s bydlením: účinný STI musí zohledňovat, jak městské plánování cílené na buď a) zhušťování bytové zástavby, nebo b) rozrůstání města do krajiny, povede i s elektromobilitou k úplně jiným socio-ekologickým realitám, resp. v prvním případě může být součástí STD, v tom druhém spíše ne. Vždy záleží na tom, jaká (infra)struktura budoucího systému mu umožní dostat se a setrvat v novém rovnovážném stavu (viz bod 1). Je možné, dokonce pravděpodobné, že některé části (infra)struktury zůstanou i při STD stejné; např. u elektroenergetiky je možná a žádoucí její decentralizace, zatímco v tepelné energetice je decentralizace systému Centrálního zásobování teplem (CZT) v českém kontextu mnohem složitější a ne nutně žádoucí.

Takže pokud se vrátím k S-curves, musíme být ostražití před zásahy, které zaměňují technologické body zlomu za ty sektorové a sektorové zase za společenské. Zelené technologie jsou nutně potřeba8 a dynamika jejich rozvoje je předpokladem pro úspěch narativu transformace, nalákání kapitálu a budoucí úspory z rozsahu. Musíme ale trvat na vysvětlení, proč jsou tyto zásahy součástí širší STD a ne jen kosmetickými úpravami současného rovnovážného stavu. V jakém jsou vztahu k proměně systémových cílů a (infra)struktury? Nepovedou tyto zásahy k uzamčení (lock-in) stávající (infra)struktury, jejíž podoba je neslučitelná s novým udržitelným ekvilibriem?

5. Potřebujeme vlastně namodelovat a docílit pozitivních bodů zlomu, abychom uspíšili společenskou transformaci?

V prosinci to bude 10 let od uzavření Pařížské dohody. V tu dobu už průměrná globální teplota vzrostla o 1°C oproti předindustriálnímu období. Její cíl udržet nárůst teploty do konce století nejlépe do 1,5°C a max. do 2°C měl mj. odvrátit nebezpečí kolapsu climate tipping elements, z nichž řada už se nachází v zóně zlomu. Světové emise skleníkových plynů ale až do pandemie covidu dále rostly.

Klimatický summit v Glasgow v roce 2021 měl být „poslední šancí” urychleně snižovat emise a pařížský cíl zachránit. Nestalo se tak. Teď je rok 2025, nárůst teploty dosáhl 1,2-1,3°C, cíl 1,5°C je po smrti a existují vážné obavy, že i cíl 2°C začíná být při současných trendech méně a méně realistický.9

Zatímco se vidina absolutního selhání současné klimatické politiky zhmotňuje před našima očima a vybírá si svou psychologickou daň, je přirozené, že se snažíme najít nové páky, kritické body, zkratky, kterými se změna provalí jako tsunami. Něco, co by zrcadlilo dynamiku, kterou pozorujeme u ekosystémů, i v lidské společnosti, která je ostatně sama součástí jednoho velkého socio-ekologického systému.

Myšlenka pozitivních bodů zlomu působí za těchto okolností jako něco jako živá voda. Nabízí nám aktivní naději, že ještě není po všem. Je příslibem odpoutání se od pomalé, postupné, inkrementální změny, která dává odpůrcům transformace čas se přizpůsobit a své strůjce dlouhodobě vysiluje. Příslibem překlopení se do nového ekvilibria, ve kterém nebudou muset ti, kteří usilují o udržitelnost, bojovat proti systému, ale sám systém bude na jejich straně a odolávat jakýmkoli snahám o narušení rovnováhy. Jediné, co od nás pozitivní body vyžadují, je prý naše chytrost: zatáhnout za ty správné páky a fyzikální zákony se postarají o zbytek.

A tak není divu, že mnozí z nás (já se mezi ně řadím) recept na pozitivní body zlomu úzkostlivě hledají. Předpokládáme, že v minulosti se už STD udála a že je možné ji zopakovat. Že je možné vybrat ty správné social tipping elements (pojišťovnictví, energetika, bezpečnost apod.), uvrhnout je do kritického stavu (criticality), párkrát šťouchnout do těch správných míst správným způsobem, pohodlně se usadit a sledovat, jak jimi navozená změna prostupuje jako tlaková vlna nebo domino a nezadržitelně s sebou strhává i ostatní social tipping elements (spillover effect), dokud se celý systém neustálí v novém rovnovážném stavu, který alespoň principiálně odpovídá tomu, co očekáváme od rovnovážného stavu, který bude dávat „smysl z hlediska Systému Země”. Chce se mi říct, že nic na světě bych si nepřál víc než to.

Sdílet big-read s ostatními

Je ale třeba si přiznat, že jsme od toho zatím daleko. Nemáme společnou politickou vizi, mnoho součástí systému není ve stavu kritikality a politická i kulturní tranzice zaostávají za tou technologickou. Umíme sice více méně simulovat social tipping dynamics v kontrolovaných experimentech (např. Andreoni et al. 2021), ale pro modelování celospolečenské STD nám chybí data.

„Empirická studie, která by úspěšně demonstrovala společenský bod zlomu na podporu dekarbonizace, zatím neexistuje. […] Výzkumnictvo by mělo brát v potaz možnost,” pokračuje finská vědkyně Milkoreit, „že komplexnost společenského systému nám - alespoň v tuto chvíli - neumožňuje pozorovat tipping dynamics s pomocí metodologických nástrojů, které máme k dispozici.”

Někdy slýchávám, že se na věci dívám moc černě. A je pravdou, že bych mohl dát celé úvaze pozitivní spin. Nemáme sice společnou vizi, ale rychle se formuje (viz vlivné iniciativy jako např. Earth4All). Mnoho součástí systému není ve stavu kritikality, ale některé jsou (např. krize neoliberální globalizace), jiné se do něj mohou snadno dostat po velkém šoku. A tak bych mohl pokračovat… ☀️

Přispět pár kaček na tvorbu Zóny zlomu

Možná opravdu potřebujeme jen kompas a ne nutně přesnou mapu k destinaci. Vytušit, že určité zásahy - ať zvolíme podporu komunitních kompostů a zahrádek nebo vysokorychlostní železniční tratě - nás k tomu ekvilibriu spíše zavedenou, než nezavedou. Ta úvaha se v tipping literatuře objevuje opakovaně a myslím, že je celkem zralá. To neznamená, že je úplně bezchybná. Atraktivita social tipping dynamics tkví jednak v rychlosti změny (tak extrémně potřebné pro řešení ekologické krize), jednak ale i v optimalizaci nakládání se zdroji. Hledáme tu pákové body (leverage points), kde důsledky zásahu svým významem/hodnotou násobně převáží vynaložené zdroje (peníze a taky lidi nebo suroviny). Když ale tyto důsledky neumíme spolehlivě namodelovat, jsme vlastně v situaci nejistoty v duchu Schrödingerovy kočky. Dokud to nezkusíme, nevíme. Není to nezodpovědné? Byl by někdo ochotný vsadit zdroje naslepo?

Zdá se, že smířit se s nejistotou okolo STD může jen ten, kdo se dokáže smířit s nejistotou vůbec. Scénářování nejen vývoje lidského superorganismu, ale i Systému Země, probíhá za situace hluboké nejistoty o stavu jednotlivých prvků systému, jejich budoucím chování a vztazích mezi nimi. Postmoderní metody foresight a rozhodování proto raději „hodnotí potenciální řešení napříč vícero možnými scénáři vývoji, spíše než aby se snažily předvídat tu jednu jedinou skutečně se materializující budoucnost.” STIs nakonec nemusí mít vůbec žádný efekt, protože se systém nakonec zachová jinak, než jsme čekali. Co STIs mohou, je zvýšit pravděpodobnost, že k pozitivnímu bodu zlomu dojde. Vyžaduje si to ochotu přijmout fakt, že nic víc - ani tváří v tvář ekologickému kolapsu - možná udělat nemůžeme.

Vybavují se mi slova Donelly Meadows ze závěru knihy Thinking in Systems. Svého času asi jedna z největších expertek na komplexní systémy na světě, Meadows napsala:

Nakonec ještě její slova z vlivného článku Leverage Points, ponechána v původním jazyce, ve kterém září jako slunce zapadající nad obzorem:

Další big reads:

7

Můžete se ptát, čím se modelování STD liší od modelování jakýchkoli jiných zpětnovazebních smyček v lidské společnosti, kterých je určitě spousta. Ani mně to jasné nebylo, a tak jsem si nad tím chvíli lámal hlavu. Třeba taková panenka Labubu

je produkt, jehož prodej spouští lavinu dalších prodejů v hustě propojené skupině mladých lidí, kteří se navzájem napodobují v kupování sběratelských artiklů. Nemá výrobce Labubu úplně stejně obtížnou práci s modelováním prodejů v příštím kvartále jako někdo modelující STD, když nemá data o lidech a jejich vazbách, a tudíž neví, jak silná zpětnovazební smyčka bude? Já si vlastně myslím, že nemá. Rozdíl je v těch třech ostatních vlastnostech STD: nelinearitě, alternativních rovnovážných stavech a omezené návratnosti. Ta nelinearita tam částečně určitě je, rozhodně víc než u spotřebitelného zboží (nekupuju víc, protože se mi zkazí) nebo velkých závazků (nevezmu si dvě hypotéky, protože mi druhou nedají) - na nelinearitě je založena esence celé drop culture, tj. marketingu náhlého dropu limitované edice, na rozdíl od produktů, které jsou kontinuálně dostupné. Jedno uvedení, miliony prodaných kusů. Na druhou stranu, on to není jen ten jeden drop (uvedení), že ano? Výrobce Labubu, firma Pop Mart, podporuje své prodeje reklamami za miliardy dolarů ročně. Je tady někdo, kdo míní, že kdyby firma s propagací přestala, panenky by se spontánně šířily dál a staly se novým normálem? Naopak, trend by se zpomalil a nakonec zastavil. Navíc, svět s Labubu je docela stejný jako svět bez Labubu. Prodej panenek využívá existujících sociálních norem a institucí, ale nemění je a nemá to ani v úmyslu. Proto ani není možné mluvit o tom, že by se s prodejem panenek Labubu jimi měnila identita systému, do kterého jsou uvedeny. Proto je modelování prodejů panenky Labubu (a mouky, kávovarů, oblečení nebo hypoték) snazší než modelování STD.

Amazonský prales, arktický ledovec nebo sibiřský permafrost. Klíčové ekosystémy regulující světové klima (climate tipping elements), o kterých jsem psal v posledním big readu, se teď ocitly v zóně zlomu. Nikdo neví, jestli už nepřekročily hranici, za kterou je čekají náhlé, sebeposilující a nevratné změny s potenciálem spustit kaskádový efekt napříč Systémem Země (Earth System). Je těžké to přijmout, ale rizika pro stabilitu klimatu nerostou lineárně – zrychlují se s rostoucí koncentrací skleníkových plynů v atmosféře. Je to proto, že klíčové ekosystémy mohou v budoucnu překročit svůj bod zlomu, za kterým přestanou podporovat stabilitu komplexního Systému Země.

To byly poznatky nejen vědecké konference Global Tipping Points 2025, o jejímž nabitém obsahu bude znovu řeč, ale i 6. zprávy Mezinárodního panelu pro změnu klimatu (IPCC) z roku 2022. IPCC se bodům zlomu věnoval a třikrát podtrhl z nich plynoucí „naléhavou potřebu hlubokého, rychlého a setrvalého poklesu emisí skleníkových plynů pro omezení růstu teploty na 1,5°C, což znamená snížit světové emise do roku 2030 o minimálně 43 % oproti roku 2019”.

Pokles o 43 % do roku 2030 - to znamená každoročně o 4,5 %. Bohužel, tenhle Substack nevznikl proto, že se to daří. Naopak.

Světové emise od varování IPCC poklesly celkově pouze o 1,1 %.1 Pokles je fajn, pokles potřebujeme. Ale tímhle tempem by nám to trvalo asi 86 let. My máme plus minus 4 roky.

Tzv. overshoot, tj. přinejmenším dočasné opuštění bezpečné zóny pro lidstvo (safe operating space for humanity), je v klimatologii považován za prakticky hotovou věc. Riziko destabilizace klimatu a rozpadu biofyzikálních procesů, které umožnily vznik civilizace v holocénu, tak dočasně prudce narůstá.

Já jsem ale minule slíbil, že tento díl bude optimističtější. Důvodem k optimismu nemusí být jen fakt, že papež Lev XIV. nedávno požehnal bloku ledu…

… ale i skutečnost, že i lidská společnost je komplexní systém. A ve všech komplexních systémech může nastat bod zlomu, který systém nekontrolovaně přehoupne do úplně nového stavu. Právě tomu se říká pozitivní bod zlomu (positive tipping point - PTP). Historie zná příklady: zrušení otroctví, otevření univerzit ženám v USA, zákaz kouření na veřejnosti v Evropě – to vše jsou systémové změny, které nenastaly pozvolna, ale náhle.

Trochu jako domino. Ale ani tak jako domino…

… jako spíše domeček z karet. Jak by pozitivní body zlomu fungovaly? Připomínám, že komplexní systémy jsou charakteristické tím, že je v rovnováze udržují zpětnovazební smyčky. Systémová teoretička Donella Meadows přirovnává smyčky k termostatu: když se teplota sníží, systém začne topit; když stoupne, začne chladit. S tím souvisí termoregulace v lidském těle, kterou jsem zmiňoval posledně. Totéž platí pro sociální normy - třeba pravidlo slušného chování, že při čekání v řadě se nepřeskakuje. Kdo ho poruší, setká se s odsuzujícími pohledy a může být donucen ustoupit, což pravidlo upevní a odradí další devianty. V demokracii jsou zase základní stabilizující smyčkou svobodné volby: prezident nemá lhát - pokud lže, elektorát ho vystřídá za jiného, který raději lhát nebude, aby nebyl vystřídán taky. Všechno komplexní systémy, pokaždé stejný princip: deviace, zpětná vazba, korekce.

Deviace systém vychylují, korekce ho vrací zpět. Čím větší vychýlení systém zvládne, tím je odolnější. Pokud se vychýlí příliš – nebo je odolnost nízká – může nastat bod zlomu, kdy posilující smyčky převládnou nad vyvažujícími a systém zkolabuje. Například: když nikdo neokřikne předbíhajícího ve frontě nebo když lid neodvolá lháře z funkce. Protože když předskokana nikdo neokřikne a prezidenta-lháře lid nevymění, chování jim projde a oni získají výhodu nad ostatními. Podpořeni svou zkušeností, zkusí to příště znovu a tentokrát je následují další, kteří vidí, že to je výhodná strategie (sebeposilující zpětnovazební smyčka). Postupně se deviace stane normou – nový rovnovážný stav.

Tohle je negativní společenský bod zlomu, protože se prosadí (normativně) nežádoucí trend. Pozitivní společenský bod zlomu je přesný opak: nežádoucí trend se překlopí do žádoucího. Pro pozitivní bod zlomu se vytvoří podmínky, když v politické soutěži plné lhářů a v řadě, kde vyhrává právo silnějšího, najde se jeden nebo více deviantů, kteří vsadí na čestnost a podaří se jim uspět.

Někteří upozorňují, že první pozitivní body zlomu v řešení klimatické krize dnes můžeme pozorovat přímo před našima očima. Solární energetika nebo elektrická nákladní vozidla prý díky dosavadní státní podpoře natolik dominují hlavním světovým trhům a natolik je přetvořily, že v budoucnu převálcují fosilní alternativy i bez další státní podpory. Na konferenci Global Tipping Points to potvrzoval i technologický expert Simon Sharpe, který sebeposilující dynamiku ilustroval na příkladu solárních a větrných elektráren: čím více se jich staví, tím zajímavější jsou investice do baterií (ty vyrovnávají výkon v síti); čím více se staví baterií, tím více solárních a větrných elektráren síť unese a mohou se dále nasazovat. Přísun kapitálu navíc bateriovému průmyslu umožňuje využívat úspory z rozsahu, tím snižovat náklady a zlevňovat baterie sloužící nejen elektrické síti, ale i dalším sektorům, zejm. elektromobilitě. Nakonec i baterie v elektromobilech mohou při vhodných tarifech za elektřinu pomáhat síti vyrovnávat odchylky, což otevře prostor pro další elektrárny, a spirála se točí dál. Výhody se tedy přelévají z jednoho sektoru do druhého (spillover effects).

Dalším příkladem jsou elektromobily - bez aut nejsou nabíječky, bez nabíječek nejsou auta. Jakmile ale státní podpora začarovaný kruh prolomí, rozvoj elektromobility může začít probíhat samovolně: nové technologii se začne přizpůsobovat nejen infrastruktura, ale i profese (automechanici), lidé si začnou zvykat na tichá elektroauta v ulicích (passive peer effect) a cítit očekávání svého okolí, aby v elektroautě jezdili také (active peer effect). Poslední zmíněné studovali dva čínští výzkumníci. Zjistili, že průměrný šanghajský řidič má ve svém okolí asi 23 % řidičů, kteří jezdí v elektrickém autě. To pro většinu řidičů „spalováků” není dost, aby cítili tlak přesedlat na vůz elektrický. Jakmile však podíl stoupne na 31-40 %, stoupá i tlak vrstevníků a většina už příště elektromobil zvolí. Z toho odhadli, že šanghajské silnice jsou několik procentních bodů daleko od bodu zlomu, po kterém oblíbenost elektromobility strmě a nenávratně poroste.

Otázkou je, jestli se stejně razantně jako tyto technologie šíří i „udržitelný životní styl” - aktivní mobilita, pomalá móda, převážně rostlinný jídelníček, kompostování, omezení létání apod. Globálně určitě ne, ale zároveň určitě najdeme všude po světě (sub)kultury a ve velkých městech bubliny mladší a vzdělané střední třídy, kde je „udržitelný životní styl” (nebo co za něj považují) už dnes normou. Ostatně i u nás existuje výzkum, který upozorňuje na hluboce zakořeněné lidové praktiky ve střední Evropě (zahrádkářství, konzervování jídla, svépomocné opravování a kutilství, horská turistika apod.), které by mohly jít „udržitelnému životnímu stylu” všude ve světě za vzor a přitom je u nás nemusíme nikterak incentivizovat - dávno tomu, co se staly součástí naší kultury a alternativám po generace odolávají. Z nových vzorců chování se zdá, že bod zlomu už překonalo třídění recyklovatelného odpadu - jakkoli je asi ještě co dohánět v osvětě o třídění správném.2

To všechno zní slibně a slibné to je. Jak uznává jeden z hlasů konference Global Tipping Points doc. Manjana Milkoreit, „představa nelineární žádoucí systémové transformace nasedá na naději, že se z našeho ekologického predikamentu ještě nějak dostaneme.” Mohly by pozitivní body zlomu udržovat naději na udržitelnou budoucnost? Mohly by vlády šetřit velké množství peněz tím, že čisté technologie a vzorce chování dotlačí jen na hranu pozitivního zlomu a ty se dál budou samy vézt z kopce? Jedno je jisté: bez prvotního roztlačení se nové alternativy neuchytí. Viděli jsme to na příkladu elektromobility - oproti vozidlům se spalovacími motory násobně účinnější, v mnoha ohledech příjemnější technologie, kterou jsme schopni pohánět bez fosilních paliv, ale která na trhu čelí strukturálním nevýhodám (počáteční investice, chybějící infrastruktura, nezkušenost atd.). Elektromobily se nakonec prosadí samy, na začátku ale potřebují zásahy regulátora - někdy nazývané social tipping interventions (zásahy způsobující pozitivní body zlomu, STIs). Ostatně tak jako mnoho revolučních technologií, které se objevily v minulosti.

Share

To nás vede k velké otázce: jaké STIs jsou tedy způsobilé docílit pozitivního bodu zlomu a spustit ve společenském systému sebeposilující smyčky, které jej zanechají v novém udržitelném ekvilibriu (anebo jej k němu aspoň přiblíží)? Ta otázka si pozornost zaslouží a zdá se, že bohužel přiláká mnoho pozornost-hledajících výzkumníků a aktivistů, ochotných slevit pro atraktivní odpověď ze svých intelektuálních nároků. Jak upozornila i Manjana Milkoreit, hrozí, že STIs se začnou zaměňovat za jakékoli systémové zásahy, které zní transformativně, nebo prostě jen dobře. Pro příklad nemusím chodit daleko. Na Global Tipping Points prezentoval svůj výzkum rakouský tým, který hledal social tipping interventions jednoduše tak, že… no že se zeptal expertů a expertek, co si myslí. Jakkoli jsou tyto konverzace potřeba, nemohou podle Milkoreit (a dalších) nahradit vědecké důkazy o tom, které zásahy jsou způsobilé pozitivních bodů zlomu docílit.

Otázek kolem pozitivních bodů zlomu je víc: Do jakého cílového stavu má systém přejít? Dá se pozitivní bod zlomu předpovědět? Jaké podmínky jej umožní? Na jaké systémové úrovni se o něj snažíme? Potřebujeme vůbec modely?

Můžete své odpovědi nasdílet ve společném chatu…

… anebo si je nechat uležet v hlavě, vrátím se k nim příští týden.

Budu podrobný, budu pedantský, budu místy nudný, ale výsledek udá jasný směrem komukoli, kdo jako já chce být součástí něčeho, co pomůže dosáhnout pozitivního bodu zlomu, než nastane ten ekologický.

Z ponoru do hlubin pozitivních bodů zlomu jsem se alespoň já nevynořil takový, jaký jsem byl předtím. Pojďte spolu se mnou probádat, co přesně se má zlomit, jak se takový pozitivní bod zlomu pozná, čím se spouští a proč samotná technologická změna nestačí. Uvidíte, že transformace se může šířit sociální sítí jako nákaza. Základem je nejdřív zvýšit citlivost systému oslabením vyrovnávajících smyček a vytvářet vhodné podmínky alternativám a kultivovat je, dokud systémové bariéry nezačnou praskat samy.

V pozitivních bodech zlomu se ukrývá naděje; ne však tam, kde bychom ji čekali. Jestli si myslíme, že si s jejich pomocí naplánujeme spolehlivou cestu k transformaci jako cestu turistického výletu, můžeme se zklamat. Nemáme společnou vizi budoucnosti, nemůžeme se spoléhat na empirické důkazy, pro modely nemáme dostatek dat, nemáme silné metody řízení a vládnutí a pracujeme se sociálním systémem, který je fundamentálně nepředvídatelný. K tomu víc příště. Taky ale uvidíme, že na ničem z toho vlastně nezáleží. Uvidíme, že nepotřebujeme jasný cíl na horizontu - jakkoli moc po něm naše modernistická mysl může toužit - pokud víme, jaké principy a hodnoty (např. regenerace, péče) nás k němu tak jako kompas dovedou a pokud je dokážeme integrovat do svých životů a do politik, které vytváříme - doma, na vesnici, v regionu, v zemi, na Zemi. Že ačkoli tolik potřebnou social tipping dynamics nedokážeme spolehlivě předvídat ani kontrolovat, můžeme každý den zvyšovat pravděpodobnost jejího spuštění. S pokorou vůči nejistotě a s vědomím, že transformace je dítě, pro které chceme to nejlepší - a že to nejlepší se mu začne dít až ve chvíli, kdy je pustíme z našeho úzkostlivého sevření.

Poznámka na konec: v září vyšla v Oxford University Press očekávaná kniha Positive Tipping Points: How to Fix the Climate Crisis od jedné ze světových špiček Earth System Science, prof. Tima Lentona.

Zajímají vás její doporučení, ale nestíháte číst? Podpořte Zónu zlomu drobným finančním příspěvkem. Díky vašim darům si mohu podobné knihy koupit, přečíst a shrnout zde hlavní sdělení.

Zónu zlomu můžete podpořit zasláním libovolné částky přes QR kód níže, na účet 2465983173/0800 nebo přes Wise (€) 💸

Díky!

především vy, kteří pracujete v akademické a vědecké sféře! 🔬

Zatímco pro vás finišuju nový big read o pozitivních bodech zlomu ve společnosti ♻️, zvažte prosím svůj podpis pod tuto výzvu od zástupců*kyň akademické a vědecké komunity.

Jak možná víte, strana Motoristé sobě usiluje o pozici ministra životního prostředí pro svého předsedu Petra Macinku, známého popírače změny klimatu (ne jen klimatický opatření, on skutečně popírá nebezpečnou změnu klimatu), který za nejutlačovanější skupinu v Česku považuje řidiče aut. Ať si o této postavě, která se netají svou misogynií, odporem k EU a neziskovému sektoru, myslíme cokoli, je otázkou, jestli by měl v naší zemi zastávat pozici ministra životního prostředí, tradičně zastávanou, no, zkrátka lidmi, kterým aspoň elementárně jde o životní prostředí.

Situace na vyjednávání vládního kabinetu se teď rychle posunuje s tím, jak prezident Petr Pavel podle všeho odmítl ministerské místo pro Filipa Turka. Tím se okno příležitosti pro jmenování dalšího Motoristy uzavírá, ale i otevírá současně (protože někoho ve vládě Motoristé chtít budou).

Organizátoři*rky proto žádají akademictvo a vědectvo o podpis veřejné výzvy adresované Andreji Babišovi a panu prezidentovi Petru Pavlovi. Podle minulé zkušenosti s Andrejem Babišem víme, že na hlas odborníků slyší a nechá se jím při rozhodování ovlivnit. V těchto hodinách tedy existuje příležitost okno pro jmenování Macinky razantně uzavřít.

Organizátoři*rky ocení operativní sdílení výzvy v následujících hodinách. Výzvu budou komunikovat i v dalších dnech a podpisy bude možné stále připojovat.

To je dnes vše, díky!

Já se jdu vrátit k systémové analýze a o něco pozitivnějšímu textu, než byly Ekologické body zlomu, na který bude navazovat. Takže pokud jste ho ještě nečetli, teď je ta příležitost :)

Tak to tady máme zase. Stačilo pár chladných dní a klimatičtí skeptici jsou na nohou. Chladný červenec jen znejistil část obyvatelstva zmatenou dezinformačními kampaněmi a cynickými osobnostmi ve veřejném prostoru. Vyvolalo to potřebu mediálních rozhovorů s meteorology a dalšími přírodovědci ve snaze vysvětlit rozdíl mezi počasím a klimatem, krátkodobým a dlouhodobým průměrem (třeba tady nebo tady). A co si za to odborníci vysloužili? Osočení z paternalismu - třeba ve Facebookovém příspěvku prof. Mileny Bartlové, podle které přece nejde „zpochybňovat reálnou zkušenost lidí” a „vysvětlovat nadřazením průměru nad pocity”.

Prof. Bartlová má v něčem jistě pravdu. O riziku odcizení vědy od lidské zkušenosti bylo i minulé vydání Zóny zlomu. Informace o počasí, které vnímáme, putují nejdříve přes primitivní části mozku zpracovávající emoce; přítomnost strachu, bolesti nebo nejistoty tím pádem ovlivní, jak je zpracujeme. Každý jsme pod vlivem konfirmačního zkreslení - tendence upřednostňovat informace, které potvrzují naše přesvědčení. A to nás může vést k tomu, že raději uvěříme grafu od herního designéra Daniela Vávry než analýze odborníků z ČHMÚ, a to přestože Vávra očividně manipuluje s daty. Pokud cítíme, že je chladno, a chceme věřit, že není tepleji, žádná data nás nepřesvědčí o opaku.

Není ale právě to důvodem přestat se v médiích tvářit, že existence nebezpečné změny klimatu je něčím k diskuzi? Pozor: ta diskuze tady samozřejmě dlouho byla. K vyřešení nejasností byl v roce 1988 založen Mezivládní panel pro změnu klimatu („mezivládní”, protože jeho složení a fungování určovaly všechny členské státy), který už v 1. zprávě z roku 1990 uvedl, že lidské aktivity zvyšují koncentrace skleníkových plynů a že lze pozorovat známky oteplování. V dalších zprávách pak důkazy sílily až k současnému jednoznačnému závěru o lidském vlivu a později bohužel i k závěrům o podcenění hloubky krize. Vědeckému konsensu se musely přizpůsobit i světové dezinformační kampaně (financované ze zdrojů fosilního průmyslu), které se místo popírání klimatické změny začaly soustředit na zdržovací taktiku. Přesto se ještě teď našla skupina českých senátorů,1 která poslala Ústavnímu soudu bez vyžádání své stanovisko, v němž popírá, že by člověk klima nějak ovlivňoval - nebo že by vůbec hrozilo jakékoli nebezpečí.

Nad tím už nestačí jen kroutit hlavou, nazvat to hloupostí nebo arogancí. To už je příliš dlouho příliš málo. Je potřeba nazvat to tím, čím to je: útokem. Útokem nejen na naši kolektivní schopnost dělat racionální soudy o světě a zodpovědně reagovat, ale především útokem na nás, kteří chceme žít v bezpečném klimatu, které provázelo celý vývoj lidské civilizace, a být ušetřeni způsobení jeho rozvratu ještě v tomto století. Protože útok to je, a to kdykoli, kdy popírání přichází z pozice moci, vlivu nebo odpovědnosti - ať už z nevědomosti, nebo záměrně. A je normální na to konto cítit bolest nebo hněv. Je normální označit popírání změny klimatu veřejně za útok na nás a pokud přichází od politika, vyzvat ho k vysvětlení, nebo rezignaci.

Není pochyb, že popírači si odezvu sami vyloží jako útok proti nim, stejně jako si tolik potřebnou klimatickou politiku vykládají jako ohrožení svého komfortu a investic nebo komfortu a investic svých voličů. Jinými slovy, může to vést ke konfrontaci. Kdokoli ale ví aspoň trochu o mezilidských vztazích, ví, že konfrontace je zdravá. Pomáhá nám pojmenovat a nastavit si vlastní hranice. Nabízím k úvaze, jestli tohle není ta hranice, kterou potřebujeme po červenci 2025 nastavit. Jasně říct, že popírání nebezpečné změny klimatu je v tomto okamžiku útokem na integritu nás všech. Není to signál k přesvědčování. Je to signál k sebeobraně.

Myslím, že tenhle závěr snese i trochu patosu z úst spartského vojevůdce ve filmu 300:

„This is where we hold them.” Tady je zastavíme.

Díky, že jste se mnou v Zóně zlomu 🌋

Zónu zlomu můžete podpořit zasláním libovolné částky na účet 2465983173/0800 nebo přes Wise (€) 💸

🕰️ Čas čtení: 15 minut

Přežvýkaný výzkum 🔬

🧠📉 #tippingpoints Tento odborný článek je často citovaný v literatuře o pozitivních bodech zlomu. Autoři provedli online experiment se skupinou 20–30 účastníků, které rozdělili do dvojic a žádali je, aby přiřadili slovo k zobrazenému objektu. Shoda byla odměněna, neshoda penalizována. Účastníci tak byli motivováni postupně se sladit na společných pojmenováních.

Jakmile se v celé skupině spontánně ustálila určitá konvence (např. že „tři tečky a půlkruh“ znamenají „tvář“), výzkumníci mezi ně nasadili několik „spiklenců“ – malou, ale koordinovanou menšinu, která prosazovala vlastní názvy. Ukázalo se, že pokud jejich podíl zůstal pod 25 %, většinová konvence se udržela. Jakmile ale podíl spiklenců překročil 25 %, ostatní se začali k alternativě přidávat.

„Bylo dosaženo bodu zlomu a menšina změnila zavedenou konvenci.“ Najednou byli „divní“ ne spiklenci, ale ti, kdo se drželi starých názvů. Autoři dodávají, že v reálném světě může být změna obtížnější – mimo jiné kvůli hlubším psychologickým vazbám na status quo. Přesto podle nich platí, že i u konzervativních účastníků byly body zlomu dosažitelné, když se počet spiklenců jen nepatrně zvýšil. Podobné závěry přináší i jiné výzkumy – například o genderových konvencích ve vedení firem. I tam se ukazuje bod zlomu kolem 30 % zastoupení nových vzorců chování.

🥵🌾 #food Potraviny dál zdražují. Často se mluví o vlivu cen energií nebo maržích obchodníků. Méně už o vlivu změny klimatu. Tu si jako jednu z příčin vzal pod lupu mezinárodní výzkumný tým, který zkoumal dopady 16 extrémních klimatických událostí z posledních let na ceny potravin. Výsledky jsou znepokojivé: růst cen potravin patří ve světě mezi druhé nejčastěji zmiňované důsledky změny klimatu – hned po samotném oteplování.

Například olivový olej zdražil o 50 %, když jižní Evropu zasáhlo bezprecedentní sucho v letech 2022–2023. Za astronomickými cenami kávy a čokolády stojí vedra a sucha v Brazílii a západní Africe z roku 2024.

Mezi hlavní důsledky růstu cen potravin výzkumníci zařadili: podvýživu (zejména v chudších domácnostech), zdravotní rizika (kvůli zhoršenému jídelníčku), vysokou inflaci (která dopadá hlavně na slabé ekonomiky) a rostoucí politické napětí. Tyto projevy zároveň prohlubují sociální nerovnosti a podporují migraci z klimaticky zranitelných regionů.

Globální potravinové systémy jsou podle expertů křehké a chybí jim schopnost reagovat na klimatické šoky. Publicista George Monbiot na konferenci v Exeteru shrnul, že otřesy budou pokračovat – potravinovým trhům totiž chybí diverzita (soustředění na několik málo plodin), modularita (ovládá je pár korporací) a rezervy.

Sdílet toto vydání

⚖️🧩 #policy Říká se: „musíme snižovat emise.“ Ale jak to mají státy vlastně udělat? Skrze regulace, finanční incentivy, vzdělávání – nebo jinak?

Jedna mezinárodní studie, která vzbudila velký ohlas, analyzovala 1500 opatření ke snižování emisí ve 41 zemích mezi lety 1998–2022. Skutečně efektivních z nich bylo jen 63. Výzkumníci nejprve identifikovali období s velkými poklesy emisí a poté pomocí strojového učení přiřadili zásluhy konkrétním opatřením.

Použili metodu rozdílů v rozdílech (difference-in-differences), která umožňuje oddělit vliv daného opatření od ostatních faktorů. Nejúčinnější byly kombinace opatření – např. v sektoru budov spojení přísných stavebních norem s dotacemi a energetickými štítky.

Výzkum také ukázal, že ekonomické pobídky (daně, dotace, půjčky) obvykle fungují jen v zemích, kde trh není hrubě pokřivený – což se o mnoha tzv. „rozvíjejících se“ ekonomikách říct nedá.

Autoři studie varují, že i kdyby se všechna dosavadní úspěšná opatření zopakovala do roku 2030, pro splnění cíle Pařížské dohody to nebude stačit. Potřebujeme víc – a potřebujeme to rychle.

Ekologické body zlomu

Už jste četli poslední big read věnovaný nejnovějším poznatkům Earth System Science? Pravděpodobně ano - Ekologické body zlomu se rychle staly nejčtenějším textem na Zóně zlomu. Ale kdyby náhodou ne, tak se připravte na klimatologickou jízdu a klikněte sem 👇🏻

Česko v zóně zlomu 🦁

“Klimatickou změnu chápu jako nepochybný fakt, který by se mohlo podařit zmírňovat, především však jde o to se na ni adaptovat. Může mít zásadní dopad na právo, které reflektuje určitý stav světa, včetně důrazu na vysokou míru ochrany soukromého vlastnictví. To souvisí s evropským individualismem jako civilizačním výdobytkem.”

To napsal ústavní právník prof. Jan Kysela pro server Seznam Zprávy, který se ptal osobností, co by mělo být prioritou budoucí vlády. Profesor Kysela k individualismu a vlastnictví pokračoval:

“Změní-li se však zásadně stav světa (teplota, půda, voda), bude udržitelné i takové nastavení práva? Nebude zesilovat tlak na společenskou funkci vlastnictví v tom, co se svými nemovitostmi musíme, a naopak nesmíme dělat? Podobně jsme to viděli během migrační krize, kdy se mechanismy určené pro zvládání řízení o právním postavení stovek a tisíců osob ukázaly být nefunkčními při pohybu řádově vyššího počtu osob.”

Tato slova stojí za povšimnutí. Lze je číst dvěma způsoby. Zaprvé, prof. Kysela by tím mohl myslet, že pojetí vlastnictví se v čase mění “se stavem světa”. Co fungovalo před klimatickou krizí, nemusí fungovat teď. Vlastnictví by tedy bylo nutné chápat jinak, což by se mohlo projevit i na rozhodování soudů o něm. Blížilo by se to mému pohledu. Jak ale svého váženého učitele znám, pravděpodobnější je druhé čtení: pojetí vlastnictví se samo od sebe nemění; vždy je potřeba najít politickou podporu pro jeho změnu. Když “můj dům, můj hrad” přestává fungovat, je potřeba změnit zákon, tak jako se po migrační krizi muselo upravit azylové právo. Dává to smysl i proto, že prof. Kysela pokračuje zmínkou o klimatické žalobě a její snaze obejít zákonodárství, když se politická vůle ke změnám nenajde.

Přesto si říkám: nejsou slova prof. Kysely náznakem určitého právního procitnutí? Není to zvědomění, že jedním z hlavních motorů ekologické destrukce není jen současný způsob, jakým s “majetkem”2 nakládáme, ale individualistické pojetí vlastnictví vůbec? Podobné zvědomění se v kritických zahraničních diskurzech objevuje už velmi dlouho. Je osvěžující pomyslet, že bychom jej mohli pozorovat i u nás.

Nebo co myslíte vy? Budu rád, když mi to napíšete do chatu.

Ve své letošní výroční zprávě se BIS zaměřila na “radikalizaci mladistvých”. Upozornila na vliv sociálních sítí, které mohou mládež krmit radikálním obsahem a přes které je kontaktují zahraniční extremistické skupiny. Jakkoli si to téma pozornost určitě zasluhuje, použitý slovník bohužel pokračuje se zmatením pojmů “radikální” a “extremistický”, o kterém jsem zde psal dříve:

“Radikální” z definice znamená jít po samé podstatě problému. Být radikální znamená připustit si, že žijeme v statusu quo, který je sám o sobě extrémní: extrémní sociální nerovnosti, extrémní násilí, extrémní počasí, extrémní nároky na duševní zdraví atd. Radikálové se často zaměňují s extremisty, ale je to nesmysl. Extremizují se zatracenci: lidé osamělí, zoufalí, zranění nebo zmatení. Radikalizují se svědci: lidé citliví, vnímaví, rozhořčení nad nespravedlností a rozčarovaní z nefunkčnosti inkrementálních změn. Extrémisté sahají po jednoduchých řešeních a násilí; radikálové usilují o vnitřní transformaci komplexní společnosti nenásilnou cestou.

Dvě desítky mladistvých sledovaných BIS se loni neradikalizovaly, nýbrž extremizovaly. Jak píše sama BIS, jsou to “osoby vyloučené z kolektivu”, “fascinované násilím” nebo ideologií, a to buď pravicovým extremismem nebo islamistickým fundamentalismem. Praktický problém se zaměňováním extremistického za radikální je inflace pojmu: jeden z nich tím připravíme o jeho význam. Lze to vidět na str. 11, kde BIS označuje výzvy univerzitám k ukončení podpory univerzit v Izraeli za radikální. Pokud byly tyto výzvy (jako třeba tato od Iniciativy za kritickou akademii) radikální, jistě to nebylo proto, že by tíhly k násilí nebo ideologii. Ve skutečnosti vycházely z přesného opaku: z odsuzování násilí na nevinných lidech, zejm. motivovaného ideologií Sionismu.

Sdílet toto vydání

Extremismus je krajní forma radikalismu. Všechno, co je extremistické, je radikální, ale ne všechno, co je radikální, je nutně extremistické. Radikální myšlenky najdeme napříč ideovým spektrem a jsou typické hlubokou kritikou současného pořádku, aniž by jej nutně chtěly svrhnout násilím, nebo jej nahradit jedinou ideologií.

Na obranu BIS, považování radikality za něco “extremistického” je symptomatické v celé naší společnosti. Zdá se, že radikální myšlenky přítomné v různých ideových proudech - od transhumanismu po ekofeminismus - kritizují především ti, kteří jim vůbec nerozumí. Ne nepodobně těm, kteří brojí proti fungování Evropské Unie, aniž by o něm cokoli věděli. Inklinují pak k odmítání radikálních myšlenek ne kvůli jejich obsahu, ale kvůli tomu, že narušují jejich pocit bezpečí a osobní echo chamber - nemají totiž ve svém okolí nikoho, kdo by aktuální společenskou smlouvu kritizoval.

V tomto světle by bylo důvodem k oslavě, kdyby se mladí lidé u nás radikalizovali (a ne extremizovali) - kdyby se stejně jako prof. Kysela ptali, jestli může současné pojetí vlastnictví fungovat v době klimatické krize a jestli je normální nevydělat si ani tvrdou dřinou na průměrný byt. Kdyby nic jiného, byl by to důvod oslavovat, že se snaží myslet sami za sebe.

Nasdílejte Zónu zlomu

Příště:

📖 Big-read: Společenské (pozitivní) body zlomu.

🔬 Přežvýkaný výzkum: Jaká přeshraniční rizika může přinést dekarbonizace světové ekonomiky?

Martin Abel, analytik AMO klima

Jsme v Zóně zlomu 🌋 - historickém okně mezi současností a potenciálním civilizačním kolapsem, ve kterém může nastat pozitivní (společenský) bod zlomu.

Klimatická a širší ekologická krize dnes zůstávají mezi pěti tzv. globálními katastrofickými riziky (Global Challenges Foundation, 2025). V pravidelném Global Risk Report 2025 Světového ekonomického fóra zabírají klimatické a ekologické výzvy první čtyři příčky mezi deseti nejvážnějšími globálními riziky ve střednědobém výhledu, a to před dezinformacemi, AI i kybernetickými válkami.

Přitom “skoro polovina Čechů by klimatickou změnu ‘vyseděla’ a řešila jen následky.” Alespoň tak vyložil server Seznam Zprávy závěry z předloňského mezinárodního průzkumu mapujícího názory lidí na klimatickou změnu a její řešení. U Čechů a Češek vyšlo, že:

• pouze 62 % dospělých považuje změnu klimatu za nejzásadnější zdravotní hrozbu,

• pouze 54 % považuje snižování emisí za levnější než hašení následků, a

• pouze 36 % dospělých věří, že můžeme dopady změny klimatu zmírnit, zbytek si buď není jist, nebo tomu nevěří.

To jsou doopravdy strašidelná čísla. Zároveň jsou konzistentní s některými jinými průzkumy, které u nás proběhly.1

Je pravdou, že v závislosti na formulaci otázek a odpovědí vycházejí některé průzkumy optimističtěji.2 I z těch ale vyplývá, že systematicky podceňujeme jak ekologická rizika, tak potenciální řešení.

Čím to je?

Chci se dnes zaměřit na podceňování ekologických rizik, a to přesněji na jeden konkrétní aspekt. Nechme teď stranou roli emocí. O tom, jak se emoce podílí na formování našich názorů, už jsem psal tady a tady.

Nechme stranou i vliv sociální situace na podceňování ekologických rizik, jakkoli je pravdou, že roste počet lidí, kteří se více než konce století bojí konce měsíce.

I když vlastně… konce století? Právě u toho se chci zastavit.

Setkávám se s lidmi, kteří změnu klimatu považují za hrozbu, ale spíše v daleké budoucnosti. Předpokládají, že ekologické šoky se budou projevovat postupně. Takoví voliči*ky jsou lovnou zvěří pro politiky*čky, kteří slibují, že je ochrání ne před změnou klimatu, nýbrž před dopady více či méně razantních pokusů o její řešení, ke kterým se z různých důvodů odhodlaly jiné země a Česká republika přislíbila se k nim připojit. Někdy jde o dopady na “peněženky lidí”, jindy na “naši konkurenceschopnost” - podle toho, jestli chce politik*čka alespoň působit, že se staví za spotřebitele*ku, nebo za zaměstnavatele*ku. A funguje to i na opačnou stranu: politici*čky prosazující zelenou modernizaci apelují na city voličstva s tím, že to “děláme pro naše děti”. Čili ne pro sebe, ne kvůli tomu, jak dožijeme, ale kvůli konci století.

Vytváří to iluzi, že máme čas se na klimatickou změnu adaptovat, čas nasazovat opatření postupně podle politické situace, a čas počkat na nové technologie.

Tento náhled podle mě neodpovídá stavu současného vědeckého poznání. Exaktněji řečeno: je úplně mimo.

Jak tušíte, níže rozvedu, proč si to myslím. Nebude to ale klasická sada varování, kterou část diskurzu tak ráda nazývá alarmismem. Žádné “tisíce mrtvých denně během letních veder” ani “Londýn může být do konce století pod vodou”. Budu argumentovat, že problém netkví v podceňování míry budoucích škod, ale v podceňování míry pravděpodobnosti, že nastanou. Může za to absence systémového myšlení.

… a budoucnost v klimatickém systému není pouhým prodloužením (extrapolací) současných trendů.

Budoucnost je totiž formovaná zpětnovazebními smyčkami (viz níže) a body zlomu za situace hluboké nejistoty o tom, kdy a jak budou působit. Klimatická rizika rostou nelineárně.

Sám se teprve učím, co přesně to znamená. Abych se o rizicích v klimatickém systému dozvěděl více a mohl je tu popsat, zúčastnil jsem se vědecké konference Světové body zlomu (University of Exeter, 30/6 - 3/7/2025). Světové špičky Earth System Science (Johan Rockström, Tim Lenton, Ricarda Winkelmann) tam za účasti stovek výzkumníků*ic z různých oborů a koutů světa a několika velkých change-makers (Paul Polman, Kate Raworth, George Monbiot nebo Sandrine Dixson-Declève) diskutovali aktuální poznání o (1) ekologických bodech zlomu, (2) řízení rizik (governance) a (3) pozitivních (společenských) bodech zlomu.

Vrátil jsem se se spoustou materiálu, o který se tu rád podělím. V tomto díle se zaměřím jen na (1) a o něco milejší (2) a (3) ponechám na příště. Určitě neplatí, že zatím vůbec nevíme, jak tu potřebnou společenskou transformaci (i za současného napětí) realizovat - překvapilo mě, kolik (aplikovaného) výzkumu už na tomto poli existuje! Bez docela depresivního popisu ekologických bodů zlomu se ovšem obejít nemůžeme, protože se jím definuje náš problém - všichni víme, jak těžké je nacházet vhodné řešení s někým, kdo vlastně problém vůbec nechápe.

Díky, že jste se mnou v Zóně zlomu 🌋

Ještě ji neodebíráte? Vyplňte svůj e-mail a Zóna zlomu vám bude chodit zdarma 📥

Odebírat Zónu zlomu

Zónu zlomu můžete podpořit jako mnozí před vámi zasláním libovolné částky na účet 2465983173/0800, přes QR kód nebo přes Wise (€) 💸

Komplexní systémy a body zlomu

Jedním z mnoha nedostatků současného českého školství je, že nás neučí myslet systémově. Tzv. komplexní systémy jsou přitom všude okolo nás: lidské tělo, dav na ulici, tržiště, město, pole, louka, les, atmosféra, oceán, národní ekonomika, inženýrské sítě atd. Průkopníci Earth System Science (jako byl ruský geochemik V.I.Vernadskij) a jejich západní následovníci v různých oborech (v přírodních vědách J. Lovelock, L. Margulis nebo nám už známý H. Odum, v právu N. Luhmann, obecně L. von Bertalanffy) začali během 20. století studovat, jak se komplexní systémy chovají. Pozorovali, že systémy jsou skutečně víc než suma jejich částí, protože nabývají vlastností, které jejich části jednotlivě nemají (princip emergence). Jednou z vlastností všech stabilních systémů je, že jsou sebe-organizující: skrze sítě vztahů mezi jednotlivými prvky spontánně vytvářejí řád bez centrálního řízení.

Komplexní systémy mají své body zlomu. Za běžných okolností se sebe-organizují směrem k rovnovážnému stavu. Do určité prahové hodnoty jsou schopny absorbovat různé šoky. Díky tomu se třeba teplota našich těl drží okolo 36,7°C a teplota hladiny oceánů se tisíce let držela okolo 15°C, jakkoli jsou obě neustále vychylovány. Čím větší vychýlení snesou, tím jsou tzv. odolnější. Pokud jsou však vychýleny příliš - anebo mají odolnost tak nízkou, že stačí vychýlení malé - mohou po překročení prahové hodnoty převážit zpětnovazební smyčky, které šoky znásobují, a komplexní systém na chvíli zkolabuje. Tomuto prahu se říká bod zlomu. Po kolapsu může systém najít nový rovnovážný stav (ekvilibrium). Protože ho v něm však budou udržovat nové zpětnovazební smyčky, tak platí, že zvrátit kolaps po překročení bodu zlomu je vždy mnohem těžší než ho způsobit.

To jsou východiska, se kterými vědkyně a vědci na všech sedmi světadílech studují a modelují budoucnost klíčových ekosystémů pro světové klima (tipping elements): grónského ledového příkrovu, boreálního permafrostu, amazonských pralesů, atlantického proudění (AMOC) ad. Mezi klíčové vlastnosti klimatických bodů zlomu, které vědecká literatura3 opakovaně popisuje, patří, že jsou:

1. náhlé (abrupt) - změna nenastává plynule, ale skokově – systém se po překročení určitého prahu může rychle a zásadně proměnit. Typicky jde o posun během několika let až dekád, což je v geologickém měřítku velmi rychlé;

2. sebeposilující (self-reinforcing) - jakmile změna začne, vytváří podmínky, které ji dále posilují a udržují. Například tání ledu snižuje odrazivost povrchu (albedo), což vede k dalšímu ohřívání a ještě rychlejšímu tání;

3. kaskádující (cascading) - změna jednoho prvku může urychlit kolaps jiného prvku klimatického systému (dominový efekt). Například tání grónského ledu nejen že usnadňuje další tání, ale zpomaluje také atlantické proudění (AMOC), což je další tipping element sám o sobě. Mezi tipping elements obvykle existují provazby prostřednictvím tepla, soli, vody, uhlíku nebo toků hybnosti.

4. nevratné (irreversible) - po překročení bodu zlomu je návrat do původního stavu buď nemožný, možný jen v lidsky nepředstavitelném časovém měřítku (miliony let), anebo možný jen za pro člověka extrémních okolností (např. významné ochlazení), srov. Klose et al. (2024).
   

   

5. obtížné pozorovatelné a modelovatelné - překročení bodu zlomu se může dít přímo před našima očima a přesto to nemusíme vnímat, protože je lze s jistotou dovodit jen ex post. Řadě předních a oficiálních modelů stále chybí způsob, jak s jejich nelineárními vlastnostmi pracovat;

systematicky podceňované - jejich rizika bývají v politických i vědeckých scénářích (vč. IPCC modelů, na kterých jsou postaveny cíle Pařížské dohody) často zlehčována nebo ignorována, protože jsou nejistá, špatně kvantifikovatelná a nehodí se do lineárních ekonomických modelů. To vede k nedostatečné připravenosti.

Existence klimatických bodů zlomu způsobuje, že naše cílová klimatická destinace není jen funkcí (kontrolovatelných) antropogenních emisí skleníkových plynů, které na cestě do ní ještě vypustíme, ale i překročených bodů zlomu, resp. jejich dopadů, nad kterými nemáme kontrolu.

Je to jako ruská ruleta.

V ruské ruletě hráč vloží náboj do jednoho z šesti slotů revolveru, protočí bubínek, přiloží hlaveň ke spánku a stiskne spoušť. Šance na výstřel je 1:6 (16,6 %). Pokud hra pokračuje bez protočení bubínku, zbývá už jen 5 slotů. Šance na výstřel při dalším stisknutí spouště je tedy 1:5 (20 %), poté 1:4 a tak dále až 1:1. Čím déle hru hraju, tím vyšší je šance na výstřel. Ve statistice se tomu říká fat tail risk - opakované vystavení se riziku (jakkoli malému) časem téměř zaručí extrémní následky. Riziko extrémní události v čase neklesá tak rychle, jak bychom v dokonalém systému očekávali.

Mrzí mě, kolik lidí je připraveno těchto varování nedbát s odvoláním na nepřesnost klimatických modelů. Vše nasvědčuje tomu, že nerozumí rozdílu mezi předpovědí a analýzou rizik. Například tvrzení, že existuje vysoké riziko, že s dalším odlesňováním by se amazonský prales mohl přehoupnout přes únosnou mez a proměnit v bezlesou savanu, není předpovědí, že se to stane. Není to “Amazonský prales s jistotou brzy zkolabuje.” Je to analýza rizik na základě systémového modelování a historických dat. Pokud pojišťovna spočítá, že riziko nehody řidiče v příštím roce je 88 %, není to predikce, že k nehodě určitě dojde, nýbrž podklad pro úvahu, jestli je pojištění řidiče pro firmu ještě dobrý byznys. Pokud ho nepojistí a on kupodivu nehavaruje, nečiní to rozhodnutí nepojistit nerozumným. Naopak, slovy české právní hantýrky by pojišťovák jednal “s péčí řádného hospodáře”, protože řádně vyhodnotil rizika.4

Čím vyšší škoda pojišťovně hrozí, tím nižší pravděpodobnost by k nepojištění stačila (princip prevence).

riziko = pravděpodobnost x újma

Například u životního pojištění se pracuje s oficiální hranicí OECD pro pravděpodobnost vraždy na daném území - jakmile je vyšší než 0,001 % (1 vražda na 100 tis. obyv.), považuje se území za rizikové. Pokud je újma tak masivní jako překročení bodů zlomu a destabilizace globálního klimatu, mělo by jistě stačit k nejen preventivním, ale i preemptivním (investovat pro jistotu do odvrácení) krokům riziko velmi malé.

Jaké prahové hodnoty (resp. body zlomu) jsou nyní odhadovány pro jednotlivé tipping elements a jaké je aktuálně riziko jejich překročení?

Riziková zóna

Body zlomu se obvykle udávají jako pravděpodobností rozsah ve vztahu k nárůstu průměrné globální teploty (např. min. +1,5°C, max. +4°C). Riziko jejich překročení vychází z aktuálního IPCC scénáře vývoje průměrné globální teploty do konce století při zohlednění schválených politických plánů a opatření (přitom pozor: jak bylo řečeno výše, scénáře IPCC jsou považovány za konzervativní, protože neumí dostatečně dobře pracovat s komplexními systémy).

Aktuální průměrná globální teplota je o 1,2 - 1,5°C (v závislosti na metodě) vyšší než průměr předindustriálního období (1850-1900). Projekce, se kterými pracoval IPCC v roce 2022, ukazují na nárůst o 2,7°C do roku 2100 a překročení hranice 2°C okolo roku 2052. Nové projekce mezinárodního týmu prof. Hansena, které zohledňují zrychlení tempa ohřívání v posledních letech, počítají s překročením hranice 2°C už v roce 2045.

První tipping element “na ráně” jsou korálové útesy. Tyto ekosystémy, na kterých dnes závisí miliony druhů mořského života a stamiliony lidí, špatně snášejí nárůst teploty vody a zbavují se rostlin, které potřebují pro své přežití. V důsledku toho hynou a zbělají, nejvíce v tropických vodách. Oficiální odhady předpokládají smrt 10-30 % útesů při nárůstu o 1,5°C a 99 % útesů při nárůstu o 2°C. Korály navíc netrpí jen na vyšší teplotu, ale i na okyselování, odkysličování, eutrofizaci a znečišťování oceánů a další stresory, pro které je riziko jejich kolapsu velmi vysoké.

Pak je tu pět dalších tipping elements, jejichž body zlomu už mohly být potenciálně překročeny a pokud nebyly, tak pravděpodobně budou přibližně u hranice +1,5°C:

1. Grónský ledový příkrov (pokles albedo efektu, zvýšení hladiny moří až o 7 metrů, přítok sladké vody do Atlantiku oslabující AMOC);

2. Západoantarktický ledový příkrov (pokles albedo efektu, zvýšení hladiny moří až o 3,5 metru, narušení oceánských proudů a s tím i rozložení tepla a živin);

3. Ledový příkrov Barentsova moře (narušení oceánských proudů)

4. Hluboká konvekce v Labradorském a Irmingerově moři (součást AMOC)

5. Boreální permafrost (uvolnění velkých objemů CH4 a CO2 do atmosféry)

Mám pocit, že nic, co zde napíšu, mě neochrání z osočení z alarmismu nebo hysterie, ale přesto to zkusím:

Vědecké modely jsou nedokonalé. Není zaručené, že ke kolapsu těchto systémů dojde při aktuálních scénářích oteplení (některé se mohou podle modelů zlomit až okolo +3°C). Je tu však nezanedbatelná pravděpodobnost. Pravděpodobnost, u kterého by každému pojišťovákovi blikala červená kontrolka. Tato pravděpodobnost stoupá nejen se zvyšující se koncentrací skleníkových plynů v atmosféře, ale v mnoha případech i s narušováním další planetárních mezí, které systémy držely v rovnováze (např. koloběh dusíku a fosforu).

Tolik pravděpodobnost. A újma? Ve smyslu, v jakém se dá vůbec srovnávat, existující podle Johana Rockströma čtyři body zlomu, jejichž překročení je dnes nejen pravděpodobné, ale měly by pro Systém Země obrovské důsledky. Jsou to neakceptovatelná globální katastrofická rizika:

1. Grónský ledový příkrov (viz výše)

2. Západoantarktický ledový příkrov (viz výše)

3. Amazonský deštný prales (emise uloženého uhlíku do atmosféry, ztráta biodiverzity, narušený vodní cyklus)

4. Atlantické proudění - AMOC (významné ochlazení a prodloužení zimy v Evropě, narušení monzunových systémů v Africe a Asii, urychlení tání Grónska a Západní Antarktidy, urychlení kolapsu Amazonie)

Raději znovu: existence vysokého rizika jejich kolapsu není predikce, že se to stane. Navíc, McKay et al. (2022) připouštějí, že u pomalých tipping elements (polární zalednění) by překročení bodu zlomu po omezenou dobu nemuselo být nevratné. Jak dlouho by to ale mohlo být, nikdo neví. Vzhledem k tomu, co je ve hře, je však na místě rétorická otázka: měli bychom to riskovat? Protože jsou tipping elements tak provázané, stačí prolomení jednoho z nich a mohou stáhnout dolů i ostatní. Mohlo by to spustit sebe-posilující zpětnovazební smyčky, které by z planety udělaly ještě v tomto století Neobyvatelnou Zemi, na jejíž podmínky se nejde rychle a plošně adaptovat.

*nádech* *výdech*

Body zlomu - co dělat?

Dobře. Pokud si míru rizika uvědomujeme, co s tím máme my, intelektuální elity, dělat?

I této otázce věnovala vědecká komunita na konferenci Světové body zlomu pozornost. Zarezonovaly dva postřehy:

1. Potřebujeme změnit jazyk. Politici*čky vědeckému jazyku nerozumí. Je plný přiznané nejistoty. Přijmou-li však politici*čky razantní preventivní opatření, jejich náklady s tím budou naopak jisté (peníze, politické body, čas apod.). Z jejich pohledu je proto racionální opatření nepřijmout. Z celé rovnice totiž vypadla výše újmy. Jak bylo řečeno, riziko je součinem pravděpodobnosti a újmy.

   

   Čím vyšší je možná újma, tím nižší pravděpodobnost bude stačit, abychom riziko řešili. Český zákon o životním prostředí, ač zastaralý, k tomu má takový pěkný paragráfek:

   § 13: Lze-li se zřetelem ke všem okolnostem předpokládat, že hrozí nebezpečí nevratného nebo závažného poškození životního prostředí, nesmí být pochybnost o tom, že k takovému poškození skutečně dojde, důvodem pro odklad opatření, jež mají poškození zabránit.

   S potřebou šlápnout na plyn urgence souvisí druhý postřeh.

   

2. Potřebujeme v naší komunikaci přiznat své pocity. Je racionální mít silnou emoční reakci na děsivou informaci. Co za signály dává ten, kdo mluví o bodech zlomu s kamennou tváří? Není to důvěryhodné. Podkopává to urgenci a posiluje výše zmíněnou iluzi, že máme čas se na klimatickou změnu adaptovat, čas nasazovat opatření postupně podle politické situace, a čas počkat na nové technologie. Potřebujeme marginalizovat nevzrušenost a normalizovat obavy 😳 a péči 🥺 o kolabující ekosystémy, frustraci 😖 a vztek 😡 směrem k těm, kteří se na ochranu před těžkými politickými rozhodnutími berou za rukojmí část populace. Není to o citové manipulaci, ale o tom žít v pravdě.

Některé politické výzvy shrnuje prohlášení, které na konferenci Světové body zlomu podpořily stovky přítomných vědců a vědkyň:

Klíčové pro zabránění klimatickým bodům zlomu je minimalizovat jak velikost, tak délku překročení teploty nad 1,5 °C. Každý rok a každý zlomek stupně nad hranicí 1,5 °C hraje roli. Aby bylo možné toto překročení minimalizovat, musí se globální emise skleníkových plynů do roku 2030 snížit na polovinu oproti úrovni z roku 2010, což vyžaduje bezprecedentní zrychlení dekarbonizace.

K bezprecedentnímu zrychlení dekarbonizace bude potřeba dosáhnout pozitivních bodů zlomu - dramatickému rozšíření vzorců chování, které kolaps pomohou odvrátit. Jinými slovy, na nelineární křivku degradace životního prostředí je potřeba reagovat nelineární křivkou environmentálního chování.

Příště shrnu, jak bychom podle vědecké komunity měli ekologická rizika řídit (např. skrz nová tělesa Planet Security Council nebo Food Systems Stability Board) a jak bychom mohli pozitivních bodů zlomu dosáhnout. Zamyslím se nad tím, do jaké míry jdou tyto úvahy správným směrem.

Shrnutí

V tomto big readu jste se dozvěděli:

• Klimatická rizika jsou systémová a nelineární: Ekologické body zlomu představují prahy, po jejichž překročení se klima může rychle a nevratně proměnit – skokově, řetězově a se zesilujícími zpětnými vazbami. Tato rizika jsou ve vědeckých i politických scénářích systematicky podceňována.

• Nejbližší body zlomu jsou blízko nebo již překročeny: Např. u grónského ledu, permafrostu či korálových útesů existuje vysoké riziko kolapsu už při oteplení o 1,5 °C.

• Společenská reakce je pomalá, protože chybí systémové myšlení a emoční pravdivost: Klimatická krize se často vnímá jako vzdálená, pozvolná a řešitelná v budoucnu. Tento postoj je iluzorní a brání přijetí razantních opatření. Emoce (např. obavy nebo hněv) nejsou slabostí, ale signálem racionální reakce na hrozbu.

• Každý rok a každý zlomek stupně navíc se počítá: Čas je zásadní faktor – čím déle budeme odkládat dekarbonizaci, tím vyšší bude pravděpodobnost nevratných změn. Riziko nelze donekonečna racionalizovat – je třeba jednat, i když nemáme jistotu.

Martin Abel, analytik AMO klima

Jak čelit možnému civilizačnímu kolapsu a přitom se z toho nezbláznit? Tuhle otázku jsem si poprvé položil na podzim 2019. Uvědomil jsem si propastný rozdíl mezi hloubkou ekologické krize a naší kolektivní neochotou ji skutečně řešit. Naléhavost odpovědi od té doby jen podtrhla pandemie covidu-19, ruská invaze na Ukrajinu, hrozba jaderného konfliktu, posílení krajní pravice v liberálních demokraciích, rozvoj umělé inteligence a tiché přihlížení mezinárodního společenství masakru obyvatel pásma Gazy. Vše, co jsem proti tomu mohl dělat - i s vypětím mnoha sil - se zdálo být beznadějně málo. Na mysl mi přišlo intuitivní řešení: přestat se snažit a odpojit se. Protože přihlížet se svázanýma rukama masivnímu ničení přírody, kterou miluju, nebo zabíjení lidí, se kterými soucítím, by bylo k zbláznění.

Trvalo mi pár let, než jsem pochopil, že odpojit se nefunguje. Dokud chodím po planetě Zemi a jsem obklopen jejími obyvateli, tak můj strach, smutek, hněv, nejistota, bezmoc ani frustrace nezmizí - můžu je tak akorát zamést pod koberec. Navíc, my lidé nemáme emoce jen tak pro legraci. Emoce jsou signály - hluboce zakořeněné, evolučně vyvinuté reakce, které nám pomáhají orientovat se v našem prostředí. Strach nás varuje před nebezpečím. Smutek indikuje, že nám na něčem záleží. Hněv signalizuje narušení hranic a nespravedlnost. Kdo se odpojí od emocí, odpojí se od jednoho z hlavních motorů lidské agency: většinu věcí děláme anebo neděláme, protože nám dělají radost, vyvolávají v nás strach apod. Kdo se odpojí od emocí, jede často na volnoběh, bez jasné motivační síly. Pokud je nespokojený se světem, nezbývá mu než doufat, mít naději, že se svět zlepší bez jeho přičinění. “Vše se točí na emocích.”

Není řešením přesný opak? Napojení se? Do této myšlenky mě uvedli psychologové a krásní lidé Zdeňka Voštová a Tomáš Hawel. Na ekoterapeutickém workshopu, který jsem loni pro pocit beznaděje a vyhoření vyhledal, mě provedli “spirálou naděje”, která má 4 kroky: vycházet z vděčnosti, dotknout se bolesti, vidět novýma očima a jít dál. Spirálu naděje vyvinula environmentální aktivistka Joanna Macy společně s adiktologem Chrisem Johnstonem. V knize Aktivní naděje, jejíž podtitul je stejný jako otázka, kterou jsem si v úvodu položil, popisují pocity nejistoty a zmaru jako “ústřední psychologickou realitu současnosti” (s. 10). A protože je tato realita obvykle považována za příliš depresivní konverzační téma, přečkává někde na pozadí našeho vědomí. Podle Macy a Johnstona je práce s těmito emocemi klíčovým předpokladem jak pro udržení duševního zdraví, tak pro posun směrem k udržitelnější společnosti.

Emoce jsou pro člověka podle psychologie vlastně to samé, co jsou informace pro systém podle systémové teorie. I lidské tělo je systém. Bolest při sáhnutí na horkou plotnu je pro systém informací, že příště to dělat nemá. Skrz informace se učíme. Vydám se na cestu, sejdu z cesty, všimnu si toho, upravím směr, sejdu z cesty, všimnu si toho, upravím směr, sejdu z cesty, všimnu si toho, upravím směr atd. Nekonečná smyčka, jejímž smyslem je co nejméně scházet z cesty - pohledem systémové teorie to je negativní zpětnovazební smyčka. Pokud chápeme, jak zdraví našich těl závisí na zdraví ekosystému (vzduch, voda, jídlo, biodiverzita atd.), je soucit s ničením jiného života zdravou reakcí na to, co je ohrožením nás samotných.

Soucit s jinými a bdělost k jejich utrpení je něco, co se po tisíciletí pěstuje v buddhismu. Není divu, že buddhismus nejen že přispěl coby pramen poznání pro spirálu naděje, ale poskytuje i prostor pro její praxi. A tak jsem se v červnu 2025 ocitl na nevšedním místě: v buddhistickém centru Dhanakosa ve skotských výšinách. Ve skupině lidí od 30 do 83 let jsme v sérii workshopů a meditací spirálu naděje postupně prožili. Jak to probíhá?

1. Čelit stavu světa je náročná emoční práce, takže nejdřív je potřeba být v pohodě - být tzv. “zazdrojovaný”, tj. míst přístup ke zdrojům, o které se můžu opřít: dech, jídlo, spánek, vztahy, pohyb atd. - každý má svou vlastní sadu potřeb. Důležité je, že většinou potřebujeme méně, než si myslíme. Potřebujeme však cítit vděčnost za to, co máme. Pohodlí, které si užíváme; vztahy, které nás naplňují; část přírody, která ještě bují apod. (Ve skutečnosti ne tak) banální věci, které běžně přehlížíme: svobodný dech, čití konečky prstů, paprsky slunce na tváři. Mindfulness. Vděčnost mi dává sílu k dalším částem spirály. Kdykoli se cítím špatně - v jednom dni, měsíci, roce - je dobré se vrátit ke zdrojům, k vděčnosti za ně a opět z ní vyjít.

   

2. Pak je potřeba dotknout se bolesti. Dovolit si plně prožít a zapojit tělo do emocí, které v nás stav světa vyvolává. Pro začátek se stačí z toho vypsat. Tužka, papír a prompt jako “Když pomyslím, co se teď děje přírodě, moje reakce je…” Pokud si dovolím být k sobě upřímný, mohou se na papíře najednou rýsovat emoce, které jsem si dosud ani neuvědomoval. Dalším užitečným nástrojem jsou rituály. Při nich je možné pracovat s předměty, které pro nás naše emoce symbolizují. Třeba listí může být symbolem žalu a taky lásky, kterou pro oplakávané cítím. Klacek může být symbolem hněvu a taky spravedlnosti, kterou díky němu můžu naznat a postavit se jí. A kámen může být symbolem strachu, nejistoty a taky odvahy, kterou tváří v tvář k nim můžu projevit. Co cítím, je v tu chvíli v nich a tím pádem mimo mě. Když je držím, prožívám je. Zkusím svůj prožitek upřímně vyjádřit slovy. A pak je zase pustím. Tomu cvičení se říká “Mandala pravdy”. Lepší než samostatně je prožít ji ve skupině. Podle psychologa Francise Wellera bylo kolektivní zpracování žalu v předmoderních společnostech běžné a běžné zůstává např. v afro-amerických černošských komunitách. Protože jak se říká, pain shared is pain halved.

   

   V Praze jsme zase ve skupině stavěli tzv. Mohylu smutku - pomník složený ze symbolů zničené přírody, pro kterou truchlíme. Víčko jako symbol všudypřítomných mikroplastů. Popel jako symbol lesních holin. Sklenice vody jako symbol tajících ledovců… Obě cvičení jsou očišťující, a to doslova. Ne nadarmo se nám “uleví”, když dopláčeme nebo si zanadáváme; výzkum ukázal, že lidské slzy obsahují kortizol (hormon stresu) a že pláč pomáhá udržovat vnitřní rovnováhu. Ale jsou to taky cvičení náročná. Proto je potřeba mít na ně nejdřív dostatek zdrojů.

3. Vidět novýma očima je pro mě nejobtížnějším krokem spirály naděje. A zároveň nejčarovnějším. Je spojený s aktivitami, při kterých se s pomocí představivosti vtělujeme do někoho jiného - např. člověka žijícího za 100 let, jiného tvora (zvířete, rostliny, houby…), resp. jakékoli bytosti přítomné nebo budoucí v nejširším slova smyslu (hory, řeky apod.). Třeba já jsem se zkusil vtělit do lišejníku. Z jeho pozice jsem se vztahoval k Martinovi a ke všem lidem. Jako lišejník jsem prožíval svou závislost na okolním prostředí, radikální propojenost se vším ostatním (radical interconnectedness). Místo ega ekosystémový přístup. Místo antropocentrismu biocentralita. Vidět novýma očima umožňuje jiné prožívání času a taky úplně jiné pojetí moci (power), než na jaké jsme zvyklí - alespoň za střízliva 🙂 Umožňuje vidět příležitost tam, kde jsme dosud viděli jen problém. V poušti uklidňující ticho, ve stále fosilní ekonomice potenciál vybrat si jinou cestu dekarbonizace. Psychoterapeutka Jitka Holasová ve své knize Klimasmutek: Vnitřní dovednosti do časů klimakrize popisuje, jak díky tomuto “odstředění se” pochopila myšlenkové vzorce, které ji dlouho blokovaly. Americká myslitelka Alexis Pauline Gumbs se zase v populární knize Undrowned vcítila do velryby, “abych viděla, co se stane, když na své vztahy, příležitosti a praktiky nahlédnu a když je procítím jsa inspirována vztahy, příležitostmi a praktikami vyspělých mořských tvorů” (s. 9). Sám na sobě jsem zjistil, že dokážu vidět novýma očima jen tehdy, když se do té aktivity (např. psaní dopisu sobě samému člověkem z budoucnosti) úplně uvolním. Je to náročné, ale když se to povede, má to transformační potenciál.

   

4. Poté je možné jít dál. Představit si budoucnost, ve kterou doufáme, kroky, které k ní povedou, a roli, kterou na té cestě budeme mít. To je rada, kterou Macy a Johnstone tváří v tvář zmaru ze světa nabízejí: staňme se aktivní součástí budování toho, v co doufáme. Nečekejme, až to někdo jiný možná udělá za nás. Mějme aktivní naději. Ve světě, který směřuje k oteplení o 2,8 stupně Celsia, šestému vymírání druhů a rozpadu mezinárodního míru bude pro leckoho obtížné věřit v budoucnost, ve které se tyto hrozby nematerializují. Aktivní naděje ale není o šanci na úspěch. Vyžaduje si jen tu havlovskou jistotu, že to má cenu, ať to dopadne jakkoli. Pokud ji zrovna nemám, vyplatí se vrátit na začátek spirály - zazdrojovat se a projevit vděčnost za to, co je. Nakonec… pokud dostatek z nás pracuje ve své vlastní roli na zabránění kolapsu, šance na úspěch budou ve skutečnosti veliké. Podle Macy a Johnstona je skutečná moc ne v tom, co máme k dispozici, ale co děláme a s kým (power with). Jak napsal profesor na Harvardu Marshall Ganz, “naděje je víra v pravděpodobnost možného, spíše než v nutnost pravděpodobného.”

Když jsem nedávno jednomu člověku, kterého jsem zrovna poznal, pověděl, čemu se věnuju, vzdechnul: “Je to tak depresivní, že na to nedokážu myslet.” Řekl jsem, že tomu rozumím. A nepochybuju o tom, že mnoho čtenářů*ek Zóny zlomu to má podobně. Z mé zkušenosti ale mentální odpojení není cesta. Emoce, které ve mně stav světa vzbuzuje, tím nezmizí. Zůstanou neošetřeny, neuznány, nevyslyšeny. Nepomohou mi v mém rozhodování a naopak budou do popředí mého vědomí probublávat nežádoucími způsoby. Jestliže mám pocit, že je v tomto okamžiku nedokážu zpracovat, možná se nejdřív potřebuju zazdrojovat. Spirála naděje není jednorázový, ale trvalý proces. Někdy je možné si jí projít za 1 den, jindy trvá jeden krok i několik měsíců. A je to spirála, protože jakmile jí projdu, nikdy už se nevrátím do prvního kroku stejný, jaký jsem předchozí spirálu začal.

Připadá vám spirála naděje jako užitečný nástroj? Jak s těmito emocemi pracujete vy a co byste poradili ostatním? Napište ostatním do chatu Zóny zlomu.

A pokud cítíte, že si s těmito emocemi nedokážete poradit bez profesionální pomoci, je úplně normální si o ni říct.

Tady je pár terapeutů*ek, o kterých vím, že mají s těmito tématy zkušenosti, a je možné je zkusit oslovit (někteří mají aktuálně i volné termíny):

• Zdeňka Voštová (Praha)

• Tomáš Hawel (Vrchlabí)

• Petra Valeš Jelínková (Praha)

• Bohuslav Binka (Brno)

Kéž je všem dobře.

Dnes uplynulo přesně jedno století od vydání pokrokové knihy Science and the Modern World (1925). Britský matematik a filozof Alfred Whitehead v ní popsal způsob myšlení, který stál za rozvojem moderní vědy v Evropě od 17. století. Vyslovil paradox, který filozofii vědy pronásleduje dodnes: západní věda se svým svým abstrahováním od žité reality vzdaluje od toho, co její existenci vůbec umožňuje - od lidské zkušenosti.

Autoři knihy The Blind Spot: Why Science Cannot Ignore Human Experience (The MIT Press, 2024) se k Whiteheadově tezi vrací a ukazují, jak ji podepírají dosavadní objevy (resp. jejich absence) v neurologii, fyzice nebo ekologii. Vědecká práce má podle nich “slepou skvrnu”, která se projevuje kdykoli, kdy o jevech (např. červené barvě) hovoříme jako o něčem objektivně popsatelném bez odkazu na vědomí. Na rozdíl od některých postmodernistů a skeptiků na krajní pravici se autoři (vědci) považují za fanoušky vědy, nemůžou se však ztotožnit s některými ideály vědecké práce. Kniha The Blind Spot je mým dnešním literárním tipem - viz níže.

Na sporné ideály vědecké práce jsem znovu narazil jinde - na právnické konferenci u příležitosti 75 let Evropské úmluvy o lidských právech. Předseda Nejvyššího správního soudu Karel Šimka na ní hovořil o “syndromu orientalisty”: o okouzlení odborníků*ček na lidská práva myšlenkou lidských práv, které jim znemožňuje jejich neutrální analýzu, tak jako třeba orientalista bude těžko neutrální k Orientu, kterému věnuje celou svou kariéru. Jejich pozice bude jeho slovy “ideologická”, protože do výkladu vždy dají svůj úsudek, že by lidských práv mělo být spíše víc než míň. “Prošel jsem si životopisy členů Evropského soudu pro lidská práva a všichni do jednoho,” podotkl předseda Šimka cimrmanovsky, “se v minulosti věnovali lidským právům!”, pokračoval s neskrývaným cynismem, který se zachytil o jeho řečnický pult a dál do sálu už podle řady posluchačů neproniknul.

Šimkova kritika nebyla fascinující tím, že by byla objevná nebo naopak mylná, ale tím, že byla sebepopírající. Pokud má totiž pravdu (jako že asi má), že subjektivní zaujetí je strukturální součástí expertní zkušenosti (tohle naznačoval, i když si nejsem jistý, jestli si to takhle zvědomil - spíše mu jenom vadí lidskoprávníci), tak to jistě platí nejen o ochraně lidských práv, ale o všech disciplínách - právních i neprávních. Jinými slovy, objektivita chápaná jako “pohled odnikud” není možná. Kdyby možná byla, byli by jí paradoxně schopni jen ti, kteří předmětu zkoumání vůbec nerozumí. A přesně to progresivní proudy prakticky všech vědeckých oborů začaly dávno uznávat - že skutečná epistemická ctnost nespočívá v „nezaujatosti“, ale v reflexivitě, ochotě přiznat své rámce a vystavit je kritice. Tvrzená neutralita je naopak nástrojem moci - v ekonomii nebo psychologii tak jako v právu.

Díky, že jste se mnou v Zóně zlomu 🌋

Zónu zlomu můžete podpořit zasláním libovolné částky na účet 2465983173/0800 nebo přes Wise (€) 💸

🕰️ Čas čtení: 11 minut

Přežvýkaný výzkum 🔬

💰📈 #post-growth Pokud jste už někdy recenzovali*y článek v odborném periodiku, víte, že periodika za peer-review zásadně neplatí žádné odměny. Recenzenstvo si obvykle musí vystačit s tím, co mu zaplatí úvazek ve veřejné instituci nebo grant. Prioritizují proto své akademicko-vědecké povinnosti a recenze odkládají, což se podepisuje na délce recenzních řízení a přispívá k všeobecné frustraci autorů - viz třeba tato svědectví pro časopis Nature. Ti, kteří mají neplacenou práci za neférovou a rádi by ji změnili, však bývají kritizováni s tím, že jakmile začnou akademici a vědci recenzovat pro peníze, kvalita recenzí tím utrpí. Dva mezinárodní časopisy se proto nedávno rozhodly provést experiment a za recenze začít platit. Co zjistily? Zjistily, že autoři ocenění přibližně $250 za recenzi dodávali výstupy rychleji (v jednom případě výrazně rychleji), aniž by to ovlivnilo jejich kvalitu (kvalitu posuzovala komise). Jinými slovy, systém placených recenzí by mohl být efektivnější než systém neplacených. To by však výrazně zasáhlo do rozpočtů vydavatelských domů (Springer, Elsevier apod.), které by mohly náklady na recenze promítnout do vyšších cen předplatných (už tak těžko dostupných pro mnohé instituce, natož jednotlivce). Ostatně jistá není ani poptávka po takovém modelu. Mezinárodní průzkum mezi recenzenstvem časopisu Nature totiž ukázal, že 71 % recenzentů odměnu ani nečeká a 87 % považuje recenzování zkrátka za svou akademickou povinnost. Co myslíte vy? Zanechte svůj názor v chatu Zóny zlomu 🌋.

Share Zóna zlomu

📉🐝 #biodiversity Poslední zimu (2024/25) v Česku nepřežilo 26,3% včelstev. Vyplývá to z monitoringu COLOSS, do kterého je zapojená i PřF UPOL. To, že část včelstev nepřežije zimu, je pravidlem. Tuto zimu byl ale úhyn extrémně vysoký - na vině bylo teplé jaro 2024. To totiž ovlivnilo vysokou aktivitu roztoče Varroa destructor (způsobující varoózu) a v kombinaci s vlhkou zimou i vhodné podmínky pro produkci tzv. cementového medu. Podle komplexní studie ČHMÚ o dopadech změny klimatu přitom u nás bude teplých jarních dní přibývat. Je škoda, že kromě volání po nových včelařských postupech nevolají odborníci alespoň stejně hlasitě po zpomalení zrychlující se změny klimatu, která přežití nejen včelstev komplikuje.

🌍⚖️ #climatejustice Pro ty, kdo se neradi hrabou v datech, jsem vybral kapitolu etika Davida Černého z monografie Klimatické právo (nově zdarma online). Černý se zaměřil na aspekty etiky klimatické změny. Jeho přístup je v Česku vzácný tím, jak dokáže přijmout pravděpodobnost dvou znepokojivých eventualit: 1. že změna klimatu je rizikem, jehož intenzita se může podle modelů ještě za života čtenářky blížit existenciálnímu ohrožení lidstva (globální hladomory, migrace, pandemie, rozpad společenského řádu), 2. že v tuto chvíli neexistuje ochota přijmout potřebná opatření. Etické teorie – od utilitarismu po etiku ctností – se přitom podle něj výjimečně shodují na jednom: máme morální povinnost konat. Uznává, že některé technologie (např. jaderná energie, geoinženýrství, umělá inteligence) mohou pomoci zvládnout změnu klimatu, ale samy o sobě nestačí. Navíc některé přístupy (např. superinteligentní AI) přinášejí vlastní, neméně vážná rizika. Hlavní překážkou řešení klimatické krize je podle filozofa „epidemie špatného myšlení“ - tedy selhání jednotlivců rozpoznat závažnost problému a kriticky uvažovat. Co Černého problematické analýze chybí nejvíce, je zohlednění vlivu emocí na naše myšlení v kombinaci s demografickými vlastnostmi členů společnosti - např. role strachu o finanční zajištění mé rodiny nebo role frustrace z neuznání mé role ve společnosti (muž, důchodkyně apod.). Navíc, apely na kritické myšlení bez změny výrobních a spotřebních vzorců mohou zůstat neúčinné a sloužit jen k legitimizaci technokratických nebo autoritářských opatření, která nejdou po řešení problému. Nicméně už jen tím, že Černého text reflektuje kritičnost aktuálního dějinného okamžiku, kdy se podle něj buď (a) probereme a vstoupíme do mimořádného politického stavu ve snaze na poslední chvíli maximálně snížit emise, nebo (b) raději přenecháme rozhodování AI (se všemi důsledky), anebo (c) budeme čelit stresorům neslučitelným se současnou civilizací, tak už jen tím si zasloužil zmínku v Zóně zlomu 🌋

Big-read: Energetický příběh Česka 2/2

Už jste četli*y pokračování energetického příběhu Česka?

Najdete v něm zpochybnění základní premisy celé zdejší “greendealové” debaty: že buď budeme ekonomicky růst s pomocí fosilních paliv, nebo bez nich. Je to přání, které můžeme mít, ale které vychází z docela naivní představy mj. o tom, jak dostupná bude levná energie v horizontu dalších 10 až 15 let a jak to dopadne na Česko - na stát na globální semi-periferii závislý na vysoké spotřebě energie. Důvody jsem sepsal tady 👇🏼

a tady 👇🏼

Česko v zóně zlomu 🦁

Novinky.cz se v dubnovém rozhovoru zeptaly prof. Miroslava Trnky z Ústavu agrosystémů a bioklimatologie MENDELU a Ústavu výzkumu globální změny AV ČR (Czech Globe), jestli je ještě možné něco dělat se společenskou laxností a lhostejností k řešení klimatické změny. Odpověděl, že jsme teď jako řidiči automobilu, jehož kontrolky hlásí vážný problém, ale my místo servisu jedeme dál, dokud nám motor nevypoví poslušnost:

Máme určitě pořád možnost změnit svoje chování natolik, abychom si s adaptačními opatřeními vystačili. Aby „přistání“ v budoucím klimatu, které bude asi teplejší, než bylo to na konci předprůmyslové doby, bylo bez dramatických následků. S tím, jak změna klimatu pokračuje, se ale zvyšuje pravděpodobnost, že budou následky podstatně větší a pád bude neřízený.

Často jsme kritizovali Evropu za její naivitu, ale její vedení bylo a je důležité i do budoucna. Pokud na to všichni světoví hráči rezignují, tak se bavíme o pokračujícím klimatickém vývoji, kdy rezignujeme na možnost ovlivnit pozitivně budoucnost. Toho se bojím asi nejvíc. Že za krátkodobý prospěch vyměníme udržitelný život pro naše děti a jejich děti.

Více v rozhovoru “Klimatolog: Bojím se, že si na změnu klimatu zvykáme a nepřipravujeme se dost na následky” (17.4.2025).

Literární tip

Moderní západní věda je nesmírně úspěšná – ale možná právě proto přehlíží něco zásadního. V knize The Blind Spot: Why Science Cannot Ignore Human Experience (MIT Press, 2024) tvrdí fyzik Adam Frank, filozof Marcelo Gleiser a kognitivní vědec Evan Thompson, že věda má slepou skvrnu: nevidí, že každé poznání nutně vychází z nějaké lidské zkušenosti.

Jako náš zrak má slepou skvrnu v místě, kde oko přechází v optický nerv, i věda má svou: vědomí a zakusitelnost světa zůstávají mimo její popis – a přesto jsou nutnou podmínkou, aby vůbec bylo co popisovat.

Když řekneme, že červená barva je světlo o vlnové délce 700 nm, máme sice přesné číslo, ale úplně ztrácíme zážitek červené. Tušení nebezpečí, vášně, zákazů, krve, jahod. Autoři varují:

když ztotožníme červenou jen s vlnovou délkou, provádíme „záměnu mapy za území“ – tedy chybně nahrazujeme bohatý prožitek za abstraktní model.

Je pravdou, že právě abstraktní modely (např. barva, teplota) udělaly moderní vědu tak exaktní: schopnou předvídat, designovat atd. Problém nastává, když věda pracuje už prakticky jen s abstrakcemi a deklasuje lidskou zkušenost (např. prožívání červené, pocit chladu) jen na další vědecky popsatelný fakt.

Autoři knihy ukazují, že tato slepota se propisuje do čtyř hlavních pilířů současného vědeckého světového názoru:

• Redukcionismus – víra, že celek lze beze zbytku vysvětlit z částí,

• Fyzikalismus – přesvědčení, že jen to, co má fyzikální vlastnosti, je skutečné,

• Rozdvojení přírody – rozdělení světa na „skutečný“ (měřitelný) a „zdánlivý“ (prožívaný),

• Triumfalismus – víra, že věda dříve či později vysvětlí úplně vše.

V závěru knihy autoři tvrdí, že slepá skvrna nevede jen k epistemickým omylům, ale i k planetární destrukci. Ekonomie, která z přírody dělá jen „kapitál“, není náhoda – je to důsledek slepé skvrny, jak se projevuje v neoklasické ekonomii:

Nepřetržitý růst a úspěch vědy v 19. a 20. století byl nerozlučně spjat s rozvojem industriální kapacity těžby, přeměny a spotřeby přírodních zdrojů – bez ohledu na to, zda k němu docházelo pod praporem kapitalismu, socialismu nebo komunismu.

Autoři nacházejí naději v nově se rodící transdisciplinaritě (pozor: neplést s interdisciplinaritou) a v rozvoji teorie komplexity: teorie sítí, kybernetika, teorie chaosu, dynamické systémy apod.

Share

Jste-li výzkumník nebo výzkumnice – jaké důsledky může mít slepá skvrna vědy právě pro vaši práci? Co z vašeho oboru zůstává nepojmenované, protože to není „měřitelné“? Pokud nevíte a umíte anglicky, doporučuju vám k přečtení kapitoly, které jsou pro vaši práci relevantní: třeba Matter, Cognition nebo Consciousness.

Pssst 🤫 Pokud si výtisk z nějakého důvodu nemůžete koupit, napište si o elektronickou verzi do chatu Zóny zlomu a já vám ji pošlu.

Na závěr jedna lifestyleová. Jste na veřejné toaletě. Chcete si usušit ruce. K dispozici jsou papírové utěrky nebo elektrický vysoušeč. Co zvolíte jako environmentálně šetrnější volbu?

Obecně platí, že šetrnější je vysušit, ne utřít. Má to ale několik “to záleží”. Zaprvé, pokud jste si nejdřív neoklepali ruce, děláte to špatně. K usušení úplně mokrých rukou spotřebujete více zdrojů (utěrek/elektřiny) než k usušení oklepaných, ať je sušení sebeúčinnější (v ekologické ekonomii platí Efficiency without sufficiency is waste). Zadruhé, vysoušeč obvykle vychází lépe - hlavně pokud je moderní a často používaný. Papírové utěrky jsou jednorázové a skrývají svůj dopad v celém řetězci: výroba papíru je náročná na energii a vodu, zabírá půdu (pro pěstování dřeva) a obnáší emise z dopravy i likvidace. Pokud by však byla z recyklovaného papíru, dovezeného1 třeba z Rakouska s jeho velmi zelenou elektřinou, může být ve výsledku šetrnější i ta utěrka. I když… možná má i provozovatel toalet na střeše vlastní fotovoltaiku…?

Co z toho plyne? Plyne z toho, že správnou odpovědí není ani (a) utřít utěrkou, ani (b) použít vysoušeč, ale skrytá možnost (c) poznat systém a zjistit, co můžu udělat pro jeho změnu. Volíte totiž mezi dvěma možnostmi, které někdo jiný určil, pořídil, napojil do sítě, do řetězce výroby, dovozu, odpadu. Rozhodujete se v rámci infrastruktury, kterou jste si nevybrali – ale která formuje váš ekologický dopad mnohem víc než vaše etika. A i když budete „dělat správnou věc“, ta správnost má omezený dosah, pokud se celý systém dál opírá o neudržitelný provoz - a individualizuje odpovědnost.

Skutečně šetrné by bylo změnit pravidla, podle kterých se fén i utěrka ocitly v systému, kde musíte volit mezi dvěma verzemi téhož problému.

Protože systémová změna nezačíná tím, že zvolíte správně – ale že zpochybníte, proč musíte mít právě tu volbu, kterou máte.

🗓️ Zajímavé akce v červnu

• 2/6 - 8/6 (po celé ČR) Týden pro klima - každoroční akce čítající přednášky, workshopy, výstavy apod. Cílem je upozornit na klimatickou krizi a mluvit o jejích řešeních. Program ve vašem městě si můžete najít na jejich webu. Já se chystám dorazit 2.6. do Městské knihovny na literární a impro večer.

Příště:

🔬 Přežvýkaný výzkum: Jaká přeshraniční rizika může přinést dekarbonizace světové ekonomiky?

Martin Abel, analytik AMO klima

Vstupujte do živých diskuzí nad tématy Zóny zlomu 🌋 nebo založte diskuzi novou. Jaké téma vás zajímá?

Chat vidí jen odběratelé a odběratelky newsletteru a na mobilu je přístupný jen z aplikace Substack.

Jak se přidat?

1. Na počítači: Chat je dostupný na webu.

2. Na mobilu: Nainstalujte si aplikaci Substack kliknutím na tento odkaz nebo na tlačítko níže. Novinky v chatu vám na e-mail chodit nebudou, takže si nechte zapnuté push notifikace, abyste o nové konverzace nepřišli.

   Stáhnout aplikaci (App Store)

3. Otevřete si aplikaci a klikněte na ikonu Chatu. Vypadá jako dvě bubliny na spodním panelu.

4. To je vše! Zaskočte si do chatu sdělit své dojmy, otázky anebo prostě jen pozdravit komunitu.

Tohle čtení zasadí vaše uvažování do úplně jiné perspektivy.

Ve zbytku energetického příběhu Česka zpochybňuju základní premisu celé “greendealové” debaty v Česku: že buď budeme ekonomicky růst s pomocí fosilních paliv, nebo bez nich. Je to přání, které můžeme mít, ale které vychází z docela naivní představy mj. o tom, jak dostupná bude levná energie v horizontu dalších 10 až 15 let a jak to dopadne na Česko - na stát na globální semi-periferii závislý na vysoké spotřebě energie.

Přečtěte si:

Paralelní články slouží k vysvětlení fenoménů, kterých se dotýkám v Energetickém příběhu Česka, ale u nás se prakticky nediskutují:

V článku Energie, vtělená energie a decoupling se věnuju základním pojmům: energie, energetická komodita, primární a konečná spotřeba energie apod. Ukazuju, proč jsou současné energetické statistiky ČSÚ jen velmi nedokonalou výpovědí o našem energetickém metabolismu (neřeší dovoz zboží a služeb). Tahle nedůslednost má bohužel praktické důsledky pro to, jak uvažujeme o oddělení HDP a spotřeby energie (decoupling).

V článku Spotřeba energie, EROI a stagflace se věnuju opomíjenému tématu klesající návratnosti investované energie (EROI). S odkazy na práce Donelly Meadows, Václava Smila, Nata Hagense, Michaela Alberta a dalších vysvětluju, proč je to problém pro jakýkoli energetický systém, ať je založený na fosilních palivech, jádru nebo OZE. Myslím, že trochu strkáme hlavy do písku tváří v tvář nepříjemné otázce: Jak může průmyslová civilizace postavená na energetickém (a materiálovém) systému poháněném snadno dostupnou ropou, plynem a uhlím se systémovou návratností investované energie až 200:1 uspokojovat rostoucí poptávku po energii s pomocí energetického systému s návratností 5:1?

Pokud to pro vás může být inspirativní čtení, věnujte, prosím, myšlenku tomu, kolik práce jsem do něj musel dát. Jen přímou přípravou těchto textů a obrázků jsem strávil asi 250-300 hodin práce. Přiznám se, že dělat takto pracné texty zadarmo muselo jít na úkor osobních i pracovních závazků a není to pro mě udržitelné. Přesto považuju za důležité, aby k nim měli přístup všichni. Zvažte proto, prosím, finanční podporu dalších vydání newsletteru 👇🏻

Kupte mi kafe nebo odešlete libovolnou částku v Kč na účet 2465983173/0800 (QR 👇🏻). Platbu v eurech můžete poslat přes Wise.

Díky, že jste se mnou v Zóně zlomu! 🌋

Martin Abel, AMO klima

V tomto big-readu navazuju na Energetický příběh Česka (1/2). Naše dějiny v něm byly vylíčeny jako dějiny rostoucí spotřeby energie superorganismu usazeného v české kotlině. Vycházel jsem z poznatku evoluční teorie, že evoluce si vybírá ty (super)organismy, které dokážou maximalizovat příjem energie a co nejlépe s ní hospodařit. Zdejší superorganismus skokově zvýšil svůj energetický příjem dvakrát: nejdříve přechodem od lovu a sběru k zemědělství, později těžbou uhlí a dovozem ropy a zemního plynu. Období, kdy nabitou energetickou výhodu využíval ve svůj prospěch, bylo přerušeno systémovou neefektivitou příkazové ekonomiky a podřazením vlastní evoluční strategie zájmům Sovětského svazu. Příběh se minule zastavil okolo roku 1988, kdy primární spotřeba energie dosáhla svého vrcholu: přibližně 7 milionům (10⁶) pracovníků pomáhaly miliardy (1000x10⁶) fosilních dělníků ve formě uhlí, ropy a zemního plynu.

Jak pokračuje Energetický příběh Česka? Česko zažilo po roce 1989 hospodářskou transformaci, která vyústila v pokles primární spotřeby energie. Ten pro superorganismus nemusí být na škodu, pokud je superorganismus schopen získat jiný typ oběživa (peníze), za které může nakupovat z ciziny a tím pro sebe akumulovat energii jiných superorganismů. Takový byl ostatně plán polistopadových vlád: vyrábět zboží s vysokou přidanou hodnotou a za utržené peníze dovážet na energii a práci náročné zboží ze zahraničí. A skutečně, od 90. let víceméně stabilně rostly jak hrubý domácí produkt (HDP), tak i zahraniční obchod.

Zatímco stoupal HDP a přibývala infrastruktura, konečná spotřeba energie díky technologickým inovacím mírně klesala. Polistopadový vývoj by tak mohl být dáván za příklad tzv. absolutního oddělení růstu HDP a růstu spotřeby energie (absolutní decoupling), kdyby nebylo energie vložené do dovezeného zboží a služeb (embodied energy). Co se tím myslí, popisuju v paralelním textu. Ukazuje se, že oficiální statistiky energii vloženou do zboží a zejména služeb dostatečně nezohledňují. Docházím k závěru, že maximum, co dnes o decouplingu (absolutním i relativním) můžeme říci, je, že pro něj v Česku neexistují důkazy.

O čem mluvit můžeme, je trvající závislost Česka na vysoké spotřebě energie - tuzemské i ze zahraničí. I přes určitý pokles zůstává Česko na předních příčkách v rámci EU ve spotřebě energie na obyvatele. Je to způsobeno nejen stále vysokým podílem energeticky náročného průmyslu a neefektivních budov, ale ve srovnání se světem i dosaženou komplexitou společnosti (energy-complexity spiral).

Globální ekonomický systém, do kterého se Československo po pádu komunistického režimu mělo začlenit, závisel (stejně jako do té doby Československo) na růstu primární spotřeby energie, a to především z fosilních zdrojů. Jejich světová spotřeba se od roku 1989 do současnosti zdvojnásobila s tím, jak nacházely své energetické (spalování uhlí, plynu, nafty, benzínu, petroleje atd.) i neenergetické využití (hnojiva, asfalt, vosky, technické plyny atd.). Protože fosilní zdroje poháněly ekonomiku, vývoj jejich spotřeby kopíroval vývoj světového HDP. A tento trend pokračuje. Fyzická a cenová dostupnost (fosilních) zdrojů energie významně ovlivňovaly a ovlivňují množství výroby a spotřeby ve světě. Z toho plyne, že závislost Česka na růstu primární spotřeby (fosilní) energie se nikam nevytratila - Česko ji jen společně s částí výroby vyvezlo do zahraničí. 

Ve veřejné debatě se dnes často střetávají dvě představy o ideálním pokračování českého energetického příběhu. Jedna sází na odchod od fosilních paliv a zelenou modernizaci – na obnovitelné zdroje, elektrifikaci apod. Druhá trvá na pokračování ve využívání fosilních paliv jako klíče k energetické bezpečnosti a konkurenceschopnosti. Obě představy se ve větší či menší míře propojují s představami o využívání jaderné energie.

Na těchto přístupech mi ale dlouhodobě něco nesedí. Neodhlížejí totiž od závislosti, jakou má Česko na spotřebě levné energie ne doma, ale ve světě? Protože jak bylo řečeno výše, domácnosti a firmy nakupují energii nejen v elektřině nebo zemním plynu, ale i zboží a službách dovezených ze zahraničí. Čím vyšší je spotřeba této (vtělené) energie, tím exponovanější je stát nejen vůči výkyvům, ale obecně dlouhodobým trendům dostupnosti levné energie ve světě. 

Mám velké pochybnosti o tom, že levné energie (a ostatně i materiálů) bude v blízké budoucnosti ve světě dostatek. Žádný z trendů, které vidíme, tomu podle mě nenasvědčuje. Naopak. Pokud níže uvedená data nejsou vykládána nesprávně, je velmi nepravděpodobné, že by si celá světová ekonomika udržela přístup k levné energii, na kterém v posledních desetiletích mnohonásobně vyrostla. Některé superorganismy možná ano, ale pravděpodobně ne všechny. Naráží tím jednoduše na biofyzikální limity, které jsou zcela nezávislé na limitech ekologické stability. Nabízí se otázka: jak výhodná je v takovém kontextu česká pozice závislosti na dostupnosti levné energie? Může vůbec země ekonomicky růst, pokud se nepodaří snížit její celkovou spotřebu energie – nejen statisticky, ale reálně? 

Přál bych si tomu věřit. Opravdu. Jenže se bojím, že toto přání neustojí analýzu v hlubším energeticko-ekonomickém, systémově-analytickém a evolučním rámci, který se níže pokusím co nejlépe rozvést. Pro větší stručnost jsem části argumentu vyčlenil do dvou samostatných textů, na které budu dále odkazovat:

Zajetí průmyslového modelu a trvající závislost na spotřebě energie

Minule jsme příběh opustili v období let 1968-1989 charakterizovaném jednak rostoucím příjmem energie, ale též technickým a organizačním promrháním naší dosavadní energetické výhody. Úkolem polistopadových vlád bylo přeorientovat průmyslovou výrobu na poptávané zboží a služby s vysokou přidanou hodnotou a díky jejich vývozu získat dostatek cizích měn pro nákup levného zboží z ciziny (tzn. dovážet energii akumulovanou někde jinde) - po vstupu do EU dokonce bez tržních bariér. Další energetický vývoj našeho regionu tak byl charakterizován zvyšováním výkonnosti ekonomiky při současném poklesu její energetické náročnosti.

Při srovnání s těmi, které jsme od 90. let měli začít dohánět, není jasné, jestli se nám to podařilo. Výkonnost ekonomiky se sice zvýšila, stále a dlouhodobě ale máme o čtvrtinu nižší HDP na obyvatele ve srovnání s Německem a Rakouskem a téměř poloviční ve srovnání s USA. Energetickou náročnost ekonomiky máme naopak o polovinu větší, než je průměr EU.

Ukázalo se, že zatímco pravidla trhu můžeme změnit ze dne na den, fyzická infrastruktura se mění výrazně hůř. Továrny na tanky T-72 a součástky do žacích strojů nelze ze dne na den upravit na výrobny elektronových mikroskopů.

Problém opuštění těžkého průmyslu v 90. letech měl několik rovin:

- Energeticky náročné provozy, ve kterých byly nainvestovány miliardy korun, nešlo zabalit a prodat do ciziny. 
- Jejich spotřebě energií byla přizpůsobena další infrastruktura.
- Chybějící obchodní partneři a někdy i nedostatečné standardy kvality (např. oceli) nás nutily prodávat zboží do ciziny pod cenou, což platilo nadvakrát po devalvacích (umělých podceněních) kurzu koruny v 90. letech. Země se ocitla v začarovaném kruhu, kdy nemohla modernizovat svou průmyslovou základnu, protože nevydělávala dost cizí měny na zakoupení moderních technologií. 
- Nedostatek cizích měn byl prohlouben poptávkou po západním spotřebním zbožím a technické závislosti na ruské ropě a plynu. 
- V některých případech chybělo pro nové postupy know how. 

Ekonomika se ocitla v částečném zajetí průmyslového modelu. Průmysl dodnes vytváří asi 1/3 HDP, z toho významnou část ten energeticky náročný (hutnictví, strojírenství, cementárny atd.). Nedalo by se tedy říci, že závislost na vysoké spotřebě energie se v ČR neprojevuje ani tak růstem spotřeby energie jako spíše absencí schopnosti spotřebu energie snižovat? Nejde jen o zajetí průmyslového modelu. Spotřeba energie na úrovni superorganismu obecně sleduje tzv. “spirálu energie a komplexity” (energy-complexity spiral): čím složitější superorganismus, tím více energie je k jeho chodu potřeba. Spirála energie a komplexity tvoří další přirozenou hranici toho, čeho jsme schopni dosáhnout “pouhou” modernizací technologií (budov, strojů atd.) a zefektivněním postupů. Závislost na energii se odvíjí právě tak z počtu technologií a počtu provazeb mezi nimi (komplexity systému), jako z efektivity, s jakou jsou technologie schopny s energií pracovat.

Je otázkou, jestli si přes všechnu mediální pozornost věnovanou ceně elektřiny nebo zemního plynu uvědomujeme, jak kompletně jsou naše životy energií protkané. Na jednu stranu, možná v rozporu s obecnou představou, přijme průměrný člen zdejšího superorganismu v jídle a pití přibližně tolik energie, kolik mohl konzumovat před 10 000 lety (cca 10-12 MJ/den). To je endosomatický příjem. Kromě toho ale zkonzumuje navíc zhruba 300-500 MJ/den exosomaticky - mimo vlastní tělo.1 Kolik energie to je, myslím dobře ilustruje toto video olympijského cyklisty, který málem vypustí duši, aby si svým šlapáním aspoň upekl dva krajíce toastového chleba (0,07 MJ). Pravěcí lidé využívali exosomaticky tepelnou energii vydanou pálením (dřevní) biomasy. Dnešní lidé ji využívají především spalováním fosilních paliv k pohonu strojů (od elektrických spotřebičů, přes vytápění až po osobní dopravu a nákladní dopravu) a samozřejmě také v používaném zboží (a službách), které bylo s pomocí energie vyrobeno (embodied energy). Vše běží na fyzické a digitální infrastruktuře (inženýrské sítě, dopravní stavby apod.), jejichž budování, údržba a provoz si taky vyžadují obrovské energetické vstupy.

Na individuální úrovni je vysoký exosomatický příjem funkcí touhy po sociálním kapitálu. Coby společenští tvorové usilujeme o to, o co jsme usilovali vždycky: o přízeň ostatních, resp. o co nejvyšší sociální status. V době, kdy po české kotlině pobíhali pravěcí lidé, se status pojil se zajišťováním zdrojů pro vlastní kmen, vůdcovstvím, respektem, schopností vyprávět, smyslem pro etiku, sdílení a komunitu. "V moderní kultuře," píše Nate Hagens, "ale soutěžíme o status s pomocí artiklů náročných na zdroje (auta, domy, dovolené, spotřebiče), užívajíce zprostředkující role peněz." To není mravní výtka vůči konzumní společnosti jako spíše připomenutí, že konzumní společnost nestojí a nepadá na penězích (ty jsou ostatně jen společenským konstruktem, který se neodvozuje od přírodních zdrojů), ale na energetických zdrojích, které jej umožňují. Ostatně, podle sociologie mohou být rituály konzumního chování "rituály bezbranných a zranitelných lidí, kteří se snaží vybudovat z cetek přenesených ze supermarketů alespoň jakousi ochranu před světem velkých organizací a velké politiky[...]."

Na vysoké spotřebě (vtělené) energie jsme si vytvořili závislost. Pokud je energie v každý okamžik dostatek, náklady na její spotřebu se drží nízko a vytváří se prostor pro hospodářský růst. Tím, že si Česko ve velkém vyměňuje se světem energii vtělenou do zboží a služeb, se na jednu stranu snižuje závislost na domácí spotřebě energie, na stranu druhou zvyšuje závislost na spotřebě energie v zahraničí. I svět je závislý na rostoucí spotřebě energie, ale z jiného důvodu. I svět totiž usiluje o zvyšování HDP, ale na rozdíl od ČR nemůže spotřebu energie vyvést do zahraničí. Pokud má světový HDP růst, někde musí růst spotřeba energie. A co víc - a jak se snažím ukázat v paralelním textu - rostoucí globální míra zadlužení si růst HDP vyžaduje. O cíli růstu HDP technicky vzato nikdo nerozhoduje, protože je nezbytným předpokladem stability globálního ekonomického a finančního systému, tak jak jsou nyní nastaveny. Svět tak vykazuje znaky závislosti na růstu HDP, resp. růstu spotřeby energie. Otevřená česká ekonomika, která je globálního ekonomického systému pevnou součástí, je tím pádem taktéž přeneseně závislá na růstu spotřeby energie. Pokud je vysoká spotřeba (vtělené) energie v globálním energetickém metabolismu umožňována fosilními palivy - v roce 1990 tvořily 84,1 % světového energetického mixu a v roce 2030 stále budou tvořit nejméně 73 % - tak je zdejší superorganismus zatím závislý na vysoké spotřebě fosilních paliv nejen doma (např. k výrobě elektřiny), ale výhledově i ve světě.

To, jak dostupné jsou a budou energetické zdroje a komodity ve světě, může být přinejmenším stejně podstatné, jak dostupné jsou a budou energetické zdroje a komodity v Česku.

Vyčerpávání fosilních zdrojů a alternativy

Uhlí, ropa a zemní plyn jsou neobnovitelné fosilní zdroje. Přestože zásob je ve světě stále dost, ekonomika těžby se mění. Poté, co lidstvo nejdostupnější zásoby vytěžilo, zbývají ty hůř dostupné, ke kterým je nejprve potřeba se dostat a chemicky je zpracovat s vynaložením značného množství energie. Návratnost investované energie (EROI) do fosilních zdrojů se proto dlouhodobě snižuje. Odhady EROI se sice liší, ale obecná shoda panuje na tom, že nová naleziště v průměru jen mírně převyšují EROI 10:1 (10 jednotek získané energie na 1 jednotku energie vložené), což je hodnota udávaná jako hraniční pro udržení moderní průmyslové civilizace. Ať už se předpověď vrcholu těžby ropy v roce 2035 vyplní, anebo - tak jako tolikrát v minulosti - nevyplní, odhaduje se, že s hůř dostupnými nalezišti se EROI fosilního energetického systému může dostat pod 7:1 už v 30. letech.

Chci si o tom přečíst víc

Co tohle všechno znamená? Znamená to, že energie se může brzy stát vzácnější než dnes.2 Zastánci zelené modernizace soudí, že úbytek čisté energie nahradí nefosilní zdroje energie, zejm. obnovitelná a jaderná energie. Tento předpoklad má ale tři vážné trhliny, které detailně popisuju jinde.

1. Fosilní paliva aktuálně používáme nejen k výrobě levné elektřiny, ale i dalších forem energie a nosičů energie: levných a snadno přepravitelných a skladovatelných pohonných hmot (vč. pro lodě a letadla) a levného tepla, vč. těžkého průmyslu (cementárny, ocelárny, sklárny atd.). Další způsoby využití jsou neenergetického rázu (technické plyny, maziva, vosky, hnojiva atd.). Přibližně 500 miliard fosilních dělníků, na jejichž bedrech spočívá průmyslová civilizace 8 miliard lidí. Jak zastánci zelené modernizace poukazují, většinu těchto způsobů využití jsme schopni nahradit alternativami. Vysoké tempo, ve kterém bude monumentální projekt elektrifikace a dalších inovací probíhat, bude každopádně na ekonomiku vyvíjet významné tlaky: investované zdroje (práce, materiály, kapitál) budou chybět jinde a hodnotové řetězce budou nutně čelit úzkým hrdlům. Tyto tlaky alespoň dočasně vyženou poptávku po energii nahoru (srov. též bod 3).

2. Trend úbytku čisté energie bude i při zelené modernizaci pravděpodobně pokračovat. Velké jaderné, solární a větrné elektrárny mají EROI mezi 10:1-35:1. Protože ale budeme mít potřebu i pro jiné formy energie než elektřinu (viz bod 1) a v případě OZE potřebu elektřiny v jiných časech než časech výroby, bude celý systém záviset na komplexní soustavě konverzí a akumulací a s tím spojeným ztrátám, ke kterým ve fosilním systému nedochází.3 EROI dekarbonizovaného systému by se proto podle odborných odhadů pohybovalo okolo 3:1. Není nepředstavitelné, že do půlky století dojde k masovému nasazení průlomových technologií (např. jaderná fúze), které trend úbytku čisté energie zvrátí. Bez nich budeme za provoz systémů dodávajících energii platit vysokou daň splatnou v energii.

3. Růst nabídky energie zaostává za růstem poptávky. Zelená modernizace už probíhá a je to dobře. Výstavba jaderných elektráren je však pomalá a ani rekordní investice do instalací výroben z obnovitelných zdrojů nestačily v roce 2023 k dorovnání meziročního růstu poptávky po energii. Je otázkou, jakým dílem je to problém “neambiciózní” zelené modernizace a jakým dílem energetickou nenasytností lidské civilizace. Bez nové produkce ropy nebo zemního plynu bychom zatím každopádně nebyli schopni novou poptávku nasytit.

Jestliže bude energie vzácnější, neznamená to automaticky dražší energii pro její konzumenty. Záleží jakou formu energie, odkud a v jakém regulačním prostředí. Nechci tohle složité téma rozpitvávat, ale je to strašně důležité, zejména ten třetí aspekt. Jak jsem psal tady, státy mají účinné nástroje (různé přímé a nepřímé dotace), jak před zvyšující se nedostupností energie zákazníky “uchránit” . Schopnost (zejm. zadlužených) států tyto tlaky absorbovat však není nekonečná. Kdo ví, jak dlouho na to budou mít fiskální prostor, resp. lidově řečeno peníze? Mám za to, že dříve nebo později budou muset přijímat cílená a později plošná opatření na straně rozpočtových příjmů (vyšší poplatky za regulovanou složku elektřiny, vyšší ekologické daně, vyšší jiné daně, naopak nižší cla na klíčové produkty), a to jen proto, aby byl dostatek energie ve všech formách, vč. v dovezeném zboží a službách. Například Nate Hagens ale očekává, že vzácnější energie dopadne úplně nejdříve nepřímo na finanční trhy. Všechny nebo téměř všechny investiční nástroje, které existují (akcie, dluhopisy apod.), totiž spoléhají na takové zhodnocení investic, které předpokládá buď levnou energii jako náklad zainvestované firmy, anebo celkově lepší ekonomický výsledek zainvestované firmy, který dražší energii vykompenzuje. Podle Nata Hagense jde o falešnou naději, nafouknutou bublinu, která brzy splaskne s tím, jak většina investičního portfolia přestane dosahovat zisků, které spoléhaly možná na levnou energii, možná na státní pomoc.

Z toho, co bylo řečeno, plyne, že Česko snižuje konečnou spotřebu energie (energetických komodit), ale zvyšuje závislost na spotřebě energie ve světě, Naděje v rostoucí spotřebu (vtělené) energie stojí na představitelných, ale těžko uskutečnitelných představách o budoucí (finanční a fyzické) dostupnosti nefosilní energie. Hrozí, že za vše, co si vyžaduje energii, bude v české ekonomice růst přirážka (kterou stát může dočasně absorbovat) a že investoři (vč. např. penzijních fondů) spoléhají na zisky, kterých s touto přirážkou (jakmile ji státy nebudou dostatečně absorbovat) bude velmi obtížné dosáhnout. Doba všeobecně dostupné energie prostě může být u konce, doba vysoké spotřeby energie ještě ne. Dokud se na tom něco nezmění, lze důvodně očekávat, že soutěž superorganismů o energii se bude přiostřovat. Jak si mohou státy získat v soutěži konkurenční výhodu a může mezi nimi být i Česko?

Jak nakrmit modrou velrybu? 

První konkurenční výhodou v soutěži o energii bude domácí přístup k relativně levné energii - tedy vlastně taktika, na kterou zdejší superorganismus sázel od průmyslové revoluce. I proto se v současnosti globální investice do výroby energie ze všech zdrojů - obnovitelných i neobnovitelných, vč. jádra, těší zásadně vysoké vládní podpoře a a navzdory své rizikovosti rostou.4 Je však potřeba zdůraznit rozsah a omezené časové okno pro takové investice. Co do rozsahu zdaleka nejde jen o soběstačnost ve výrobě levné elektrické energie - té třeba ČR zatím vyrobí více, než potřebuje - ale i výrobě levných a snadno skladovatelných nosičů energie s vysokou energetickou hustotou. Metabolismus superorganismu totiž stojí a padá na levné elektřině, stejně jako na levném žáru a levných uhlovodících (plasty) apod. Fosilní uhlovodíky dnes ČR dováží z 97-98 %. Česko obecně z ciziny dováží 42 % spotřebovaných energetických zdrojů a komodit - dvojnásobek oproti roku 1989. Pokud by nemělo být závislé na jejich ceně na mezinárodních trzích (a na autoritářských nebo dokonce znepřátelených vývozních zemích), muselo by si je (resp. jejich náhradu, např. syntetická paliva, vodík) levně obstarat samo. A to ve výše odhadovaném časovém rámci 10-15 let, ve kterém světová energetická bublina může splasknout. Otázkou je jak. 

Bez levných zdrojů ropy a zemního plynu je předpokladem energetické tranzice masivní elektrifikace v kombinací s výrobou levné elektřiny a vyšším využitím biopaliv. Reálný způsob, jak udržovat cenu elektřiny relativně nízko, je kombinace opatření prosazovaných jako zelená modernizace: nasazování OZE (zejm. větrných elektráren) a baterií, přizpůsobení odběrových tarifů a pravidel trhu s elektřinou a fyzické propojení se sousedními zeměmi do energetické unie. Zelená modernizace je vlastně předsazením budoucích nákladů (upfront costs) a současně obnova kapitálu, což je jeden z důvodů, proč se v přítomnosti projevuje jako nákladná, přestože může být v mnoha ohledech strategicky výhodná. Nesmírně náročný úkol uklidnit investory, kteří se důvodně obávají politických obratů, nespolehlivosti dodavatelských řetězců a (obchodních) válek, se však bohužel nedaří ani "zelenějším" vládám, než je ta česká. Čím méně jisté je investiční prostředí, tím více musí vlády investory finančně pobízet. Vlna investic sice zvyšuje HDP, ale zároveň odsává z ekonomiky chybějící reálné zdroje (pracovní sílu, materiály), což způsobuje inflaci.

Vzhledem ke spolehlivosti jaderné energie a spoustě sil, které už byly do jejího rozvoje v ČR vynaloženy, vzhlížejí mnozí k výstavbě jaderných elektráren. Jenže pokud odhlédneme od závislosti na dovezeném uranu,5 od otázky bezpečnosti a nedořešené otázky jaderného odpadu, je vysoce pravděpodobné, že výstavba jaderných elektráren nebude téměř určitě dostatečně rychlá na to, aby do 15 let nová výroba z velkých i modulárních reaktorů aspoň nahradila končící blok Dukovan a současně vykryla nárůst spotřeby elektrické energie. Vysoké náklady jaderných projektů se propisují do vysokých nákladů za jednotku vyrobené elektřiny (LCOE), resp. špatné investiční návratnosti, zejména vedle OZE v jednom systému. To, že fosilní elektřinu v dohledné době nemůže nahradit ani výlučně jádro, ani výlučně OZE, takže výsledný systém musí kombinovat "jádro + OZE", které si svou neflexibilitou vzájemně zavazí, je samo o sobě velkým paradoxem. Pozor, nic z toho neodpovídá na otázku, jestli do jaderné energie investovat, protože pro to existuje i několik dobrých důvodů. Je to jen reality check rozdílu mezi cenou elektřiny z fosilních paliv, na kterou si rostoucí superorganismus zvyknul, a cenou elektřiny z jádra. Nahrazení fosilní elektřiny tou jadernou její konečnou cenu nezlevní a neřeší se tím z většiny ani celorepubliková výroba tepla, ani další způsoby využití fosilních paliv mj. jako nosičů s vysokou energetickou hustotou. 

Nic z výše uvedeného není ani kritikou zelené modernizace jako takové. Obnovitelné zdroje jsou nejlevnějším zdrojem elektrické energie a investice do nich se superorganismu vrátí nejen ekonomicky. Otazníky spíše visí nad zbývajícími 80 % spotřeby energie, která z většiny pochází z domácích a dovezených fosilních paliv. Vlna elektrifikace může i při nejlepší vůli postupovat jen v určitém tempu. Kromě toho, že je její náklady potřeba připočíst k nákladům zelené modernizace, není elektrifikace vždy technicky možná anebo nedává ekonomický smysl, resp. dává, ale jen při splnění několika složitých podmínek současně (viz příklad zelené oceli v paralelním textu). Vysoký technický potenciál pro levnou energii má u nás - stejně jako před 250 lety - uhlí. Palivo s vysokou energetickou hustotou pohánějící osvědčené a flexibilní parní elektrárny, palivo, na které máme navázána pracovní místa a infrastrukturu. Stále zbývá necelých 500 milionů tun hnědého uhlí (životnost 12 let) a 3,6 milionu tun legálně vytěžitelných zásob černého uhlí (životnost 3 roky). Při hypotetickém prolomení limitů, zmaření systému zpoplatnění emisí uhlíku a dalších limitů využití uhlí je stále možné prokopat se k 4,1 miliardám tun hnědého uhlí a k 7,3 miliardám tun vyhledaným a teoreticky dostupným zásobám černého uhlí - s životností v závislosti na spotřebě uhlí v řádu stovek až tisíců let. Část nových uhelných projektů by mohla mít zajímavou energetickou návratnost (EROI) ve srovnání s jinými energetickými sektory. Pokud by ropné produkty byly příliš drahé a elektrifikace nepostupovala v dostatečném tempu, mohli bychom pyrolýzou uhlí vyrábět nekvalitní benzín a naftu, jak to už za 2. světové války dělali nacisti v Litvínově.

Existují však velmi dobré důvody, proč to nedělat a proč se ve světě investuje do uhlí jen jako špičkového zdroje (na vykrytí špiček spotřeby) a ne zdroje základního (baseload). I kdyby pokrytí spotřeby energie dodávané dnes ropou a zemním plynem tuzemským uhlím bylo technicky možné, mělo by katastrofální dopady: vysídlené obce padlé na oltář "pokroku", zničené biotopy, emise škodlivých látek do ovzduší - nakonec ty samé dopady, které přispěly ke zhroucení komunistického režimu v roce 1989. Nefinanční náklady těžby a spalování uhlí jsou jednoduše příliš vysoké a jeho suplování ropy v mnoha odvětvích technicky neuskutečnitelné. Ostatně si nemyslím, že konzervativní hlasy, které volají po jeho dalším spalování, v něm současně vidí plošnou náhradu ropných produktů a zemního plynu. Navíc, na rozdíl od obnovitelných zdrojů, jejichž EROI se bude pravděpodobně zvyšovat, EROI uhlí bude s hůř dostupnými zásobami klesat, takže jeho využíváním by superorganismus jen na čas odložil ultimátně neodložitelný přechod k nefosilním zdrojům energie. 

Pokud mám na chvíli přestat s pouhým teoretickým cvičením, spalování uhlí jde samozřejmě hlavně proti politice Evropské Unie, v níž si většina společnosti přeje zůstat, a proti etickým pravidlům mnoha velkých (zahraničních) společností, které v ČR podnikají, včetně bank a pojišťoven. Tím pádem není vůbec řeč o nahrazování ropy a zemního plynu uhlím, ale spíše o nahrazování uhlí obnovitelnou a jadernou energií, zemním plynem a druhotnými zdroji (odpadem). Období dalších 10-15 let tedy pravděpodobně přinese nahrazení levné uhelné elektřiny a vytápěním levnou nefosilní tuzemskou elektřinou a vytápěním, možná přinese i nahrazení části části energie ropy a zemního plynu levnou tuzemskou nefosilní elektřinou, ale nepřinese ani kompletní nahrazení energie ropy a zemního plynu levnou tuzemskou nefosilní elektřinou ani nahrazení dovozu zboží a služeb, které s pomocí ropy a zemního plynu vznikly. Z toho plyne, že zdejší superorganismus nebude ve střednědobém výhledu energeticky soběstačný, a proto buď významně sníží spotřebu energie, nebo bude čelit dovozu (vtělené) energie ze zahraničí, jejíž cena může rychle růst. Jak jsem ale opakovaně zmiňoval, dovoz energie - jakkoli drahé - nemusí být ke škodě, pokud ji zdejší superorganismus efektivně využije, ideálně k vytvoření přidané hodnoty, kterou za peníze vyveze.

Druhou konkurenční výhodou v soutěži o energii bude schopnost s energií efektivně nakládat. To předpokládá jednak vysokou energetickou účinnost technologií (to ostatně platí i pro předchozí konkurenční výhodu), jednak vysokou přidanou hodnotu vývozu. Superorganismy, které vyvážejí těžko nahraditelné a vysoce poptávané zboží nebo služby s cennými vstupy v podobě inovativních řešení, high-tech nebo třeba brandingu, si mohou udržovat vysoké exportní marže a tím pádem i schopnost zaplatit drahý dovoz, mzdy, úvěry, investice a rezervy. Česká republika je např. významným vývozcem kvalitních tepelných čerpadel nebo ložisek pro vlaky a světová poptávka po nich roste. Elektřinu nebo jiné draze dovezené vstupy  - např. hliníkové součástky, jejichž výroba je energeticky náročná - mohou výrobci skrýt do ceny. Na druhou stranu odvětví soustředící se na masovou výrobu cenově konkurujících výrobků mohou mít problém vyšší dovezené energetické vstupy na každém výrobku (tzn. i v dovezeném zboží a službách) zaplatit a udržovat byznys ve zdravé kondici.6

Jestliže zdejší superorganismus zůstane závislý na vysoké spotřebě energie a současně dovozu energie ze zahraničí (viz výše), vytvoří si ve světě rostoucích cen energií konkurenční výhodu vývozem s vysokou přidanou hodnotou? Nikdo samozřejmě nemá křišťálovou kouli, ale myslím, že můžeme odhadnout tři základní scénáře, přičemž každý může mít nespočet variant: 

1. Optimistický scénář: Ceny (vtělené) energie na vstupech budou ůrost (dovezená inflace), ale exportní odvětví ČR zůstanou konkurenceschopná díky efektivitě a reputaci kvality. Vyváží se mj. zelené technologie, vesmírné technologie, inovativní software a mnohé další zboží a služby s vysokou přidanou hodnotou. Budou růst životní náklady i náklady podnikání, ale dostatek pracovních míst, vysoké zisky i mzdy a odvody do státního rozpočtu pomůžou udržovat sociální smír. Nízké úrokové sazby budou lákat domácí i zahraniční kapitál do modernizace a digitalizace, které snižují spotřebu energetických komodit. Dovozní závislost sice vroste, ale na dodavatelské řetězce bude spolehnutí. Kromě peněz a materiálů bude dost i pracovní síly, včetně kvalifikované. Vysoce efektivní veřejná správa bude dohlížet nad zelenou modernizací ekonomiky (úspory, OZE, flexibilita), která snižuje výdaje domácností a firem na elektřinu, teplo a další energetické komodity. Spotřeba domácností: vysoká. Zatímco svět bude trápit stagflace, Česko a jeho největší obchodní partneři ekonomicky porostou a inflaci (zejm. v eurozóně) udrží na uzdě. Zdejšímu superorganismu vzroste ekonomická výkonnost, energetický příjem a tedy i evoluční výhoda.

2. Pesimistický scénář: Aby platil optimistický scénář, muselo by se podařit několik věcí současně. V pesimistickém scénáři se nepodaří žádná nebo skoro žádná z nich. Nárůst cen (vtělené) energie nebude kompenzován posunem Česka výše v hodnotovém řetězci. Dodavatelské řetězce budou narušovány eskalujícím geoekonomickým napětím, válkami a čím dál více i přírodními katastrofami. Vyšší a vyšší část státního rozpočtu poputuje na zbrojení a klimatickou adaptaci. Firmy budou hledat peníze v bankách, ale zisky nepostačí na splácení úvěrů a růst mezd současně. Klesající reálné mzdy budou stlačovat domácí poptávku a tedy i odbyt firem. Malé a střední podniky zkrachují, nadnárodní společnosti budou výrobu přesouvat jinam. Poroste nezaměstnanost, nespokojenost a s ní i podpora protestních stran bez skutečných politických řešení a předvídatelného programu. Kromě ochoty v takovém prostředí investovat bude prudce klesat i důvěra v instituce a důvěra v lepší budoucnost. Negativní jevy se budou navzájem posilovat. Poklesne ekonomická výkonnost, energetický příjem superorganismu a evoluční výhoda vůči ostatním.

3. Realistický scénář: Ani optimistický, ani pesimistický scénář nejsou pravděpodobné. Pravděpodobné je, že něco se dařit bude, něco ne. Česko bude ve vyšších cenách (vtělené) energie dovážet inflaci, kterou část šikovných vývozců pokryje z vysokých marží. Většina výroby ale bude trpět pomalým růstem až stagnací poptávky doma i ve světě způsobené rostoucími životními náklady a klesající návratností investic (ROI). Transformace energetiky bude postupovat, ale pomalu. Její sociální dopady budou kompenzovány, ale ne docela. Stát bude investory a výrobce uměle udržovat při chuti dotacemi, což zintenzivní pnutí s výdaji na sociální platby, veřejné služby nebo zbrojení. Bude je motivovat též nízkými úrokovými sazbami, což požene více a více mikrověřitelů s jejich úsporami do rukou fondů, které budou slibovat zhodnocení všem, ale reálně ho ve stále dravějším světě nemohou garantovat nikomu. Dodavatelské řetězce (zejm. ty pracující s kritickými surovinami) budou čelit pravidelným úzkým hrdlům, což v kombinaci se slabým trhem práce a nízkými úrokovými sazbami zmenší fiskální prostor a podpoří inflaci. Důvěra v instituce a lepší budoucnost se sice bude držet, ale obraz ekonomického růstu bez vysoké inflace se bude zdát jen dávnou vzpomínkou. Občanská společnost bude hledat mezi sebou a za hranicemi viníky táhlé stagflace, přestože bylo od počátku nepravděpodobné, že by se superorganismu podařilo získat si konkurenční výhodu při vysoké závislosti na spotřebě energie, vysoké dovozní závislosti a rostoucím cenám energií ve světě.

Semi-periferie

Realistický scénář vývoje Energetického příběhu Česka je realistický i proto, že český superorganismus neusiluje o konkurenční výhodu v soutěži o energii ve vakuu, ale na pozadí globálního ekonomického systému, ve kterém má zdejší superorganismus svou specifickou pozici.

Vstup do Světové obchodní organizace (WTO) po roce 1993 umožnil dovoz zboží, které typově zdejší superorganismus uměl vyrobit, levněji. Na jeho ceně se podepisoval fakt, že pocházelo ze zemí s levnějšími náklady práce, laxnější ochranou přírody a lidských práv a místy i ještě levnější energií. Například objem dovezeného textilu vzrostl mezi lety 1993 a 2021 o 450 %; objem dovezeného oblečení vzrostl ve stejném období dokonce o 1200 %. Na konci období pocházela polovina oblečení z asijských zemí. Objem dovozu ICT technologií (telefony, počítače) vystoupal mezi lety 1993 a 2024 z 35 mld. Kč na 428 mld. Kč a v některých letech téměř polovina pocházela z Číny. Po vstupu na vnitřní trh EU se k tomuto dovozu přidává dovoz levného zboží ze třetích zemí do jiné země EU, které je buď (a) v jiné zemi EU zpracováno do konečného produktu a prodáno do ČR, nebo (b) spotřebováno v jiné zemi EU s efektem vytlačení konkurence na český trh. V obou případech má ČR také prospěch z levného dovozu do EU, byť ne nutně tak velký, jako kdyby dovážela přímo z levnější třetí země. Výsledek je sice bolehlav pro konkurenceschopnost českých výrobců stejného zboží, ale konzumní volič (citizen-consumer) může být spokojený, protože má levnější životní náklady, stejně jako superorganismus, který levně akumuluje cizí energii.

Zdejší superorganismus je tedy na jedné straně pro jednu skupinu konkurentů netto příjemcem energie (doveze více na energii či práci náročných produktů, než vyveze) a netto příjemcem kapitálu (např. putuje více dividend z českých investic u konkurenta než opačným směrem). Na stranu druhou je ale sám netto zdrojem energie (ve vývozu na práci a energii náročných produktů) a netto zdrojem kapitálu (odliv dividend). V teorii světového systému (World Systems theory) se první skupina konkurentů označuje jako periferie, druhá skupina jako jádro a pozice zdejšího superorganismu jako semi-periferie.

Podle ekonomky Ilony Švihlíkové vychází tato specifická semi-periferní pozice ze skutečnosti, že se zdejší superorganismus po roce 1989 nezačlenil do bující světové ekonomiky 50. a 60. let 20. století, nýbrž do ekonomiky v hluboké vnitřní krizi. Tím, že nabídl nová odbytiště pro západní zboží, udržoval nízkou mzdovou úroveň, nízké zdanění majetku a příjmy právnických osob, politiku škrtů a otevřenosti vůči vstupu zahraničního kapitálu do strategických odvětví (resp. další opatření předepsaná tzv. Washingtonským konsensem), pomohl tuto vnitřní krizi dočasně překonat, a to s nemalými ztrátami pro sebe.

Vývozem energeticky náročného zboží pod cenou se superorganismus v 90. letech lacině zbavoval své energetické výhody. Peníze, za které se zboží prodalo, se často staly příjmy zahraničních firem, které od hladového státu koupily rafinérie, chemičky, automobilky a další podniky. Skutečnost, že podíl ze zisku (dividendy), které tuzemské dcery poslaly zahraničním matkám, začal v nultých letech přesahovat peníze reinvestované zahraničními matkami zpátky, je na jednu stranu pochopitelná. Na stranu druhou už ale situace dospěla do bodu, kdy zahraniční matky vyberou na dividendách téměř čtyřnásobek toho, co v Česku reinvestují. Z hlediska teorie her jde o evoluční porážku: superorganismus ne-akumuluje ani energii, ani peníze. Měl však přístup k levnému zboží z ciziny, což příslušníkům superorganismu vyhovovalo. 

Oldřich Krpec a Vladan Hodulák shrnují, co pozice tzv. "integrované periferie" nebo "post-socialistické semi-periferie" pro superorganismy v regionu střední a východní Evropy znamená:

"Nejdůležitější důsledky pro ekonomiky, jako je Česká republika (tedy pro země semi-periferie) [...] zahrnují podřízené postavení v mezinárodní dělbě práce, silnou zahraniční kontrolu nad domácím průmyslem (spojenou s čistým odlivem příjmů) a omezený prostor pro realizaci samostatné hospodářské politiky státu (Chase-Dunn, 1975). Takové ekonomiky mohou zažívat růst, který je závislý na (sebe-udržujícím) hospodářském rozmachu ekonomik jádra, podmíněný nepřetržitým přílivem investic z těchto zemí a technologickým pokrokem, který tam vzniká (Dos Santos, 1970). Semi-periferie v současné mezinárodní ekonomice přispívá k růstu mezd v zemích jádra tím, že vykonává relativně složité a na dovednosti náročné úkoly v mezinárodně rozptýlených výrobních řetězcích. Jsou to ústředí zahraničních nadnárodních společností, která kontrolují vnitřní ceny a tím i svévolně ovlivňují úroveň produktivity pracovníků v dceřiných firmách. Semi-periferie má jen malou šanci postoupit na vyšší úroveň, pokud investice do výzkumu a vývoje zůstávají výrazně nižší než v jádrových ekonomikách a jsou obvykle omezeny na zvyšování nákladové efektivity současných činností pomocí stávajícího kapitálu."

Závěr

Po roce 1989 prošla Česká republika zásadní proměnou. Ekonomika se otevřela, modernizovala a začala více vyvážet. Statistiky ukazují, že se nám daří vyrábět více (HDP) s menší spotřebou energie – jsme efektivnější. Ale je to opravdu celý příběh?

V Energie, vtělená energie a decoupling jsem argumentoval, že čísla o spotřebě energie a HDP neříkají všechno. Velká část energie se k nám dostává “neviditelně” – je skrytá v dovezeném zboží, službách a digitálním obsahu. A stejně tak energii vyvážíme. Pokud nevíme, kolik energie takto přichází a odchází, nemůžeme přesně říct, jestli jsme opravdu energeticky efektivní, nebo jsme jen přesunuli spotřebu jinam.

Česká ekonomika funguje trochu jako průtokový ohřívač: dovážíme technologie, energii a díly, z nich vyrábíme zboží a služby, které vyvážíme. Spotřebováváme málo, ale prodáváme hodně. Tento model ale stojí na tom, že energie zůstane dostupná a levná – a že ostatní budou mít o naše výstupy zájem. Jakmile energie zdraží nebo export oslabí, ohřívač se může zadřít.

Nesnažím se předpovědět budoucnost. Kdokoli, kdo se o předpověď snaží, nebere vážně ty stovky možných scénářů, kterými se energetické příběhy mohou vyvinout. Nejde však o to, co je možné, ale o to, co je nemožné nebo vysoce nepravděpodobné. Je nemožné nekonečné zvětšovat ekonomiku na konečné planetě. Je možné, že se lidstvu podaří nahradit fosilní paliva jiným podobně bohatým a levným (!) zdrojem energie a oddálit tak okamžik, kdy omezené zdroje udělají závislosti na růstu čáru přes rozpočet. Je vysoce nepravděpodobné, že se tak stane v čase, který lidstvu zbývá při současném tempu vyčerpávání snadno dostupných fosilních zdrojů. Pokud se nestane vysoce nepravděpodobné, bude rostoucí cena fosilních paliv a náklady na energetickou tranzici škrtit globální ekonomiku, která na levné energii v posledních desetiletích vyrostla. Je možné, že některé superorganismy budou mít konkurenční výhodu a ekonomický růst si udrží; je ale pravděpodobné, že mezi nimi bude superorganismus usazený v české kotlině?

V závěru eseje vysvětluju, proč si myslím, že to pravděpodobné není. Česká republika je na semi-periferii globálního ekonomického systému: pohybuje se veprostřed hodnotových řetězců, má vysokou energetickou náročnost ekonomiky, je vysoce dovozně závislá a trpí řadou hlubokých strukturálních problémů. Velkým, ne-li největším, strukturálním problémem je neschopnost propsat skutečné národní zájmy do své hospodářské a sociální politiky (vlastnost, kterou sdílí se státy globálního Jihu). I pokud by se tak stalo, muselo by být v dalších 10-15 letech splněno několik dalších předpokladů současně, aby Česká republika mohla ekonomicky růst i při vysoké závislosti na energii a dále tak maximalizovat svůj příjem energie.

Zatím jsme se naučili být chytří ve využívání cizí energie – ale ještě jsme si nevyzkoušeli, co to znamená žít s méně. Snižovat spotřebu energii ne statisticky, ale reálně a systémově. A právě to bude možná největší výzva do budoucnosti: přežít, růst nebo se rozvíjet v době, kdy energetické přebytky mizí. Ale o tom už jindy.

Martin Abel, analytik AMO klima