Tohle je Sosáček:

Narodil se před 2 měsíci. Po nespočtu hodin opakovaného

krmení, odbrkávání,
utišování, uspávání,
přebalování, utírání,
koupání a nošení,
vození a kolíbání
mazání a cvičení

si ze všeho nejvíce užívám
chvíle ticha
sladkého, plodného
ticha

Teprve tehdy mi dojde spousta věcí, o kterých bezdětný Martin neměl ani páru.

Myslel jsem si, že je to takhle:

Ve skutečnosti je to spíše takhle:

Novorozeně není miminko.

Miminka jsou normální. Jsou roztomilá, zkouší si pohyby a zvědavě koukaj po okolí. Jak kdysi napsal můj oblíbenný blogger Tim Urban, novorozeně je spíše taková lidská larva, která se chová strašně divně a nejradši by zůstala v matčině lůně, kdyby mohla. Problém nastal tehdy, když lidský rod začal chodit po dvou a jeho pánev se zmenšila zatímco mozkovny rostly. Evoluce to vyřešila spuštěním porodu v době, kdy je plod sice ještě nezralý, ale dostatečně malý, aby dokázal vylézt ven. A tak plod posledních pár měsíců dozrává venku, neschopen ani normálně jíst a my rodiče se s tím musíme smířit. Prostě čtvrtý trimestr, no.

Sosáčkova bezbrannost mi byla lekcí. Lekcí, že my lidé jsme od prvního nádechu beznadějně závislí na lidech v blízkém okolí. Že ta závislost se může časem oslabovat, ale vlastně se jí nikdy plně nezbavíme. Tady je pár dalších lekcí, které mi Sosáček během chvil jeho trpělivého koukání do prázdna, než mi to dojde, daroval:

• Co se netřese, není pevné. My dospělí jsme zvyklí vyhledávat stabilitu: stabilní vztahy, příjmy, vozovku, pevnou ruku, kontrolu, předvídatelnost. Uklidňuje nás... klid. Takoví se ale nerodíme. Vyhledáváme vibrace, houpání, pohyb těžiště. Jízda po dlažebních kostkách. Dynamická rovnováha. Dává to smysl, protože než jsme se my lidé v docela nedávné historii usadili, byli jsme pořád v pohybu - děti na tělech lovkyň a sběraček. Není v tom faktu vlastně inherentní moudrost, že klid nevzniká mimo nás, ale integruje se v nás působením protichůdných sil (tam a zpátky)? Že skutečná pevnost a odolnost je tekutá? Není to lekce, že co se nechvěje, není pevné, protože to uvnitř zkřehne a snadno se rozbije?

• Komunikace bez symbolů. My dospělí přijímáme vjemy hlavně prostřednictvím zraku a sluchu.1 Doslova si děláme “obraz o světě”. Ani takoví se ale nerodíme. Sosáček vidí jen pár pixelů, za zvuky ještě neslyší žádné významy. Anebo vlastně ano? Rozpozná rytmus a melodii, slova asi ne. Zjistil jsem, že čím víc se u zpívání napojuju na své tělo (a ne formovaná slova), tím větší efekt to pro Sosáčka má. Na co se ale stejně nejvíc spoléhá, je jeho čich a hmat. Díky nim získává vjemy důležité pro jeho tělesný a duševní komfort: blízkost matky, teplo a chlad, mokré a suché, tvrdé a měkké... Paleta symbolů a informací, které čich a hmat dokážou přenášet, je u lidí omezená, ke komplexní mezilidské komunikaci nejsou uzpůsobeny. Co to znamená pro naši lidskost, když jsme v dětství tvarováni do vysílačů a přijímačů konvenčně uspořádaných obrazů a zvuků?

Sosáček je jako časovaná bomba. Dva tři dny se divíme, kam to mlíko mizí, až najednou BUM - plena je plena, plna, což spolehlivě určíme podle škodolibého úsměvu na Sosáčině tváři.

Časované bomby, které produkujeme my dospělí, jsou jiného kalibru. Mám teď na mysli hlavně tzv. uhlíkové bomby (carbon bombs). Kühne et al. (2022) tak označují největší projekty těžby uhlovodíků na světě, které během své životnosti vypustí >1 mld. tun oxidu uhličitého. Seznam čítá 425 projektů těžby uhlí, ropy a zemního plynu, které by společně dvojnásobně překročily vědecky doporučovaný globální uhlíkový rozpočet. Podle výzkumného týmu přitom 40 % projektů ještě ani nezačalo s těžbou.

Mimochodem, žádný český projekt sice tolik emisí nevyprodukuje, ale i u nás je velký nepoměr mezi největšími znečišťovateli a zbytkem. Pouhých 30 zdrojů (elektráren, oceláren, rafinérií, vápenek) zodpovídá za 40 % emisí ČR. Současně se koncentrují do vlastnictví několika málo firem: ČEZ, Sev.en Energy, Heidelberg Materials a pár dalších. Odpovídá to situaci ve světě, kde podle jedné loňské studie 32 fosilních korporací (obrů jako Saudi Aramco, ExxonMobil atd.) vlastní projekty, které mají na svědomí 50 % světových emisí

Andreas Malm a Wim Carton v knize Overshoot upozorňují, že podobné fosilní projekty stále lákají globální kapitál svou vysokou výnosností. Dokud zůstanou výnosnější než třeba obnovitelné zdroje, nezmizí z trhu samy (psal jsem o tom v čísle #7). Musely by být vytlačeny uměle, musela by nastat tzv. “politická destrukce fosilního kapitálu”. Národní státy, ve kterých se uhlíkové bomby nacházejí nejčastěji - Čína, Rusko, USA, Írán, Saudská Arábie nebo Austrálie - však s ničím takovým nepočítají. Nakonec, fosilní paliva jsou pro ně často významným zdrojem státního rozpočtu.

Za této situace není překvapivé, že se třeba v umění už několik let rozvíjí imaginace o alternativní cestě v podobě občanské neposlušnosti. Etické otázce, jestli ničení majetku může být legitimním nástrojem dosažení environmentální spravedlnosti, se věnuje třeba film ‘Žena ve válce’ (Woman at War). Vypráví o obyčejné sbormistryni, která se pro nečinnost vlády odhodlá k svépomocnému ničení elektrického vedení, které fosilní elektřinu přenáší. Podobné téma prozkoumává kniha a stejnojmenný film ‘Jak vyhodit ropovod do povětří’ (How to blow up a pipeline) nebo kniha ‘Ministerstvo budoucnosti’ (Ministry for the Future). Téma se ve světě řeší i na univerzitách - u nás na Fakultě humanitních studií UK, tedy předtím, než to vedení fakulty zatrhlo.

Otázka, ke které při úvahách o sabotážích nutně musíme dojít, je podle mě tato: Do jaké míry sabotáže problém řeší a do jaké se mu spíše snaží uniknout? Jedním z údělů člověka je žít ve společenství lidí, které pro sebe vždy nedělá nejlepší rozhodnutí, a to v nejistotě z budoucnosti, ke které to povede. Všichni nějak participujeme na systému, který je bytostně násilný, nemorální a nyní i sebedestruktivní, a tomuto faktu se snažíme uniknout různými způsoby. Někdo popřením, někdo lhostejností, někdo zase dílčími morálními volbami (nebudu jíst maso, nebudu létat), které pro něj zachrání dojem z vlastní svatouškosti (righteousness). Není sabotáž jen dalším příkladem téhož? Není snahou vymanit se z našeho predikamentu, mít pocit kontroly nad nekontrolovatelným a zasadit příběh zpátky do pohádkového rámce, ve kterém se staneme opěvovanými hrdiny, mučedníky nebo alespoň mistry, kteří už všechno pochopili a není čas čekat, až to pochopí ostatní?

K sabotážím fosilní infrastruktury mezitím skutečně dochází. Koncem března např. skupina lidí v Itálii přerušila elektrické vedení pro ropovod TAL. Známější jsou útoky na ropovody v Severní Dakotě z let 2016-2017. Mimochodem, tyto přímé akce nemusí infrastrukturu nutně ničit; třeba aktiviststvo na americko-kanadské hranici v roce 2016 proniklo k ropnému výměníku a jednoduše zavřelo uzávěry, čímž způsobilo výpadek dodávek ropy na několik hodin. Podobné útoky nakonec ukazují, jak křehký je vlastně energetický systém, na kterém celá ekonomika závisí.

Ale zpět k tomu řízenému znehodnocení. Mnoho očí, včetně mých, se v těchto dnech upíná do města Santa Marta, kde Kolumbie spolu s Nizozemskem pořádá konferenci s cílem dobrat se mezinárodní smlouvy o ukončení spalování fosilních paliv. V deziluzi z výsledků 30 let klimatických summitů (COP) se rozhodly s dalšími státy uspořádat paralelní jednání, jehož cílem bude mj. “zastavit nové projekty těžby fosilních paliv, a vyhnout se tak dalším uvízlým aktivům.” Součástí procesu nejsou výše uvedené petrostáty a šance zapojit je se zatím zdá být mizivá. Přesto je to významný signál, že část světa odmítá dál dělat jen křoví pro další nerušenou těžbu ropy a uhlí a chce do procesu zahrnout ty, na které výsledky klimatické politiky existenčně dopadají, tedy především domorodé obyvatelstvo globálního Jihu.

No a právě přístup indigenous communities ke klimatickým vyjednáváním bude jedno z témat naší letní školy o klimatické spravedlnosti, která se letos uskuteční ve dnech 1.-10. července. Letní škola ‘Climate Justice: Ancestral Future’ proběhne tak jako každý rok na Patejdlově boudě v Krkonoších a zajímaví lektoři a lektorky tam (v angličtině) rozeberou témata jako těžba kritických surovin na souši i na moři nebo staronové způsoby, jak žít udržitelně. Pár volných míst ještě je - nechcete se přidat (nebo neznáte někoho)?
Registrace je otevřená do 3. května 🔔 a více informací najdete na webu.

“Starý svět umírá. Nový se teprve objevuje. V tomto šerosvitu se rodí příšery,”1

napsal na přelomu 20. a 30. let italský filozof a politik Antonio Gramsci v době, kdy byl vězněn fašistickým režimem.

Umírajícím světem byl pro Gramsciho liberálně-buržoázní řád zrozený ze sjednocení Itálie. Co teprve mělo přijít, byla demokratická vláda pracujícího lidu. Mezitím panovalo “mezivládí” (Interregnum), období, kdy dosavadní instituce formálně ještě fungovaly, ale mezi lidmi ztratily legitimitu. V mezivládí se podle Gramsciho začalo dařit různým příšerám (nebo ve volném anglickém překladu morbid symptoms - chorobným symptomům): autoritářství, ideologiím nebo ztrátě smyslu.

Nevidíme takový zánik starých pořádků i dnes? Se ztrátou legitimity pozdně kapitalistických režimů se narušuje dosavadní společenská smlouva. Například u nás růst reálných mezd výrazně zaostává za růstem životních nákladů. Dochází k podfinancování veřejných služeb a periferních regionů. Zprávy o rostoucím HDP nebo lepším credit ratingu jsou chabou útěchou těm obyvatelům ČR, kteří se cítí kontinuálně ohrožení. Stav důchodového systému nezaručuje mladým lidem, že jednou dostanou zpátky to, co naspoří. Automatizace, digitalizace a nástup AI ohrožují pracovní místa lidí bez dostatečných úspor a záchytných sítí. Podnikatelská třída je v deziluzi z regulovaného trhu, nechráněná před zahraniční konkurencí. V deziluzi je i sama zahraniční konkurence, která potřebuje čím dál větší ústupky z ochrany přírody, soukromí nebo pracujících, aby dosáhla dříve běžných zisků. V kultuře, která toleruje egoismus, přetvářku a pokrytectví, se politika stává závodem ke dnu a upadá jako umění vést, přesvědčovat a dělat kompromisy. Stejně jako Gramsci můžeme mít pocit, “lidé už nevěří, čemu dříve věřili” - zejm. mladí lidé přestávají věřit, že starší generace vědí, co dělají. Krize elit.

O úroveň výš je na smrtelné posteli mezinárodní řád charakterizovaný vládou práva. Dochází k případům vojenské agrese a masivního porušování lidských práv, na které OSN nedokáže reagovat; stálými členy její Rady bezpečnosti jsou nakonec mocnosti, které se porušování Charty OSN samy dopouštějí, nebo to podporují u jiných. Evropa ztrácí s krizí NATO bezpečnostní záruky platící od 2. světové války. Studená válka sice dávno skončila, ale s ní i aura USA jakožto země garantující mír (Pax Americana) a budující mezinárodní řád na základě osvícených principů. Rozsáhlá dovozní cla a další protekcionistické kroky dělají z pravidel WTO, o kterých jsme se učili ve škole, trhací kalendář. Jedna ze stálic mezinárodního obchodu, americký dolar, pomalu ale jistě ustupuje yuanu a euru. Multilateralismu - umění mezinárodního společenství zasazovat se o společné cíle - se vůbec nedaří.

No a nad tím, pod tím a vlastně všude okolo toho zaniká něco mnohem většího - holocén, období nebývale mírných klimatických podmínek, které před cca 12 tisíci lety umožnilo vznik komplexních civilizací. Energetické přebytky, díky kterým mohly komplexní civilizace vybudovat obrovskou fyzickou a datovou infrastrukturu - tzv. zásoby (stocks) - dosáhly vrcholu během 2. pol. 20. století. Od té doby sice spotřeba energie dále roste, stále více z ní si však musí pro sebe ukrojit samy energetické sektory (např. těžba fosilních paliv). To znamená, že bez epochálního technologického průlomu bude energie vzácnější pro všechny. Civilizace je dnes navíc natolik komplexní, že potřebuje obrovské množství energie už tak nějak proto, aby byla.2 Jak jsem v Zóně zlomu 🌋 psal dříve,

Polopaticky řečeno, lidská civilizace je jako Otesánek, který jí vydatně každý den, aby byl větší a silnější. S tím jak roste, ale Otesánek časem potřebuje více a více jídla, jen aby si udržel svou hmotnost.

Fosilní paliva, která lidstvo pro růst spotřeby energie spaluje, začala zcela přetvářet globální klima. Poslední roky a desetiletí potvrzují, že globální změna je rok od roku rychlejší (tzv. “Velké zrychlení” - Antropocén). Vede k ničení a přetváření ekosystémů Země způsobem, který podle vědeckých odhadů překračuje její únosnou kapacitu (carrying capacity). Existují vědecké důkazy, že biogeochemické změny, ke kterým běžně dochází v měřítku milionů let, dnes můžeme pozorovat přímo před našima očima prakticky “v reálném čase”. Gramsci by si jen těžko dokázal představit, že generace po něm budou svědky zániku i tohoto starého světa, geologického období zvaného holocén.

Dodejme, že žádný z těchto trendů se neodehrává ve vakuu. Naopak, vzájemně se podporují. Vládnoucí režimy se například ve snaze zachránit společenskou smlouvu uchylují k deregulaci ochrany životního prostředí, honbě za přírodními zdroji v panenských oblastech (např. mořské dno, Arktida) i na území cizích států (např. Ukrajina). Extraktivismus a vojenské agrese sice mohou získat pro národní ekonomiku více zdrojů silou, to však jen za cenu dalšího znečištění a ničení. Na druhou stranu jsou to environmentální šoky, které autoritu režimů dále podkopávají - naposledy během íránských protivládních protestů na přelomu roku, způsobených bezprecedentně dlouhým suchem a nedostatkem pitné vody v zemi.

Je dobré si zvědomit, že pocity všudypřítomného zrychlení, přetlaku obrazů a úzkosti nejsou chronické představy v našich hlavách, ale přirozené reakce na vír událostí, které se skutečně dějí. Je to normální. Cítíme pocit ztráty toho, čemu se ve světě spisovatele George R.R. Martina říkalo “Dlouhé léto”: období relativního míru, blahobytu a vědeckého pokroku. Anebo ho necítíme. To závisí na tom, do jaké míry patříme k vítězům a do jaké k poraženým. Současný svět nabízí spoustu úžasných možností, obrovské masy lidí je ale jednoduše nemohou využívat. I vítězové globalizace přitom mohou mít legitimní pocit, že v rozpadajícím se světě nenaplňovali své základní životní potřeby: neměli dost volného času, necítili blízkost k ostatním, nemohli se projít na čistém vzduchu apod. Česká ekonomika, jak jsem v Zóně zlomu 🌋 argumentoval, sice byla s opuštěním příkazového modelu integrována do volného mezinárodního trhu, avšak v dost podřízeném postavení, které prožíváme na vlastní kůži. Starý svět tedy umírá, ale není to jen tragédie - ne pro všechny, ne ve všem.

Share Zóna zlomu

Mezitím se začínají objevovat ohniska nového světa. Od globálních demokratických iniciativ překlenujících národní státy (jako Democracy without borders), přes komunitou podporované IT služby a svazy družstev orientovaných okolo potřeb svých členů (Mondragon), až po malé alternativní organizace jako ekovesnice, komunitou podporované zemědělství nebo neziskové podniky. I nový svět bude pestrý, těžko lehce popsatelný a bude podléhat neustálému vývoji. Bude docela jiný a jeho jinakost dnes může leckoho odrazovat, obdobně jako dnes mnohé odrazuje pociťovaná nespravedlnost a neudržitelnost starého světa. Jestli se má z těchto ostrůvků deviace stát nový řád, bude to ještě chvíli trvat. “Žádná skupina,” komentoval Gramsci svou dobu, “ani konzervativci, ani progresivisti, se nedokáží prosadit.”

Mezi příšery, které se v tomto mezivládí objevují, patří mimo jiné:

• absence sdílené reality - obývání úplně jiných prostorů ve fyzickém i digitálním světě znemožňuje vztahovat se v našich diskuzích k totožným věcem; dezinformace a manipulace (šířené sociálními sítěmi a dnes i s pomocí AI) už dnes nejsou roztříštěné, ale naopak organizované do vzájemně podporujících se clusterů informací vytvářejících těžko opustitelné alternativní mentální modely světa;

• absence smyslu - směsice zdánlivě nesouvisejících a protikladných informací o světě, kterými jsme každodenně bombardováni bez ohledu na relevanci a bez uvedení do kontextu, v nás vzbuzuje marnost; cítíme se dezorientovaní a zbaveni moci svět okolo sebe ovlivňovat;

• autoritářství - politickou moc získávají muži, kteří mají pocit, že pravidla jsou jen pro slabé a na ně se nevztahují, a jsou v tom utvrzováni absencí jakékoli sankce vůči nim; místo přesvědčování vyhrožují, místo dohod chtějí výpalné; světy lží, které díky absenci sdílené reality dokáží kolem sebe budovat, jsou tak nedotknutelné světem faktů, že mohou lhát zcela otevřeně a bez přetvářky;

• fašismus - státním násilím podporované hledání “nepřátel lidu” mezi skupinami lidí, kteří se fašistům tak protiví, že jim upírají jejich lidskost; v češtině nedávno vyšla dobrá obhajoba toho, proč lze současnou americkou vládu za fašistickou považovat;

• technofeudalismus - část technologických společností (Google, Meta, Apple) ovládla přístup k datům a digitálním nástrojům, čímž přestala na trhu soutěžit a začala ho kontrolovat; interakce s jejich produkty, jež vydělávají zisk pouhou aktivitou uživatelů (digitální renta), je v digitální ekonomice prakticky nevyhnutelná, což vytváří vztah nevolnictví; kontrola digitálních nástrojů navíc dává technofeudálům bezprecedentní politickou moc (od vlivu algoritmů na volební preference po vliv Elona Muska a jeho Starlinku na schopnost Ruské federace vést válku na Ukrajině);

• zombie instituce - z řady institucí starého světa (např. WTO nebo Rada bezpečnosti OSN) dnes zůstává formální schránka bez politické vůle ji naplňovat obsahem, pro který byla vytvořena - třeba Mezinárodní trestní tribunál sice dále funguje, ale s lidmi, na které vydal zatykač a kteří zůstávají na svobodě, dnes státníci usedají k jednacímu stolu;

• zadluženost - poměr globálního dluhu ke globálnímu HDP dlouhodobě roste a vyšplhal se ze 100 % v polovině 20. století na dnešních 235 %. To znamená, že produktivita ekonomiky je financovaná z větší a větší části z dluhů.

“Věci, jež jsme tak dobře znali, se mění. Naše jistoty i pocit bezpečí jsou otřeseny,” stálo v op-edu speciálního lednového čísla Respektu s názvem Bod zlomu. Cítil jsem, že Zóna zlomu 🌋 by měla udělat další krok směrem k pochopení dějinné trhliny, ve které se nacházíme. Její pochopení má jeden ohromně důležitý význam - umožňuje nám uvědomit si příležitosti, které nám tato trhlina skýtá. Jak zpívá Leonard Cohen, “ve všem je nějaká trhlina - tak se světlo dostane dovnitř.”

Většina z vás, kteří jste při přihlášení k Zóně zlomu 🌋 vyplňovali úvodní dotazník, si myslí, že současný politický a ekonomický model západní společnosti (liberální reprezentativní demokracie s volnou tržní ekonomikou dominovanou mezinárodními firmami) není způsobilý k udržení planety dlouhodobě v bezpečném prostoru:

No, ať už s tvrzením souhlasíte, nebo ne, faktem je, že tento politicko-ekonomický systém je nyní v tom, co jsme jinde nazvali kritickým stavem (criticality). Jeho místo se snaží zaplnit krajně-pravicoví hráči. Jejich vlastní problém je, že nenabízejí žádné pozitivní alternativy - jen xenofobii a svalování viny. Ač není jasné, do jaké míry se může opakovat scénář z Evropy 30. a 40. let 20. století, je velmi pravděpodobné, že i toto období plné příšer se ukáže jen jako přechodné k nové dějinné epoše.

Pokud žijeme v mezivládí, pak nejdůležitější politickou otázkou dneška není, jak starý svět zachránit, ani jak rychle vyhlásit nový, ale jak se v této trhlině naučit jednat, myslet a spolupracovat jinak. A co je nejdůležitější otázkou pro akademickou a vědeckou obec? Zda naše instituce, jazyky a profesní role odpovídají tomu, co už sami víme. Česká akademie dnes disponuje detailním poznáním ekologických mezí, sociálních nerovností i institucionálních selhání, přesto se často chová, jako by její úlohou bylo především popisovat svět, nikoli spoluutvářet jeho možné podoby. Setrvačnost, opatrnost a odkazování na hodnotovou neutralitu tak paradoxně přestávají být výrazem vědecké integrity a stávají se jedním z mechanismů interregna. Pokud se nový svět rodí v trhlinách starého, pak otázka nezní, jaká řešení máme nabídnout, ale zda jsme ochotni přehodnotit, kdy zdrženlivost přestává být ctností a začíná být selháním role, kterou věda ve společnosti historicky hrála.

Díky, že jste se mnou v Zóně zlomu 🌋

Tak už je tomu 1 rok, co společně usilujeme o hlubší porozumění současné polykrize - věřili byste tomu? Váš počet se mezitím rozrostl na 465 odběratelů*ek! Ačkoli jsem ještě neměl čas udělat Zóně zlomu 🌋 pořádnou propagaci, zájem o ni díky doporučením organicky roste. Moc vám děkuji za vaši podporu!

Zónu zlomu 🌋 jsem začal psát ze dvou důvodů. Zaprvé proto, že mi v našem jazykovém prostoru vadila ta úplná absence systémové analýzy socio-ekologických problémů a možností jejich řešení. Nedělám původní výzkum ve fyzice, ekonomii, ekologii, antropologii, psychologii ani sociologii; právě proto ale nenahlížím na svět jen úzkým průzorem jedné z této věd a usiluju o integraci jejich poznatků do skutečně transdisciplinárního modelu. Nic takového u nás nikde jinde nenajdete. V tom je moje silná stránka, v tom chci dál pokračovat.

Můj druhý důvod pro psaní Zóny zlomu 🌋 vycházel z mé teorie změny. Náš problém není v tom, že bychom neměli vyzkoumáno, proč naše civilizace míří k možnému kolapsu; problém je v tom, že popis těchto důvodů je v Česku neoprávněně zaměňován za ideologickou pozici. Mluvit u nás z pozice vědce nebo akademika o imperativu růstu, extraktivismu nebo hegemonii a upozorňovat na existenciální ekologická rizika v praxi znamená přijít o auru racionality, objektivity, nestrannosti - nebo jak tomu chcete říkat - a získat tu či onu ideologickou nálepku. Smutné je, že velká část vědecké/akademické obce si už tento vzorec internalizovala (a začala ho sama reprodukovat). Tabuizace pojmů a témat však nikdy nic dobrého nepřinesla a způsobuje v naší společnosti to, co filozofka Miranda Fricker nazývá epistemickou nespravedlností. Politicky aktivní lidé, kteří jsou tzv. collapse-aware, podle mě budou ostatními jen těžko bráni vážně, pokud akademictvo/vědectvo si možný kolaps nepřipouští, mlčí o něm, nebo ho dokonce aktivně zapírá a bagatelizuje. Účelem Zóny zlomu 🌋 je tedy podpořit hlavně čs. akademictvo/vědectvo v tom, že o výše zmíněných tématech (jako je imperativ růstu) mluvit zcela určitou mohou, měli by a právě oni musí.

Musím říct, že důvody pro tento Substack po roce nevymizely. Jestli něco, komplexní lidská civilizace se nachází ještě hlouběji v Zóně zlomu 🌋, ve které buď rozbije základní podmínky své existence, anebo se rychle transformuje do něčeho udržitelného. Při sledování dlouhodobých trendů jsem silně přesvědčený o tom, že žádná zlatá střední cesta pomalého pokroku nebo rozkladu už nezbyla. Slovy kanadského premiéra Marka Carneyho, jež prohlásil na letošní konferenci v Davosu, “nacházíme se uprostřed přetržení (rupture), ne přechodu”. Příští týden si spolu uděláme malý status check všech ruptur, všech “příšer” (jak je nazval A. Gramsci), které v Zóně zlomu 🌋 vykukují zpoza rohů.

Ostatně to bude můj dárek 🎁 k prvním narozeninám: nezblázním se ze všeho, co se okolo děje, a připravím další datově podložené komentáře, shrnutí zajímavých výzkumů a mediálních vystoupení českých vědkyň a akademiček a jejich kolegů s chromozomem XY.

Dejte Zóně zlomu 🌋 dárek i vy! Trvalá platba jakékoli částky, kterou můžete měsíčně postrádat, mi pomůže tvořit pro vás dál. Stačí čapnout smartphone, otevřít bankovnictví a naskenovat tento QR kód:

Mezitím koukám, které texty měly loni největší čtenost, a z newsletterů to byl #2 Omnibus a z big-readů vás nejvíce zaujaly Ekologické body zlomu. Pokud si je chcete do dalšího čísla přečíst, tak tady jsou 👇🏻

Druhý rok - jedeme dál!

Díky, že jste se mnou v Zóně zlomu 🌋!

Letos jsem měl zvláštní pocit: Vánoce se u nás obešly bez extrému. Žádných +15 v prosinci, žádný „jarní“ Štědrý den, žádné teatrální titulky. Prostě zima, jakou si pamatuju z dětství: kolem nuly, občas mokrý sníh, občas déšť, občas ten šedý klid, který člověka donutí zpomalit. Možná je to banální poznámka – ale po těch posledních letech už i banální počasí působí skoro jako dobrá zpráva.

Jenže tenhle lokální „návrat k normálu“ není návrat. Je to spíš připomínka, že podnebí se už nechová jako spolehlivý rytmus, ale jako rozházený metronom: někde chvíli drží tempo, jinde ujíždí. Zatímco my jsme letos měli Vánoce v mezích dlouhodobého průměru, na Islandu padl vánoční teplotní rekord – téměř 20 °C. A v suchém Maroku mezitím bleskové povodně v provincii Safi zabíjely a ničily během jediné hodiny prudkého deště.

Tohle je pro mě možná nejhmatatelnější znak toho, že jsme „už uvnitř“: ne to, že je někde tepleji než obvykle, ale že extrémy se stávají častějšími a zároveň se přelévají napříč mapou – jako kdyby Evropa a její okolí každou sezonu losovaly, kdo tentokrát vytáhne černý los. A když se o tom mluví, často se to redukuje na uklidňující větu: počasí je proměnlivé. Jistě. Jenže tahle proměnlivost už dávno není jen variace v rámci staré rovnováhy.

A teď ta věc, která mě štípe nejvíc: letošní rok má padnout další rekord v objemu globálních emisí z fosilních paliv (a tedy i k dalšímu přidání zátěže do systému, který už očividně ztrácí stabilitu). Když se pak hledá vina, sklouzne to skoro vždycky do dvou špatných zkratek.

První je moralizování o „luxusním životě“ obyvatel globálního Severu - auta, maso, letenky. Druhá je uklidňování, že „za to můžou ti druzí“ – Čína, Indie, kdokoli podle potřeby. Jedním z nejoblíbenějších evropských sebeuklidnění je tvrzení, že EU snižuje emise rychleji než zbytek světa.

V dnešním díle vysvětlím, proč toto dělení na “my” a “oni” kulhá na obě nohy; opomíjí totiž linku peněz, která v každý okamžik spojuje EU a fosilní projekty za jejími hranicemi. Komu totiž ropná pole ve špinavé Nigérii, Venezuele nebo Kazachstánu reálně patří?

🕰️ Čas čtení: 10 minut.

Subscribe now

Přežvýkaný výzkum 🔬

💵 #money Článek Semieniuk et al. publikovaný v Nature Climate Change (2022) ukazuje, že fosilní aktiva mimo EU jsou finančně úzce provázána s evropskými investory. Tým složený z řady velmi zkušených výzkumníků1 se zajímal o geografickou distribuci ztrát investorů způsobených poklesem očekávaných zisků z fosilních projektů. K takovým ztrátám by určitě došlo, kdyby státy světa koordinovaně a postupně odkláněly výrobu fosilních paliv v souladu s cílem nárůstu teploty max. do 2℃. Hledal proto konečné vlastníky více než 43 tisíc projektů těžby ropy a zemního plynu po celém světě - vlády, akcionáře, podílníky (vč. penzijních fondů) -2 kteří by těmto ztrátám čelili.

Tým zjistil, že investoři tzv. vyspělých tržních ekonomik sdružených do OECD (38 států vč. Česka) jsou vystaveni vyššímu riziku ztrát, než by se mohlo zdát podle domácí produkce. Investoři ve státech jako Velká Británie, Francie nebo Švýcarsko by dostali až 9x větší finanční ránu útlumem těžby ropy a plynu ve světě, než kdyby se těžba utlumila u nich doma. Zatímco oni by ztráty dovážely, tak některé státy globálního Jihu, kde se projekty nacházejí, ale reálně je nevlastní (např. Nigérie, Kazachstán), by ztráty vyvážely. Ani ve státech OECD by ztráty nebyly rovnoměrně rozděleny - např. v USA, které mají nainvestováno všude po světě, by 10 % nejbohatších velkých investorů utržilo 82% z americké ztráty.

Co to značí? Značí to, že tak jako je na planetě nerovnoměrně distribuovaná újma z dalšího spalování fosilních paliv, tak je na ní nerovnoměrně distribuováno i vlastnictví fosilních aktiv (akcie, podíly atd.), jejichž hodnota roste nebo klesá v závislosti na v budoucnu očekávaných výnosech. 55 % finančního rizika se dnes koncentruje do pouhých 38 zemí OECD (velkou část ze zbylých 45 % nesou jen 2 země: Rusko a Čína). A v rámci nich zase do rukou relativně úzké skupiny velkých akcionářů/podílníků. Tým uzavírá, že ti mají

„potenciálně perverzní motivaci přijímat setrvačnost a inkasovat dividendy z pokračujícího provozu produkce fosilních paliv.”

Má ještě někdo něco k zemím EU, které se už o přírodu starají víc než dost, zatímco jiné státy ji drancují hlava nehlava? Jak podotklo výzkumnictvo, “dekarbonizační úsilí těchto zemí v omezení nabídky ropy a plynu by tak mohlo být mnohem efektivnější,” než by se zdálo podle projektů na jejich územích.

Riziko znehodnocení uvízlých aktiv je v Evropě (tak jako v Rusku, Číně, USA, Kataru nebo Saudské Arábii) obrovské (v ropě a plynu je to podle týmu 1400 miliard USD, tj. asi 4násobek HDP ČR) a prasknutí tzv. uhlíkové bubliny by vedlo skoro určitě k sociální nestabilitě. Před časem se o riziko začaly vážně zajímat i centrální banky včetně ČNB. A ačkoli zbavování se rizikových aktiv (divesting) ve prospěch investic do technologií, které mají fosilní infrastrukturu nahradit (např. OZE nebo baterie), je principiálně dobré, problém to neřeší. Uvízlá aktiva totiž prodejem nezmizí, jen je koupí někdo jiný, pravděpodobně někdo s menšími skrupulemi a zodpovědností. Každopádně dokud bude trvat praxe odkládání odklonu od fosilních paliv po celém světě, nemají zatím investoři motivaci se uvízlých aktiv zbavovat. Uhlíková bublina se tak bude nafukovat dál.

💵 #money Analýza Semieniuk et al. by se dala shrnout tak, že ať už je ropné pole kdekoli na světě, v konečném důsledku ho spoluvlastní (a potenciál zisku i riziko ztráty tedy nesou) investoři ze zemí globálního Severu. V jiném výzkumu zaměřeném na tzv. kritické nerostné suroviny (lithium, kobalt, měď, nikl, vzácné zeminy atd.) je obrázek ještě jasnější. Gregor Semieniuk v něm spojil síly s dvěma ekonomy ze Světové banky a na jejích datech ukázal, že ačkoli je těžba nerostů důležitých pro zelenou tranzici geograficky rozptýlená, vlastnictví těchto dolů pevně drží firmy se sídly v několika velmocích: Austrálii, Číně, Kanadě, Rusku, USA a Velké Británii. Pokud se ovšem stejně jako u ropy a zemního plynu zaměříme na konečné vlastníky těchto firem, zjistíme, že finanční kontrola těžby téměř všech kritických nerostných surovin se koncentruje do jediné země: USA.

Co to znamená? Vrhá to pochyby na narativ, který se už i v Česku rychle šíří ekonomickými deníky, že Čína nejen že kontroluje výrobu technologií potřebných pro dekarbonizaci a digitalizaci (čipy, solární panely, baterie, elektromobily atd.), ale navíc dominuje i jejich hodnotovým řetězcům směrem „proti proudu” (upstream), tj. až k těžbě. Protože ačkoli pozice čínských firem roste, jsou to američtí investoři, kteří nad mnohými z nich drží kontrolu silou svých peněz. Zinek, nikl, olovo - které firmy je těží? Čínské. Kde daní jejich vlastníci? Hlavně v USA. Většina zinku a olova dnes dokonce z území Číny i pochází. Kdo do nich ale investoval? Hlavně Američani. Jediné, co zatím Čína finančně kontroluje, jsou Lanthanoidy. Kde se ale těží kobalt? V Kongu. Kde bauxit? V Austrálii. Kde niobium? V Brazílii. Kde jsou akcionáři a podílníci těchto dolů? V USA, USA, USA. Ukazuje se, že američtí investoři kontrolují velkou část těžby, aniž by nesli její environmentální a sociální náklady.

Autoři šly ještě dál a propojili koncentraci kontroly s tzv. geopolitickou vzdáleností měřenou podle rozdílů v hlasování států v OSN. Vyjdou z toho zajímavé a zároveň znepokojivé závěry. Státy, kde se skutečně těží (často globální Jih) jsou relativně „neutrální“. Naopak státy, které těžbu kontrolují finančně, jsou vyhraněné a s mezinárodním společenstvím často nesouhlasí. Autoři varují, že státy s koncentrací kontroly těžby kritických surovin (obzvlášť vede-li ty státy třeba Donald Trump, dodejme) mohou blokovat přístup k těmto surovinám svým geopolitickým rivalům. Bude-li takových hegemonů více (USA a postupně Čína), může se obchod s kritickými surovinami rozpadnout do velkých bloků, zvýšit cena těchto surovin a v důsledku zpomalit i tempo dekarbonizace a digitalizace.

Slyšelx jste, že České dráhy zavedly přímý spoj do rakouského Villachu? Od 14. prosince jezdí tam a zpátky tři spoje, které překonají alpský průsmyk Semmering (nejstarší horská železnice světa) i 33 kilometrů dlouhý tunel na zbrusu nové trati Koralmbahn, po níž mohou jet až 230 km/h. Mnozí si Villach spojují s horskou turistikou, průzračnými jezery nebo festivaly.

Mnohem méně lidí ví, že nová destinace Českých drah byla také dějištěm zlomového vědeckého workshopu, který se odehrál přesně před 40 lety. Tehdejší ředitel UN Environment Programme (UNEP) Mostafa Tolba svolal v roce 1985 do Villachu skupinu vědců, aby spolu diskutovali rostoucí poznání o skleníkovém efektu a co s ním dělat.

Tolba byl jeden z architektů Montrealského protokolu o látkách poškozujících ozonovou vrstvu, podepsaného v březnu 1985 a všeobecně považovaného za největší úspěch environmentální politiky v dějinách. Věřil, že se státy zavážou k podobnému úsilí i v případě globálního oteplování. Napsal tehdy:

„riskujeme, že se věci vymknou kontrole a že budeme muset globální oteplování řešit až v době, kdy už je příliš pozdě na to s tím cokoli dělat nebo se vypořádat s následky.”3

Prozíravé. Vědeckých důkazů o globálním riziku už bylo v polovině 80. let dost; bylo potřeba začít fosilní paliva omezovat, tak jako měl svět omezit freony a další látky narušující ozónovou vrstvu (což se taky povedlo).

V roce 1987 přišla tato skupina s dnes známým konceptem klimatických cílů (targets) - parametrických limitů, jejichž překročení by nebylo přípustné. Pokrok směrem ke splnění cílů by díky nim byl jasně měřitelný. V červnu 1988, ve stejný týden, kdy klimatolog James Hansen shrnul vědecké důkazy před americkým Kongresem, doporučilo účastnictvo torontské konference první konkrétní cíl: usilovat o snížení emisí kysličníku uhličitého o 20 % do roku 2005 (ve srovnání s rokem 1988).

Prezident George H. W. Bush však na to konto na konferenci v Riu (1992) řekl, že „životní styl Američanů není k diskuzi” a mezinárodní společenství se k přijetí konkrétního cíle neodhodlalo. Mostafa Tolba v UNEP skončil a nově vytvořený Mezivládní panel pro změnu klimatu (IPCC) neměl za úkol žádné cíle navrhovat. Závazné cíle - jakkoli skromné - byly poprvé schváleny v Kjótském protokole (1997), a to pro období 2008-2012. Jednání o závazném cíli pro rok 2020 však selhala (v Kodani 2009) a do budoucna měl dominovat liberální přístup prosazovaný americkou vládou: ať si každý stát stanoví svůj příspěvek sám (Pařížská dohoda).

Při pohledu na závěry analýzy vlastnictví fosilních projektů od Semieniuka et al. se dnes není čemu divit. Vlády globálního Severu - a ze všeho nejvíc USA - mohly mít velké obavy nejen o přísun levných fosilních paliv pro pohon vyspělých ekonomik, ale taky o „svou” expozici riziku znehodnocení fosilních aktiv ve světě - resp. ani ne tak „svou” jako spíše expozici 10 % nejvlivnějších daňových poplatníků. Expozici, která se nesnižuje, ale rok od roku zvyšuje a s ní tedy i neochota fosilní projekty zastavit.

Vy, já, my všichni vědomě žijeme – a nevytváříme politické podmínky k tomu, abychom přestali žít – ve společnosti, která dovoluje nejbohatším 10 % kontrolovat fosilní aktiva a s nimi kontrolovat i vývoj klimatické politiky. A proč? Možná proto, že z výkonnosti těchto aktiv nakonec těžíme i my, obyčejní střadatelé a drobní investoři. Nejméně 90 miliard dolarů, zjistili Semieniuk et al., mají v ropných a plynových projektech jen penzijní fondy - státní i soukromé. Banky, u kterých ukládáme své peníze, jim poskytují úvěry. Proč to tolerujeme? Protože i my od systému očekáváme zhodnocení úspor v naději, že i my jednou budeme mezi těmi 10 %, nebo že aspoň dožijeme důstojně.

Nejde jen o to, že někde někdo pálí uhlí, ropu a plyn. Jde o to, že jsme si zvykli na svět, kde se od uhlíku čeká výnos – a kde se ta očekávání brání skoro stejně tvrdě jako hranice států. A pak se divíme, že i když u nás vyjdou Vánoce „normálně“, jinde to přepíše teplotní rekordy nebo spláchne město.

Znovu ten tlak!

Zaujmout vaši pozornost už na prvním řádku, aby se Zóna zlomu 🌋 prosadila ve vaší schránce mezi fakturami a e-mailem s notifikací, že Honzík dostal dvojku ze zeměpisu. Navíc teď před Vánoci - to musíte stihnout vše, co se letos ještě nestihlo.

Ani já se nezastavil.

Chystal jsem nový nadační fond, pořádal shromáždění a komentoval nález Ústavního soudu ke klimatické žalobě, přednášel o klimatické politice všude možně od Filozofické fakulty po Kostelní Lhotu a diskutoval i s rozvášněným davem 300 lidí v Milíně atd.

Do toho jsem samozřejmě dělal na tom, co mě živí, a řešil milé starosti všedního dne, jako kolik bodýček vel. 56 potřebuje novorozeně nebo jak na Vánoce obdarovat někoho, kdo “NIC NECHCE!”.

Ale už jsem zpátky tady, v Zóně zlomu 🌋🙌🏻, a to s přiznáním, že bojovat navíc o vaši komodifikovanou pozornost už nesvedu.

Zóna zlomu 🌋 odteď bude kratší a bude vycházet častěji. Vím, ty big reads byly náročné pro nás všechny, ale potřeboval jsem na začátek vyargumentovat věci, na které budu dál jen odkazovat. Víte, co myslím: český hospodářský úspěch nebyl postaven ani tak na zlatých ručičkách, jako na levné energii a levné práci. K oddělení růstu HDP od růstu spotřeby energie nedochází a s chybějící levnou energií ve světě bude mít země problém, atd.

A ještě jedna novinka: na webu teď najdete novou stránku Přežvýkaný výzkum, kde se můžete vrátit k pravidelným shrnutím zajímavých vědeckých studií.

Díky, že jste se mnou v Zóně zlomu 🌋

Zónu zlomu můžete podpořit zasláním libovolné částky na účet 2465983173/0800 nebo přes Wise (€) 💸

🕰️ Čas čtení: 12 minut

Přežvýkaný výzkum 🔬

💰📈 #post-growth Kdybych dostal korunu pokaždé, když mi někdo řekne “Nerůst? Ale lidé se omezovat nechtějí!”, mohl bych si tu mediální skupinu MAFRA koupit sám. Překlad z fr. décroissance bohužel ani v češtině, ani v angličtině nevzbuzuje nutně dojem něčeho, co by lidé měli chtít. Kdo by chtěl nerůst?

Navzdory tomu, nové a nové výzkumy ukazují, že nerůstovou politiku - ať je to dekomodifikace věcí, omezení excesivní spotřeby nebo demokratická kontrola výroby - lidé podporují. Alespoň ve Velké Británii a USA, kde proběhly dva průzkumy mezi celkem 5454 respondenty. Ti postupně vyjadřovali svou (ne)podporu 1. nejdřív různým nálepkám samostatně (zelený růst, nerůst, ekosocialismus, ekonomika blahobytu atd.), 2. poté balíčku nerůstových politik bez nálepky “nerůstové” a 3. nakonec se vyjádřili ke kombinaci balíčku nerůstových politik s různými nálepkami. Výzkumníci zjistili, že označení nerůst vyjádřilo podporu jen okolo 20 % lidí. Když ale byly nerůstové politiky prezentovány bez nálepky “nerůst”, podpořilo je přes 81 % lidí v Británii a přes 72 % v USA. I v kombinaci s nálepkou “nerůst” jim stále dalo hlas 74 % a 68 % respondentů.

Podle autorů výzkumu z toho plyne, že

“odpor veřejnosti vůči ‘nerůstu’ nevychází z odporu proti obsahu pojmu jako takovému, ale z nedostatku příležitostí komunikovat tento obsah jako koherentní, smysluplný celek.”

Tomuto názoru ostatně nasvědčují i zjištění výzkumů blíž k nám. Tento německý tým zajímalo, k jakým politikám na snižování emisí uhlíku došli lidé na 11 občanských shromážděních v několika zemích EU, když měli dostatek času a informací pro diskuzi a rozhodnutí. Zjistili, že “politiky dostatku” (sufficiency policies), které bývají s nerůstem spojovány, měly vysokou popularitu. A opět: nebyly pod těmito nálepkami prezentovány, ale obsahem byly obdobné. Tým uzavřel, že hlavní překážkou uvádění politik dostatku do praxe se nezdá být jejich popularita, nýbrž politický systém, který se ze své povahy soustředí na krátkodobé (volební období) a snadno kvantifikovatelné cíle.

🌊♨️ #climate Silniční doprava u nás tvoří zhruba pětinu všech emisí skleníkových plynů. Vznikají při spalování pohonných hmot. Ale co emise, které vznikají při výrobě vozidel, stavbě a opravách silnic nebo při údržbě dopravní infrastruktury? I ty by přece měly patřit na účet dopravy.

Rakouský tým z univerzity BOKU upozorňuje, že při řešení klimatické krize se soustředíme hlavně na toky (flows) - tedy na to, kolik energie spotřebujeme nebo kolik odpadu vyprodukujeme. Zásoby (stocks) - budovy, silnice, inženýrské sítě nebo stroje - vnímáme spíš jako něco, co “jen” musíme zefektivnit pomocí dotací, inovací, daní či regulací.

Autoři ale tvrdí, že tohle uvažování je nedostatečné. Zásoby samotné totiž určují, jak žijeme - často víc než pravidla nebo hodnoty, která vyznáváme.

Uvádějí jednoduchý příklad: dvě města propojená dálnicí, ale bez železničního spojení. I když by vlak mohl být levnější a ekologičtější, domácnosti, firmy i instituce budou změnám odolávat - celý jejich život se totiž postupně “zatočil” kolem aut a dálnice. Jak píší, už samotná existence fyzické infrastruktury vytváří podmínky, které udržují staré způsoby myšlení i jednání. Silnice a letiště nejen slouží - formují také ekonomiku, pracovní trh, každodenní návyky a politické preference.

A zásadní bod: i kdybychom přestali stavět nové silnice, tak “dožití” těch stávajících bude v příštích dekádách vyžadovat obrovské množství energie a materiálů. Ostatně, z čeho je a bude se opravovat asfalt, po kterém se budou prohánět elektrická auta? Z ropy.

Autoři přitom nevolají po masové demolici starých staveb. Vyzdvihují pouze jednoduché pravidlo: rekonstruovat nebo nahrazovat věci by se mělo jen tehdy, když úspory během celé životnosti převýší ekologické náklady samotné rekonstrukce.

Share Zóna zlomu

Literární tip 📚

Brzy vyjde sborník českých textů Vrchol je dno. Kniha s podtitulem “Politika pro vyčerpané lidi a planetu” začíná výzkumem podloženými texty o tom, jak nás naše současné ideály o “pokroku” dovedly na pokraj vyčerpání a ekologického kolapsu.

Úvodní esej rekapituluje důvody, proč ekonomický růst nemůže být zelený, dlouhodobě nesnižuje nerovnosti a neřeší chudobu. Text “Prodolujeme se z ekologické krize?” rozebírá materiální realitu zeleného růstu a ukazuje, jak neochota ekologických organizací vymezit se vůči destruktivní těžbě otevírá dveře krajní pravici.

Sborníku jde ke cti, že nepopisuje jen současný neútěšný stav a představu alternativy, ale předkládá i konkrétní strategie, jak prosadit změnu, která lidi a planetu nebude vyčerpávat, ale regenerovat. Podle Ondřeje Kolínského potřebujeme v Česku “zelený populismus”, který udělá ekologické alternativy všeobecně levnější a přístupnější, a to tak, že ke změně chování donutí i ekonomické elity, místo aby ty si jen připlatily za neekologický životní styl. Josef Patočka a Jakub Ort argumentují, že taková politika by musela přijít zdola: z organizování lidí okolo jejich společných zájmů jako pracujících, nájemníků, sousedů apod. Další autorky sdílejí osobní zkušenosti se zakládáním odborů a družstev.

Přispěním na vydání knihy na Donio můžete být mezi prvními, kdo si ji přečtou. Kampaň končí už za 3 dny.

Myslím, že téma vyčerpání nejen Země, ale i jejích obyvatel pod tlakem extraktivismu, je nosné a u nás zdaleka ne vyčerpané. Připomnělo mi to jinou (dobrou, ač ne úplně strhující) knihu, kterou jsem četl dříve, The Exhausted of the Earth, kde A. S. Chaudhary vybízí k úplně nové politice vedené “vyčerpanými” proti těm, kteří udržují extraktivismus v chodu.

Česko v zóně zlomu 🦁

Zatímco do vládních křesel mají usednout postavy, které popírají nebezpečnou změnu klimatu, není na škodu si nechat od českých vědců a vědkyň připomenout malou násobilku klimatologie.

V DVTV upozornil na stoupání hladiny oceánů v důsledku člověkem způsobené změny klimatu klimatolog Aleš Farda.

„Jsme výrazně nad rámec takzvané přirozené proměnlivosti klimatu a to, co okolo sebe pozorujeme, už nejde žádným způsobem oddiskutovat jako nějaký přírodní proces,“ uvedl RNDr. Farda.

Přírodovědec Petr Jan Juračka dokumentoval změny přímo na Antarktidě a v rozhovoru (taky na DVTV) uvedl, že “popírat změnu klimatu je jako říct, že neděle neexistuje.” Podle prof. Petra Pišofta z MatFyzu jsou důkazy tak jasné, že “popírání příčiny změny klimatu není odlišný názor.” On, prof. Miroslav Trnka, Radim Tolasz a další odborníci, kteří se klimatickými jevy profesně zabývají, potvrzují v článku na ČRo, že na vědeckém konsensu se nic nezměnilo.

Letošní letní počasí komentoval na ČT další klimatolog, Pavel Zahradníček z Ústav výzkumu globální změny AV ČR. Po otázce, jestli chladný červenec 2025 nestaví na hlavu varování před stále teplejšími léty, vysvětlil, že se posouvá naše vnímání “normálního”:

Letošní červenec jsme vnímali jako studený hlavně ve srovnání s tím loňským, z pohledu posledních 30 let byl ale naprosto normální, za posledních 60 let byl teplotně nadprůměrný, ve srovnáním s 19. stoletím byl jeden z nejteplejších.

Pavel Zahradníček varoval, že “bulvarizace extrémů počasí ohrožuje lidské životy.” Vlny veder sice nejsou v našem podnebí žádnou novinkou, ale “vlivem změny klimatu se projevují podstatně častěji a bývají delší a s vyššími teplotami, než jsme byli zvyklí.” A co jarní mrazíky? Zahradníček pokračoval:

Každoroční škody způsobené mrazem jsou spojeny s pranostikou, že v dubnu a květnu k nám proniká velmi studený vzduch ze severovýchodu - to se ani změnou klimatu nezměnilo. Co se změnilo, jsou ty podmínky: vegetace roste podstatně dříve a škody způsobené mrazem jsou větší.

Mýty o změně klimatu přicházejí ve vlnách už přes 50 let. Kdyby vás to téma zajímalo, doporučuju publikaci kolegy Vojty Pecky Továrna na lži (nominovanou na cenu Magnesia Litera) a taky sledovat jeho nový projekt evidence.ninja.

Share

Příště:

• 🔬 Studie o koncentraci kritických minerálů (Li, Ni, Co,…) v pár regionech světa a s tím související geoekonomické fragmentaci

• 🐌 Co mají společného Země, fraktály a komplexní systémy?

KONEC

Martin Abel, analytik AMO klima

Shrnutí a co to znamená

• Společenská změna se často šíří ne lineárně, ale skokově - podobně jako nákaza.

• Když se určité jednání rozšíří mezi dostatečně velký počet lidí, systém se může náhle překlopit do nového rovnovážného stavu. Takové pozitivní body zlomu mohou teoreticky změnit identitu společnosti na udržitelnou dříve, než dojde k nevratnému překročení ekologických hranic planety.

• Aby k takovému zlomu mohlo dojít, musí být splněny čtyři podmínky:

  • Systém je zralý ke změně (kritikalita) - staré zpětné vazby, které udržovaly neudržitelný stav (např. levné fosilní energie, sociální smír), začínají slábnout.

  • Společnost je hustě propojená - lidé jsou v kontaktu a mají nízký „práh“ k tomu, aby změnu převzali, když ji vidí u ostatních.

  • Alternativy jsou viditelné a dostupné - např. obnovitelná energie, sdílená doprava či lokální potraviny jsou snadno dosažitelné a dávají smysl.

  • Existují cílené zásahy - tzv. social tipping interventions, které dokážou využít propojení mezi sektory (např. podpora solárů zlevňuje baterie a tím podporuje elektromobilitu).

• Technologické inovace samy o sobě nestačí. Pozitivní body zlomu musí vést k proměně cílů a struktury celé společnosti - vést ne jen k „zelenější“ verzi současného systému, ale k novému uspořádání, které je slučitelné se stabilitou planety.

• Kontrolované experimenty (Centola, Berger, Andreoni aj.) ukazují, že sociální zlomy opravdu existují a že k nim dochází po dosažení kritické masy.

  Zatím se ale nepodařilo modelovat celospolečenský zlom, protože realita je mnohem složitější než jakýkoli model.

• Proto by dnešní klimatická politika neměla spoléhat na předvídání přesných okamžiků zlomu, ale spíše na vytváření podmínek, ve kterých může ke zlomu dojít - tedy na oslabování udržujících zpětnovazebních smyček, zvyšování dostupnosti a viditelnosti řešení, podporu imaginace a experimentování apod.

• Zdá se, že maximum, co můžeme pro pozitivní bod zlomu udělat, je zvýšit pravděpodobnost, že k němu dojde, byť mimo naši kontrolu. Vyžaduje si to ochotu přijmout fakt, že nic víc - ani tváří v tvář ekologickému kolapsu - možná udělat nemůžeme.

(konec shrnutí)

Tohle je toastovač…

Toastovač tvoří drátky, plotýnky a další kusy kovů a plastů. Jejich společnou funkcí a osudem je ohřívat krájený chléb. Pohání je elektrická energie. Nevyužitou energii pak vypustí jako odpad ve formě tepla. Stlačením pružiny se toastovač spustí a ohřívá, stisknutím tlačítka nebo dojetím časovače se vypne. Jestli je chléb nedopečený nebo spálený, je toastovači jedno. Okolní prostředí je toastovači jedno. Toastovač je jednoduchý systém.

Planeta Země není jako toastovač. Je složena z bezpočtu částí a vztahů mezi nimi, které se neustále sebeorganizují do nových rovnovážných stavů. Výsledky procesů, které na Zemi probíhají (např. dýchání) ovlivňují jejich další průběh (zpětnovazební smyčky). Země nemá žádné tlačítko, kterým se zapne nebo vypne. Její chování nelze snadno předvídat. Planeta Země je komplexní systém.

Stejně jako i leccos, co na Zemi najdeme: oceány, atmosféra, pralesy nebo lidská společnost. Samy jsou tvořeny miliony dalších komplexních systémů: velryba, bakterie, strom, člověk, jeho oko, buňka v tom oku, některé organely v té buňce.

V komplexních systémech občas dochází k bodům zlomu, náhlým přeskokům mezi dvěma rovnovážnými stavy. Minule jsme viděli, že žijeme v zóně zlomu - období dějin, ve kterém může dojít k překročení ekologických bodů zlomu ohrožujících ekologickou rovnováhu na Zemi a na ní závislou prosperitu lidské civilizace.

Prakticky okamžitá technologická revoluce v několika oborech současně1 nebo trvalá ekonomická recese (dílem války nebo dlouhé pandemie) by mohly překročení bodů zlomu odvrátit nebo alespoň oddálit. První je však něco, co je mimo naši kontrolu, ač si to můžeme přát, druhé si ani nepřejeme. O pozitivních bodech zlomu se hovoří jako o třetím způsobu, jak ekologické body zlomu odvrátit, který je vnímán jako jednak žádoucí, jednak námi uskutečnitelný bez spoléhání se na zázraky. Spočívá v proměně chování sociálního systému z neudržitelného na udržitelné ne jako dnes krok po kroku (lineárně), ale náhle a skokově (nelineárně). Vyjádřeno graficky, bod zlomu je ten okamžik, ve kterém se stav systému začne měnit násobně rychleji než běžně.

V druhém díle se budu ptát, jak se k pozitivnímu bodu zlomu dostat. Čili mě bude zajímat ne jen ten okamžik zvratu, ale i vše, co mu bezprostředně předcházelo (a co po něm bezprostředně následuje.) Je to jako napjatě pozorovat vagon s uhlím, který se s posledními přisypanými hroudami uhlí převáží na stranu a přepadne; a pak odejít, jakmile si poslední rozkutálené hroudy uhlí najdou své nové místo odpočinku.

Pojďme tomu říkat „dynamika společenského zlomu” (dále budu používat zkratku STD z angl. social tipping dynamics). Za STD se všeobecně považují „procesy šíření norem, názorů, chování a jednání, které pronikají komplexními sociálními sítěmi, jsou nevratné a je těžké je zastavit.”

Každá STD má čtyři vlastnosti, které popsala Manjana Milkoreit ve vysoce citovaném paperu:

1. alternativní rovnovážné stavy: při social tipping dynamics se úplně změní identita systému z jednoho rovnovážného stavu na druhý (třeba z feudalismu na kapitalismus);

2. nelinearita: za bodem zlomu se systém mění rychleji než obvykle; někdy se mluví o „disproporcionální kauzalitě” (drobné příčiny mohou mít dalekosáhlé následky);

3. sebeposilující zpětnovazební smyčka: způsobuje nelinearitu;

4. omezený návrat zpátky: abychom mohli o zlomové dynamice hovořit, musí to být změna nevratná (Lenton et al.), anebo musí systém v novém rovnovážném stavu zůstat podstatnou dobu (Milkoreit).

Dobře, řeknete, obecně to vše zní hezky, co to ale sakra znamená prakticky !? Odkud za STD vzít a co se s tím udělá?

Přemýšlel jsem stejně a vyšlo mi z toho pět otázek:

1. Do jakého cílového stavu má systém přejít?

2. Můžeme dosažení pozitivního bodu zlomu přesně předpovědět? Pokud ano, jak?

3. Co jsou ty správné podmínky umožňující rozjezd social tipping dynamics a dosažení bodu zlomu?

4. Na jaké konkrétní systémové úrovni se vlastně snažíme bodů zlomu docílit a jak social tipping dynamics na této úrovni interaguje s procesy na jiných úrovních?

5. Potřebujeme vlastně namodelovat a docílit pozitivních bodů zlomu, abychom uspíšili společenskou transformaci?

Když jsem si tyto otázky začal rešeršovat, neustále jsem narážel na několik pojmů, o kterých v Zóně zlomu ještě nebyla řeč. Upřímně nevím, jak ty otázky zodpovědět bez nich, a tak se u nich s dovolením ještě zastavím.

👈🏻 Tip: Pokud text čtete v prohlížeči počítače, tak vlevo byste měli vidět šest čáreček - po rozkliknutí se vám zobrazí osnova textu 👇🏻 V e-mailu a na mobilu osnova vidět není.

Individuální práh, architektura sítě a společenská nákaza

Tím prvním pojmem je individuální práh (individual threshold). Individuální práh je počet (zlomek) lidí v mém okolí, který musí změnit své chování (názor, normu), abych se změnil i já. Každý máme svůj vlastní osobní práh pro to, aby nás strhnul nějaký trend. Někdo začne jíst jen biomaso, když to dělají aspoň 2 z 10 lidí v jeho okolí, protože nesouhlasí s velkochovy a nemá hluboko do kapsy. Někdo jiný ale až na práhu 7 z 10 lidí, protože mu velkochovy nevadí, má hluboko do kapsy a taky nechce vyčnívat z davu.

Dá rozum, že společenský systém tvořený lidmi se může těžko překlopit bez proměny „myslí a srdcí” lidí. A naopak, jakmile se překlopí psychologie kritické masy lidí, těžko by to mohlo neovlivnit celou ekonomiku - celý sociální metabolismus (energie a suroviny, které společnost jí a vylučuje), že ano?

Stačí si představit, co by se stalo, kdyby maso z průmyslových velkochovů přestali jíst všichni lidé. Systém, který byl udržován v rovnováze ekonomickými, politickými a kulturními zpětnými vazbami,2 už s kolapsem velkochovů nikdy nebude stejný.

Základy našeho poznání STD vlastně vycházejí z té velmi intuitivní úvahy, že společenská změna se děje zespoda nahoru, od jednotlivce k celku. Kdo chce změnu vidět, slyšíme často, měl by „začít u sebe”, „zamést si před vlastním prahem” a „jít příkladem” ostatním. Společenskou změnu tady vlastně chápeme jako „nákazu” ostatních. Hluboko v nás je zakořeněný pud učit se od druhých a imitovat jejich chování, což dál přenášíme na naše okolí. Už klasická práce Psychologie davu (1895) od Gustava le Bona proto pracovala s metaforou společenské nákazy (social contagion), která zarezonovala v kontextu rozvoje epidemiologie v 19. století. Společenská nákaza je druhý fenomén, který potřebujeme popsat. Zároveň se teda říká, že je vždy lepší ukázat než popsat, a tohle krátké video z technoparty ukazuje takovou společenskou nákazu v malém:

Po 2. světové válce se společenská nákaza začala i modelovat a vznikl svět tzv. agent-based modelů (ABM). Ty se dodnes používají k simulaci toho, jak se sociální systém neustálé mění na základě interakcí jeho součástí (ano, věda začala modelovat chování sociálních systémů o dost dříve než chování ekosystémů).

Takhle by vypadal ABM model výše ilustrované společnosti:

V roce 1978 byl poprvé modelován fenomén, který vidíme na videu z technoparty: Americký sociolog M. S. Granovetter popsal, že v každém systému existuje práh (threshold, kritická masa), za kterým se systém v jednom stavu náhle překlopí do úplně jiného stavu - např. poklidná demonstrace v násilné pouliční nepokoje (threshold model). Granovetter postuloval, že demonstrace se mohou zvrhnout v násilné výtržnosti v závislosti na tom, jaký by musel být podíl aspirujících výtržníků, aby pro násilí strhli i ostatní (např. při 20 % ještě ne, při 30 % už ano).

Dobře, transformaci společnosti k udržitelnému ekvilibriu samozřejmě nemůžeme zaměňovat za pouliční nepokoje nebo technoparty. Právě proto začaly pozdější realističtější modely pracovat se zmíněnými individuálními prahy a taky architekturou sítě. Pojďme si individuální prahy ilustrovat na dalším videu, kde byla testována reakce pacienty v lékařské čekárně poté, co ostatní čekající (nastrčené herectvo) začali za zvuku tónu vstávat.

Pacientka ve fialovém se nejdřív sama podřídila sociální normě vstávání za zvuku tónu, jakmile viděla, že ji dodržuje většina skupiny, a poté ji přenesla na nové účastnictvo. Dokonce i muž v černém tričku se nakonec podvolil celé skupině, jakkoli se zdá, že se dlouho ovlivnit nenechal. Taková je síla sociální konformity.

Pravdou ovšem je, že taky okolím neovlivnitelní lidé ve společnosti jsou. Někdo bude vždycky vyhledávat levnější maso z velkochovů prostě proto, že nemá ani korunu navíc; a někdo jiný bere za všech okolností pouze bio výrobky, anebo nic, nehledě na své okolí. Tito okolím neovlivnitelní v Granovetterově modelu chybí - tam se v závislosti na počtu výtržníků (committed minority) buď účastní násilí všichni, anebo nikdo.

No a teď ta zmíněná architektura sítě. Protože kdo z nás v reálu mění chování podle celé společnosti? Většina z nás se v prvé řadě kouká okolo sebe a výzkumy ukazují, že naše blízké sociální kruhy (rodina, přátelstvo a koležstvo, sousedství) mají na naše chování obecně významně větší vliv než širší anonymní okolí. Architektura sociální sítě - tedy to, jak jsou lidé propojeni a jak mezi nimi proudí informace - je třetí a poslední pojem, který jsem chtěl uvést.

Jakmile si to vše spojíme, zjistíme, že dosažení pozitivního bodu zlomu na modelu společenské nákazy závisí na individuálních prazích členů společnosti a taky na tom, od kterých členů a členek (ze kterých míst sítě) se změna šíří.

Spojením nízkých individuálních prahů a vhodně umístěných “ohnisek nákazy” (nechť to jsou spíše vysoce společenští lidé než samotáři) se z ostrůvků změny stane kritická masa, která strhne zbytek systému jako domeček z karet, a to čistě efektem zpětnovazebních smyček (čím více lidí jí jen biomaso, tím populárnější je to volba). Takhle funguje tzv. komplexní společenská nákaza (complex social contagion) v komplexním systému umožňujícím social tipping dynamics.

Chci podtrhnout, že po dosažení kritické masy (bod zlomu) se systém mění čistě efektem zpětnovazebních smyček. Jinými slovy, nemusíme vytvářet další ohniska; nemusíme další přesvědčovat, aby začali jíst jen biomaso. Je tomu tak proto, že střední část našeho neokortexu tváří v tvář možnému vyčnívání z řady zpravidla unese zbytek mozku, a povede nás k naučenému sociálně konformnímu chování (ledaže jsme neovlivnitelní).

Jak uvádějí Pizziol a Tavoni, social tipping interventions (STIs) zacílené na klimaticky šetrné chování (např. nejíst maso z velkochovů)

„nepožadují od jednotlivce, aby osobně věřil nebo souhlasil s požadovaným typem chování, protože se spoléhají na sociální faktory, jako je konformita, obava o vlastní ‘imidž’ a podmíněná spolupráce. V tomto ohledu je zajímavá studie, která sledovala pokusy o prosazení klimaticky šetrného chování v USA s pomocí ovlivnění představy účastníků o rozšířenosti klimaticky šetrného chování. Ukázalo se, že pokusy byly úspěšnější mezi popírači změny klimatu než mezi nepopírači a byly úspěšnější mezi Republikány než mezi Demokraty.”

Důvodem, proč se klimaticky šetrné chování šířilo překvapivě lépe mezi popírači a Republikány, mohl být fakt, že těmto skupinám sice bývá bližší neohlížet se příliš na klima, ale taky jsou mnohem více ukotvené v tom, co se v sociologii nazývá svazujícím sociálním kapitálem (bonding social capital), tj. takové organizaci společnosti, která odměňuje sociální konformitu, a to i když ta vyžaduje ohled na klima.

Tak, to bychom měli*y. Už toho bylo mnoho, co jsme si řekli*y o bodech zlomu, zpětnovazebních smyčkách, rovnovážných stavech a teď i individuálním prahu, společenské nákaze a architektuře sítě. Pokud jste dočetli*y až sem, musíte být vážně odhodláni*y pozitivní body zlomu společně se mnou pochopit. Anebo jste vše přeskočili*y a začali*y až tady - to je taky chytré! Doteď jsme šnorchlovali*y nad korálovým útesem, teď se potopíme ve skafandru do hlubin oceánu, kde spočívají dosud neobjevené poklady.

První otázka byla:

1. Do jakého cílového stavu má systém přejít?

K jaké budoucnosti vlastně máme směřovat? Intuice, že moderní průmyslová civilizace není dlouhodobě udržitelná, začala na Západě pronikat do kolektivního vědomí od 60. let 20. století . „Stojíme na rozcestí,” napsala Rachel Carson v populární knize Tiché jaro (Silent spring) z roku 1962.

„Cesta, po které jsme dlouho kráčeli, je klamavě snadná - hladká dálnice, po níž se řítíme vysokou rychlostí, ale na jejím konci leží katastrofa. Odbočka - ta, po níž se vydalo jen málo lidí - nabízí naši poslední, jedinou šanci dosáhnout cíle, který zajistí zachování Země.”

Už roce 1970 byl tváří na obálce časopisu TIME ekolog a v roce 1972 proběhla první globální environmentální konference ve Stockholmu, která upozorňovala na masivní dopady lidské činnosti na planetu Zemi. Ve stejném roce vznikla známá studie Limits to Growth, která modelovala, za jak dlouho průmyslová civilizace při různých trendech vyčerpá kapacitu Země takové dopady snášet (carrying capacity).

Už v 60. letech, tedy v době Pražského jara, začalo být mnohým na Západě jasné, co musíme přestat dělat pro zachování stability Systému Země. Mnohem méně jasné bylo, kam nás ta druhá cesta může zavést. To, že víme, co je špatně na současném rovnovážném stavu,3 ještě neznamená, že víme, jak vypadá jeho stejně rovnovážná alternativa. Myslím, že jsme to nevěděli tehdy a nevíme to doteď. Na veřejných fórech naopak bývají nejhlasitější ti, podle kterých se můžeme řítit po dálnici buď dopředu, anebo zpátky - zpátky “do středověku”, “do jeskyní” apod. Přitom je to žvást nejenom proto, že společenské změny stejně nikdy neprobíhají cyklicky (dvakrát do stejné řeky nevstoupíš, tedy ani do středověku), ale hlavně proto, že nás staví před falešné dilema, postavené na stejně falešné představě pokroku.

Slovy jednoho britského výzkumníka na exeterské konferenci potřebujeme vizi světového systému (lidského superorganismu), který „bude dávat rozum z pohledu Systému Země” („give Earth System sense”). Mnozí z nás si asi představí střípky z takové vize - obraz dřevostaveb, solárních elektráren, elektrické veřejné dopravy, pestré krajiny, lokálního zemědělství, upcyklovaných věcí apod. Tyto a další hmotné části se představují snáz. Nehmotné části - rozhodování o veřejných věcech, vlastnictví a distribuce zdrojů apod. - už se představují hůř. Tak jako tak, překvapivě málo lidí má nějakou opravdu ucelenou vizi jinak fungujícího světa a ještě méně z nás tu vizi sdílí.

Pár slov o utopiích a snílcích. Souhlasím s kritikou utopického myšlení (zjednodušování nebo ignorování reality, schylování k násilí atd.). Zároveň myslím, že už u nás zachází příliš daleko, preventivně odmítajíc vizi jiného světa než toho současného s drobnými úpravami. Potřebujeme nástroj, jak zůstat nohama na zemi a přitom nerezignovat na usilování o jiný svět než ten, který způsobuje současnou polykrizi.

Myslím, že užitečný je pojem konkrétní utopie, jak o něm uvažuje dr. Michael Albert z University of Edinburgh. Soudí, že si potřebujeme představovat

“žádoucí budoucnosti, které jsou ‘skutečně možné’ - nebo které mohou věrohodně vzniknout souhrou probíhajících strukturálních trendů a protihegemonních zápasů usilujících o proměnu světového systému.”

Konkrétní utopie „nejsou idealizované světy, v nichž byly odstraněny všechny konflikty, nerovnosti a formy nespravedlnosti;” naopak se v nich musí „vypořádat konflikt mezi radikální imaginací a důkladnou sociální, politickou a ekologickou analýzou možného.”

Ale stejně. Není to i tak pošetilost? Myslet si, že se dokážeme dovtípit konkrétních kontur toho, jak bude svět za 30 nebo 50 let vypadat předtím, než k tomu dospějeme?

Je pravdou, že my lidé dokážeme předpokládat na základě minulých zkušeností. Těžko však předvídat zkušenosti, které teprve budeme mít. Předvídavost (foresight) je evoluční výhodou, když vytušíme, že v období dešťů proběhne savanou jako každý rok stádo buvolů. Dává však smysl se na předvídavost upínat v komplexní lidské společnosti, jejíž členové a členky se neustále adaptují, vynalézají a interagují a do toho se bude nevyzpytatelně měnit jejich životní prostředí?4

Možná vážně nemá smysl hledat konkrétní destinaci. Možná je potřeba jen hlídat správný směr a postup. Alespoň ze začátku, než se obrysy nového ekvilibria začnou rýsovat tak jako pevnina na mořském obzoru. To je něco, k čemu dochází řada zde citovaných autorů*ek. Namísto uzamčení zvoleného směru neustálé navigování, operativní přizpůsobování. Za navigování se v tomto smyslu považuje “praxe mapování a uplatňování agency (schopnosti jednat) v rámci komplexních socioekologických systémů; praxe, která se musí neustále aktualizovat, jak se ve světě dějí události a vycházejí najevo nové informace.”

S uzamčením zvoleného směru souvisí i tunelové vidění. Projevuje se rámováním našich otázek a problémů soustředěným na klimatickou změnu na úkor dalších aspektů ekologické krize. Tunelové vidění se nevyhýbá ani zástupcům vědců a vědkyň, kteří si kladou otázku, jak využít pozitivní body zlomu k „vyvarování se klimatickým bodům zlomu” a „dosáhnout cílů Pařížské dohody”. Navazují totiž na vlivný článek Susanne Moser a Lisa Dilling s názvem Toward the Social Tipping Point: Creating a Climate for Change (2007), který hledal průnik social tipping dynamics právě s řešením změny klimatu a ne už dalších ekologických problémů, které se s klimatem vzájemně ovlivňují. Neignoruje už dnes toto rámování systémovou provázanost klimatu a dalších součástí Systému Země?

Jak na konferenci Global Tipping Points zdůraznil Johan Rockström, spoluautor konceptu „planetárních mezí”, „všechny planetární hranice určují stabilitu climate tipping elements”. Jeden příklad za všechny: schopnost Amazonie nebo sibiřského permafrostu vázat uhlík neovlivňuje jen teplota vzduchu, ale i jejich biologická rozmanitost.5 Tohle je strašně důležité. Znamená to, že soustředit se pouze na klimatické cíle (vypouštění a ukládání uhlíku) nemusí stačit ani na zachování climate tipping elements. Vytěžení milionů tun kobaltu, zlata, stříbra a jiných vzácných a toxických kovů a zemin může pomoct spustit pozitivní body zlomu v přechodu na bezemisní technologie, ale (a) potrestá to důležité vodní, půdní, luční a lesní ekosystémy, na kterých stabilita Systému Země může rovněž záviset, nemluvě o (b) jiných odpadech než emisích skleníkových plynů, které s tím budou spojeny (např. uvolňování mikroplastů).

Plyne mi z toho, že co potřebujeme při spouštění pozitivních bodů zlomu, je ani ne tak konkrétní a přesná vize budoucího ekvilibria společenského systému, jako spíše vize principů, na kterých bude takový systém nutně založen, aby „dával rozum z pohledu Systému Země”. Které principy to jsou, je k diskuzi. Svou popularitu mají principy Jednoho zdraví (One Health), dostatečnosti, regenerace nebo péče. Zdá se mi, že rostoucí část vědecké obce si začíná připouštět, že neexistuje jasná hranice mezi navrhováním racionálních řešení a předepisováním určitých vzorců fungování společnosti (ty principy lze vnímat libovolně jako politické cíle, pozice, hodnoty, no zkrátka něco, od čeho by si měla moderní věda držet odstup).

Konečně je otázkou, jestli můžeme a měli bychom být v naší vizi pozitivních bodů zlomu a nového rovnovážného stavu slepí k otázkám sociální spravedlnosti. Protože pokud je v novém ekvilibriu normální třeba pravidelně nejíst maso a recyklovat odpadní teplo, není vlastně lhostejné, kdo v této verzi budoucnosti drží politickou moc, kolik svobody si lidé užívají a jaké jsou mezi nimi sociální rozdíly? Chce se říct, že není.6 Každopádně pokud usilujeme o pozitivní body zlomu, měli bychom být transparentní ve všech aspektech nového ekvilibria, které chceme docílit (nejen ekologických a ekonomických, ale i kulturních, politických, resp. politicko-ekonomických).

Sdílet big-read s ostatními

2. Můžeme dosažení pozitivního bodu zlomu přesně předpovědět? Pokud ano, jak?

Jako právníkovi mi smysl modelování scénářů dlouho ucházel. Jakou má cenu, klepal jsem si na čelo, snažit se věštit vzdálenou budoucnost, namísto řešení konkrétních problémů tady a teď? Časem jsem pochopil, že smyslem scénářů budoucnosti není dělat předpovědi (jakkoli se jimi mohou stát - a docela přesnými). Scénáře jsou myšlenkové experimenty, které decision-makerstvu v bankovnictví, energetice nebo klimatologii pomáhají systémově přemýšlet o dopadech jejich rozhodnutí a připravit se na různé vývoje. Zajímavé je, že to, co uděláme na základě odhadu možných křivek vývoje dnes, spoluutváří současný svět a tím vlastně přispívá k realizaci právě některých z těchto křivek. V podstatě sebenaplňující proroctví, že ano? Na věštění budoucnosti docela dobrý!

Čili pokud chceme zvýšit šanci, že se nám podaří pozitivního bodu zlomu dosáhnout, je rozumné pokusit se namodelovat, jakými způsoby by se to mohlo stát, tj. pokusit se dynamiku společenského zlomu (STD) namodelovat. Jak rozpoznat, že se systém blíží k bodu zlomu?

Vrátím se k tomu ještě níže. Nejdřív uvažme, jak s tím souvisí odolnost systému. Už víme, že systém je tím odolnější, čím více a větších vychýlení snese, když dobře fungují jeho vyrovnávající zpětnovazební smyčky. Pokud ty přestávají fungovat (např. lidé neokřiknou předskokana v řadě - viz první část textu), stabilitu systému to oslabuje. Systém se dostává do kritického stavu (criticality). Má zhoršenou schopnost odolávat (externím) šokům, což se projevuje buď tím, že mu trvá déle se stabilizovat (vzpomeňme rány, které se nám hojí lépe v mládí než ve stáří), nebo tím, že se zvyšují odchylky v pro něj klíčových proměnných (teplota, pH, rozdíly v příjmech domácností apod.). Takto se odhalují i climate tipping dynamics. Třeba amazonský prales je dnes citlivější na sucho než kdy dřív, což naznačuje jeho možný kritický stav. V sociálním systému se kritikalita projevuje delším zotavováním po krizi, obecně řetězením krizí, které přicházejí rychleji, než se společnost stačí adaptovat, dále poklesem důvěry lidí mezi sebou a ve veřejné instituce apod.

Takto popsaný dualismus klimatu a společnosti ale neobstojí, protože dnes přece dochází k oslabování odolnosti klimatu a společnosti současně. To je evidentní kdykoli, když probíhající záplavy naruší dodavatelské řetězce. Anebo když lesní požáry spálí hospodářské lesy dřív, než se společnost stačí vybavit způsoby, jak se jim bránit. Klima a lidský superorganismus jsou si vlastně navzájem externími šoky, jejich sebeposilující zpětnovazební smyčky vstupují jedna do druhé ve společné koevoluci.

Uvažte příklad, kdy rostoucí spotřeba fosilní energie oteplí planetu a v Arktidě roztají nová ložiska ropy. Superorganismus ropu začne těžit a spalovat, tím ale oteplí planetu ještě víc, takže během roku potřebuje ještě více klimatizovat své budovy, což vede ke spotřebě další fosilní energie, dalšímu oteplení a dalším incentivám víc těžit uvnitř superorganismu, jehož kapacity dekarbonizovat jsou vyčerpávány potřebou adaptovat se na rychle měnící se klima.

V kontextu pozitivních bodů zlomu má každopádně kritikalita svůj pozitivní smysl. Je znamením, že komplexní systém je zralý k velké změně. Oslabují se v něm zpětnovazební smyčky, které jej udržují v současném ekvilibriu - třeba levné spotřební zboží u nás sloužilo od 90. let k udržení pracujících nespokojených se sociální a environmentální politikou na uzdě.

Social tipping dynamics proběhne tím snáz, čím je na ni systém citlivější (feedback sensitivity). Citlivost závisí třeba na tom, kdo se s kým ve společnosti potkává a jak často (struktura sítě), jak jsou lidé ochotni změnit své chování v reakci na to, co dělají ostatní (tzv. individuální práh), přístup k alternativním řešením (např. přístup ke svozu bioodpadu), jejich funkčnost a viditelnost (např. nádoba na bioodpad je před budovou a ne za ní). Čím více existuje v síti konexí mezi lidmi s nízkým individuálním práhem (k tomu viz níže) a čím prakticky snazší je přístup k funkčním a viditelným řešením, tím vyšší je v dobrém slova smyslu „sociální nakažlivost” (social contagion) a vyšší šance na překročení pozitivního bodu zlomu.

Můžeme tedy okamžik překročení bodu zlomu předpovědět? To se dnes testuje jak v experimentálních podmínkách (Centola et al. nebo Andreoni et al.), tak v terénu (Peng & Bai nebo Joël Berger). A výsledky vypadají slibně. Někteří ale zůstávají skeptičtí. Jedna věc je modelovat body zlomu v kontrolovaných podmínkách, kde se sleduje jediný parametr (např. prodej aut); věc druhá je modelovat body zlomu v tak nepředvídatelném fuzzy systému, jako je ten sociální. Social tipping dynamics může vzniknout v byznyse, v politice nebo v učebnách, a to na jedné i vícero úrovních (obec, jeden sektor, celá ekonomika atd.) najednou. Vědecká obec ve skutečnosti ani nemá přístup k tolika datům, které by pro modelování social tipping dynamics bylo potřeba (zejm. data o výše zmíněné struktuře sociálních sítí - kdo koho potkává apod.)7

Tedy ve zkratce, okamžik překročení bodu zlomu můžeme přesně předpovědět v kontrolovaných podmínkách; v reálném světě to zatím nikdo nepředvedl.

3. Co jsou ty správné podmínky umožňující rozjezd social tipping dynamics a dosažení bodu zlomu?

Představte si, že řídíte českou energetiku a dopravu. Máte tři problémy: staví se málo solárních elektráren, málo velkých baterií a po silnicích jezdí málo elektromobilů. U každého chcete počet registrovaných jednotek zvýšit třeba na 10násobek. Jsou dva způsoby, jak cíl splnit. V tom prvním rozdělíte svou pozornost mezi všechny tři - usnadníte administrativu, nabídnete dotace a asistenci, připravíte pro ně infrastrukturu. Čili řešíte tři problémy naráz, což je tak náročné, jak to zní. Druhý způsob spočívá v pochopení souvislostí mezi těmito třemi sektory a v zaměření se na ten, jehož dopady mají potenciál přetéct dál (spillover effects). Možná jsou to solární elektrárny, možná něco jiného. Pointou je, že cílenou a významnou podporou jen jedné technologie můžu rozjet zpětnovazební smyčky, které přetékají do jiných sektorů, až se trio soláry-baterie-elektromobilita dostane za pozitivní bod zlomu, za kterým se rozvíjí bez vaší podpory a bez snadného návratu zpátky (fosilní elektrárny, fosilní vozidla).

Při zelené transformaci ekonomiky se většina inovátorů*ek soustředí na podmínky technologické (výstavba infrastruktury, R&D) a ekonomické (např. daně/dotace). Chytré STIs se liší vytvořením podmínek pro social contagion - šíření alternativ mezi lidmi, společnostmi, institucemi. Patří sem např. zvyšování viditelnosti řešení (např. nádoba na bioodpad před domem), cílená (!) osvěta, motivace k dobrovolné konformitě apod. Třeba u dobrovolného reportování emisí se předpokládá, že není nutné, aby bylo povinné pro všechny; jakmile začne reportovat kritická masa firem, ty ostatní se připojí už jen proto, aby nevypadaly, že jsou špinavější, než o sobě dovolí říct.

Je potřeba si připustit existenci bariér, které rozvinutí social tipping dynamics brání a které za normálních okolností nelze v relevantním čase změnit. Můj osobní příběh je takový, že jsem o STIs začal uvažovat nedlouho poté, co jsem objevil populární koncept pákových bodů (leverage points) od již zesnulé systémové teoretičky Donelly Meadows. Meadows přišla v 90. letech s myšlenkou, že většina politických změn, které provádíme v komplexních systémech (např. změna procentní sazby daně), má relativně malý pákový efekt.

Ten největší pákový efekt mají změny pravidel chování, ovlivnění zpětnovazebních smyček a vůbec proměna systémových cílů a dominantních hodnot. Načež jsem se pustil do hledání takových silných pákových bodů (u nás):

naše současné pojetí soukromého vlastnictví
představy o vztahu mezi materiální spotřebou a štěstím
způsob tvorby peněz v ekonomice
fiskální závislost na vytváření zisku
všudypřítomný individualismus apod.

Brzy mi došlo, že tyto tlumící síly, které udržují systém v současném rovnovážném stavu, jsou vzájemně provázané a podporují jedna druhou; oslabení jedné z nich bránila přítomnost té druhé a naopak.

Jenže co s nimi, když rozvinutí STD brání!? Dospěl jsem k názoru, že jestli se mají STD rozvinout, musí tyto bariéry nejdřív začít praskat a pukat. Musí se docela mimo ně zasít a kultivovat niky, které jim budou přímo konkurovat:

neziskové podniky
energetické komunity
lokální měny apod.

Jsme v hlubinách oceánu a dochází nám dech, ale myslím, že to stálo za to. Začínáme chápat, kudy vede a nevede cesta k pozitivním bodům zlomu. Stále ale musíme být opatrní a prověřit, jestli taková cesta existuje v reálné, nepředvídatelném, fuzzy světě a jestli pomůže rozjet STD na úrovních společnosti/ekonomiky, které potřebujeme.

V posledních letech byla provedena řada zajímavých a mnohdy slibných experimentů (Centola et al. a Andreoni et al., boloňský projekt Green Tipping prezentovaný v Exeteru - všichni pracovali s teorií her). Již citovaná šanghajská studie odhadovala, jaký podíl řidičů elektromobilů musí mít řidiči ve svém blízkém okolí, aby se příště také rozhodli pro elektromobil. A tato švýcarská studie zjišťovala přímo „v terénu”, kolik strávníků v jídelně musí začít používat re-kelímky, aby s sebou strhli většinu ostatních.

Vědecká komunita tedy chápe, jak social tipping dynamics probíhají, a má indicie, že je dokážeme pozorovat; to ale ještě neznamená, že ví, jak je spustit. Jak dokládá tato empirická studie mapující komplexní společenskou nákazu mezi rodinami (ne)praktikujícími ženskou obřízku, úspěch intervencí (spouštěčů, STIs) velmi závisí na tom, kam je zacílíme (a jestli vůbec). Model, který tým Efferson et al. založil na znalosti individuálních prahů všech zúčastněných rodin, ukázal, že pokud zacílíme na snáz ovlivnitelnou rodinu (s nižším prahem), můžeme ji sice od obřízky odradit, ale tím necháme magnet konformity působit na ty hůř ovlivnitelné, kteří se komplexní společenské nákaze třeba nepodvolí, což nákazu rychle zadusí. Studie ovšem nedošla ani k tomu, že by měli odpůrci obřízky cílit na hůř ovlivnitelné, protože ani to neznamenalo automatický úspěch STD. Jak tým uzavřel, odpůrci obřízky mají de facto vyšší šanci, když intervenci nezacílí vůbec (náhodně), než když se zaměří na tu, nebo onu skupinu.

„Výsledky naznačují, že možnost přetoků může být překvapivě mimo policy-makerovu kontrolu. Tento závěr je docela odlišný od výsledků studií pracujících čistě s koordinační hrou v rámci populace s homogenními preferencemi, tj. prostředí, ve kterém je velikost skupiny spiklenců [committed minority] klíčovou proměnnou.”

Těmi „homogenními preferencemi” odkazoval tým Efferson et al. na laboratorní experiment Centola et al., kde účastníci měli jediné zadání - zkoordinovat se. Neměli tedy žádné preference. Později v roce 2021 však proběhl velmi zajímavý americký experiment Andreoni et al., který už preference zohledňoval. Autoři se rozhodli experimentálně vyzkoušet platnost předpokladů takového modelu tipping dynamics, který zohledňoval

a) velikost přínosu ze změny chování,
b) náklady změny chování, a
c) individuální ochotu riskovat.

S více než 1000 účastníky hráli hru, při které účastníci opakovaně ve dvojicích volili z nabídky mezi modrou (původní chování) a zelenou (společensky prospěšnější chování) barvou. Stejně jako v Centola et al. byli odměněni nebo pokutováni podle toho, jestli se jim povedlo zkoordinovat ve dvojici. Tentokrát ale současně dostali náhodně zadáno, jakou barvu oni sami preferují, a byli odměněni, pokud zvolili svou preferovanou barvu - tím simulovali (a). Navíc, pokud jejich partner zvolil jinou barvu, počítala se účastníkovi pokuta podle toho, kolik dalších účastníků zvolilo tu partnerovu barvu - tím simulovali (b), resp. tlak okolí (peer pressure). Přitom nevěděli, jak vysoká pokuta bude, protože předem nevěděli, která barva převládne - tím simulovali (c), resp. ochotu jít do rizika, že budu v menšině. Jejich model predikoval s přesností 96 %, že bod zlomu nastane na hranici 35 % rebelů. Jak se dalo očekávat, první rebelové, kteří zvolili zelenou barvu, měli společnou vyšší toleranci rizika a menší snahu o konformitu. Jakmile se jim podařilo získat na svou stranu 35 % skupiny, během pár kol to bylo 100 %. Autoři experimentu taky zkoušeli různé varianty zpětné vazby účastníkům a zjistili, že když účastníci dostali informaci o probíhající rebelii zelené barvy, tak měli větší ochotu se k rebelům připojit, než když mohli aktuální bilanci jen hádat. To je, mimochodem v souladu s fenoménem tzv. pluralitní ignorace, o kterém už jsem v Zóně zlomu psal - máme tendenci myslet si, že naše názory jsou méně časté než doopravdy. Své výsledky autoři vyhodnotili tak, že pokud má policy-maker dostatek informací (distribuce preferencí a averze vůči riziku), může pozitivní bod zlomu předpovědět a reálně ho dosáhnout tím, že vhodně nastaví sociální prostředí - např. zvýší transparentnost rozhodnutí ostatních) a podpoří první přechody k nové normě (např. dotacemi).

Jeden editoriál v časopise Nature v roce 2006 trvalo na tom, že:

„Na kohokoli, kdo o sobě prohlašuje, že ví přesně, kdy bod zlomu nastane, je třeba hledět podezřívavě.”

Platí to i na tu poslední americkou studii. Ta ostatně sama uznává, že její kontrolovaný experiment nezohledňuje ani architekturu sociální sítě (řídíme se hlavně svým okolím), ani skutečnou sociální realitu, kterou spoluutvářejí mocenské zájmy nebo kulturní identity. I já chci věřit, že autoři pozorovali STD v malém měřítku, ale v tom případě bych ještě potřeboval vidět aspoň to, že jakmile volilo zelenou barvu 100 % skupiny, tak se skupina jen tak nevrátila k modré. Jinými slovy, potřeboval bych vidět, že jsou zpětnovazební smyčky udržující novou normu dostatečně silné a že nový rovnovážný stav je stabilní. Ostatně právě to mohl být problém výše citované studie Joëla Bergera: cedule se zpětnou vazbou v jídelně (“Už X lidí používá re-kelímky. Přidejte se k nim!”) nejdříve vytvořila něco jako tipping dynamics ve prospěch re-kelímků, ale jakmile ji autor sundal, podpora re-kelímků poklesla (a nevíme, jestli po skončení experimentu neklesla ještě více). Není se co divit, že i Manjana Milkoreit pochybuje, „že by růst používání re-kelímků v univerzitní menze sám o sobě představoval proměnu identity sociálního systému této menzy.”

4. Na jaké konkrétní systémové úrovni se vlastně snažíme bodů zlomu docílit (Tipping what?) a jak social tipping dynamics na této úrovni interaguje s procesy na jiných úrovních?

Jak už jsem řekl, mnozí chápou zelenou transformaci především jako vytvoření vhodných podmínek pro rozvoj zelených technologií. Na jednu stranu to dává naprostý smysl: tím, že nahrazují „špinavé” neefektivní technologie, které nás do polykrize dostaly, si nové udržitelné ekvilibrium nejde dost dobře představit bez nich. Jejich popularita roste i ve světě, což v mnohých vzbuzuje naději, že se stanou novým normálem včas pro odvrácení nejhorších klimatických scénářů. Na sociálních sítích je možné sledovat populární účty - např. tento od Assaada Razzouzka - které každý den přinášejí „dobré zprávy” o jejich rekordním rozvoji.

Šíření zelených technologií dnes kopíruje křivku, kterou popsal americký sociolog Everett Rogers ve své knize Diffusion of Innovations (1962). Ve shodě s pozdějším výzkumem k tipping dynamics Rogers rozpracoval, jak se inovace nejdříve rozšíří od inovátorů mezi early adopters, aby si je poté osvojila tzv. kritická masa, po které jejich rozšíření prudce roste, než se znovu ustálí a po čase se inovaci podvolí i tzv. opozdilci (laggards). Křivce se podle jejího tvaru říká S-curve a řada analýz na jejím pozadí ukazuje, jak některé zelené technologie po dosažení kritické masy dosahují každoročně dominantního podílu na trhu (elektromobily v Norsku, tepelná čerpadla v Německu, solární elektrárny po celém světě).

Tahle úvaha má ale vážnou vadu. Technologie nemají vlastní vůli (alespoň zatím), a tak člověka do polykrize nemohly dostat ony. Člověk se do ní dostal tím, jak technologie používal. Šlo o to, pro jaký systémový cíl (např. růst ekonomického produktu) byly technologie využívány a na pozadí jaké struktury systému (globalizace vs. lokalizace, hierarchie vs. heterarchie atd.) byly využívány. Mimochodem, proto je potřeba pozvednout obočí, kdykoli někdo zmíní „udržitelné” technologie; technologie nejsou ani udržitelné, ani neudržitelné, udržitelnost se vztahuje na společnost, která je využívá.

Je potřeba se ptát: na jaké úrovni má k pozitivnímu bodu zlomu dojít? Na úrovni prodeje automobilů? Dobře, ale pak se nebavme o zlomu ve společnosti, ale v automobilovém průmyslu. Znamenalo by to, jak upozorňují Tábara et al., zaměňovat sektorovou úroveň za celospolečenskou úroveň. On zlom v prodeji elektromobilů ve skutečnosti nemusí být ani zlomem sektorovým, bavíme-li se o sektoru dopravy (jak se to často dělá), protože i elektrifikovaná osobní a nákladní přeprava je stále stejně vpuštěná do systému založeném na výlučném vlastnictví, materiálně vnímaném sociálním statusu, globalizaci, zastavování půdy a dalších jevech přispívajících k současné polykrizi, úplně stejně jako fosilní přeprava. Dopravní sektor, který sice používá vysoce účinné elektromotory, ale zároveň spotřebovává přemíru přírodních zdrojů bez nabídnutí dobrých dopravních služeb pro všechny (zácpy ve městech), sice může být technologicky efektivní, ale zůstává systémově neefektivní. Co je hlavní, je to sektor, který je součástí stále totožné identity celého komplexního systému a o STD proto nelze hovořit.

Změnit identitu systému si vyžaduje STIs designované tak, aby alespoň usilovaly o změnu cílů a (infra)struktury komplexního systému. Takže abych se držel svého příkladu, tak STIs v dopravním sektoru by musely proměnit sektorový cíl ze „zajistit dopravní dostupnost” (což může znamenat i postavit třetí jízdní pruh pro auta) na „zajistit dopravní služby těm, kteří to potřebují”, což bude odrážet celkový systémový cíl „naplňovat udržitelným způsobem základní potřeby lidí”. Podobně v teplárenství by STIs musely změnit cíl z „dodávat teplo” na „dodávat tepelné služby”, což není to samé. Pokud jde o (infra)strukturu systému, tak tady je potřeba vnímat, že dopravní sektor existuje ve vzájemné závislosti s ostatními sektory. Například s bydlením: účinný STI musí zohledňovat, jak městské plánování cílené na buď a) zhušťování bytové zástavby, nebo b) rozrůstání města do krajiny, povede i s elektromobilitou k úplně jiným socio-ekologickým realitám, resp. v prvním případě může být součástí STD, v tom druhém spíše ne. Vždy záleží na tom, jaká (infra)struktura budoucího systému mu umožní dostat se a setrvat v novém rovnovážném stavu (viz bod 1). Je možné, dokonce pravděpodobné, že některé části (infra)struktury zůstanou i při STD stejné; např. u elektroenergetiky je možná a žádoucí její decentralizace, zatímco v tepelné energetice je decentralizace systému Centrálního zásobování teplem (CZT) v českém kontextu mnohem složitější a ne nutně žádoucí.

Takže pokud se vrátím k S-curves, musíme být ostražití před zásahy, které zaměňují technologické body zlomu za ty sektorové a sektorové zase za společenské. Zelené technologie jsou nutně potřeba8 a dynamika jejich rozvoje je předpokladem pro úspěch narativu transformace, nalákání kapitálu a budoucí úspory z rozsahu. Musíme ale trvat na vysvětlení, proč jsou tyto zásahy součástí širší STD a ne jen kosmetickými úpravami současného rovnovážného stavu. V jakém jsou vztahu k proměně systémových cílů a (infra)struktury? Nepovedou tyto zásahy k uzamčení (lock-in) stávající (infra)struktury, jejíž podoba je neslučitelná s novým udržitelným ekvilibriem?

5. Potřebujeme vlastně namodelovat a docílit pozitivních bodů zlomu, abychom uspíšili společenskou transformaci?

V prosinci to bude 10 let od uzavření Pařížské dohody. V tu dobu už průměrná globální teplota vzrostla o 1°C oproti předindustriálnímu období. Její cíl udržet nárůst teploty do konce století nejlépe do 1,5°C a max. do 2°C měl mj. odvrátit nebezpečí kolapsu climate tipping elements, z nichž řada už se nachází v zóně zlomu. Světové emise skleníkových plynů ale až do pandemie covidu dále rostly.

Klimatický summit v Glasgow v roce 2021 měl být „poslední šancí” urychleně snižovat emise a pařížský cíl zachránit. Nestalo se tak. Teď je rok 2025, nárůst teploty dosáhl 1,2-1,3°C, cíl 1,5°C je po smrti a existují vážné obavy, že i cíl 2°C začíná být při současných trendech méně a méně realistický.9

Zatímco se vidina absolutního selhání současné klimatické politiky zhmotňuje před našima očima a vybírá si svou psychologickou daň, je přirozené, že se snažíme najít nové páky, kritické body, zkratky, kterými se změna provalí jako tsunami. Něco, co by zrcadlilo dynamiku, kterou pozorujeme u ekosystémů, i v lidské společnosti, která je ostatně sama součástí jednoho velkého socio-ekologického systému.

Myšlenka pozitivních bodů zlomu působí za těchto okolností jako něco jako živá voda. Nabízí nám aktivní naději, že ještě není po všem. Je příslibem odpoutání se od pomalé, postupné, inkrementální změny, která dává odpůrcům transformace čas se přizpůsobit a své strůjce dlouhodobě vysiluje. Příslibem překlopení se do nového ekvilibria, ve kterém nebudou muset ti, kteří usilují o udržitelnost, bojovat proti systému, ale sám systém bude na jejich straně a odolávat jakýmkoli snahám o narušení rovnováhy. Jediné, co od nás pozitivní body vyžadují, je prý naše chytrost: zatáhnout za ty správné páky a fyzikální zákony se postarají o zbytek.

A tak není divu, že mnozí z nás (já se mezi ně řadím) recept na pozitivní body zlomu úzkostlivě hledají. Předpokládáme, že v minulosti se už STD udála a že je možné ji zopakovat. Že je možné vybrat ty správné social tipping elements (pojišťovnictví, energetika, bezpečnost apod.), uvrhnout je do kritického stavu (criticality), párkrát šťouchnout do těch správných míst správným způsobem, pohodlně se usadit a sledovat, jak jimi navozená změna prostupuje jako tlaková vlna nebo domino a nezadržitelně s sebou strhává i ostatní social tipping elements (spillover effect), dokud se celý systém neustálí v novém rovnovážném stavu, který alespoň principiálně odpovídá tomu, co očekáváme od rovnovážného stavu, který bude dávat „smysl z hlediska Systému Země”. Chce se mi říct, že nic na světě bych si nepřál víc než to.

Sdílet big-read s ostatními

Je ale třeba si přiznat, že jsme od toho zatím daleko. Nemáme společnou politickou vizi, mnoho součástí systému není ve stavu kritikality a politická i kulturní tranzice zaostávají za tou technologickou. Umíme sice více méně simulovat social tipping dynamics v kontrolovaných experimentech (např. Andreoni et al. 2021), ale pro modelování celospolečenské STD nám chybí data.

„Empirická studie, která by úspěšně demonstrovala společenský bod zlomu na podporu dekarbonizace, zatím neexistuje. […] Výzkumnictvo by mělo brát v potaz možnost,” pokračuje finská vědkyně Milkoreit, „že komplexnost společenského systému nám - alespoň v tuto chvíli - neumožňuje pozorovat tipping dynamics s pomocí metodologických nástrojů, které máme k dispozici.”

Někdy slýchávám, že se na věci dívám moc černě. A je pravdou, že bych mohl dát celé úvaze pozitivní spin. Nemáme sice společnou vizi, ale rychle se formuje (viz vlivné iniciativy jako např. Earth4All). Mnoho součástí systému není ve stavu kritikality, ale některé jsou (např. krize neoliberální globalizace), jiné se do něj mohou snadno dostat po velkém šoku. A tak bych mohl pokračovat… ☀️

Přispět pár kaček na tvorbu Zóny zlomu

Možná opravdu potřebujeme jen kompas a ne nutně přesnou mapu k destinaci. Vytušit, že určité zásahy - ať zvolíme podporu komunitních kompostů a zahrádek nebo vysokorychlostní železniční tratě - nás k tomu ekvilibriu spíše zavedenou, než nezavedou. Ta úvaha se v tipping literatuře objevuje opakovaně a myslím, že je celkem zralá. To neznamená, že je úplně bezchybná. Atraktivita social tipping dynamics tkví jednak v rychlosti změny (tak extrémně potřebné pro řešení ekologické krize), jednak ale i v optimalizaci nakládání se zdroji. Hledáme tu pákové body (leverage points), kde důsledky zásahu svým významem/hodnotou násobně převáží vynaložené zdroje (peníze a taky lidi nebo suroviny). Když ale tyto důsledky neumíme spolehlivě namodelovat, jsme vlastně v situaci nejistoty v duchu Schrödingerovy kočky. Dokud to nezkusíme, nevíme. Není to nezodpovědné? Byl by někdo ochotný vsadit zdroje naslepo?

Zdá se, že smířit se s nejistotou okolo STD může jen ten, kdo se dokáže smířit s nejistotou vůbec. Scénářování nejen vývoje lidského superorganismu, ale i Systému Země, probíhá za situace hluboké nejistoty o stavu jednotlivých prvků systému, jejich budoucím chování a vztazích mezi nimi. Postmoderní metody foresight a rozhodování proto raději „hodnotí potenciální řešení napříč vícero možnými scénáři vývoji, spíše než aby se snažily předvídat tu jednu jedinou skutečně se materializující budoucnost.” STIs nakonec nemusí mít vůbec žádný efekt, protože se systém nakonec zachová jinak, než jsme čekali. Co STIs mohou, je zvýšit pravděpodobnost, že k pozitivnímu bodu zlomu dojde. Vyžaduje si to ochotu přijmout fakt, že nic víc - ani tváří v tvář ekologickému kolapsu - možná udělat nemůžeme.

Vybavují se mi slova Donelly Meadows ze závěru knihy Thinking in Systems. Svého času asi jedna z největších expertek na komplexní systémy na světě, Meadows napsala:

Nakonec ještě její slova z vlivného článku Leverage Points, ponechána v původním jazyce, ve kterém září jako slunce zapadající nad obzorem:

Další big reads:

7

Můžete se ptát, čím se modelování STD liší od modelování jakýchkoli jiných zpětnovazebních smyček v lidské společnosti, kterých je určitě spousta. Ani mně to jasné nebylo, a tak jsem si nad tím chvíli lámal hlavu. Třeba taková panenka Labubu

je produkt, jehož prodej spouští lavinu dalších prodejů v hustě propojené skupině mladých lidí, kteří se navzájem napodobují v kupování sběratelských artiklů. Nemá výrobce Labubu úplně stejně obtížnou práci s modelováním prodejů v příštím kvartále jako někdo modelující STD, když nemá data o lidech a jejich vazbách, a tudíž neví, jak silná zpětnovazební smyčka bude? Já si vlastně myslím, že nemá. Rozdíl je v těch třech ostatních vlastnostech STD: nelinearitě, alternativních rovnovážných stavech a omezené návratnosti. Ta nelinearita tam částečně určitě je, rozhodně víc než u spotřebitelného zboží (nekupuju víc, protože se mi zkazí) nebo velkých závazků (nevezmu si dvě hypotéky, protože mi druhou nedají) - na nelinearitě je založena esence celé drop culture, tj. marketingu náhlého dropu limitované edice, na rozdíl od produktů, které jsou kontinuálně dostupné. Jedno uvedení, miliony prodaných kusů. Na druhou stranu, on to není jen ten jeden drop (uvedení), že ano? Výrobce Labubu, firma Pop Mart, podporuje své prodeje reklamami za miliardy dolarů ročně. Je tady někdo, kdo míní, že kdyby firma s propagací přestala, panenky by se spontánně šířily dál a staly se novým normálem? Naopak, trend by se zpomalil a nakonec zastavil. Navíc, svět s Labubu je docela stejný jako svět bez Labubu. Prodej panenek využívá existujících sociálních norem a institucí, ale nemění je a nemá to ani v úmyslu. Proto ani není možné mluvit o tom, že by se s prodejem panenek Labubu jimi měnila identita systému, do kterého jsou uvedeny. Proto je modelování prodejů panenky Labubu (a mouky, kávovarů, oblečení nebo hypoték) snazší než modelování STD.

Amazonský prales, arktický ledovec nebo sibiřský permafrost. Klíčové ekosystémy regulující světové klima (climate tipping elements), o kterých jsem psal v posledním big readu, se teď ocitly v zóně zlomu. Nikdo neví, jestli už nepřekročily hranici, za kterou je čekají náhlé, sebeposilující a nevratné změny s potenciálem spustit kaskádový efekt napříč Systémem Země (Earth System). Je těžké to přijmout, ale rizika pro stabilitu klimatu nerostou lineárně – zrychlují se s rostoucí koncentrací skleníkových plynů v atmosféře. Je to proto, že klíčové ekosystémy mohou v budoucnu překročit svůj bod zlomu, za kterým přestanou podporovat stabilitu komplexního Systému Země.

To byly poznatky nejen vědecké konference Global Tipping Points 2025, o jejímž nabitém obsahu bude znovu řeč, ale i 6. zprávy Mezinárodního panelu pro změnu klimatu (IPCC) z roku 2022. IPCC se bodům zlomu věnoval a třikrát podtrhl z nich plynoucí „naléhavou potřebu hlubokého, rychlého a setrvalého poklesu emisí skleníkových plynů pro omezení růstu teploty na 1,5°C, což znamená snížit světové emise do roku 2030 o minimálně 43 % oproti roku 2019”.

Pokles o 43 % do roku 2030 - to znamená každoročně o 4,5 %. Bohužel, tenhle Substack nevznikl proto, že se to daří. Naopak.

Světové emise od varování IPCC poklesly celkově pouze o 1,1 %.1 Pokles je fajn, pokles potřebujeme. Ale tímhle tempem by nám to trvalo asi 86 let. My máme plus minus 4 roky.

Tzv. overshoot, tj. přinejmenším dočasné opuštění bezpečné zóny pro lidstvo (safe operating space for humanity), je v klimatologii považován za prakticky hotovou věc. Riziko destabilizace klimatu a rozpadu biofyzikálních procesů, které umožnily vznik civilizace v holocénu, tak dočasně prudce narůstá.

Já jsem ale minule slíbil, že tento díl bude optimističtější. Důvodem k optimismu nemusí být jen fakt, že papež Lev XIV. nedávno požehnal bloku ledu…

… ale i skutečnost, že i lidská společnost je komplexní systém. A ve všech komplexních systémech může nastat bod zlomu, který systém nekontrolovaně přehoupne do úplně nového stavu. Právě tomu se říká pozitivní bod zlomu (positive tipping point - PTP). Historie zná příklady: zrušení otroctví, otevření univerzit ženám v USA, zákaz kouření na veřejnosti v Evropě – to vše jsou systémové změny, které nenastaly pozvolna, ale náhle.

Trochu jako domino. Ale ani tak jako domino…

… jako spíše domeček z karet. Jak by pozitivní body zlomu fungovaly? Připomínám, že komplexní systémy jsou charakteristické tím, že je v rovnováze udržují zpětnovazební smyčky. Systémová teoretička Donella Meadows přirovnává smyčky k termostatu: když se teplota sníží, systém začne topit; když stoupne, začne chladit. S tím souvisí termoregulace v lidském těle, kterou jsem zmiňoval posledně. Totéž platí pro sociální normy - třeba pravidlo slušného chování, že při čekání v řadě se nepřeskakuje. Kdo ho poruší, setká se s odsuzujícími pohledy a může být donucen ustoupit, což pravidlo upevní a odradí další devianty. V demokracii jsou zase základní stabilizující smyčkou svobodné volby: prezident nemá lhát - pokud lže, elektorát ho vystřídá za jiného, který raději lhát nebude, aby nebyl vystřídán taky. Všechno komplexní systémy, pokaždé stejný princip: deviace, zpětná vazba, korekce.

Deviace systém vychylují, korekce ho vrací zpět. Čím větší vychýlení systém zvládne, tím je odolnější. Pokud se vychýlí příliš – nebo je odolnost nízká – může nastat bod zlomu, kdy posilující smyčky převládnou nad vyvažujícími a systém zkolabuje. Například: když nikdo neokřikne předbíhajícího ve frontě nebo když lid neodvolá lháře z funkce. Protože když předskokana nikdo neokřikne a prezidenta-lháře lid nevymění, chování jim projde a oni získají výhodu nad ostatními. Podpořeni svou zkušeností, zkusí to příště znovu a tentokrát je následují další, kteří vidí, že to je výhodná strategie (sebeposilující zpětnovazební smyčka). Postupně se deviace stane normou – nový rovnovážný stav.

Tohle je negativní společenský bod zlomu, protože se prosadí (normativně) nežádoucí trend. Pozitivní společenský bod zlomu je přesný opak: nežádoucí trend se překlopí do žádoucího. Pro pozitivní bod zlomu se vytvoří podmínky, když v politické soutěži plné lhářů a v řadě, kde vyhrává právo silnějšího, najde se jeden nebo více deviantů, kteří vsadí na čestnost a podaří se jim uspět.

Někteří upozorňují, že první pozitivní body zlomu v řešení klimatické krize dnes můžeme pozorovat přímo před našima očima. Solární energetika nebo elektrická nákladní vozidla prý díky dosavadní státní podpoře natolik dominují hlavním světovým trhům a natolik je přetvořily, že v budoucnu převálcují fosilní alternativy i bez další státní podpory. Na konferenci Global Tipping Points to potvrzoval i technologický expert Simon Sharpe, který sebeposilující dynamiku ilustroval na příkladu solárních a větrných elektráren: čím více se jich staví, tím zajímavější jsou investice do baterií (ty vyrovnávají výkon v síti); čím více se staví baterií, tím více solárních a větrných elektráren síť unese a mohou se dále nasazovat. Přísun kapitálu navíc bateriovému průmyslu umožňuje využívat úspory z rozsahu, tím snižovat náklady a zlevňovat baterie sloužící nejen elektrické síti, ale i dalším sektorům, zejm. elektromobilitě. Nakonec i baterie v elektromobilech mohou při vhodných tarifech za elektřinu pomáhat síti vyrovnávat odchylky, což otevře prostor pro další elektrárny, a spirála se točí dál. Výhody se tedy přelévají z jednoho sektoru do druhého (spillover effects).

Dalším příkladem jsou elektromobily - bez aut nejsou nabíječky, bez nabíječek nejsou auta. Jakmile ale státní podpora začarovaný kruh prolomí, rozvoj elektromobility může začít probíhat samovolně: nové technologii se začne přizpůsobovat nejen infrastruktura, ale i profese (automechanici), lidé si začnou zvykat na tichá elektroauta v ulicích (passive peer effect) a cítit očekávání svého okolí, aby v elektroautě jezdili také (active peer effect). Poslední zmíněné studovali dva čínští výzkumníci. Zjistili, že průměrný šanghajský řidič má ve svém okolí asi 23 % řidičů, kteří jezdí v elektrickém autě. To pro většinu řidičů „spalováků” není dost, aby cítili tlak přesedlat na vůz elektrický. Jakmile však podíl stoupne na 31-40 %, stoupá i tlak vrstevníků a většina už příště elektromobil zvolí. Z toho odhadli, že šanghajské silnice jsou několik procentních bodů daleko od bodu zlomu, po kterém oblíbenost elektromobility strmě a nenávratně poroste.

Otázkou je, jestli se stejně razantně jako tyto technologie šíří i „udržitelný životní styl” - aktivní mobilita, pomalá móda, převážně rostlinný jídelníček, kompostování, omezení létání apod. Globálně určitě ne, ale zároveň určitě najdeme všude po světě (sub)kultury a ve velkých městech bubliny mladší a vzdělané střední třídy, kde je „udržitelný životní styl” (nebo co za něj považují) už dnes normou. Ostatně i u nás existuje výzkum, který upozorňuje na hluboce zakořeněné lidové praktiky ve střední Evropě (zahrádkářství, konzervování jídla, svépomocné opravování a kutilství, horská turistika apod.), které by mohly jít „udržitelnému životnímu stylu” všude ve světě za vzor a přitom je u nás nemusíme nikterak incentivizovat - dávno tomu, co se staly součástí naší kultury a alternativám po generace odolávají. Z nových vzorců chování se zdá, že bod zlomu už překonalo třídění recyklovatelného odpadu - jakkoli je asi ještě co dohánět v osvětě o třídění správném.2

To všechno zní slibně a slibné to je. Jak uznává jeden z hlasů konference Global Tipping Points doc. Manjana Milkoreit, „představa nelineární žádoucí systémové transformace nasedá na naději, že se z našeho ekologického predikamentu ještě nějak dostaneme.” Mohly by pozitivní body zlomu udržovat naději na udržitelnou budoucnost? Mohly by vlády šetřit velké množství peněz tím, že čisté technologie a vzorce chování dotlačí jen na hranu pozitivního zlomu a ty se dál budou samy vézt z kopce? Jedno je jisté: bez prvotního roztlačení se nové alternativy neuchytí. Viděli jsme to na příkladu elektromobility - oproti vozidlům se spalovacími motory násobně účinnější, v mnoha ohledech příjemnější technologie, kterou jsme schopni pohánět bez fosilních paliv, ale která na trhu čelí strukturálním nevýhodám (počáteční investice, chybějící infrastruktura, nezkušenost atd.). Elektromobily se nakonec prosadí samy, na začátku ale potřebují zásahy regulátora - někdy nazývané social tipping interventions (zásahy způsobující pozitivní body zlomu, STIs). Ostatně tak jako mnoho revolučních technologií, které se objevily v minulosti.

Share

To nás vede k velké otázce: jaké STIs jsou tedy způsobilé docílit pozitivního bodu zlomu a spustit ve společenském systému sebeposilující smyčky, které jej zanechají v novém udržitelném ekvilibriu (anebo jej k němu aspoň přiblíží)? Ta otázka si pozornost zaslouží a zdá se, že bohužel přiláká mnoho pozornost-hledajících výzkumníků a aktivistů, ochotných slevit pro atraktivní odpověď ze svých intelektuálních nároků. Jak upozornila i Manjana Milkoreit, hrozí, že STIs se začnou zaměňovat za jakékoli systémové zásahy, které zní transformativně, nebo prostě jen dobře. Pro příklad nemusím chodit daleko. Na Global Tipping Points prezentoval svůj výzkum rakouský tým, který hledal social tipping interventions jednoduše tak, že… no že se zeptal expertů a expertek, co si myslí. Jakkoli jsou tyto konverzace potřeba, nemohou podle Milkoreit (a dalších) nahradit vědecké důkazy o tom, které zásahy jsou způsobilé pozitivních bodů zlomu docílit.

Otázek kolem pozitivních bodů zlomu je víc: Do jakého cílového stavu má systém přejít? Dá se pozitivní bod zlomu předpovědět? Jaké podmínky jej umožní? Na jaké systémové úrovni se o něj snažíme? Potřebujeme vůbec modely?

Můžete své odpovědi nasdílet ve společném chatu…

… anebo si je nechat uležet v hlavě, vrátím se k nim příští týden.

Budu podrobný, budu pedantský, budu místy nudný, ale výsledek udá jasný směrem komukoli, kdo jako já chce být součástí něčeho, co pomůže dosáhnout pozitivního bodu zlomu, než nastane ten ekologický.

Z ponoru do hlubin pozitivních bodů zlomu jsem se alespoň já nevynořil takový, jaký jsem byl předtím. Pojďte spolu se mnou probádat, co přesně se má zlomit, jak se takový pozitivní bod zlomu pozná, čím se spouští a proč samotná technologická změna nestačí. Uvidíte, že transformace se může šířit sociální sítí jako nákaza. Základem je nejdřív zvýšit citlivost systému oslabením vyrovnávajících smyček a vytvářet vhodné podmínky alternativám a kultivovat je, dokud systémové bariéry nezačnou praskat samy.

V pozitivních bodech zlomu se ukrývá naděje; ne však tam, kde bychom ji čekali. Jestli si myslíme, že si s jejich pomocí naplánujeme spolehlivou cestu k transformaci jako cestu turistického výletu, můžeme se zklamat. Nemáme společnou vizi budoucnosti, nemůžeme se spoléhat na empirické důkazy, pro modely nemáme dostatek dat, nemáme silné metody řízení a vládnutí a pracujeme se sociálním systémem, který je fundamentálně nepředvídatelný. K tomu víc příště. Taky ale uvidíme, že na ničem z toho vlastně nezáleží. Uvidíme, že nepotřebujeme jasný cíl na horizontu - jakkoli moc po něm naše modernistická mysl může toužit - pokud víme, jaké principy a hodnoty (např. regenerace, péče) nás k němu tak jako kompas dovedou a pokud je dokážeme integrovat do svých životů a do politik, které vytváříme - doma, na vesnici, v regionu, v zemi, na Zemi. Že ačkoli tolik potřebnou social tipping dynamics nedokážeme spolehlivě předvídat ani kontrolovat, můžeme každý den zvyšovat pravděpodobnost jejího spuštění. S pokorou vůči nejistotě a s vědomím, že transformace je dítě, pro které chceme to nejlepší - a že to nejlepší se mu začne dít až ve chvíli, kdy je pustíme z našeho úzkostlivého sevření.

Poznámka na konec: v září vyšla v Oxford University Press očekávaná kniha Positive Tipping Points: How to Fix the Climate Crisis od jedné ze světových špiček Earth System Science, prof. Tima Lentona.

Zajímají vás její doporučení, ale nestíháte číst? Podpořte Zónu zlomu drobným finančním příspěvkem. Díky vašim darům si mohu podobné knihy koupit, přečíst a shrnout zde hlavní sdělení.

Zónu zlomu můžete podpořit zasláním libovolné částky přes QR kód níže, na účet 2465983173/0800 nebo přes Wise (€) 💸

Díky!

především vy, kteří pracujete v akademické a vědecké sféře! 🔬

Zatímco pro vás finišuju nový big read o pozitivních bodech zlomu ve společnosti ♻️, zvažte prosím svůj podpis pod tuto výzvu od zástupců*kyň akademické a vědecké komunity.

Jak možná víte, strana Motoristé sobě usiluje o pozici ministra životního prostředí pro svého předsedu Petra Macinku, známého popírače změny klimatu (ne jen klimatický opatření, on skutečně popírá nebezpečnou změnu klimatu), který za nejutlačovanější skupinu v Česku považuje řidiče aut. Ať si o této postavě, která se netají svou misogynií, odporem k EU a neziskovému sektoru, myslíme cokoli, je otázkou, jestli by měl v naší zemi zastávat pozici ministra životního prostředí, tradičně zastávanou, no, zkrátka lidmi, kterým aspoň elementárně jde o životní prostředí.

Situace na vyjednávání vládního kabinetu se teď rychle posunuje s tím, jak prezident Petr Pavel podle všeho odmítl ministerské místo pro Filipa Turka. Tím se okno příležitosti pro jmenování dalšího Motoristy uzavírá, ale i otevírá současně (protože někoho ve vládě Motoristé chtít budou).

Organizátoři*rky proto žádají akademictvo a vědectvo o podpis veřejné výzvy adresované Andreji Babišovi a panu prezidentovi Petru Pavlovi. Podle minulé zkušenosti s Andrejem Babišem víme, že na hlas odborníků slyší a nechá se jím při rozhodování ovlivnit. V těchto hodinách tedy existuje příležitost okno pro jmenování Macinky razantně uzavřít.

Organizátoři*rky ocení operativní sdílení výzvy v následujících hodinách. Výzvu budou komunikovat i v dalších dnech a podpisy bude možné stále připojovat.

To je dnes vše, díky!

Já se jdu vrátit k systémové analýze a o něco pozitivnějšímu textu, než byly Ekologické body zlomu, na který bude navazovat. Takže pokud jste ho ještě nečetli, teď je ta příležitost :)

Tak to tady máme zase. Stačilo pár chladných dní a klimatičtí skeptici jsou na nohou. Chladný červenec jen znejistil část obyvatelstva zmatenou dezinformačními kampaněmi a cynickými osobnostmi ve veřejném prostoru. Vyvolalo to potřebu mediálních rozhovorů s meteorology a dalšími přírodovědci ve snaze vysvětlit rozdíl mezi počasím a klimatem, krátkodobým a dlouhodobým průměrem (třeba tady nebo tady). A co si za to odborníci vysloužili? Osočení z paternalismu - třeba ve Facebookovém příspěvku prof. Mileny Bartlové, podle které přece nejde „zpochybňovat reálnou zkušenost lidí” a „vysvětlovat nadřazením průměru nad pocity”.

Prof. Bartlová má v něčem jistě pravdu. O riziku odcizení vědy od lidské zkušenosti bylo i minulé vydání Zóny zlomu. Informace o počasí, které vnímáme, putují nejdříve přes primitivní části mozku zpracovávající emoce; přítomnost strachu, bolesti nebo nejistoty tím pádem ovlivní, jak je zpracujeme. Každý jsme pod vlivem konfirmačního zkreslení - tendence upřednostňovat informace, které potvrzují naše přesvědčení. A to nás může vést k tomu, že raději uvěříme grafu od herního designéra Daniela Vávry než analýze odborníků z ČHMÚ, a to přestože Vávra očividně manipuluje s daty. Pokud cítíme, že je chladno, a chceme věřit, že není tepleji, žádná data nás nepřesvědčí o opaku.

Není ale právě to důvodem přestat se v médiích tvářit, že existence nebezpečné změny klimatu je něčím k diskuzi? Pozor: ta diskuze tady samozřejmě dlouho byla. K vyřešení nejasností byl v roce 1988 založen Mezivládní panel pro změnu klimatu („mezivládní”, protože jeho složení a fungování určovaly všechny členské státy), který už v 1. zprávě z roku 1990 uvedl, že lidské aktivity zvyšují koncentrace skleníkových plynů a že lze pozorovat známky oteplování. V dalších zprávách pak důkazy sílily až k současnému jednoznačnému závěru o lidském vlivu a později bohužel i k závěrům o podcenění hloubky krize. Vědeckému konsensu se musely přizpůsobit i světové dezinformační kampaně (financované ze zdrojů fosilního průmyslu), které se místo popírání klimatické změny začaly soustředit na zdržovací taktiku. Přesto se ještě teď našla skupina českých senátorů,1 která poslala Ústavnímu soudu bez vyžádání své stanovisko, v němž popírá, že by člověk klima nějak ovlivňoval - nebo že by vůbec hrozilo jakékoli nebezpečí.

Nad tím už nestačí jen kroutit hlavou, nazvat to hloupostí nebo arogancí. To už je příliš dlouho příliš málo. Je potřeba nazvat to tím, čím to je: útokem. Útokem nejen na naši kolektivní schopnost dělat racionální soudy o světě a zodpovědně reagovat, ale především útokem na nás, kteří chceme žít v bezpečném klimatu, které provázelo celý vývoj lidské civilizace, a být ušetřeni způsobení jeho rozvratu ještě v tomto století. Protože útok to je, a to kdykoli, kdy popírání přichází z pozice moci, vlivu nebo odpovědnosti - ať už z nevědomosti, nebo záměrně. A je normální na to konto cítit bolest nebo hněv. Je normální označit popírání změny klimatu veřejně za útok na nás a pokud přichází od politika, vyzvat ho k vysvětlení, nebo rezignaci.

Není pochyb, že popírači si odezvu sami vyloží jako útok proti nim, stejně jako si tolik potřebnou klimatickou politiku vykládají jako ohrožení svého komfortu a investic nebo komfortu a investic svých voličů. Jinými slovy, může to vést ke konfrontaci. Kdokoli ale ví aspoň trochu o mezilidských vztazích, ví, že konfrontace je zdravá. Pomáhá nám pojmenovat a nastavit si vlastní hranice. Nabízím k úvaze, jestli tohle není ta hranice, kterou potřebujeme po červenci 2025 nastavit. Jasně říct, že popírání nebezpečné změny klimatu je v tomto okamžiku útokem na integritu nás všech. Není to signál k přesvědčování. Je to signál k sebeobraně.

Myslím, že tenhle závěr snese i trochu patosu z úst spartského vojevůdce ve filmu 300:

„This is where we hold them.” Tady je zastavíme.

Díky, že jste se mnou v Zóně zlomu 🌋

Zónu zlomu můžete podpořit zasláním libovolné částky na účet 2465983173/0800 nebo přes Wise (€) 💸

🕰️ Čas čtení: 15 minut

Přežvýkaný výzkum 🔬

🧠📉 #tippingpoints Tento odborný článek je často citovaný v literatuře o pozitivních bodech zlomu. Autoři provedli online experiment se skupinou 20–30 účastníků, které rozdělili do dvojic a žádali je, aby přiřadili slovo k zobrazenému objektu. Shoda byla odměněna, neshoda penalizována. Účastníci tak byli motivováni postupně se sladit na společných pojmenováních.

Jakmile se v celé skupině spontánně ustálila určitá konvence (např. že „tři tečky a půlkruh“ znamenají „tvář“), výzkumníci mezi ně nasadili několik „spiklenců“ – malou, ale koordinovanou menšinu, která prosazovala vlastní názvy. Ukázalo se, že pokud jejich podíl zůstal pod 25 %, většinová konvence se udržela. Jakmile ale podíl spiklenců překročil 25 %, ostatní se začali k alternativě přidávat.

„Bylo dosaženo bodu zlomu a menšina změnila zavedenou konvenci.“ Najednou byli „divní“ ne spiklenci, ale ti, kdo se drželi starých názvů. Autoři dodávají, že v reálném světě může být změna obtížnější – mimo jiné kvůli hlubším psychologickým vazbám na status quo. Přesto podle nich platí, že i u konzervativních účastníků byly body zlomu dosažitelné, když se počet spiklenců jen nepatrně zvýšil. Podobné závěry přináší i jiné výzkumy – například o genderových konvencích ve vedení firem. I tam se ukazuje bod zlomu kolem 30 % zastoupení nových vzorců chování.

🥵🌾 #food Potraviny dál zdražují. Často se mluví o vlivu cen energií nebo maržích obchodníků. Méně už o vlivu změny klimatu. Tu si jako jednu z příčin vzal pod lupu mezinárodní výzkumný tým, který zkoumal dopady 16 extrémních klimatických událostí z posledních let na ceny potravin. Výsledky jsou znepokojivé: růst cen potravin patří ve světě mezi druhé nejčastěji zmiňované důsledky změny klimatu – hned po samotném oteplování.

Například olivový olej zdražil o 50 %, když jižní Evropu zasáhlo bezprecedentní sucho v letech 2022–2023. Za astronomickými cenami kávy a čokolády stojí vedra a sucha v Brazílii a západní Africe z roku 2024.

Mezi hlavní důsledky růstu cen potravin výzkumníci zařadili: podvýživu (zejména v chudších domácnostech), zdravotní rizika (kvůli zhoršenému jídelníčku), vysokou inflaci (která dopadá hlavně na slabé ekonomiky) a rostoucí politické napětí. Tyto projevy zároveň prohlubují sociální nerovnosti a podporují migraci z klimaticky zranitelných regionů.

Globální potravinové systémy jsou podle expertů křehké a chybí jim schopnost reagovat na klimatické šoky. Publicista George Monbiot na konferenci v Exeteru shrnul, že otřesy budou pokračovat – potravinovým trhům totiž chybí diverzita (soustředění na několik málo plodin), modularita (ovládá je pár korporací) a rezervy.

Sdílet toto vydání

⚖️🧩 #policy Říká se: „musíme snižovat emise.“ Ale jak to mají státy vlastně udělat? Skrze regulace, finanční incentivy, vzdělávání – nebo jinak?

Jedna mezinárodní studie, která vzbudila velký ohlas, analyzovala 1500 opatření ke snižování emisí ve 41 zemích mezi lety 1998–2022. Skutečně efektivních z nich bylo jen 63. Výzkumníci nejprve identifikovali období s velkými poklesy emisí a poté pomocí strojového učení přiřadili zásluhy konkrétním opatřením.

Použili metodu rozdílů v rozdílech (difference-in-differences), která umožňuje oddělit vliv daného opatření od ostatních faktorů. Nejúčinnější byly kombinace opatření – např. v sektoru budov spojení přísných stavebních norem s dotacemi a energetickými štítky.

Výzkum také ukázal, že ekonomické pobídky (daně, dotace, půjčky) obvykle fungují jen v zemích, kde trh není hrubě pokřivený – což se o mnoha tzv. „rozvíjejících se“ ekonomikách říct nedá.

Autoři studie varují, že i kdyby se všechna dosavadní úspěšná opatření zopakovala do roku 2030, pro splnění cíle Pařížské dohody to nebude stačit. Potřebujeme víc – a potřebujeme to rychle.

Ekologické body zlomu

Už jste četli poslední big read věnovaný nejnovějším poznatkům Earth System Science? Pravděpodobně ano - Ekologické body zlomu se rychle staly nejčtenějším textem na Zóně zlomu. Ale kdyby náhodou ne, tak se připravte na klimatologickou jízdu a klikněte sem 👇🏻

Česko v zóně zlomu 🦁

“Klimatickou změnu chápu jako nepochybný fakt, který by se mohlo podařit zmírňovat, především však jde o to se na ni adaptovat. Může mít zásadní dopad na právo, které reflektuje určitý stav světa, včetně důrazu na vysokou míru ochrany soukromého vlastnictví. To souvisí s evropským individualismem jako civilizačním výdobytkem.”

To napsal ústavní právník prof. Jan Kysela pro server Seznam Zprávy, který se ptal osobností, co by mělo být prioritou budoucí vlády. Profesor Kysela k individualismu a vlastnictví pokračoval:

“Změní-li se však zásadně stav světa (teplota, půda, voda), bude udržitelné i takové nastavení práva? Nebude zesilovat tlak na společenskou funkci vlastnictví v tom, co se svými nemovitostmi musíme, a naopak nesmíme dělat? Podobně jsme to viděli během migrační krize, kdy se mechanismy určené pro zvládání řízení o právním postavení stovek a tisíců osob ukázaly být nefunkčními při pohybu řádově vyššího počtu osob.”

Tato slova stojí za povšimnutí. Lze je číst dvěma způsoby. Zaprvé, prof. Kysela by tím mohl myslet, že pojetí vlastnictví se v čase mění “se stavem světa”. Co fungovalo před klimatickou krizí, nemusí fungovat teď. Vlastnictví by tedy bylo nutné chápat jinak, což by se mohlo projevit i na rozhodování soudů o něm. Blížilo by se to mému pohledu. Jak ale svého váženého učitele znám, pravděpodobnější je druhé čtení: pojetí vlastnictví se samo od sebe nemění; vždy je potřeba najít politickou podporu pro jeho změnu. Když “můj dům, můj hrad” přestává fungovat, je potřeba změnit zákon, tak jako se po migrační krizi muselo upravit azylové právo. Dává to smysl i proto, že prof. Kysela pokračuje zmínkou o klimatické žalobě a její snaze obejít zákonodárství, když se politická vůle ke změnám nenajde.

Přesto si říkám: nejsou slova prof. Kysely náznakem určitého právního procitnutí? Není to zvědomění, že jedním z hlavních motorů ekologické destrukce není jen současný způsob, jakým s “majetkem”2 nakládáme, ale individualistické pojetí vlastnictví vůbec? Podobné zvědomění se v kritických zahraničních diskurzech objevuje už velmi dlouho. Je osvěžující pomyslet, že bychom jej mohli pozorovat i u nás.

Nebo co myslíte vy? Budu rád, když mi to napíšete do chatu.

Ve své letošní výroční zprávě se BIS zaměřila na “radikalizaci mladistvých”. Upozornila na vliv sociálních sítí, které mohou mládež krmit radikálním obsahem a přes které je kontaktují zahraniční extremistické skupiny. Jakkoli si to téma pozornost určitě zasluhuje, použitý slovník bohužel pokračuje se zmatením pojmů “radikální” a “extremistický”, o kterém jsem zde psal dříve:

“Radikální” z definice znamená jít po samé podstatě problému. Být radikální znamená připustit si, že žijeme v statusu quo, který je sám o sobě extrémní: extrémní sociální nerovnosti, extrémní násilí, extrémní počasí, extrémní nároky na duševní zdraví atd. Radikálové se často zaměňují s extremisty, ale je to nesmysl. Extremizují se zatracenci: lidé osamělí, zoufalí, zranění nebo zmatení. Radikalizují se svědci: lidé citliví, vnímaví, rozhořčení nad nespravedlností a rozčarovaní z nefunkčnosti inkrementálních změn. Extrémisté sahají po jednoduchých řešeních a násilí; radikálové usilují o vnitřní transformaci komplexní společnosti nenásilnou cestou.

Dvě desítky mladistvých sledovaných BIS se loni neradikalizovaly, nýbrž extremizovaly. Jak píše sama BIS, jsou to “osoby vyloučené z kolektivu”, “fascinované násilím” nebo ideologií, a to buď pravicovým extremismem nebo islamistickým fundamentalismem. Praktický problém se zaměňováním extremistického za radikální je inflace pojmu: jeden z nich tím připravíme o jeho význam. Lze to vidět na str. 11, kde BIS označuje výzvy univerzitám k ukončení podpory univerzit v Izraeli za radikální. Pokud byly tyto výzvy (jako třeba tato od Iniciativy za kritickou akademii) radikální, jistě to nebylo proto, že by tíhly k násilí nebo ideologii. Ve skutečnosti vycházely z přesného opaku: z odsuzování násilí na nevinných lidech, zejm. motivovaného ideologií Sionismu.

Sdílet toto vydání

Extremismus je krajní forma radikalismu. Všechno, co je extremistické, je radikální, ale ne všechno, co je radikální, je nutně extremistické. Radikální myšlenky najdeme napříč ideovým spektrem a jsou typické hlubokou kritikou současného pořádku, aniž by jej nutně chtěly svrhnout násilím, nebo jej nahradit jedinou ideologií.

Na obranu BIS, považování radikality za něco “extremistického” je symptomatické v celé naší společnosti. Zdá se, že radikální myšlenky přítomné v různých ideových proudech - od transhumanismu po ekofeminismus - kritizují především ti, kteří jim vůbec nerozumí. Ne nepodobně těm, kteří brojí proti fungování Evropské Unie, aniž by o něm cokoli věděli. Inklinují pak k odmítání radikálních myšlenek ne kvůli jejich obsahu, ale kvůli tomu, že narušují jejich pocit bezpečí a osobní echo chamber - nemají totiž ve svém okolí nikoho, kdo by aktuální společenskou smlouvu kritizoval.

V tomto světle by bylo důvodem k oslavě, kdyby se mladí lidé u nás radikalizovali (a ne extremizovali) - kdyby se stejně jako prof. Kysela ptali, jestli může současné pojetí vlastnictví fungovat v době klimatické krize a jestli je normální nevydělat si ani tvrdou dřinou na průměrný byt. Kdyby nic jiného, byl by to důvod oslavovat, že se snaží myslet sami za sebe.

Nasdílejte Zónu zlomu

Příště:

📖 Big-read: Společenské (pozitivní) body zlomu.

🔬 Přežvýkaný výzkum: Jaká přeshraniční rizika může přinést dekarbonizace světové ekonomiky?

Martin Abel, analytik AMO klima

Jsme v Zóně zlomu 🌋 - historickém okně mezi současností a potenciálním civilizačním kolapsem, ve kterém může nastat pozitivní (společenský) bod zlomu.

Klimatická a širší ekologická krize dnes zůstávají mezi pěti tzv. globálními katastrofickými riziky (Global Challenges Foundation, 2025). V pravidelném Global Risk Report 2025 Světového ekonomického fóra zabírají klimatické a ekologické výzvy první čtyři příčky mezi deseti nejvážnějšími globálními riziky ve střednědobém výhledu, a to před dezinformacemi, AI i kybernetickými válkami.

Přitom “skoro polovina Čechů by klimatickou změnu ‘vyseděla’ a řešila jen následky.” Alespoň tak vyložil server Seznam Zprávy závěry z předloňského mezinárodního průzkumu mapujícího názory lidí na klimatickou změnu a její řešení. U Čechů a Češek vyšlo, že:

• pouze 62 % dospělých považuje změnu klimatu za nejzásadnější zdravotní hrozbu,

• pouze 54 % považuje snižování emisí za levnější než hašení následků, a

• pouze 36 % dospělých věří, že můžeme dopady změny klimatu zmírnit, zbytek si buď není jist, nebo tomu nevěří.

To jsou doopravdy strašidelná čísla. Zároveň jsou konzistentní s některými jinými průzkumy, které u nás proběhly.1

Je pravdou, že v závislosti na formulaci otázek a odpovědí vycházejí některé průzkumy optimističtěji.2 I z těch ale vyplývá, že systematicky podceňujeme jak ekologická rizika, tak potenciální řešení.

Čím to je?

Chci se dnes zaměřit na podceňování ekologických rizik, a to přesněji na jeden konkrétní aspekt. Nechme teď stranou roli emocí. O tom, jak se emoce podílí na formování našich názorů, už jsem psal tady a tady.

Nechme stranou i vliv sociální situace na podceňování ekologických rizik, jakkoli je pravdou, že roste počet lidí, kteří se více než konce století bojí konce měsíce.

I když vlastně… konce století? Právě u toho se chci zastavit.

Setkávám se s lidmi, kteří změnu klimatu považují za hrozbu, ale spíše v daleké budoucnosti. Předpokládají, že ekologické šoky se budou projevovat postupně. Takoví voliči*ky jsou lovnou zvěří pro politiky*čky, kteří slibují, že je ochrání ne před změnou klimatu, nýbrž před dopady více či méně razantních pokusů o její řešení, ke kterým se z různých důvodů odhodlaly jiné země a Česká republika přislíbila se k nim připojit. Někdy jde o dopady na “peněženky lidí”, jindy na “naši konkurenceschopnost” - podle toho, jestli chce politik*čka alespoň působit, že se staví za spotřebitele*ku, nebo za zaměstnavatele*ku. A funguje to i na opačnou stranu: politici*čky prosazující zelenou modernizaci apelují na city voličstva s tím, že to “děláme pro naše děti”. Čili ne pro sebe, ne kvůli tomu, jak dožijeme, ale kvůli konci století.

Vytváří to iluzi, že máme čas se na klimatickou změnu adaptovat, čas nasazovat opatření postupně podle politické situace, a čas počkat na nové technologie.

Tento náhled podle mě neodpovídá stavu současného vědeckého poznání. Exaktněji řečeno: je úplně mimo.

Jak tušíte, níže rozvedu, proč si to myslím. Nebude to ale klasická sada varování, kterou část diskurzu tak ráda nazývá alarmismem. Žádné “tisíce mrtvých denně během letních veder” ani “Londýn může být do konce století pod vodou”. Budu argumentovat, že problém netkví v podceňování míry budoucích škod, ale v podceňování míry pravděpodobnosti, že nastanou. Může za to absence systémového myšlení.

… a budoucnost v klimatickém systému není pouhým prodloužením (extrapolací) současných trendů.

Budoucnost je totiž formovaná zpětnovazebními smyčkami (viz níže) a body zlomu za situace hluboké nejistoty o tom, kdy a jak budou působit. Klimatická rizika rostou nelineárně.

Sám se teprve učím, co přesně to znamená. Abych se o rizicích v klimatickém systému dozvěděl více a mohl je tu popsat, zúčastnil jsem se vědecké konference Světové body zlomu (University of Exeter, 30/6 - 3/7/2025). Světové špičky Earth System Science (Johan Rockström, Tim Lenton, Ricarda Winkelmann) tam za účasti stovek výzkumníků*ic z různých oborů a koutů světa a několika velkých change-makers (Paul Polman, Kate Raworth, George Monbiot nebo Sandrine Dixson-Declève) diskutovali aktuální poznání o (1) ekologických bodech zlomu, (2) řízení rizik (governance) a (3) pozitivních (společenských) bodech zlomu.

Vrátil jsem se se spoustou materiálu, o který se tu rád podělím. V tomto díle se zaměřím jen na (1) a o něco milejší (2) a (3) ponechám na příště. Určitě neplatí, že zatím vůbec nevíme, jak tu potřebnou společenskou transformaci (i za současného napětí) realizovat - překvapilo mě, kolik (aplikovaného) výzkumu už na tomto poli existuje! Bez docela depresivního popisu ekologických bodů zlomu se ovšem obejít nemůžeme, protože se jím definuje náš problém - všichni víme, jak těžké je nacházet vhodné řešení s někým, kdo vlastně problém vůbec nechápe.

Díky, že jste se mnou v Zóně zlomu 🌋

Ještě ji neodebíráte? Vyplňte svůj e-mail a Zóna zlomu vám bude chodit zdarma 📥

Odebírat Zónu zlomu

Zónu zlomu můžete podpořit jako mnozí před vámi zasláním libovolné částky na účet 2465983173/0800, přes QR kód nebo přes Wise (€) 💸

Komplexní systémy a body zlomu

Jedním z mnoha nedostatků současného českého školství je, že nás neučí myslet systémově. Tzv. komplexní systémy jsou přitom všude okolo nás: lidské tělo, dav na ulici, tržiště, město, pole, louka, les, atmosféra, oceán, národní ekonomika, inženýrské sítě atd. Průkopníci Earth System Science (jako byl ruský geochemik V.I.Vernadskij) a jejich západní následovníci v různých oborech (v přírodních vědách J. Lovelock, L. Margulis nebo nám už známý H. Odum, v právu N. Luhmann, obecně L. von Bertalanffy) začali během 20. století studovat, jak se komplexní systémy chovají. Pozorovali, že systémy jsou skutečně víc než suma jejich částí, protože nabývají vlastností, které jejich části jednotlivě nemají (princip emergence). Jednou z vlastností všech stabilních systémů je, že jsou sebe-organizující: skrze sítě vztahů mezi jednotlivými prvky spontánně vytvářejí řád bez centrálního řízení.

Komplexní systémy mají své body zlomu. Za běžných okolností se sebe-organizují směrem k rovnovážnému stavu. Do určité prahové hodnoty jsou schopny absorbovat různé šoky. Díky tomu se třeba teplota našich těl drží okolo 36,7°C a teplota hladiny oceánů se tisíce let držela okolo 15°C, jakkoli jsou obě neustále vychylovány. Čím větší vychýlení snesou, tím jsou tzv. odolnější. Pokud jsou však vychýleny příliš - anebo mají odolnost tak nízkou, že stačí vychýlení malé - mohou po překročení prahové hodnoty převážit zpětnovazební smyčky, které šoky znásobují, a komplexní systém na chvíli zkolabuje. Tomuto prahu se říká bod zlomu. Po kolapsu může systém najít nový rovnovážný stav (ekvilibrium). Protože ho v něm však budou udržovat nové zpětnovazební smyčky, tak platí, že zvrátit kolaps po překročení bodu zlomu je vždy mnohem těžší než ho způsobit.

To jsou východiska, se kterými vědkyně a vědci na všech sedmi světadílech studují a modelují budoucnost klíčových ekosystémů pro světové klima (tipping elements): grónského ledového příkrovu, boreálního permafrostu, amazonských pralesů, atlantického proudění (AMOC) ad. Mezi klíčové vlastnosti klimatických bodů zlomu, které vědecká literatura3 opakovaně popisuje, patří, že jsou:

1. náhlé (abrupt) - změna nenastává plynule, ale skokově – systém se po překročení určitého prahu může rychle a zásadně proměnit. Typicky jde o posun během několika let až dekád, což je v geologickém měřítku velmi rychlé;

2. sebeposilující (self-reinforcing) - jakmile změna začne, vytváří podmínky, které ji dále posilují a udržují. Například tání ledu snižuje odrazivost povrchu (albedo), což vede k dalšímu ohřívání a ještě rychlejšímu tání;

3. kaskádující (cascading) - změna jednoho prvku může urychlit kolaps jiného prvku klimatického systému (dominový efekt). Například tání grónského ledu nejen že usnadňuje další tání, ale zpomaluje také atlantické proudění (AMOC), což je další tipping element sám o sobě. Mezi tipping elements obvykle existují provazby prostřednictvím tepla, soli, vody, uhlíku nebo toků hybnosti.

4. nevratné (irreversible) - po překročení bodu zlomu je návrat do původního stavu buď nemožný, možný jen v lidsky nepředstavitelném časovém měřítku (miliony let), anebo možný jen za pro člověka extrémních okolností (např. významné ochlazení), srov. Klose et al. (2024).
   

   

5. obtížné pozorovatelné a modelovatelné - překročení bodu zlomu se může dít přímo před našima očima a přesto to nemusíme vnímat, protože je lze s jistotou dovodit jen ex post. Řadě předních a oficiálních modelů stále chybí způsob, jak s jejich nelineárními vlastnostmi pracovat;

systematicky podceňované - jejich rizika bývají v politických i vědeckých scénářích (vč. IPCC modelů, na kterých jsou postaveny cíle Pařížské dohody) často zlehčována nebo ignorována, protože jsou nejistá, špatně kvantifikovatelná a nehodí se do lineárních ekonomických modelů. To vede k nedostatečné připravenosti.

Existence klimatických bodů zlomu způsobuje, že naše cílová klimatická destinace není jen funkcí (kontrolovatelných) antropogenních emisí skleníkových plynů, které na cestě do ní ještě vypustíme, ale i překročených bodů zlomu, resp. jejich dopadů, nad kterými nemáme kontrolu.

Je to jako ruská ruleta.

V ruské ruletě hráč vloží náboj do jednoho z šesti slotů revolveru, protočí bubínek, přiloží hlaveň ke spánku a stiskne spoušť. Šance na výstřel je 1:6 (16,6 %). Pokud hra pokračuje bez protočení bubínku, zbývá už jen 5 slotů. Šance na výstřel při dalším stisknutí spouště je tedy 1:5 (20 %), poté 1:4 a tak dále až 1:1. Čím déle hru hraju, tím vyšší je šance na výstřel. Ve statistice se tomu říká fat tail risk - opakované vystavení se riziku (jakkoli malému) časem téměř zaručí extrémní následky. Riziko extrémní události v čase neklesá tak rychle, jak bychom v dokonalém systému očekávali.

Mrzí mě, kolik lidí je připraveno těchto varování nedbát s odvoláním na nepřesnost klimatických modelů. Vše nasvědčuje tomu, že nerozumí rozdílu mezi předpovědí a analýzou rizik. Například tvrzení, že existuje vysoké riziko, že s dalším odlesňováním by se amazonský prales mohl přehoupnout přes únosnou mez a proměnit v bezlesou savanu, není předpovědí, že se to stane. Není to “Amazonský prales s jistotou brzy zkolabuje.” Je to analýza rizik na základě systémového modelování a historických dat. Pokud pojišťovna spočítá, že riziko nehody řidiče v příštím roce je 88 %, není to predikce, že k nehodě určitě dojde, nýbrž podklad pro úvahu, jestli je pojištění řidiče pro firmu ještě dobrý byznys. Pokud ho nepojistí a on kupodivu nehavaruje, nečiní to rozhodnutí nepojistit nerozumným. Naopak, slovy české právní hantýrky by pojišťovák jednal “s péčí řádného hospodáře”, protože řádně vyhodnotil rizika.4

Čím vyšší škoda pojišťovně hrozí, tím nižší pravděpodobnost by k nepojištění stačila (princip prevence).

riziko = pravděpodobnost x újma

Například u životního pojištění se pracuje s oficiální hranicí OECD pro pravděpodobnost vraždy na daném území - jakmile je vyšší než 0,001 % (1 vražda na 100 tis. obyv.), považuje se území za rizikové. Pokud je újma tak masivní jako překročení bodů zlomu a destabilizace globálního klimatu, mělo by jistě stačit k nejen preventivním, ale i preemptivním (investovat pro jistotu do odvrácení) krokům riziko velmi malé.

Jaké prahové hodnoty (resp. body zlomu) jsou nyní odhadovány pro jednotlivé tipping elements a jaké je aktuálně riziko jejich překročení?

Riziková zóna

Body zlomu se obvykle udávají jako pravděpodobností rozsah ve vztahu k nárůstu průměrné globální teploty (např. min. +1,5°C, max. +4°C). Riziko jejich překročení vychází z aktuálního IPCC scénáře vývoje průměrné globální teploty do konce století při zohlednění schválených politických plánů a opatření (přitom pozor: jak bylo řečeno výše, scénáře IPCC jsou považovány za konzervativní, protože neumí dostatečně dobře pracovat s komplexními systémy).

Aktuální průměrná globální teplota je o 1,2 - 1,5°C (v závislosti na metodě) vyšší než průměr předindustriálního období (1850-1900). Projekce, se kterými pracoval IPCC v roce 2022, ukazují na nárůst o 2,7°C do roku 2100 a překročení hranice 2°C okolo roku 2052. Nové projekce mezinárodního týmu prof. Hansena, které zohledňují zrychlení tempa ohřívání v posledních letech, počítají s překročením hranice 2°C už v roce 2045.

První tipping element “na ráně” jsou korálové útesy. Tyto ekosystémy, na kterých dnes závisí miliony druhů mořského života a stamiliony lidí, špatně snášejí nárůst teploty vody a zbavují se rostlin, které potřebují pro své přežití. V důsledku toho hynou a zbělají, nejvíce v tropických vodách. Oficiální odhady předpokládají smrt 10-30 % útesů při nárůstu o 1,5°C a 99 % útesů při nárůstu o 2°C. Korály navíc netrpí jen na vyšší teplotu, ale i na okyselování, odkysličování, eutrofizaci a znečišťování oceánů a další stresory, pro které je riziko jejich kolapsu velmi vysoké.

Pak je tu pět dalších tipping elements, jejichž body zlomu už mohly být potenciálně překročeny a pokud nebyly, tak pravděpodobně budou přibližně u hranice +1,5°C:

1. Grónský ledový příkrov (pokles albedo efektu, zvýšení hladiny moří až o 7 metrů, přítok sladké vody do Atlantiku oslabující AMOC);

2. Západoantarktický ledový příkrov (pokles albedo efektu, zvýšení hladiny moří až o 3,5 metru, narušení oceánských proudů a s tím i rozložení tepla a živin);

3. Ledový příkrov Barentsova moře (narušení oceánských proudů)

4. Hluboká konvekce v Labradorském a Irmingerově moři (součást AMOC)

5. Boreální permafrost (uvolnění velkých objemů CH4 a CO2 do atmosféry)

Mám pocit, že nic, co zde napíšu, mě neochrání z osočení z alarmismu nebo hysterie, ale přesto to zkusím:

Vědecké modely jsou nedokonalé. Není zaručené, že ke kolapsu těchto systémů dojde při aktuálních scénářích oteplení (některé se mohou podle modelů zlomit až okolo +3°C). Je tu však nezanedbatelná pravděpodobnost. Pravděpodobnost, u kterého by každému pojišťovákovi blikala červená kontrolka. Tato pravděpodobnost stoupá nejen se zvyšující se koncentrací skleníkových plynů v atmosféře, ale v mnoha případech i s narušováním další planetárních mezí, které systémy držely v rovnováze (např. koloběh dusíku a fosforu).

Tolik pravděpodobnost. A újma? Ve smyslu, v jakém se dá vůbec srovnávat, existující podle Johana Rockströma čtyři body zlomu, jejichž překročení je dnes nejen pravděpodobné, ale měly by pro Systém Země obrovské důsledky. Jsou to neakceptovatelná globální katastrofická rizika:

1. Grónský ledový příkrov (viz výše)

2. Západoantarktický ledový příkrov (viz výše)

3. Amazonský deštný prales (emise uloženého uhlíku do atmosféry, ztráta biodiverzity, narušený vodní cyklus)

4. Atlantické proudění - AMOC (významné ochlazení a prodloužení zimy v Evropě, narušení monzunových systémů v Africe a Asii, urychlení tání Grónska a Západní Antarktidy, urychlení kolapsu Amazonie)

Raději znovu: existence vysokého rizika jejich kolapsu není predikce, že se to stane. Navíc, McKay et al. (2022) připouštějí, že u pomalých tipping elements (polární zalednění) by překročení bodu zlomu po omezenou dobu nemuselo být nevratné. Jak dlouho by to ale mohlo být, nikdo neví. Vzhledem k tomu, co je ve hře, je však na místě rétorická otázka: měli bychom to riskovat? Protože jsou tipping elements tak provázané, stačí prolomení jednoho z nich a mohou stáhnout dolů i ostatní. Mohlo by to spustit sebe-posilující zpětnovazební smyčky, které by z planety udělaly ještě v tomto století Neobyvatelnou Zemi, na jejíž podmínky se nejde rychle a plošně adaptovat.

*nádech* *výdech*

Body zlomu - co dělat?

Dobře. Pokud si míru rizika uvědomujeme, co s tím máme my, intelektuální elity, dělat?

I této otázce věnovala vědecká komunita na konferenci Světové body zlomu pozornost. Zarezonovaly dva postřehy:

1. Potřebujeme změnit jazyk. Politici*čky vědeckému jazyku nerozumí. Je plný přiznané nejistoty. Přijmou-li však politici*čky razantní preventivní opatření, jejich náklady s tím budou naopak jisté (peníze, politické body, čas apod.). Z jejich pohledu je proto racionální opatření nepřijmout. Z celé rovnice totiž vypadla výše újmy. Jak bylo řečeno, riziko je součinem pravděpodobnosti a újmy.

   

   Čím vyšší je možná újma, tím nižší pravděpodobnost bude stačit, abychom riziko řešili. Český zákon o životním prostředí, ač zastaralý, k tomu má takový pěkný paragráfek:

   § 13: Lze-li se zřetelem ke všem okolnostem předpokládat, že hrozí nebezpečí nevratného nebo závažného poškození životního prostředí, nesmí být pochybnost o tom, že k takovému poškození skutečně dojde, důvodem pro odklad opatření, jež mají poškození zabránit.

   S potřebou šlápnout na plyn urgence souvisí druhý postřeh.

   

2. Potřebujeme v naší komunikaci přiznat své pocity. Je racionální mít silnou emoční reakci na děsivou informaci. Co za signály dává ten, kdo mluví o bodech zlomu s kamennou tváří? Není to důvěryhodné. Podkopává to urgenci a posiluje výše zmíněnou iluzi, že máme čas se na klimatickou změnu adaptovat, čas nasazovat opatření postupně podle politické situace, a čas počkat na nové technologie. Potřebujeme marginalizovat nevzrušenost a normalizovat obavy 😳 a péči 🥺 o kolabující ekosystémy, frustraci 😖 a vztek 😡 směrem k těm, kteří se na ochranu před těžkými politickými rozhodnutími berou za rukojmí část populace. Není to o citové manipulaci, ale o tom žít v pravdě.

Některé politické výzvy shrnuje prohlášení, které na konferenci Světové body zlomu podpořily stovky přítomných vědců a vědkyň:

Klíčové pro zabránění klimatickým bodům zlomu je minimalizovat jak velikost, tak délku překročení teploty nad 1,5 °C. Každý rok a každý zlomek stupně nad hranicí 1,5 °C hraje roli. Aby bylo možné toto překročení minimalizovat, musí se globální emise skleníkových plynů do roku 2030 snížit na polovinu oproti úrovni z roku 2010, což vyžaduje bezprecedentní zrychlení dekarbonizace.

K bezprecedentnímu zrychlení dekarbonizace bude potřeba dosáhnout pozitivních bodů zlomu - dramatickému rozšíření vzorců chování, které kolaps pomohou odvrátit. Jinými slovy, na nelineární křivku degradace životního prostředí je potřeba reagovat nelineární křivkou environmentálního chování.

Příště shrnu, jak bychom podle vědecké komunity měli ekologická rizika řídit (např. skrz nová tělesa Planet Security Council nebo Food Systems Stability Board) a jak bychom mohli pozitivních bodů zlomu dosáhnout. Zamyslím se nad tím, do jaké míry jdou tyto úvahy správným směrem.

Shrnutí

V tomto big readu jste se dozvěděli:

• Klimatická rizika jsou systémová a nelineární: Ekologické body zlomu představují prahy, po jejichž překročení se klima může rychle a nevratně proměnit – skokově, řetězově a se zesilujícími zpětnými vazbami. Tato rizika jsou ve vědeckých i politických scénářích systematicky podceňována.

• Nejbližší body zlomu jsou blízko nebo již překročeny: Např. u grónského ledu, permafrostu či korálových útesů existuje vysoké riziko kolapsu už při oteplení o 1,5 °C.

• Společenská reakce je pomalá, protože chybí systémové myšlení a emoční pravdivost: Klimatická krize se často vnímá jako vzdálená, pozvolná a řešitelná v budoucnu. Tento postoj je iluzorní a brání přijetí razantních opatření. Emoce (např. obavy nebo hněv) nejsou slabostí, ale signálem racionální reakce na hrozbu.

• Každý rok a každý zlomek stupně navíc se počítá: Čas je zásadní faktor – čím déle budeme odkládat dekarbonizaci, tím vyšší bude pravděpodobnost nevratných změn. Riziko nelze donekonečna racionalizovat – je třeba jednat, i když nemáme jistotu.

Martin Abel, analytik AMO klima

Jak čelit možnému civilizačnímu kolapsu a přitom se z toho nezbláznit? Tuhle otázku jsem si poprvé položil na podzim 2019. Uvědomil jsem si propastný rozdíl mezi hloubkou ekologické krize a naší kolektivní neochotou ji skutečně řešit. Naléhavost odpovědi od té doby jen podtrhla pandemie covidu-19, ruská invaze na Ukrajinu, hrozba jaderného konfliktu, posílení krajní pravice v liberálních demokraciích, rozvoj umělé inteligence a tiché přihlížení mezinárodního společenství masakru obyvatel pásma Gazy. Vše, co jsem proti tomu mohl dělat - i s vypětím mnoha sil - se zdálo být beznadějně málo. Na mysl mi přišlo intuitivní řešení: přestat se snažit a odpojit se. Protože přihlížet se svázanýma rukama masivnímu ničení přírody, kterou miluju, nebo zabíjení lidí, se kterými soucítím, by bylo k zbláznění.

Trvalo mi pár let, než jsem pochopil, že odpojit se nefunguje. Dokud chodím po planetě Zemi a jsem obklopen jejími obyvateli, tak můj strach, smutek, hněv, nejistota, bezmoc ani frustrace nezmizí - můžu je tak akorát zamést pod koberec. Navíc, my lidé nemáme emoce jen tak pro legraci. Emoce jsou signály - hluboce zakořeněné, evolučně vyvinuté reakce, které nám pomáhají orientovat se v našem prostředí. Strach nás varuje před nebezpečím. Smutek indikuje, že nám na něčem záleží. Hněv signalizuje narušení hranic a nespravedlnost. Kdo se odpojí od emocí, odpojí se od jednoho z hlavních motorů lidské agency: většinu věcí děláme anebo neděláme, protože nám dělají radost, vyvolávají v nás strach apod. Kdo se odpojí od emocí, jede často na volnoběh, bez jasné motivační síly. Pokud je nespokojený se světem, nezbývá mu než doufat, mít naději, že se svět zlepší bez jeho přičinění. “Vše se točí na emocích.”

Není řešením přesný opak? Napojení se? Do této myšlenky mě uvedli psychologové a krásní lidé Zdeňka Voštová a Tomáš Hawel. Na ekoterapeutickém workshopu, který jsem loni pro pocit beznaděje a vyhoření vyhledal, mě provedli “spirálou naděje”, která má 4 kroky: vycházet z vděčnosti, dotknout se bolesti, vidět novýma očima a jít dál. Spirálu naděje vyvinula environmentální aktivistka Joanna Macy společně s adiktologem Chrisem Johnstonem. V knize Aktivní naděje, jejíž podtitul je stejný jako otázka, kterou jsem si v úvodu položil, popisují pocity nejistoty a zmaru jako “ústřední psychologickou realitu současnosti” (s. 10). A protože je tato realita obvykle považována za příliš depresivní konverzační téma, přečkává někde na pozadí našeho vědomí. Podle Macy a Johnstona je práce s těmito emocemi klíčovým předpokladem jak pro udržení duševního zdraví, tak pro posun směrem k udržitelnější společnosti.

Emoce jsou pro člověka podle psychologie vlastně to samé, co jsou informace pro systém podle systémové teorie. I lidské tělo je systém. Bolest při sáhnutí na horkou plotnu je pro systém informací, že příště to dělat nemá. Skrz informace se učíme. Vydám se na cestu, sejdu z cesty, všimnu si toho, upravím směr, sejdu z cesty, všimnu si toho, upravím směr, sejdu z cesty, všimnu si toho, upravím směr atd. Nekonečná smyčka, jejímž smyslem je co nejméně scházet z cesty - pohledem systémové teorie to je negativní zpětnovazební smyčka. Pokud chápeme, jak zdraví našich těl závisí na zdraví ekosystému (vzduch, voda, jídlo, biodiverzita atd.), je soucit s ničením jiného života zdravou reakcí na to, co je ohrožením nás samotných.

Soucit s jinými a bdělost k jejich utrpení je něco, co se po tisíciletí pěstuje v buddhismu. Není divu, že buddhismus nejen že přispěl coby pramen poznání pro spirálu naděje, ale poskytuje i prostor pro její praxi. A tak jsem se v červnu 2025 ocitl na nevšedním místě: v buddhistickém centru Dhanakosa ve skotských výšinách. Ve skupině lidí od 30 do 83 let jsme v sérii workshopů a meditací spirálu naděje postupně prožili. Jak to probíhá?

1. Čelit stavu světa je náročná emoční práce, takže nejdřív je potřeba být v pohodě - být tzv. “zazdrojovaný”, tj. míst přístup ke zdrojům, o které se můžu opřít: dech, jídlo, spánek, vztahy, pohyb atd. - každý má svou vlastní sadu potřeb. Důležité je, že většinou potřebujeme méně, než si myslíme. Potřebujeme však cítit vděčnost za to, co máme. Pohodlí, které si užíváme; vztahy, které nás naplňují; část přírody, která ještě bují apod. (Ve skutečnosti ne tak) banální věci, které běžně přehlížíme: svobodný dech, čití konečky prstů, paprsky slunce na tváři. Mindfulness. Vděčnost mi dává sílu k dalším částem spirály. Kdykoli se cítím špatně - v jednom dni, měsíci, roce - je dobré se vrátit ke zdrojům, k vděčnosti za ně a opět z ní vyjít.

   

2. Pak je potřeba dotknout se bolesti. Dovolit si plně prožít a zapojit tělo do emocí, které v nás stav světa vyvolává. Pro začátek se stačí z toho vypsat. Tužka, papír a prompt jako “Když pomyslím, co se teď děje přírodě, moje reakce je…” Pokud si dovolím být k sobě upřímný, mohou se na papíře najednou rýsovat emoce, které jsem si dosud ani neuvědomoval. Dalším užitečným nástrojem jsou rituály. Při nich je možné pracovat s předměty, které pro nás naše emoce symbolizují. Třeba listí může být symbolem žalu a taky lásky, kterou pro oplakávané cítím. Klacek může být symbolem hněvu a taky spravedlnosti, kterou díky němu můžu naznat a postavit se jí. A kámen může být symbolem strachu, nejistoty a taky odvahy, kterou tváří v tvář k nim můžu projevit. Co cítím, je v tu chvíli v nich a tím pádem mimo mě. Když je držím, prožívám je. Zkusím svůj prožitek upřímně vyjádřit slovy. A pak je zase pustím. Tomu cvičení se říká “Mandala pravdy”. Lepší než samostatně je prožít ji ve skupině. Podle psychologa Francise Wellera bylo kolektivní zpracování žalu v předmoderních společnostech běžné a běžné zůstává např. v afro-amerických černošských komunitách. Protože jak se říká, pain shared is pain halved.

   

   V Praze jsme zase ve skupině stavěli tzv. Mohylu smutku - pomník složený ze symbolů zničené přírody, pro kterou truchlíme. Víčko jako symbol všudypřítomných mikroplastů. Popel jako symbol lesních holin. Sklenice vody jako symbol tajících ledovců… Obě cvičení jsou očišťující, a to doslova. Ne nadarmo se nám “uleví”, když dopláčeme nebo si zanadáváme; výzkum ukázal, že lidské slzy obsahují kortizol (hormon stresu) a že pláč pomáhá udržovat vnitřní rovnováhu. Ale jsou to taky cvičení náročná. Proto je potřeba mít na ně nejdřív dostatek zdrojů.

3. Vidět novýma očima je pro mě nejobtížnějším krokem spirály naděje. A zároveň nejčarovnějším. Je spojený s aktivitami, při kterých se s pomocí představivosti vtělujeme do někoho jiného - např. člověka žijícího za 100 let, jiného tvora (zvířete, rostliny, houby…), resp. jakékoli bytosti přítomné nebo budoucí v nejširším slova smyslu (hory, řeky apod.). Třeba já jsem se zkusil vtělit do lišejníku. Z jeho pozice jsem se vztahoval k Martinovi a ke všem lidem. Jako lišejník jsem prožíval svou závislost na okolním prostředí, radikální propojenost se vším ostatním (radical interconnectedness). Místo ega ekosystémový přístup. Místo antropocentrismu biocentralita. Vidět novýma očima umožňuje jiné prožívání času a taky úplně jiné pojetí moci (power), než na jaké jsme zvyklí - alespoň za střízliva 🙂 Umožňuje vidět příležitost tam, kde jsme dosud viděli jen problém. V poušti uklidňující ticho, ve stále fosilní ekonomice potenciál vybrat si jinou cestu dekarbonizace. Psychoterapeutka Jitka Holasová ve své knize Klimasmutek: Vnitřní dovednosti do časů klimakrize popisuje, jak díky tomuto “odstředění se” pochopila myšlenkové vzorce, které ji dlouho blokovaly. Americká myslitelka Alexis Pauline Gumbs se zase v populární knize Undrowned vcítila do velryby, “abych viděla, co se stane, když na své vztahy, příležitosti a praktiky nahlédnu a když je procítím jsa inspirována vztahy, příležitostmi a praktikami vyspělých mořských tvorů” (s. 9). Sám na sobě jsem zjistil, že dokážu vidět novýma očima jen tehdy, když se do té aktivity (např. psaní dopisu sobě samému člověkem z budoucnosti) úplně uvolním. Je to náročné, ale když se to povede, má to transformační potenciál.

   

4. Poté je možné jít dál. Představit si budoucnost, ve kterou doufáme, kroky, které k ní povedou, a roli, kterou na té cestě budeme mít. To je rada, kterou Macy a Johnstone tváří v tvář zmaru ze světa nabízejí: staňme se aktivní součástí budování toho, v co doufáme. Nečekejme, až to někdo jiný možná udělá za nás. Mějme aktivní naději. Ve světě, který směřuje k oteplení o 2,8 stupně Celsia, šestému vymírání druhů a rozpadu mezinárodního míru bude pro leckoho obtížné věřit v budoucnost, ve které se tyto hrozby nematerializují. Aktivní naděje ale není o šanci na úspěch. Vyžaduje si jen tu havlovskou jistotu, že to má cenu, ať to dopadne jakkoli. Pokud ji zrovna nemám, vyplatí se vrátit na začátek spirály - zazdrojovat se a projevit vděčnost za to, co je. Nakonec… pokud dostatek z nás pracuje ve své vlastní roli na zabránění kolapsu, šance na úspěch budou ve skutečnosti veliké. Podle Macy a Johnstona je skutečná moc ne v tom, co máme k dispozici, ale co děláme a s kým (power with). Jak napsal profesor na Harvardu Marshall Ganz, “naděje je víra v pravděpodobnost možného, spíše než v nutnost pravděpodobného.”

Když jsem nedávno jednomu člověku, kterého jsem zrovna poznal, pověděl, čemu se věnuju, vzdechnul: “Je to tak depresivní, že na to nedokážu myslet.” Řekl jsem, že tomu rozumím. A nepochybuju o tom, že mnoho čtenářů*ek Zóny zlomu to má podobně. Z mé zkušenosti ale mentální odpojení není cesta. Emoce, které ve mně stav světa vzbuzuje, tím nezmizí. Zůstanou neošetřeny, neuznány, nevyslyšeny. Nepomohou mi v mém rozhodování a naopak budou do popředí mého vědomí probublávat nežádoucími způsoby. Jestliže mám pocit, že je v tomto okamžiku nedokážu zpracovat, možná se nejdřív potřebuju zazdrojovat. Spirála naděje není jednorázový, ale trvalý proces. Někdy je možné si jí projít za 1 den, jindy trvá jeden krok i několik měsíců. A je to spirála, protože jakmile jí projdu, nikdy už se nevrátím do prvního kroku stejný, jaký jsem předchozí spirálu začal.

Připadá vám spirála naděje jako užitečný nástroj? Jak s těmito emocemi pracujete vy a co byste poradili ostatním? Napište ostatním do chatu Zóny zlomu.

A pokud cítíte, že si s těmito emocemi nedokážete poradit bez profesionální pomoci, je úplně normální si o ni říct.

Tady je pár terapeutů*ek, o kterých vím, že mají s těmito tématy zkušenosti, a je možné je zkusit oslovit (někteří mají aktuálně i volné termíny):

• Zdeňka Voštová (Praha)

• Tomáš Hawel (Vrchlabí)

• Petra Valeš Jelínková (Praha)

• Bohuslav Binka (Brno)

Kéž je všem dobře.

Dnes uplynulo přesně jedno století od vydání pokrokové knihy Science and the Modern World (1925). Britský matematik a filozof Alfred Whitehead v ní popsal způsob myšlení, který stál za rozvojem moderní vědy v Evropě od 17. století. Vyslovil paradox, který filozofii vědy pronásleduje dodnes: západní věda se svým svým abstrahováním od žité reality vzdaluje od toho, co její existenci vůbec umožňuje - od lidské zkušenosti.

Autoři knihy The Blind Spot: Why Science Cannot Ignore Human Experience (The MIT Press, 2024) se k Whiteheadově tezi vrací a ukazují, jak ji podepírají dosavadní objevy (resp. jejich absence) v neurologii, fyzice nebo ekologii. Vědecká práce má podle nich “slepou skvrnu”, která se projevuje kdykoli, kdy o jevech (např. červené barvě) hovoříme jako o něčem objektivně popsatelném bez odkazu na vědomí. Na rozdíl od některých postmodernistů a skeptiků na krajní pravici se autoři (vědci) považují za fanoušky vědy, nemůžou se však ztotožnit s některými ideály vědecké práce. Kniha The Blind Spot je mým dnešním literárním tipem - viz níže.

Na sporné ideály vědecké práce jsem znovu narazil jinde - na právnické konferenci u příležitosti 75 let Evropské úmluvy o lidských právech. Předseda Nejvyššího správního soudu Karel Šimka na ní hovořil o “syndromu orientalisty”: o okouzlení odborníků*ček na lidská práva myšlenkou lidských práv, které jim znemožňuje jejich neutrální analýzu, tak jako třeba orientalista bude těžko neutrální k Orientu, kterému věnuje celou svou kariéru. Jejich pozice bude jeho slovy “ideologická”, protože do výkladu vždy dají svůj úsudek, že by lidských práv mělo být spíše víc než míň. “Prošel jsem si životopisy členů Evropského soudu pro lidská práva a všichni do jednoho,” podotkl předseda Šimka cimrmanovsky, “se v minulosti věnovali lidským právům!”, pokračoval s neskrývaným cynismem, který se zachytil o jeho řečnický pult a dál do sálu už podle řady posluchačů neproniknul.

Šimkova kritika nebyla fascinující tím, že by byla objevná nebo naopak mylná, ale tím, že byla sebepopírající. Pokud má totiž pravdu (jako že asi má), že subjektivní zaujetí je strukturální součástí expertní zkušenosti (tohle naznačoval, i když si nejsem jistý, jestli si to takhle zvědomil - spíše mu jenom vadí lidskoprávníci), tak to jistě platí nejen o ochraně lidských práv, ale o všech disciplínách - právních i neprávních. Jinými slovy, objektivita chápaná jako “pohled odnikud” není možná. Kdyby možná byla, byli by jí paradoxně schopni jen ti, kteří předmětu zkoumání vůbec nerozumí. A přesně to progresivní proudy prakticky všech vědeckých oborů začaly dávno uznávat - že skutečná epistemická ctnost nespočívá v „nezaujatosti“, ale v reflexivitě, ochotě přiznat své rámce a vystavit je kritice. Tvrzená neutralita je naopak nástrojem moci - v ekonomii nebo psychologii tak jako v právu.

Díky, že jste se mnou v Zóně zlomu 🌋

Zónu zlomu můžete podpořit zasláním libovolné částky na účet 2465983173/0800 nebo přes Wise (€) 💸

🕰️ Čas čtení: 11 minut

Přežvýkaný výzkum 🔬

💰📈 #post-growth Pokud jste už někdy recenzovali*y článek v odborném periodiku, víte, že periodika za peer-review zásadně neplatí žádné odměny. Recenzenstvo si obvykle musí vystačit s tím, co mu zaplatí úvazek ve veřejné instituci nebo grant. Prioritizují proto své akademicko-vědecké povinnosti a recenze odkládají, což se podepisuje na délce recenzních řízení a přispívá k všeobecné frustraci autorů - viz třeba tato svědectví pro časopis Nature. Ti, kteří mají neplacenou práci za neférovou a rádi by ji změnili, však bývají kritizováni s tím, že jakmile začnou akademici a vědci recenzovat pro peníze, kvalita recenzí tím utrpí. Dva mezinárodní časopisy se proto nedávno rozhodly provést experiment a za recenze začít platit. Co zjistily? Zjistily, že autoři ocenění přibližně $250 za recenzi dodávali výstupy rychleji (v jednom případě výrazně rychleji), aniž by to ovlivnilo jejich kvalitu (kvalitu posuzovala komise). Jinými slovy, systém placených recenzí by mohl být efektivnější než systém neplacených. To by však výrazně zasáhlo do rozpočtů vydavatelských domů (Springer, Elsevier apod.), které by mohly náklady na recenze promítnout do vyšších cen předplatných (už tak těžko dostupných pro mnohé instituce, natož jednotlivce). Ostatně jistá není ani poptávka po takovém modelu. Mezinárodní průzkum mezi recenzenstvem časopisu Nature totiž ukázal, že 71 % recenzentů odměnu ani nečeká a 87 % považuje recenzování zkrátka za svou akademickou povinnost. Co myslíte vy? Zanechte svůj názor v chatu Zóny zlomu 🌋.

Share Zóna zlomu

📉🐝 #biodiversity Poslední zimu (2024/25) v Česku nepřežilo 26,3% včelstev. Vyplývá to z monitoringu COLOSS, do kterého je zapojená i PřF UPOL. To, že část včelstev nepřežije zimu, je pravidlem. Tuto zimu byl ale úhyn extrémně vysoký - na vině bylo teplé jaro 2024. To totiž ovlivnilo vysokou aktivitu roztoče Varroa destructor (způsobující varoózu) a v kombinaci s vlhkou zimou i vhodné podmínky pro produkci tzv. cementového medu. Podle komplexní studie ČHMÚ o dopadech změny klimatu přitom u nás bude teplých jarních dní přibývat. Je škoda, že kromě volání po nových včelařských postupech nevolají odborníci alespoň stejně hlasitě po zpomalení zrychlující se změny klimatu, která přežití nejen včelstev komplikuje.

🌍⚖️ #climatejustice Pro ty, kdo se neradi hrabou v datech, jsem vybral kapitolu etika Davida Černého z monografie Klimatické právo (nově zdarma online). Černý se zaměřil na aspekty etiky klimatické změny. Jeho přístup je v Česku vzácný tím, jak dokáže přijmout pravděpodobnost dvou znepokojivých eventualit: 1. že změna klimatu je rizikem, jehož intenzita se může podle modelů ještě za života čtenářky blížit existenciálnímu ohrožení lidstva (globální hladomory, migrace, pandemie, rozpad společenského řádu), 2. že v tuto chvíli neexistuje ochota přijmout potřebná opatření. Etické teorie – od utilitarismu po etiku ctností – se přitom podle něj výjimečně shodují na jednom: máme morální povinnost konat. Uznává, že některé technologie (např. jaderná energie, geoinženýrství, umělá inteligence) mohou pomoci zvládnout změnu klimatu, ale samy o sobě nestačí. Navíc některé přístupy (např. superinteligentní AI) přinášejí vlastní, neméně vážná rizika. Hlavní překážkou řešení klimatické krize je podle filozofa „epidemie špatného myšlení“ - tedy selhání jednotlivců rozpoznat závažnost problému a kriticky uvažovat. Co Černého problematické analýze chybí nejvíce, je zohlednění vlivu emocí na naše myšlení v kombinaci s demografickými vlastnostmi členů společnosti - např. role strachu o finanční zajištění mé rodiny nebo role frustrace z neuznání mé role ve společnosti (muž, důchodkyně apod.). Navíc, apely na kritické myšlení bez změny výrobních a spotřebních vzorců mohou zůstat neúčinné a sloužit jen k legitimizaci technokratických nebo autoritářských opatření, která nejdou po řešení problému. Nicméně už jen tím, že Černého text reflektuje kritičnost aktuálního dějinného okamžiku, kdy se podle něj buď (a) probereme a vstoupíme do mimořádného politického stavu ve snaze na poslední chvíli maximálně snížit emise, nebo (b) raději přenecháme rozhodování AI (se všemi důsledky), anebo (c) budeme čelit stresorům neslučitelným se současnou civilizací, tak už jen tím si zasloužil zmínku v Zóně zlomu 🌋

Big-read: Energetický příběh Česka 2/2

Už jste četli*y pokračování energetického příběhu Česka?

Najdete v něm zpochybnění základní premisy celé zdejší “greendealové” debaty: že buď budeme ekonomicky růst s pomocí fosilních paliv, nebo bez nich. Je to přání, které můžeme mít, ale které vychází z docela naivní představy mj. o tom, jak dostupná bude levná energie v horizontu dalších 10 až 15 let a jak to dopadne na Česko - na stát na globální semi-periferii závislý na vysoké spotřebě energie. Důvody jsem sepsal tady 👇🏼

a tady 👇🏼

Česko v zóně zlomu 🦁

Novinky.cz se v dubnovém rozhovoru zeptaly prof. Miroslava Trnky z Ústavu agrosystémů a bioklimatologie MENDELU a Ústavu výzkumu globální změny AV ČR (Czech Globe), jestli je ještě možné něco dělat se společenskou laxností a lhostejností k řešení klimatické změny. Odpověděl, že jsme teď jako řidiči automobilu, jehož kontrolky hlásí vážný problém, ale my místo servisu jedeme dál, dokud nám motor nevypoví poslušnost:

Máme určitě pořád možnost změnit svoje chování natolik, abychom si s adaptačními opatřeními vystačili. Aby „přistání“ v budoucím klimatu, které bude asi teplejší, než bylo to na konci předprůmyslové doby, bylo bez dramatických následků. S tím, jak změna klimatu pokračuje, se ale zvyšuje pravděpodobnost, že budou následky podstatně větší a pád bude neřízený.

Často jsme kritizovali Evropu za její naivitu, ale její vedení bylo a je důležité i do budoucna. Pokud na to všichni světoví hráči rezignují, tak se bavíme o pokračujícím klimatickém vývoji, kdy rezignujeme na možnost ovlivnit pozitivně budoucnost. Toho se bojím asi nejvíc. Že za krátkodobý prospěch vyměníme udržitelný život pro naše děti a jejich děti.

Více v rozhovoru “Klimatolog: Bojím se, že si na změnu klimatu zvykáme a nepřipravujeme se dost na následky” (17.4.2025).

Literární tip

Moderní západní věda je nesmírně úspěšná – ale možná právě proto přehlíží něco zásadního. V knize The Blind Spot: Why Science Cannot Ignore Human Experience (MIT Press, 2024) tvrdí fyzik Adam Frank, filozof Marcelo Gleiser a kognitivní vědec Evan Thompson, že věda má slepou skvrnu: nevidí, že každé poznání nutně vychází z nějaké lidské zkušenosti.

Jako náš zrak má slepou skvrnu v místě, kde oko přechází v optický nerv, i věda má svou: vědomí a zakusitelnost světa zůstávají mimo její popis – a přesto jsou nutnou podmínkou, aby vůbec bylo co popisovat.

Když řekneme, že červená barva je světlo o vlnové délce 700 nm, máme sice přesné číslo, ale úplně ztrácíme zážitek červené. Tušení nebezpečí, vášně, zákazů, krve, jahod. Autoři varují:

když ztotožníme červenou jen s vlnovou délkou, provádíme „záměnu mapy za území“ – tedy chybně nahrazujeme bohatý prožitek za abstraktní model.

Je pravdou, že právě abstraktní modely (např. barva, teplota) udělaly moderní vědu tak exaktní: schopnou předvídat, designovat atd. Problém nastává, když věda pracuje už prakticky jen s abstrakcemi a deklasuje lidskou zkušenost (např. prožívání červené, pocit chladu) jen na další vědecky popsatelný fakt.

Autoři knihy ukazují, že tato slepota se propisuje do čtyř hlavních pilířů současného vědeckého světového názoru:

• Redukcionismus – víra, že celek lze beze zbytku vysvětlit z částí,

• Fyzikalismus – přesvědčení, že jen to, co má fyzikální vlastnosti, je skutečné,

• Rozdvojení přírody – rozdělení světa na „skutečný“ (měřitelný) a „zdánlivý“ (prožívaný),

• Triumfalismus – víra, že věda dříve či později vysvětlí úplně vše.

V závěru knihy autoři tvrdí, že slepá skvrna nevede jen k epistemickým omylům, ale i k planetární destrukci. Ekonomie, která z přírody dělá jen „kapitál“, není náhoda – je to důsledek slepé skvrny, jak se projevuje v neoklasické ekonomii:

Nepřetržitý růst a úspěch vědy v 19. a 20. století byl nerozlučně spjat s rozvojem industriální kapacity těžby, přeměny a spotřeby přírodních zdrojů – bez ohledu na to, zda k němu docházelo pod praporem kapitalismu, socialismu nebo komunismu.

Autoři nacházejí naději v nově se rodící transdisciplinaritě (pozor: neplést s interdisciplinaritou) a v rozvoji teorie komplexity: teorie sítí, kybernetika, teorie chaosu, dynamické systémy apod.

Share

Jste-li výzkumník nebo výzkumnice – jaké důsledky může mít slepá skvrna vědy právě pro vaši práci? Co z vašeho oboru zůstává nepojmenované, protože to není „měřitelné“? Pokud nevíte a umíte anglicky, doporučuju vám k přečtení kapitoly, které jsou pro vaši práci relevantní: třeba Matter, Cognition nebo Consciousness.

Pssst 🤫 Pokud si výtisk z nějakého důvodu nemůžete koupit, napište si o elektronickou verzi do chatu Zóny zlomu a já vám ji pošlu.

Na závěr jedna lifestyleová. Jste na veřejné toaletě. Chcete si usušit ruce. K dispozici jsou papírové utěrky nebo elektrický vysoušeč. Co zvolíte jako environmentálně šetrnější volbu?

Obecně platí, že šetrnější je vysušit, ne utřít. Má to ale několik “to záleží”. Zaprvé, pokud jste si nejdřív neoklepali ruce, děláte to špatně. K usušení úplně mokrých rukou spotřebujete více zdrojů (utěrek/elektřiny) než k usušení oklepaných, ať je sušení sebeúčinnější (v ekologické ekonomii platí Efficiency without sufficiency is waste). Zadruhé, vysoušeč obvykle vychází lépe - hlavně pokud je moderní a často používaný. Papírové utěrky jsou jednorázové a skrývají svůj dopad v celém řetězci: výroba papíru je náročná na energii a vodu, zabírá půdu (pro pěstování dřeva) a obnáší emise z dopravy i likvidace. Pokud by však byla z recyklovaného papíru, dovezeného1 třeba z Rakouska s jeho velmi zelenou elektřinou, může být ve výsledku šetrnější i ta utěrka. I když… možná má i provozovatel toalet na střeše vlastní fotovoltaiku…?

Co z toho plyne? Plyne z toho, že správnou odpovědí není ani (a) utřít utěrkou, ani (b) použít vysoušeč, ale skrytá možnost (c) poznat systém a zjistit, co můžu udělat pro jeho změnu. Volíte totiž mezi dvěma možnostmi, které někdo jiný určil, pořídil, napojil do sítě, do řetězce výroby, dovozu, odpadu. Rozhodujete se v rámci infrastruktury, kterou jste si nevybrali – ale která formuje váš ekologický dopad mnohem víc než vaše etika. A i když budete „dělat správnou věc“, ta správnost má omezený dosah, pokud se celý systém dál opírá o neudržitelný provoz - a individualizuje odpovědnost.

Skutečně šetrné by bylo změnit pravidla, podle kterých se fén i utěrka ocitly v systému, kde musíte volit mezi dvěma verzemi téhož problému.

Protože systémová změna nezačíná tím, že zvolíte správně – ale že zpochybníte, proč musíte mít právě tu volbu, kterou máte.

🗓️ Zajímavé akce v červnu

• 2/6 - 8/6 (po celé ČR) Týden pro klima - každoroční akce čítající přednášky, workshopy, výstavy apod. Cílem je upozornit na klimatickou krizi a mluvit o jejích řešeních. Program ve vašem městě si můžete najít na jejich webu. Já se chystám dorazit 2.6. do Městské knihovny na literární a impro večer.

Příště:

🔬 Přežvýkaný výzkum: Jaká přeshraniční rizika může přinést dekarbonizace světové ekonomiky?

Martin Abel, analytik AMO klima

Vstupujte do živých diskuzí nad tématy Zóny zlomu 🌋 nebo založte diskuzi novou. Jaké téma vás zajímá?

Chat vidí jen odběratelé a odběratelky newsletteru a na mobilu je přístupný jen z aplikace Substack.

Jak se přidat?

1. Na počítači: Chat je dostupný na webu.

2. Na mobilu: Nainstalujte si aplikaci Substack kliknutím na tento odkaz nebo na tlačítko níže. Novinky v chatu vám na e-mail chodit nebudou, takže si nechte zapnuté push notifikace, abyste o nové konverzace nepřišli.

   Stáhnout aplikaci (App Store)

3. Otevřete si aplikaci a klikněte na ikonu Chatu. Vypadá jako dvě bubliny na spodním panelu.

4. To je vše! Zaskočte si do chatu sdělit své dojmy, otázky anebo prostě jen pozdravit komunitu.

Tohle čtení zasadí vaše uvažování do úplně jiné perspektivy.

Ve zbytku energetického příběhu Česka zpochybňuju základní premisu celé “greendealové” debaty v Česku: že buď budeme ekonomicky růst s pomocí fosilních paliv, nebo bez nich. Je to přání, které můžeme mít, ale které vychází z docela naivní představy mj. o tom, jak dostupná bude levná energie v horizontu dalších 10 až 15 let a jak to dopadne na Česko - na stát na globální semi-periferii závislý na vysoké spotřebě energie.

Přečtěte si:

Paralelní články slouží k vysvětlení fenoménů, kterých se dotýkám v Energetickém příběhu Česka, ale u nás se prakticky nediskutují:

V článku Energie, vtělená energie a decoupling se věnuju základním pojmům: energie, energetická komodita, primární a konečná spotřeba energie apod. Ukazuju, proč jsou současné energetické statistiky ČSÚ jen velmi nedokonalou výpovědí o našem energetickém metabolismu (neřeší dovoz zboží a služeb). Tahle nedůslednost má bohužel praktické důsledky pro to, jak uvažujeme o oddělení HDP a spotřeby energie (decoupling).

V článku Spotřeba energie, EROI a stagflace se věnuju opomíjenému tématu klesající návratnosti investované energie (EROI). S odkazy na práce Donelly Meadows, Václava Smila, Nata Hagense, Michaela Alberta a dalších vysvětluju, proč je to problém pro jakýkoli energetický systém, ať je založený na fosilních palivech, jádru nebo OZE. Myslím, že trochu strkáme hlavy do písku tváří v tvář nepříjemné otázce: Jak může průmyslová civilizace postavená na energetickém (a materiálovém) systému poháněném snadno dostupnou ropou, plynem a uhlím se systémovou návratností investované energie až 200:1 uspokojovat rostoucí poptávku po energii s pomocí energetického systému s návratností 5:1?

Pokud to pro vás může být inspirativní čtení, věnujte, prosím, myšlenku tomu, kolik práce jsem do něj musel dát. Jen přímou přípravou těchto textů a obrázků jsem strávil asi 250-300 hodin práce. Přiznám se, že dělat takto pracné texty zadarmo muselo jít na úkor osobních i pracovních závazků a není to pro mě udržitelné. Přesto považuju za důležité, aby k nim měli přístup všichni. Zvažte proto, prosím, finanční podporu dalších vydání newsletteru 👇🏻

Kupte mi kafe nebo odešlete libovolnou částku v Kč na účet 2465983173/0800 (QR 👇🏻). Platbu v eurech můžete poslat přes Wise.

Díky, že jste se mnou v Zóně zlomu! 🌋

Martin Abel, AMO klima

V tomto big-readu navazuju na Energetický příběh Česka (1/2). Naše dějiny v něm byly vylíčeny jako dějiny rostoucí spotřeby energie superorganismu usazeného v české kotlině. Vycházel jsem z poznatku evoluční teorie, že evoluce si vybírá ty (super)organismy, které dokážou maximalizovat příjem energie a co nejlépe s ní hospodařit. Zdejší superorganismus skokově zvýšil svůj energetický příjem dvakrát: nejdříve přechodem od lovu a sběru k zemědělství, později těžbou uhlí a dovozem ropy a zemního plynu. Období, kdy nabitou energetickou výhodu využíval ve svůj prospěch, bylo přerušeno systémovou neefektivitou příkazové ekonomiky a podřazením vlastní evoluční strategie zájmům Sovětského svazu. Příběh se minule zastavil okolo roku 1988, kdy primární spotřeba energie dosáhla svého vrcholu: přibližně 7 milionům (10⁶) pracovníků pomáhaly miliardy (1000x10⁶) fosilních dělníků ve formě uhlí, ropy a zemního plynu.

Jak pokračuje Energetický příběh Česka? Česko zažilo po roce 1989 hospodářskou transformaci, která vyústila v pokles primární spotřeby energie. Ten pro superorganismus nemusí být na škodu, pokud je superorganismus schopen získat jiný typ oběživa (peníze), za které může nakupovat z ciziny a tím pro sebe akumulovat energii jiných superorganismů. Takový byl ostatně plán polistopadových vlád: vyrábět zboží s vysokou přidanou hodnotou a za utržené peníze dovážet na energii a práci náročné zboží ze zahraničí. A skutečně, od 90. let víceméně stabilně rostly jak hrubý domácí produkt (HDP), tak i zahraniční obchod.

Zatímco stoupal HDP a přibývala infrastruktura, konečná spotřeba energie díky technologickým inovacím mírně klesala. Polistopadový vývoj by tak mohl být dáván za příklad tzv. absolutního oddělení růstu HDP a růstu spotřeby energie (absolutní decoupling), kdyby nebylo energie vložené do dovezeného zboží a služeb (embodied energy). Co se tím myslí, popisuju v paralelním textu. Ukazuje se, že oficiální statistiky energii vloženou do zboží a zejména služeb dostatečně nezohledňují. Docházím k závěru, že maximum, co dnes o decouplingu (absolutním i relativním) můžeme říci, je, že pro něj v Česku neexistují důkazy.

O čem mluvit můžeme, je trvající závislost Česka na vysoké spotřebě energie - tuzemské i ze zahraničí. I přes určitý pokles zůstává Česko na předních příčkách v rámci EU ve spotřebě energie na obyvatele. Je to způsobeno nejen stále vysokým podílem energeticky náročného průmyslu a neefektivních budov, ale ve srovnání se světem i dosaženou komplexitou společnosti (energy-complexity spiral).

Globální ekonomický systém, do kterého se Československo po pádu komunistického režimu mělo začlenit, závisel (stejně jako do té doby Československo) na růstu primární spotřeby energie, a to především z fosilních zdrojů. Jejich světová spotřeba se od roku 1989 do současnosti zdvojnásobila s tím, jak nacházely své energetické (spalování uhlí, plynu, nafty, benzínu, petroleje atd.) i neenergetické využití (hnojiva, asfalt, vosky, technické plyny atd.). Protože fosilní zdroje poháněly ekonomiku, vývoj jejich spotřeby kopíroval vývoj světového HDP. A tento trend pokračuje. Fyzická a cenová dostupnost (fosilních) zdrojů energie významně ovlivňovaly a ovlivňují množství výroby a spotřeby ve světě. Z toho plyne, že závislost Česka na růstu primární spotřeby (fosilní) energie se nikam nevytratila - Česko ji jen společně s částí výroby vyvezlo do zahraničí. 

Ve veřejné debatě se dnes často střetávají dvě představy o ideálním pokračování českého energetického příběhu. Jedna sází na odchod od fosilních paliv a zelenou modernizaci – na obnovitelné zdroje, elektrifikaci apod. Druhá trvá na pokračování ve využívání fosilních paliv jako klíče k energetické bezpečnosti a konkurenceschopnosti. Obě představy se ve větší či menší míře propojují s představami o využívání jaderné energie.

Na těchto přístupech mi ale dlouhodobě něco nesedí. Neodhlížejí totiž od závislosti, jakou má Česko na spotřebě levné energie ne doma, ale ve světě? Protože jak bylo řečeno výše, domácnosti a firmy nakupují energii nejen v elektřině nebo zemním plynu, ale i zboží a službách dovezených ze zahraničí. Čím vyšší je spotřeba této (vtělené) energie, tím exponovanější je stát nejen vůči výkyvům, ale obecně dlouhodobým trendům dostupnosti levné energie ve světě. 

Mám velké pochybnosti o tom, že levné energie (a ostatně i materiálů) bude v blízké budoucnosti ve světě dostatek. Žádný z trendů, které vidíme, tomu podle mě nenasvědčuje. Naopak. Pokud níže uvedená data nejsou vykládána nesprávně, je velmi nepravděpodobné, že by si celá světová ekonomika udržela přístup k levné energii, na kterém v posledních desetiletích mnohonásobně vyrostla. Některé superorganismy možná ano, ale pravděpodobně ne všechny. Naráží tím jednoduše na biofyzikální limity, které jsou zcela nezávislé na limitech ekologické stability. Nabízí se otázka: jak výhodná je v takovém kontextu česká pozice závislosti na dostupnosti levné energie? Může vůbec země ekonomicky růst, pokud se nepodaří snížit její celkovou spotřebu energie – nejen statisticky, ale reálně? 

Přál bych si tomu věřit. Opravdu. Jenže se bojím, že toto přání neustojí analýzu v hlubším energeticko-ekonomickém, systémově-analytickém a evolučním rámci, který se níže pokusím co nejlépe rozvést. Pro větší stručnost jsem části argumentu vyčlenil do dvou samostatných textů, na které budu dále odkazovat:

Zajetí průmyslového modelu a trvající závislost na spotřebě energie

Minule jsme příběh opustili v období let 1968-1989 charakterizovaném jednak rostoucím příjmem energie, ale též technickým a organizačním promrháním naší dosavadní energetické výhody. Úkolem polistopadových vlád bylo přeorientovat průmyslovou výrobu na poptávané zboží a služby s vysokou přidanou hodnotou a díky jejich vývozu získat dostatek cizích měn pro nákup levného zboží z ciziny (tzn. dovážet energii akumulovanou někde jinde) - po vstupu do EU dokonce bez tržních bariér. Další energetický vývoj našeho regionu tak byl charakterizován zvyšováním výkonnosti ekonomiky při současném poklesu její energetické náročnosti.

Při srovnání s těmi, které jsme od 90. let měli začít dohánět, není jasné, jestli se nám to podařilo. Výkonnost ekonomiky se sice zvýšila, stále a dlouhodobě ale máme o čtvrtinu nižší HDP na obyvatele ve srovnání s Německem a Rakouskem a téměř poloviční ve srovnání s USA. Energetickou náročnost ekonomiky máme naopak o polovinu větší, než je průměr EU.

Ukázalo se, že zatímco pravidla trhu můžeme změnit ze dne na den, fyzická infrastruktura se mění výrazně hůř. Továrny na tanky T-72 a součástky do žacích strojů nelze ze dne na den upravit na výrobny elektronových mikroskopů.

Problém opuštění těžkého průmyslu v 90. letech měl několik rovin:

- Energeticky náročné provozy, ve kterých byly nainvestovány miliardy korun, nešlo zabalit a prodat do ciziny. 
- Jejich spotřebě energií byla přizpůsobena další infrastruktura.
- Chybějící obchodní partneři a někdy i nedostatečné standardy kvality (např. oceli) nás nutily prodávat zboží do ciziny pod cenou, což platilo nadvakrát po devalvacích (umělých podceněních) kurzu koruny v 90. letech. Země se ocitla v začarovaném kruhu, kdy nemohla modernizovat svou průmyslovou základnu, protože nevydělávala dost cizí měny na zakoupení moderních technologií. 
- Nedostatek cizích měn byl prohlouben poptávkou po západním spotřebním zbožím a technické závislosti na ruské ropě a plynu. 
- V některých případech chybělo pro nové postupy know how. 

Ekonomika se ocitla v částečném zajetí průmyslového modelu. Průmysl dodnes vytváří asi 1/3 HDP, z toho významnou část ten energeticky náročný (hutnictví, strojírenství, cementárny atd.). Nedalo by se tedy říci, že závislost na vysoké spotřebě energie se v ČR neprojevuje ani tak růstem spotřeby energie jako spíše absencí schopnosti spotřebu energie snižovat? Nejde jen o zajetí průmyslového modelu. Spotřeba energie na úrovni superorganismu obecně sleduje tzv. “spirálu energie a komplexity” (energy-complexity spiral): čím složitější superorganismus, tím více energie je k jeho chodu potřeba. Spirála energie a komplexity tvoří další přirozenou hranici toho, čeho jsme schopni dosáhnout “pouhou” modernizací technologií (budov, strojů atd.) a zefektivněním postupů. Závislost na energii se odvíjí právě tak z počtu technologií a počtu provazeb mezi nimi (komplexity systému), jako z efektivity, s jakou jsou technologie schopny s energií pracovat.

Je otázkou, jestli si přes všechnu mediální pozornost věnovanou ceně elektřiny nebo zemního plynu uvědomujeme, jak kompletně jsou naše životy energií protkané. Na jednu stranu, možná v rozporu s obecnou představou, přijme průměrný člen zdejšího superorganismu v jídle a pití přibližně tolik energie, kolik mohl konzumovat před 10 000 lety (cca 10-12 MJ/den). To je endosomatický příjem. Kromě toho ale zkonzumuje navíc zhruba 300-500 MJ/den exosomaticky - mimo vlastní tělo.1 Kolik energie to je, myslím dobře ilustruje toto video olympijského cyklisty, který málem vypustí duši, aby si svým šlapáním aspoň upekl dva krajíce toastového chleba (0,07 MJ). Pravěcí lidé využívali exosomaticky tepelnou energii vydanou pálením (dřevní) biomasy. Dnešní lidé ji využívají především spalováním fosilních paliv k pohonu strojů (od elektrických spotřebičů, přes vytápění až po osobní dopravu a nákladní dopravu) a samozřejmě také v používaném zboží (a službách), které bylo s pomocí energie vyrobeno (embodied energy). Vše běží na fyzické a digitální infrastruktuře (inženýrské sítě, dopravní stavby apod.), jejichž budování, údržba a provoz si taky vyžadují obrovské energetické vstupy.

Na individuální úrovni je vysoký exosomatický příjem funkcí touhy po sociálním kapitálu. Coby společenští tvorové usilujeme o to, o co jsme usilovali vždycky: o přízeň ostatních, resp. o co nejvyšší sociální status. V době, kdy po české kotlině pobíhali pravěcí lidé, se status pojil se zajišťováním zdrojů pro vlastní kmen, vůdcovstvím, respektem, schopností vyprávět, smyslem pro etiku, sdílení a komunitu. "V moderní kultuře," píše Nate Hagens, "ale soutěžíme o status s pomocí artiklů náročných na zdroje (auta, domy, dovolené, spotřebiče), užívajíce zprostředkující role peněz." To není mravní výtka vůči konzumní společnosti jako spíše připomenutí, že konzumní společnost nestojí a nepadá na penězích (ty jsou ostatně jen společenským konstruktem, který se neodvozuje od přírodních zdrojů), ale na energetických zdrojích, které jej umožňují. Ostatně, podle sociologie mohou být rituály konzumního chování "rituály bezbranných a zranitelných lidí, kteří se snaží vybudovat z cetek přenesených ze supermarketů alespoň jakousi ochranu před světem velkých organizací a velké politiky[...]."

Na vysoké spotřebě (vtělené) energie jsme si vytvořili závislost. Pokud je energie v každý okamžik dostatek, náklady na její spotřebu se drží nízko a vytváří se prostor pro hospodářský růst. Tím, že si Česko ve velkém vyměňuje se světem energii vtělenou do zboží a služeb, se na jednu stranu snižuje závislost na domácí spotřebě energie, na stranu druhou zvyšuje závislost na spotřebě energie v zahraničí. I svět je závislý na rostoucí spotřebě energie, ale z jiného důvodu. I svět totiž usiluje o zvyšování HDP, ale na rozdíl od ČR nemůže spotřebu energie vyvést do zahraničí. Pokud má světový HDP růst, někde musí růst spotřeba energie. A co víc - a jak se snažím ukázat v paralelním textu - rostoucí globální míra zadlužení si růst HDP vyžaduje. O cíli růstu HDP technicky vzato nikdo nerozhoduje, protože je nezbytným předpokladem stability globálního ekonomického a finančního systému, tak jak jsou nyní nastaveny. Svět tak vykazuje znaky závislosti na růstu HDP, resp. růstu spotřeby energie. Otevřená česká ekonomika, která je globálního ekonomického systému pevnou součástí, je tím pádem taktéž přeneseně závislá na růstu spotřeby energie. Pokud je vysoká spotřeba (vtělené) energie v globálním energetickém metabolismu umožňována fosilními palivy - v roce 1990 tvořily 84,1 % světového energetického mixu a v roce 2030 stále budou tvořit nejméně 73 % - tak je zdejší superorganismus zatím závislý na vysoké spotřebě fosilních paliv nejen doma (např. k výrobě elektřiny), ale výhledově i ve světě.

To, jak dostupné jsou a budou energetické zdroje a komodity ve světě, může být přinejmenším stejně podstatné, jak dostupné jsou a budou energetické zdroje a komodity v Česku.

Vyčerpávání fosilních zdrojů a alternativy

Uhlí, ropa a zemní plyn jsou neobnovitelné fosilní zdroje. Přestože zásob je ve světě stále dost, ekonomika těžby se mění. Poté, co lidstvo nejdostupnější zásoby vytěžilo, zbývají ty hůř dostupné, ke kterým je nejprve potřeba se dostat a chemicky je zpracovat s vynaložením značného množství energie. Návratnost investované energie (EROI) do fosilních zdrojů se proto dlouhodobě snižuje. Odhady EROI se sice liší, ale obecná shoda panuje na tom, že nová naleziště v průměru jen mírně převyšují EROI 10:1 (10 jednotek získané energie na 1 jednotku energie vložené), což je hodnota udávaná jako hraniční pro udržení moderní průmyslové civilizace. Ať už se předpověď vrcholu těžby ropy v roce 2035 vyplní, anebo - tak jako tolikrát v minulosti - nevyplní, odhaduje se, že s hůř dostupnými nalezišti se EROI fosilního energetického systému může dostat pod 7:1 už v 30. letech.

Chci si o tom přečíst víc

Co tohle všechno znamená? Znamená to, že energie se může brzy stát vzácnější než dnes.2 Zastánci zelené modernizace soudí, že úbytek čisté energie nahradí nefosilní zdroje energie, zejm. obnovitelná a jaderná energie. Tento předpoklad má ale tři vážné trhliny, které detailně popisuju jinde.

1. Fosilní paliva aktuálně používáme nejen k výrobě levné elektřiny, ale i dalších forem energie a nosičů energie: levných a snadno přepravitelných a skladovatelných pohonných hmot (vč. pro lodě a letadla) a levného tepla, vč. těžkého průmyslu (cementárny, ocelárny, sklárny atd.). Další způsoby využití jsou neenergetického rázu (technické plyny, maziva, vosky, hnojiva atd.). Přibližně 500 miliard fosilních dělníků, na jejichž bedrech spočívá průmyslová civilizace 8 miliard lidí. Jak zastánci zelené modernizace poukazují, většinu těchto způsobů využití jsme schopni nahradit alternativami. Vysoké tempo, ve kterém bude monumentální projekt elektrifikace a dalších inovací probíhat, bude každopádně na ekonomiku vyvíjet významné tlaky: investované zdroje (práce, materiály, kapitál) budou chybět jinde a hodnotové řetězce budou nutně čelit úzkým hrdlům. Tyto tlaky alespoň dočasně vyženou poptávku po energii nahoru (srov. též bod 3).

2. Trend úbytku čisté energie bude i při zelené modernizaci pravděpodobně pokračovat. Velké jaderné, solární a větrné elektrárny mají EROI mezi 10:1-35:1. Protože ale budeme mít potřebu i pro jiné formy energie než elektřinu (viz bod 1) a v případě OZE potřebu elektřiny v jiných časech než časech výroby, bude celý systém záviset na komplexní soustavě konverzí a akumulací a s tím spojeným ztrátám, ke kterým ve fosilním systému nedochází.3 EROI dekarbonizovaného systému by se proto podle odborných odhadů pohybovalo okolo 3:1. Není nepředstavitelné, že do půlky století dojde k masovému nasazení průlomových technologií (např. jaderná fúze), které trend úbytku čisté energie zvrátí. Bez nich budeme za provoz systémů dodávajících energii platit vysokou daň splatnou v energii.

3. Růst nabídky energie zaostává za růstem poptávky. Zelená modernizace už probíhá a je to dobře. Výstavba jaderných elektráren je však pomalá a ani rekordní investice do instalací výroben z obnovitelných zdrojů nestačily v roce 2023 k dorovnání meziročního růstu poptávky po energii. Je otázkou, jakým dílem je to problém “neambiciózní” zelené modernizace a jakým dílem energetickou nenasytností lidské civilizace. Bez nové produkce ropy nebo zemního plynu bychom zatím každopádně nebyli schopni novou poptávku nasytit.

Jestliže bude energie vzácnější, neznamená to automaticky dražší energii pro její konzumenty. Záleží jakou formu energie, odkud a v jakém regulačním prostředí. Nechci tohle složité téma rozpitvávat, ale je to strašně důležité, zejména ten třetí aspekt. Jak jsem psal tady, státy mají účinné nástroje (různé přímé a nepřímé dotace), jak před zvyšující se nedostupností energie zákazníky “uchránit” . Schopnost (zejm. zadlužených) států tyto tlaky absorbovat však není nekonečná. Kdo ví, jak dlouho na to budou mít fiskální prostor, resp. lidově řečeno peníze? Mám za to, že dříve nebo později budou muset přijímat cílená a později plošná opatření na straně rozpočtových příjmů (vyšší poplatky za regulovanou složku elektřiny, vyšší ekologické daně, vyšší jiné daně, naopak nižší cla na klíčové produkty), a to jen proto, aby byl dostatek energie ve všech formách, vč. v dovezeném zboží a službách. Například Nate Hagens ale očekává, že vzácnější energie dopadne úplně nejdříve nepřímo na finanční trhy. Všechny nebo téměř všechny investiční nástroje, které existují (akcie, dluhopisy apod.), totiž spoléhají na takové zhodnocení investic, které předpokládá buď levnou energii jako náklad zainvestované firmy, anebo celkově lepší ekonomický výsledek zainvestované firmy, který dražší energii vykompenzuje. Podle Nata Hagense jde o falešnou naději, nafouknutou bublinu, která brzy splaskne s tím, jak většina investičního portfolia přestane dosahovat zisků, které spoléhaly možná na levnou energii, možná na státní pomoc.

Z toho, co bylo řečeno, plyne, že Česko snižuje konečnou spotřebu energie (energetických komodit), ale zvyšuje závislost na spotřebě energie ve světě, Naděje v rostoucí spotřebu (vtělené) energie stojí na představitelných, ale těžko uskutečnitelných představách o budoucí (finanční a fyzické) dostupnosti nefosilní energie. Hrozí, že za vše, co si vyžaduje energii, bude v české ekonomice růst přirážka (kterou stát může dočasně absorbovat) a že investoři (vč. např. penzijních fondů) spoléhají na zisky, kterých s touto přirážkou (jakmile ji státy nebudou dostatečně absorbovat) bude velmi obtížné dosáhnout. Doba všeobecně dostupné energie prostě může být u konce, doba vysoké spotřeby energie ještě ne. Dokud se na tom něco nezmění, lze důvodně očekávat, že soutěž superorganismů o energii se bude přiostřovat. Jak si mohou státy získat v soutěži konkurenční výhodu a může mezi nimi být i Česko?

Jak nakrmit modrou velrybu? 

První konkurenční výhodou v soutěži o energii bude domácí přístup k relativně levné energii - tedy vlastně taktika, na kterou zdejší superorganismus sázel od průmyslové revoluce. I proto se v současnosti globální investice do výroby energie ze všech zdrojů - obnovitelných i neobnovitelných, vč. jádra, těší zásadně vysoké vládní podpoře a a navzdory své rizikovosti rostou.4 Je však potřeba zdůraznit rozsah a omezené časové okno pro takové investice. Co do rozsahu zdaleka nejde jen o soběstačnost ve výrobě levné elektrické energie - té třeba ČR zatím vyrobí více, než potřebuje - ale i výrobě levných a snadno skladovatelných nosičů energie s vysokou energetickou hustotou. Metabolismus superorganismu totiž stojí a padá na levné elektřině, stejně jako na levném žáru a levných uhlovodících (plasty) apod. Fosilní uhlovodíky dnes ČR dováží z 97-98 %. Česko obecně z ciziny dováží 42 % spotřebovaných energetických zdrojů a komodit - dvojnásobek oproti roku 1989. Pokud by nemělo být závislé na jejich ceně na mezinárodních trzích (a na autoritářských nebo dokonce znepřátelených vývozních zemích), muselo by si je (resp. jejich náhradu, např. syntetická paliva, vodík) levně obstarat samo. A to ve výše odhadovaném časovém rámci 10-15 let, ve kterém světová energetická bublina může splasknout. Otázkou je jak. 

Bez levných zdrojů ropy a zemního plynu je předpokladem energetické tranzice masivní elektrifikace v kombinací s výrobou levné elektřiny a vyšším využitím biopaliv. Reálný způsob, jak udržovat cenu elektřiny relativně nízko, je kombinace opatření prosazovaných jako zelená modernizace: nasazování OZE (zejm. větrných elektráren) a baterií, přizpůsobení odběrových tarifů a pravidel trhu s elektřinou a fyzické propojení se sousedními zeměmi do energetické unie. Zelená modernizace je vlastně předsazením budoucích nákladů (upfront costs) a současně obnova kapitálu, což je jeden z důvodů, proč se v přítomnosti projevuje jako nákladná, přestože může být v mnoha ohledech strategicky výhodná. Nesmírně náročný úkol uklidnit investory, kteří se důvodně obávají politických obratů, nespolehlivosti dodavatelských řetězců a (obchodních) válek, se však bohužel nedaří ani "zelenějším" vládám, než je ta česká. Čím méně jisté je investiční prostředí, tím více musí vlády investory finančně pobízet. Vlna investic sice zvyšuje HDP, ale zároveň odsává z ekonomiky chybějící reálné zdroje (pracovní sílu, materiály), což způsobuje inflaci.

Vzhledem ke spolehlivosti jaderné energie a spoustě sil, které už byly do jejího rozvoje v ČR vynaloženy, vzhlížejí mnozí k výstavbě jaderných elektráren. Jenže pokud odhlédneme od závislosti na dovezeném uranu,5 od otázky bezpečnosti a nedořešené otázky jaderného odpadu, je vysoce pravděpodobné, že výstavba jaderných elektráren nebude téměř určitě dostatečně rychlá na to, aby do 15 let nová výroba z velkých i modulárních reaktorů aspoň nahradila končící blok Dukovan a současně vykryla nárůst spotřeby elektrické energie. Vysoké náklady jaderných projektů se propisují do vysokých nákladů za jednotku vyrobené elektřiny (LCOE), resp. špatné investiční návratnosti, zejména vedle OZE v jednom systému. To, že fosilní elektřinu v dohledné době nemůže nahradit ani výlučně jádro, ani výlučně OZE, takže výsledný systém musí kombinovat "jádro + OZE", které si svou neflexibilitou vzájemně zavazí, je samo o sobě velkým paradoxem. Pozor, nic z toho neodpovídá na otázku, jestli do jaderné energie investovat, protože pro to existuje i několik dobrých důvodů. Je to jen reality check rozdílu mezi cenou elektřiny z fosilních paliv, na kterou si rostoucí superorganismus zvyknul, a cenou elektřiny z jádra. Nahrazení fosilní elektřiny tou jadernou její konečnou cenu nezlevní a neřeší se tím z většiny ani celorepubliková výroba tepla, ani další způsoby využití fosilních paliv mj. jako nosičů s vysokou energetickou hustotou. 

Nic z výše uvedeného není ani kritikou zelené modernizace jako takové. Obnovitelné zdroje jsou nejlevnějším zdrojem elektrické energie a investice do nich se superorganismu vrátí nejen ekonomicky. Otazníky spíše visí nad zbývajícími 80 % spotřeby energie, která z většiny pochází z domácích a dovezených fosilních paliv. Vlna elektrifikace může i při nejlepší vůli postupovat jen v určitém tempu. Kromě toho, že je její náklady potřeba připočíst k nákladům zelené modernizace, není elektrifikace vždy technicky možná anebo nedává ekonomický smysl, resp. dává, ale jen při splnění několika složitých podmínek současně (viz příklad zelené oceli v paralelním textu). Vysoký technický potenciál pro levnou energii má u nás - stejně jako před 250 lety - uhlí. Palivo s vysokou energetickou hustotou pohánějící osvědčené a flexibilní parní elektrárny, palivo, na které máme navázána pracovní místa a infrastrukturu. Stále zbývá necelých 500 milionů tun hnědého uhlí (životnost 12 let) a 3,6 milionu tun legálně vytěžitelných zásob černého uhlí (životnost 3 roky). Při hypotetickém prolomení limitů, zmaření systému zpoplatnění emisí uhlíku a dalších limitů využití uhlí je stále možné prokopat se k 4,1 miliardám tun hnědého uhlí a k 7,3 miliardám tun vyhledaným a teoreticky dostupným zásobám černého uhlí - s životností v závislosti na spotřebě uhlí v řádu stovek až tisíců let. Část nových uhelných projektů by mohla mít zajímavou energetickou návratnost (EROI) ve srovnání s jinými energetickými sektory. Pokud by ropné produkty byly příliš drahé a elektrifikace nepostupovala v dostatečném tempu, mohli bychom pyrolýzou uhlí vyrábět nekvalitní benzín a naftu, jak to už za 2. světové války dělali nacisti v Litvínově.

Existují však velmi dobré důvody, proč to nedělat a proč se ve světě investuje do uhlí jen jako špičkového zdroje (na vykrytí špiček spotřeby) a ne zdroje základního (baseload). I kdyby pokrytí spotřeby energie dodávané dnes ropou a zemním plynem tuzemským uhlím bylo technicky možné, mělo by katastrofální dopady: vysídlené obce padlé na oltář "pokroku", zničené biotopy, emise škodlivých látek do ovzduší - nakonec ty samé dopady, které přispěly ke zhroucení komunistického režimu v roce 1989. Nefinanční náklady těžby a spalování uhlí jsou jednoduše příliš vysoké a jeho suplování ropy v mnoha odvětvích technicky neuskutečnitelné. Ostatně si nemyslím, že konzervativní hlasy, které volají po jeho dalším spalování, v něm současně vidí plošnou náhradu ropných produktů a zemního plynu. Navíc, na rozdíl od obnovitelných zdrojů, jejichž EROI se bude pravděpodobně zvyšovat, EROI uhlí bude s hůř dostupnými zásobami klesat, takže jeho využíváním by superorganismus jen na čas odložil ultimátně neodložitelný přechod k nefosilním zdrojům energie. 

Pokud mám na chvíli přestat s pouhým teoretickým cvičením, spalování uhlí jde samozřejmě hlavně proti politice Evropské Unie, v níž si většina společnosti přeje zůstat, a proti etickým pravidlům mnoha velkých (zahraničních) společností, které v ČR podnikají, včetně bank a pojišťoven. Tím pádem není vůbec řeč o nahrazování ropy a zemního plynu uhlím, ale spíše o nahrazování uhlí obnovitelnou a jadernou energií, zemním plynem a druhotnými zdroji (odpadem). Období dalších 10-15 let tedy pravděpodobně přinese nahrazení levné uhelné elektřiny a vytápěním levnou nefosilní tuzemskou elektřinou a vytápěním, možná přinese i nahrazení části části energie ropy a zemního plynu levnou tuzemskou nefosilní elektřinou, ale nepřinese ani kompletní nahrazení energie ropy a zemního plynu levnou tuzemskou nefosilní elektřinou ani nahrazení dovozu zboží a služeb, které s pomocí ropy a zemního plynu vznikly. Z toho plyne, že zdejší superorganismus nebude ve střednědobém výhledu energeticky soběstačný, a proto buď významně sníží spotřebu energie, nebo bude čelit dovozu (vtělené) energie ze zahraničí, jejíž cena může rychle růst. Jak jsem ale opakovaně zmiňoval, dovoz energie - jakkoli drahé - nemusí být ke škodě, pokud ji zdejší superorganismus efektivně využije, ideálně k vytvoření přidané hodnoty, kterou za peníze vyveze.

Druhou konkurenční výhodou v soutěži o energii bude schopnost s energií efektivně nakládat. To předpokládá jednak vysokou energetickou účinnost technologií (to ostatně platí i pro předchozí konkurenční výhodu), jednak vysokou přidanou hodnotu vývozu. Superorganismy, které vyvážejí těžko nahraditelné a vysoce poptávané zboží nebo služby s cennými vstupy v podobě inovativních řešení, high-tech nebo třeba brandingu, si mohou udržovat vysoké exportní marže a tím pádem i schopnost zaplatit drahý dovoz, mzdy, úvěry, investice a rezervy. Česká republika je např. významným vývozcem kvalitních tepelných čerpadel nebo ložisek pro vlaky a světová poptávka po nich roste. Elektřinu nebo jiné draze dovezené vstupy  - např. hliníkové součástky, jejichž výroba je energeticky náročná - mohou výrobci skrýt do ceny. Na druhou stranu odvětví soustředící se na masovou výrobu cenově konkurujících výrobků mohou mít problém vyšší dovezené energetické vstupy na každém výrobku (tzn. i v dovezeném zboží a službách) zaplatit a udržovat byznys ve zdravé kondici.6

Jestliže zdejší superorganismus zůstane závislý na vysoké spotřebě energie a současně dovozu energie ze zahraničí (viz výše), vytvoří si ve světě rostoucích cen energií konkurenční výhodu vývozem s vysokou přidanou hodnotou? Nikdo samozřejmě nemá křišťálovou kouli, ale myslím, že můžeme odhadnout tři základní scénáře, přičemž každý může mít nespočet variant: 

1. Optimistický scénář: Ceny (vtělené) energie na vstupech budou ůrost (dovezená inflace), ale exportní odvětví ČR zůstanou konkurenceschopná díky efektivitě a reputaci kvality. Vyváží se mj. zelené technologie, vesmírné technologie, inovativní software a mnohé další zboží a služby s vysokou přidanou hodnotou. Budou růst životní náklady i náklady podnikání, ale dostatek pracovních míst, vysoké zisky i mzdy a odvody do státního rozpočtu pomůžou udržovat sociální smír. Nízké úrokové sazby budou lákat domácí i zahraniční kapitál do modernizace a digitalizace, které snižují spotřebu energetických komodit. Dovozní závislost sice vroste, ale na dodavatelské řetězce bude spolehnutí. Kromě peněz a materiálů bude dost i pracovní síly, včetně kvalifikované. Vysoce efektivní veřejná správa bude dohlížet nad zelenou modernizací ekonomiky (úspory, OZE, flexibilita), která snižuje výdaje domácností a firem na elektřinu, teplo a další energetické komodity. Spotřeba domácností: vysoká. Zatímco svět bude trápit stagflace, Česko a jeho největší obchodní partneři ekonomicky porostou a inflaci (zejm. v eurozóně) udrží na uzdě. Zdejšímu superorganismu vzroste ekonomická výkonnost, energetický příjem a tedy i evoluční výhoda.

2. Pesimistický scénář: Aby platil optimistický scénář, muselo by se podařit několik věcí současně. V pesimistickém scénáři se nepodaří žádná nebo skoro žádná z nich. Nárůst cen (vtělené) energie nebude kompenzován posunem Česka výše v hodnotovém řetězci. Dodavatelské řetězce budou narušovány eskalujícím geoekonomickým napětím, válkami a čím dál více i přírodními katastrofami. Vyšší a vyšší část státního rozpočtu poputuje na zbrojení a klimatickou adaptaci. Firmy budou hledat peníze v bankách, ale zisky nepostačí na splácení úvěrů a růst mezd současně. Klesající reálné mzdy budou stlačovat domácí poptávku a tedy i odbyt firem. Malé a střední podniky zkrachují, nadnárodní společnosti budou výrobu přesouvat jinam. Poroste nezaměstnanost, nespokojenost a s ní i podpora protestních stran bez skutečných politických řešení a předvídatelného programu. Kromě ochoty v takovém prostředí investovat bude prudce klesat i důvěra v instituce a důvěra v lepší budoucnost. Negativní jevy se budou navzájem posilovat. Poklesne ekonomická výkonnost, energetický příjem superorganismu a evoluční výhoda vůči ostatním.

3. Realistický scénář: Ani optimistický, ani pesimistický scénář nejsou pravděpodobné. Pravděpodobné je, že něco se dařit bude, něco ne. Česko bude ve vyšších cenách (vtělené) energie dovážet inflaci, kterou část šikovných vývozců pokryje z vysokých marží. Většina výroby ale bude trpět pomalým růstem až stagnací poptávky doma i ve světě způsobené rostoucími životními náklady a klesající návratností investic (ROI). Transformace energetiky bude postupovat, ale pomalu. Její sociální dopady budou kompenzovány, ale ne docela. Stát bude investory a výrobce uměle udržovat při chuti dotacemi, což zintenzivní pnutí s výdaji na sociální platby, veřejné služby nebo zbrojení. Bude je motivovat též nízkými úrokovými sazbami, což požene více a více mikrověřitelů s jejich úsporami do rukou fondů, které budou slibovat zhodnocení všem, ale reálně ho ve stále dravějším světě nemohou garantovat nikomu. Dodavatelské řetězce (zejm. ty pracující s kritickými surovinami) budou čelit pravidelným úzkým hrdlům, což v kombinaci se slabým trhem práce a nízkými úrokovými sazbami zmenší fiskální prostor a podpoří inflaci. Důvěra v instituce a lepší budoucnost se sice bude držet, ale obraz ekonomického růstu bez vysoké inflace se bude zdát jen dávnou vzpomínkou. Občanská společnost bude hledat mezi sebou a za hranicemi viníky táhlé stagflace, přestože bylo od počátku nepravděpodobné, že by se superorganismu podařilo získat si konkurenční výhodu při vysoké závislosti na spotřebě energie, vysoké dovozní závislosti a rostoucím cenám energií ve světě.

Semi-periferie

Realistický scénář vývoje Energetického příběhu Česka je realistický i proto, že český superorganismus neusiluje o konkurenční výhodu v soutěži o energii ve vakuu, ale na pozadí globálního ekonomického systému, ve kterém má zdejší superorganismus svou specifickou pozici.

Vstup do Světové obchodní organizace (WTO) po roce 1993 umožnil dovoz zboží, které typově zdejší superorganismus uměl vyrobit, levněji. Na jeho ceně se podepisoval fakt, že pocházelo ze zemí s levnějšími náklady práce, laxnější ochranou přírody a lidských práv a místy i ještě levnější energií. Například objem dovezeného textilu vzrostl mezi lety 1993 a 2021 o 450 %; objem dovezeného oblečení vzrostl ve stejném období dokonce o 1200 %. Na konci období pocházela polovina oblečení z asijských zemí. Objem dovozu ICT technologií (telefony, počítače) vystoupal mezi lety 1993 a 2024 z 35 mld. Kč na 428 mld. Kč a v některých letech téměř polovina pocházela z Číny. Po vstupu na vnitřní trh EU se k tomuto dovozu přidává dovoz levného zboží ze třetích zemí do jiné země EU, které je buď (a) v jiné zemi EU zpracováno do konečného produktu a prodáno do ČR, nebo (b) spotřebováno v jiné zemi EU s efektem vytlačení konkurence na český trh. V obou případech má ČR také prospěch z levného dovozu do EU, byť ne nutně tak velký, jako kdyby dovážela přímo z levnější třetí země. Výsledek je sice bolehlav pro konkurenceschopnost českých výrobců stejného zboží, ale konzumní volič (citizen-consumer) může být spokojený, protože má levnější životní náklady, stejně jako superorganismus, který levně akumuluje cizí energii.

Zdejší superorganismus je tedy na jedné straně pro jednu skupinu konkurentů netto příjemcem energie (doveze více na energii či práci náročných produktů, než vyveze) a netto příjemcem kapitálu (např. putuje více dividend z českých investic u konkurenta než opačným směrem). Na stranu druhou je ale sám netto zdrojem energie (ve vývozu na práci a energii náročných produktů) a netto zdrojem kapitálu (odliv dividend). V teorii světového systému (World Systems theory) se první skupina konkurentů označuje jako periferie, druhá skupina jako jádro a pozice zdejšího superorganismu jako semi-periferie.

Podle ekonomky Ilony Švihlíkové vychází tato specifická semi-periferní pozice ze skutečnosti, že se zdejší superorganismus po roce 1989 nezačlenil do bující světové ekonomiky 50. a 60. let 20. století, nýbrž do ekonomiky v hluboké vnitřní krizi. Tím, že nabídl nová odbytiště pro západní zboží, udržoval nízkou mzdovou úroveň, nízké zdanění majetku a příjmy právnických osob, politiku škrtů a otevřenosti vůči vstupu zahraničního kapitálu do strategických odvětví (resp. další opatření předepsaná tzv. Washingtonským konsensem), pomohl tuto vnitřní krizi dočasně překonat, a to s nemalými ztrátami pro sebe.

Vývozem energeticky náročného zboží pod cenou se superorganismus v 90. letech lacině zbavoval své energetické výhody. Peníze, za které se zboží prodalo, se často staly příjmy zahraničních firem, které od hladového státu koupily rafinérie, chemičky, automobilky a další podniky. Skutečnost, že podíl ze zisku (dividendy), které tuzemské dcery poslaly zahraničním matkám, začal v nultých letech přesahovat peníze reinvestované zahraničními matkami zpátky, je na jednu stranu pochopitelná. Na stranu druhou už ale situace dospěla do bodu, kdy zahraniční matky vyberou na dividendách téměř čtyřnásobek toho, co v Česku reinvestují. Z hlediska teorie her jde o evoluční porážku: superorganismus ne-akumuluje ani energii, ani peníze. Měl však přístup k levnému zboží z ciziny, což příslušníkům superorganismu vyhovovalo. 

Oldřich Krpec a Vladan Hodulák shrnují, co pozice tzv. "integrované periferie" nebo "post-socialistické semi-periferie" pro superorganismy v regionu střední a východní Evropy znamená:

"Nejdůležitější důsledky pro ekonomiky, jako je Česká republika (tedy pro země semi-periferie) [...] zahrnují podřízené postavení v mezinárodní dělbě práce, silnou zahraniční kontrolu nad domácím průmyslem (spojenou s čistým odlivem příjmů) a omezený prostor pro realizaci samostatné hospodářské politiky státu (Chase-Dunn, 1975). Takové ekonomiky mohou zažívat růst, který je závislý na (sebe-udržujícím) hospodářském rozmachu ekonomik jádra, podmíněný nepřetržitým přílivem investic z těchto zemí a technologickým pokrokem, který tam vzniká (Dos Santos, 1970). Semi-periferie v současné mezinárodní ekonomice přispívá k růstu mezd v zemích jádra tím, že vykonává relativně složité a na dovednosti náročné úkoly v mezinárodně rozptýlených výrobních řetězcích. Jsou to ústředí zahraničních nadnárodních společností, která kontrolují vnitřní ceny a tím i svévolně ovlivňují úroveň produktivity pracovníků v dceřiných firmách. Semi-periferie má jen malou šanci postoupit na vyšší úroveň, pokud investice do výzkumu a vývoje zůstávají výrazně nižší než v jádrových ekonomikách a jsou obvykle omezeny na zvyšování nákladové efektivity současných činností pomocí stávajícího kapitálu."

Závěr

Po roce 1989 prošla Česká republika zásadní proměnou. Ekonomika se otevřela, modernizovala a začala více vyvážet. Statistiky ukazují, že se nám daří vyrábět více (HDP) s menší spotřebou energie – jsme efektivnější. Ale je to opravdu celý příběh?

V Energie, vtělená energie a decoupling jsem argumentoval, že čísla o spotřebě energie a HDP neříkají všechno. Velká část energie se k nám dostává “neviditelně” – je skrytá v dovezeném zboží, službách a digitálním obsahu. A stejně tak energii vyvážíme. Pokud nevíme, kolik energie takto přichází a odchází, nemůžeme přesně říct, jestli jsme opravdu energeticky efektivní, nebo jsme jen přesunuli spotřebu jinam.

Česká ekonomika funguje trochu jako průtokový ohřívač: dovážíme technologie, energii a díly, z nich vyrábíme zboží a služby, které vyvážíme. Spotřebováváme málo, ale prodáváme hodně. Tento model ale stojí na tom, že energie zůstane dostupná a levná – a že ostatní budou mít o naše výstupy zájem. Jakmile energie zdraží nebo export oslabí, ohřívač se může zadřít.

Nesnažím se předpovědět budoucnost. Kdokoli, kdo se o předpověď snaží, nebere vážně ty stovky možných scénářů, kterými se energetické příběhy mohou vyvinout. Nejde však o to, co je možné, ale o to, co je nemožné nebo vysoce nepravděpodobné. Je nemožné nekonečné zvětšovat ekonomiku na konečné planetě. Je možné, že se lidstvu podaří nahradit fosilní paliva jiným podobně bohatým a levným (!) zdrojem energie a oddálit tak okamžik, kdy omezené zdroje udělají závislosti na růstu čáru přes rozpočet. Je vysoce nepravděpodobné, že se tak stane v čase, který lidstvu zbývá při současném tempu vyčerpávání snadno dostupných fosilních zdrojů. Pokud se nestane vysoce nepravděpodobné, bude rostoucí cena fosilních paliv a náklady na energetickou tranzici škrtit globální ekonomiku, která na levné energii v posledních desetiletích vyrostla. Je možné, že některé superorganismy budou mít konkurenční výhodu a ekonomický růst si udrží; je ale pravděpodobné, že mezi nimi bude superorganismus usazený v české kotlině?

V závěru eseje vysvětluju, proč si myslím, že to pravděpodobné není. Česká republika je na semi-periferii globálního ekonomického systému: pohybuje se veprostřed hodnotových řetězců, má vysokou energetickou náročnost ekonomiky, je vysoce dovozně závislá a trpí řadou hlubokých strukturálních problémů. Velkým, ne-li největším, strukturálním problémem je neschopnost propsat skutečné národní zájmy do své hospodářské a sociální politiky (vlastnost, kterou sdílí se státy globálního Jihu). I pokud by se tak stalo, muselo by být v dalších 10-15 letech splněno několik dalších předpokladů současně, aby Česká republika mohla ekonomicky růst i při vysoké závislosti na energii a dále tak maximalizovat svůj příjem energie.

Zatím jsme se naučili být chytří ve využívání cizí energie – ale ještě jsme si nevyzkoušeli, co to znamená žít s méně. Snižovat spotřebu energii ne statisticky, ale reálně a systémově. A právě to bude možná největší výzva do budoucnosti: přežít, růst nebo se rozvíjet v době, kdy energetické přebytky mizí. Ale o tom už jindy.

Martin Abel, analytik AMO klima

Dlouhodobý hospodářský růst v Česku nemusí být udržitelný při závislosti na vysoké spotřebě energie. V Energie, vtělená energie a decoupling vysvětluju, proč považuju ČR za tak závislou na energii, když přitom konečná spotřeba energie dlouhodobě klesá. Pak je ale otázka, proč by závislost na vysoké spotřebě energie měla být pro Česko problém?

V tomto textu podrobně zdůvodňuju, proč si myslím, že energie bude ve střednědobém výhledu (10-15 let) vzácnější než dnes, přestože se do její výroby stále investuje. Začnu základním důvodem pro tuto vzácnost: rostoucí spotřebou energie ve světě.

Spotřebu energie ve světě ovlivňují alespoň tři hlavní faktory: poptávka po energii, nabídka energie a účinnost spotřeby. Nejdůležitějším z nich je poptávka po energii. Trend globální poptávky dokážeme nejspolehlivěji dovodit z trendu globálního HDP. Pokud HDP roste, roste poptávka. Pokud HDP klesá, klesá poptávka. Důvod je ten, že na každou jednotku HDP je navázána spotřeba energie.

Výroba a prodej oceli stojí energii. Provoz kina stojí energii. Bankovní převod stojí energii. Proto trend světové poptávky po energii dlouhodobě přesně kopíruje trend HDP. Světové HDP roste s tím, jak jej vlády světa považují za klíčový pro zvyšování životní úrovně obyvatelstva (po vzoru učebnic ekonomie vyučovaných na světových i českých univerzitách).1 Pokud národní ekonomiky cílí na růst HDP a růst HDP stojí energii, zvyšuje to poptávku po energii.

V podstatě veškerá investiční rozhodnutí na volném trhu vycházejí z očekávání, že energie zítra bude nejméně tolik jako dnes + ještě kousek navíc potřebný ke zvýšení zisku (odměna podnikateli), který je pak nutné použít i na reinvestice: kapitál (stroje, budovy, duševní vlastnictví) totiž zastarává a musí se obnovovat. Kdyby investice do budoucí výroby s vyšší spotřebou nebyly, nebyla by taková poptávka po úvěrech, které banky nabízejí výměnou za úrok (služba, která banku také stojí energii). Z pohledu věřitele je proto pohledávka vůči podniku nárokem na budoucí energii. Poskytováním úvěrů roste množství peněz v ekonomice, které roztáčí inflaci, tj. růst cen v ekonomice. Aby domácnosti své peníze před inflací uchránily, věnují je bankám a investičním fondům (vč. penzijních fondů), které hledají ve světě investiční příležitosti, čímž posilují zpětnovazební smyčku rostoucího HDP a rostoucí poptávky po energii. V roce 2024 vzrostlo světové HDP o 3,2 % - poptávka po energii se tím pádem rovněž zvýšila, o 2,2 %. Tímto tempem by se zdvojnásobila každých 32 let.

Co se týče nabídky energie, tak superorganismy dlouhodobě usilují o to, aby se nabídka přizpůsobovala poptávce (a naopak) - čím větší ochota koupit, tím větší ochota energii dodat. Mění se pouze struktura primárních energetických zdrojů (elektrifikace). Problémy s nabídkou nastávají nárazově hlavně při energetických krizích (např. napadení Ukrajiny a zničení plynovodu Nord Stream 2 v roce 2022) nebo extrémech počasí (např. síť nezvládá dodat elektřinu do všech klimatizací během tropického dne).

Třetím faktorem je zvyšování účinnosti spotřeby. Díky úspornějším technologiím je dnes potřeba méně jednotek energie na jednotku HDP než dříve.2 Co je však podstatné: tempo energetických úspor je nižší než tempo poptávky po energii. Může to znamenat, že alespoň část dosažených úspor na jednotce spotřeby je použita k získání více jednotek spotřeby - jev pojmenovaný jako Jevonsův paradox po britském ekonomovi W. S. Jevonsovi, který si v 19. století povšiml, že účinnější parní stroje na trhu nesnížily poptávku po uhlí, ale paradoxně ji zvýšili. Jinými slovy, parní stroje mohly pro jejich uživatele vykonat stejné množství práce při nižším vstupu uhlí, ti ale raději získali větší množství práce při stejném vstupu uhlí a další parní stroje koupili. Jak jsme viděli výše, i dnes světová ekonomika raději vidí více a více práce, ačkoli by ji pro stejnou práci stačilo méně vstupní energie (k práci a konečné spotřebě energie viz Energie, vtělená energie a decoupling).

Podtrženo sečteno, primární spotřeba energie dlouhodobě (s výjimkou krizových let) roste. Primární spotřeba energie udává, kolik energie se spotřebuje za určité období. HDP vyjadřuje hodnotu vyprodukovaných statků za určité období. Obě jsou tedy tokové veličiny a obě aktuálně ve světě rostou nebo klesají zhruba v poměru 1:1. Ekonom Timothy Garrett přišel na to, že existuje zákonitost nejen ve vztahu spotřeby energie a HDP, ale i spotřeby energie (tok) a celkovým bohatstvím v ekonomice (stav). Zjednodušeně řečeno, kdybychom v roce 2025 spočítali všechny dolary na světě, které kdy byly navázány na výrobu zboží a služeb, a srovnali je se všemi takovými dolary v kterémkoli předchozím roce, budou mít obě sumy shodný vztah ke světové spotřebě energie v daných letech. Bude je pojit konstanta λ, která se rovná 9,7 ± 0,3 mW na každý americký dolar (očištěný o inflaci). Polopaticky řečeno, lidská civilizace je jako Otesánek, který jí vydatně každý den, aby byl větší a silnější. S tím jak roste, ale Otesánek časem potřebuje více a více jídla, jen aby si udržel svou hmotnost. Garretův výzkum ukazuje, že existuje konstantní vztah λ mezi celkovou hmotností, kterou Otesánek získal (součet historicky vyprodukovaných hodnot v dolarech), a množstvím jídla, které denně sní (spotřeba energie). To znamená, že Otesánek sice může jíst a žít stále efektivněji, ale pokud nechce hubnout, musí každý den zkonzumovat o to víc jídla, o co víc jedl v minulosti.3

Celkové bohatství v ekonomice a jeho roční přírůstky skrz HDP ženou nahoru i spotřebu energie. Tempo růstu spotřeby energie je stále vysoké. Přes řádově vyšší a vyšší investice do obnovitelné a jaderné energie každý rok nedorovnaly rekordní nově instalované kapacity v roce 2023 ani meziroční nárůst spotřeby energie v témže roce. Z toho důvodu ani podíl fosilních paliv na primární spotřebě energie neklesá. Dochází k energetickému příspěvku (energy addition) místo energetického přechodu (energy transition). Investoři do fosilní infrastruktury to vědí a nejenom že už neplánují odklon svých peněz jinam, ale dokonce v posledních letech investují více peněz do rozšíření ropné těžby.

Čím rychleji poroste spotřeba energie, tím rychleji se budou vyčerpávat neobnovitelné zdroje energie. Čím menší bude jejich nabídka, tím vyšší bude tlak na cenu. Z toho plyne, že rostoucí spotřeba energie může být klíčovým problémem sama o sobě, bez ohledu na klimatickou krizi.

Čtenáři a čtenářky dobře vědí, že rostoucí spotřeba energie z fosilních paliv není dobrá zpráva ani pro globální klima. Během horkého léta roku 1988 - tedy toho roku, kdy spotřeba fosilních paliv dosáhla v Československu svého vrcholu - vystoupil před Senátem USA klimatolog James Hansen. Stejně jako Carl Sagan tři roky před ním upozornil na vědci pozorovaný skleníkový efekt v zemské atmosféře, související růst průměrné globální teploty a 99% pravděpodobnost, s jakou je zapříčiněn emisemi skleníkových plynů, především ze spalování fosilních paliv. Na apel klimatologů byl založen Mezivládní panel pro změnu klimatu (IPCC) s cílem shromažďovat a šířit vědecké poznatky o klimatické změně. Ten ve své první Zprávě z roku 1990 konstatoval, že „výroba a spotřeba energie je zdaleka největším antropogenním zdrojem radiačního působení.” Poté, co koncentrace skleníkových plynů v atmosféře po stovky tisíc let oscilovala mezi 180 a 300 ppm se kvůli akumulaci energie z fosilních paliv vyšvihla na 350 ppm v roce 1988 (dnes už je těsně pod hranicí 430 ppm). S koncentrací skleníkových plynů stoupala i průměrná globální teplota vzduchu a mořské hladiny a s nimi stoupalo riziko přírodních katastrof. IPCC uzavřel, že lidstvo musí začít s energií lépe nakládat a investovat do bezuhlíkových technologií. Žádné z doporučení IPCC však nepočítalo s nutností zpomalit růst primární spotřeby energie, natož historický trend otočit a spotřebu snižovat. IPCC naopak odhadoval, že „primární spotřeba energie se mezi lety 1985 a 2025 více než zdvojnásobí.” A skoro se trefil. Z původních 317 exajoulů v roce 1985 se dostala na dnešních téměř 600 exajoulů. Lidstvo jako živočišný druh tak stále dělá to, co dělalo vždycky a co před 100 lety postuloval Alfred Lotka: snaží se pro sebe získat maximum energie. 

Jestliže roste světová ekonomika, někde (když ne v ČR) roste primární spotřeba energie. Nikam jinam - ani na Mars - ji prozatím outsourcovat nelze. Netřeba dodat, že pokud je na spotřebu energie navázáno okolo 75 % světových emisí skleníkových plynů, není to pro řešení klimatické krize dobrý výhled. Zde chci ovšem ukázat, že rostoucí spotřeba energie může být problémem sama o sobě, bez ohledu na klimatickou krizi, a to protože se budou zvyšovat náklady na její výrobu a s tím potenciálně i její cena. Pojďme si to rozebrat.

Úbytek čisté energie

Vyjděme z toho, že neobnovitelné zdroje energie existují na Zemi v omezeném množství. Jakmile je vytěžíme, dojdou. Surovou ropu - dlouho nejlevnější zdroj energie a širokou škálou použití - lidstvo těží už od poloviny 19. století. Odhaduje se, že jsme dosud vytěžili 1,3 bilionu z asi 2,9 bilionů dosažitelných zásob (proven reserves) ropy. Životnost zásob ropy je při současném tempu těžby (reserves/production ratio) více než 50 let. Naše povědomí o dosažitelných zásobách navíc není konstantní, ale postupně se zvyšuje s modernějšími geologickými průzkumy a metodami těžby, takže životnost zásob se nutně nemusí zmenšovat. V minulém desetiletí takto zaplavila světové trhy nová konvenční i nekonvenční (břidlicová) ropa, v tom příštím to třeba může být ropa arktická. Fanoušci černého zlata tedy budou mít spíše pravdu: ropy je stále dost a úplné vyčerpání zásob v blízké době nehrozí.

Něco jiného je ekonomika těžby. Všechny zásoby lidstvo ještě nevyčerpalo, ty snadno dostupné ale ano. Dostupnost se vyjadřuje v indikátoru návratnosti investované energie EROI (Energy Return On Investment), tedy jako počet jednotek energie získaný z jedné jednotky energie na vstupu. Těžba ropy je sama energeticky náročným procesem. Čím náročnější je se k ní dostat (např. frakovací metodou), čím horší má kvalitu a v čím méně hostinných místech se vyskytuje (např. za polárním kruhem), tím víc energie vynaložíme, než ji vůbec získáme a dostaneme do místa spotřeby. Těžba je jako brčko, kterým ropu nasáváme: zatímco dřív jsme nasávali z plné sklenice limonády, teď je to spíše zbytek kefíru na dně sklenice. Vyjádřeno skrz EROI, zatímco starší ložiska měla EROI až 200:1 (200 jednotek získané energie na 1 jednotku vložené), dnes se pohybují okolo 33:1 a trend je jednoznačně klesající. Průměry zde ale popravdě spíše matou. Například studie Brandta et al. zjistila, že 40 současných ložisek pracuje s EROI mezi 2:1 až 100:1. Odhady zbývající ropy (a plynu) se tedy sice liší, ale levnou, vysoce kvalitní ropu už lidský superorganismus podle odbornictva z většiny vyčerpal. 

Čím více energie bude v budoucnu potřeba na těžbu fosilních paliv, tím méně energie zbude pro zbytek lidského superorganismu (tzv. úbytek čisté energie - net energy decline). Lidský superorganismus je teď jako tlupa lovců mamutů, která než mamuta konečně uloví, propálí spoustu energie na jeho vystopování, zatímco dřív - když na mamuty začala specializovat své migrační vzorce, technologie, trénink - byli mamuti všude okolo. Strategie se evolučně přestává vyplácet. Tlupa ví, že v mamutím mase je velké množství energie. Pokud ale při lovu spálí víc energie, než z mamuta získá, vyhladoví.

Mimochodem, podobně jako u ropy nebo uhlí4 byla vyčerpána i většina ložisek s vysokými koncentracemi vzácných kovů potřebných pro dekarbonizaci ekonomiky: mědi, lithia, kobaltu, niklu apod.5 A pak tu samozřejmě máme potravinovou produkci. V mnoha částech světa včetně střední Evropy je vyčerpaná i zemědělská půda, která pro udržení sklizní vyžaduje více a více hnojiv a dalších chemických vstupů vyrobených s pomocí vytěžené energie (analogicky v živočišné výrobě), nemluvě o vstupech na zpracování, balení, přepravě, skladování, vaření atd. Např. v USA je podle Jasona Bradforda za 1 kalorií jídla obvykle 12-14 kalorií vynaložených na to, aby se dostalo na talíř. Z pohledu principu maximálního výkonu je pokles přirozené výnosnosti extrakce z omezených zdrojů (ložiska fosilních paliv, ložiska vzácných kovů, orná půda) problém, který - zdá se mi - významně přesahuje čistě problém s ropnou produkcí. Přesto u ropy zůstanu, protože zůstává hlavním palivem industrializovaného světa.

V roce 2025 ještě stále 95 % černého zlata tryská z konvenčních nalezišť a jen 5 % je těženo z ropných břidlic a dehtových písků, ze kterých ropy pomyslně vyteče mnohem méně. Dobrá konvenční naleziště však budou postupně vysychat. Mezinárodní energetická agentura (IEA) nedávno odhadla, že se bez dalších naležišť těžba do roku 2040 scvrkne na 15 % výtlaku v roce 2018. Jak píše Siddharth Misra,

"různé studie ukazují, že se očekává, že produkce ropných kapalin dosáhne vrcholu v roce 2035 ve výši 500 petajoulů za den (PJ/den), ale když se vezme v úvahu energie potřebná k těžbě a výrobě těchto kapalin, očekává se, že vrchol netto energie nastane v roce 2025 na úrovni 400 PJ/den (Delannoy et al. 2021). Pro kontext, jen USA spotřebovaly v roce 2021 asi 274 PJ energie za 1 den. Předpokládá se, že energie potřebná pro výrobu kapalné ropy exponenciálně vzroste z 1,5 PJ/den v roce 1950 na 210 PJ/den v roce 2050."

Pád EROI se má podle Misry ve 30. letech zastavit na novém váženém průměru 1:6,7. To neznamená, že se ropa těžit nebude. Může se těžit a prodávat za vyšší cenu (prostor pro zlepšení efektivity těžby už spíše neexistuje), což bez dalšího zvýší cenu nejen energetického využití ropy (např. benzín), ale i toho neenergetického (např. silikon). Cena ropy by navíc mohla klesat, kdyby svět o černé zlato přestal mít zájem.

K žádnému obratu v poptávce po ropě se ale dnes neschyluje. V roce 2024 se meziročně zvýšila o 1 milion barelů denně a podle IEA se má do roku 2030 zvýšit o další 3,2 mil. barelů denně. Táhnout ji budou státy Afriky a některé asijské země (ne Čína). Přibližně stejným tempem má růst poptávka po zemním plynu. Pouze v případě uhlí poptávka dále neroste (je snáze nahraditelné alternativami) a odhaduje se, že může klesat, v závislosti na politice Číny, jejíž dodávky levného uhlí z Austrálie jsou v ohrožení. Z hlediska lidského superorganismu je nevýznamné, kdo tato fosilní paliva vytěží a kdo je spotřebuje. Podstatné je, že jsou sice nasazovány obnovitelné zdroje energie, ale společně s nimi roste i spotřeba fosilní energie a spotřeba energie obecně a růst bude nejméně do roku 2030. Stále můžeme pozorovat to, co pozoroval Alfred Lotka, a sice že lidský superorganismus pro sebe neustále maximalizuje příjem energie.

Ekologická ekonomie a výjimečně už i mezivládní instituce6 upozorňují na to, že jsme rozhodování o spotřebě energie outsourcovali ekonomickému systému, který je na exponenciálním růstu spotřeby závislý. Jenže planeta Země je uzavřený systém a nic v něm nemůže exponenciálně růst věčně. Růst pokaždé narazí na to, čemu systémová teorie říká "limit zdrojů" (resource-constraint). A narazí na něj dříve, než zdroje fyzicky dojdou, protože exponenciální růst systému je zprvu podmíněn příjmem energie za náklady, které jsou po vyčerpání nejdostupnějších nalezišť (ropa, měď, uran, voda atd.) neudržitelné. Jinými slovy, začne sílit zpětnovazební smyčka omezující těžbu. 

Náklady rozšiřování a vůbec udržování kapitálu (např. oprava ropné plošiny) zkrátka po čase převálcují příjmy z těžby zdroje.7 Zisky tím pádem přestávají stačit na udržování investic napřed oproti znehodnocování kapitálu. Představuju si lovce mamutů, kterým se přestane vyplácet stopovat celé dny poslední zbylé mamuty, jejich oštěpy časem ztrouchnivějí, schopnosti lovu se vytratí a mamutí populaci to dá čas se regenerovat. Kromě limitu zdrojů působí podle systémové teorie i limit znečištění (pollution-constraint), který jsme už ostatně viděli na příkladu kvasinek: úspěšná kolonie časem vymírá nejen proto, že jí dojdou zdroje (cukr), ale i proto, že si zanese prostředí látkami, které jsou pro ni toxické. K analogii s lidskou civilizací asi není třeba nic dodávat.

Rozdíl mezi lovem mamutů a těžbou ropy je nejenom v tom, že ten první zdroj je (až do vyhynutí mamutů) obnovitelný a druhý zdroj (v lidském věku) neobnovitelný, ale i v tom, že o lovu mamutů rozhodovali samotní lovci, zatímco otázka těžit-netěžit vůbec není na stole. Těžit se musí, protože - jak jsme viděli - musí růst celková primární spotřeba energie. Bez té by nemohly růst celkové příjmy (měřené skrz HDP) a ty růst musí už jen proto, že je potřeba zítra splatit včerejší úvěr i s úrokem. Za tlakem na růst spotřeby energie tudíž stojí v konečném důsledku systémový tlak na stále větší půjčování peněz, resp. zadlužování (tj. způsob tvorby peněz v ekonomice).8 Se světovou ekonomikou ostatně rostou i světové dluhy (tj. nároky na budoucí spotřebu) - v poměru k HDP ze 198,9 % v roce 2004 na 237 % v roce 2023. Spotřeba energie musí růst, aby měly firmy dostatek příjmů na zaplacení těchto úroků bankám, pojišťovnám, penzijním fondům apod. Peníze, akcie a dluhopisy jsou pouhými nároky na budoucí spotřebu, umožněnou využíváním energie.

Náklady na stále hůře dostupné zásoby ropy, zemního plynu a uhlí (tyto tři zdroje ve světě tvoří 81,5 % primární spotřeby energie), tedy soustavně rostou. Současně s náklady roste i poptávka po těchto palivech. Na tolik opěvovaném volném trhu by to zákonitě znamenalo růst spotřebitelských cen. V reálu to ale neplatí, alespoň ne úplně. Národní státy mají možnost fosilní paliva subvencovat, ať už úlevami fosilnímu průmyslu (garantované půjčky, sanace ekologické zátěže ad.) nebo přímo na úrovni prodeje paliv spotřebitelům (např. daňové výjimky). Třeba státy EU v minulosti vydávaly podle EEA na přímé a nepřímé fosilní dotace okolo 55 mld. EUR ročně - a to před energetickou krizí po invazi Ukrajiny (v roce 2022 už to bylo skoro 140 mld. EUR). Fosilní dotace jsou vlastně v úzkém smyslu přerozdělením veřejných zdrojů s cílem v ekonomice uměle snížit náklady energetických vstupů pro ty, kteří s nimi ve velkém nakládají, a tím zvýšit - opět hlavně jejich - příjmy (a v důsledku i HDP). V širším smyslu však státy ustupují tlaku na spotřebu energie, kdykoli např. dovolí těžbu v dosud zapovězených místech s přírodním a kulturním bohatstvím.

Spotřebitelé kvůli podpoře těžby a spotřeby fosilních paliv získávají falešný signál, že fosilní zdroje nejsou tak vzácné, jak jsou. V EU (a v řadě dalších míst, vč. Číny nebo Kalifornie) je tento trend alespoň částečně hojen systémem emisních povolenek (ETS I). Opravdu ale jen částečně, protože emisní povolenky se jednak dosud týkaly (vyjma letectví) hlavně energetického sektoru (dominovaného v Evropě uhlím a plynem, ne ropou),9 jednak mají úplně jiný systémový cíl: motivovat ke snižování emisí skleníkových plynů a současně vybrat peníze na investice do nízkoemisních technologií. Bylo by vážně zajímavé, kdyby existoval regulační nástroj, který zatíží různé druhy fosilních paliv různou měrou v závislosti na jejich aktuálním EROI. Emisní povolenky ale takovým nástrojem nejsou.

Levně půjčené peníze umožňují těžařským firmám investovat do produkce ropy i v hůře dostupných místech (např. za polárním kruhem). Sázejí na to, že i kdyby poptávka po ropě kulminovala před rokem 2030, začne klesat jen pozvolna z asi 108 mil. barelů denně. Stát s nejvyšší těžbou (lehké) ropy na světě (USA), má navíc silný strategický zájem, aby byl (zejm. těžké) ropy na trhu dostatek, protože je současně jejím největším konzumentem a protože na tom ekonomicky krvácí stát s třetí nejvyšší produkcí a jeho geopolitický konkurent - Ruská federace. Prezident USA Donald Trump tak vyhlásil v jednom ze svých prvních dekretů v 2. funkčním období "národní energetickou nouzi" (national energy emergency) nejen jako políček klimatickému hnutí, dlouho volajícímu po vyhlášení klimatické nouze, ale taky jako politické stvrzení, že federální vláda pro tento klima-destabilizující strategický zájem udělá maximum.

Trh s ropou je atypický tím, že její prodejní cena zdánlivě nesouvisí s náklady těžby - např. barel ropy Brent se mezi lety 2020 a 2024 prodával za 20$ i za 130$. Je možné - dokonce pravděpodobné - že se rostoucí náklady těžby (kvůli poklesu EROI) do ceny surové ropy nebudou významně promítat klidně ještě 10-15 let. Nová ropná naleziště, slibující v čase všeobecně klesající návratnosti investic (ROI) zajímavou návratnost, pomohou uspokojit rostoucí poptávku po levné ropě. Aby mohly slíbené dividendy - na kterých dnes stále více závisí i výnos ze západního penzijního fondu nebo bankovního investičního produktu, jehož je čtenář/ka možná beneficientem - vyplatit, ropné firmy budou krátit investice a zmenšovat rezervy. Méně investic povede laicky řečeno k chátrání majetku a investoři se z průmyslu začnou stahovat. Anebo taky ne, protože firmy na investice dostanou díky státní politice levné půjčky. To ale podpoří inflaci. Nebo jeden petrostát násilně zabere ropná pole jiného petrostátu a s tím ukořistí víc tržeb na reinvestice. 

Ať budou nuance budoucnosti vypadat jakkoli, těžařský průmysl se v konečném důsledku podle energetických expertů zákonitě provrtá k toxickému koktejlu fyzických limitů těžby v podobě klesajícího EROI v kombinaci s neúprosnými požadavky kapitálového trhu. Náraz do zdi v podobě náhlého zvýšení ceny ropy (resp. plynu), bude tím tvrdší, čím déle se cena ropy uměle držela nízko. "Považujeme za věrohodné," píše tým vědců a vědkyň v časopise Nature Energy,

"že klesající poměr EROI u fosilních paliv povede v nedaleké budoucnosti k omezením v dostupnosti energie pro společnost a že se tato omezení mohou projevit rychle a neočekávaně."

V tom tkví, myslím, hlavní omyl těch, kteří spatřují řešení klimatické krizev masivním nasazování technologií zachytávání a ukládání uhlíku (CCS): i kdyby tím nakrásně vyřešili krizi klimatickou, nevyřeší tím krizi energetickou - naopak, prohloubí ji.

Uvádí se, že globální ekonomice dnes pomáhá 500 miliard (500 000 000 000) fosilních dělníků (odpracují 0,6 kWh/den). Zatím. Za situace, kdy jsme na jejich práci vzhledem ke spotřebě energie a materiálů zcela závislí, může platit následující: To, jak se rostoucí trend ceny ropy (a na ní navázaného plynu) propíše do zdražení spotřeby (v kombinaci s vysáváním veřejných zdrojů), nejvíce záleží na schopnosti superorganismu nasadit a škálovat srovnatelné alternativy, a to rychleji, než bude levné ropy (a plynu) ubývat.

Srovnatelné alternativy?

Klíčové slovo je "srovnatelné". Benzín lze nahradit elektřinou z obnovitelných zdrojů nebo jádra. Letecké palivo syntetickým palivem ze zeleného vodíku. Naftu bionaftou z mořských řas. Metan biometanem z bioodpadu.10 Kromě paliv a technologií jejich spotřeby můžeme nahradit i materiálové využití fosilních zdrojů: místo plastů bioplasty nebo houby, místo fosilních olejů rostlinné oleje.

Kritici přechodu od fosilních paliv však netvrdí, že neexistují alternativy se srovnatelnými vlastnostmi. Argumentují, že neexistují (a dlouho existovat nebudou) alternativy nákladově srovnatelné s dnešními fosilními zdroji.

Nemají v tom úplně pravdu, ale jsou k ní blíž, než si jejich oponenti myslí. Nemají v tom pravdu, protože srovnávají ekonomické náklady provozu "hotové" fosilní infrastruktury s ekonomickými náklady nasazení a provozu alternativní infrastruktury, aniž by aspoň zohlednili i ekonomické příležitosti nasazení alternativ, zejména možnosti technologických inovací přenositelných do jiných sektorů a dlouhodobé systémové efektivity, které s sebou alternativy často přinášejí. Mají však k pravdě blíž, než si jejich oponenti myslí, protože na planetě Zemi jednoduše není jiný takto šikovný energetický zdroj, jehož celosystémové využití je tak levné.

V míře, v jaké budou v dohledné době alternativy srovnatelné, navíc vždy nebudou škálovatelné. Například když je zrovna dostatek levné elektřiny, můžeme 1 litr leteckého paliva ze zeleného vodíku a uhlíku vyrobit za stejnou cenu nebo levněji než 1 litr toho konvenčního. To je důvod k optimismu. Jenže při současném objemu průmyslové výroby leteckých paliv by dostatek levné elektřiny musel být velmi často. To samé platí pro současný objem výroby dalších teoreticky elektrifikovatelných sektorů. A pokud budou chtít periody nízké ceny elektřiny využívat všechny tyto sektory najednou, proč vlastně předpokládáme, že elektřina zůstane levná? Tak jako tak, v míře, v jaké budou výroba a využití alternativ škálovatelné, si vyžádají masivní investice do související infrastruktury (environmentální dopady škálované výroby záměrně nechávám stranou). Tyto investice se ekonomice nevrátí, alespoň ne ve střednědobém výhledu, který nás zde zajímá. Nejefektivnější supermoderní větrné, vodní nebo jaderné elektrárny, které se v dalších letech postaví a dočkají maximální životnosti, se potenciálně mohou pyšnit EROI v rozsahu 50:1 i více. Takové ale rozhodně nebude průměrné EROI celého "zeleného" systému, který bude vkládat energii do budování sítí, akumulace a flexibility na podporu intermitentních zdrojů. Jeho systémové EROI může být optimisticky nad 5:1.

Jak bylo řečeno, systémový EROI fosilních paliv ve střednědobém výhledu pravděpodobně nebude o mnoho vyšší než 5:1, ale bude vyšší. Výstavba větrné nebo solární elektrárny přitom bude sama záviset na fosilních zdrojích (bez nich by se dnes nepostavilo prakticky nic), jejichž EROI bude klesat: čím později bude postavena, tím nákladnější to pro světový superorganismus bude. A to je jenom elektřina! EROI paliva, kterou s její pomocí vyrobíme (zelený vodík, bionafta, biometan atd.) závisí na účinnosti technologie konverze. Například vodíkový elektrolyzér se standardní účinností 70 % sníží EROI nefosilního energetického systému o další %, a to vůbec předtím, než vodík začne svou cestu k místu spotřeby systémem, který je nejdříve potřeba na vodíkovou ekonomiku nákladně připravit (např. vodíkovody). Třeba tato studie zjistila EROI analyzovaného systému FVE-elektrolyzér dokonce nižší než 1:1. Nebo jiný příklad: bionafta z řepky, ta má EROI asi 2,5:1. Bionafta z mořských řas? Zatím okolo  1:1.

Nic z výše uvedeného není kritikou přechodu od fosilních zdrojů (dekarbonizace). Jen vybízím k otázce, na kterou neznám odpověď:

Jak může průmyslová civilizace postavená na energetickém (a materiálovém) systému poháněném snadno dostupnou ropou, plynem a uhlím se systémovou návratností investované energie až 200:1 uspokojovat rostoucí poptávku po energii s pomocí energetického systému s návratností 5:1?

To je totiž asi jediný význam, v jakém jsou alternativy fosilních zdrojů nákladově srovnatelné s fosilním průmyslem: jejich EROI se postupně sbližují a společně uvíznou v pásmu 2:1 až 10:1, tj. pokud vezmeme do úvahy energii vloženou do související infrastruktury. 

Jak jsme viděli, poptávka po energii ve světě stále roste a současným tempem (v roce 2024 meziročně +2,2 %) se zdvojnásobí během 32 let. Jestli jsme skutečně na "srázu čisté energie" (net energy cliff), na kterém EROI fosilních paliv klesá nelineárním tempem, jak polemizují David Murphy a Charles Hall, asi nikdo neví jistě. Faktem ale je, že při zdvojnásobení celosvětové spotřeby energie (z dnešních 620 na 1240 exajoulů v polovině století) a optimistickém snížení EROI z 10:1 na 5:1 by musel superorganismus investovat čtyřnásobek energie pro zisk dvojnásobku. Pro neenergetické sektory nebude o 100 % víc čisté energie (net energy) ale “jen” o 80 % víc čisté energie.

Na jednu stranu není moudré podceňovat potenciál technologických inovací (např. nové generace solárních článků nebo svatý grál energetiky: fúzní reaktor) vrátit EROI zpět na vysoká čísla, na stranu druhou by technologie musely jít kupředu navzdory tlakům na globální hodnotové řetězce, zapřičiněné stále extrémnějším počasím kvůli destabilizaci globálního klimatu, nehodám (ke kterým v takovém tempu nutně bude docházet), geopolitickým konfliktům (státy a ozbrojené nestátní skupiny blokující klíčové trasy), zvyšujícím se výdajům na obranu, celním válkám a bohužel i ničivým válkám ostatním. Pokrok v energetické tranzici by si podle McKinsey vyžadoval "překonání 25 fyzických bariér" ve všech sektorech ekonomiky. Na masivní investice, které by si to při výhledové spotřebě energie ve světě vyžadovalo, obvykle nemají chuť nejen ministři*ryně financí národních vlád, ale zejména soukromí investoři*rky, kteří se do investic s návratností okolo 5 % a vysokým rizikem nijak nehrnou.

Výsledná stagflace

Pokud budou tyto současné trendy pokračovat:

a) rostoucí poptávka po energii k zajištění růstu vytvořené hodnoty,
b) tlak na zachování podnikatelských odměn ve fosilním sektoru,
c) klesající návratnost investované energie (EROI) kvůli vytěžení snadno dostupných ložisek, a
d) klesající cena peněz kvůli stimulaci investic v ekonomice s nízkými kapitálovými výnosy,

nevidí systémoví analytici jako Nate Hagens nebo Michael Albert jinou eventualitu (alespoň do doby, než něco trendy úplně obrátí) než přerušení ekonomických cyklů a uvíznutí v dlouhé stagflaci. V zásadě jde o verzi stejné negativní zpětnovazební smyčky, o které psala Donella Meadows (viz výše). Při zahlcení ekonomiky levnou ropou a klesající EROI přicházejí těžařské firmy o zisky, které potřebují pro dividendy a reinvestice. Protože je uvnitř podniku tlak proti snižování dividend a ekonomika rostoucí spotřebu energie potřebuje, centrální banky drží úrokové sazby nízko, aby si firmy na investice mohly levně půjčit. Protože EROI s každou tunou ropy klesá a ceny ropy kvůli vysoké produkci taky, investice nevedou k vyšším ziskům. Těžařské firmy nezvyšují mzdy a s pomocí cizích zdrojů dále odsávají kapitál z ekonomiky, aby vůbec mohly fungovat. Kapitál chybí v jiných sektorech, ty nemají dost na expanzi a inovace, klesá celková produktivita - tolik potřebná, aby měl stát (podle ortodoxních měnových teorií) dost prostředků na energetickou tranzici. Do té míry, v jaké se zelená tranzice daří, a poptávka po fosilních palivech klesá, ačkoli poptávka po energii roste, se začarovaný kruh rostoucích cen a nízkých výnosů přenáší na alternativní zdroje energie, jejichž EROI naopak neroste dostatečně rychle. Výsledkem je (zelená) stagflace, ze které se špatně uniká: reálné mzdy klesají, cenová hladina se zvedá.

Zkusím problém "zelené stagflace" ilustrovat na příkladu evropských oceláren. Ty se mohou zbavit závislosti na fosilních palivech přechodem z vysokých pecí na elektrické obloukové pece, které jsou navíc asi 4x účinnější. Třinecké ocelárny bude modernizace stát asi 25 miliard Kč, z toho 70 % má jít z veřejných prostředků. V celé EU to má být prý asi 750 miliard Kč. Investice sice "stimulují ekonomiku", ale to taky znamená, že z ní pro tento účel vysají část volného kapitálu a část reálných zdrojů, zejm. surovin a tolik chybějící pracovní síly. Při neelastické nabídce tím pádem bude o méně zdrojů soutěžit stejné množství jednotek a vzrostou ceny těchto vstupů - inflace. Pokud se investice povede, bude to s velkým rizikem (riziko mimochodem také něco stojí, min. v pojišťovně), protože její návratnost stojí a padá na dvou neodhadnutelných faktorech: 1. ochotě zákaznictva si za nefosilní ocel připlatit, 2. ceně elektřiny. Kvůli elektrickým pecím vzroste mezi evropskými ocelárnami spotřeba elektřiny při stejné produkci o 125 %. Je možné, že cenu elektřiny, motivace zákazníků a investiční rizika se podaří zregulovat natolik, že ocelárny budou mít dostatečné zisky na navýšení mezd o inflaci a reinvestice. Pokud bude dost šrotu (což je také úkol pro regulátory), tak to náklady výroby sníží ještě víc. Zkrátka a dobře, pokud budou ocelárny podpořeny úspěšnou politikou zaměstnanosti, hospodářskou (kapitál, ochrana před fosilními konkurenty), rozpočtovou a energetickou politikou současně, může do poloviny století proběhnout nový hospodářský zázrak. Pokud jedno nebo více ložisek složitého mechanismu nebude na svém místě, ocelárny mohou přispět k zelené stagflaci.

Realita dalších 10-15 let samozřejmě může vypadat jinak. Otázkou je jak. Nízká návratnost investované energie vychází nejen z fyzikálních daností, ale i potřeby investovat zdroje do úplně nové infrastruktury, která má podporovat růst spotřeby energie - náklady na ni jsou předsazené (upfront costs), a proto se nutně projevují jako vysoké. Pokud by energetický sektor přestal garantovat lákavý kapitálový výnos, přijde o další kapitál. Kde ho vezme, když ne z equity a úvěrů? Státy do nich určitě dále budou lít obrovské peníze a mohly by ještě více, ale už teď plošně škrtají, protože není kde brát, což dále podkopává rezilienci státu šetřením na zdravotnictví, školství, obraně apod. Jen aby bylo jasno: to nemá být spíláním proti investicím do moderní energetiky; jen reality check toho, jak ekonomicky pozitivně se tyto investice mohou projevit, pokud neudrží nízkou úroveň nákladů vytváření přidané hodnoty, dosaženou díky levným fosilním palivům.

Alternativní scénáře zahrnují buď rychlý nástup zázračných technologií výroby, přeměny a spotřeby energie, nebo ještě dramatičtější vývoje, než je ten předeslaný. Stále samozřejmě odhlížím od odstrašujících ekologických dopadů, které by prakticky jakýkoli scénář zvyšující se spotřeby energie měl.

A tak se dostávám k poslednímu předpokladu, který by nemusel platit: rostoucí poptávce po energii, resp. její spotřebě. Doteď platilo, že ta klesala, jen když se světové ekonomice velmi nedařilo: při finanční krizi v roce 2009 nebo pandemii v roce 2020. Spotřeba primární energie by se propadla v případě další světové války či jiných black swan událostech. Pro všechny však platí: jen dočasně. Aby se světový superorganismus možné stagflaci vyhnul, musel by se transformovat do něčeho, co tolik energie dlouhodobě nebude poptávat.

Proč se superorganismus nezreguluje?

Proč, chce se říct, to lidský superorganismus neudělá? Proč stále maximalizuje příjem energie, i když je bezpečně na vrcholu potravinového řetězce, jeho populace rychle roste (až je to někde problém), a obecně má evoluci prostě v kapse?

Na jednu stranu je zde zmiňovaný Lotkův princip, přirozený zákon, kterým se řídí kvasinky, řasy, medúzy apod. Tyto superorganismy ukládají přebytky energie, dokud nezkolabují, protože do té doby získávají vůči ostatním druhům konkurenční výhodu pro růst, reprodukci, obranu, atd.

Jenže lidský superorganismus není ani kvasinka, ani řasa. Má schopnost abstraktního a racionálního myšlení, které mu umožňuje plánovat. Proč tedy růst primární spotřeby energie nezastaví? Proč se sám nezreguluje, i když má schopnost to udělat?

Jednak je zde samozřejmě otázka subjektu. Kdo rozhoduje? Světovou vládu superorganismus nemá. Má stovky rozhodovacích center s faktickou nebo politickou mocí, koncentrovanou na určitém území nebo v určitém odvětví. Chování superorganismu je pak do určité míry ovlivněno koordinací rozhodnutí těchto center s různými zájmy a představami. Světový superorganismus tím nevyhnutelně naráží na různé podoby problému kolektivního jednání (collective action problem). Jednak je tu vězňovo dilema: superorganismy navzájem soupeří o omezené zdroje, čili spolu hrají hru s nulovým součtem - za situace nedostatku informací o jednání a úmyslech ostatních je vždy nejlepší jednat podle vlastního zájmu (maximalizace příjmu energie) a ne zájmu kolektivního (snížení příjmu energie). Pak samozřejmě problém černého pasažéra (freeriding): i kdyby se většina superorganismů nakrásně dohodla a snížením spotřeby stagflaci zažehnala, budou z toho benefitovat i ti, kteří se kolektivnímu cíli nepřizpůsobili. Celé to pak vede k tragédii občiny (tragedy of the commons). Společné mají tyto podoby koordinačního problému to, že superorganismy (zejm. státy) by dohromady nejvíce benefitovaly ze spolupráce, ale současně jsou motivovány k sobeckému jednání.

Současný finančně-ekonomický systém není schopen zastavit růst spotřeby energie, i kdyby to bylo z hlediska přežití výhodné. Chybí “pud sebezáchovy”, protože tržní logika maximalizace zisku nereflektuje biofyzikální realitu.

Ve skutečnosti není jisté, že i kdyby se všechny státy světa na společném postupu dohodly, dokázaly by si svou vůli vynutit. V knize The World for Sale zmapovali Javier Blas a Jack Farchy dějiny toho, jak nadnárodní komoditní obchodníci (Glencore, Vitol, Marc Rich + Co, dříve Philipp Brothers) bez větší pozornosti a navzdory mezinárodním sankcím úspěšně přesouvali ropu z míst produkce k vhodným kupcům. A jak už bylo řečeno výše, na jejich úspěchu nemají zájem jen samotní podnikatelé, ale i sociální systémy států postavené na investicích drobných střadatelů v penzijních fondech.

Co je nejdůležitější, růst spotřeby energie už dávno není něčím, co by si superorganismy pro sebe přímo volily. Je to důsledek jiné jejich historické volby, kterou pro sebe udělaly, když se (více či méně svobodně) otevřely modernímu ekonomickému systému se specifickým pojetím "hodnoty". Předmoderní ekonomiky se zaměřovaly na vytváření užitkové hodnoty (use value). Využily tolik energie, kolik bylo vzhledem k technologické vyspělosti potřeba k růstu užitkové hodnoty. Pokud používaly peníze, peněžní vyjádření hodnoty zboží a služeb na trhu (exchange value) se odvozovalo od této užitkové hodnoty. Jak jsme ale viděli výše, dnes je tomu naopak. Kolik se musí vyrobit, určují peníze. Čím vyšší peněžní dluhy, tím větší jsou nároky na výrobu a tím větší je tlak na spotřebu energie. Jak říká filozof Daniel Schmachtenberger,

"namísto toho, aby byl finanční systém navázán (indexován) na výrobu zboží a služeb, jsou dnes zboží a služby navázány na finanční systém."

Jinými slovy, dříve finanční systém sloužil jako nástroj pro podporu výroby zboží a služeb, dnes už se výroba zboží a služeb přizpůsobuje potřebám a logice finančního systému. Potřeby této vyšší entity tak předurčují chování, organizaci a fungování na úrovni nižších entit.

Pokud je ve světové ekonomice nadbytek kapitálu, který by mohla ukrájet inflace (což v té současné je), investoři dělají vše pro to, aby ho investovali do akcií, dluhopisů a jiných finančních nástrojů s očekáváním jejich zhodnocení. Takže ať může být snižování spotřeby energie jakkoli prozíravé, finanční systém založený na růstu peněžní hodnoty to nedovolí.

"Plánování našeho systému jsme outsourcovali na finanční trh – jeho momentum potlačuje všechny ostatní cesty moudrosti nebo omezení, které by mohly být naprosto smysluplné a životaschopné, ale nemají žádnou úrodnou půdu, kde by mohly vyklíčit,"

píše Nate Hagens. Mám dojem, že ti, kteří tomuto predikamentu rozumějí, jsou bohužel často ti, kteří z něj nejvíce těží.

Fosilní paliva ukrytá v zemské kůře jsou jako baterie, která se začala nabíjet ještě předtím, než po Zemi chodili dinosauři. Dnes ji vybíjíme milionkrát rychleji, než se stačila nabíjet. Čím déle ji vybíjíme, tím horší výnosy z ní jsou. Doba levných energií končí, doba vysoké spotřeby energie ještě ne. Dokud se na tom něco nezmění, lze důvodně očekávat, že soutěž superorganismů o energii se bude přiostřovat. Jaké důsledky by to mohlo mít pro pokračování energetického příběhu Česka)?

Martin Abel, analytik AMO klima

V tomto textu popisuju hlavní energetické trendy v ČR po roce 1989 a vysvětluju, jaký je rozdíl mezi energií a energetickou komoditou, primární spotřebou energie a konečnou spotřebou energie. Odpověď na otázku, jestli je vývoj HDP v ČR oddělený od vývoje spotřeby energie (decoupling), závisí na tom, jestli počítáme jen energetické komodity anebo energii jako takovou.

Na vše tady uvedené navazuje Energetický příběh Česka (2/2). Pokud totiž, jak si myslím, nedokážeme decoupling dovodit, nemůžeme vědět ani to, jestli si Česko rostoucím příjmem energie získává evoluční výhodu a - hlavně - nevíme, jestli budeme schopni dlouhodobý hospodářský růst udržet i na prahu éry, ve které bude energie ve všech formách vzácnější a soutěž o ni intenzivnější.

Nejdřív se ale vrátím tam, kde jsme Energetický příběh Česka opustili.

Po roce 1989 měl nastat energetický obrat. Úkolem polistopadových vlád byla privatizace podniků, liberalizace trhu a reorientace hospodářství na výrobu a obchod se spotřebním zbožím. Spotřební zboží mělo za cíl uspokojovat konzumní návyky spokojeného voliče při větším potenciálu přidané hodnoty a nižší energetické náročnosti. Nízké mzdové náklady a nová odbytiště lákaly v 90. letech zahraniční investory. Ti společně s turisty a gastarbeitery přiváželi do země cizí měny, tolik potřebné pro dovoz spotřebního zboží a nových technologií. Dovoz a vývoz se po zhroucení východních trhů nejdříve propadly a od roku 1992 výrazně rostly. 

Inovace a reorientace na sektor služeb pomohly zvýšit efektivitu, s jakou je společnost schopna přeměnit primární energii na ekonomický výkon - energetická náročnost ekonomiky klesla o více než polovinu, (ze 700 GJ/mil. Kč HDP v roce 1995 na 327 GJ/mil. Kč HDP v roce 2022 (v cenách 2010) a snížila se také primární spotřeba energie (Z 2076 PJ na 1619 PJ). HDP mezitím rostlo. Zde je ale potřeba dodat, že HDP měří celkovou peněžní hodnotu vyrobeného zboží a služeb v zemi bez ohledu na jejich účel. HDP tedy roste i tehdy, když firmy odklízejí ekologickou havárii nebo následky autonehody a také když roste počet rozvodů nebo lidí ve výkonu trestu odnětí svobody. Více vypovídající může být fakt, že kromě HDP rostl i celkový hmotný a nehmotný majetek domácností, potažmo celého superorganismu. Úspornější technologie spotřeby (např. domácí spotřebiče) mohly přispět ke snížení konečné spotřeby energie (z 1131 PJ (2010) na 1038 PJ (2023) Výpočet MPO podle metodiky SHARES).

V tomto světle vypadá Česko jako učebnicový případ tzv. udržitelného růstu: méně energie, více hodnoty. Tato představa se stala základní tezí mnoha politických i odborných debat: že efektivita dokáže nahradit růst objemu energie a že decoupling je nejen možný, ale že již probíhá.

Jenže právě zde začíná problém, který bude tento text dále rozvíjet. Co přesně znamená “konečná spotřeba energie”? Co všechno je v této statistice vidět – a co ne? Pokud se chceme skutečně ptát, zda lze udržet růst bez růstu energetické spotřeby, musíme nejprve pochopit, jak funguje energetický metabolismus moderní ekonomiky – a jaké má skryté části. Pokusím se teď s pomocí nástrojů systémové analýzy ilustrovat rozdíl mezi spotřebou energie a spotřebou energetických komodit.

Začneme u (primárních) energetických zdrojů - uhlí, ropy, plynu, energie vody, energie prostředí a jiných původních zdrojů energie v jejich nezměněné podobě. Energetické zdroje dodávají energii zdejšímu superorganismu. Z pohledu systémové analýzy jsou energetické zdroje tzv. zásoby (stock), energie z nich je určitý tok (flow). Zásoby se znázorňují třeba jako čtverce, toky jako trubky. Energetické toky z primárních energetických zdrojů spotřebovává energetický sektor, např. elektrárna, rafinérie apod. Této spotřebě se říká primární spotřeba energie. I elektrárny nebo rafinérie jsou zásobami, takže se zobrazují jako čtverec. Toky lze relativně snadno regulovat, např. upravením tempa těžby uhlí. Znázorním to kohoutkem na trubce ve tvaru písmene “T”.

Takhle jednoduše ale samozřejmě žádný energetický systém nevypadá. Elektřinu, horkou páru nebo benzín nevyrábíme pro elektřinu, horkou páru a benzín samotné. Vyrábíme je, aby je využily budovy, dopravní prostředky, motorové pily, počítače atd., zkrátka technologie ve všech ostatních neenergetických sektorech. Vyrábíme je jako součást energetické komodity poskytované energetickým sektorem neenergetickým sektorům. Označení “energie” je pro energetické komodity nepřesné, protože energie je z fyziky schopnost hmoty konat práci. Když v médiích proběhne zpráva o tom, že “zdražily energie”, nezdražila schopnost hmoty konat práci, nýbrž právě energetické komodity - elektřina, zemní plyn apod.1 Součástí každého novodobého energetického systému je tedy neenergetický sektor (zásoby budov, aut apod.), který spotřebovává energetické komodity poskytované energetickým sektorem (toky elektřiny, tepla atd.).

I tento model je zjednodušující,2 ale pro naše účely postačí. Podstatné je, že neenergetické sektory energii spotřebovávají na konci řetězce, jako konečnou spotřebu energie. Energie se sice nikam nevytratí (1. termodynamický zákon), ale přemění se na jednu ze dvou forem:  1. užitečnou energii (useful energy nebo-li exergy), která pro nás vykonává tzv. práci (vrtání vrtačky, vytápění apod.), a 2. nevyužitelnou energii, která se typicky rozptýlí do prostředí ve formě tepla.3 V pravěkém energetickém systému nic jiného než neenergetické sektory nebylo - energetické zdroje (např. dřevo) tedy dodávaly energii (teplo) vždy napřímo. Energie a energetické komodity byly jedno a to samé. V novodobém energetickém systému dává smysl je odlišovat, stejně jako primární a konečnou spotřebu energie.

Co dělá neenergetický sektor se vší tou šťavnatou prací, vzniklou přeměnou dodané energetické komodity? Značnou část věnuje vlastnímu růstu. Vyrábí další budovy, dopravní prostředky, motorové pily, počítače. Jinými slovy, spotřebovává energii, aby bylo víc technologií, které spotřebovávají energii. Přibývání spotřebičů a automatizace je jedním z hlavních trendů polistopadové doby s dopady na energetický metabolismus. Zvyšující se standard vybavení domácnosti, druhé a třetí auto, samoobslužné pokladny, autonomní roboti ve skladech a tak dále, a tak podobně. V širším smyslu sem může spadat i nahrazování různých pasivních (designových) přístupů spotřebiči, např. sušičky místo sušáků, GPS navigace místo mapy, dále nahrazování sklepů lednicemi nebo výstavba budov, které se bez klimatizace nevyvětrají, bez světel neosvětlí. Automatizace se týká i tzv. virtuálního světa: s digitalizací dat a rozvojem umělé inteligence roste objem výpočetní techniky a tou spotřebované elektřiny.

Jak bylo řečeno, při konečné spotřebě energie se energetická komodita (elektřina, benzín apod.) přeměňuje na práci. V tom, čemu říkáme ekonomika, je tato práce často vtělena do zboží nebo služby - např. při vypalování (práce) hlíny s pomocí zemního plynu do podoby hrnku (zboží) nebo při nahrání (práce) hlasu s pomocí elektřiny do podoby rádiového vysílání (služba). Vtělené (embodied) práce se neenergetický sektor za běžných okolností rád vzdá výměnou za univerzální prostředek směny - peníze. Tím, kdo mu za to zaplatí, může být úplně kdokoli, což po vzoru Donelly Meadows vyznačím s pomocí vágního obláčku. 

Směrem k obláčku putuje práce vtělená do zboží a služeb. Abych práci ve zboží a službách jasně odlišil od energetických zdrojů a komodit, vyznačím je v modelu “přerušovaným potrubím”, které připomíná železniční kolej s pražci (po které může zboží putovat). Zpátky putují peníze. Peníze potřebuje neenergetický sektor už jen proto, aby zaplatil za komoditu energetickému sektoru (pokud se ten nespokojí s odměnou v naturáliích, což obvykle nespokojí).4 Opačným směrem vůči celému toku energie tedy vlastně vždy tečou peníze. Abych schéma zbytečně nekomplikoval, poprosím čtenářku, aby si směnu za peníze do schématu domyslela.

Věci se začínají dít, když členové superorganismu investují část utržených peněz do zvýšení energetické účinnosti a do jiných inovací. Začněme u energetického sektoru. Ten když investuje do inovací, může za určitých podmínek získat více primární energie ze stejného množství energetického zdroje (např. zvýšením účinnosti solárního panelu). Efektivnější spotřeba primární energie nejdříve vykompenzuje prvotní investiční náklady a posléze uvolní peníze do dalších investic, což vede k pozitivní zpětnovazební smyčce vyznačenou ve schématu “+”. Číselně to může vypadat třeba takto: solární panel získá ze 100 jednotek slunečního záření 19 jednotek energie (účinnost 19 %). Tu výrobce prodá jako energetickou komoditu za 19 jednotek peněz. Část z nich investuje výrobce do lepšího solárního panelu s účinností 23 %. Najednou dodává 23 jednotek energie za 23 jednotek peněz, takže jich má bez dalšího víc na další inovace. No, žádná raketová věda, ale je zkrátka potřeba si uvědomit, že inovace plodí úspory, úspory mohou plodit další inovace.5 

Podobné platí u neenergetického sektoru. Ten získá díky nasazení inovativní technologie více užitečné energie (práce) při stejné nebo dokonce nižší konečné spotřebě (např. zvýšením účinnosti motoru). Rychlé zvyšování energetické účinnosti je další moderní energetický trend. Staré domy se zateplují, budují se domy pasivní, používají úsporné televize, staré elektrárny s účinností 30 % ustupují kogeneračním jednotkám (KVET) s účinností 80-95 % a staré vozidlo se spalovacím motorem (účinnost do 35 %) lze nahradit vozidlem s elektromotorem (účinnost 85-95 %).6 Investice do těchto opatření něco stojí, ale po jejich splacení za několik let se domácnostem a firmám uvolní peníze, které v budoucnu nebudou muset platit za pověstné "topení pánu Bohu do oken".7 Dosažené peněžní úspory mohou klidně zakopat do země nebo uschovat v bance, ale při nízkých úrocích je raději vloží do další spotřeby: někomu zaplatí (obvykle penězi) za jeho zboží nebo službu. Zvyšování spotřeby je přesně to, co měří hrubý domácí produkt (HDP): roste-li spotřeba, roste HDP. Pokud svou spotřebu pojmou jako investici do dalšího zvýšení energetické účinnosti, mohou být jejich budoucí úspory (a tím i spotřeba zboží a služeb) ještě vyšší. Čili opět vidíme pozitivní zpětnovazební smyčku: investice plodí úspory, úspory po čase umožní další investice, které plodí další úspory. Spotřeba elektřina či tepla klesá, zatímco HDP roste: tzv. absolutní decoupling (oddělení) růstu HDP od růstu dodaných energetických komodit a zdrojů.

Co je podstatné, inovace v prvním technologickém trendu (automatizace) přibývají rychleji než inovace v trendu druhém (zvyšování účinnosti). Automatizace a nové spotřebiče tak v důsledku offsetují část úspor dosažených díky druhému trendu, což napomáhá růstu spotřeby energie ve světě. Myslím, že je možné nepřímo dovodit z dat o českých energetických úsporách (v letech 2014-2022 kumulované úspory 178 PJ) a konečné spotřeby energie (v letech 2014-2022 nárůst spotřeby o 58 PJ), že obdobný trend probíhá i u nás: část dosažených úspor na jednotku spotřeby je smazána (offsetována) zvýšením počtu spotřebičů a počtu jednotek spotřeby - tzv. efekt zpětného účinku (rebound effect). Dobře to ilustrují např. data o automobilové dopravě: zvyšuje se účinnost automobilů, současně se ale ujede více kilometrů a přibývá registrovaných vozů (o jejich rozměrech nemluvě). Koláč, který pečeme stále efektivněji, rok od roku roste. S tím, jak roste, tak se stává složitějším, což s sebou nese další spotřebu - jev označovaný jako energy-complexity spiral: větší koláč (ekonomika) klade nároky na infrastrukturu, logistiku, zabezpečení, veřejnou správu atd. - to vše si vyžaduje dodatečnou energii. A abych nezapomněl, neenergetický sektor tou šťavnatou prací samozřejmě krmí i energetický sektor, kdykoli např. dodá turbínu do nové elektrárny. Takže nepřibývá jen technologií konečné spotřeby energie, ale i technologií primární spotřeby energie.

Inovace a efektivita vedou ke snižování spotřeby energie na jednotku HDP, ale zároveň vzniká efekt zpětného účinku.

Do této chvíle jsem systém modeloval, jako by byl uzavřený. Každý ale ví, že se sousedními superorganismy čile směňujeme jak energetické zdroje (např. ropu), tak energetické komodity (např. elektřinu). Jak jsme viděli v minulém díle, nejpozději po nástupu železniční dopravy už zahraniční obchod není možné v energetickém metabolismu ignorovat. Český statistický úřad to při výpočtu primární a konečné spotřeby energie do úvahy bere: sleduje obchod s energetickými zdroji i komoditami. Dovážíme jich sice více, než vyvážíme, ale celkové množství spotřebovaných energetických zdrojů a komodit postupně klesá. Takže pro primární a konečnou spotřebu energie nadále může nadále platit to, co bylo řečeno výše: po listopadu 1989 spotřeba klesala, zatímco HDP rostlo (absolutní decoupling). V modelu to každopádně vyznačím toky energetických zdrojů a komodit mezi energetickými a neenergetickými sektory u nás a v zahraničí. 

Výše jsme viděli, že neenergetické sektory přeměňují energii při konečné spotřebě energie na práci. Část této práce se najednou ocitne mimo to, čemu se obvykle říká ekonomika - např. když doma spustíme pračku poté, co se vrátíme ze zaměstnání. Jestliže si domácnost koupí elektřinu, vzroste HDP; jestliže si elektřinu nekoupí, HDP nevzroste; z hlediska HDP je lhostejné, co se s elektřinou stane dál, ledaže je využita pro další zboží nebo službu.8 Pokud např. pereme prádlo ne pro sebe, ale pro klienty jako součást živnosti, tak tím práci pračky vtělíme (embody) do prádelní služby. A to už HDP poroste, stejně jako kdykoli, kdy neenergetický sektor vtělí práci do zboží nebo služby, které prodá za peníze dál. HDP roste tím víc, čím vyšší přidanou hodnotu zboží nebo služba má. Za účelem tvorby přidané hodnoty potřebuje neenergetický sektor obvykle nejen energii ve formě energetických komodit, ale i energii ve zboží a službách - z tuzemska a (protože jsme otevřená ekonomika) ze zahraničí. Z toho plyne, že aby HDP rostlo odděleně od růstu spotřeby energie (absolutní decoupling), museli bychom vzít do úvahy také energii (práci) dovezenou a vyvezenou ve zboží a službách ze/do zahraničí. A tento trend už Český statistický úřad neměří. Protože spotřebou energie se podle metodiky Eurostatu, kterou úřad používá, rozumí to, čemu jsme zde říkali spotřeba energetických komodit. Energie (práce) dovezená ve zboží a službách ve statistikách chybí. 

Moderní globalizovaná ekonomika je strukturálně závislá na mezinárodní dělbě práce – a tedy i na mezinárodní dělbě energetické zátěže. Česko dnes dováží nejen ropu, plyn či elektřinu, ale především zboží, komponenty a služby, které už v sobě obsahují velké množství energie: ocel vyrobenou v Číně, mikročipy z Tchaj-wanu, softwarové licence z USA, výpočetní výkon z datových center v Dánsku. Všechny tyto toky představují skryté přenosy energie, která není v domácí statistice zachycena. Než se tuto mezeru pokusím podle možností zaplnit, vyznačím dovezenou a vyvezenou energii (práci) v našem schématu, a to opět jako koleje směrem zvnějšku dovnitř zdejšího superorganismu a zevnitř ven. 

Zahraniční obchod maskuje skutečnou spotřebu energie – je třeba započítat i energii „vtělenou“ do dováženého zboží a služeb.

Teď, když je model reprezentativnější, shrnu dosavadní úvahu na konkrétních příkladech:

V uzavřeném9 systému putuje uhlí (energetický zdroj) do elektrárny, která uhlí spálí (primární spotřeba energie) a energii z něj prodá ve formě elektřiny automobilce. Automobilka elektřinu spotřebuje (konečná spotřeba energie) ve vrtačce, která elektřinu přemění na mechanickou sílu rotujícího vrtáku. Mechanická síla se nikam neztratí - byla vtělena do vozidla, které automobilka za peníze prodá a tím zvýší HDP celého systému.

• V otevřeném systému platí to samé jako v uzavřeném, ale (1.) automobilka může využívat energii z uhlí nebo elektřiny dovezených z jiného energetického systému nebo naopak (2.) tuzemské uhlí nebo elektřina jsou v jiném systému spotřebovány. Zároveň, ať už elektřina na vrtání dílu prochází odkudkoli, tak (3.) samotný díl (resp. práce vložená do jeho navrtání) může být taktéž dovezen z jiného energetického systému a vtělen do vozidla, a (4.) dovezena může být nakonec i vrtačka (resp. práce vložená do její výroby). Jakmile automobilka vůz prodá, opět se tím zvýší HDP, ale tentokrát s pomocí energie pocházející zevnitř i vně systému. 

Jaký je energetický metabolismus zdejšího superorganismu při zohlednění dovozu a vývozu energie ve zboží a službách? 

Dovoz energie ve zboží

Jak už bylo několikrát řečeno, úspěšné superorganismy chtějí pro sebe získat maximum energie (Lotka) a upřednostňují ty typy využití energie, které udrží a zlepší jejich schopnost prosadit se vůči konkurenci (Odum). Klesající primární a konečná spotřeba energie tak pro superorganismus není na škodu, pokud je schopen získat jiný typ oběživa (peníze), za které může pro sebe akumulovat energii jiných superorganismů. Z tohoto hlediska jsou dnes evolučně úspěšné státy, které sice snižují konečnou spotřebu energie (energetických komodit!), ale jsou schopny ze zahraničí ve zboží a energetických komoditách dovážet více energie, než jí vyvezou, a s její pomocí dále zvyšovat svou konkurenční výhodu, např. Velká Británie, Francie, Švýcarsko, Japonsko nebo Španělsko.

Z pohledu evoluční teorie a při zohlednění pouze obchodu se zbožím jsou v jistém smyslu dosavadní evoluční vítězové. Menší vítězové než USA...

... ale přesto vítězové. Zejména pokud je srovnáme se státy, jako je Jihoafrická republika, Mexiko nebo Indie, které ve zboží a energetických komoditách vyvezou mnohem více energie, než jí dovezou. Velmi se to týká i Ruské federace, která každý rok díky svým energetickým zdrojům vyveze mezi 1500 až 2500 TWh více, než doveze (pro srovnání: primární spotřeba energie v Česku je okolo 450 TWh ročně).

Ačkoli se v posledních letech vývoz a dovoz v Česku energeticky přibližují, ve zboží zdejší superorganismus dlouhodobě vyváží víc energie, než jí dováží. Před pandemií covidu-19 to bylo asi -30 TWh (viz graf níže). Je to sice 6x méně "uniklé" energie než třeba v Indii, ta má ale taky 140x více obyvatel. V přepočtu na obyvatele je to naopak více než 200x víc "uniklé energie".

Velké množství energie “uniklé” z ČR ve zboží vychází z energeticky náročného a proexportního charakteru zdejšího průmyslu. Představu o “uniklé energii” máme díky volně přístupným databázím, jako je EXIOBASE, které kombinují data Mezinárodního měnového fondu o dovozu a vývozu zboží (vč. energetických komodit) s daty Mezinárodní energetické agentury o energetické náročnosti jejich výroby v té které zemi.10 

Součástí databáze však nejsou údaje o lidské práci, která byla do zboží vložena. Žádná taková data se mi nepodařilo dohledat ani jinde, což je z pohledu výpočtu energetické bilance zdejšího superorganismu významné, protože se specializuje spíše na kapitálově náročnou výrobu a naopak dováží produkty intenzivní na lidskou práci (např. zemědělské produkty v zemích globálního Jihu), čili lze spekulovat na to, že ve zboží dováží více lidské práce, než jí ve zboží vyváží. Pro takový závěr bych však potřeboval zjistit více. 

Dáme-li výstupy z EXIOBASE a data ČSÚ pro roky 2010-2019 do jedné tabulky, můžeme vypozorovat značnou provázanost HDP a spotřeby energie. HDP sice v dlouhodobém průměru rostlo o 2,5 %, ale kdykoli HDP rostlo méně než o 2,5 % (2010-2012, 2013, 2015), spotřeba energie (vč. vtělené energie) klesala o to rychleji. Naopak kdykoli HDP rostlo nadprůměrně rychle (2014, 2016-2019), spotřeba energie nejen že neklesala, ale dokonce stoupala. Po recesi v roce 2012 stagnovaly v roce 2013 HDP i spotřeba. Zajímavé je, že čistě z konečné spotřeby energie, tak jak ji vykazuje ČSÚ podle metodiky SHARES, tento trend nedovodíme, protože konečná spotřeba energie podle SHARES oscilovala (sloupec B). Kdykoli ale poklesla, její pokles vykryl vyšší dovoz (resp. nižší vývoz) energie ze/do zahraničí.

Jak by srovnání vypadalo po pandemickém roce 2020? Tam nám data o energii v dovezeném a vyvezeném zboží chybí. Pokud by pokračoval trend z let 2016-2020 - trend snižování “úniku” energie přes vývoz - mohlo by to výrazně zkomplikovat jinak pozitivní obrázek rostoucího HDP při držení konečné spotřeby energie (energetických komodit) okolo hodnoty z roku 2019, tzn. 1125 PJ. Například mezi lety 2022 a 2023 byl pokles spotřeby energie (energetických komodit) “jen” 70 PJ, tzn. že už při dovozu přes 70 PJ (19 TWh) by rostl nejen HDP, ale i spotřeba energie (relativní decoupling). Tuto eventualitu nelze vyloučit, protože např. v oblasti energetických zdrojů roste dovozní závislost ČR a bilance energetických komodit, jako je elektřina, se mění ve prospěch dovozu (v roce 2023 meziroční pokles čistého vývozu o 4 TWh).

Dovoz energie ve službách

Zdejší superorganismus navíc dováží nejen energetické služby a zboží, ale i různé další služby. Dovoz služeb není něco, o čem bychom běžně uvažovali, ale to nic nemění na jejich rostoucí roli v mezinárodním obchodu. Pro ČR jsem sice všeobecná data nenašel, ale například v roce 2023 směnily země EU s USA nejen zboží v hodnotě 851 mld. EUR, ale také služby v hodnotě 746 mld. EUR. Obecně: víc zboží putuje z EU do USA, víc služeb opačným směrem. Česká republika dováží služby, kdykoli si koupím předplatné na Spotify (dovoz ze Švédska) nebo e-knihu na Amazonu (z USA) a také kdykoli si český prodejce koupí účetnický software z Nového Zélandu nebo herní studio outsourcuje část práce na 3D animaci indické firmě. Služby jsou obvykle na energii řádově méně náročné než zboží, ale i ony si energii vyžadují. Při nákupu služby tuto energii příjmu výměnou za peníze. Pokud jsem firma, dělám to často proto, abych službu připojil ke svému produktu, např. když jsem start-up a zaplatím si licenci k programu na odhalování podvodů z USA, který potom integruju do své mobilní aplikace. Pokud aplikaci sám poskytuju jako službu, HDP vzroste s pomocí energie, která částečně pochází ze zahraničí. Energetická bilance, o kterou se tu pokouším, by proto byla neúplná, pokud by nezahrnovala dovoz a vývoz služeb.

Jenže provést takovou bilanci je ohromně složitý úkol. Služby se při překročení hranic nemusí proclít, takže jsou úplně mimo celní evidence. Služby navíc hranice nepřekračují fyzicky, takže se ani práce vtělená do služby fyzicky nepřenáší z jednoho superorganismu na druhý. Finanční úřady na služby obvykle hledí jako na poskytnuté v místě sídla poskytovatele a jestli službu poskytnou vyvezou, nebo nevyvezou, je nezajímá.11

Při nákupu právní rady,12 streamovací služby nebo softwarové licence vlastně “nepřijmu energii”, jak jsem psal výše, ale spíše právo k nehmotnému dílu, do jehož výroby nemusím vložit energii sám. Tu energii do výroby nehmotného díla vloží poskytovatel služby a já mu za to zaplatím, za vynaložení energie v můj prospěch. Fyzicky se energie sice nepřenáší, ale účetně vzato jeden superorganismus přišel o energii ve prospěch jiného (účetně jako by ji vyvezl), druhý superorganismus se dostal k nějakému výsledku bez vynaložení energie (účetně jako by ji dovezl). Takže v tomto duchu kdykoli třeba německá firma poskytne právní službu české firmě, tak Německo energii vyveze a Česko doveze.

Potíž je samozřejmě se službami s namnožitelným obsahem. Film, který je promítán v kině, v televizi nebo na Netflixu, stejně jako píseň, která je přehrávána v rádiu nebo na Spotify, musely někde vzniknout právě jednou, ale mohou být se zanedbatelnými náklady namnoženy do milionů kopií a zprostředkovány jako součást služby klientům po celém světě. Netýká se to jen audiovizuálních děl, ale jakéhokoli digitálního obsahu (počítačový kód), který jeho původce nedal k volnému užití (čímž se dostal mimo trh). Poněvadž je množení těchto obsahů tak snadné, národní státy (superorganismy) se dohodly na seberegulaci spočívající v zákazu množení obsahu bez zaplacení jeho “vývozci” (ochrana duševního vlastnictví). Současně, protože je rozmnožování tak snadné, umožňuje to rozložit odměnu “vývozci” za vynaložení veškeré té energie mezi miliony “dovozců”, tj. umožňuje to nízkou cenu služby.13 Nízkou ve srovnání s cenou energie, kterou by “dovozci” museli vynaložit, pokud by si službu museli zajistit sami. Nic tento fenomén v současnosti neilustruje lépe než služby dodávané s pomocí umělé inteligence. Jeden z nejefektivnějších AI systémů v době psaní tohoto textu, čínský DeepSeek, spotřeboval na své vytrénování velké množství energie - podle jednoho zdroje 836,4 MWh - a to nehledě na energii vloženou do celého cyklu R&D. I tato cifra je násobně víc energie, než kolik spotřebuje každá z většiny firem a domácností světa za rok. Další řádově nižší energii spotřebuje DeepSeek na plnění zadaných úloh. Kdyby všechnu tu energii měli uživatelé skutečně spotřebovat, spotřeba energie ve světě raketově poroste. Kdyby ji měli zaplatit jako energetickou komoditu (elektřinu, plyn), nedoplatí se. Ale nemusí - službu DeepSeek mohou odebírat za $20 měsíčně. A použít ji na prodej zboží a služeb s vyšší přidanou hodnotou, čímž získají příjmy na další nákupy, o které se zvýší HDP.

Zejména digitální služby (např. streamovací platformy, software, AI nástroje) umožňují přenášet výsledky energeticky náročné práce s minimální spotřebou na straně příjemce. To vytváří nový, obtížně měřitelný tok energie a práce, který překračuje tradiční rámce energetické statistiky.

Myslím, že dokud někdo nepřijde s netendenčním způsobem, jak započítat energii vtělenou do dovezených a vyvezených služeb do energetické bilance zdejšího superorganismu, jedinou správnou odpovědí na otázku decouplingu HDP a spotřeby energie na úrovni ČR je, že nevíme. Pokud opravdu dochází k aspoň relativnímu decouplingu, tak nevíme, jestli HDP roste třeba 3x rychleji než spotřeba energie nebo “jen” 1,5x rychleji anebo jestli roste pouze HDP, zatímco spotřeba energie stagnuje. Ostatně bychom to pravděpodobně nesvedli odhadnout ani u jiných otevřených národních ekonomik. Tyto skutečnosti jsou překážkou nejen pro ekologicko-ekonomickou analýzu, kterou jsme dosud nechali stranou, ale především pro naši analýzu podle evoluční teorie, protože nedokážeme určit, jestli zdejší superorganismus zvyšuje svou evoluční výhodu v konkurenci s ostatními.

Martin Abel, analytik AMO klima

Donald Trump je prostě šoumen. Jeho politika - melodramatické akty. Ukrajinského prezidenta nejdříve teatrálně vykopne z Bílého domu a sebere jeho zemi válečnou pomoc, aby jej záhy pozval zpět a pomoc obnovil. V dalším aktu zavede dovozní cla, aby je hned nato pro většinu zemí pozastavil.

Zatímco svět nad Trumpovým divadlem žasne a spekulanti vydělávají na tržních výkyvech, průměrná globální teplota na začátku roku byla už o 1,75°C vyšší než na začátku průmyslové revoluce a první AI modely už prý prošly tzv. Turingovým testem (test lidské inteligence), ačkoli lidé, kteří AI používají, zůstávají nedokonalí.

Toto všechno jsou jen události. Trump přijme cla. Trump zruší cla. Teplota v lednu je o 1,75°C vyšší, teplota v únoru je o 1,59°C vyšší. Samy o sobě neříkají nic, dokud si je nedáme do systémových souvislostí. Ze souvislostí můžeme dovodit, jak je systém, ve kterém se události odehrávají, nastaven. A teprve podle nastavení systému můžeme pochopit nejen co se děje, ale proč.

Chci, aby Zóna zlomu byla místem poznávání nastavení komplexních systémů a přemýšlení nad volbami, které s tímto poznáním můžeme udělat. Projekt stojí na šíleném (možná) a provokativním (určitě) předpokladu, že můžu pomoct s poznáním složitých věcí, kterým asi nikdy ani plně neporozumím. A že můžu zestručňovat pro ne vždy trpělivou čtenářku dlouhé úvahy do něčeho, co nebude ani zkratkovité, ani příliš zhuštěné do bodu nečitelnosti. Soudě dle vstupního dotazníku, který část z vás vyplňovala, tady ale tato očekávání jsou, tak uvidím, jak se mi je časem bude dařit naplnit.

Příprava tohoto vydání mi trvala déle, než jsem plánoval. Ukázalo se, že zatímco dějinné události Energetického příběhu Česka jsem mohl vyložit pouze s pomocí principu maximálního výkonu, s otevřením ekonomiky po roce 1989 bylo nutné přibrat do úvahy další zákonitosti. Ze 2 dílů se staly díly 3, text nabobtnal do délky, při které mi mí laskaví recenzenti (ano, každý text má několik recenzentů, mimochodem) začali vypovídat službu a doma už začali mít starosti o mé zdraví.

Další část Energetického příběhu Česka každopádně rozešlu tento měsíc ve zvláštním e-mailu, stejně jako i příští eseje, které ve vydáních newsletteru příliš zapadaly.

Díky za vaši podporu. Díky, že jste se mnou v Zóně zlomu 🌋

Zónu zlomu můžete podpořit zasláním libovolné částky na účet 2465983173/0800 nebo přes Wise (€) 💸

🕰️ Čas čtení: 15 minut

Přežvýkaný výzkum 🔬

💰📈 #post-growth Podle IPCC potřebuje lidstvo urychleně snižovat emise skleníkových plynů. Jak ale víme, emise vznikají při ekonomických aktivitách a čím více jich je, tím více rostou emise. Možná jste už někdy viděli tuto sestavu grafů, které mají dokazovat, že oddělení (decoupling) ekonomického růstu od růstu emisí skleníkových plynů je nejen možné, ale dokonce už jsme dnes jeho svědky. Vědecký tým podpořený ERC grantem se tuto tezi rozhodl ověřit a provedl meta-studii literatury věnované vztahu mezi HDP a emisemi. Tým zjistil, že tezi podporuje jen malá hrstka z 835 analyzovaných odborných článků. Společné mají to, že odhlížejí od emisí dovezených ve zboží a službách, anebo se zaměřují jen na krátký časový rámec. Ostatní odborné články zjistily pouze relativní decoupling, tzn. že emise v analyzovaných zemích rostly pomaleji než ekonomika. Takový je ostatně dlouhodobý celosvětový trend. Nezávisle na tomto výzkumu vyšla ve stejný rok další meta-studie, tentokrát finského týmu, který obdobně uzavřel, že část z 179 článků, která popisovala absolutní decoupling, byla v menšině a soustředila se jen na národní úroveň. “Žádný z článků nenabídl silné důkazy absolutního decouplingu v mezinárodním a dlouhodobém měřítku, nemluvě o jeho dostatečné rychlosti pro intenzivní dekarbonizaci.”

🌊♨️ #climate Zatímco v mořeprostém Česku vyhlížíme přibývání tropických dní ve městech, je snadné zapomenout, že přes 90 % člověkem způsobeného oteplení Země absorbuje ne pevnina, ale oceány. Tento trend potvrdil nový britský výzkum, jehož autoři použili dlouhodobá satelitní data (1985–2024) a statistické modely k propojení globální průměrné teploty mořské hladiny s energetickou nerovnováhou Země. Zjistili, že tempo oteplování oceánů se zrychluje a že lineární modely tím pádem významně podhodnocují budoucí tempo oteplování. Navíc ukázali, že rekordní teploty oceánů v letech 2023/24 nelze vysvětlit běžným cyklem El Niño bez zohlednění této akcelerace. Růst teploty mořské hladiny je globální problém, protože zvyšuje riziko hurikánů a jiných extrémů počasí, způsobuje tání ledovců a zvyšování mořské hladiny a znemožňuje přežití organismů, které se podílejí na odsávání oxidu uhličitého z atmosféry, což celý problém ještě zhoršuje. Britský článek je jen jedním korálkem na dlouhém náhrdelníku toho, čemu prof. Kevin Anderson z univerzity v Manchesteru říká improved climate sensitivities - naší zvyšující se citlivosti ke křehkosti globálního klimatu.

Share Zóna zlomu

Česko v zóně zlomu 🦁

Že klimatické modely ve skutečnosti podceňují, ne přeceňují, rychlost klimatické změny si na základě dostupných dat myslí i maďarská vědkyně Diana Ürge-Vorsatz, která minulý týden navštívila Prahu. Ürge-Vorsatz studovala fyziku a environmentální studia a dnes je známá jako místopředsedkyně IPCC. V rozhovoru pro Voxpot komentovala problém zvyšování povědomí o změně klimatu mezi širokou veřejností. “Máme dostatek důkazů a pokud jim někdo chce věnovat pozornost, jsou naprosto jasná. Z behaviorálních věd ale víme, že jen samotné argumenty, více faktů a více dat nepřesvědčí ty, kteří jim odmítají důvěřovat,” řekla.

Vědecká komunita by měla podle Ürge-Vorsatz změnit způsob, jakým o tématu komunikuje.

“Neustále mluvíme jen o nákladech, konkurenceschopnosti, omezeních – stále zdůrazňujeme jen oběti, které jsou se změnou klimatu spojené, nikdy ale neukazujeme její přínosy a příležitosti.”

V rozhovoru se dotkla taky tématu objektivity ve vědě:

“Ve vědě se pohybuji několik desetiletí a bohužel si myslím, že neexistuje něco jako „neutrální věda“. Vždycky má někdo nějaký zájem. Každý ve vědě dělá svou práci, protože v něco věří a protože to považuje za nejzajímavější. Proto mám ráda model IPCC – nehraje si na neutralitu. Nechceme tvrdit, že jsme úplně objektivní. O co se snažíme, je vyvážit různé zájmy. Snažíme se posadit všechny ke stolu a najít mezi nimi konsenzus, což je nejdůležitější. Jakýkoli konsenzus nebo rovnováha pak ale samozřejmě závisí na tom, čí hlas je silnější. A to se proměňuje.”

Těm z nás, kteří Ürge-Vorsatz sledujeme na LinkedInu, se vybavilo její varování před excesivním politickým ovlivňováním vědecké práce, které publikovala před pár týdny po kole jednání v IPCC:

Ve zbytku rozhovoru pak maďarská vědkyně kriticky komentovala i tzv. techno-optimismus: víru, že změnu klimatu vyřeší technologické inovace bez hlubších systémových a behaviorálních změn. Pro něco takového podle ní jednoduše chybí důkazy. Navázala tak na loňský rozhovor pro ČRo Plus, kde volala po novém pojetí růstu: takovém, které nevyžaduje neustálou výrobu zbytečných věcí a místo toho se soustřeďuje na zvyšování kvality života, dosažitelné např. lepším plánováním měst. O myšlence post-růstu mluvila také v rozhovoru s Respektem, který vyšel v úterý.

Vím, že Zóna zlomu není nejveselejší čtení a závěry citovaných studií mohou vyvolávat pocity bezmoci, což nikdy nebylo a není mým cílem. Naopak. Chci pro sebe, abych v hloubce ekologické a sociální krize našel psychické zdroje k osobnímu vzdoru a - společně s ostatními - ke vzdoru kolektivnímu. Vyžaduje si to spoustu práce s emocemi. K té se něco velmi brzy objeví na webu newsletteru a dám vám o tom vědět.

Zatím alespoň jedna optimistická tečka. V Akademii v časech klimatické krize jsem zmínil nedávnou studii, která na vzorku 9220 akademiků z celého světa zjistila, že jednou z nejčastějších bariér, pro kterou se akademici nezapojují do klimatického aktivismu, je "nedostatek víry v možnost něco změnit" (lack of efficacy beliefs), posílený pocitem "chybějících dovedností" a "chybějících obhájců změny v mých kruzích". Přesto vznikají na světových univerzitách grassrootová hnutí, která tlačí na zapojení svých univerzit do úsilí o odvrácení klimatické katastrofy.

Jedním z nich je The UC San Diego Green New Deal (UCSD GND), které tlačí na americkou University of California od protestů v roce 2019. V případové studii, ve které hnutí rekapituluje své úspěchy i neúspěchy, je možné se dočíst o tom, jak malá skupina akademiků a studentů postupně přiměla UC San Diego (60 tisíc lidí) k ukončení spolupráce s fosilním průmyslem a zahrnout vzdělávání o změně klimatu do všech programů, a přiměla celý koncern University of California (500 tisíc lidí) k rezignaci na uhlíkové offsety (carbon credits). Ostatním akademickým obcím radí:

1. “Najděte mezi sebou zkušené organizátory a vytvořte s nimi akční skupinu lidí, která bude zahrnovat studenty a studentky graduálního i postgraduálního studia, akademičky, funkcionářky a případně i absolventky a akademičky v penzi.

2. Vyrešeršujte, (a) jaký je stav klimatické akce na vaší univerzitě (přitom si udržujte kritičnost k univerzitní politice “udržitelnosti”, než se o ní dozvíte víc), (b) kdo jsou klíčoví spojenci a decision-makeři, abyste věděli, na koho se v kampaních zaměřit, a (c) kam sahá spektrum vašich možných spojenců, abyste se mohli pokusit o ně rozšířit vaši podpůrnou základnou.

3. Spolupracujte na jednu stranu s institucionálními spojenci (např. akademickými senátory) a organizujte na druhou stranu velmi viditelné nebo i narušující protesty, manifestace a další veřejné akce s cílem poukázat na klimatickou nespravedlnost, přilákat nové pomocníky a uvézt vedení univerzity do rozpaků z jejího vlastního selhání.”

Hnutí UCSD GND protestovalo i proti financování vědy fosilními korporacemi a citovalo výzkum, podle kterého takto financovaná věda není vůči svým chlebodárcům nestranná. Jeden by řekl, že se tento problém Česku, jehož vysoké školství a věda stojí hlavně na veřejných rozpočtech, vyhýbá. Že tomu tak není, se snažila minulý týden nenásilným protestem v Praze upozornit platforma Univerzity za klima. Na svém Instagramu uvedla:

Navzdory vážnosti klimatické krize zůstávají Univerzity za klima malou skupinou. To ale bylo i hnutí UCSD GND, než se postupným nabíráním a trénováním členů akademické obce rozrostlo. Klíčem jejich úspěchu byla spolupráce mezi studenty a učiteli. Ostatně, i Univerzity za klima na svém webu deklarují, že jsou otevřeny všem. Pro akademiky a akademičky, vědce a vědkyně, kteří hledají způsoby, jak se zapojit, tohle může být jedna z cest.

Martin Abel, analytik AMO klima

Share

🗓️ Zajímavé akce v dubnu

• 11/4 (Praha, od 11:00): Demonstrace Fridays for Future “Vlády vize: klimatická krize?” před Úřadem vlády.

• 11-20/4 (Olomouc): Ekologické dny Olomouc 2025 na téma “Moc a bezmoc v přírodě, společnosti a krajině v době klimatických změn”

• 22/4 (Ústí n.L.): O klimatu srozumitelně: zemřela Pařížská dohoda? Diskuze na FŽP UJEP u příležitosti Dne Země

• 28/4 (Praha): Debata v rámci série Czech-German Climate Dialogue, tentokrát na téma “The Role of Individuals in Tackling Climate Change: Between Individual Action and Systemic Change”. Akce je otevřená všem, v angličtině, registrace do 21. dubna zde.

Příště:

📖 Big-read: Energetický příběh Česka (2/3)

Povídá se, že slovo “omnibus” (nezkrácený výraz pro “bus”) bylo odvozeno od názvu krámku ve fr. Nantes (Omnes Omnibus), u kterého se v roce 1823 objevila první zastávka koňmi spřežených hromadných vozů ve městě.1 Jak Němce napadlo začít používat Omnibusgesetz pro balíčky zákonů, netuším, ale každopádně se tato praxe přenesla i na Evropskou Unii. A ta 26. února za velkých kontroverzí zveřejnila nový Omnibus, kterým navrhuje opětovně zrušit nová pravidla pro odpovědné podnikání. Jde o:

• směrnici CSRD (známý ESG reporting, tj. povinnost větších firem reportovat o dopadech jejich aktivit na lidi a přírodu a naopak zvážit sociální a environmentální rizika, kterým čelí)

• směrnici CSDDD (odpovědnost mamutích firem [<1%, u nás prý asi 34] za předcházení negativním dopadům na přírodě a lidských právech ve firmách v jejich dodavatelských řetězcích)

• nařízení o Taxonomii (pravidla pro investory a finanční sektor, která určují, co lze označit jako „zelenou“ investici)

• nařízení CBAM (týká se uhlíkového cla na dovozu do EU.)

Společným účelem těchto pravidel bylo nasměrovat firmy k čistějšímu a sociálnějšímu podnikání a vést je k včasnému odhalení rizik a škod, kterým jejich podnikání čelí (např. nedostatek vody) a vytváří (např. znečištění). Banky a investoři měli být díky nim informovanější o tom, které podniky si zaslouží jejich podporu.

Za technickými předpisy byla vlastně nevyřčená dohoda: nebudu vás ke společenským cílům vodit za ručičku, pokud za nimi půjdete samy. A řada progresivních firem opravdu příkladem jde. V německé právní teorii se tomu říká “regulovaná autonomie” (regulated autonomy). Žádné kvóty, inspekce, daně, nic. Jen teda ta administrativa. Přístup je to podobný neoliberální environmentální politice tlačené od doby Ronalda Reagana. Zatímco v USA už od environmentální politiky téměř upustili (třeba nefinanční reporting u nich neexistuje), v EU se po letech diskuzí povedla schválit alespoň tato soft, neoliberální verze.

Pravda, některé detaily předpisů se prostě nepovedly a dnes způsobují problémy. Za všechny zmiňme dva. Zaprvé, rozsah reportingu. Velké firmy mají podle CSRD sledovat neuvěřitelných asi 500 ukazatelů (KPIs): dopočítat se některých z nich je úplná detektivka (a najímají se na to velmi drahé konzultačky), jiné se dají číselně vyjádřit spíše těžko. Zadruhé, nepřiměřený dopad na malé a střední firmy (SMEs). Není divu, že část velkých firem, jejich asociací a států vytáhla do boje. Aby si uchovala šanci na znovuzvolení, byla von der Leyen loni na jaře donucena slíbit významné zjednodušení regulace už v prvních 100 dnech mandátu.

Ty byly ve znamení uzavřených meetingů s lobbisty, kteří se do Bruselu sjeli z celé Evropy. Doufali, že s odkazem na konkurenceschopnost prosadí nejen zjednodušení, ale i osvobození (deregulaci) od měkkých pravidel pro odpovědnější podnikání. Jak se jim to povedlo, jde dovodit už z neskrývaného nadšení Petra Jonáka, lobbisty Svazu průmyslu a dopravy, který byl z ČR asi nejviditelnější. Ve zkratce: v CSRD povinnost reportingu zůstane jen mamutím firmám, ostatní se odkládá; v CSDDD bude nutné sledovat jen přímé dodavatele; z Taxonomie se stane pro firmy (ne investory) prakticky jen dobrovolný nástroj.

To vše jsou ale jen návrhy. Zrušení předpisů musí projít řádným demokratickým procesem. Pro byznys to znamená další období nejistoty. Část firem bude čelit dilematu: řídit se platnými předpisy (v případě jejich zrušení zbytečně, zatímco konkurence vynaloží zdroje na něco lepšího), nebo neřídit (a riskovat porušení práva, pokud zůstanou v platnosti)? Dilema své východisko má (soustředit se na strategie, ostatní zanedbat), ale má ho i evropský Green Deal, který se v atmosféře sílící mezinárodní konkurence připravuje o nástroje na dosažení environmentálních a sociálních cílů?

Díky, že jste se mnou v Zóně zlomu 🌋

Zónu zlomu můžete podpořit zasláním libovolné částky na účet 2465983173/0800 nebo přes Wise (€) 💸

🕰️ Čas čtení: 15 minut

Přežvýkaný výzkum 🔬

🌊♨️ #climate Malou úlevu mi přinesla tato studie publikovaná minulý týden v časopise Nature. Britský tým se zaměřil na budoucnost Atlantické meridionální cirkulace (AMOC), která je klíčová pro přenos tepla v Atlantském oceánu a ovlivňuje regionální počasí. Změna klimatu dnes AMOC oslabuje zejm. přibýváním sladké vody v severním Atlantiku vlivem tání ledovců. Mezi oceánoložstvem dnes existuje velká nervozita z toho, že vlastně nevíme, jestli změna klimatu nemůže AMOC zpomalit nebo dokonce zastavit.

Studie zjišťuje, AMOC sice výrazně oslabí, ale ani při extrémních klimatických podmínkách se zcela nezhroutí. Důvodem je prý vzestupný pohyb vody v Jižním oceánu, který je poháněn silnými větry. Pokud britskému modelu můžeme věřit, udrží procesy v Jižním oceánu cirkulaci tepla i při oslabení AMOC.

Ještě než pošlete přihlášku do Motoristů nebo SPD, je třeba dodat, že i oslabení klimatického jevu, který v Evropě zmírňuje zimy a přináší srážky v létě, je pro zdejší počasí dlouhodobým rizikem. Pro nás, kteří v moři špatných zpráv vyhlížíme nejhorší, každopádně výstupy britského modelu přinášejí určitou úlevu.

“Náš mozek se vyvinul k tomu, aby hledal vzorce ve vnějším světě. [...] Pokud víte, co se stane před tím, než to zjistí někdo jiný, pak máte výhodu v bitvě o přežití.”

• Brian Greene, profesor fyziky a matematiky na Columbia University v ČT v pořadu Hyde Park Civilizace, 1. března 2025

🌍📊 #tippingpoints Loňský rok byl nejteplejším v historii měření. Už druhý, který překonal hranici 1,5°C. Za ní podle klimatologů významně roste riziko dosažení hned několika bodů zlomu v planetárním systému. S body zlomu je to jako s dominem: shodíte sice jen první kostku, ale tím spustíte řetězovou reakci. Překročíte body zlomu a podobně spustíte kaskádu destabilizujících jevů, od tání ledovců po vysoušení pevniny.

Většina dosavadního výzkumu se zabývala tím, jak body zlomu odvrátit a jaké škody by naše selhání napáchalo. Tato nová studie v časopise npj Climate and Atmospheric Science je jiná tím, že se zaměřuje na kvantifikaci nákladů stabilizace klimatického jevu před a po překonání bodu zlomu. Jako studovaný jev si zvolili tání mořského ledu, při kterém roste (silně nelineárně) podíl povrchem pohlcené sluneční energie (efekt albedo) a tedy i celková energetická nerovnováha Země. V teorii existují strategie geoinženýrství, jak se tomu vyhnout, např. umělým zjasňováním mraků nebo přidáváním reflexních materiálů na povrch ledu. Tým nacházející se mezi americkým Los Alamos a Richlandem záměrně odhlédl od jejich realizovatelnosti a soustředil se na výpočet nákladů ve zcela idealizovaném modelu.

Model ukázal, že pokud bychom zasáhli až po překonání bodu zlomu na mořském ledě, bylo by to skoro 4x dražší než těsně před ním. Za bodem zlomu zároveň může existovat krátké okno, při kterém náklady nerostou tak prudce - autorstvo tomu říká overshoot window, já s dovolením zóna zlomu 🌋. Když jde o klima, je náprava obvykle dražší než prevence, adaptace obvykle dražší než mitigace.

Share Zóna zlomu

💰📈 #post-growth Decoupling, tedy oddělení ekonomického růstu od emisí skleníkových plynů (příp. využívání zdrojů), bude v Zóně zlomu častým tématem. Možná víte, že řada států světa už dosahuje tzv. relativního decouplingu (podle jedné zprávy IPCC to bylo 67): jejich emise rostou pomaleji než ekonomiky. Některé (včetně ČR) dosahují dokonce absolutního decouplingu – ekonomiky rostou, zatímco emise klesají (viz např. analýza Hannah Ritchie). Klasická výtka této statistice je, že zohledňuje jen teritoriální emise; státy jako ČR dosahují absolutního decouplingu i tím, že své emise vyvážejí do zahraničí.

Jefim Vogel a Jason Hickel zkoumali bohaté rostoucí ekonomiky, které snižovaly emise na spotřebě (místní i dovezené). Zjistili, že mezi lety 2013–2019 (po ustoupení finanční krize a ještě před covidem) bylo takových zemí jen 11: Austrálie, Belgie, Dánsko, Francie, Kanada, Lucembursko, Německo, Nizozemsko, Rakousko, Švédsko a Velká Británie. Zajímalo je, zda jsou na cestě k cíli Pařížské dohody – udržení oteplení pod 1,5°C či alespoň 1,7°C. Jejich spravedlivý podíl na emisích stanovili podle podílu na světové populaci, což je, musím dodat, mírné kritérium neberoucí v úvahu historické emise.

Zjistili, že by těmto 11 zemím trvalo dosažení klimatické neutrality v průměru 223 let a vypustily by 27× více emisí, než by jim spravedlivě náleželo. Cíl 1,5°C by nebyl splněn. Pro 1,7°C by musely meziroční poklesy emisí do roku 2025 ztrojnásobit a poté v úsilí ještě přidat. Autoři uzavírají: „Narativy oslavující oddělení ekonomického růstu od emisí v bohatých zemích jako zelený růst jsou zavádějící a představují greenwashing.“ Řešení vidí v post-růstových politikách.

Český energetický příběh (1/2) 📖

Energie je oběživem života – a dějiny české kotliny jsou příběhem, jak jsme ji získávali, využívali a na ní vyrostli. Od pravěkých lovců v krajině mamutů přes středověké království a průmyslovou revoluci až po dnešní kapitalistickou globalizaci nás evoluční tlak vedl k tomu, abychom akumulovali stále více energie a maximalizovali svůj výkon. Ale co když se náš superorganismus – společnost, která zde po tisíce let vznikala – stal na neustálém růstu energie závislým? A co když se blíží okamžik, kdy narazíme na jeho limity?

V big-readu Energetický příběh Česka, ze kterého dnes publikuju první polovinu, propojuju poznatky z přírodovědných, společenskovědních a technických oborů v jeden transdisciplinární pohled na české dějiny a naši evoluční výhodu či nevýhodu vůči ostatním. Je to příběh o tom, jak jsme se postupně dostávali k většímu množství energie, jakou roli hrálo uhlí, ropa či jaderná energetika a proč tento růst neprobíhal vždy ku prospěchu všech.

Jedna z neotřelých myšlenek, na které v textu narazíte, je pojetí energie ve fosilních palivech jako dodatečné pracovní síly. Přebírám ji z brilantního příspěvku (a podcastu) profesora Nata Hagense. Pokud uvážím, že průměrný pracovník ve fyzicky středně náročném povolání odpracuje za 1 den přibližně 0,6 kWh práce,

vyjde mi, že 1 tuna černého uhlí vydá za nejméně 24 let nepřetržité lidské práce. V závislosti na těžbě hnědého a černého uhlí a účinnosti technologie, která jejich energii využívá - turbíny, lokomotivy, traktory, kotle, pece, pily, lisy - tak mohlo u nás vytěžené uhlí každý rok dodat užitečnou práci v řádu miliard fosilních člověko-dní. To je nepředstavitelná armáda fosilních dělníků, které zdejší průmysl dokázal využít. Z hlediska evoluční teorie se od pravěku nic nezměnilo: stále jsme se honili za maximálním kalorickým příjmem, jen jsme maso velkých savců (6 MJ/1 kg) a dřeva (13 MJ/kg) doplnili uhlím (16-33 MJ/1 kg). K udržení evoluční výhody jsme potřebovali uhlí vytěžit (a dobře zužitkovat) co nejvíce.

Více v dlouhém, ale snad užitečném textu.

Česko v zóně zlomu 🦁

“Žijeme v přelomové době,” 🌋 napsala už v roce 2012 RNDr. Naďa Johanisová, Ph.D., odborná asistentka na Katedře environmentálních studií FSS MUNI, která od 90. let studuje ekonomické příčiny ekologické krize. Rostoucí materiální blahobyt (a s ním i emise a jiné externality) jsou podle ní jako kaše v pohádce “Hrnečku, vař!” Kaše už se dávno valí po ulicích, leckdo se ní utopil, přesto stále nevíme, jak říct “Hrnečku, dost!”.

Naďa Johanisová v krátkém komentáři na blogu HN, který doporučuju k přečtení, upozornila na souvislost mezi způsobem tvorby peněz a globálními problémy:

Za jeden z klíčových uzlů v dnešním klubku problémů k rozpletení tedy považuji (vedle odpoutání se od destruktivní vize nekonečného růstu na konečné planetě) rozlousknutí oříšku tvorby peněz a úroku. Nebude asi stačit jedno, byť sebepřitažlivější „heslo". Bude ale třeba inteligentní veřejná diskuse a nepředpojaté hledání řešení. Vedle podpory komunitně, družstevně či neziskově vlastněných bank a doplňkových měn, jaké se již rozvíjejí např. v Německu, bude toto řešení zahrnovat změnu finančního systému tak, aby byl méně závislý na dluhu ze své samotné podstaty.

Klubko vztahů mezi zadlužením a globálními problémy rozpleteme v příštím big readu. Prozatím chci podtrhnout, že od doby publikace jejího komentáře zadluženost ve světě dále stoupala (z cca 219 % HDP na dnešních 237 % HDP) a s ní mj. i emise skleníkových plynů nebo příjmové nerovnosti.

Share

🗓️ Zajímavé akce v březnu

• 03/03 Přednáška Petera Sutorise o dopadech změny klimatu na vzdělávání. Pořádá PedF UK v Praze.

• 06/03 Workshop o pohledu na lidí na klimatickou změnu. Pořádá STEM v Praze, poslední místa.

• 12/03 Testování nové deskové hry Obroda o regenerativním podnikání. Pořádá Doughnut Czechia v Praze. Další edice: 21/03 (Brno) a 27/03 (Praha).

Příště:

📖 Big-read: Energetický příběh Česka (2/2)

🔬 Přežvýkaný výzkum: Je decoupling růstu emisí a HDP teoreticky možný? - metaanalýza odborné literatury.

+ Pozvánky na akce v dubnu, literární tipy a mnohem víc!

Energie je oběživem života. Vše, co se v přírodě děje, vyžaduje energii. Organismy s energetickými přebytky získávají evoluční výhodu – jsou konkurenceschopnější. Tezi, že větší přebytek energie „dává organismu konkurenční výhodu pro růst, reprodukci, obranu, konkurenci a regeneraci,” poprvé vyslovil americký fyzik Alfred Lotka (1880–1949).

Tzv. Lotkův princip v roce 1955 dále rozvinuli američtí vědci Howard Odum a Richard Pinkerton, kteří zohlednili také účinnost využití energie. Vysledovali, že přirozený výběr upřednostňuje druhy, jež dokážou vyvinout maximální užitečnou energii – tedy výkon (pohyb, růst, reprodukci atd.) – v poměru ke své velikosti. Howard Odum později ukázal, že princip maximálního výkonu (maximum power principle) lze aplikovat nejen na přírodní systémy (např. deštné pralesy), ale i na systémy společenské. Napsal:

Lidské společenství, podobně jako včely či mravenci, se sebeorganizuje do synergicky jednajících celků – klanů, národů a civilizací – tzv. superorganismů. Big word, já vím, ale pokud je pro vás termín “superorganismus” nový, slibuji, že je zásadní a nenahraditelný, a nepoužívám ho jen proto, abych vám zamotal hlavy.

Lidský superorganismus na ulici nepotkáte. Vlastně ho nikdy nikdo neviděl. Umělci si myslí, že vypadá nějak takto - jako hodně přerostlý člověk, obr nad všechny obry. 

Pokud bychom se na něj podívali pod lupou, zjistili bychom, že je sám tvořený miliardami človíčků. 

Politické filozofstvo si vybaví Leviathana. Možná ho pro naši potřebu ještě přiblížím…

… tak, teď už tam jsou ti človíčci hezky vidět. Jednotlivé lidské organismy tvoří superorganismus, tak jako jsou samy organismy tvořeny orgány a ty zase sestávají z miliard buněk. 

Platí, že každý celek má v sobě něco navíc oproti součtu všech jeho částí (tzv. emergence). Vyšší celky (člověk) využívají specializaci jednotlivých částí (orgány) ke kolektivním účelům a tím získávají vlastnosti, které u jednotlivých částí nenajdeme. Jednu takovou vlastnost se pokusím popsat níže; v kontextu evoluční teorie je teď důležité zdůraznit jen Odumovu tezi, že stejně jako ostatní živé části přírody se i lidské superorganismy v přírodě prosazují jen za předpokladu, že jednají v souladu s principem maximálního výkonu. Jinými slovy, chtějí pro sebe získat maximum energie (Lotka) a upřednostňují ty typy využití energie, které udrží a zlepší jejich schopnost prosadit se vůči konkurenci (Odum). Pozdější empirický výzkum platnost principu maximálního výkonu zásadně potvrdil, a proto z něj budu dále vycházet.1

Mým druhým východiskem je klasický poznatek populační ekologie, že superorganismy úspěšné v přeměně zdrojů na užitečnou energii se mohou v uzavřeném cyklu stát oběťmi vlastního úspěchu. Příkladem jsou kvasinky, které v průběhu fermentace přeměňují cukry v okolním prostředí na oxid uhličitý a etanol. Kolonie časem vymírá, protože jí jednak dojdou zdroje (cukr), jednak zanesou prostředí látkami, které jsou pro ně toxické. Nebo mořské řasy, to je možná ještě lepší příklad. Úspěšné kolonie řas spotřebují s pomocí fotosyntézy živiny v prostředí (fosfor, dusík) k vlastnímu růstu a reprodukci (řasový květ). Když se řase daří a roste, ukládá v sobě na energii bohaté látky, vč. lipidů a uhlovodíků. Když je jejího květu ve vodě příliš, blokuje proces fotosyntézy (pro řasu i jiné druhy) a ve vodě ubývá kyslík. Když řasa vyčerpá zdroje a sebere si světlo, masově vymírá a její zbytky rozkládají bakterie při procesech, které rybám seberou zbytek kyslíku. Podtrženo sečteno, řasový superorganismus byl v maximalizaci výkonu tak úspěšný, až způsobil kolaps prostředí, které jeho úspěch umožnilo. Ukazuje se, že slepá maximalizace výkonu je dlouhodobě riskantní. Některým superorganismům se proto evolučně vyplatila seberegulace ve prospěch symbiotického vztahu s prostředím, které je podporuje (např. lišejníky nebo houby na kořenech stromů).

Spory o to, jestli i lidský superorganismus čeká po exponenciálním populačním růstu nevyhnutelné zhroucení, se vedou nepřetržitě nejpozději od roku 1798, kdy Thomas Malthus publikoval svou An Essay on the Principle of Population. V současné odborné literatuře však již nejde primárně o růst populace – ten má v tomto století dosáhnout svého vrcholu. Častěji se diskutuje růst energetické spotřeby, který je hlavním faktorem zvyšování koncentrace skleníkových plynů – mnohem více než samotný populační růst. Diskutuje se o tom, jestli je růst spotřeby energie technicky udržitelný, tj. jestli lze princip maximálního výkonu s pomocí různých strategií naplňovat donekonečna, anebo jestli i lidský superorganismus nutně čeká zhroucení.

V tomto big readu se chci podívat na princip maximálního výkonu očima superorganismu, který už od pravěku obývá českou kotlinu. Použití pojmu superorganismus mi dává smysl, protože v kontextu spletitých dějin střední Evropy nejsou úvahy o trvalé národnosti či státnosti vždy přiléhavé. Na druhou stranu, po celých přibližně 45 000 let, co se Homo sapiens (podle nejstarších archeologických nálezů) v této oblasti pohybuje, zde vždy existovalo nějaké kmenové „my” – superorganismus, který soupeřil s jinými druhy i sousedními lidskými superorganismy. Ať už šlo o tlupu, knížectví či národní stát, vždy usiloval o evoluční výhodu.

S postupující globalizací se zdejší superorganismus stále více propojuje se světovým superorganismem – skrze toky zboží a služeb (což jsou v podstatě toky energie) a skrze peníze (které představují nároky na energii). Na jedné straně se stal integrální součástí světové ekonomiky maximalizující spotřebu energie, na straně druhé zůstává samostatným superorganismem, usilujícím o vlastní evoluční výhodu. O ni přitom soupeří jak se světovým superorganismem, tak s ostatními regionálními superorganismy. Klíčová otázka proto zní:

Je a bude rostoucí spotřeba energie pro zdejší superorganismus evolučně výhodná? 

Vím, že toho je ke vstřebání hodně a mezi řádky se vznáší spousta otazníků a snad už i první připomínky. Není to jednoduchá úvaha a zatímco ji postupně rozvinu, bude třeba uvést několik věcí. Začnu příběhem o tom, jak se zdejší superorganismus postupně dostával k většímu a většímu množství energie, zejména té fosilní, a vytvořil si tak evoluční výhodu. Také popíšu, jak se na energii postupně stal závislým.

Potom vysvětlím, proč v odborné literatuře sílí názor, že systém závislý na spotřebě energie může čekat v blízké době (zcela nezávisle na politice změny klimatu) dlouhá a hluboká stagflace - období pomalého hospodářského růstu, vysoké míry nezaměstnanosti a růstu cen.

Teprve pak přijde chvíle pro otázku, jestli je a jestli bude rostoucí spotřeba energie pro zdejší superorganismus evolučně výhodná. Pokud ano, měl by mít na této rostoucí spotřebě energie ve světě zájem. Pokud ne, mohlo by být výhodnější hledat jiné evoluční strategie, které se závislostí na rostoucí spotřebě energie spojeny nejsou.

Zemědělská revoluce

Po prvních 37 000 let „naší” okupace české kotliny byl jedinou cestou k extra kaloriím lov. Se zpracováním masa pomáhal oheň, který pravěcí lidé používali i k vypalování porostu, kterým činili krajinu přehlednější, prostupnější a celkově bohatší, s vysokou koncentrací zvěře. Ačkoli sběr plodin a kořínků byl nezbytný pro přežití, nejúspěšnější kmeny si zajistily vysoký příjem tuků a bílkovin z ulovených velkých zvířat – přibližně 8–16 MJ denně. Mohly tak trávit více času odpočinkem, vypravováním příběhů a vyřezáváním např. Věstonické venuše. Tím získaly více předmětů k obchodu a zároveň posílily svou obranyschopnost proti nepřátelským kmenům. Ze stejného období pocházejí i nejstarší doklady o pohřebních rituálech na našem území, svědčící o existenci sociálních vazeb. Pro existenci obdobných pout mezi člověkem a ostatními živými tvory důkazy, myslím, chybí, ale jisté je, že pokud by náš kmen neulovil maximum zvěře, které mohl, udělal by to jiný kmen (nebo druh) a evoluční výhodu si vytvořil.

Epochální zlom v přístupu k energii nastal až v průběhu 6. tisíciletí př. n. l. Ústup ledovců, mírnější klima a pronikání praktik z pásma Úrodného půlměsíce umožnily změnu taktiky: přechod k zemědělství. Energii ze slunce jsme mohli poprvé plošně a s velkými přebytky skladovat ve formě obilovin či luštěnin.

V pozdní době kamenné (cca 4400 - 2000 př.n.l.) jednoduché ruční nástroje vystřídalo primitivní rádlo, později tažené dobytkem, což usnadnilo práci pro přibližně stejnou kalorickou odměnu. Bylo to období bezprecedentního populačního růstu umožněného kolonizací nejdříve nížin a pahorkatin, později s pastvou dobytka i vrchovin. Divoké zvěře postupně ubývalo, úrodná půda nebyla všude, rychle se vyčerpávala a průměrný kalorický příjem člověka byl paradoxně nižší než v předešlém období (4-8 MJ/den). Zemědělství Keltů - nejstaršího historicky doloženého národa na našem území - obecně nebylo vždy dostatečně produktivní na to, aby dokázalo nasytit a hlavně kvalitně vyzbrojit specializované vojáky k odrážení Germánů, Avarů a dalších úspěšnějších konkurentů.

Teprve metalurgie železa ve středověku usnadnila přístup k účinnějším zemědělským nástrojům, včetně dlouhých travných kos. Ty byly potřeba pro seč travin a pícnin určených pro rozšiřující se populaci domestikovaných prasat, skotu a koní. Větší sklizně zajistily bezprecedentní přebytky energie a tedy i populační růst, zboží pro kočovné obchodníky, rozvoj řemesel a vznik prvních centralizovaných politických útvarů na našem území. Energetický balon se pomalu začal nafukovat.

Podle Pokorného, Sádla a Storcha byl najednou problém ne v nedostatku energie, ale v nedostatku rukou pro její zpracování. Hlad po pracovní síle neuspokojovali ani tak otroci a váleční zajatci, které Přemyslovci prodávali do ciziny, jako spíše migranti z přelidněných západoevropských monarchií. Příchozí Němci a další etnika přinesli technologické inovace, jež zefektivnily místní výrobu – i když ještě nelze hovořit o průmyslu v moderním slova smyslu. Prizmatem Odumovy teorie tedy všechno šlapalo: superorganismus měl vysoké přebytky energie a dokázal je relativně dobře využít ke zvýšení evoluční konkurenceschopnosti. Je to období rozkvětu za vlády Lucemburků.

Zatímco část hospodářství mohla spoléhat na energii přírodních živlů (vodní hamry, vodní a větrné mlýny apod.), provozy pracující s tavícími pecemi se staly závislé na masivním přísunu dřeva, v případě skláren nejen jako paliva, ale i pro výrobu sklářského potaše. Masivní odlesnění dosáhlo svého vrcholu v pozdním středověku. Střední Evropa poprvé v dějinách čelila vážné energetické i ekologické krizi s tím, jak se lesy nestíhaly obnovovat. „Úlevu” přírodním zdrojům poskytla až Třicetiletá válka (1618-1648), po které poklesl počet obyvatel téměř o polovinu. Jedna třetina půdy byla opuštěna a zůstala neobsazena. V dalších desetiletích a v průběhu 18. století se opakovala neúroda. Tentokrát se do českých zemí migranti nehrnuli.

Průmyslová revoluce

Skutečné východisko z doby úpadku přišlo až v 2. polovině 18. století. Pozornost průmyslníků se přesunula pod zem, kde se po desítky (v případě hnědého uhlí) až stovky milionů let (v případě černého uhlí) hromadilo obrovské množství energie vznikající stlačováním rostlinných zbytků. Sluneční energie, dříve využívaná hlavně prostřednictvím zemědělství a lesnictví, se nám najednou otevřela v koncentrované podobě fosilních paliv – těžitelných v tempu, jaké jsme si sami určovali. Vysoká výhřevnost paliva, jehož evropské rezervoáry se soustředila právě na naše území, katapultovala zdejší průmysl mezi nejproduktivnější podniky na světě. Tlak na lesy tím pádem mohl začít ustupovat (v roce 1838 byla dokonce zřízena rezervace Žofínský prales), ačkoli ne upadnout úplně. Jako houby po dešti místo toho rašily uhelné doly.

Při zpětném pohledu se jeví, že pokud by se vytěžené uhlí nadále používalo jen v tavících pecích, tehdejší rakouská monarchie by se byla bývala těšila energetickým zdrojům (a tedy výhodě oproti evropským sousedům) v mnohem delším a bezstarostném horizontu, než jaký nabízelo pálení zdejších lesů. Pálení fosilních paliv přineslo obrovskou evoluční výhodu srovnatelnou jen s přechodem od lovu a sběru k zemědělství. Budoucnost ale měla vypadat jinak.

Parní stroj, jehož prototyp se na našem území objevil na začátku 19. století, umožnil využití uhlí na tisícero dalších způsobů, při kterých člověk dosud spoléhal na mechanickou sílu vlastního těla a těl hospodářských zvířat, a samozřejmě na tisícero způsobů nových, účinnějších. Provozy, které se dosud lepily na řeky a lesy, se mohly přesunout do měst a s nimi i lidská práce. Ta už nebyla tolik potřeba na polích, jejichž produkce strmě rostla s nástupem mechanizace a umělých hnojiv. Zemědělství, které bylo od pravěku relativně uzavřeným systémem založeným na sluneční energií, se stalo závislým na vstupech ve formě fosilních paliv. Propojení parního stroje s Faradayovým objevem elektromagnetické indukce znamenalo, že na konci 19. století byl náš region mezi prvními na světě, které využívaly energii z uhlí pro veřejné osvětlení, tramvaje a další aplikace elektrické energie.

Parní stroje nakonec usnadnily i samotnou těžbu uhlí a dalších nerostů: z jam dokázaly vytáhnout více uhlí než zvířata tažená žentoury, čili bylo více uhlí pro parní stroje v uhelných dolech a tím se cyklus uzavřel. Žentoury byly parními stroji nahrazeny i v cukrovarech, a přispěly tak k markantnímu zvýšení kalorickému příjmu mezi obyvatelstvem.

Parní lokomotiva nastartovala novou éru mezinárodního obchodu. Mezinárodní obchod je vlastně převod energie akumulované jedním superorganismem na jiný superorganismus. Obchod s cizinou u nás samozřejmě existoval odjakživa, ale byl riskantní a po souši se vyplatil jen u cenného a trvanlivého zboží. Parní lokomotivy dramaticky urychlily a rozšířily energetické toky. S revolucí v dopravě už nelze zanedbávat energii, kterou ročně dovezeme a vyvezeme v různých formách - od uhlí přes pšenici až třeba k takové židli. Protože i v židli je - zjednodušeně řečeno - uchována energie dřeva a práce vydané na jeho zpracování.

Superorganismy se - stejně jako jednotlivci - při mezinárodním obchodu dobrovolně vzdávají části takto akumulované energie z ekonomií dobře popsaných důvodů. Hlavním důvodem vzdání se tohoto cenného oběživa (energie) je získání jiného oběživa - peněz. V moderní historii bylo jedno dlouhé období ovládané myšlenkou, že cestou k prosperitě je akumulace ne energie, ale peněz (teorie merkantilismu). Myšlenka se to ukázala být správná v té míře, v jaké byly peníze investovány do efektivnějších způsobů, jak získávat energii.

Ale o penězích jindy. Podstatné je, že s parní lokomotivou bylo možné snadněji než kdy dřív dovážet a akumulovat energii vyrobenou v jiném koutu zeměkoule. V 19. století bylo hospodářství českých zemí přizpůsobené tomu, co bylo v krajině přirozeně dostupné. V jazyce ekonomie: struktura ekonomiky odpovídala surovinové základně. Vytvořené přebytky s vyšší přidanou hodnotou se bez potíží a bez proclení prodaly do agrárních východních částí habsburského císařství, zpět putovala kromě peněz hlavně pšenice. O rovnoměrné distribuci získaných zdrojů nemusíme mít iluzi; soustřeďovaly se - alespoň do druhé třetiny 19. století - částečně v rukou šlechty, částečně v rukou německých a židovských průmyslníků a obchodníků (kteří se do byznysu pouštěli), později bank a fondů, čímž vyklíčila semínka pozdější národnostní a třídní nevraživosti. Prizmatem evoluční teorie ale superorganismus okupující českou kotlinu stále vyhrával, protože na malém prostoru akumuloval pravděpodobně mnohem více energie, než se dařilo jeho konkurentům. Spíše než v roli kolonizátora bylo mocenské centrum ve Vídni v roli příživníka a nemalou část zdejšího produktu odsávalo ve formě daní a posílalo do méně rozvinutých částí císařství. To ostatně mohl být jeden z důvodů, proč Rakousko-Uhersko necítilo potřebu vynakládat tak velké síly na násilnou kolonizaci území jiných superorganismů (natož zámořských).

S poptávkou po tuzemském uhlí rostla i jeho těžba. Ta dosahovala v roce 1913 přes 14 milionů tun černého (ČU) a přes 23 milionů tun hnědého uhlí (HU), tj. asi 80-90 % celkové těžby v Rakousku-Uhersku. Pro představu, kolik to je energie, zvažme, že průměrný pracovník ve fyzicky středně náročném povolání denně odpracoval přibližně 0,6 kWh práce. Někde něco zvedl, něco přenesl, něco svázal apod. Pokud zvolím spodní hranici výhřevnosti ČU těženého v ostravsko-karvinském revíru (5300 kWh/t), vyjde mi, že 1 tuna ČU vydá za nejméně 24 let nepřetržité lidské práce. V závislosti na těžbě HU a ČU a účinnosti technologie, která jejich energii využívá - turbíny, lokomotivy, traktory, kotle, pece, pily, lisy - tak mohlo u nás vytěžené uhlí každý rok dodat užitečnou práci v řádu miliard fosilních člověko-dní. To je nepředstavitelná armáda fosilních dělníků, které zdejší průmysl dokázal využít. Z hlediska evoluční teorie se od pravěku nic nezměnilo: stále jsme se honili za maximálním kalorickým příjmem, jen jsme maso velkých savců (6 MJ/1 kg) a dřeva (13 MJ/kg) doplnili uhlím (16-33 MJ/1 kg). K udržení evoluční výhody jsme potřebovali uhlí vytěžit (a dobře zužitkovat) co nejvíce.

Share

Příliš se to ale nedařilo. Tempo těžby uhlí, jakkoli bezprecedentní, bylo v Rakousku-Uhersku na přelomu 19. a 20. století podstatně nižší než na západě a neodráželo tempo populačního růstu. Podle Otty Urbana to pramenilo ze zdejšího pomalejšího rozvoje kapitalistických vztahů - nedostatku dělníků, neochoty investovat, právních omezení podnikání apod. Ještě v roce 1900 se tak na západě těžilo 4x (Německo) až 8x (Velká Británie) více uhlí v přepočtu na obyvatele. Spolu s tím měli vyšší produkci per capita i v hutnictví nebo zemědělství. Dramatický nárůst zaznamenala těžba uhlí u nás až s poválečnou obnovou a expanzí ekonomiky a svého vrcholu dosáhla v roce 1988 - 25 milionů tun ČU a 92 milionů tun HU (vs. 14 mil. a 23 mil. v roce 1913).

Nové zdroje energie

Vedle těžby uhlí výrazně stoupal i jeho podíl na spotřebě energie. Trend se změnil v 60. letech, kdy uhlí začalo zvolna ustupovat ropě a zemnímu plynu. Ropa je palivo s ještě vyšší energetickou hustotou než uhlí (44 MJ/kg), navíc snadněji přepravitelné, skladovatelné a s širokou škálou způsobů využití. Nevyužívá se v surové podobě, ale po zpracování v rafinérii jako nafta, benzín, propan, butan a další ropné produkty (plasty, maziva apod.). Ropa je tedy velmi užitečná na obou pólech Odumovy energetické bilance: dodává obrovské množství energie a zároveň umožňuje zvýšit efektivitu jejího využití a výkonnosti (např. plastové díly zlehčují a zefektivňují různá zařízení, která pak poháníme i s pomocí ropy).

První ropné rafinérie u nás vznikaly už v 70. a 80. letech 19. století. Nezaměřovaly se na motorové oleje (spalovací motory ještě neexistovaly), nýbrž na výrobu petroleje na svícení, parafínu, maziv apod. Benzín byl v té době paradoxně považován za odpadní látku. Surová ropa se do českých zemí dostávala v cisternách po kolejích, především z rakousko-uherského Haliče, tehdy jednoho z největších nalezišť v Evropě. Na přelomu 19. a 20. století bylo u nás provedeno i několik vrtů, ale bez většího úspěchu. Zatímco uhelné sloje vyvěrají v českých nížinách v masivních žilách, docela skromná ložiska ropy k nám pronikají jen ve výběžku Západopanonské pánve na Hodonínsku. To samé platí pro zemní plyn, který ropná ložiska obyčejně doprovází.

Tuzemskou poptávku po ropě uspokojila až dohoda států RVHP, které společnými silami vybudovaly a k roku 1964 dokončily ropovod Družba napojující střední Evropu na sibiřská ropná pole. Sovětský svaz tím získal nejen odbyt pro nadprodukci ropy, kterou jeho zaostávající ekonomika nebyla schopná využít, ale i vazala s mechanizovanou armádou, který se na stal na SSSR ekonomicky a politicky závislý. Podobnou taktiku zopakoval jak při stavbě plynovodu Bratrství (otevřen 1967), vedoucího z dnešní Ukrajiny na jižní Moravu, tak při exportu ruských jaderných technologií do normalizačního Československa. Dovoz ropy a plynu prudce rostl až do světové ropné krize v roce 1979. Tehdy kulminoval na 12,5 milionech tun ročně. V každé tuně ropy se přitom ukrývá asi 44 000 MJ energie, nebo-li 20 000 „člověko-dní” práce: více než průměrný dělník odpracuje v zaměstnání za celou kariéru. Společně s uhlím a zemním plynem se tak do ekonomiky (a zejména do nově mechanizovaných činností v zemědělství, ve stavebnictví, těžbě atd.) zapojily miliardy fosilních dělníků, kteří nepotřebovali jídlo ani spánek. Konkurenceschopnost založená na stabilních dodávkách levné energie. Další armáda fosilních dělníků byla vtělena do komodit dovezených z ciziny.

Kde fosilní dělníci paradoxně chyběli, to byly uranové doly. Političtí a jiní vězni a zajatci zastávali práci v nechvalné kapitole čs. dějin po roce 1945 stále ručně. Díky sovětskému tlaku (a půjčce) na expanzi těžby se Československo dostalo mezi desítku největších producentů uranové rudy na světě; drtivá většina uranu však putovala ke zpracování do SSSR. V 96 tisících tunách vyvezeného uranu byla ukryta latentní energie, kterou mohl místo Československa využít SSSR a za kterou Československo nikdy nedostalo spravedlivě zaplaceno. Jadernou energii Československo poprvé využívá – po neúspěšném provozu elektrárny Jaslovské Bohunice na slovenské straně – až se spuštěním JE Dukovany mezi lety 1985–1987. Země se v té době dominantně (94 %) spoléhala na energii uhlí, ropy a plynu.

Spotřeba energie zdejšího superorganismu kulminovala na konci 80. let. I bez vyvezeného uranu jsme byli s téměř 200 GJ per capita jedni z energetických obrů Evropy. Vyvrcholil tak proces akumulace energie, který pořádně započal v průběhu 6. tisíciletí př. n. l., kdy se u nás objevilo zemědělství. V souladu s Lotkovým principem jsme relativně úspěšně maximalizovali náš energetický příjem. Jak ale upozornili Howard Odum a Richard Pinkerton, prosperující (super)organismy nejen maximalizují příjem energie, ale také selektují ty typy využití energie, které udrží a zlepší jejich schopnost se prosadit vůči konkurenci (princip maximálního výkonu). A tady se Československo ocitalo v problémech.

Dlouholeté zatápění pod kotlem si vybralo vysokou daň na zdejším životním prostředí, odpovídající ekonomické výsledky ale nepřineslo. Při zpětném pohledu se jeví, že jsme energetickou výhodu částečně promrhali, a to technicky a organizačně. Technicky jsme ji promrhali hlavně všudypřítomným plýtváním. Fosilní energii jsme přeměňovali na tu užitečnou (teplo, elektřinu, pohyb) v technologiích s velmi nízkou účinností. Třeba osobní automobil měl v 70. letech účinnost motoru 25 %. Elektrárna Prunéřov měla po dokončení v roce 1977 účinnost 32 %. Elektřina z ní byla spotřebovávána třeba v žárovkách, jejichž účinnost se pohybovala mezi 2-5 %.2 Do toho se ale přidávaly limity organizační. Nová příkazová ekonomika se soustředila na kvantitativní ukazatele, navyšovala vstupy (suroviny, lidskou práci) a nepřinášela inovace. Obecně reagovala na tržní vlivy velmi nepružně. Místo toho se řídila pokyny Moskvy a investice směřovala do těžkého a zbrojního průmyslu, zatímco zefektivnění zemědělství a výrobu kvalitního spotřebního zboží režim zanedbával. Zboží, které nemělo odbyt, se kazilo. Energetická náročnost ekonomiky (28 GJ/$ HDP) byla před pádem režimu 2-násobná oproti třeba Británii nebo Západnímu Německu; u HDP na obyvatele tomu bylo přesně naopak. Podobně jako lovci mamutů po velkém úlovku, zdrojů energie jsme měli dost, často ale nebyly využity nejchytřejším způsobem. Z toho už evoluční nevýhoda plynout mohla.

Zatímco za Rakouska-Uherska se brždění národního potenciálu projevovalo daňovým zatížením hospodářství, jež ale jinak profitovalo z odbytišť pro své zboží v rámci měnové a celní unie, po roce 1968 jsme si potenciál dusili sami nesmyslnou hospodářskou politikou pod dohledem sovětských vojsk. Na jednu stranu je potřeba uznat, že se nám dařilo (dosud nezopakovaným způsobem) přetavovat levnou energii do staveb veřejné dopravní, technické (centrální vytápění!) a sociální (byty, nemocnice, školy, jesle, sportovní a rekreační areály) infrastruktury, potažmo do uspokojování některých životních potřeb obyvatelstva. Na stranu druhou, naše energetická výhoda se celkově nepodařila propsat do konkurenční výhody, tak jako se to dařilo v kapitalistických zemích, což se brzy po otevření hranic projevilo.

S reorientací hospodářství a tlakem na ochranu životního prostředí v 90. letech začala spotřeba energie zdejšího superorganismu prudce klesat. To by pro superorganismus nutně neznamenalo ztrátu evoluční výhody za předpokladu, že by současně spotřebovanou energii soustřeďoval do rozvoje odvětví s vyšší přidanou hodnotou, které mu evoluční výhodu přinesou. Jak jsme viděli výše, mezinárodní obchod vlastně znamená převod energie akumulované jedním superorganismem na superorganismus jiný. V každém zboží nebo službě je vtěleno více či méně energie (embodied energy), kterou prodávající superorganismus někde musel získat. Listopadoví ekonomové předpokládali, že svou integrací do západního ekonomického systému dostane superorganismus příležitost dovážet vtělenou energii ze zahraničí výměnou za cizí měny, které získá prodejem vlastního zboží a služeb z odvětví s vyšší přidanou hodnotou. 

Na to, jak se mu to dařilo, se podíváme v příštím big readu.

Martin Abel, analytik AMO klima

Get more from Martin Abel in the Substack app

Available for iOS and Android

Get the app